lcars
logo

Hra osudu


Autor: Android
Email: android@post.cz
Archivováno dne: 09. 02. 2003
Stav povídky: dokončená
Velikost: 62 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: TNG
Období:
Hlavní postava(y): Data
Kategorie: napětí
Spoiler: Star Trek TNG: Clues
Stručný obsah:
Hra osudu uchystá pro nadporučíka Data dobrodružnou dovolenou.
Poznámka autora: Moje stránky: http://android.wz.cz/
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Hra osudu

Android


     Stanice Federace visela v prostoru a monotónně se pomalu otáčela kolem své osy. Připomínala obrovský špendlík, snažící se zavrtat do samotného vakua. Náznak života na palubě tvořila jen mozaika oken, z nichž některá svítila, jiná zhasínala. Společně se stanicí rotoval i velký nápis na jejím trupu „Omega 3“.
     Na palubě bylo rušno. Všech sedmdesát pět členů posádky se balilo. Jejich pět měsíců dlouhá mise v okrajové části vesmíru Federace skončila a dnes se měli všichni dočkat očekávaného střídání. Každý člen posádky byl šťastný, že se tohoto okamžiku dočkal a velmi rád přispíval ke všeobecnému běsnění při balení. Lidé o sebe skoro zakopávali, když se míjeli na chodbách, při cestě do transportních doků. Obtěžkáni osobními věcmi ze svých kajut, pomalu přesouvali většinu váhy stanice do jejích obslužných částí, odkud se měly přenést na loď, která je odsud odveze. To, že tou lodí měla být Enterprise, vlajková loď Federace, jen přispívalo k všudypřítomné dobré náladě. Cestovní horečka dosahovala bodu varu. Kdo ještě neměl sbaleno, šílel kvůli nedostatku času a proklínal, že letí jako splašený. Naopak kdo už jen čekal, až odsud odejde, nepoznal okamžik, kdy by se čas vlekl pomaleji a raději svůj čas trávil ve staničním baru, kde mohl u sklenky synteholu a rozhovoru s kolegy na chvíli zapomenout, jak se čas pomalu plazí kupředu.
     Výhled z baru nabízel pohled na okolní vesmír, z větší části vyplněn mlhovinou Grema, kterou posádka celou dobu zkoumala. Ani velká okna baru nedokázala pojmout výhled na celou mlhovinu. Byla totiž obrovská a strašně blízko. Napodobujíc odjištěnou dýmovnici se rozpínala všude okolo, jako by se snažila zakrýt co nejvíce hvězd a ukrýt je před zvědavýma očima do svého modrofialového oparu plynů.

     „Připíjím na nejlepší posádku, která kdy dýchala vzduch na této stanici,“ ozval se přípitek a následoval hlasitý aplaus většiny členů stanice, kteří se sešli v baru k poslednímu společnému drinku. „Mlhovina Grema,“ ukázal kapitán Ewert k oknu rukou, ve které držel sklenku synteholu. Posádka ztichla a naslouchala svému veliteli. „Dlouho odolávala a tajila před námi svá tajemství,“ pokračoval Ewert ve svém proslovu, „ale nikdo z nás se nezalekl její velikosti, ani manýrů, které na nás chrlila. Dostali jsme se jí pod kůži a analyzovali jsme vše co šlo. Nyní můžu s jistotou říct, že už nás nemůže ničím překvapit,“ triumfálně zakončil kapitán svůj proslov a ztuhl jako kdyby zkameněl.
     Nikomu z posádky neunikl kapitánův překvapený výraz, když bez mrknutí oka zíral ven z okna. Zelenkavý opar začal sílit, a pak, v kratičkém okamžiku, získal pevný tvar. Přímo naproti staničního baru - takřka za okny - se odmaskoval romulanský runabout.
     „Popl…“ nedořekl kapitán Ewert a první salva fázerového paprsku narazila na stanici. Mohutný otřes poslal každého k zemi a další jim nedovolil vstát. Štíty, kterými byla stanice vybavena byly nepoužitelné - jejich generátory byly terčem číslo jedna. Přesné zásahy fázerů také vyřadily minimální obranné vybavení a stanice byla vydána runaboutu napospas. Automatický systém stanice vyslal signál SOS na všech frekvencích a série druhotných explozí na palubě z ní udělaly velkou hromadu šrotu s bezmocnou posádkou na palubě.
     Každý člen posádky si byl jist, že brzy zemře. Systémy stanice byly nepoužitelné a romulanský runabout stále hladový. Když kapitán Ewert nahmatal svůj komunikátor, první co ho zajímalo, byly způsobené škody a ztráty na životech. Ewert během své kariéry u Hvězdné Flotily už nějaký ten útok zažil a bylo mu jasné, že stanici pohromadě drží jen jeho zbožné přání. V duchu se modlil, ať není nikdo mrtev. Nechtěl si připustit, že by se v poslední den jeho velení stalo něco tak strašného.
     „…dokonce jsme přišli o hlavní počítač!“ zakončil hlášení hlavní inženýr Barens a udělal tak jasnou tečku za snahami uvést věci do pořádku.
     „A co záložní systémy?“ nevzdával to kapitán a hledal další možnosti. „Mohli bysme reaktivovat jádro počítače a….“ nenechal ho hlavní inženýr domluvit.
     „Pane, je mi líto, ale byly zničeny i záložní systémy,“ přiznal Barens smutným tónem.
     „Romulanskej bastarde!“ nehledě na etiketu zařval kapitán a vší silou zatnul pěsti. Jako odpověď se ozvala další silná exploze.

      Na můstku Enterprise to zahučelo. Komandér Riker právě dovyprávěl jeden ze svých lechtivých vtipů a všichni v doslechu se neubránili smíchu. Smál se dokonce i velitel Data a přitom porovnával vtip se svou obrovskou databází, aby vlastně věděl, čemu se to směje. Když narazil na stejný styl humoru, docvaklo mu to a smál se dál. Byl také prvním vysmátým obličejem, který spatřil kapitán Picard, když vystoupil ze své pracovny.
     „Hlášení,“ podíval se na komandéra Rikera, kterému z předchozího úspěchu ještě jiskřily oči.
     „Ubytovací prostory jsou připraveny, ke stanici dorazíme asi za dvě hodiny,“ podal Riker hlášení a usedl do křesla vedle kapitána.
     „Výborně,“ přikývl Picard. „Už se nemůžu dočkat, až si přečtu závěrečnou zprávu o tom novém prvku, který v mlhovině Grema objevili,“ zvolil kapitán téma, které ho opravdu zajímalo.
     „Myslím, že kapitán Ewert se s vámi o výsledky svých výzkumů velmi rád podělí,“ ujistil ho Riker.
     „Ano, tím jsem si docela jistý,“ usmál se kapitán. Chtěl pokračovat, ale přerušil ho hluboký hlas poručíka Worfa, obsluhujícího panel za kapitánem.
     „Stanice Omega 3 je na senzorech, pane,“ začal Worf a po chvíli pokračoval, „minimální energie, jen částečná podpora života, strukturální integrita těžce narušena!“ četl data ze své obrazovky, která mu načítala údaje ze senzorů. Kapitán Picard i komandér Riker byli ihned na nohou.
     „Zvýšit rychlost na hyper 9, okamžitě!“ zavelel Picard a podíval se na Rikera.
     „Při hyper 9 dosáhneme stanice za necelých třicet minut,“ bez vyzvání oznámil velitel Data a byl tak posledním, kdo na dlouhou dobu promluvil.

     Kapitán Ewert se snažil dostat věci pod kontrolu, jak jen to bylo v jejich situaci možné. Nic nefungovalo a zařízení jedno po druhém vypovídalo službu. Nejvíc ho trápil systém podpory života, který měl také závažné poruchy a posádka se tak musela přemístit do několika sekcí stanice, kde ještě podpora fungovala. Byl kapitánem stanice, ale dobře věděl, že jestli vypadne podpora života i tam, nic jim už nepomůže. Všichni byli v pasti a čekali na ránu z milosti od romulanského runaboutu, který jako dravec kroužil nad svou kořistí.
     „Myslím, že přerušili naše vysílání SOS,“ promluvil hlavní inženýr Barens, „Enterprise je asi jediná, kdo nám může pomoct. Pokud dorazí včas,“ dodal. Ewert tiše přikývl na souhlas a nechtěl připomínat fakt, že jediný výstřel romulanského fázeru by mohl zhatit i tuto naději.
     Pro posádku stanice to bylo nejdelší čekání v životě. Každá uplynulá vteřina jim dávala šanci na přežití, ty co byly ještě před nimi mohly odzvonit jejich životům. Kapitánovi Ewertovi se zatím podařilo zjistit, že jako zázrakem nebyl nikdo při útoku zabit a několik členů posádky vyvázlo jen s lehčími nebo středně závažnými zraněními. Všechny transportní doky stanice byly při útoku zničeny spolu s osobními věcmi členů posádky, které tam čekaly na přesun. Přílet Enterprise nebyl plánován na blíže určenou dobu, Flotila vzkázala, že se objeví dnešního data. Admirál Reeve Ewerta ujistil, že jakmile Enterprise vyřídí jednu lékařskou záležitost v blízké soustavě, bude stanice Omega 3 její prioritou číslo jedna.
     „Víte, kapitáne,“ začal nejistě hlavní inženýr Barens, „celou dobu jste byl tady na stanici vzpruha pro nás všechny,“ pokračoval a hleděl přitom na Ewerta.
     „Nech toho, Miku,“ chytil ho kapitán za rameno a jemně s ním zatřásl. „Neříkej nic, čeho bys mohl později litovat!“ varoval ho naoko vážně a pak se dali oba do smíchu.
     „Chtěl jsem jenom říct, že….,“ nedomluvil inženýr protože ho přerušil signál z komunikátoru.
     „Tady kapitán Picard z hvězdné lodi Federace, Enterprise,“ ozval se známý hlas slavného kapitána Federace, na který všichni čekali jako na smilování boží.
     „Tady kapitán Ewert,“ bleskově odpověděl Ewert a snažil se varovat Picarda: „napadl nás romulanský runabout, stanice už dlouho nevydrží!“
     „Nebojte se kapitáne, o to už jsme se postarali,“ uklidnil ho obratem Picard a dodal: „připravte se na přesun.“

     Transportní dok se rychle zaplňoval lidmi. Sotva hlouček nově přepravených sestoupil z transportní plošiny, znovu zazářil modrý paprsek a začal materializovat další z posádky vesmírné stanice Omega 3. Na tvářích všech zachráněných mohl obsluhující praporčík zaznamenat stopy úlevy. Konečně unikli nebezpečí a byli v pořádku na palubě Enterprise. Všichni se vzájemně objímali, jako kdyby se roky neviděli a společně odcházeli na ošetřovnu, kde měli projít lékařskou prohlídkou.
     Mezi zachráněnými byl rovněž vulkánec, který na sobě nedal nic znát. Žádná radost ani úleva, jen pozorně zpod kapuce svého civilního oděvu sledoval obsluhujícího praporčíka, který měl plné ruce práce, a tak si ani nevšiml, že se vulkánec nepřipojil k ostatním, ale postavil se bokem transportní plošiny a čekal.

      Poté, co se na palubu Enterprise přenesl poslední z posádky stanice, kapitán Picard svolal poradu. Ewert, následovaný svým hlavním inženýrem se dostavili na observatoř ihned po přesunu na palubu. Do místnosti je doprovodil poručík Worf a ukázal jim místa k sezení. Inženýr se posadil, ale kapitán Ewert se vydal přímo k Picardovi, pevně mu stiskl ruku a přede všemi mu upřímě poděkoval za záchranu. Kapitán Picard byl malinko zaskočen, ale nedal to na sobě nijak znát. Dobře si uvědomoval, jak těžké muselo být velení pro kapitána Ewerta, když byl bezbranný postaven proti útoku romulanské lodi a každý okamžik měl na paměti životy všech členů stanice, za které nesl zodpovědnost.
     „Situace už je pod kontrolou,“ vybídl Picard Ewerta, aby se posadil. „Hned po příletu jsme vztyčili kolem stanice silové pole pro případ, že by romulanská loď znovu zaútočila,“ začal vysvětlovat Picard. „Zrovna před chvílí jsme ten runabout dostali k nám do doku. Na jeho palubě nikdo nebyl.“
     „Nebyl?“ překvapeně vzhlédl Ewert. „Ale stříleli na nás. Tak přesné zásahy. To přece není možné!“
     „Existuje možnost, že runabout byl ovládán odjinud,“ začal přemítat kapitán Picard.
     „Další romulanská loď?“
     „Jedna z možností, kterou nevylučujeme,“ přikývl Picard. „Ale trápí mě jiná věc,“ zamyšleně pronesl kapitán Picard, „stačil jediný zásah a stanice by byla zničena. Myslím, že tady jde o něco úplně jiného, než jen o útok na stanici Federace,“ vážným pohledem přejel Picard své důstojníky a nakonec se dlouze podíval z okna do vesmíru. „Očekávám hlášení, rozchod.“

      Vyčleněná paluba Enterprise, na které byla ubytována posádka stanice, se hemžila lidmi. Většina byla ještě rozrušená z nedávného prožitku, kdy unikli smrti jen o vlásek a vzrušeně spolu debatovali, snažíc se přijít na to, oč tu vlastně jde. Slabší povahy dostaly od doktorky Crusherové něco na uklidnění, ostatní byli na cestě do svých kajut či lodního baru. Jedno měli všichni společné – momentálně se na palubě Enterprise cítili v bezpečí. Nikdo z nich netušil, jak liché jsou jejich pocity.

      Velitel Data ukončil svou službu na můstku a právě směřoval na palubu devět. Vystoupil z turbovýtahu, který byl nejblíže jeho kajuty a vydal se okrouhlou chodbou k místu, které bylo na palubě Enterprise jeho domovem. Když vstoupil a dveře se za ním automaticky zavřely, Data zjistil, že něco není v pořádku.
     „Kdo jste?“ zeptal se Data cizího muže, který seděl v jeho křesle a prohlížel si aktivní obrazovku jeho počítače. Cizinec pomalu zvedl hlavu, jako by nebylo kam spěchat a odpověděl: „jsem ten, kdo se ptá a vy zase ten, kdo odpovídá,“ a sklonil se zpět k počítači. Data spatřil špičaté uši – znak vulkánské rasy - chvíli stál a nevěřícně pozoroval cizince, jak se hrabe v jeho počítači, jako by byl ve své vlastní kajutě a Data ho přišel jen navštívit. „Jak jste se sem dostal?!“
     „Ale netvařte se tak překvapeně, pane Date,“ opět zvedl vulkánec hlavu. „Nebo si myslíte, že vaše kajuta je nedobytná?“ zvednul obočí a nahnul hlavu na stranu.
     Data neplýtval odpovědí, kterou oba dva znali a hodlal ukojit svou zvědavost v jiné věci. V jeho kajutě se nacházel někdo, kdo tam neměl co pohledávat a mluvil s ním, jako by mu jen překážel. Data se rozhodl prozkoumat tuto záležitost osobně a odložil přivolání bezpečnosti, která by se této věci ujala.            
     „Nepatříte k posádce Enterprise. Přenesli vás ze stanice?“ zeptal se Data.
     „Ano,“ po pravdě odpověděl vulkánec.
     Data mezitím přešel na stranu pracovního pultu, nahlédl na obrazovku počítače a spatřil, že zobrazuje data z jeho soukromé databáze.
     „Myslím, že na to nemáte žádné právo!“ zaprotestoval. Vulkánec se pobaveně usmál, což Data zarazilo, a promluvil: „Právo? Jsem snad členem vaší posádky, abyste mě mohl poučovat, jaká mám práva?“ se zájmem se zeptal a hleděl upřeně na Data.
     „Jste členem Federace a jako takový jste povinnen dodržovat jistá pravidla,“ strojově odříkal Data, jako kdyby ve své databázi četl nějaký zákoník. Reakce, která následovala, Data překvapila na nejvyšší možnou míru. Vulkánec se opřel o opěrku křesla a začal se nahlas smát, jako kdyby Data řekl nějaký moc dobý vtip. Data byl zmaten.
     „To se vám, pane Date, opravdu povedlo,“ přestal se vulkánec smát a znovu se nahnul k počítači. Chytil se desky stolu a pootočil se s křeslem směrem k veliteli Datovi.
     „Podle vás, protože mám špičaté uši jsem vulkánec, a protože jsem vulkánec jsem automaticky členem Federace?“ s jiskrou v očích se zeptal cizinec. Data přikývl na souhlas. „Přibližně takto jsem si odvodil váš statut.“
     „Ale pane Date, všechno špatně!“ zakroutil vulkánec hlavou.
     „Tedy nejste vulkánec?“
     „Vypadám jako vulkánec a také jsem vulkánec, ale to, čemu vy říkáte Federace, já nepovažuji za svůj tým.“
     Data chvíli mlčel a v duchu analyzoval jejich konverzaci. „A za který tedy hrajete tým?“ zeptal se po chvíli.
     „Jedině za svůj!“ s pobaveným úsměvem odpověděl vulkánec. „Já sám jsem mužstvo, obrana, útok a také kapitán,“ vysvětlil způsobem, který Data okamžitě pochopil.
     „Takže nejste dobrý v týmu? Raději pracujete sám?“ zeptal se Data.
     „Přesně tak,“ přitakal vulkánec a mezi řečí neustále něco vyťukával na počítači.

     „Kdo jste?“ zeptal se znovu Data a tentokrát nasadil svůj nejvážnější výraz. Vulkánec opět vzhlédl od počítače a chvilku si Data jen tak prohlížel. „Konec přátelské diskuze?“ zeptal se. Data v odpověď poklepal na svůj komunikátor: „velitel Data ostraze, okamžitě přijďte do mé kajuty, je tady vetřelec!“
     Vulkánec dál seděl na židli a pozoroval Data, jak se marně snaží spojit s lodní ostrahou. „Pane Date,“ promluvil nakonec, „to je marná snaha. Jsem tady, abych si s vámi promluvil v soukromí a to znamená jen my dva. Nepotřebuji u toho žádnou jednotku ostrahy, ani nikoho jiného,“ klidným tónem vysvětlil vulkánec, vypnul počítač a vstal z křesla. Data analyzoval vzniklou situaci a rozhodl se zakročit sám. Natáhl se k vulkánci, aby ho uchopil oběma rukama za paže, když najednou pocítil velký odpor a nějaká síla ho odhodila až k protější stěně kajuty. Když dopadl na podlahu, hrozivě to zadunělo.
     „Pane Date, chtěl jsem si jen promluvit,“ smutně povzdechl vulkánec, když se druhý důstojník hvězdné lodi Enterprise zvedal z podlahy.

     „Nuže, pane Date, ušetřil bych vás našeho setkání, kdybych znal, co potřebuji znát. Bohužel ve vašem počítači jsem to nenalezl. Upřímě, ani jsem v to nedoufal, ale vulkánec nikdy neví,“ vysvětloval vulkánec veliteli Datovi, který ho pozorně poslouchal a zároveň se snažil vymyslet, jak by se z této situace dostal a informoval velení o vetřelci na palubě Enterprise. Data věděl, že komunikace je přerušena a na jeho příkazy nereagoval dokonce ani palubní počítač. Dveře kajuty byly zablokovány a pokus o zajetí vetřelce se nezdařil, jak zjistil Data na vlastní kůži. Když nakonec po vzoru Sherlocka Holmese vyloučil všechny nedostupné alternativy, rozhodl se s vulkáncem promluvit.
     „Co po mě chcete?“ zeptal se Data a přitom si urovnal vrchní díl své uniformy, který měl po předchozím pádu shrnutý nad opasek kalhot.
     „Konečně jste dostal rozum,“ řekl vulkánec a jeho tvář byla prosta jakýchkoliv emocí. „Víte, pane Date, my dva máme něco společného. Tajemství.“
     „Tajemství?“
     „Ano. Stejně jako vy, i já vím o existenci jednoho velmi zajímavého druhu,“ přikývl vulkánec a kochal se udiveným výrazem v obličeji velitele Data, jež si okamžitě zpřístupnil svou databázi.
     „Ano, pane Date, zdaleka nejste jediný, kdo ví o existenci Paxanů,“ řekl vulkánec a opět se posadil do křesla u počítače a dal si nohy na jeho ovládací panel, „já vím o jejich existenci také, bohužel nevím, kde přesně je najdu,“ přiznal.

     „Jak jistě víte, od té doby, co se vaše loď střetla s kvantovým vláknem, jste jediný, kdo přesně ví, kde bych je našel,“ propletl si vulkánec prsty dlaní a jako kdyby byl nervózní, poklepával jimi.
     „Enterprise byla hodně poškozena,“ hovořil Data při vzpomínce na tu událost. „Velká část paměťových bank byla nenávratně zničena – včetně okruhů, které zaznamenaly okolnosti předcházející setkání s Paxany,“ pokračoval Data.
     „Přesně tak, pane Date,“ přitakal vulkánec, sundal nohy ze stolu, vstal rychle ze židle a začal velitele Data obcházet dokola.
     „Logickou cestou – tedy stejně jako já – jste se, pane Date, dopracoval k závěru, že jste jediný, kdo mi může pomoci,“ zopakoval vulkánec. Data stál nehnutě na místě a jen otáčel hlavou za vulkáncem, když ho zrovna obcházel v jeho zorném poli.
     „Jak jste se dozvěděl o existenci Paxanů?“
Vulkánec jen mávl rukou. „To není důležité. Jak sám vidíte, to, že Paxané existují není zase takové tajemství. Oni se sice snaží seč mohou, ale…“ nedořekl vulkánec a zastavil se těsně před Datem. „Po vás chci jen souřadnice. Tím, že mi je sdělíte, nic neporušíte.“
     „Proč se vlastně chcete dostat k Paxanům?“ dál se zajímal Data. Vulkánec se dal opět do pohybu. „Paxané disponují velmi zajímavými technologiemi, naneštěstí jsou až žalostně krátkozrací a neumí jich náležitě využít.“
     „A vy byste uměl?“
     „Zajisté!“ usmál se vulkánec. „Ale teď, pane Date, bych byl rád, kdybyste mě doprovodil do doku, kde dokončíme naše jednání,“ otočil se vulkánec a vykročil ke dveřím z kajuty. „Cestou si ještě promluvíme. Jen my dva!“ výhrůžným tónem dodal a ukázal ke dveřím, které se odblokovaly a se zasyčením otevřely.

     Cesta netrvala dlouho. Mezitím, co vulkánec pochvaloval design lodi, Data si v hlavě uspořádával myšlenky. Nevěděl, co si o tom všem má myslet. Na lodi se objevil někdo, kdo fakticky unesl druhého důstojníka hvězdné lodi Federace a požadoval po něm tajné informace. Nejvíce Data zaráželo cizincovo chování. Neznal žádný protokol ohledně takového únosu, a tak musel improvizovat, ale s ohledem na nelogické chování únosce to bylo dosti složité. Po pravdě, zatím se veliteli Datovi nezdařil jediný krok, který by směřoval k ukončení tohoto stavu.
     Cestou do doku nepotkali živou duši a dok číslo dvě byl v tuto pozdní hodinu také prázdný. Kromě Data a vulkánce zde nikdo další nebyl. Velká hala doku byla po stranách zaplněna spoustou beden a přepravních sudů s různými druhy označení, které sahaly až do výše několika metrů a uprostřed, jako poklad největší, stál zeleně zbarvený romulanský runabout. Vypadal jako dravý pták, který každou chvíli vyrazí proti uzavřeným vratům doku, a tím se vysvobodí ze zajetí.
     „Když mi teď povíte, kde najdu Paxany, tak se rozloučíme a každý si půjde po svém,“ promluvil vulkánec a pomalu kráčel k runaboutu.      Data zůstal stát na místě a po chvíli odpověděl: „myslím, že si fakta vykládáte po svém. To, že víte o existenci Paxanů ještě neznamená, že můžete požadovat informace o místě, kde se nacházejí.“ Vulkánec nic neříkal a nechal Data, který pokračoval. „Mimochodem, jako únosce důstojníka Federace, žádáte přespříliš!“
     Vulkánec se opřel o kraj obslužného panelu doku a rošťácky se usmál. „Pane Date, nemusíte se obávat, že Paxanům povím, od koho mám tyto informace. Neprozradím vás. Nemějte obavy.“
     „O to tady nejde,“ zaprotestoval Data.
     „Ano, já vím,“ přikývl vulkánec. „Myslím, že vás budu muset přesvěčit jiným způsobem,“ nasadil vulkánec nic neříkající výraz a pohlédl k horním dveřím doku, které se otevřely a dovnitř vstoupil službu konající praporčík. Vulkánec si ho dál nevšímal a promluvil k Datovi.
     „Pane Date, jste velmi schopný protivník, ale máte jednu slabinu.“
Data nahnul hlavu na stranu.
     „Víte, pane Date, já dokážu najít slabinu svého protivníka a také jí náležitě využít,“ pokračoval vulkánec, zatím co praporčík přistoupil k ovládacímu panelu na vrchní plošině a aktivoval ovládání.
     „To je rozumná taktika,“ odpověděl Data a doufal, že praporčík dobře zhodnotí nynější situaci a přivolá někoho na pomoc. Zatím ale nejevil žádné známky pochopení a plně se věnoval své konzoli.
     „Určitě ano. A naštěstí pro mne jsem objevil slabinu i u vás.“
     „Jakou?“ se zájmem se zeptal Data.
     „Přece váš program! Zeď, přes kterou se nikdy nedostanete a všechny vaše naděje a touhy jsou jen napodobeninamy skutečných lidských emocí, které tak pilně studujete. Ze své klece pozorujete život, kterého nikdy nedosáhnete. A vy to víte!“
     Data jen tiše stál a ukládal si všechno co vulkánec řekl do své paměti. Hořkou pravdu, jejíž hořkost pro něj byla jen frází.
     „Vaše snaha podobat se lidem se vám daří, i když je to jen součást vašeho programu. Váš způsob. To, jak lidi napodobujete. Tím se ale dobrovolně snižujete na jejich úroveň a sám sebe činíte zranitelným. Lidé jsou jen lidé a vy jste se vydal špatnou cestou, když se jim snažíte přiblížit. Vy, pane Date, máte na mnohem víc,“ mluvil vulkánec jako by se snažil Data o něčem přesvědčit. „Bohužel my dva žijeme každý v jiném světě, a tak vše co jsem doposud řekl si jen uložíte jako soubor dat, která možná budete citovat do lodního hlášení, a pak je pravděpodobně vymažete. Kdo ví?“ pokrčil vulkánec rameny. „Přijdete o hodně, ale sladká nevědomost a váš program vás nakonec ušetří všeho, co by se vám určitě nelíbilo,“ skoro zklamaným tónem dodal vulkánec a žár v jeho očích pohlasl.

      Nastalo ticho. Data si v duchu omýlal to, co právě slyšel a vulkánec ho tiše pozoroval. „A teď… okamžitě mi sdělte, co chci vědět!“ nakonec pevným hlasem promluvil vulkánec, přičemž sledoval praporčíka, jak opouští stanoviště obsluhy a míří k odkryté části plošiny, která byla ohraničena jen jednoduchým zábradlím tvořeným dvěma vodorovnými příčkami.
     „Můj postoj znáte. Jak mě chcete přinutit?“ zeptal se Data přímo. Vulkánec neodpověděl, jen dál sledoval praporčíka, který přešel část plošiny a začal přelézat zábradlí. Nejistě přitom přešlapoval na tenké římse, pod kterou skvěla v hloubce pěti metrů podlaha nákladového doku.
     „Praporčíku, okamžitě se vraťte! To je rozkaz!“ křikl Data, když kopíroval vulkáncův pohled a spatřil mladého praporčíka, jak přelézá zábradlí a stěží balancuje na okraji plošiny.
     „Neplýtvejte slovy,“ upozornil Data vulkánec. „Vy nechcete vyhovět mé žádosti, on nebude chtít vyhovět té vaší. Čemu se divíte?“ zakroutil vulkánec hlavou. „Stačí vám to jako odpověď na váš dotaz?“ zeptal se vulkánec.
     Data udělal krok směrem k praporčíkovi s úmyslem ho chytit, kdyby se pokusil skočit dolů. Věděl, že pro něj by to nebyl žádný problém. I když mladý praporčík vypadal na dobrých osmdesát kilo, pro Data, jako androida, který byl mnohonásobně silnější než jakýkoli člověk, to nebyla žádná váha.
     „Stůjte!“ ozvalo se Datovi za zády. Data se zarazil a neodvážil se učinit další krok. Zastavil se na místě a otočil na vulkánce, který se stále opíral o obslužný panel doku a hleděl na něj.
     „Udělejte ještě krok a zemře!“ chladně sdělil vulkánec a čekal, jak se Data rozhodne. Data střídavě hleděl do studených očí vulkánce a do očí mladého praporčíka, který se držel zábradlí a většinu své váhy měl přenesenou do prázdna. Kdyby teď otevřel své dlaně, zřítil by se dolů a pád přímo na hlavu by nepřežil – tím si byl Data jist. V očích mladého člena posádky viděl Data lhostejnost, která byla přitahována pět metrů vzdálenou podlahou, na kterou mladík upřeně hleděl.
     „A teď, pane Date, mi povězte co chci vědět nebo…“ nedořekl vulkánec a pohledem se vrátil k mladému praporčíkovi na římse. Data zůstal stát jako přikovaný. Situace se zdála být tak jasná, přesto nechápal, jak se to stalo. Uvědomoval si, že mnoho aspektů lidského chování mu není známo a nechápe je, a jak se zdálo, zřejmě narazil na další z nich. Logika mu velila zasáhnout a pokusit se zachránit mladého praporčíka, který byl jen vlásek od smrti, na druhou stranu, co zažil v posledních dvaceti minutách ho utvrzovalo v tom, že vulkánec si v žádném případě nedělá srandu ani neblafuje. Data se cítil doslova jako ve slepé uličce. Veškerý boj se odehrával v jeho nitru. Jediný špatný pohyb mohl způsobit katastrofu.
     „Už jste se rozmyslel, pane Date?“ ozval se vulkánec, jako kdyby Datovi četl myšlenky.
     „Jaké informace požadujete?“ s výrazem bez emocí pohlédl Data na vulkánce, který mu oplatil sotva postřehnutelným úsměvem.

     „Vidím, že váš logický podprogram pracuje bezchybně,“ konstatoval vulkánec. „Pochopil jste mou nevyřčenou výhrůžku. Výborně.“ Vulkánec pomalu přistoupil k Datovi a zase ho začal  obcházet, přičemž ho pozoroval jako nějaký výstavní kousek ve vitríně. „Pane Date, vy máte opravdu velký potenciál. Škoda jen, že jste se nedokázal okouzlit lepší rasou, než jsou lidé,“ pokrčil rameny a naznačil Datovi, že poslouchá.
     Zatím co Data odblokoval své šifrované soubory a sděloval svému únosci informace, které ho zajímaly, vydal se vulkánec k runaboutu a se zájmem si ho prohlížel. Když Data skončil, vulkánec zatleskal. „Výborně, pane Date,“ zasmál se a ukázal na plošinu, kde právě praporčík přelezl zábradlí zpět na plošinu a na místě se zhroutil na podlahu. Data se okamžitě obrátil na vulkánce a jeho pozvednuté obočí žádalo odpověď. „Je jen v komatu,“ odpověděl vulkánec na nevyřčenou otázku.
     „V komatu?“
     „Stejně jako obsluha přepravního doku,“ dodal vulkánec a ustoupil mechanickým dveřím runaboutu, které se začaly pomalu otevírat.
     „Obsluha přepravního doku?“
     „Nebojte se, pane Date, jakmile budu v bezpečí, oba se zázračně proberou,“ ujistil Data vulkánec a přešel k obslužnému panelu, který ovládal silové pole, chránící vrata doku. Něco na něm vyťukal a masivní vrata doku se začala vytahovat do výšky a odhalovat tak výhled na hvězdy. Teď už chránilo nákladový dok před vesmírným vakuem jen silové pole.
     „Jak se vám líbí moje loď?“ zeptal se vulkánec a ukázal na zhruba třicet metrů dlouhý runabout. Data neodpověděl.
     „Úžasem jste oněměl?“ zavtipkoval vulkánec. „Asi za třicet sekund zmizí silové pole a my se rozloučíme,“ dodal a vykročil k otevřeným dveřím lodi.
     „Nikoho tu nezapomeňte,“ ukázal nahoru na plošinu, kde stále ležel na podlaze praporčík v komatu. „A doufám, pane Date, že se nevidíme naposledy,“ otočil se vulkánec, a zmizel uvnitř lodi.

      Vnitřní chronometr velitele Data pracoval bezchybně. V době, kdy romulanský runabout opustil dok, proklouzl mezi gondolami Enterprise a díky svému maskovacímu zařízení se stal neviditelným, už stál na chodbě a v náruči držel praporčíka v komatu, když na jeho hrudi zapípal komunikátor a ozval se hlas komandéra Rikera: „Date, co se to tam k sakru děje?“
     „Pane?“ zeptal se zamyšleně Data.
     „Kdo odletěl v tom runaboutu? A co děláte u doku? Co to všechno je?“ zopakoval netrpělivě svůj dotaz komandér Riker.
     „To je… první liga, pane,“ automaticky odpověděl Data a nijak zvlášť nepřemýšlel o tom, co právě sdělil svému nadřízenému. Riker se v duchu pokoušel Datův vzkaz nějak přeložit, ale k ničemu nedospěl. Do hry ho vrátil komunikační vzkaz velitele Data: „Data ošetřovně. Připravte se na nouzový transport. Dva k přenosu. Data konec.“

      Následovala porada vyšších důstojníků na observatoři můstku. Jako poslední dorazil Data s Geordim, kteří se potkali na chodbě. Když se všichni usadili na svá místa, kapitán Picard neotálel: „Pane Date, co nám k tomu můžete říct?“
     „Fakta jsou jednoduchá, pane,“ začal Data. „Na palubě Enterprise se objevil vetřelec a unesl mě.“
     „Cože?“ nevěřil Riker svým uším a napnutý jako pružina se nahnul nad konferenční stůl.
     „Přesně tak, pane,“ přikývl Data a pokračoval. „Když jsem skončil službu na můstku, šel jsem do své kajuty, odkud mě do nákladního doku unesl jistý vulkánec.“
     „Vulkánec?“ tentokrát velitele Data přerušil kapitán Picard. Byl si jist, že se nepřeslechl, ale opravdu ho zaskočilo, že vulkánec by byl schopen takového činu.
     „Ano pane. Byl velmi osobitý a nemohl jsem proti němu nijak zakročit,“ kroutil hlavou Data. „Zjevně to byl on, kdo stál za útokem na stanici Omega 3 a také je zodpovědný za stav praporčíka z obsluhy transportního doku a také obsluhy nákladního doku.“
     „Doktorko Crusherová, jak se daří našim pacientům?“ zvedl ruku kapitán Picard a umlčel tak velitele Data.
     Odpovědi se dočkal téměř okamžitě: „Jsou stále v komatu a já jim nemůžu nijak pomoct,“ ztrápeně odpověděla doktorka. Do komunikace se vložil velitel Data: „vulkánec slíbil, že když se dostane do bezpečí, tak jim pomůže.“
     „To je pěkné, Date. A vy tomu věříte?“ vybuchl komandér Riker a bouchl pěstí do stolu.
     „Nic jiného nám nezbývá,“ suše konstatoval Data.
     „K sakru, já vím.“
     „Děkuji doktorko. Kdyby se něco změnilo, dejte nám vědět,“ ukončil Picard komunikaci.
     „Co vlastně chtěl?“ zeptal se kapitán. Data tuto otázku očekával a vůbec se na ni netěšil. Dobře si vzpomínal na situaci kolem Paxanů, když se kvůli jeho vlastní budoucnosti u Flotily muselo všechno objasnit. Teď hrozilo, že všechno začne nanovo.
     „Věřím, že chtěl získat nějaké informace z našeho počítače,“ sebevědomě začal Data. „Když jsem ho přistihl ve své kajutě, prohledával soubory palubní databáze. Nevím, jestli tam našel co hledal, ale to, že je pryč, svědčí o jeho úspěchu.“
     „Vypadá to tak,“ promnul si spánky kapitán Picard.
     „Takřka zničil stanici, aby se potají v davu dostal na naši loď. Unesl druhého důstojníka, který má rychlost a sílu stroje, promiň Date,“ otočil se Geordi při své analýze na svého přítele, „potom si z doku vyzvedl svou loď – upozorňuji, že se jednalo o romulanský runabout, do kterého jsme se ani nedokázali dostat!“ dodal se vztyčeným prstem, „aby nakonec zmizel stejně záhadně, jako se objevil. Existuje vůbec něco, jako rozvědka Hvězdné Flotily?“ rozzlobeně zvýšil hlas. Všichni byli zticha.
     „Naší prioritou je loď,“ po chvíli promluvil Picard. „Veliteli Date, zkuste zjistit, jaké soubory ve vašem počítači si ten vulkánec prohlížel a učiňte nezbytná bezpečnostní opatření,“ zadal Picard a rozpustil poradu. Čekal ho ještě náročný úkol – sepsat hlášení pro velitelství.

      Asi po půl hodině se dostavil velitel Data do kapitánovi pracovny, aby mu předal písemné hlášení, včetně provedených bezpečnostních opatřeních. Kapitán mu poděkoval a propustil ho, ale Data zůstal stát na místě a čekal.    
     „Co pro vás můžu udělat, pane Date?“ vzhlédl kapitán Picard od svého laptopu a ukázal mu na židli.
     „Kapitáne, rád bych si vybral dovolenou. Okamžitě,“ stručně sdělil Data svůj požadavek a čekal, co na to kapitán.
     „Dovolenou? Teď?“ udivil se Picard. Pak se zarazil a uvědomil si, že Data je vlastně android, který nemá emoce, a tak se ho asi nedávná událost s jeho únosem nijak zvlášť nedotkla. V duchu se o tom přesvědčoval, ale sám tomu moc nevěřil. „Jistěže. A co že tak náhle?“ vyzvídal kapitán.
     „Rád bych se věnoval svým koníčkům a aktivnímu odpočinku,“ odpověděl Data a v náznaku nervozity si poposedl na židli.
     „Je tady ještě něco?“ zeptal se Picard.
     „Potřeboval bych transportér,“ přiznal Data.
     Picard chvíli mlčel a prohlížel si Data způsobem, který by byl komukoliv jinému docela nepříjemný. „Dobře, pane Date, jeden transportér nám chybět nebude,“ přikývl nakonec a na rozloučenou popřál Datovi hezkou dovolenou.

      Když se Data balil, do kufříku přidal i svůj fázer. Ani on sám si nebyl jistý tím, co na něj tam venku čeká. Po nedávné rozmluvě s vulkáncem, který ho unesl, si uvědomil, že pro mnohé se jeho osobnost stává čitelnou. Při jejich setkání vulkánec předvídal každý jeho krok a byl na něj připraven. Data uvažoval, čím by ho mohl vulkánec ještě překvapit. V každém případě musel varovat Paxany před nebezpečím, které jim hrozilo. Uvědomoval si to už tehdy, když sděloval vulkánci informace o jejich domovské planetě. Tušil, že se nevidí naposledy a jejich cesty se ještě zkříží. Netěšil se na to.

     Data byl na cestě k planetě Paxanů, aby je varoval před vulkáncem, který pro ně zjevně představoval velké nebezpečí. Celou cestu se trápil tím, že málem porušil rozkaz mlčenlivosti, zadaný kapitánem Picardem a prozradil polohu Paxanů někomu tak nebezpečnému. Svůj čin analyzoval neustále dokola a jeho řešení se mu stále jevilo jako nejmenší zlo, i když jemu se to tak nezdálo.
     On lhal. Data vulkánci vědomě sdělil nepravdivé údaje a ve skutečnosti ho poslal na druhou stranu Galaxie, a teď toho měl plnou hlavu. Možná na komkoliv jiném by to vulkánec poznal. Lehce by odhalil, že mu někdo lže, ale ne na Datovi. Vše, co mu tvrdil o jeho slabostech bylo pro Data velmi zajímavým úhlem pohledu, ale jak se nakonec ukázalo, Data toho dokázal patřičně využít.
     Data pochyboval, že by se Paxané s vulkáncem dobrovolně podělili o své technologie, na druhou stranu si nebyl jist, jestli by se zmohli k nějakému odporu. Jeho samotného se to sice netýkalo, ale Data na vlastní oči viděl, jak vulkánec dokázal ovládnout člena posádky a použít ho pro své účely. Zcela jistě se jednalo o samotnými vulkánci dávno pohřbenou schopnost jejich mysli. Data ve své databázi našel i zmínku o tom, že v minulosti byli vulkánci schopni zabíjet pouhou myšlenkou. Ovládnout potom někoho jiného pro ně musela být samozřejmost.
     Data se začal zabývat myšlenkou, jak se mohlo něco takového stát. Jak mohl vulkánec šáhnout k takovým praktikám, které všichni ostatní považovali za barbarské a opovržení hodné. Pořád to pro něj byla velká záhada.

      Enterprise stále visela v prostoru nedaleko zničené stanice Omega 3  a tým techniků pod vedením hlavního šéfinženýra Geordiho La Forge se ji posledních několik hodin pokoušel uvést do stavu, který by byl bezpečný pro složitější opravy, které stanici v budoucnu čekaly. Ke střídání opravárenských čet však nedošlo. Geordi si u kapitána vymohl osobní účast na opravách, a tak bylo možno v dalších pokračovat až po řádném odpočinku, který Geordi trávil svým obvyklým způsobem.
     Dnes u karetního stolku chyběl Data se svou hráčskou šiltovkou, která mu kupodivu padla jako ulitá. Zbytek obvyklé hráčské sestavy byl však kompletní. Riker, Troi, Worf a dokonce i doktorka Beverly si udělala čas a přišla se odreagovat. Ona to ostatně potřebovala ze všech nejvíc. Její dva pacienti, kteří leželi na ošetřovně v komatu, se zázračně probrali a jediné, co jim chybělo, byla měkčí postel, kterou byste na ošetřovně těžko pohledali. Žádné následky, žádné obtíže. Jako kdyby bylo koma jen hrou na mrtvého brouka. Když teď doktorka držela pár osmiček, aspoň věděla, na čem je.
     „Takže Data si vzal dovolenou,“ řekl Will Riker a přihodil žetony na hromádku uprostřed stolu. Geordi sice tušil, že se z jeho strany jedná o rozptýlení svých protihráčů, ale protože považoval Data za svého velmi dobrého přítele, Willovu výzvu přijal: „Ani se mu nedivím. Já být na jeho místě, tak bych si ji vzal taky.“ Worf položil karty na stůl.
     „Bavíme se o Datovi!“ vykulil Will oči. „O androidovi, který relaxuje skenováním své pozitronické sítě, což jak víme, může dělat kdekoliv a nemusí si na to brát transportér a letět někam do neznáma.“
     „Odkdy jste takový znalec androidů?“ zakřenil se Geordi a přihodil žetony.
     Poradkyně Troi se také zasmála, ale místo svých žetonů položila na stůl své karty, kterým toto kolo moc nevěřila. Raději než riskovat svůj žold, se rozhodla sledovat neméně zajímavou diskuzi svých přátel. Doktorka Crusherová porovnala hromadu žetonů se svými kartami a rozhodla se pro stejnou strategii jako poradkyně.
     „Slaboši nám odpadají,“ pousmál se Will a vesele pokračoval v přihazování žetonů. „Co se týče Data, aspoň že si na svůj výlet vzal transportér a ne celou Enterprise, jako posledně.“
     „To není fér!“ zaprotestoval Geordi. „Tehdy nevěděl co dělá, protože ho ovládal nadřazený program doktora Soonga,“ zastával se Geordi Data a v rozčilení přihodil další žetony na zvětšující se hromádku. Will se šibalsky pousmál.
     „Já v tom nevidím žádný problém,“ zapojila se do diskuze Troi, „Data má možná víc dnů dovolené, než samotný kapitán Picard a to už je co říct!“ uhodila hřebíček na hlavičku. Všichni dobře věděli, že kapitán Picard by mohl svou dovolenou rozdávat a Data, ačkoliv to nebylo tak zjevné, na tom byl minimálně stejně.
     „Možná je to součást jeho způsobu, jak se přiblížit lidem,“ zamyslela se nahlas doktorka Beverly. „Třeba si chce vyzkoušet klasický způsob, jak lidé tráví svůj volný čas.“
     „Vzal si transportér a vydal se brázdit nekonečné vesmírné dálavy, co?“ popíchl ji Will. „Jak romantické. Asi bych to měl taky vyzkoušet.“
     „Nech toho Wille,“ dloubla do komandéra poradkyně Troi. „O Flíčka se mu staráš ty, Geordi?“
     „Jo. Jako vždycky, když je pryč,“ přikývl Geordi a svým kartám daroval velký kus důvěry a opět přihodil hrst žetonů. Will se opět malinko pousmál. Ani ho nenapadlo, že by mohl prohrát.

     Po několika hodinách letu se Data konečně dostal do oblasti, kde měli Paxané svou protoplanetu a žili izolovaně od zbytku okolního vesmíru. Tušil, co mělo následovat a byl na to připraven. Když jeho transportér pohltila uměle vytvořená červí díra, očekával, že brzy se opět setká s Paxany osobně. Tak se také stalo.
     Brčálově zelený plyn prostoupil trupem jeho lodi a zaplnil velkou část řídící kabiny. Data, který byl imunní proti způsobu, kterým Paxané uváděli nezvané návštěvníky do stavu biochemického klidu, přešel přímo k věci: „Musím vás varovat!“

     V době, kdy Will Riker zjistil, že prohrál, zjistil to samé i vulkánec. Na souřadnicích, které mu Data uvedl se sice planeta schopná nést život nacházela, ale tím veškerá podobnost s tajemnými Paxany končila.

     „Geordi, jak jsi mi to mohl udělat?“ vyjeveně hleděl Will Riker na Geordiho čistou postupku a porovnával ji se svou čtveřicí královen.
     „Docela jednoduše,“ zařehnil se Geordi a obejmul velkou hromádku žetonů, kterou vyhrál. Smáli se všichni kromě Willa. Worf se sice jen malinko šklebil, ale všichni věděli, že v jeho podání je to výbuch smíchu. Will nevěřícně kroutil hlavou.
     „Dneska si každý bere dovolenou,“ promluvila poradkyně Troi, „velitel Data, Willovo štěstí…“ Smích neustával, ale sílil.
     „Na tohle nemám nervy,“ oznámil Will Riker, zvedl se od stolu a odešel.
     „Co je mu?“ naivně se zeptal Geordi, „on nevyhrál?“
     „Ne, nevyhrál!“ zazubil se Worf a vyjímečně mu nebylo líto prohraných žetonů.

     „Že by konečně protivník?“ nahlas dumal vulkánec, když procházel opuštěnou Bajorskou kolonií, která měla do planety Paxanů hodně daleko. Trosky plechových obydlí se kymácely v mírném vánku, který vytvářel obláčky dýmu z všudypřítomného prachu. Nikde ani živáčka. Vulkánec vzpomínal na rozhovor s Datem a slovo od slova si ho v paměti přehrával. „On se z toho nesnažil nijak vybruslit. Lhal mi přímo do očí,“ šeptal pro sebe vulkánec a pomalu se vydal zpět ke své lodi. „Bod pro vás, pane Date,“ sykl jako had a cítil, jak uvnitř šílí vzteky.

     „Varovat před čím?“ hlubokým tónem promluvil oblak zeleného plynu. Data neotálel a vysvětlil Paxanům důvod své návštěvy. Řekl jim o tajemném vulkánci vše, co věděl a doufal, že Paxané nebudou jeho varování ignorovat.
     „O jakou technologii přesně se zajímal?“ zeptal se po chvíli oblak plynu.
     „To neříkal, ale věřím, že se před ničím nezastaví. Bude po vás pátrat tak dlouho, dokud vás neobjeví a jak jsem říkal, možná mu nebudete moci čelit.“
     Oblak plynu pak dlouho mlčel. Měnil svůj odstín a velikost a vlnil se v prostoru kabiny jako hustá mlha. Nakonec promluvil: „uvědomujeme si situaci, do které jste se dostal, pane Date. Pomůžeme vám.“ Nyní si byl Data jist, že Paxané opravdu pochopili.

     „Pane, senzory zaznamenaly podivné záření,“ nahlásil službu konající poručík Lewis poradkyni Troi, která velela noční směně. Od té doby co složila zkoušky na komandéra ji kapitán Picard čas od času pověřoval velením lodi.
     „Můžete to upřesnit?“
     „Záření neznámého typu, velmi podobné skenování,“ četl poručík data z vnitřních senzorů lodi. „Nejedná se o žádné nebezpečí a už je to pryč. Podle senzorů tím byla zasažena celá loď.“
     „Co říkají vnější senzory?“
     „Nic. Venku je klid.“
     „Máte zdroj toho záření?“
     „Ne, pane.“
     „Poručíku, kdyby se to opakovalo, pokuste se zjistit zdroj toho záření,“ zadala Troi a dál se tím už nezabývala.
     „Rozkaz, pane.“

      Kapitán Picard ležel ve své posteli a s mírně zakloněnou hlavou pozoroval hvězdy za oknem. Byl to pro něj příjemný pocit, před spaním přemýšlet o tom, jaké planety kolem nich obíhají a jestli se někdy na některou z nich podívá. Najednou mu přišlo na mysl, jak posílal velitele Data na dovolenou. Dal mu povolení použít pro jeho cestu jeden z transportérů, který je schopen letět pouze impulzní rychlostí, a tak se za dobu co je pryč nemohl dostat nikam daleko. Kam asi letěl? Kapitán nevěděl. Jediné co věděl bylo, že Data zvolil kurz k vnější hranici federačního vesmíru. Když tak o tom přemýšlel, kvadrant, do kterého se Data vydal, nikdy nezkoumali. Kdo ví, co ho tam čeká? Ale Data si určitě poradí, ujišťoval se v duchu kapitán Picard a chtěl na všechno zapomenout, ale nešlo to. Proč stále myslel na Data a jejich rozhovor před jeho odletem? Picard se posadil na posteli a zatřepal hlavou, jako by tak mohl vyhnat z hlavy myšlenky, které se mu tam neustále draly. Nakonec se uvolnil a přestal s tím. Cítil touhu se o to, co věděl, s někým podělit. Ždímal dál svou paměť a snažil se přijít na nějaký detail, který mu předtím unikl, ale nepřišel na nic nového. Nakonec se svalil zpátky na postel a usnul, jako když ho do vody hodí.
     Chvíli na to se dal do pohybu maskovaný romulanský runabout, který se po celou dobu ukrýval nedaleko trupu Enterprise a nabral kurz - k vnější hranici federačního vesmíru.

      Data seděl v pilotním křesle svého transportéru a pozoroval blikající ovládací panely. Přemýšlel o situaci, ve které se ocitl. Kdyby mu někdo před dvěma dny řekl, že bude unikat v transportéru neznámým vesmírem před vulkáncem v romulanském runaboutu, asi by nevěděl, kam tuto informaci uložit. Do černého humoru nebo do předpovědi budoucnosti? Data dodnes netušil, jak dokáže hra osudu zamíchat kartami.
      Po několika hodinách pomalého letu se nahnul nad obrazovku senzorů, aby potvrdil stále stejný stav – v okruhu mnoha parseků byl jen jeho transportér a vakuum. Data věděl, že to vůbec nic neznamená, ale aspoň do jeho plánu nezasahovalo nic s čím by předem nepočítal a být živou návnadou shledával… zajímavým.
     Tři hodiny nato narušil Datův poklidný let vesmírem vlečný paprsek romulanského runaboutu, který se odmaskoval přímo za transportérem a mírný záškub donutil Data vypnout nahrávku klasické hudby a věnovat se důležitějším věcem.
     „Pane Date,“ ozval se známý hlas na komunikační frekvenci, „doufal jsem, že se opět setkáme, ale neměl jsem tušení, že k tomu dojde tak brzy po našem přátelském setkání. Mimochodem, už vám někdo řekl, že lhát se nemá?“ Data neodpověděl. Vypnul motory transportéru a čekal.
     „Nemáte náladu na rozhovor?“ zeptal se vulkánec.
     „Po pravdě, ne,“ odpověděl Data a připoutal se bezpečnostním pásem. Čekal, že to bude házet.
     Červí díra se objevila přesně podle plánu a obě lodě z dálky vypadaly jako zrnka písku, která se někdo pokouší tímto zvláštním vysavačem vysát. Vše se odehrálo neskutečně rychle. Po dvou vteřinách by nikdo neřekl, že tu ještě před chvílí visely v prostoru dvě lodě spojené vlečným paprskem. Zbylo tu jen vakuum.
     Nehledě na velikost, obě lodě sebou házely sem a tam, když síla červí díry diktovala podmínky. Nebyl čas na pokus o stabilizaci, řízení lodí nebo dokonce na rozhovor. Jediné co šlo dělat, bylo pevně se něčeho držet nebo upadnout na podlahu. Netrvalo dlouho a děsivá jízda skončila. Obě lodě se chaoticky otáčely v prostoru a vlečný paprsek mezi nimi byl přerušen. Data stále seděl připoután v pilotním křesle, kdežto vulkánec ležel na podlaze a pociťoval tupou bolest v zádech.
     „Někdo by si s vámi rád promluvil,“ oznámil mu Data a vypnul kanál.
     „To jsem teda zvědav, kdo…“ nedokončil vulkánec a rozplynul se v transportním paprsku, který ho přenesl přímo z jeho lodi na nejbližší planetu. V pozici, ve které ležel na podlaze runaboutu se zhmotnil i v potemnělé místnosti se studenou podlahou. Zůstal tiše ležet a naslouchal. Velmi brzy se ozvaly kroky. Vulkánec i přes velkou bolest v zádech potichu vstal a otočil se směrem k příchozím. Když tito vystoupili z šera a mdlé světlo ozářilo jejich tváře, vulkánce ovládl panický strach a jeho šílený řev, který následoval, byl čím dál hlasitější, jak po něm začali natahovat ruce.
     Kdokoliv jiný! Kdyby to byl kdokoliv jiný, vulkánec věděl, že by si s nimi jistě poradil, ale ti, kdož s ním chtěli mluvit, jak ho předtím Data upozornil, měli v prvé řadě na mysli několik závažných obvinění, kterým se vulkánec nemohl vyhnout, i kdyby chtěl sebevíc.

     Data se díky dalšímu svezení Paxanskou červí dírou stihnul vrátit na Enterprise ještě před tím, než opustila stanici Omega 3, a tak jeho dovolená skončila mnohem dřív, než by kdokoli hádal. Opět se ujal starosti o svou kočku Flíčka a také převzal povinnosti druhého důstojníka hvězdné lodi. S tím vším samozřejmě počítal. Stejně tak počítal s tím, že ještě téhož večera musel čelit pronikavému pohledu komandéra Rikera, který se ho svým kamenným výrazem snažil přesvědčit, že jeho karty jsou ty nejlepší. Dnes byla hráčská sestava opět kompletní. Data do ní se svou šiltovkou a žlutýma očima skvěle zapadal.
     „Chybělo vám vzrušení ze hry?“ šibalsky vyzvídal Will Riker a zvonivým cinkotem přihazovaných žetonů se snažil znervóznit kohokoliv, kdo by se nechal.
     „Vzrušení?“ vzhlédl Data o svých karet a zakroutil hlavou, „komandére, já jsem tady kvůli odpočinku!“
     Následná salva smíchu trvala dlouho a zapojili se do ní všichni přítomní.
    „Date, tys udělal vtip!“ radostně poklepal svému příteli na rameno Geordi La Forge.
    Data se na něj podíval jako by o nic nešlo a odpověděl: „já vím,“  pak vyložil karty, které mu osud namíchal.

   „Data, Data, Data,“ opakoval tichý šepot z temnoty za mřížemi, kdesi hluboko pod povrchem planety Vulkán.


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X