lcars
logo

Sarekovi synové


Autor: Lamar
Email: lamar@mindmeld.cz
Archivováno dne: 01. 10. 2003
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: nazařaditelné
Období: konec 24. století
Hlavní postava(y): James T. Kirk, Spock, Mi
Kategorie: napětí, přátelství
Spoiler: Volně vychází z knih Williama Shatnera, resp. ze závěrů, ke kterým v nich autor došel...
Stručný obsah:
Píše se rok 2383 a Země se nachází ve válečném stavu s Vulkánem. Tedy, téměř...
Poznámka autora: Vlastním nákladem jsem si povídku vydala. Pochopitelně bez jakéhokoli honoráře. Ale pochlubit jsem se s tím prostě musela.
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Sarekovi synové

Lamar


Kapitán Kirk a já

     Stalo se zvykem různých spisovatelů psát o svém vztahu k předmětu své tvorby. V knize Star Trek Nemesis vytvořil John Logan svou zpověď se stejným názvem, jako já tady a teď. Nuže dobrá. Můj vztah ke kapitánovi Kirkovi je veskrze schizofrenní.

     Poprvé jsem se s ním setkala někdy v polovině 90. let minulého století. V televizi dávali film Khanův hněv. Z toho filmu jsem si tenkrát vůbec nic nezapamatovala, kromě toho, že tam hrál strašně protivnej chlap. Ricardo Montalban. Tady se omlouvám všem, kterých jsem se právě dotkla, ale prostě mi vadil (a vadí dodnes). Jo, a taky tam hrál jeden strašně fajn chlap, jenže jsem si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje. No, víte, ten co jim tam velí…

     Od té doby jsem se s kapitánem Kirkem setkala mnohokrát. Potkávám ho vlastně denně. Ať už na internetu, v televizi nebo při pohledu do své knihovny. Čím víc ho znám, tím víc se prohlubuje již naznačená schizofrenie. James Tiberius Kirk je odvážný, rozhodný, statečný, romantik. Popravdě je i ztřeštěný, nerozvážný, prudký, impulsivní, nelogický, egoistický, sukničkář… To z něj určitě činí dokonalého kapitána Enterprise, ale bůh nás chraň před Jamesem Kirkem jako člověkem. Spolupracovat s ním musí být obtížné a žít nemožné.

     Změnu v mém chápání kapitána Kirka přinesly Shatnerovy knihy. Jeho Kirk je trochu jiný. Je starší, moudřejší, rozvážnější, logičtější. S nadhledem, ne nepodobným vulkánskému, se dívá na životní trable, které s přehledem řeší. Miluje Teilani a je jí věrný. Ovšem vystavuje se nebezpečí, že začne být protivný právě svou dokonalostí.

     Když tak uvážím to, co jsem tu napsala, napadá mě vysvětlení. Kolik trekkies, tolik charakterů kapitána Kirka. Víme, že Kirk je dokonalý a představa dokonalosti je u každého jiná. Má představa Kirka se liší od Shatnerovy představy, stejně tak od představ, které prezentoval svatý Gene. Ovšem liší se i od představ T’Arei, T’Reah, Dieginy nebo třeba mého bratra.

     Můj schizofrenní přístup ke kapitánovi Kirkovi se odráží i v názoru na možné setkání s kapitánem Kirkem (odlišit postavu a herce).. Předpokládám, že bychom se nakonec rozešli ve zlém. A to by mi bylo líto. No, nevím. Každopádně jsem přesvědčena, že by to byl zážitek vskutku nezapomenutelný... Pro oba :))

     A navíc jsem kvůli němu rozvařila tvarohové knedlíky!

Jedna

     "A nyní se dostáváme do nejoblíbenější místnosti našeho muzea. Prosím, přejděte všichni za mnou," dodal mladík ten den snad už posté. Dělat průvodce v muzeu Hvězdné Flotily v San Franciscu mělo určitě své výhody, nicméně nepochopil, proč ho k tomu rodiče přinutili zrovna o prázdninách. Původně chtěl zůstat na středoškolském internátu, jak si domluvil s ostatními kamarády z jeho party. Měli v plánu podnikat různé akce, do kterých rodičům nic není. Ovšem oni z nějakého důvodu zhatili jeho plány a přinutili ho, aby se vrátil na prázdniny domů. Nejenže mu domluvili tuhle děsivě nudnou práci, a to na celé prázdniny, ale navíc ho otravovali i když přišel domů. Začali si hrát na skvělé rodiče a na dokonalou rodinu a jemu to děsně lezlo na nervy. Návštěvy tetiček, strýčků, bratranců. Nakonec musel utéct alespoň do zahrady a tvářit se, že se věnuje nekonečným záhonům okrasných květin. Dnešním dnem končil. Končily celé prázdniny a on nezažil nic, o čem by mohl ve škole vyprávět. Sakra!

     Prohlédl si svou poslední skupinu. Tolik toužil po tom, aby si pospíšili, aby měl volný alespoň dnešní večer. Jenže ti stupidní turisté se vyžívali v kdejakém útržku z bloku a v podobných nesmyslech, jako by to bylo alfa a omega jejich života. Zvlášť jeden z nich, Swan ho tipoval na vulkánského obchodníka. Soudil tak pouze podle oblečení, protože kapuce jeho tuniky návštěvníkovi zastínila celý obličej. A ještě něco na něm bylo zvláštní. Jenže toho si všiml Swan až teď. Nebo se před tím choval jinak? Ať už to bylo jakkoli, v okamžiku, kdy návštěvník vstoupil do této poslední místnosti, začal si jednotlivé exponáty prohlížet se zvláštním zaujetím. Když se Swan přesvědčil, že je celá skupina pohromadě a všichni návštěvníci se soustředili kolem něj, pokračoval ve výkladu.

     "Tuto místnost se naše muzeum rozhodlo věnovat památce Jamese Tiberia Kirka, který tvoří samostatnou kapitolu v historii Hvězdné Flotily. Mezi našimi exponáty se nachází například kapitánův oblíbený nůž, kniha, mnoho fotografií, vyznamenání, dokonce si můžete poslechnout jeho poslední záznam do lodního deníku." Návštěvníci zmlkli a …

     Kapitánův deník, hvězdné datum 9529.1:Toto je poslední plavba vesmírné lodi Enterprise pod mým velením. Tato loď i její historie bude brzy nahrazena novou generací. Jim a jejich potomkům svěřujeme naši budoucnost. Budou pokračovat ve výpravách, které jsme započali, v objevování všech neobjevených zemí a neohroženě vstupovat tam, kam ještě žádný člověk… kam ještě nikdo předtím nevkročil.

     Reakce návštěvníků byly pokaždé stejné. Na to si už Swan zvykl. Někteří byli dojatí, jiní zasnění… Ovšem když zahlédl svého podivného návštěvníka, kterého si všiml i před tím, nevěděl, co si má o jeho reakci myslet. Nakonec se rozhodl, že se ho prostě zeptá. Neměl rád, když nevěděl, co si má myslet a vždy to řešil útokem.
     "Něco se vám nelíbí?" oslovil ho. Cizinec jen zavrtěl hlavou. "Promiňte, pane, ale měl jsem pocit, že vám můj výklad nesedí. Proto bych rád věděl, v čem je problém," nenechal se Swan odbýt a zdvořile, nicméně velmi naléhavě trval na odpovědi. Zřejmě si to uvědomil i ten cizí návštěvník, protože po chvíli přemýšlení odpověděl.
     "Nebyl to poslední záznam, mladý muži…" řekl a otočil se zpět k exponátu, který si se zaujetím prohlížel. Dal Swanovi najevo, že o další diskusi nestojí. To byl ovšem ten nejhorší přístup, který mohl k Swanovi zaujmout. Mladík se hrdě napřímil a přistoupil k němu.
     "Čím to, že toho tolik víte?" zeptal se znovu a sevřel rty. Ze všeho nejvíc nenáviděl, když ho někdo přehlížel.
     "Zajímám se o historii Hvězdné Flotily," odpověděl cizinec vyhýbavě a pokrčil rameny.
     "Vaše informace jsou mylné, pane. Toto je poslední záznam…" trval na svém Swan a narůstal v něm pořádný vztek.

     V cizincově hlase zněl úsměv, když odpovídal: "Mýlíte se, mladý muži. Mé informace jsou pravdivé. Ale chápu vás. Říkáte to, co vám řekli, že máte říkat. Nedokážu si představit, že byste měl skutečně osobní zájem ověřovat si pravdivost toho tvrzení. Je to už dávno…" odpověděl.

     To bylo poslední kapkou do příslovečného poháru Swanovy trpělivosti. Uchopil cizince za rameno. Muž se pomalu otočil a upřeně pohlédl mladíkovi do tváře. Swan už měl na jazyku několik příkrých slov, když ten pohled zaregistroval. Okamžitě sundal ruku z mužova ramene, jako by se dotkl rozžhaveného železa a několik kroků ustoupil. Mimoděk se zadíval na hologram, který byl umístěn za cizincovými zády. Ustoupil ještě několik kroků.

     Cizinec zavrtěl hlavou a pokynul mu, aby se vrátil. Swanovi naskákala husí kůže. Začal mít velmi nepříjemný pocit. Byl rád, že ho v tu chvíli nevidí nikdo z jeho známých. V partě byl znám svou neohrožeností a tím, jak se dokázal s každým problémem vypořádat. Teď měl strach. Poprvé v životě. Ne strach z výprasku nebo z nějaké běžné nepříjemnosti. Měl strach z toho muže, který stál naprosto klidně u vitríny s otevřenou knihou a čekal, až se k němu přiblíží. Jistě, čas od času se objevily fámy o tom, že James Kirk žije, ovšem Swan, pokud o tom někdy přemýšlel, to vždy považoval pouze za výplod fantazie, za nesplnitelné přání. Za něco, co by bylo moc pěkného (možná), ale stejně se to nikdy nesplní. Jenže teď už si nebyl tak jist… Po chvíli přemohl svůj strach a udělal těch několik kroků, které ho od podivného návštěvníka dělily.
     "Jak se jmenujete, mladý muži?"
     "Swan," odpověděl, když si byl jist, že se mu to podaří.
     "Rád bych si dočetl tu knihu…" naznačil.
     "To… totiž… to asi nepůjde, víte," rozpačitě koktal Swan. "Je to exponát a ten muzeum veřejnosti nepůjčuje…" dodal a věděl naprosto přesně, jak hloupě to v dané situaci zní.
     "Je to moje kniha, rád bych věděl, jak to dopadne…" zněla naprosto logická námitka.
     "Já vím, ale… totiž… s tím asi nikdo nepočítal. Možná, když se zeptáte někoho z vedení muzea…" Swan cítil, jak mu vyschlo v ústech.
     "Doprovodíte mě k někomu?"
     "Jistě," odpověděl Swan a oddechl si. Prostě to hodí na někoho jiného a zítra si bude myslet, že se mu to jen zdálo.

     Oddechl si předčasně. "Tak dokončete výklad, nechtěl jsem vás přerušit," řekl s úsměvem. "Až ostatní odejdou, dovedete mě tam…"

     Swan v tu chvíli proklínal všechno a všechny. Představil si, kolik nepřesností v jeho výkladu zřejmě bude a vůbec se mu nechtělo něco takového povídat nahlas. Ale ostatní návštěvníci už čekali. Proto se nešťastně pustil do svého nelehkého úkolu.

     "Nebylo to tak zlé," uklidňoval Swana James Kirk o dvě hodiny později. Seděli v kavárně a povídali si. Swan byl překvapen, i když se to chránil dát najevo. Když Kirka doprovodil do kanceláře ředitele muzea, předpokládal, že půjde domů. Kirk ho však požádal, aby na něj počkal. Asi za 20 minut se znovu objevil, tentokrát i s ředitelem, který mu běžel, v předklonu, vydat knihu. Swan se musel usmát. Byl rád, že podobný šok jako on zažil i někdo jiný. Teď tedy seděli a popíjeli kávu. Swan poslouchal a snažil se tvářit, že ho vůbec nezajímá, co mu Kirk vypráví. A Kirk se zase tvářil, že si toho nevšímá. Vlastně, od okamžiku, kdy na něj Swan promluvil, Kirk musel pořád vzpomínat na jednoho podobného mladíka, který se před 133 lety rozhodl vstoupit do Hvězdné Flotily.

     "Můžete mi tedy říci, o co vám vlastně jde?" zeptal se nakonec Swan, když jeho zvědavost dosáhla vrcholu. Snažil se ovšem tvářit naprosto znuděně.
     "Mohu," odpověděl Kirk s úsměvem. "Do toho muzea jsem vlastně přišel za vámi, Swane."
     "Za mnou?" málem vypadl ze své role Swan.
     "Jistě. Za vámi. Potřebuji vaši pomoc," zněla překvapivá odpověď.
     "Asi vám dobře nerozumím, pane," snažil se Swan vyhnout maléru, o kterém věděl, že právě teď začíná.
     "Před rokem jste se naboural do centrálního počítače Hvězdné Flotily…"
     "To už je dávno," přerušil ho Swan.
     "Dokázal byste to zopakovat?" zeptal se Kirk. Swan zpozorněl. "Poslyšte," zamračil se. "Kdo vůbec jste? Tedy, pochopte. Chodíte si tady jako by se nic nestalo, zabavujete exponáty v muzeu s tím, že jsou vaše, chcete, abych se naboural do počítače Flotily… Víte vůbec, že to celé smrdí?"
     "Vím," odpověděl naprosto nevzrušeně Kirk.
     "Co když to vůbec nejste vy? A nebo co když to jste vy?" řekl zamyšleně Swan. "Nedokážu si představit, co z toho by bylo horší…"
     "Horší?"
     "No a co?" bránil svou myšlenku. "Pokud to nejste vy, jste provokatér, který na mě šije boudu. Pokud to jste vy, tak nakonec zachráníte Galaxii a mě za to postaví před soud!" říkal už docela rozmrzele. "Nebo to jste vy a zároveň jste provokatér. To…"
     "Tak dost," přerušil ho Kirk se smíchem. Snažil se vzpomenout si, jak by se zachoval on sám na Swanově místě. Věděl, že by reagoval úplně stejně. "Chápu vaši nejistotu, ale na druhou stranu, to vás neláká to alespoň zkusit?"

     Možná ty prázdniny nebyly tak úplně ztracené.

Dva

     Kapitánův deník, hvězdné datum 60056.4:hovoří kapitán Alexandrová. Vědecká loď Eddington obíhá už tři týdny kolem planetoidu MR 221 v mlhovině NGC 7293. Ač se to zdá neuvěřitelným, předchozí výzkumy v této oblasti naznačily možnost, že by se na MR 221 mohl nacházet život. Úkolem Eddingtonu je tyto teorie potvrdit nebo vyvrátit. Zatímco udržujeme polohu na standardní orbitě planetoidu, netrpělivě očekáváme přílet vulkánské vědecké lodi S’Vet, která na své palubě nese speciální přístroje citlivé na formy života jak na bázi uhlíku, tak na bázi křemíku.

     Kapitán Alexandrová se odmlčela, když jí jeden z podporučíků přinesl informace o probíhajících výzkumech.
     "Váš názor, podporučíku?" zeptala se, když předložené informace prostudovala.
     "Těžko říci, madam," odpověděl rozvážně. Už byl na této lodi dost dlouho, aby věděl, že suverenita projevu se tu nerada vidí. "Chvíli to vypadá, jako by se to tam životními formami jen hemžilo, za okamžik je tam úplně prázdno. Alexandrová se zamyslela a pomalu přikývla.
     "Zřejmě proto si Velitelství vyžádalo účast S’Vet na tomto průzkumu," řekla nakonec. Zvedla se a šla si prohlédnout jednotlivá stanoviště. Vlastně tím zakrývala své skutečné pocity. Jinak by musela snaživému podporučíkovi sdělit, jak moc jí tímto rozhodnutím Velitelství nadzvedlo mandle. Jenže to nemohla říci nikomu, protože by riskovala ztrátu velitelského postu. Sama si uvědomovala, že v celé Flotile se jen těžko najde někdo xenofóbnější, než ona. Děkovala bohu za to, že v posledních šesti letech tvoří posádku její lodi pouze lidé. Nedokázala si představit, jak by reagovala, kdyby jí Velitelství přidělilo nějakého mimozemšťana. Příkaz spolupracovat s Vulkánci ze S’Vet byl pro ni něco jako příkaz k popravě.
     "Upřímně řečeno," ozval se znovu podporučík, který stále čekal u jejího křesla, "nechápu, proč musíme se S’Vet spolupracovat. Jistě, Vulkánci prokázali, že jako vědečtí pracovníci jsou systematičtější a získané informace dokáží rychleji vstřebat a analyzovat, ale nejsem přesvědčen, že právě při průzkumu MR 221 tuto jejich schopnost využijeme." Alexandrová se během jeho řeči vrátila zpět na své místo.
     "Na tom, co říkáte, je dost pravdy, podporučíku," připustila, nicméně se snažila, aby její hlas neprozrazoval, co si myslí. "Nicméně faktem zůstává, že vulkánští vědci mohli sestrojit přístroje, které jsou dokonalejší, než naše. Zaslechla jsem, že není vyloučená možnost objevit život na bázi jiných prvků, než je uhlík a křemík. Velitelství se domnívá, že právě v takovém případě by se daly vulkánské přístroje s úspěchem využít." Podporučík přikývl a vrátil se zpět ke své práci. Alexandrová se zatím snažila poněkud uklidnit, a to velmi svérázným způsobem. Představila si svého učitele vulkánské filozofie, jak ho drží pod krkem a velmi, velmi pomalu ho škrtí. Na uklidnění a zvednutí nálady tato představa vždy fungovala.

     Kapitánův deník, dodatek:Přestože máme rozkaz počkat na těchto souřadnicích na S’Vet, nikdo nám nezakázal provádět průzkum MR 221 způsobem, jaký sama uznám za vhodný. Vzhledem k tomu, že S’Vet má zpoždění už 2 hodiny, 36 minut 15 sekund (Alexandrová si dopřála potěšení parodovat v této situaci příslovečnou vulkánskou přesnost), rozhodla jsem se sestavit výsadek a poslat ho dolů na MR 221.

     Výsadek se zhmotnil na MR 221. Upřímně řečeno, poručík van Rijk nevěřil, že by cokoli rozumného na tomto planetoidu žilo. Jistě, životní podmínky vyhovovaly všem známým druhům, nicméně jen tak tak. Celý povrch planetoidu byl zahalen v písečné bouři, která za poslední tři měsíce polevila asi na 25 minut. Když provedli průzkum vody, zjistili, že je pitná. Nicméně zásluhou nejrůznějších příměsí, především železa, síry a vápníku, byla téměř nepoživatelná. Všude na skalách rostlo něco, co na první pohled vypadalo jako lišejník. Stále se ještě nepodařilo zjistit, jestli to je spíš rostlina, nebo spíš ‚zvíře‘. Dalo se to jíst, ovšem některým druhům, např. Tellaritům, by to způsobilo vážné střevní obtíže. V některém stádiu se tento lišejník choval jako typický představitel flory, objevilo se další stádium a lišejník se sebral a odešel jinam.

     Když se poručík van Rijk přesvědčil, že se celý výsadek zhmotnil na stejném místě, už to bylo vzhledem k bouři na povrchu planetoidu velmi nepravděpodobné, zkontroloval přístroje a zařízení, které jim velitel přenosu poslal v druhé vlně. Musel konstatovat, že s výjimkou jednoho vědeckého trikordéru bylo vše v pořádku. Rozdělil proto jednotlivým členům výsadku úkoly a skupina se rozešla, každý za svým.

     Kapitán Alexandrová netrpělivě naslouchala van Rijkovu hlášení. Bouře, která na planetoidu stále zuřila, signál nepříjemně zkreslovala.
     "Kapitáne!" oslovil ji komunikační důstojník a přerušil tak její rozhovor s van Rijkem.
     "Ano?" zeptala se netrpělivě.
     "S’Vet!"
     "Kde jsou?" zeptala se a zvedla se ze svého křesla.
     "Na dohodnutých souřadnicích," zněla odpověď.
     "Zavolejte je," přikázala a v duchu zaskřípěla zuby. Tušila, že představa uškrceného vulkánského učitele tentokrát nezabere.
     Na obrazovce se objevila postava Vulkánce. Seděl v křesle a se zájmem kapitána Alexandrovou pozoroval.
     "Máte zpoždění, S’Vet," neodpustila si.
     "Měli jsme menší problémy," odpověděl strojeně Vulkánec. Alexandrová se zamyslela. Nikdy neměla Vulkánce, stejně jako jiné mimozemšťany, příliš v oblibě, ale ten tady jí ani tak příliš neseděl.
     "O co jde, S’Vet?" zeptala se opatrně.
     "Pohonné jednotky," odpověděl Vulkánec. "Chvíli trvalo, než jsme závadu objevili. Opravili jsme ji a nyní jsme schopni s vámi plně spolupracovat."
     Líbilo se jí to čím dál míň. Tenhle Vulkánec…
     "Vzdálenost 100 km…" odpověděl na její nevyřčený dotaz kormidelník.
     "Zastavit," odpověděla mu stejně tiše.
     "Dobře tedy," obrátila se znovu k Vulkánci na obrazovce. "Jak si naši vzájemnou spolupráci představujete?"

     Poručík van Rijk se nespokojeně díval na svůj komunikátor. Kapitán Alexandrová evidentně zapomněla spojení deaktivovat. Poslouchal její hovor s kapitánem S’Vet, jen občas přerušovaný výboji statické elektřiny. Celé se mu to nějak nelíbilo. Způsob, jakým Vulkánec odpovídal… Sám za svůj život několik Vulkánců poznal. Prostě si nedokázal představit, že by některý z nich mluvil tak, jako ten ze S’Vet. Mluvil spíš jako člověk. Nebo… Z komunikátoru uslyšel zmatené výkřiky.
     "Kapitáne, S’Vet nás zaměřuje…"
     "S’Vet, co to má znamenat?" zeptala se Alexandrová.
     "Aktivovali zbraňové systémy!" zněl další výkřik.
     "Zvednout štíty, úhybné manévry," zavelela okamžitě Alexandrová a v duchu věděla, že je pozdě. Její představa uškrceného Vulkánce jí vykouzlila úsměv na rtech v okamžiku, kdy fotonové torpédo S’Vet prošlo Eddingtonovými štíty.

     Osobní deník velitele výsadku na MR 221, poručíka Pietra van Rijka, hvězdné datum 60056.8:Já a zbytek výsadku jsme se právě stali svědky zničení vědecké lodi Eddington. Podle dostupných informací je za zničení lodě odpovědná vulkánská vědecká loď S’Vet. Podmínky na MR 221 nám umožní nějakou dobu přežít. Budu se snažit přimět ostatní členy výsadku k tomu, aby pro to udělali maximum.
     Osobní deník velitele výsadku na MR 221, poručíka Pietra van Rijka,dodatek: Já tomu prostě nevěřím!

     "Jak to myslíte, že nemáte spojení s Eddingtonem?" zeptal se admirál Tosev komunikačního důstojníka, který v tom okamžiku zastával své zodpovědné místo na Velitelství Hvězdné Flotily.
     "Tak, jak to říkám, admirále," odpověděl. "Eddington přestal vysílat."
     "Jste si tím jist, kapitáne?" zeptal se znovu admirál. "Nemůže jít o nějakou závadu? Říkali přece, že na tom planetoidu je nějaká písečná bouře. Nemůže to být ono?"
     "Ne, admirále," odpověděl kapitán Olafson. "To bych poznal. Eddington prostě uprostřed zprávy přestal vysílat.
     "O čem byla ta zpráva, kapitáne?" zněla další otázka. Admirál Tosev se posadil do blízkého křesla a napjatě hleděl na komunikačního důstojníka.
     "Eddington hlásil, že se právě setkal s vulkánskou vědeckou lodí S’Vet, která nakonec přes to zpoždění dorazila."
     "Zpoždění? Vulkánci nemívají zpoždění," reagoval překvapeně admirál.
     Kapitán Olafson pokrčil rameny."Nevím, pane. Jen říkám, o čem byla poslední zpráva."

Tři

     Ještě než se překvapený Vulkánec stáhl z jeho mysli, zachytil chlapec jeho poslední myšlenku: Je jako můj syn…

     Kapitán James Tiberius Kirk se s trhnutím probudil. Přikrývka se mu omotala kolem nohou a způsobila, že málem spadl z postele, když se snažil vstát a uklidit pár řežavých uhlíků, které se vysypaly z krbu. Byl zpocen a pot ho na jeho nahém těle nepříjemně studil. Vymotal se z deky, zametl před krbem a zamířil do sprchy, kde na sebe pustil proud horké vody. Když po půl hodině vypnul sprchu, podíval se do zrcadla, ze kterého jen pomalu mizel mlžený opar, který se během jeho sprchování usadil všude kolem.

     Mluvit v jeho současném stavu o tom, že zestárl, by bylo směšné. Starý byl před 90 lety. Poté, co přežil události, ke kterým došlo na Veridianu III. a pobyt mezi Borgy, ubíral se jeho metabolismus svými vlastními stezkami. Pozoroval obličej, který se na něj ze zrcadla koukal a když se mu nechtělo rychle vykouknout, setřel ručníkem zbytek oparu. Vždycky si myslel, že svou podobu zdědil po matčině otci, ale tentokrát na něj ze zrcadla hleděl George Kirk. A způsob, jakým na něj hleděl, se mu vůbec nelíbil. To správné slovo bylo unavený. Unavený životem. Od té doby, co zemřela Teilani…

     Zabalil se do osušky a vrátil se ke krbu. Zašátral v hromadě dřeva připraveného vedle krbu a na téměř vyhaslé uhlíky přiložil slabé suché větvičky. Když se oheň znovu rozhořel, došel k baru a zamyslel se. Výběr byl velký. Pomalu vytahoval jednotlivé lahve a prohlížel jejich etikety. Nakonec se rozhodl pro jednu z nich. Vlastně se rozhodl už dávno před tím. Ovšem ten výběr prováděl každý večer. Jako vždy ho chuťové buňky navedly na vodku Smirnoff. Hlavní dodavatel jeho Imperátorského veličenstva... Zvláštní bylo, že vodku ho naučila pít právě Teilani...

     Posadil se do křesla, které přisunul blíž ke krbu. Do skleničky si nalil na dva prsty vodky a ochutnal. Pak hodil dobré mravy za hlavu a nalil si sklenku úplně plnou. Zhluboka se napil a spokojeně mlaskl. Pak se zahleděl na skleničku, kterou osvětlovalo světlo ohně. Když s ní pohnul, lom paprsků se změnil. Vzdáleně to připomínalo hvězdy, které se měnily v souvislosti s úhlem pozorování. Hvězdy…

     Seděl a přemítal o snu, ze kterého se před hodinou probudil. Bylo to zvláštní. Od okamžiku, kdy se účastnil rituálu fal-lan-tral, ho tento sen nenavštívil. Až dnes. Proč? Znovu si dolil. Pohled na láhev ho přesvědčil, že bude muset brzy doplnit zásoby. To dělal v poslední době často. Zatím si to ale uvědomoval. Nikdy nebyl úplný abstinent. Občas se rád napil s přáteli, pil pro samotnou chuť nápoje. To se choval velmi střídmě a nikdy nepřekročil mez slušného chování a účelnosti takového pití. Méně často se napil víc. Čas od času se mu dokonce stalo, že ho museli dotáhnout do postele a zout mu boty. V krátkých chvílích mezi jednotlivými úkoly se tak zbavoval stresu, který ho celý život provázel. Snažil se pomocí alkoholu přivést do stavu blaženého zapomnění, kde si neuvědomoval zkázu, smrt, utrpení… Druhý den pak zamířil do tělocvičny a huntoval své tělo nepřiměřeným cvičením. Jeho současný stav se od těch předchozích naprosto lišil. Po Teilanině smrti zůstal alkohol jeho jediným společníkem. Stále ještě se však nepovažoval za alkoholika v pravém slova smyslu. Pil jenom večer, do rána vždy vystřízlivěl. Tento jeho zvyk ho neomezoval v práci a neovlivňoval jeho výkonnost. Vlastně, vzhledem k tomu, co přesně na velitelství dělal, by jeho výkonnost neovlivnila ani vlastní smrt. Tedy, skutečná smrt. Kirk se otřásl a znovu se napil. O tom, jak tráví večery, nikdo nevěděl. Snad s výjimkou starého McCoye, ale ani ten neznal přesný stav věci. Nevěděl nic konkrétního. Spíš vrozený instinkt, který z něj dělal nejlepšího lékaře, mu napovídal, že s Jimem není něco v pořádku.

     Jak tak seděl, občas se zavrtěl, občas se napil, osuška, kterou měl omotanou kolem těla, se uvolnila. Pozoroval své nahé tělo a uvědomil si, jak je to všechno ironické. Bylo mu 150 let. Oficiálně. Před týdnem slavil narozeniny. Na svůj věk vypadal dobře, jak mu jeho pobočnice na velitelství neopomněla sdělit. Přirozený proces stárnutí se však u něj zastavil v roce 2293. Pak přišel Veridian III., Borgové… Doktor McCoy se vyjádřil, že Kirkovo fyzické opotřebení odpovídá přibližně 55 - 60 rokům. O psychickém opotřebení nemluvil a Kirk se obával zeptat. Právě jeho psychický stav způsobil, že teď seděl Kirk v křesle se skleničkou vodky a zadumaně hleděl do ohně, místo toho, aby tu byl s nějakou ženou. Jistě, nebyl by to problém, ale po smrti Teilani nebyl schopen navázat nový vztah, byť jakkoli krátký a povrchní. Fyzické potřeby, které se u něj dostavovaly stejně jako u jiných mužů, ho spíš obtěžovaly. Ironie může být někdy velmi ironická.

     Tak tedy dnes se ten sen opět objevil. Proč?

     Před časem se mu dostalo cti, o jaké se ostatním lidem ani nezdá. Spock ho pozval do Sálu starého myšlení, aby spolu s ním prošel rituálem fal-lan-tral. Společně pak komunikovali se Sarekovou katrou. Jako rodní bratři. Kirk o tom nikdy moc nemluvil, ale věděl, že Spock zná jeho skutečné myšlenky. Jejich vztah hřál Kirka na duši a dával smysl jeho životu, zvlášť v okamžicích, kdy už žádný smysl života neviděl. Ať bylo Kirkovi sebehůř, Spock tu byl vždy s ním. Jako třeba teď, uvědomil si, když jeho splín začal ustupovat. Nebo je to tím alkoholem? Usmál se. Spock nikdy jeho posedlost alkoholem nepochopil. Nebo možná nechtěl chápat, aby se pak Jim necítil hloupě. Třeba zrovna jako teď. Občas se zamýšlel nad tím, jestli není břemenem pro Spockovu mysl. Dává mu také tolik, co Spock jemu? Dává mu alespoň něco? Nebo je zbytečný. Možná už se přežil. Tak, jako dinosauři. Přežil svou vlastní dobu a do té dnešní nějak nemohl zapadnout. Jistě, dostal zpět hodnost, každé ráno chodil kolem své vlastní pamětní desky, v osnovách na Akademii mu bylo věnováno několik přednášek. V duchu se znovu oklepal. Na Velitelství vykonával práci jako každý jiný. Jenže ji vykonával tak nějak zemitě. Občas záviděl ostatním, které tam potkával, že jsou takoví… takoví mladí, plní nadšení, optimismu, chuti do života… Snažil se se svým splínem nikoho neobtěžovat. Vlastně si nepřál, aby o jeho rozpoložení někdo věděl. Bylo by to nedůstojné. Celý život bojoval proti osudu, tak proti němu musí bojovat i teď. Nemůže sedět a litovat se. A tak obtěžoval pouze Spocka, jehož přítomnost stále ve své mysli cítil. K čertu! Popadl láhev, ve které zbylo vodky jen po dně a mrštil jí do krbu. Plameny, na okamžik krmené alkoholem, vyšlehly do výše. Pak se vrátily ke svému původnímu životnímu tempu. Nakonec zhasly a v krbu zbyly opět pouze řežavé uhlíky. Kirk si byl jist, že to, co právě sledoval, by Spock určitě komentoval nějakým vulkánským příměrem. Možná by si z toho měl vzít příklad, říkal si. Ale až od zítřka, rozhodl a na vratkých nohou došel ke své posteli, kterou před několika hodinami opustil.

     "Vulkánče," Kodos se zamračil. "Za svou logikou schováváš zbabělost!" Sarek ztuhl. Chlapec vykukoval zpoza něj. Guvernér hleděl přímo na něj. "I když mě nikdo z obyvatel neuvidí, ten chlapec slyší každé slovo o mém odchodu."
     "Nebude si to pamatovat."
     "A co když bude?"
     "Stejně to risknu." Dlouhou dobu se chlapec třásl. Když Kodos sklonil zbraň a pověsil ji na rameno, vrátil Sarek svou zbraň na původní místo ve svém oblečení. Kodos zformoval své prsty do vulkánského pozdravu. "Žij dlouho a blaze." Jeho hlas byl plný sarkasmu. Podíval se na chlapce a řekl: "Jestli někdy promluvíš o tom, co jsi zde viděl, dozvím se to. Vulkánci tě stále chránit nebudou. Jednou, až budeš sám, a to ti slibuji, přijdu a bude to den tvé smrti."
     Sarek odstrčil hocha stranou. Ten ucítil zcela nelogické nutkání běžet zpátky do lesa a zmizet. "Odejdi, Kodosi. Nechceme se s tebou víc setkat." Hoch hleděl za ním a třásl se. Ne strachem, ale zlostí. "Proč jste ho nechali odejít?" Sarek se mu díval do očí. "Mám syna, jen o málo staršího, než jsi ty." Nepochopil hned, jak jeho otázka souvisí s dětmi. Co znamená Vulkáncova odpověď. "Je pryč, nechali jste ho odejít!" Ale Sarek neoblomně pokračoval. "To byl jeho osud, mladý člověče. Ale teď není žádný Kodos, ani ty, ani já..."
     "Co to děláte?" Chlapec byl nervózní. Slyšel vyprávět příběhy o vulkánských mentálních praktikách. Chtěl utéct, zmizet, nebo....
     "Ššš," šeptal Sarek. "Tvá mysl je mou myslí..."
     Dotek Vulkáncových prstů byl elektrizující. Přesto se uvolnil, když Sarek tišil jeho rozbouřené emoce. Za okamžik sledoval obrazy prostřednictvím cizích očí. Řekl....Planina Golu? Rudá záře? Slova k němu přicházela v cizím jazyce, ale on jim rozuměl.
     "Naše mysl je jen jedna," řekl Sarek. Chlapec slyšel šeptající hlas vyslovující jeho jméno.
     "Jsme jeden," pokračoval Sarek. Najednou viděl obraz vulkánského chlapce, teenegera, s lidskou ženou po jeho boku... To vše je na Vulkánu. Ten hoch je Sarekův syn. Viděl ho Sarekovýma očima. Chlapec byl udivený, vzrušený. Naplněný cizími myšlenkami a představami. Chtěl víc. Vědět víc, znát víc.
     "Ne," šeptal Sarek. "To není abys poznal, ale abys zapomněl."
     "Ne!" vzepřel se chlapec.
     "Zapomeň!" přikázal Sarek.
     "Nikdy!" odpověděl.
     Než se Sarek překvapeně stáhl zpět, ucítil chlapec v jeho mysli úvahu: Je stejný, jako můj syn...

     Tentokrát už se Kirk nepokoušel usnout. Pohled na hodiny mu ukazoval, že by to stejně bylo zbytečné. Znovu zamířil do koupelny a kromě vydatné sprchy se i oholil. Po snídani se oblékl do uniformy a postavil se před zrcadlo, aby se upravil. Ano, na svůj věk vypadal velmi dobře. Jeho dobrá nálada ale vzala za své v okamžiku, kdy si uvědomil, že hned ráno ho čeká jakási tajná porada. Tak tajná, že když ho na ni včera odpoledne pobočnice upozorňovala, tykadla se jí třásla vzrušením. Stejně to byl zvláštní svět, do kterého se James Kirk každé ráno probouzel. Většinu ras, se kterými v práci přicházel do kontaktu, v životě neviděl. A, jak si občas s trochou humoru říkal, ani vidět nechtěl. Třeba jeho pobočnice. Kirk celý život přikládal postavení pobočnice velký význam. Pro většinu pozorovatelů bylo synonymem k výrazu pobočnice slovo milenka. Ale Kirk věděl, že je to víc. Nerozpakoval se, když viděl, že jsou jeho city opětovány, ale pobočnice dělala z obyčejného člověka dokonalého kapitána. Byla jeho pravou rukou a řešila místo něj tisíce a tisíce drobností, na které neměl čas a které bylo nezbytně nutné vykonat. Na kvalitě pobočnice závisel úspěch kapitána. Když přišel poprvé do své kanceláře, na okamžik zauvažoval, jestli by neměl požadovat zvýšený příděl insekticidů. Za stolem, kde zpravidla seděl nějaký člověk, nebo jiný humanoid, nyní seděl hmyz. Po čase se naučil Dzeer akceptovat. Dokonce si velmi brzy uvědomil, že je mnohem schopnější a výkonnější, než většina jeho dosavadních pobočnic. Jen… nějak ji nemohl přimět k tomu, aby plnila jeho přání dřív, než se o nich zmínil. Ať potřeboval cokoli, musel o to nejdřív požádat. Pak to samozřejmě splnila s naprostou dokonalostí, ale to, co od pobočnice očekával, bylo mimo jiné i to, že bude částečně myslet za něj. Nehledě k tomu, že Dzeer měla nechutný zvyk třít o sebe křídla i některé páry nohou. Ten zvuk prostě nenáviděl!

Čtyři

     Běžela kolem tělocvičny. Běžela ten okruh po desáté, po sté po tisící. Běžela a snažila se nemyslet na to, že Joan přijela do San Francisca proto, aby tady zemřela. Běžela a snažila se nemyslet na to, že Joan a jejího muže, kteří ji vychovali s láskou a úctou, tak, jako by byla jejich vlastní, už nikdy neuvidí. Přijeli, aby se podívali na její závěrečné zkoušky. Z dosud nezjištěných příčin se však aerotaxi, kterým jeli, zřítilo několik málo kilometrů před San Franciscem. Běžela a nevnímala narůstající únavu jejího těla. Za okny se setmělo a ona stále běžela. Nakonec její tělo vypovědělo službu a ona se zhroutila na zem. Prudce oddychovala a bojovala se slzami, které se jí hrnuly do očí. Uslyšela tiché zašustění, které ji upozornilo na příchod jejího mentora. Jeho kroky nikdy nebyly slyšet, jen tunika, do které byl oděn, vydávala při pohybu ten zvláštní zvuk. Sebrala všechny své síly a zvedla se.

     Mi byla nejmladší studentkou této školy. Vlastně se ani nedalo mluvit o škole, protože byla vytvořena zatím jen jedna třída, která čítala 12 studentů. Kromě Mi tu byli ještě tři lidé, jeden Klingon, dva Andorijci a zbytek tvořili Tellarité. Když před časem došlo k několika smrtícím útokům na členy admirality, rozhodli se zbývající, že bude třeba vycvičit dokonalé strážce. Požadavky, které byli na potenciální strážce kladené, byly přísné. Kromě dokonalé fyzické kondice se vyžadovala inteligence a vzdělání. Během dvou let se počet studentů snížil o 50%. Přestože si všichni mysleli, že Mi bude jednou z prvních, kteří studium vzdají právě pro jeho přílišnou obtížnost, překonala jejich očekávání. Zatím se zdálo, že je nejlepší. Potvrdit či vyvrátit to měla právě zítřejší zkouška fyzických schopností. Ta část zkoušky, která prověřovala samotné vzdělání, probíhala vlastně během celého studia. Z právního hlediska Mi ještě nebyla plnoletá. Ovšem pokud dotáhne toto studium do konce, bude jí plnoletost propůjčena. Přestože bylo rozhodnuto, že zítřejší zkouška bude pouze pro pobavení hostů a seznámení veřejnosti s výsledky, kterých studenti dosáhli, musel každý ze studentů dosáhnout určitého bodového ohodnocení. Mi se nebála, že by ho nedosáhla. Tedy, až do včerejška. Když jí sdělili informaci o smrti jejích pěstounů, celý její svět se zhroutil. Mi nevěděla, jak se s takovým zármutkem vyrovnat. Zdálo se jí nevhodné se mu zcela podat, ovšem hrát si na drsného cynika jí také nešlo. Nakonec zašla do tělocvičny a začala cvičit. Nejdřív prošla všechny tuly - sestavy stínového boje. Pak začala procvičovat sestavy se zbraněmi a když už neměla, co by cvičila, dala se do běhu. Běžela až do teď.

     Stála a čekala, až její mentor přijde až k ní. Když byl pár kroků od ní, lehce se uklonila. I když to Seval nikdy nevyžadoval, bylo to v ní zakořeněné velmi hluboce. Věnovala se bojovým uměním od doby, kdy začala chodit a Seval byl prostě dalším jejím mistrem. Vlastně to nebylo přesné označení jejich vztahu. Seval se staral nejen o její fyzický rozkvět, dbal také o její duši. Časem si všimla, že víc, než u ostatních. Věděla, že by ji mohl zbavit jejího smutku, nebo ho alespoň učinit snesitelným, ale na druhou stranu o něj nechtěla přijít. Když už neměla Joan a jejího muže, měla smutek. Kdyby neměla ani ten, neměla by nic.

     "Nechtěl jsem tě rušit, proto jsem počkal, až sama skončíš..." začal Seval rozhovor. Mi se jako vždy při zvuku jeho hlasu cítila lépe. Její rozbouřená mysl se začala uklidňovat, srdce zpomalilo svůj běh.          
     "Nerušíte mě. Jen jsem... potřebovala jsem se proběhnout…" zamotala se Mi trochu do své odpovědi. Věděla, že Seval rozumí tomu, co se v ní děje, ale nechtěla to navíc ještě nahlas rozebírat. Přikývl hlavou. Rozuměl. Díval se jí přímo do očí a kdyby to zcela neodporovalo všemu, co sám představuje, podivil by se. Jako už tolikrát. Vulkánci se zpravidla lidem přímo do očí nedívali. Lidé z toho byli velmi často nesví, upřený pohled vulkánských očí jim vadil. Mi se ovšem s takovými záležitostmi nezaobírala. Viděla v Sevalově pohledu něco jiného, než odsouzení, výsměch či pohrdání, jak to mnohdy charakterizovali její lidští spolužáci.
     "Něco jsem ti přinesl, chci, aby ses to naučila," řekl a podal jí papírový sešit. Mi přešla skutečnost, že v dnešní době se papír používal málokdy. Věděla, že Seval má všechny věci, které považuje za důležité, zaznamenány v podobných sešitech. Rozkresloval různé techniky, které je učil a dělal si o každém z nich poznámky. Dychtivě se natáhla po sešitu, který jí podával. Ucítila jemné mrazení vzadu na krku. V sešitě byl rozkreslen, krok za krokem, vulkánský nervový stisk. Mi neznala žádného člověka, který by se tuto techniku naučil.
     "Jsem poctěna, Sevale," odpověděla tak, jak to velel mrav. Ovšem nejraději by řekla zcela obyčejné lidské děkuji. Přestože ji vulkánská kultura velmi fascinovala, natolik, že se jí ostatní spolužáci začali posmívat, s některými mravy nesouhlasila. Např. v této situaci. Nemohla se cítit poctěna, když věděla, že pravděpodobnost úspěchu jejího snažení je mizivá. Vzato kolem a kolem, protože i Seval věděl, že žádný člověk tuto techniku nezvládl, mohl to myslet i jako výsměch. Jenže to by to nesměl být Seval. Proto odpověděla tak, jak odpověděla a v duchu si myslela své.
     "Tvé výsledky jsou takové, že jsem uznal za vhodné začít s výukou této techniky," vysvětlil Seval důvod, proč jí ten sešit přinesl. Mi zapátrala v paměti, jak by Vulkánec odpověděl na další dávku uznání, kterým ji Seval zahrnul. Nic ji nenapadlo, tak mlčela.

     Blížilo se ráno. Mi si uvědomila, že stále ještě necítí únavu. To ji nepřekvapilo. Kdo by mohl být unaven, když cvičil se Sevalem techniku vulkánského nervového stisku. Nejdřív cvičila hmat na umělé figurině, ve které byla zabudována nejrůznější čidla, která měřila úspěšnost jejích pokusů.. Z počátku se jí to nedařilo. Pomalu začala věřit, že jsou v tom nějaká kouzla. Podrobně prostudovala nákresy, pečlivě sledovala Sevala, když jí hmat na figurině předváděl, ale výsledek nebyl žádný. Až potom, někdy kolem půlnoci, ji počítač překvapil, když hlásil úspěch. Teď věděla, že to byla jen náhoda, ovšem takříkajíc osudná náhoda. Když zjistila, že to skutečně jde, dařilo se jí to stále častěji. Po hodinách zkoušek Seval konečně uznal, že pochopila, oč jde. Proto její cvičení zastavil.
     "Teď zbývá jen vyzkoušet to na živém objektu," řekl. Mi nevěřila, že slyší skutečně to, co Seval říká. Nedokázala si představit, že by jen tak vyšel na chodbu a sejmul někoho z nic netušících kolemjdoucích. Doufala, že to nebude chtít po ní. Zřejmě pochopil, jakým směrem se její myšlenky ubírají. Téměř se usmál. Vlastně, vzhledem k tomu, že Vulkánci se nesmějí ani téměř…
     "Tím živým objektem jsem já," informoval ji. Odstoupila od něj a zavrtěla hlavou. Byla to první známka odporu, kterou na ní Seval viděl.
     "Nemohu to zkoušet na vás, Sevale," odpověděla a snažila se, aby její hlas zněl vyrovnaně.
     "Můžeš a budeš," odpověděl nekompromisně. "Budeme bojovat. Plný kontakt, jako ve skutečnosti. Když se ti naskytne příležitost použít nervový stisk, použiješ ho," přikázal jí a jeho hlas nepřipouštěl námitky. Mi však pořád váhala. Nečinila si iluze, že by dokázala přemoci Vulkánce, navíc Sevala. Ale nervový stisk může uzemnit mnohem lepšího bojovníka. Tedy, pokud se podaří. Mi věděla, že se tomu nevyhne a že bude muset dělat co umí. Nic míň Seval neuznával. Po 10 minutách šel Seval k zemi. A Mi také. Celé tělo ji bolelo, protože Vulkánec si pojem plný kontakt vysvětlil po svém. Cítila se, jako by ji přejel parní válec. A pak jí to došlo. Ona přemohla Vulkánce pomocí vulkánského nervového stisku! Za okamžik se Seval probral. V jeho očích viděla Mi uznání. Pro ni to znamenalo víc, než fakt, že se naučila novou techniku…

     Tak tedy poslední zkouška… Mi se rozhlédla kolem. Doteď nepochopila, co přilákalo tolik diváků. Jistě, přítomnost několika lidí z Hvězdné Flotily chápala. Přišli se podívat na výsledky svého plánu ohledně osobních strážců. Ale ostatní lidé, s výjimkou rodičů studentů, neměli důvod tady být. Přesto byla hala, ve které se závěrečná zkouška fyzických schopností prováděla, nacpaná k prasknutí. Studenti museli prokázat schopnost střelby ze standardních zbraní Flotily, dále boj nožem, tyčí a dalších tří zbraní dle svého výběru. Mi si vybrala klingonský bat’leth, vulkánskou lirpu a pozemský sai, přesněji dva. Ve svém volném čase ještě zkoušela boj s vulkánským ahn woonem, zvlášť když si uvědomila, že to je obyčejný prak. Ovšem neměla příliš času, aby se věnovala právě této zbrani. Slibovala si, že si časem vyšetří trochu času. Fascinovalo ji, že tak vysoce logická vulkánská kultura cítí potřebu bojovat s prakem v ruce. Pro úspěšné zakončení zkoušky ji teď čekal poslední souboj, a sice souboj s klingonským spolužákem Taghem. Oba byli neozbrojení. Mi věděla, že vedle mohutného Klingona vypadá ještě drobněji, než obvykle. Trochu spoléhala na svou mrštnost, která jako jediná jí mohla proti Taghovi pomoci. Jistě, od rána uměla vulkánský nervový stisk, ovšem tím si stále nebyla jista. Navíc, nechtěla před tolika lidmi prozradit, že ho ovládá.

     Boj začal. Mi si vzpomněla na jednu pasáž z pozemské Bible, kde jakýsi David bojoval proti Goliáši. Tak přesně tak si teď připadala. Obíhala kolem Klingona, který se jen obtížně po ní oháněl. Prostě nikdy nevydržela na místě, kde ji před okamžikem zahlédl. Bylo jí jasné, že musí boj co nejdřív ukončit. Čím déle boj trvá, tím větší je pravděpodobnost omylu. Jenže jak?, přemýšlela. Kdykoli se jí podařilo Klingona zasáhnout, bylo to bolestivé, ale nezpůsobilo mu to vážnější újmu. Sama také nevyvázla bez zranění. Občas ji Klingon svou mohutnou tlapou zasáhl. Pak se rozhodla pro finální útok. Když se po ní znovu ohnal, proklouzla pod jeho paží a na okamžik se ocitla za jeho zády. Vyskočila mu na záda a sevřela ho dvojitým Nelsonem. Málem jí nestačily ruce, ovšem brzy se jí podařilo sevření zpevnit. Diváci se začali smát a Mi je chápala. Určitě vypadala na jeho zádech směšně. Napjala všechny síly a přitlačila Taghovu hlavu k hrudi. Praštil sebou na zem, aby ji setřásl. Nepovolila, ještě víc zpevnila sevření, až Tagh začal chroptět.
     "Bljeghbe'chug vaj blHegh" překvapila ho tradiční klingonskou výzvou. Tagh sebou začal zmítat. Oči se mu podlily krví, napjal všechny svaly, aby se Mi zbavil. Ta vystihla vhodný okamžik, a posunula sevření tak, že se v ohrožení přímo ocitly jeho krční obratle.
     "jegh…" zachroptěl. Okamžitě sevření uvolnila a vyskočila ze země. Ostražitě ho pozorovala, ale Tagh nevypadal, že by se ještě o něco pokusil. Diváci začali tleskat a povykovat. Cítila uspokojení. Ne nad tím, že je nejlepší, ale nad skutečností, že nejlepší je žena, vlastně ještě dívka. Všimla si, že diváci z řad Hvězdné Flotily se zvedli a odešli.

Pět

     James Kirk měl pocit, že nevěří vlastním uším. Nebo, říkal si, se ještě zcela neprobral ze svého alkoholového opojení, které si v noci přivodil. Protože kdyby připustil, že slyší dobře, musel by po Cartwrightovi něco hodit. Admirál Cartwright, tedy ten současný, byl živoucím důkazem toho, že hříchy otců nepadají na hlavy synů a vnuků. Spiknutí admirála Cartwrighta během příprav na Kithomerskou konferenci bylo zapomenuto a jeho dětem a vnukům byla dána šance na jejich vlastní život, jejich vlastní kariéru. Ovšem teď měl Kirk pocit, že to možná bylo chybné rozhodnutí a zbytečná velkorysost ze strany Hvězdné Flotily. Když se nikdo nehlásil s dotazy, což ho také nesmírně překvapilo s ohledem na to, co se právě na přísně tajné poradě dověděli, přihlásil se sám. Když Cartwright kývl směrem k němu, zvedl se. Na okamžik přemýšlel, jak formulovat otázku a pak zjistil, že je to úplně jedno.
     "Pořád tady mluvíte abstraktně, vyhýbáte se konkrétním údajům, mlžíte… Proto se chci zeptat, co přesně se právě teď děje…" Posadil se. Admirál Cartwright si rozpačitě probral vousy. Rozhlédl se po ostatních přítomných a zjistil, že to zajímá všechny. Jen se nezeptali. Sakra! Čert byl Flotile dlužen Kirkův návrat! Pořád musí do něčeho rýpat. Pořád se musí na něco ptát!
     "Právě teď… právě teď byla uzavřena vulkánská ambasáda a celý její personál byl vyhoštěn ze Země," řekl nakonec. Ticho, které se po jeho slovech rozhostilo, bylo přímo hmatatelné. Po hodně dlouhé době ho znovu přerušil Kirk.
     "Je to zakládající planeta Spojené Federace Planet. To už nic neznamená?" zeptal se, ale ani se příliš nerozčiloval. Věděl, že tady to nemá smysl.
     "Rád bych vám odpověděl, kapitáne Kirku, ale nemohu. Informace, které mám, jsou tajné. Ale jestli chcete znát můj názor..."
     "Jaký je stupeň utajení?" zeptal se Kirk.
     "Nejvyšší," odpověděl Cartwrtight.
     "Nemohu uvěřit, že někdo vydal příkaz k vyhoštění Vulkánců ze Země," nahlas přemýšlel Kirk.
     "To ani nemusíte," odpověděl na jeho samomluvu admirál. "Pro vás je podstatné, že takový příkaz vydán byl. Musím každého z vás upozornit, že veškeré vaše komunikace," to už mluvil i k ostatním, "korespondence i osobní kontakty budou přísně cenzurovány. Zakazuje se jakýkoli kontakt s Vulkánem," tady se na okamžik odmlčel a znovu se podíval na Kirka. "Věřím, že chápete, co se vám tu snažím říci. Zvlášť vy, kapitáne Kirku," dodal významně. Ten přikývl a Cartwright si oddychl. Předčasně, jak se vzápětí ukázalo.
     "Chápu, co se nám tu snažíte říci. Země je ve válečném stavu s Vulkánem…" Už se to nedalo změnit. Ta věta už zazněla nahlas. Mezi ostatními zúčastněnými se ozval tichý šepot. Jak si začali šeptat všichni, změnila se tato tajná porada ve včelí úl.
     "Pánové," snažil se je utišit admirál Cartwright. "To je čistě interpretace kapitána Kirka. Zřejmě ještě nepochopil, že v dnešní době dáváme přednost mírovému řešení podobných problémů…"
     "Jak chcete mírově řešit cokoli, když jste vyhostili diplomaty?" neodpustil si jeden z přítomných kapitánů otázku.
     "Tak dost," ostře promluvil admirál. "Rozpouštím tuto poradu. Až budete odcházet, dostane každý z vás zapečetěnou obálku s rozkazy." Přítomní se začali nespokojeně zvedat.
     "Kapitáne Kirku," oslovil ho admirál, "mohl byste se tu ještě na okamžik zdržet?" Když se místnost vyprázdnila, ještě okamžik mlčeli.
     "I pro vás mám rozkazy, kapitáne," začal hovor Cartwright. "Nemusím vás doufám upozorňovat na to, že na jejich splnění bude zvlášť pečlivě dohlíženo. Už s ohledem na váš zvyk podobné rozkazy ignorovat…" Čekal, že Kirk něco řekne, ale ten stále mlčel a jen ho pozoroval. Proto za okamžik pokračoval. "Byl jste jmenován kapitánem USS Hikaru, která na vás čeká v doku č. 12," řekl a přemýšlel, jak si vyložit výraz, který se na okamžik objevil v Kirkově tváři. "Nemůžete očekávat, že hned dostanete třídu Interpid, ale ani Ambassador není tak špatný…" informoval ho.
     "Možná není špatný, ale je starý," oponoval Kirk.
     "Vy také, kapitáne," neodpustil si Cartwright. Kirk se zdržel komentáře. "Neříkal jste, že není důležitá loď, ale její kapitán? Teď máte možnost dokázat, že ještě nepatříte do starého železa."
     "Ambassador není třída bitevních lodí. Vlastně je určena pro osobní přepravu," snažil se z toho vybruslit Kirk.
     "Předně bych vás rád upozornil, že ve výzbroji Hvězdné Flotily nejsou bitevní křižníky, tak jak si je představujete vy. Poslání Hvězdné Flotily je mírové," poučoval ho admirál a Kirkovi se z těch klišé zvedal žaludek. Nebo za to mohl ten Smirnoff? "Ale vlastně máte pravdu. Váš první úkol bude dopravit vyhoštěné Vulkánce domů."
     "Poletím na Vulkán?" zeptal se překvapeně Kirk.
     "Ne, až na Vulkán ne," zchladil Cartwright jeho nadšení. Natáhl se ke své tašce a vytáhl několik hvězdných map. "Tady jsme vytyčili něco jako neutrální zónu mezi Zemí a Vulkánem. Na souřadnicích, které máte uvedeny ve svých rozkazech se setkáte s T’Pau. Oni už si svůj diplomatický sbor dovezou domů sami…"

     Kirk se nervózně procházel po místnosti. Pocit, že se mu to všechno zdá, jej neopouštěl. Po dnešní noci, kdy se mu znovu vrátil sen o Tarsu IV. a o Sarekovi, by se nedivil, kdyby se mu zdálo o válce s Vulkánem. I když, na okamžik se zastavil u tohoto směru svých myšlenek, možná se mu o Sarekovi zdálo právě proto, že se vztahy mezi Zemí a Vulkánem tak přiostřily. Třeba mu to mělo připomenout fakt, že je Spockovým bratrem. Spock! Kirk ucítil, jak se mu v mysli rozšiřuje klid a mír a utišuje jeho vztek. Jistě, dokud bude Kirk dýchat, bude dýchat pro svého přítele.
     "Několikrát jste naznačil, že mi nevěříte, právě s ohledem na mé vztahy s Vulkánem," oslovil Cartwrighta naprosto klidně.
     "Řekněme, že je to zkouška vaší loajality," suše odpověděl admirál.
     "Mé co?" otázal se Kirk nevěřícně.
     "Vaší loajality. To znamená, že chceme vědět..."
     "Já vím, co to znamená loajalita!" přerušil ho Kirk. "Kde berete tu drzost mluvit se mnou o loajalitě? Zrovna vy!" neodpustil si.
     "Zapomínáte se, kapitáne," odpověděl ledově Cartwright. Kirk musel v duchu připustit, že má pravdu. "Podrobnosti o vašem úkolu si přečtete, až opustíte sluneční soustavu."
     "Co budu dělat, až diplomaté přestoupí na T’Pau?" zajímal se Kirk a snažil se opět uklidnit.
     "Zůstanete tam a budete hlídat. Zatímco my se tady bavíme, Vulkánci určitě činí protiopatření."
     "Vulkánci nás nikdy neohrozí," řekl Kirk s naprostou jistotou.
     "To se říkalo i o jiných," upozornil ho Cartwright. "Nakonec se ukázalo, že to byl omyl. Nemůžeme si dovolit znovu udělat podobnou chybu."
     "Jenže ti jiní nebyli Vulkánci. Současná situace je ožehavá, ale řešit ji násilím není logické. Ono samotné násilí není logické a ..."
     "Odkdy je logika vaší silnou stránkou, kapitáne Kirku?" zeptal se posměšně admirál.
     "Je vám doufám jasné, admirále, že mě proti Vulkánu nikdo neobrátí..." ujišťoval se Kirk, že jeho stanovisko bylo dobře pochopeno.
     "Váš osobní názor je mi lhostejný, Kirku. Máte své rozkazy a ty splníte. Nezapomeňte, že jste důstojník Hvězdné Flotily v aktivní službě..." Zdálo se mu to nebo v té větě zněla výhrůžka?
     "Na to nezapomínám, admirále. Nikdy."
     "A ještě něco," pokračoval dál dřív, než stačil Kirk ještě něco dodat. "Protože se s vámi opět počítá jako s plnohodnotným kapitánem hvězdné lodi, bude vám přidělena ostraha."
     "Co mi bude přiděleno?" zeptal se naprosto překvapený a z míry vyvedený Kirk.
     "Ostraha. Osobní strážce, chcete-li bodyguard," vysvětlil Cartwright a v koutku úst mu zacukalo.
     "Nepotřebuji osobního strážce, admirále…" zavrčel na něj Kirk a v duchu cítil lavinu bídy a utrpení, která by ho s takovým hlídacím psem potkala. Bohužel, cítil také, že se ta lavina dala do pohybu a rychle se blížila jeho směrem.
     "Flotila si zřejmě myslí, že potřebujete," řekl Cartwright a už úsměv neskrýval. "Upřímně, Flotila si myslí, že ho potřebujeme všichni. V souvislosti s těmi atentáty, ke kterým před téměř třemi lety došlo. Takže to berte jako přímý rozkaz," zasadil poslední ránu. Ale, Kirk měl nepříjemný pocit, že to poslední rána ani zdaleka nebyla.
     "Předpokládám, že mi chcete říci ještě něco příjemného," navázal na hovor.
     "Máte pravdu. Snažili jsme se pro jednotlivé kapitány a admirály vybrat vždy osobního strážce šitého na míru. Podle psychologických testů i podle toho, jak se jednotlivé objekty chovají. Zvykněte si na to, že nejste žádný James Kirk, ale objekt," dodal, když viděl, jak se Kirk nespokojeně ošil. Kdybyste se pořád objevoval ve společnosti Tellarita nebo nedej bože Klingona, nikdo by vám neuvěřil, že je to váš přítel. Proto jsme vám přidělili pozemskou ženu," řekl a zasmál se nahlas, když viděl Kirkův výraz.
     "Ženu?" otázal se Kirk opatrně a prostě nevěřil.
     "Kapitáne, nevyslovujte to, jako by to bylo sprosté slovo. Prostě jste sukničkář, takže když vás někdo uvidí ve společnosti krásné ženy, bude si myslet, že je to vaše milenka. Ostatně, pod tímto neoficiálním označením se s vámi nalodí USS Hikaru. Její kajuta bude sousedit s vaší. Občas se necháte někde vidět v důvěrném hovoru, aby názor, že je to vaše milenka, zapustil kořeny…"

     Když admirál Cartwright zjistil, koho a proč na Velitelství Kirkovi přidělili, sám se přihlásil, že mu to sdělí. Bylo mu jasné, že to bude zábava, ale Kirkova reakce ho pobavila víc, než si předtím představoval.
     "Co když si najdu jinou milenku. Tedy skutečnou…" zeptal se Kirk a snažil se své nervózní pobíhání po místnosti omezit na minimum.
     "S tím jste přece nikdy neměl problémy, kapitáne. Nebojte, nemám strach, že by vás Mi v tomto směru nějak obtěžovala nebo omezovala. A ještě něco, kapitáne. Není to vaše podřízená. Má za úkol vás chránit i proti vaší vůli. Je odpovědná pouze veliteli Hvězdné Flotily, tedy mně. Jinak způsob, míra či důvod jejího zásahu zcela závisí na jejím rozhodnutí. Vy si můžete stěžovat, ale bude-li se jednat o výkon jejího poslání, musíte se podřídit. Jasné?" zeptal se nakonec, už s vážnou tváří. Kirk jen vrtěl hlavou.
     "Řekněte, prosím, Mi, ať vejde…" řekl admirál Cartwright, když na jeho signál vstoupil jeho pobočník. Pak už se jen bavil pohledem na Kirkovu tvář, který zíral na dívku vstupující do místnosti.
     "Říkal jste, že mi přidělili ženu. Tohle tady je ještě dítě!" přistoupil k Mi a pravou rukou ji lehce vrazil do levého ramene. Pak už to šlo rychle. Mi ho pravou rukou uchopila za malíkovou hranu, levou rukou se opřela o jeho rameno, trochu se vytočila a mírným tlakem ho přiměla, aby šel k zemi. Když pak ležel na zemi a ona mu bolestivě kroutila ruku za záda, poprvé ho oslovila.
     "Možná ano, pane, ale ten, kdo tu leží bezmocně na zemi, jste vy…"

Šest

     Kirk seděl u stolu a snažil se navečeřet. I když neměl hlad, zjistil, že je to jediný okamžik, kdy se může najíst alespoň trochu v klidu. Za poslední dva dny se toho přihodilo tolik, že měl pocit, že mu praskne hlava. Dokonce už ho i napadlo, jestli na to všechno není příliš starý. Když se přenesl na USS Hikaru, melancholicky se procházel po téměř prázdných chodbách. Loď nesla jméno jeho dávného přítele a Kirk se tu cítil doma víc, než kdekoli jinde v posledních letech. Tedy, s výjimkou Sarekova domu na Vulkánu. Spockova domu, opravil se v duchu. Teprve po prohlídce celé lodě, kterou vykonal de facto na zapřenou, zamířil ke své kajutě. Ubytoval se. Z domova se zvedl prakticky bez problémů. Vlastně se v bytě, který měl jako zaměstnanec admirality v komplexu budov postavených pro potřeby Velitelství nikdy jako doma necítil. Měl jen pár skutečně osobních věcí, které si chtěl vzít s sebou. Tedy, s výjimkou alkoholu, který se mu na palubu skutečně přenést nepodařilo. Ostatní jeho věci zakryl prach času, nebo byly umístěné v muzeu Hvězdné Flotily v San Franciscu. Bylo to směšné. Chodil se dívat na svou knihu do vitríny a nikdy mu nedovolili, aby si ji znovu přečetl. Tedy, dovolili, ale musel ztropit pořádný skandál. Nakonec zjistil, že to za to ani nestálo. Jen mu to připomnělo dřívější časy. Byly to dobré časy, byly to zlé časy... Teď si tedy prohlížel si svou kajutu a uvědomil si, že je minimálně dvakrát tak velká, jako jeho poslední kajuta na Enterprise. Vzhledem k nedostatku osobních věcí, které si přinesl s sebou, působila celkem neosobně. S úsměvem se podíval na lůžko. Opět se přistihl, že ho srovnává s tím, na kterém spal na Enterprise. Tam spal téměř v pozoru, aby nespadl. Enterprise A už byla v tomto směru trochu velkorysejší, nicméně rozměry tohoto lůžka ho ohromily. Pak si uvědomil ještě jednu změnu, která ho přivedla opět do jeho mizerné nálady. Bývaly totiž doby, kdy by lůžko o takových rozměrech uvítal a hned by začal rozpřádat úvahy a myšlenky o tom, s kterou ženou, případně s kolika ženami bude to lůžko během plavby sdílet. Teď akorát vztekle zavrčel a vzpomněl si na McCoyovi rady. 

     Těsně před tím, než se přenesl na loď, podrobil se důkladné lékařské prohlídce. Přestože admirál McCoy už medicínu nepraktikoval, ze starého přátelství (a jak si Kirk myslel, tak hlavně z přátelských obav) se uvolil tuto prohlídku provést. Po čtyřech hodinách začal Kirk v duchu litovat, že se na něj vůbec obrátil. Kostra to vzal vskutku do detailů a zabýval se věcmi, které by ostatní lékaře vůbec nezajímaly. Kirk se bránil tomu, aby začal vrčet. Věděl, že McCoy je prostě takový, a vlastně by se nesvěřil do jiných rukou. Mrzelo ho, že nezískal admirála na svou loď, ale McCoy měl zrovna něco rozdělaného a nemohl od toho odejít.
     "Snad příště, Jime," odpověděl nevrle, když mu Kirk nepřestával funět do ucha ve snaze přes doktorovo rameno sledovat výsledky.
     "No Jime," oslovil ho za strašně dlouhou dobu doktor, "nerad tě tam pouštím."
     "Něco je špatně?" zeptal se Kirk a zcela nelogicky zadoufal, že mu doktor řekne, že už je po smrti.
     "Ne tak, jak myslíš. Jsi ve skvělé fyzické kondici, zvlášť s ohledem na mírnou nadváhu, kterou sis tady na zemi vypěstoval," rýpnul si McCoy zcela otevřeně.
     "Dělá mi starosti tvůj psychosken," pokračoval potom vážně.
     "Mluvíš o mé způsobilosti velet?" zeptal se Kirk a zarazilo ho, jak mu to najednou vadí. Ještě včera večer by dal cokoli za to, aby nemusel letět. Už viděl ty titulky ve sdělovacích prostředcích: 

Kapitán James T. Kirk odváží ze Země poslední Vulkány.

     "Ne. Mluvím jako tvůj přítel, který neměl to štěstí jako ty a zestárl za tu dobu natolik, že ho můžeš obvinit z neprofesionálního přístupu. Kdy jsi se naposledy vyspal se ženou?" Kirk se zarazil. Odtud tedy vítr fouká. Zamyslel se. Smirnoff byl chlap, ale vodka by mohla být žena.
     "Už je to dlouho," odpověděl tiše. "Naposledy s Teilani…" odmlčel se. Doktor McCoy si ho prohlížel. V jeho modrošedých očích uviděl Kirk účast, ale také obavy.
     "Slyšel jsem, že sis pořídil novou milenku..." zavtipkoval doktor, ale Kirk pochopil, že se za tím humorem skrývá pouze starost.
     "Čert mi ji byl dlužen," rozčílil se Kirk a počítače vyčítavě zapípaly. McCoy se smál a honem ze svého pacienta sundával různá čidla, kterými posel celé jeho tělo. "Nesměj se. Mám se tvářit, že je to moje milenka. Ale viděl jsi ji? Nemůžu se tak tvářit, nejsem přece pedofil!"
     "Jen nedělej, že se ti nelíbí…" provokoval ho přátelsky McCoy.
     "Já nevím," odpověděl Kirk a doktor si uvědomil, že se nevymlouvá. To bylo zlé.
     "Byl jsem na té jejich zkoušce. Vím, že vypadá mladě. Ale když se potom oblékla do normálních lidských šatů, vypadala jako mladá žena…Přitažlivá žena, Jime."
     "Zkoušce?" Až donedávna Kirk vůbec netušil, že nějaký program ohledně osobních strážců existuje. Natož aby se zabýval nějakou jejich zkouškou. Vlastně to nechtěl vědět…
     "Šťastnou cestu, Jime," popřál mu nakonec McCoy. Držel ho za ramena, jako by ho nikdy nechtěl pustit. "Asi už se neuvidíme," usoudil nakonec. Teď to byl Kirk, kdo toho druhého uchopil.
     "Není ti dobře?" v tu chvíli si uvědomil, jak je mu doktor drahý.
     "Je mi dobře, cos myslel," odbyl ho McCoy. "Mluvím o něčem jiném. Když bude válka s Vulkánci, opustíš Flotilu. Už se nevrátíš."
     "Jak..." nedořekl. Nebylo to nutné. Věděl, že doktor zcela přesně odhadl stav jeho duše.
     "Jedině že bys při tom zase zachránil Galaxii," zažertoval ještě doktor.
     "Budu si to pamatovat," odpověděl Kirk a měl se k odchodu. U dveří se ještě otočil. "Mám prosbu, Kostro," usmál se při pohledu na doktorovo zvednuté obočí. "Nevěř ničemu, co o mě uslyšíš…"
     "Známe se dlouho, Jime…" odpověděl McCoy.

     Kirkova večeře se chýlila ke konci, když si všiml, že u vchodu do lodní jídelny nastal zmatek. Ne nutně zmatek, ale prostě že se něco děje. Jiný by si toho možná nevšiml, ale Kirk prožil na lodích značnou část svého života. Tedy toho, kdy skutečně žil. Naučil se číst v bezděčných pohybech členů posádky a také atmosféra se trochu změnila. Podíval se tím směrem a všiml si, že se tam objevila Mi. Sledoval ji a vzpomněl si na to, co o ní říkal doktor McCoy. Měl pravdu. Když na sobě měla normální oblečení, vypadala jako mladá žena. A docela pohledná. Upřímně, Kirkovi to bylo úplně jedno, ale všiml si, že ostatním mužům z posádky to jedno není. Když ho našla, zamířila přímo k němu. Usadila se k jeho stolu.
     "Mohu vám něco objednat?" zeptal se Kirk a skrýval své skutečné pocity. Všiml si, že je všichni pozorují.
     "Můžete," řekla.. "Dám si totéž…" Odpověděla a mile se na něj usmála. Když se rozruch, který svým příchodem vyvolala, trochu uklidnil, pokračovala v hovoru. "Potřebuji si s vámi promluvit, kapitáne. Napadlo mě, že to je příležitost k důvěrnému hovoru všem na očích, jak vám to doporučil admirál Cartwright."
     "Tak co mi chcete říci," zeptal se a důvěrně se k ní naklonil. Přitom si všiml, že si toho ostatní všimli. Zatvářil se jako přistižen při činu a vzdálenost mezi nimi trochu zvětšil. "Něco se vám nelíbí? Kajuta? Loď? Já?"
     "Nejde o to, co se mi líbí a co ne, kapitáne. Chci se s vámi dohodnout." Pobavila ho i zaujala. "Chci, abyste věděl, že vás mám stejně ráda, jako vy mě. Zatímco ostatní ve třídě si své objekty mohli vybrat, mě jste byl přidělen. Měla jsem za to, že jsem ze třídy nejlepší, ovšem vy jste spíš za trest! Budu dělat svou práci, ať chcete, nebo ne, přičemž se budu snažit vás příliš neomezovat. Vy se zase budete snažit nedělat naši spolupráci ještě horší, než už beztak je. Ano?"
     "Jo," odpověděl. Vzhledem k tomu, že se původně nadechl k delšímu proslovu, znělo to spíš jako vzdech. "Vlastně ne. Já vás nechci," přece jen se rozhodl k delšímu projevu. "Musím vás tu mít, protože to byl přímý rozkaz, ale nehodlám s vámi nijak diskutovat. Rozumíte? Nechci vás." Vyčkávavě a trochu provokativně na ni hleděl. Chvíli neodpovídala. Čekal jakoukoli reakci, ale rozhodně ne takovou, jaké se dočkal. Dívala se totiž na něj naprosto klidně, jako by v jejím pohledu zahlédl záblesk shovívavosti. To ho naštvalo. Chtěl se hádat, ale pak si uvědomil, že je všichni sledují. Usmál se a zkusil to jinak. "Když to má vypadat, jako že jsme milenci, neměla byste mě třeba políbit? Nevím, jak vy, ale já mám ve zvyku se se svými milenkami líbat…" Na okamžik ho pobavilo, když viděl, že sklopila oči a začervenala se. Pak si začal připadat jako hlupák. Než stačil cokoli dodat, zvedla oči a odpověděla:
     "Nemyslím si, že by to bylo nutné. Jako kapitán byste se neměl na veřejnosti chovat tak ... otevřeně." Zvedla se, na okamžik se dotkla jeho ramene a odešla.

     Lodní kuchař, barman, číšník, vrba a rádce v jedné osobě za ní nešťastně hleděl s talířem plným právě připraveného jídla.

     "Ostraha hlásí, že se právě nalodili poslední pasažéři," ozval se komunikační důstojník ze svého stanoviště. Kirk na okamžik zapátral v paměti po jeho jménu. Pak si uvědomil, že to je ten chlap, jehož jméno ani nedokáže vyslovit a tak se o to ani nepokusil.
     "Tak? Děkuji. Požádejte dok o povolení ke startu," odpověděl místo toho. Podíval se na posádku můstku, která zatím vykonávala všechny předstartovní úkony naprosto spolehlivě. Dřívější Kirk by byl nadmíru spokojen. Ten dnešní nebyl. Cítil se jako na trní. Důvodem nebylo to nepopsatelné vzrušení, které se ho vždy zmocnilo v okamžiku, kdy opouštěl dok… Důvodem jeho nespokojenosti byla právě posádka, které velel. Většinu těch ras nikdy neviděl. To nebylo nejhorší. Nikdy netrpěl žádnými předsudky, co se ras týče a s hodnocením si vždy počkal až poznal výkonnost daného jednotlivce. Ani pak své poznatky nevztahoval na celou rasu. Teď to však bylo jiné. Měl před sebou nejhorší misi, která kdy mohla někomu připadnout a měl kolem sebe posádku, kterou neznal a které nerozuměl. Věděl, jak je souzvuk mezi kapitánem a posádkou pro úspěšné splnění zadaných úkolů důležitý a musel s politováním konstatovat, že v této chvíli se o souzvuku vůbec nedá mluvit. Jistě, během plavby se seznámí přinejmenším se svými důstojníky, ale není to ono. Podíval se na svého prvního důstojníka. Tak v tomto případě mu bylo naprosto jasné, že si rozumět nebudou.

     V duchu se usmál. Vzpomněl si na den, který se nesmazatelně zapsal do jeho paměti. Dostal své první velení. Enterprise! Už to jméno mu rozproudilo krev v žilách a zrychlilo tep nad míru přiměřenou poměrům. Dodnes se styděl za to, co o Enterprise řekl, když ji viděl poprvé. Ale dnes už věděl, že mu to odpustila. Jejich milostný vztah trval následujících 30 let… Jenže to tenkrát netušil, i když v to pevně doufal. Kapitán Ch.Pike mu loď předal se vším všudy. Se zařízením i s… prvním důstojníkem Tenkrát mu jeho první důstojník sice nepadl do oka, nicméně měl pocit, že po profesionální stránce spolu vycházet budou. Jakou cestou od té doby jejich vztah prošel! Ovšem v případě nadporučíka Slaughtera si nebyl jist ani tím. Nebo možná to způsobila změna postavení prvního důstojníka? Zkrátka mu přišel nedokonalý ve všech smyslech toho slova.
     "Dok hlásí volno, pane," odpověděl podporučík, jehož jméno nedokázal vyslovit.
     "Čtvrtinu impulsu, Tamaro," přikázal s úsměvem sympatické Rusce. Vlastně byl rád, že ji na palubě má. Bohužel byla jediná, o kom to mohl říci. Teď si všiml, jak se nejistě podívala jeho směrem. Už je to zase tady, pomyslel si pro sebe.
     "Pane, rád bych vás upozornil na předpisy o používání manévrovacích trysek při pobytu v doku," oslovil ho nadporučík Slaughter."
     "Slyšela jste rozkaz, Tamaro!" nevzrušeně zopakoval Kirk a v duchu si představoval, jak si v kajutě vyrobí voskovou figurku Slaughtera a bude do ní pomalu píchat ostrými jehlami. Když opustili dok, zvedl se Kirk z křesla a zamířil pryč z můstku. "Můstek je váš, nadporučíku," pronesl ledabyle a můstek opustil. Chtěl si promluvit se svými pasažéry.

Sedm

     Procházel chladnými chodbami skalního komplexu, který na Mount Seleya vybudovali už před tisíci lety. Vychutnával si kontrast parného dne a chladivé skalní stavby. Přemýšlel, kolik jemu podobných tudy procházelo a jak se se svými těžkými úkoly vypořádali oni.

     Spojená Federace Planet se nacházela v dalším z kritických bodů a on si znovu kladl otázku, proč je zrovna na něm, aby se těchto dějinných událostí účastnil. Vzpomněl si na staré vulkánské přísloví, že Jen Nixon mohl jet do Číny. Melancholicky se usmál. Vzhledem k tomu, že byl v chodbě sám, dovolil si ten přepych a nechal úsměv zazářit ve své tváři. Na okamžik. Pak opět zvážněl. Když toto rčení říkal naposledy, domníval se, že zcela přesně vystihuje tehdejší situaci. Byl tenkrát překvapen nadmíru zlostnou reakcí, kterou toto rčení vyvolalo. Nikdy nebyl tak blízko pochopení, jako teď. Od okamžiku, kdy před časem na Babelu odhodil svůj medailon IDIC (který opět jeho hruď formálně zdobil) a s ním obrazně i strohou logiku, dařilo se mu chápat ostatní mnohem lépe, než dosud. Bylo to tím? Nebo za jeho náhle nalezenou schopností pochopení stály životní zkušenosti a znalosti psychologie? Nebo fakt, že přestal svůj velký sen stavět nade vše ostatní? Nepátral po tom.

     Přišel až k místu, které bylo jako stvořené pro účely meditace. Vlastně nepochyboval o tom, že pro tento účel bylo původně skutečně určené. Na konci jedné z chodeb, kterými procházel, byla ve skále vyhloubená jeskyňka. Nebyla nijak velká, tak pro jednoho. Uvnitř byla kamenná deska. Častým používáním byla vyhlazena tak, jak by to žádné nástroje nedokázaly. Na okamžik zauvažoval, kolik tunik ji do této podoby ohladilo. Chvíli zkoumal samotnou desku. Jako už tolikrát. Tato deska byla na Vulkánu velkou zvláštností. Především proto, že byla vytvořena z kamene, který se na Vulkánu nevyskytoval. Nebyl neznámý, v celém alfa kvadrantu bylo nepočítaně planet, ze kterých bylo možno hlinitokřemičitan sodný přivézt. Ovšem vzhledem ke stáří komplexu i této meditační jeskyně bylo toto přirozené vysvětlení nemožné. Na této desce sedával už Surak, když se pohroužil do svých meditací. Jednou z planet, ze které sem mohl být jadeit dopraven, je Země.

     Země! Nikdy si zcela neuvědomil, jak moc pro něj modrá planeta, třetí planeta Sluneční soustavy znamená. Vlastně byly doby, kdy se styděl za to, že pro něj znamená cokoli. Bylo to v době, kdy bojoval o prosazení sebe samého. Kdy bojoval o uznání nejen ostatních Vulkánců, ale i vlastního otce. Pak dospěl do stádia, kdy se naučil akceptovat fakt, že své rodiče si nikdo nevybírá a naučil se se svou vazbou na Zem žít. Teď věděl, že to není tak jednoduché, jak se snaží ostatním a hlavně sám sobě namluvit. Před nějakými padesáti lety dospěl k závěru, že se se svým pozemským dědictvím dokázal vypořádat a potlačit ho. Stal se Vulkáncem, takovým, jakým si vždy být přál. Ovšem od okamžiku, kdy se na Babelu celý jeho svět zhroutil, uvědomoval si, že je za svou lidskou polovinu vděčný. Pak přišla chvíle, kdy jeho osamění vzalo s konečnou platností za své. Fal lan tral, rituál, kterým nedávno prošel…

     Velvyslanec se zachvěl. Kdesi uvnitř, hluboko v jeho mysli, se objevil nepatrný odraz mysli jeho přítele. Nejen přítele v tom nejlepším slova smyslu, ale i bratra. Ani rodní bratři si nemohli být tak blízcí, jako oni dva. Moc dobře to věděl. Vzpomínal na přijetí, jakého se jim oběma dostalo od Sarekovy katry. Ačkoli pro něj tento rituál znamenal víc, než cokoli v jeho dosavadním životě, byl si velvyslanec vědom, že ho to odsunulo téměř na okraj vulkánské společnosti. Jistě, neexistoval žádný zákon, který by mohl rituálu fal lan tral zabránit, ale skutečnost, že se ho účastnil pozemšťan, byla pro mnohé z religiózně založených Vulkánců nepřijatelná. Jen jeho celoživotní zásluhy a rod, ze kterého pocházel, umožnily Spockovi udržet si své postavení. A také, toho si byl vědom, osoba toho pozemšťana. Vulkán a jeho oficiální představitelé těžko mohli veřejně prohlásit, že někoho, jako je James Kirk, nepovažují za hodného účastnit se rodinných vulkánských obřadů. Zvlášť když nemají jediný logický důvod. Nadále tedy na upevnění svého postavení pracoval, což bylo v poslední době velmi obtížné. Významné pozice ve vulkánské společnosti začali obsazovat radikálně smýšlející Vulkánci, dokonce se hovořilo o obrození, novém věku sekty Sekhet. Těm bylo lhostejné, koho si Spock k Sarekovi přivedl. Jejich vztah k tradicím a starým vulkánským hodnotám byl vlažný. Ovšem rubem mince byla skutečnost, že stejně vlažným byl i jejich vztah k Surakovu učení nenásilí a logiky.

     Zaujal meditační polohu na jadeitové desce a než se začal soustředit, přejel pěstěnými prsty po jejím povrchu. Cítil, jak ho prostupuje energie, kterou tu zanechali všichni ti, kteří zde, tak jako on, hledali útočiště před okolním ruchem. Pak už se přestal rozptylovat samotnou deskou, ještě ho na okamžik napadlo, že vytvořit tak zvláštní meditační místo, které svou samotnou podstatou soustředění rozptyluje, je jistě zvláštní. Ponořil se do své mysli a přinutil ji, aby se vrátila do okamžiku, kdy v ní zahlédl Jimovu přítomnost.

     Vlastně to bylo zvláštní. Kdyby byl jeho bratrem Vulkánec, zřejmě by v tuto chvíli seděl na nějakém podobném místě a aktivně s jeho myslí komunikoval. Jim telepat nebyl. I když se mu několikrát podařilo Spocka kontaktovat, dokonce ho vytáhl z hlubin soustředění Kolinahru, byli oba stále závislí na Spockově mentálních schopnostech. Jistě, po společném absolvování fal lan tral byly jejich mysli dostatečně propojené na to, aby prohloubení kontaktu nebylo příliš obtížné. Ale ani tak nedokázal Jim sám o své vůli zahájit kontakt na takové úrovni, jak bylo nutné. Ovšem Spock, který byl na jeho vlny naladěn víc, než kdykoli před tím, jeho volání o pomoc zaslechl. I v situaci, ve které se právě nacházel...

     ... I v situaci, ve které se právě nacházel… A to nejen Spock, ale celý Vulkán. Historie vzájemných vztahů mezi Zemí a Vulkánem nebyla zcela bez poskvrnky. Spock si nebyl jist tím, že za to vždy byli odpovědní lidé. Jistě, Vulkánci se chovali vždy naprosto logicky. Ale Spock se za dlouhá léta svého života naučil, že logika není vždy tím pravým prostředkem pro dosažení žádoucího. A v případě, že se jedná s pozemšťany, není vhodná téměř nikdy. Dnes už to nemyslel jako urážku, ale raději to nikdy neříkal nahlas. Protože ostatní Vulkánci by to tak myslet mohli a řídili by se podle toho. Stále se snažil objevit příčinu, která k tak náhlému ochlazení vztahů mohla vést. K něčemu podobnému přece nedochází ze dne na den. Tentokrát to ale vypadalo, že ano. Stav, který se v posledních dnech a týdnech nastolil, nebezpečně připomínal válečný stav. Spock věděl, že nikdo válčit nebude, ale i tak to nebylo příliš povzbudivé. Tedy, zcela nelogicky doufal, že to ví. Právě se vrátil z Coridanu, když zjistil, že představitelé Vulkánu a Země vytyčili mezi těmito planetami neoficiální neutrální zónu. Začal pátrat po příčině a také po tom, proč se o tom dozvěděl de facto omylem. Když na všech místech, na která se obrátil, narazil na hradbu mlčení, začal pátrat na vlastní pěst. Na úvod si položil otázku: V čí prospěch? Jenže tato otázka mu zatím příliš nepomohla. Těch, kteří mohli mít prospěch z válečného stavu mezi Zemí a Vulkánem, potažmo z rozpadu celé Federace, bylo téměř tolik, jako těch, kteří by z toho prospěch neměli.

     "Velvyslanče Spocku!"
     Jen velmi pomalu Spock opouštěl hlubiny meditace, během které se dotýkal mysli svého vzdáleného přítele. Zvedl hlavu a ani se nesnažil skrýt údiv a rozčarování. Studentka T’Sar ho vyrušila z meditace. To bylo na Vulkánu něco nepřijatelného. A nepředstavitelného. Spock si nedokázal představit skutečnost, která by byla dostatečně závažná, aby mohla čin T’Sar vysvětlit, neřku-li omluvit.
     "T’Sar…" oslovil ji a svůj jindy naprosto neutrální tón okořenil špetkou pokárání, špetkou nesouhlasu, a - proč to neříci - špetkou pohrdání.
     "Jsem si vědoma těžkého provinění, kterého jsem se vůči vám dopustila," začala. Spock věděl, že je to jediný možný začátek, tak tomu nevěnoval pozornost. "ale T’Pau byla sestřelena."

     Spock okamžik vstřebával informaci, kterou mu T’Sar sdělila. Tak přesně to je ta situace, která mohla její čin vysvětlit. A možná i omluvit, uvědomil si, když si v duchu probral seznam cestujících na T’Pau.
     "Rmoutím se spolu s vámi, T’Sar," řekl a počkal, až přikývne a dá tím najevo, že jeho projev soustrasti přijme. Pak pokračoval. "Domníval jsem se ale, že to bude podrobně probráno až na zasedání Rady…"
     "Jistě bude," odpověděla T’Sar a Spockovi se zdála trochu nesvá. Jindy by se za tuto myšlenku pokáral, protože T’Sar nikdy nemohla být nesvá. Vlastně nemohla být žádná, kromě čistě logická a neemotivní. T’Sar byla nejmladší studentkou v historii Vulkánu, která dosáhla Kolinahru. Bylo jí 25 let. "Chtěla jsem vám to říci dřív. Možná bude lepší, když informaci zvážíte ještě před tím, než budete mluvit na zasedání Rady."

     Spock zvedl obočí. Zvedl se z jadeitové meditační desky a vystoupil z jeskyně na chodbu skalního komplexu. Přistoupil ke kamennému otvoru ve zdi, kterému by se dalo říkat okno. Ovšem toto tady vypadalo, jako že je vytvořeno působením přírodních sil. Sepjal ruce na úrovni hrudníku a z pod přivřených víček pohlížel směrem k zapadajícímu slunci. Jeho lidští přátelé by řekli, že začal mít nepříjemné tušení a on by s nimi souhlasil. Proto posílil své mentální bariéry a položil otázku, která musela být položena. "Předpokládám, že podle dostupných údajů se má za to, že za zkázu T’Pau je odpovědná USS Hikaru…"

     T’Sar se na něj podívala a v duchu se pokárala za náznak obdivu, který se v její mysli na okamžik objevil. Velvyslanec Spock se neptal. On konstatoval. Byla přesvědčena, že ví vše, co mu přišla sdělit.

     Procházel se po chodbách a přemýšlel. T’Sar, která šla vedle něj, ho nevyrušovala. Od okamžiku, kdy začala rozumět světu kolem sebe, začala velvyslance velmi obdivovat. Jeho dedukce shledávala fascinujícími a snažila se přijít na to, co ho k nim vedlo. Její rodina byla velmi ortodoxní a tak její snaha u nich narážela na hradbu nepochopení. Když byla starší, uvědomila si, že nesouhlas jejích rodičů s postojem velvyslance Spocka se týká nejen jeho samotného, ale i celé jeho rodiny. Při studiu Kolinahru pochopila, proč je Spock tak odlišný a proč má takové úspěchy. Litovala, že nemohla poznat jeho matku, jejíž zásluhou byl zřejmě takový, jaký byl. Doufala, že ji velvyslanec přijme do svého diplomatického týmu, aby mohla být přítomna jeho rozhodnutím. Pak by zřejmě pochopila, proč se rozhoduje tak a ne jinak. Teď, když byla T’Pau zničena a s ní všichni Vulkánci, kteří se vraceli ze Země, už nebyl nikdo, kdo by nad jejím přáním pohoršeně zvedal obočí. Na druhou stranu, když si uvědomila okolností, za jakých ke zkáze T’Pau došlo, začala pochybovat, že bude mít velvyslanec Spock zájem přijímat kohokoli kamkoli. Proto se rozhodla pro něco naprosto nelogického. Informovala ho o incidentu dřív, než to udělá Rada. Protože, jak pochopila, Rada chtěla tento fakt použít proti němu. Během svých úvah téměř přehlédla, že se zastavil.
     "Vážím si vašeho rozhodnutí informovat mě o tomto incidentu. Předpokládám, že znáte závěr, ke kterému jsem došel. Požádal bych vás, abyste se ke mně přidala a pomohla mi zjistit, co se vlastně stalo. Vaše logika a... vaše logika by pro mne byla přínosem. Ovšem za daných okolností je to to nejhorší, co byste mohla udělat…" řekl Spock a T’Sar neunikl náznak nejistoty v jeho hlase.
     "Jsem poctěna, velvyslanče Spocku," odpověděla. Pak se stalo něco, s čím nepočítala. Velvyslanec se dotkl jejího ramene. Cítila nutkání ucuknout, ale najednou pochopila smysl toho gesta. Uklidnila se a poslouchala, co jí chce říci.
     "Jste ještě mladá, T’Sar. Je možné, že už skutečnost, že jste mne o tom incidentu informovala, vás vyloučí z vulkánské společnosti. Žádám vás, abyste znovu zvážila své rozhodnutí…"
     "Posledních 10 let jsem věnovala studiu vašich diplomatických aktivit, velvyslanče Spocku. Přiznávám, že některé vaše postupy jsem zcela nepochopila a s některými bych nesouhlasila... kdybych nevěděla, že vás vždy dovedly ke správnému rozhodnutí," odpověděla.

Osm

     Když se Mi probudila, na okamžik nevěděla, kde je. Pak jí to došlo. Seděla ve své kajutě na podlaze, opřená o zeď a v klíně měla otevřené Sevalovy sešity. Velmi ji mrzelo, že i její mentor byl ze Země vyhoštěn. Proto se snažila během této plavby s ním trávit co nejvíc času. Pokud ji to neodvádělo od jejího úkolu. Dnes už měla pocit, že ten úkol jí byl čert dlužen a občas s kapkou humoru uvažovala, že by snad Kirka raději zabila sama. Určitě by hodně lidí potěšila. Třeba by jí za to dali i vyznamenání. Seval jí věnoval všechny sešity, ve kterých měl rozkreslené různé bojové techniky. Cenila si jich víc, než čehokoli jiného. Měla je uložené ve své kajutě a jen tady je prohlížela. V tělocvičně pak v praxi zkoušela to, co se před tím teoreticky naučila v kajutě.

     Zvedla se a vlezla do sprchy. Pořád ještě se nedokázala smířit s tím, že ve sprše neteče voda. Připadala si tak nějak špinavá, pokud se nemohla umýt pod tekoucí vodou, i když jí bylo jasné, že paprsky sonické sprchy ji ‚vydrhly‘ víc, než by se jí to kdy podařilo obyčejným mýdlem. Opustila proto sprchu poměrně brzy a oblékla se do svého spacího oděvu. Šortky a volná halena z jemně vydělané jelenice. Federace neměla ráda, když někdo používal skutečnou kožešinu, protože to znamenalo, že musel zabít nějaké zvíře a stáhnout mu kůži. Ten, kdo před ní nosil tuto kůži, rozhodně nebyl jelen. Celý komplet, vlastně všechny čtyři, byly dovezeny bůh ví odkud a dostala je od Joan k posledním narozeninám, které slavila doma. Spolu s tím dostala potvrzení o tom, že výrobek nepochází z planety, která by byla členem Federace. Dokonce tam bylo i jméno zvířete, ze kterého pochází. Přestože Mi nikdy neměla problémy s mimozemskými entitami, raději nechtěla vědět, co je to zvíře zač. Ten jeho název zněl dost odpudivě.

     Přistoupila ke svému lůžku a chystala se zbytek noci strávit ve vodorovné poloze. Trochu se usmála, když se zaposlouchala do zvuků, které k ní doléhaly přes stěnu, která ji oddělovala od kapitánovy kajuty. Zdá se, pomyslela si, že kapitán Kirk konečně překonal své deprese, které ho od smrti jeho družky Teilani pronásledovaly. Na okamžik se zamyslela, která z žen na palubě je ta ‚šťastná‘. Pak si řekla, že jí to nezajímá a zalezla do postele. Ve stejné chvíli z té postele opět vylezla. Tempem značně zrychleným. Neměla v úmyslu poslouchat, co se v kapitánově kajutě děje, ale to, co slyšela teď, se prostě přeslechnout nedalo. Zvuky tak typické pro určitou lidskou činnost náhle přestaly a místo toho se ozývaly hlasy. Dva mužské hlasy, které se o něco hádaly. Občas zazněl ženský hlas, který jakoby ty dva mužské hlasy nabádal ke klidu. Zjevně neúspěšně. Hádka se stupňovala. To už byla Mi na cestě. Tedy... Uvědomila si, že pokud do kapitánovy kajuty někdo přišel, musel přijít dveřmi. A tedy i u nich stojí. Nebo nedaleko v nich, ale každopádně v nepříjemném úhlu vzhledem k pravděpodobné pozici kapitána. Jinak by už kapitán někoho zavolal nebo, v případě nutnosti, kajutu sám opustil. Na chvíli se zamyslela. Zamířila k ventilaci a cestou shrábla pár věcí ze stolu. Než zmizela ve ventilační šachtě, svázala si vlasy do drdolu, aby jí nepřekážely v pohybu. Lodní ventilací se pohybovala už několikrát. Seval trval na tom, že je dobré mít přehled, odkud může kdo přijít. Teď za to byla vděčná. Ze zcela nepochopitelných důvodů nevedla šachta rovně ke kapitánově kajutě, ale několikrát se zatáčela a křížila s ostatními. Nakonec se Mi dostala tam, kam chtěla. Opatrně začala uvolňovat kryt šachty, který její existenci činil pro obyvatele kajuty alespoň trochu snesitelnější. Zatím poslouchala hádku, která se stále přiostřovala.
     "Kdo si myslíš, že jsi?" zněl jeden mužský hlas.
     "Já…" snažil se ho přerušit Kirk.
     "Drž hubu," zařval na něj ten muž a nebezpečně zamával fazerem v ruce.
     "Poslyšte…" začal Kirk znovu.
     "Neslyšel jsi mě?" zněla odpověď a následoval výstřel těsně pod Kirkovy nohy, který ho přiměl bleskurychle nohy zvednout na postel. "Svedl jsi mi ženu! To nehodlám tolerovat…"

     Mi se podařilo uvolnit kryt a potichu ho postavit na zem. Rozhlédla se. Kirk seděl na posteli a nějaký muž stál u nedaleko dveří, přesně, jak předpokládala. Protože větrací šachta ústila do kapitánovy kajuty v druhé části, mohla se docela nerušeně přiblížit. Tedy, alespoň v to doufala. Ještě nebyla na dosah potenciálnímu útočníkovi, když ji zahlédla žena, která rovněž seděla na posteli.

     "Jerry, za tebou," vykřikla. V okamžiku, kdy se její Jerry začal otáčet, vytáhla Mi sponu, kterou použila pro vytvoření drdolu. Ve skutečnosti to byla ostře nabroušená jehla. Vrhla ji po muži a zasáhla zápěstí jeho pravé ruky. Zařval bolestí. Fazer mu vypadl z ruky. Udělal těch pár kroků, které ho dělily od Mi a zaútočil na ni. Vyhnula se jeho útoku a ‚prošlápla‘ mu levé koleno. Podklesl. Otočila se k němu a uchopila ho oběma rukama za hlavu. Prudce jí trhla směrem k zemi, přičemž vymrštila pravé koleno. Náraz a milý Jerry se v bezvědomí svezl na zem. Shýbla se k němu, uchopila ho za uniformu a zvedla ho na své rameno. Byl to pěkný pořízek, ale na tu chvíli ho udržela. Občas se vyplatí machrovat! Podívala se na Kirka, který přitiskl ženu ke zdi, aby jí znemožnil zasáhnout do souboje.
     "Promiňte pane," oslovila ho Mi a pečlivě se vyhýbala pohledu na jeho nahé tělo. "Příště zaklepu." Zamířila ke dveřím a kapitánovu kajutu opustila. Tedy, chtěla opustit. Bylo zamčeno. "Jak se sem dostal?"
     "Přenesl se paprskem," nevěřícně odpověděl Kirk.

     "Vstupte!" řekla nepříliš nadšeně, protože identitu pozdního návštěvníka tušila. Dveře se otevřely a zavřely, aniž by jim věnovala pozornost. Přejížděla kožním regenerátorem po stehně a zavírala tak několik drobných ran, které jí Jerry dokázal uštědřit. Neměla náladu s kýmkoli diskutovat a už vůbec ne s ním.

     Prohlížel si její kajutu. Vlastně tu ještě nebyl. Vzato kolem a kolem, příliš se o rozšíření potřebné fámy nesnažil. Přitom by stačilo, aby byl párkrát viděn, jak vychází z její kajuty. Bude to muset napravit. Postřehl její činnost, nicméně byl přesvědčen, že o jakýkoli komentář z jeho strany nestojí. Proto se věnoval pečlivé prohlídce okolí. Měla druhou největší kajutu na lodi, původně patřila Slaughterovi, který ji, nepříliš ochotně, uvolnil. Mi nevypadala, jako by si z toho dělala výčitky. Prostě se zabydlela a ze strohé důstojnické kajuty vytvořila ostrůvek útulnosti a něhy na této, jinak nechutné, lodi. Jak viděl, bylo to jen pár drobností. Suchá kytice, umně na-aranžovaná v jednom rohu, doplněná sbírkou pozoruhodných zbraní, vytvářela orientální atmosféru. Tomu pomohla i vonná svíce, která byla umístěna v ručně vyřezávaném svícnu. Vzpomněl si, že ho žádala o zmírnění bezpečnostního protokolu pro prostředí své kajuty. Jinak by bezpečnostní zařízení, které mělo loď na starosti, dávno spustilo poplach a svíci uhasilo. Zhluboka se nadechl. Ve vzduchu cítil něco velmi… velmi zvláštního. Cítil se skvěle, jak už dlouho ne. Celý uvolněný, prostě v pohodě. Znovu se nadechl a uvědomil si, že začíná cítil mírné vzrušení. Ještě okamžik přemýšlel a pak se odhodlal k rozhovoru. Začal ho však úplně jinak, než si Mi představovala.
     "Co je to za vůni?" zeptal se.
     Vzhlédla od své nohy a chvíli ho nechápavě pozorovala. "Skořice," odpověděla nakonec.
     "Ach tak. Můžete tu svíci zhasnout?" cítil se hloupě. Ona ho nezvala a když přišel o své vlastní vůli, přikazuje jí, co má a co nemá dělat. Ale ta vůně mu prostě v tomto okamžiku způsobovala akorát potíže.

     Netušila důvod jeho žádosti, navíc ji zarazil fakt, že prostě přijde a vykládá, co má a co nemá. Pak ji napadlo, že prostě může mít nějakou alergii. Potlačila nutkání ho ze své kajuty vyhodit a šla zhasnout svíci.

     S překvapením sledoval její pohyby. On by svíci sfoukl, ona se s ní téměř mazlila. Připraveným dřívkem zatlačila hořící knot do vosku a když plamen zhasl, znovu knot narovnala. Dřív, než stačil zatuhnout v chladnoucím vosku. Poté použité dřívko uložila mezi ostatní věci, zřejmě rovněž ze dřeva, o jejichž účelu neměl nejmenší potuchy. Ne že by byl až takový hlupák, během svého života, zvlášť v té části, kterou prožil s Teilani, se naučil spoustu věcí, pro běžný život naprosto zbytečných. Dokázal vytvořit dokonalou atmosféru pro jakoukoli příležitost. Akorát bez svíček. Teilaniny oči byly příliš citlivé a mihotající plamínek svíčky jí nevyhovoval. Proto při svých romantických večerech používali pochodně nebo oheň v krbu… Poprvé v životě viděl, jak někdo věnuje zdánlivě obyčejné věci, jako je svíčka, víc péče, než bývá obvyklé.

     Když svíce zhasla, zahalila se celá kajuta do tmy. "Světlo!" přikázala Mi a vzápětí dodala "ztlumit na 40%!" Potom znovu zaujala své místo a doošetřila si svá zranění. Pak se teprve obrátila ke Kirkovi a začala mu věnovat zvýšenou pozornost. Stále postával uprostřed místnosti a snažil se vypořádat s následky vdechování skořicové vůně, která u něj působila jako mírné afrodisiakum.
     "Posaďte se," svolila nakonec Mi a jemu se zdálo, že v duchu dodala něco v tom smyslu, jako …co mám s vámi dělat. Poslechl a z několika různě vysokých sedaček si vybral tu středně vysokou. Ani normální, ale ani velmi nízkou. Mi seděla na podlaze.
     "Přišel jsem vám poděkovat," začal nepříliš šťastně, ale když viděl, že chce něco říci, raději ji přerušil dřív, než začala. "Hlavně mi neříkejte, že děláte svou práci…"
     Mlčela. Co také říci, když chtěla říci přesně to, co jí právě říci zakázal. Protože ona to tak skutečně cítila. Pak, když už bylo ticho dlouhé, se tedy zeptala. "Proč jste tedy přišel, když znáte mé pohnutky?"
     "Protože jste mi zachránila život. Ať už je to vaše práce nebo ne, jsem teď naživu vaší zásluhou," snažil se vysvětlit. Předklonil se a lokty se opřel o svá kolena.
     "No dobře," odpověděla. "Příště už to neudělám, slibuju…" dodala sarkasticky a snažila se mu tím naznačit, že považuje rozhovor za skončený. Pokud to pochopil, stejně nedbal.
     "Já to myslím vážně. Asi vím, co si myslíte o tom, co se tam dělo, ale stejně jste zasáhla a zasáhla jste včas. Také jste mohla počkat, až mě poraní, abych alespoň dostal za vyučenou…" tázavě na ni hleděl. Uvědomil si, že když se na něco soustředí, dělá se jí na čele sympatická vráska.
     "Vy jste to nepochopil, kapitáne. Nemůžete vědět, co si myslím o čemkoli, protože já si nemyslím nic o ničem. Nejsem tu, abych vynášela soudy o morální úrovni vašich skutků. Mým úkolem je vás chránit za každou cenu a proti komukoli…" snažila se tentokrát zase vysvětlit ona jemu svůj přístup, ale zároveň naznačit, co si o něm myslí, přestože si o něm nemyslí nic.
     "Nejste tu, abyste vynášela soudy o morální úrovni mých skutků… Vždyť jste to právě udělala!"
     "Skutečně?" zeptala se ho způsobem, který ho přinutil pochopit.
     Také skutečně pochopil. Zvedl se. "V tom případě doufám, že budete svou práci vykonávat i nadále s takovým zápalem. Dobrou noc!"
     "Dobrou noc. A, kapitáne…"
     "Co ještě?" s vrčením se otočil ve dveřích, které se před ním poslušně otevřely.
     "Ta vaše kajuta…"
     "Co je s ní?"
     "Vypadá strašně…" vynesla nesmlouvavě svůj soud, ačkoli žádný vynášet nemohla, protože si nic nemyslí. Ale když si v duchu představila prostředí, ve kterém se kapitán pohybuje kdykoli není na můstku, málem se osypala. Pochopila částečně jeho neustálé deprese a mizerné nálady. Ona by v takovém prostředí už dávno umřela…
     "Tak s ní něco udělejte!" vyštěkl a kdyby mohl, práskl by při svém odchodu dveřmi.

     Kdyby se nejednalo o Vulkánce, cítil by se Seval zahanben. Zabral se s Mi do souboje natolik, že úplně zapomněl, že se měl přenést na T’Pau. Teď, když ho sám kapitán Kirk přišel upozornit, nevěděl najednou, co říci.
     "Napadlo mě, že jste se chtěl rozloučit, proto jsem vás nechal až jako posledního. Ale teď už se přenést musíte. Mrzí mě, jak se situace vyvinula, ale stojíme na pokraji té stupidní neutrální zóny mezi Zemí a Vulkánem a T’Pau čeká."
     "Jsem poslední?" zeptal se Seval. Je to zvláštní, pomyslel si. Nikdy by mě nenapadlo, že....

     Lodí otřásla exploze. A pak řada dalších. Všichni tři se ocitli na podlaze tělocvičny, kde do té doby Seval s Mi cvičil. Kirk se chytil tyče určené ke šplhání, která byla připevněna k zemi a zastavila tak jeho bezmocné zmítání sem a tam. Seval a Mi brzy následovali jeho příkladu. Dotkl se komunikátoru.
     "Můstek, co se tam děje!" vyštěkl vztekle.
     "Pane," odpověděl nadporučík Slaughter nezvykle vysokým hlasem. "Raději přijďte na můstek. T’Pau právě explodovala.
     "Přežil někdo?" zeptal se Kirk a ztišil hlas, když si uvědomil, že exploze přestaly.
     "Hledáme," zněla neutrální odpověď. "Ne. Žádné známky života, pane."

     Kirkův mozek pracoval na plné obrátky. Rychle pochopil, jaké bude mít tento incident následky. Obrátil se k Mi. "Osobně mi ručíš za Sevalovo bezpečí." Pak se podíval na něj. "Omlouvám se, ale jste jediný žijící Vulkánec, který může v případě potřeby dosvědčit, že jsem na T’Pau nevypálil."
     "To je pochopitelné," odpověděl klidně Seval, ale jeho klid Kirka nezmátl. Na to znal Vulkánce příliš dobře. "Zůstanu ve své kajutě, dokud se vše nevyřeší," dodal ještě.
     "Můstek! Informujte Vulkán o nehodě T’Pau," přikázal. Natáhl se k terminálu. "Počítači, uzamkni všechny transportní místnosti. Uvolni až na můj rozkaz. Kdyby se chtěl kdokoli přenést, informuj mě a uzavři ho do silového pole."
     "Nadporučíku," kontaktoval znovu můstek, když už byl na cestě. "Hlášení o škodách Hikaru?"
     "Nic vážného. Byli jsme dost daleko…"

     Kirk seděl zasmušile na můstku. Rozkaz byl jasný. Zůstat dál na místě a hlídkovat. Nevěděl, co si honem počít. Přemýšlel o událostech posledních dní a snažil se najít alespoň nějaký záchytný bod. Bylo mu jasné, jak se na Vulkánu budou na tento incident dívat.
     "Pane…" oslovil ho komunikační důstojník, jehož jméno nedokázal vyslovit.
     "Hm?" odpověděl ledabyle.
     "Zpráva z Velitelství. Nejvyšší utajení…"
     "Vezmu si to u sebe. Přepojte na bezpečnou linku. Slaughtere," oslovil prvního důstojníka, "můstek je váš."

     Čekal leckoho, ale určitě ne admirála McCoye. "Kostro!"
     "Nemám moc času, Jime. Malé ryby jsem převálcoval svou hodností, ale až se to dozví Cartwright a jeho lidi, vypnou mě. Něco jsem objevil a posílám ti to. Je to zašifrované, ale ty na to určitě přijdeš," usmál se doktor.
     "Díky, Kostro," odpověděl automaticky. Seděl a prohlížel si doktorovu tvář plnou vrásek. Navzdory věku byl McCoy pořád takovým, jako dřív. Melancholicky si hrál s něčím, co už by nikdo ze současníků nedokázal identifikovat. Na jeho první, té jediné skutečné, Enterprise, to používali na ukládání informací. Nyní, v době neustálých modernizací, to mohlo sloužit už jen jako talisman. "Kostro, já za to nemohu," cítil potřebu alespoň někoho přesvědčit.
     "Já to přece vím," odpověděl doktor a bylo vidět, že to myslí vážně. "A ty to budeš brzy vědět také," spiklenecky na něj mrkl. "Mimochodem, co ženy?" zeptal se a převedl hovor na jiné téma… Pak obrazovka potemněla. Spojení bylo přerušeno.

     Díval se na zprávu, kterou mu doktor McCoy poslal. Jistěže ji dokázal dešifrovat. Jednou, tak dávno, že už na to málem zapomněl, hráli s doktorem a Spockem nějakou hru na Galeanu 13. Klíč k té hře byl klíčem i k doktorově zprávě. Nevěřil vlastním očím. Přemýšlel, proč se na Velitelství o zkáze Eddingtonu nikdo nezmínil.
     "Kapitáne, přijďte, prosím, na můstek. Z neutrální zóny se k nám blíží tři lodě…"

     "Jaké jsou to lodě," zeptal se Kirk, když usedl do kapitánského křesla.
     "Nevím," odpověděl rozpačitě Slaughter.
     "Jak nevíte…" ozval se podrážděně Kirk.
     "Jsou to válečné lodě, pane," snažil se Slaughter vysvětlit. "Mohou to být Romulané. Vulkánci přece válečné lodě nemají…"
     "Informujte Flotilu o situaci," obrátil se na komunikačního důstojníka Jehožjménonedokázalvyslovit. Když se dočkal kývnutí, které potvrzovalo, že rozkaz byl vykonán, i když u této rasy si Kirk nikdy nebyl zcela jist, následoval další příkaz. "Komunikační frekvenci,"
     "Slyší, ale nereagují," řekl po chvíli Jehožjménonedokázalvyslovit.
     "Budeme vysílat," rozhodl Kirk. "Tady James T. Kirk z lodi USS Hikaru ze Spojené Federace Planet. Identifikujte se, prosím," odmlčel se a čekal na reakci. Otočil se k Tamaře a potichu přikázal: "Aktivujte štíty…"
     Jehožjménonedokázalvyslovit zavrtěl hlavou. "Nereagují.
     "Taktický obraz," požádal Kirk svého prvního důstojníka. Na obrazovce se zobrazilo postavení všech tří lodí a současné pozice Hikaru. Všiml si, že se snaží dostat ho do svého středu.
     "Úhybné manévry, vzor alfa," nařídil, ale ještě než je Tamara dokončila, pochopil, že s tím tady neuspěje. Všechny tři lodě se jejich úhybným manévrům dokonale přizpůsobily. To Kirka s konečnou platností přesvědčilo, že jsou to Vulkánci.
     "Mám aktivovat zbraňové systémy?" zeptala se Tamara. Výraz v Kirkově obličeji mluvil za své.
     "Nebudeme bojovat," odpověděl potom. "Pokusíme se utéct. Pusťte mě k tomu," dodal a vystrčil Tamaru z jejího stanoviště. Úhybné manévry, které následovaly, se nijak nepodobaly ničemu, co v historii Hvězdné Flotily někdy někdo udělal. Brzy slavily úspěch. Možná právě svou absolutní nelogičností a tudíž nepředvídatelností. Kirk se usmál pod fousy při představě, co ti naprosto logičtí Vulkánci jeho manévrům říkají. Na odpověď nemusel dlouho čekat. Od vedoucí lodě se odpoutalo torpédo a vybuchlo necelých dvacet metrů od štítů Hikaru.
     "Volají nás, pane," řekl Jehožjménonedokázalvyslovit
     "Na obrazovku," kývl Kirk a pomalu se posadil do svého křesla. Za okamžik se díval do neutrálního obličeje nějakého Vulkánce.
     "Jsem Stonn," začal tento. Kirk zapátral v paměti. Že by manžel T’Pring? "Mám za úkol zjistit všechny informace o zničení T’Pau. Mám získat záznamy z vašeho lodního počítače a vás i vaše důstojníky přivézt na Vulkán. Jsem oprávněn použít veškeré dostupné prostředky."
     Kirk se naklonil v křesle. Samozřejmě že je to on. Dokonce zaregistroval ve Vulkáncově obličeji nevýraz, který svědčil o tom, že i on si vzpomíná. "Co se stane s Hikaru, když se vzdáme?"
     "Loď i posádka se vrátí na Zem," odpověděl klidně Ston. "Pod velením vašeho prvního důstojníka," dodal po chvíli.

     Na můstku Hikaru by bylo slyšet spadnout špendlík. Ke cti Kirkově nutno podotknout, že tentokrát nevyhledal pomoc a podporu Spockovy mysli. Jen se na okamžik zamyslel a v duchu počítal do desíti. Přitom si kladl pořád dokola stejnou otázku. Proč? Proč to zašlo tak daleko? A proč zrovna on?
     "Tamaro, deaktivujte štíty," rozkázal do naprostého ticha Kirk.

Devět

     "Jistě, vztahy mezi Zemí a Vulkánem byly občas napjaté. Můžeme zde hodiny diskutovat o tom, kdo je za to odpovědný. Ale teď není čas diskutovat. Snažíte se mě přesvědčit o tom, že USS Hikaru pod velením kapitána Jamese T. Kirka sestřelila T’Pau po té, co byli na její palubu přeneseni občané Vulkánu, kteří byli ze Země vyhoštěni. Já říkám, že to není pravda. Nemohu své tvrzení podložit důkazy, stejně tak jako vy nemůžete prokázat to své. Proto se domnívám, že je třeba zjistit pravdu. Ne takovou, která by se líbila jedné nebo druhé zúčastněné straně. Skutečnou pravdu!"

     Velvyslanec Spock stál před shromážděnou Radou a obhajoval tam svůj názor. Obával se, že zcela zbytečně. Podezříval minimálně čtyři členy Rady, že si již svůj názor udělali. Zajímalo by ho, proč a jak.
     "Velvyslanče Spocku," oslovil ho Stal, věkem sešlý, ale stále ještě schopný své místo zastávat. Když se Spock podíval do jeho očí, které stále ještě neztratily svůj lesk, uvědomil si, že jeho předchozí dojem byl správný. A věděl, že Stal si myslí totéž. "Nikdo nechce naznačovat, že by se váš přítel," významně se odmlčel, "rozhodl, že sestřelí naši loď. Neoddiskutovatelným faktem však zůstává, že po přenesení posledních Vulkánců na T’Pau byla tato loď sestřelena. Vzhledem k tomu, že v předchozích hlášeních se neříkalo nic o jakékoli jiné lodi, pravděpodobnost toho, že je za zkázu T’Pau odpovědná USS Hikaru, je velmi vysoká. Možná jen plnil rozkazy…"
     Spock se před Stalem uklonil. Nejen pro způsob, jakým hovořil, ale především proto, že si ho nesmírně vážil. Stal byl starý už když se Spock narodil. Vlastně, Stal byl starý, už když se narodil Sarek. Jeho úsudek byl vždy bezchybný a Vulkánci ho ctili, jako by byl zakladatelem jejich národa. Bohužel, v poslední době jeho popularita poněkud klesla. Spock nedokázal pochopit, proč tomu tak je. Vždyť jeho logika byla čistá a jeho závěry zcela v duchu Surakova učení.. V tuto chvíli byl Spock vděčný, že Stal v Radě zasedá. Alespoň jeden člen, který bude ochoten naslouchat logickým argumentům. "Při vší úctě, Stale," začal Spock odpovídat a úcta byla v jeho hlase patrná, "jsou dva údaje, se kterými nic nenaděláme. A sice že T’Pau byla zničena a že USS Hikaru byla u toho. Ostatní jsou dohady, které je třeba prošetřit." Odmlčel se, protože si všiml, že se zvedla T’Lar.
     "Obávám se, velvyslanče Spocku, že váš vztah k Zemi je příliš pevný na to, abyste byl v tuto chvíli schopen rozhodovat objektivně…" naznačila s významným pohledem. Spock mlčky přešel skutečnost, že ho právě urazila nejhorším možným způsobem, protože ho obvinila z toho, že jeho emoce omezují jeho logiku. Všiml si ale, že Stal se příkře na T’Lar podíval a ta zmlkla.
     "Teď nejde o mé vztahy se Zemí…" pokračoval tedy. "Jde o to, že pokud se Vulkán dostane se Zemí do válečného stavu, povede to k zániku celé Federace. Je příliš mnoho nepřátel, kteří by to rádi viděli. Z tohoto důvodu žádám, aby celá věc byla podrobně prošetřena. Nebo je tu někdo, koho pravda nezajímá?" zaútočil. "Co se to stalo s Vulkánci, že rozhodují na základě mlhavých údajů? Pohrdáte lidmi, neustále mi předhazujete, že jsem míšenec a můj nejlepší přítel je člověk. Ale váš současný přístup k celému incidentu je horší, než lidský!" Při posledních slovech se jeho hlas zvedl a klenbou skalního komplexu se nesl jako blížící se bouře. "Pyšníte se tím, že jste lepší, dokonalejší, logičtější. Proč to tedy nedokážete? Téměř celý svůj život jsem prožil ve vesmíru. Ať už jako důstojník Hvězdné Flotily, nebo jako diplomat cestující z jednoho světa na druhý. Existuje mnoho důvodů, proč by mohla být T’Pau zničena. Jistě, vy už jste si vybrali. Ale pravděpodobnost, že jste si vybrali správně, je astronomicky malá!" hřímal dál a zcela ignoroval, že se T’Lar opět zvedla. "James Kirk by nikdy nevystřelil na T’Pau. Vlastně by nikdy nevystřelil na žádnou loď, pokud by to nebylo v sebeobraně. I tehdy by ji pouze zneškodnil. Váží si životů, ať jsou lidské nebo vulkánské. Jestliže by dostal rozkaz na T’Pau vystřelit, neuposlechl by ho!" Po jeho posledních slovech se rozhostilo ticho a jen vzdálená ozvěna si dovolila ho přerušit. Spock si prohlížel přítomné členy Rady a nakonec se jeho zrak zastavil na Stalovi.
     "Máte pravdu, velvyslanče Spocku. Vulkánci by si měli uvědomit, že pravda, byť jakkoli nepříjemná, je to, co činí náš život smysluplným. Jak jste správně naznačil, nevíme, co se ve skutečnosti stalo a je naší povinností to zjistit dřív, než zaujmeme jakékoli stanovisko. S lítostí zjišťuji, že někteří z nás už stanovisko zaujali. Nicméně, alespoň o něčem se můžeme přesvědčit v dohledné době. A sice o tom, jestli důvěra, kterou v kapitána Kirka vkládáte, je oprávněná." Spock zvedl obočí. "Když jsme obdrželi informaci o incidentu, ke kterému došlo, rozhodla Rada o vyslání tří lodí na souřadnice plánovaného setkání T’Pau a USS Hikaru. Mají za úkol získat informace z lodního počítače a přivést kapitána Kirka a jeho důstojníky na Vulkán. Zde se podrobí Verifikaci a ta s konečnou platností potvrdí či vyvrátí názory některých z nás."
     "Verifikaci…" tiše pronesl Spock. "Vám nejde o pravdu. Chcete ho zabít." V sále to zašumělo. "Během Verifikace se přece může stát leccos, vyšetřovaný může i zemřít, aniž by to vzbudilo jakékoli podezření. Ještě nevím proč, ale já to zjistím," pokračoval dál a přítomným se zdálo, že si to říká spíš pro sebe. Pak se rozhlédl kolem sebe a už pro ně pokračoval. "Pokud naše lodě zaútočí na USS Hikaru," řekl a zcela nelogicky doufal, že se mu to všechno jenom zdá, "kapitán Kirk bojovat nebude. Ale Země to bude považovat za nepřátelský akt. Domníval jsem se, že naší snahou je něčemu podobnému zabránit…"
     "Rada tak rozhodla," odpověděl neutrálně Stal. Tak neutrálně, že Spock okamžitě věděl, která udeřila. Otočil se a tiše odešel. Než úplně opustil místnost, ještě jednou se otočil k ostatním a tiše, leč důrazně dodal:
     "Jak neustále zdůrazňujete, lidé jsou nelogičtí, impulzivní, iracionální, agresivní. Jejich jednání nelze předvídat, nemají strategii a taktiku. Uvažte to, než s nimi rozpoutáte válku!"

     "Je něco, co bych mohla ještě udělat?" zeptala se T’Sar po několika hodinách úsilí, kdy se spolu s velvyslancem Spockem snažila nabourat do centrálního počítače V’Sharr.
     "Domnívám se, že v daném okamžiku jsme učinili vše, co bylo v našich silách," odpověděl Spock. Sedl si a soustředil se na daný problém. "Jak už jsem řekl, vaše dokonalá logika je pro mne nepostradatelná," dovolil si ohodnotit přínos T’Sar.
     "Jsem poctěna, velvyslanče Spocku," odpověděla a zvedla se. "Musím se zúčastnit pohřbu svých rodičů," dodala na vysvětlenou, když Spock zvedl obočí.
     "Jistě," odměřeně přikývl. Přesně tak, jak daná situace vyžadovala. "Zítra budeme pokračovat…" spíš konstatovala, než se ptala.
     "Samozřejmě. Není mým úmyslem zastavit se dřív, než zjistím pravdu."
     "Velvyslanče Spocku," na okamžik zaváhala. "Uvažoval jste o tom, že by pravda mohla být to, čemu se tak bráníte?"

     Spock chvíli hleděl upřeně před sebe. Viděla určitý záblesk v jeho očích. Pak zvedl hlavu a klidně odpověděl. "Nemohu o tom uvažovat. Kdyby kapitán Kirk sestřelil T’Pau, věděl bych to," řekl a s kývnutím propustil T’Sar.

     Když se za T’Sar zavřely dveře, sklonil se opět k počítači a několika úkony se naboural do sítě V’Sharr. To nebyla nedůvěra vůči T’Sar, to byl instinkt.

     Po několika hodinách, které věnoval získaným materiálům, vyšel ze svého domu do zahrady. Procházel se pod hvězdným nebem a analyzoval informace, které ze sítě V’Sharr získal. Stále nebyl spokojen. Zjistil mnoho důležitých informací, ale stále ještě to nebylo ono. Pořád mu chyběl spojovací článek. Něco, co jednotlivé útržky správně poskládá vedle sebe a jednotlivé články vysvětlí. Zastavil se před vchodem do Amandiny zahrady. Přestože Amanda zemřela již před mnoha lety, zahrada tu byla dál. Když před časem zemřel Sarek, převzal Spock péči o tuto zahradu do svých rukou. Přesněji řečeno, do své hlavy. Vzhledem k tomu, že ve svém domě pobýval zřídka, vytvořil pro Amandinu zahradu kompletní obhospodařovací jednotku.

     Vrátil se do domu. Počítač oznámil příchozí hovor. Aktivoval ho. Na obrazovce se objevil Stal. "Velvyslanče Spocku, rád bych s vámi zítra ráno posnídal," začal Stal hovor. To bylo překvapivé. Nejenže takové pozvání nebylo učiněno přesně podle vulkánských zvyklostí, vlastně téměř v rozporu s nimi, ale Stal sám nikdy nikoho nikam nezval.
     "Jsem poctěn, Stale," odpověděl klidně Spock a jen zvednuté obočí svědčilo o zvědavosti, kterou v něm Stalovo pozvání probudilo.
     "Kdybych se snad zdržel, nebo se nemohl našeho setkání z technických důvodů zúčastnit," pokračoval Stal a v jeho očích se objevilo něco jako ironie, "T’Sar vám určitě důvod mého zdržení objasní." Obrazovka potemněla, jak Stal přerušil spojení. Spock na prázdnou obrazovku hleděl ještě velmi dlouho. Co se to stalo s Vulkánci? říkal si pořád dokola a nedokázal najít na svou otázku odpověď.

     "Jistěže mě neobtěžujete," odpověděl Spock na Stalovu poznámku a snažil se skrýt své překvapení. Stal se nechoval tak, jak by se podle jeho názoru chovat měl. Chtěl se zeptat, ale obával se, aby se Stal neurazil.
     "Myslíte si, že se u mě začínají projevovat symptomy syndromu Bendii?" zeptal se místo něj Stal a Spock bojoval s dalším přívalem údivu. Ve Stalově hlase totiž zaslechl cosi jako soucit. Ne přímo soucit, ono to slovo může znamenat něco trochu jiného. To, co slyšel, byla účast. Nadechl se, aby odpověděl, ale najednou si uvědomil, že neví, co říci. Proto jen hleděl zvědavě na Stala a navzdory téměř dokonalému sebeovládání působil trochu bezradně.
     "Velvyslanče Spocku," oslovil ho znovu Stal. "Jsem si vědom vašeho rozpoložení, ale…" zvedl ruku, aby zabránil Spockovi cokoli říci, "věřím, že se mi podaří vám to vysvětlit." Spock přikývl, usadil se do nabízeného křesla. Sepjal ruce před sebou a zaposlouchal se do Stalova vyprávění. Vlastně, ještě ne. Vstoupila T’Sar a nesla tác s jídlem.
     "Je to jediná má žijící příbuzná," vysvětlil Spockovi Stal. "Občas se o mě stará." T’Sar položila tác na stůl a odešla. Stal upřeně hleděl na sklenici, ve které byla čistá voda, kterou tak rád pil. "Přinesl jste, oč jsem vás požádal?" Spock přikývl. Stal k němu přisunul sklenici s vodou…

     Stalův pohřeb se odehrál za přítomnosti velkého množství Vulkánců. Atmosféra byla napjatá. Jeho smrt, jakkoli překvapivá a neočekávaná, nikoho z přítomných nepřekvapila. Po obřadu se přítomní rozdělili do několika skupinek a společně odcházeli. Odcházel i Spock. V ruce svíral malý svitek, který vytáhl ze Stalovy sevřené pěsti. Jinak smrt Stala odstartovala čas velkých změn, které Vulkán čekaly. Byl posledním ortodoxním Vulkáncem, držícím se Surakova učení více než doslovně. Nekompromisní, ve zlém i dobrém slova smyslu. Spock se přistihl při úvaze…
     "Velvyslanče Spocku," oslovila ho T’Sar, když odcházel. Zastavil se. Nebyla sama, doprovázel ji jakýsi mladík. Spock si nedokázal jeho jméno vybavit a pochopil, že bude zřejmě ze vzdálených oáz. Ostatně, vždy T’Sar podezříval z toho, že jejím vyvoleným bude někdo... někdo jiný, než ti, se kterými se denně potkával. "To je Target z oázy S’Vahhar. Myslela jsem, že by nám mohl pomoci v našem pátrání," dodala na vysvětlenou. Spock se s ním formálně přivítal a bedlivě mladíka pozoroval. Pak se odvrátil a pokračoval v chůzi. Vzpomněl si na jednoho ze svých lidských přátel. Ten by se ho zřejmě v tomto okamžiku zeptal na duševní zdraví. Spock by se mu ani příliš nedivil. Sám začínal mít pocit, že trpí paranoiou. Oba mladí Vulkánci s ním brzy srovnali krok.
     "T’Sar říkala, že se snažíte vyhledat informace v počítačové síti V’Sharr," začal Target hovor. Zdálo se to Spockovi, nebo jméno vulkánské rozvědky vyslovil s nádechem… ano, s nádechem čeho? Pohrdání? Jindy by se za podobnou úvahu pokáral. Vulkánec nemůže říci cokoli s nádechem čehokoli. Jenže to je suchá teorie. Ve skutečnosti, jak za svůj dlouhý život zjistil, jsou Vulkánci v důsledku emotivnější, než většina lidí, které znal.
     "Domníval jsem se, že bych mohl najít odpověď na své otázky," odpověděl neutrálně.
     "V tom případě bych vám mohl být užitečný," pokračoval Target. "Dosáhl jsem úrovně 7 B, dříve či později se mi podaří celý systém nabourat."

     Spock skryl údiv a nedůvěru. V duchu si probral seznam Vulkánců, kteří dosáhli při studiu výpočetní techniky úrovně 7 B. Nemohl si pomoci, žádný Target se tam nevyskytoval. I když, to nemusí být směrodatné. S’Vahhar byla vzdálená od všech ostatních obydlených míst na Vulkánu natolik, že se tam mohlo stát téměř cokoli. I vyrůst nový počítačový mág.

     Opět se procházel po Amandině zahradě a přemýšlel o tom, co právě zjistil. Podrobně prozkoumal vzorek, který na Stalovu žádost odebral z vody, kterou mu k snídani přinesla T’Sar. Obyčejná voda, svým složením zřejmě z artézských studní v Shi Kahr. Až na jednu maličkost…

     Spocku! Probudil se. Okamžitě si uvědomil, že toto volání o pomoc se od těch ostatních liší. Už si zvykl, že se na něj Jim obrací kdykoli se dostane do situace, kdy se potřebuje soustředit víc, než je zvyklý. Což příliš často nebylo. Navzdory kulturnímu šoku, který prožil po 90 letech nepřítomnosti, se dokázal velmi rychle přizpůsobit. Málokdy ho potkalo něco, s čím by si nevěděl rady. Spocka to těšilo, nicméně jeho neustálá přítomnost v Jimově mysli ho nikterak neobtěžovala. Ba právě naopak. Dávala mu něco, za co byl v hloubi duše vděčný. Tentokrát to však bylo jiné. Pochopil, že Jim je v nebezpečí.

     Seděl na svém lůžku, zády se opíral o stěnu a pomalu se propadal do hlubin meditace. Velmi rychle objevil jemné stříbrné nitky, které ho s Jimem spojovaly a vydal se po nich někam pryč, mimo své tělo a svůj čas. Brzy zjistil, že se ve svém původním odhadu nemýlil. Cítil Jimovy emoce tak, jako by byly jeho. Tvá mysl mé mysli, tvé myšlenky mým myšlenkám
     Byl vyděšený. Zoufale se bránil cizímu vědomí, které se neurvale dralo do jeho mysli. Spocku!
     Jsem tu…

Deset

     Kirk stál na můstku USS Hikaru a vůbec se mu nelíbil směr, jakým se celý incident vyvíjel. Poprvé od okamžiku, kdy vydal rozkaz deaktivovat štíty, zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí. Když informoval Velitelství Hvězdné Flotily o situace, přímo v barvách viděl výraz admirála Cartwrighta. Jenže nemohl jinak. Nemohl střílet na vulkánské lodě, i když jsou válečné. Zatím se zdálo, že Stonn dodržuje, co slíbil. Posádce Hikaru nikdo neubližoval a Vulkánci samotní se zajímali především o paměťové banky počítače. Kirk věděl, že v nich není nic, co by už nevěděli, proto jim povolil přístup do všech souborů. Tedy, s výjimkou těch nejtajnějších. Zdálo se, že jeho vysvětlení o tom, že jako nepříliš důvěryhodný člen Velitelství k nim nemá přístup, přijali bez semínka nedůvěry. Když o tom tak přemýšlel, bylo to zvláštní. Spock by určitě jeho mlžení prohlédl.

     Konečně se zdálo, že jsou Vulkánci spokojení. Alespoň Stonn tak vypadal, když zamířil ke Kirkovi. Tomu neušlo, že se Mi nenápadně přesunula směrem k němu. Chtěla ho snad bránit před Vulkáncem?
     "Našli jsme, co jsme potřebovali. Teď nás doprovodíte. Vy a vaši dva důstojníci…"
     "Půjdu také," vmísila se do hovoru Mi. Přitom se přiblížila ještě víc ke Kirkovi. Stonn zvedl obočí.
     "Jste civilista. Nepotřebujeme vás," odpověděl po chvíli.
     "To mě nezajímá," nedala se. Přitiskla se ke Kirkovi a položila mu ruku kolem pasu. Možná to nebyl tak špatný nápad, vydávat se za jeho milenku. Vulkánci zpravidla lidské slabosti tohoto typu akceptovali. "Kam půjde on, půjdu i já…" Stonn si ji znovu prohlédl a zhodnotil vzájemnou interakci mezi ní a kapitánem Kirkem. Ti lidé jsou zvláštní, pomyslel si. Pro naprosto nelogickou činnost související s biologií jsou ochotni obětovat velmi mnoho. Zdá se, že zatímco ta žena o to stojí, Kirkovi je její rozhodnutí nepříjemné. Rozhodl se.
     "Dobře," přikývl nakonec. Zřejmě chtěl diskusi ukončit a připravit se k transportu na svou vlastní loď, když se k němu přiblížil další z jeho lidí. Byl zvláštní. Mi se sice nepovažovala za znalce Vulkánců, ale několik jich už viděla. Ten tady jí připadal nějaký, prostě nějak jí do této skupiny neseděl. Chvíli Stonnovi něco říkal. Stonn vypadal na okamžik nerozhodně, ale Mi si to vysvětlila jako výsledek špatného pozorování. Stonn přece nemohl vypadat nerozhodně. Když přikývl, zamířil ten druhý ke Kirkovi.
     "Chci se vás na něco zeptat, kapitáne," oslovil ho a ten divný pocit, který Mi měla, ještě zesílil.
     "Myslel jsem, že už máte, co jste potřebovali," zněla opatrná odpověď. Kirk se vymanil z obětí Mi a pomalu zamířil k počítači, na který Vulkánec ukazoval.
     "Máme tady ještě jeden soubor, který je evidentně zašifrovaný. Vzhledem k tomu, že podle informací lodního počítače byl určen vám, máte i kód, kterým ho můžeme zpřístupnit." Vulkánec se blížil ke Kirkovi a v jeho pohybech byla znát hrozba. Kdyby to bylo v jiné situaci, začala by se Mi smát. Ten tady totiž potvrdil její předchozí domněnku. A sice, aby byl člověk dobrý, nestačí být Vulkáncem. K jejímu překvapení se ovšem začal smát Kirk.
     "Pak jste si také všimli, od koho ta zpráva přišla. Je to můj lékař. Promiňte, ale nechci se tu zmiňovat o tom, co všechno mi vytkl…"
     "Já nežertuji, kapitáne," odpověděl ledově Vulkánec. Toho si byl Kirk až moc dobře vědom. Hleděl do jeho očí a to, co v nich viděl, způsobilo, že mu naskočila husí kůže. Spocku! zavolal v duchu téměř vyděšeně o pomoc. Vlastně bez toho téměř. To, co se ten tady snažil udělat…

     Vulkánec přistoupil až ke Kirkovi, který už neměl kam ustoupit. "Kapitáne Kirku," znovu ho oslovil, tentokrát velmi tiše. "Oba dobře víme, že mi nakonec požadovaný kód sdělíte..." Pomalu zvedl ruku a vyhledal Kirkovy kontaktní body, v pozici, jakou Mi ještě nikdy neviděla.
     "Nechte ho!" oslovila útočícího Vulkánce. Nereagoval. Otočila se ke Stonnovi a uchopila ho naléhavě za rameno. "Zastavte ho! Vždyť je to zločin!" Zdálo se jí to, nebo zahlédla ve Stonnově pohledu záblesk nejistoty, obavy a, proč to neříci, studu...?

     Kirkova mysl se cizímu vpádu bránila. Ze všech sil se snažila vytlačit útočníka, který však pomalu, ale jistě, její obranu likvidoval. Neurvale prozkoumával jednotlivá zákoutí. Bolest, kterou Kirk cítil, jako by nepřicházela z tohoto světa. Uvědomil si, že mu ji útočník působí úmyslně. A že ho to baví. Na okamžik, v záblesku vlastního vědomí, ho napadlo, že je to podivné. Jeho vůle však ochabovala a jemu bylo jasné, že ten boj je předem prohraný. Útočníka překvapila jeho vzpomínka na Kobiashi Maru. Tak tedy dnes... Najednou…

     Vulkánec se zarazil. Znejistěl. Ten pozemšťan ho překvapil. Jistě, počítal s obranou a zpočátku si s ní dokázal bez problémů poradit. Lehce ji překonával. Když se však dostal téměř k informaci, kterou potřeboval, narazil na velmi silnou mentální bariéru. Začala ho vytlačovat. Systematicky, krok za krokem. Zesílil napojení na toho pozemšťana a rozhodl se bojovat, bez ohledu na to, co se s Kirkovou myslí nakonec stane. Vědomí, se kterým se utkával, však nehodlalo ustoupit...

     Mi sledovala mentální souboj, ke kterému před jejím zrakem došlo. Pochopila, že se děje něco zvláštního. Tolik však věděla, že podobný zákrok by Kirk nemusel přežít. Využila toho, že jí nikdo nevěnuje přílišnou pozornost a přiblížila se k útočícímu Vulkánci. Vyslala úpěnlivou prosbu ke všem bohům, o kterých kdy slyšela i k těm ostatním, natáhla ruku a jemně stiskla nervová zakončení na Vulkáncově šíji. Na okamžik měla pocit, že se nic nestane, pak se však Vulkánec sesunul na zem. Prsty stále křečovitě sevřené. Nemohla o tom příliš dlouho přemýšlet, protože se sesunul i Kirk. Zachytila ho na poslední chvíli. Opatrně ho položila na zem. Rychle ho prohlédla a k velkému překvapení musela konstatovat, že během svého pádu usnul. Jistě, vypadalo to nepravděpodobně, ale teď spal. Nebo to nebyl spánek? Sebrala nedaleko ležící trikordér a začala podrobně zkoumat Kirkovy životní funkce. Před očima se zotavoval a pocuchaná nervová vlákna v jeho mozku jakoby se sama narovnávala. Něčeho podobného nebyl žádný člověk schopen. Ani on, přestože borgští nanité, kteří v jeho těle zůstali, ho dokázali velmi rychle regenerovat. Mi byla zmatená. Nechápala, co se děje a nevěděla, co si počít. Pak se zarazila, když si uvědomila výraz v Kirkově obličeji. Klid, mír, snad i něco jako vděčnost… Usmála se a pochopila, co se tu v posledních minutách vlastně odehrálo. A také pochopila, že Kirk bude v pořádku. Uložila ho co nejpohodlněji a pak se otočila k ostatním Vulkáncům. Stáli a dívali se na ni. Udělala několik kroků směrem k nim.
     "Jak se opovažujete!" zavrčela a jen ztěží se ovládala. " Kdo si myslíte, že jste…" napadla je. Zvedli obočí. "Jakým právem se chováte tak, jak se chováte. Co vás opravňuje povyšovat se nad lidi, když se sami chováte jako idioti…" Jindy by ji nevýraz v jejich tvářích pobavil. "Říkáte, jak jste skvělí, dokonalí, logičtí, bez jediné chybičky. Přitom klidně sledujete, jak jeden z vás zabíjí příslušníka jiné rasy." Na okamžik měla pocit, že řekla něco, co přesně tak nesedělo. "Nebo je to povoleno, když jde o člověka? Není naší vinou, že jsme se začali vyvíjet později, než vy. Také dospějeme… Jenže my se na tom snažíme pracovat. Většina lidí se sama snaží zlepšit své schopnosti, dovednosti. Co třeba vy, Stonne? Co jste udělal pro to, abyste se zlepšil, zdokonalil? Nebo jen žijete z toho, že jste Vulkánec? Kdo je tedy potom cennější. Člověk, který celý život na sobě pracuje, nebo vy, který celý život akorát pohrdáte ostatními. Surak říkal, že ušlechtilost není záležitostí jména, nýbrž činu. Zdá se, že s ním až tak úplně nesouhlasíte. Jste pokrytečtí, jste ubozí. Je mi z vás smutno…" Mi chtěla pokračovat, když zaregistrovala za sebou pohyb. Vulkánec, kterého omráčila, se probral a teď na ni zaútočil. Než stačila uskočit, zarazil do ní nůž. Protože už uhýbala, zasáhl pouze její rameno.
     "Zbabělče, ubožáku…" vyprskla na něj Mi a z jejího hlasu čišelo veškeré pohrdání, které k němu cítila. Evidentně ho to naštvalo. Vulkánce? Naštvalo? Vztekle se na ni vrhl.
     "Dost!" autoritativně zvolal Stonn. Jeho předchozí nejistota byla ta tam. "Život je cenný. Ve všech svých podobách. Kapitán Kirk se vzdal dobrovolně. Všichni víme, že to nebyl zbabělý čin, na to ho známe příliš dobře. Zajatcům nebude ublíženo," s posledními slovy se jeho pohled střetl s pohledem útočníka. Ten nakonec pohledem uhnul. Stonn v tomto souboji vůlí evidentně zvítězil. Pak se otočil k Mi. "Vaše řeč, jakkoli emotivní, nepostrádá určité pravdivé údaje." Zarazil se, když Mi zvedla obočí. Nemohla jinak, jeho slova ji překvapila. "Někteří z nás možná na Surakovo učení zapomněli, někteří ho nikdy nepoznali. Zůstaňte se svým kapitánem, ať už je vaše pozice vůči němu jakákoli. A ještě něco," dodal, když už se znovu otáčela ke Kirkovi. Opět zpozorněla. "Nejsme všichni stejní…" pokývla hlavou a přikázala si zapamatovat si všechna Stonnova slova. Později o nich bude přemýšlet.

Jedenáct

Osobní deník velitele výsadku na MR 221, poručíka Pietra van Rijka, hvězdné datum 60056.8:Já a zbytek výsadku jsme se právě stali svědky zničení vědecké lodi Eddington. Podle dostupných informací je za zničení lodě odpovědná vulkánská vědecká loď S’Vet. Podmínky na MR 221 nám umožní nějakou dobu přežít. Budu se snažit přimět ostatní členy výsadku k tomu, aby pro to udělali maximum.
Osobní deník velitele výsadku na MR 221, poručíka Pietra van Rijka,dodatek: Já tomu prostě nevěřím!

     Ještě dlouhou chvíli hleděl poručík van Rijk spolu s ostatními na nebe a snažil se vsugerovat celé Galaxii, že se vlastně nic nestalo. Až za hodně dlouhou dobu se van Rijk probral. Pomalu se podíval na své přátelé a zamířil k hromadám materiálu, které jim z Eddingtonu přenesli okamžik před svým zničením. Následujících několik hodin věnoval zkoumání vybavení. Nebylo toho moc, ale něco se dalo dělat. Když byl se vším hotov, vrátili se dva členové výsadku, které poslal hledat něco, kde by se mohl výsadek ukrýt. Informace, které přinesli, byly povzbudivé. Vydal se tedy s nimi, aby si osobně prohlédl nalezený úkryt. Byl spokojen. Tedy, v rámci možností. Přikázal dopravit všechno zařízení do menší části skalní formace, která se teď měla stát jejich domovem. Jen doufal, že ne zároveň jejich hrobem.

     Osobní deník velitele výsadku na MR 221, poručíka Pietra van Rijka, hvězdné datum 60058.2:Dnes jsme dokončili úpravu našeho nového "domu". Rozdělil jsem výsadek do skupin a stanovil jim úkoly, které budou každodenně vykonávat. Podle předchozích výzkumů je zřejmé, že existuje možnost, jak tady na MR 221 přežít. Začali jsme sbírat lišejníky, které tady rostou. Kromě toho, že obsahují značné množství živin, rozhodli jsme se pokračovat v jejich výzkumu a tak přijít na kloub té záhadě stran jejich původu. Jsou to rostliny, nebo živočichové?

     "Poručíku, co když nás nebudou hledat?" zeptala se van Rijka nejmladší členka výsadku. Van Rijk si ji chvíli prohlížel. Uvědomil si, že to byl její první výsadek a vůbec první plavba.
     "Proč myslíte, že by nás neměli hledat?" odpověděl otázkou. Měl pocit, že Sarah je jediný člen výsadku, se kterým lze diskutovat i na jiná témata, než je jídlo, pití a nocleh.
     Trochu se ošila. "Celé se mi to nějak nezdá, pane..." odpověděla nakonec. Možná ani netušila, jak její poznámka van Rijka potěšila. "Nedokážu si představit, že by moji lidé sestřelili Eddington…"
     Chvíli trvalo, než mu došlo, co říká. "Vaši lidé?" zeptal se opatrně.
     "Ano," odpověděla živě a na její tváři se objevil úsměv šťastného idiota. "Můj manžel je Vulkánec," dodala šťastně.
     "To… to jsem nevěděl," odpověděl van Rijk. V duchu se pokáral. On to skutečně nevěděl. Zdálo se, že už pozapomněl na lekce, kterých se mu dostalo během plavby Defiantu, které se jako praporčík před časem účastnil. "Proč jste tedy byla na Eddingtonu a ne na S’Vet?" zeptal se a v duchu se pokáral za to, že to znělo jako obvinění. Na štěstí to tak nebrala.
     "Jsem členem Hvězdné Flotily. Abych mohla odejít, zbývá mi ještě 5 měsíců. Nadřízení mi řekli, že když se jako vědec zúčastním tohoto výzkumu, budu moci odejít dřív. Chci se přestěhovat na Vulkán…"
     "Přeji vám hodně štěstí, praporčíku," řekl van Rijk. "Teď ale k původnímu problému. Proč myslíte, že nás nebudou hledat?"
     "Nevím, jen mám takový pocit. A pokud nás hledat budou, pokusí se nás zbavit…"
     To znělo bohužel logicky. Přikývl. "Jsme jediní, kteří vědí, že Eddington nesestřelili Vulkánci..." moc ho to netěšilo.
     "Víte to určitě?" rýpla si do něj s úsměvem. "Nebo to jen chcete vědět..."
     Zamyslel se. "Vlastně to vím," uvědomil si a rovnou to řekl nahlas. Usmál se tomu, jak se snažila zvednout obočí. "Když S’Vet kontaktovala Eddington, byl jsem v kontaktu s kapitánem Alexandrovou. Zřejmě zapomněla deaktivovat svůj komunikátor a já slyšel její komunikaci s kapitánem S’Vet. Jeho reakce mi připadaly zvláštní... Už když jsem je slyšel mi připadaly zvláštní a kapitánu Alexandrové zřejmě také." Ještě se na okamžik zamyslel. "Ach ano, ještě něco. Vulkánci jsou dokonalí," dodal s mírným úsměvem. Sarah se usmála také, nicméně čekala, co z van Rijka vypadne za moudro. "Určitě by zjistili, že byl proveden výsadek na MR 221. Znají postup všech lodí Federace. Věděli by, že Eddington informoval Velitelství o výsadku i o tom, že se sešli se S’Vet. Přenesli by se sem, aby zlikvidovali i nás," pokračoval a slovo zlikvidovali mu z úst nějak nešlo, "aby zničili všechny potenciální svědky."

     Osobní deník velitele výsadku na MR 221, poručíka Pietra van Rijka, hvězdné datum 60146.3:Dnes došlo k prvnímu vážnému sporu mezi členy výsadku. Nejsem si jist, jestli jsem tomu mohl předejít. Předmětem sporu byla praporčík Sarah, která odmítla nadměrnou pozornost praporčíků Hora a Harryho. Zdá se, že garantované přijetí, které Hvězdná Flotila prosazuje, není vždy tím nejlepším řešením. Není to první disciplinární přestupek těchto dvou praporčíků a domnívám se, že budou pokračovat.

     Osobní deník velitele výsadku na MR 221, poručíka Pietra van Rijka, dodatek:Rozpory ve výsadku se přiostřily také vzhledem k tomu, že se praporčíku Horovi podařilo nějakým způsobem zjistit, že praporčík Sarah je vdaná za Vulkánce. Vzhledem k tomu, že jsem ve své myšlence stran neviny Vulkánců osamocen, ocitá se praporčík Sarah ve vážném nebezpečí. Nebýt mého zákroku, byla by ukamenována. Emoce dřímající v mých lidských společnících mě začínají děsit.

     Podíval se na Sarah. Situace byla vypjatá, ale nezdálo se, že by podléhala depresím. Van Rijk pomalu začal chápat, co na ní jejího vulkánského manžela přitahuje. Vlastně si nedokázal představit, že by si vzala někoho jiného. Přesto, nebo možná právě proto, mu jí bylo líto. A nejen jí, vlastně i toho Vulkánce, kterého sice neznal, ovšem už teď mu byl velmi sympatický. Nevěděl, jak dlouho dokáže Sarah chránit před útoky zbývajících členů posádky. Jestliže zemře Sarah, zemře i její manžel. S největší pravděpodobností. Sarah zřejmě tušila, jakými úvahami se zabývá. Kdykoli mu začalo být úzko, podívala se na něj svým uklidňujícím pohledem.

     Jinak šel život na MR 221 dál. V pravidelných intervalech se jedlo, pracovalo, spalo. Van Rijk se domníval, že jedním ze způsobů, jak zabránit šílenství, je práce. Proto trval na tom, aby se každý den několik hodin pokračovalo v průzkumu planetoidu. Paměť počítače se zaplňovala informacemi a po několika týdnech už byl podrobně prozkoumán každý decimetr čtvereční planetoidu. Začali s geologickým průzkumem, který přinesl zajímavá zjištění. Van Rijk se mnohokrát zamýšlel nad tím, jak vysvětlit suchozemským krysám, které vynalézají a sestrojují lodní senzory, že stačí úplně obyčejná bouře na planetě a jejich slavné senzory jsou k ničemu. Když totiž srovnával výsledky jejich současného průzkumu s tím, co už o MR 221 věděli, zjistil, že lodní senzory dokázaly prozkoumat necelých 5 % podloží. Když skončil i geologický průzkum, nabyl van Rijk přesvědčení, že MR 221 je pro Federaci zlatým dolem. Poslední, nejdůležitější úkol, kterým van Rijk sebe a své lidi pověřil, byl výzkum lišejníku, který tady jedli. Otázka: Je to rostlina nebo zvíře? jim nedávala spát a když přece jen usnuli, budila je ze spaní. Van Rijk měl dokonce svůj osobní sen. Snaží se sbírat rostliny a ony mu utíkají. Vždy popoběhnou kousek a počkají, až se přiblíží téměř na dosah. Pak znovu popoběhnou. A van Rijk se za nimi trmácí, padá na zem, má odřená kolena a prázdný vak.

     Když se van Rijk vracel z obchůzky po plantážích lišejníku, už z dálky slyšel křik a volání o pomoc. Rozběhl se směrem k jejich příbytku a vtrhl dovnitř. Přišel včas, aby byl svědkem velmi brutálního Horova přístupu k Sarah.
     Uchopil Hora za rameno a strhl ho k zemi. "Stačilo, praporčíku!" okřikl ho.
     Hor se s obtížemi zvedl, při pádu narazil na několik kamenných výčnělků. "Žádné stačilo. Budete si muset vybrat. Buď jste s námi, nebo proti nám!"
     Van Rijk se právě naštval. Bez varování se na Hora vrhl a proti všem pravidlům ho zbil. Hor byl natolik překvapen, že nestačil hned reagovat. Pak už bylo pozdě. Nakonec se van Rijk zvedl. V duchu se vyděsil. Už dlouho neviděl nikoho tak zbitého. Naposledy na Defiantu... Tenkrát si slíbil, že nikdy nedopustí, aby propadl stejnému záchvatu vzteku, jako jeho kapitán…
     "Poslouchejte mě všichni. Dobře mě poslouchejte. Teď, v tuto chvíli, nejme my a oni. Jsme jen my, abychom přežili. Ostatní teď není důležité. Nehledě k tomu, že vybíjet si vztek a, nemýlím-li se, strach," tady se odmlčel a významně se podíval na Harryho, který klečel u Hora a snažil se mu pomoci "na ženě, vlastně na komkoli, kdo nemá dost síly na to, aby se bránil, je ubohé. Když ubližuješ Sarah, to jsi hrdina, že," řekl Horovi, který se posadil a seděl opřený o zeď. "Ale teď tady sedíš jak hromádka neštěstí! Chováš se jako vzteklý pes. Ještě jednou a jako vzteklý pes skončíš!" dodal van Rijk a vztekle se otočil k odchodu. V tom okamžiku ucítil bolestivou ránu do hlavy a když se propadal do bezvědomí, vyčítal si, že dělá jednu chybu za druhou. Pak zaslechl nějaké bzučení, ale jeho zdroj už nedokázal určit.

     Probral se. Dlouho mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Ještě déle mu trvalo, než tomu uvěřil. Byl na ošetřovně. Řekl si, že je to určitě nějaký krásný sen, třeba je to jeho soukromé nebe. Proto je nejlepší znovu začít snít.
     "Nejdřív si musíme promluvit," vyrušil ho tichý, klidný hlas. Otevřel oči. V jeho zorném poli se objevil Vulkánec. Van Rijk stále ležel a zvědavě si Vulkánce prohlížel. "Jsem Seval z Vulkánu," představil se. "Jste na soukromé lodi T’Lera. Vaši lidé jsou v pořádku, jen někteří místo kajuty obdrželi celu…"

     Osobní deník velitele výsadku na MR 221, poručíka Pietra van Rijka, hvězdné datum 60163.2:Marně jsem se snažil v historii Země najít situaci, která by se podobala té, ve které se teď nacházím. Jistě bych objevil něco v historii špionáže, ale v běžně dostupných historických údajích jsem nic takového nenašel. Po transportu ostatních členů výsadku na ferengijskou obchodní loď, která má přístup na federálních stanice, jsme se Sevalem na útěku. Jako jediní můžeme potvrdit, že ti druzí žádnou agresi nevyvolali. Seval se domnívá, že bychom mohli být pro Zemi i Vulkán nepohodlní a já bohužel jeho přesvědčení sdílím. Sedím ve své kajutě a snažím se vymyslet něco, co bychom mohli pro zamezení války mezi Vulkánem a Zemí udělat. Jak promluvit dřív, než nás ti či oni zlikvidují? A jak promluvit dostatečně nahlas? Můj vulkánský přítel rozhodl, že T’Lera poletí na nějakou planetu, jejíž název nedokážu vyslovit. Je to jedna z dosud nekolonizovaných planet, které se nachází ve sféře vulkánského vlivu. I když je Seval na Vulkánce dost hovorný, účel naší plavby mi dosud neřekl. Jen mám pocit, jako by tam někoho hledal.

Dvanáct

     Kirk se zakousl do něčeho, co mu před okamžikem Mi naservírovala. Bál se cokoli namítat, protože si ještě pamatoval, co všechno mu na jeho námitky ohledně posledního jídla řekla. Proto si nechal pro sebe úvahy o tom, co původně jeho snídaně byla. Statečně se zakousl do něčeho, co vypadalo, jako by to chtělo začít prosit o milost a odvážně snědl to, co dosud nikdo nejedl.

     Oproti Stonnovu ujištění, že budou všichni dopraveni na Vulkán, seděl teď s Mi a se dvěmi dalšími důstojníky na planetě, která snad ani neměla jméno. Normální jméno. Vulkánci ji určitě už nějak pojmenovali, protože se nacházela v jejich zájmové sféře, přestože ji ještě nekolonizovali. Solidní vězení, uvědomil si, a ne poprvé, Kirk. Tady ho určitě nikdo hledat nebude. Zalétl pohledem k Mi, která si právě vyměňovala provizorní obvaz na rameni. Trochu zjihl. I když mu hrozně lezlo na nervy, že ho ta holka pořád sleduje, cítil k ní stále větší obdiv. Už delší dobu, ale její vystoupení v den, kdy se vzdal třem vulkánským válečným lodím, bylo fascinující. Při tomto slově ho trochu bodlo u srdce. Když se oddíl Vulkánců přenesl na Hikaru, přilepila se k němu a nepustila ho na krok od sebe. Pak ho jeden z Vulkánců chtěl násilím přimět promluvit, zaútočila na něj a dokázala ho setřást. Jistě, byl to naprosto nelogický počin, protože těch Vulkánců tam bylo mnohem víc, ale skutečnost, že jednoho z nich uzemnila vulkánským nervovým stiskem, jí získala respekt.
     Jinak se Kirk necítil zcela ztraceně. Sevalovi se podařilo ukrýt se mezi plazmové obvody vyzařující terronové částice a zůstat tak Vulkánci i jejich dokonalými přístroji nepovšimnut. A pak tu byl Spock. Kirk sice netušil, kde se Spock nachází a co provádí, ale stále cítil jeho uklidňující přítomnost ve své mysli. I kdyby se všichni Vulkánci zbláznili, Spock by ho nezatratil. Od okamžiku, kdy se vzdal, s ním žádný Vulkánec nepromluvil. Když o tom Kirk tak přemýšlel, byl si stále víc jist tím, že se za tím vším skrývá nějaké spiknutí. Už byl dost starý na to, aby za každým kýchnutím viděl zločinné spolčení, nicméně současná situace tomu nasvědčovala až moc.
     "Co rameno?" zeptal se, když se Mi vrátila k ohništi.
     "V pohodě," odpověděla s úsměvem. "Mám na dnešek připravené úkoly," pokračovala po chvíli věcně. "Takže, pokud to nebude v rozporu s vaší kapitánskou hrdostí, začneme konečně něco dělat."
     "Nevěděl jsem, že tady velíte," rýpnul si do ní a pak se, ne poprvé v podobném případě, začal cítit hloupě. Opravdu to od něj nebylo fér. Od okamžiku, kdy je vulkánští přátelé přenesli naprosto bez prostředků na tuto planetku, dokázala jim sehnat přístřeší, oheň a postarat se, aby nezemřeli hlady. Ostatní dva muži, vlastně ještě mladíci, kteří tu byli s nimi, se ochotně podřídili jejímu velení a poslouchali jako hodinky. Až chvílemi uvažoval, že ji poslouchají ochotněji, než jeho. Musel se usmát, když viděl, jak se snaží jí pomáhat v situacích, které jsou dle jejich názoru pro ženu příliš obtížné. On ji viděl, jak praštila s Vulkáncem o zem. Věděl tedy, že její fyzická kondice je zřejmě lepší, než ta jejich. Když se zamyslel sám nad sebou, uvědomil si, že toho pro přežití všech ještě mnoho neudělal. Jen sedí a neustále proti něčemu protestuje.
     "Vypadá to tak, že ano," odpověděla a nenechala se vyvést z míry. "Nevím, jak vy, ale já tady nechci zemřít. Ani nastydnout," dodala tónem, který ho přiměl poslouchat.
     "Nastydnout?" zopakoval nevěřícně a podíval se na nebe bez mráčků, ozdobené žhnoucí rudou koulí vysoko nad hlavou. Pak ho napadlo, že příliš vysoko.
     "Nastydnout. Nezpozoroval jste, jak je tato planeta od svého slunce vzdálená? Jsme tu pár dní, ale každá noc je chladnější. Myslela jsem, že to víte..."
     "Asi jsem přemýšlel o jiných věcech," odpověděl kajícně. Vlastně nebyl ani daleko od pravdy. Od chvíle, kdy se materializoval na této planetě, prostě nedokázal myslet na nic jiného, než na události, ke kterým v poslední době došlo.

     Zvedl se a začal se procházet po provizorním obydlí, které Mi s pomocí obou mladíků vyrobila. Musel se pohybovat. "Co když to vůbec nebyli Vulkánci?" zeptal se náhle nahlas.
     "Pane?" Mi seděla na sedačce, kterou vyrobila z části kmene. Několikrát ten kmen přepálila, aby vznikly čtyři sedačky. Ty pak rozmístila kolem kamene, který tu prostě ležel odjakživa. Rozhodla se ho použít jako stůl a tak celé obydlí postavila kolem stolu. Když se nad tím Kirk podivoval, začala recitovat úryvek z Odyssey. Tam přece figurovala postel, kolem které byl postaven dům
     Zavrtěl hlavou, když si uvědomil, že promluvil nahlas. Pak se zamyslel. Byl v obydlí sám s Mi, která už několikrát prokázala, že je schopna logicky uvažovat. Možná...
     Za okamžik byla Mi seznámena se vším, co věděl on sám. S tím málem, co věděl on sám. Protože měl neodbytný pocit, že toho, co neví, je mnohem víc, než toho, co ví. Zamyslela se.
     "Nerozumím politice, ani válčení, pane," začala pomalu odpovídat a vypadalo to, jako by si pečlivě rozmýšlela každé slovo. "Ale pokud se ptáte na můj názor, ten muž, co vás na Hikaru napadl, nebyl Vulkánec..." A už to tu bylo.
     "Podle čeho tak soudíte," zeptal se a snažil se o neutrální intonaci.
     "To, co se chystal udělat, je na Vulkánu zločin. Situace nebyla taková, aby byl jeho zákrok nutný. Logicky. Pak mě také zarazil přístup ostatních k němu. Oni se od toho incidentu nedistancovali proto, že by je ohromila moje schopnost vás chránit. Oni se chovali tak lhostejně proto, že není jedním z nich. Vlastně, řekla bych, že cítili určité zadostiučinění…" snažila se mu vysvětlit své pocity a byla nešťastná z toho, že se nikdy nedokázala vyjadřovat snadno a přesně.
     "Vulkánci přece nemohou cítit zadostiučinění…" nadhodil s úsměvem.
     "Znáte Vulkánce," odpověděla. "Tu předchozí poznámku jste nemohl myslet vážně. Osobně neznám emotivnější rasu, než jsou Vulkánci…" dodala, rovněž s úsměvem.
     "Asi by s vámi nesouhlasili..."
     "Asi ne. Ale oni emoce mají. Jen se je snaží skrývat. Je to banda pokrytců," snažila se říci rozhořčeně, ale smích ji usvědčil ze lži. Přitažlivý smích, uvědomil si najednou Kirk. Všimla si, že se atmosféra změnila, ale nedokázala stoprocentně určit, proč. Proto pokračovala ve výkladu. "Jinak, o zkáze Eddingtonu nic nevím. Ale nedokážu si představit situaci, která by S’Vet přiměla sestřelit vědeckou loď... Nebo jakoukoli loď. Určitě jste se už setkal s těmi vtipy, že zbraně na vulkánských lodích mají zalité hlavně…"
     "Pokud by posádku S’Vet tvořili Vulkánci…" doplnil Kirk, opět plně soustředěný na daný problém. Nastalo ticho. Oba přemýšleli. Kirk nedokázal odhadnout, jak dlouho, ale všiml si, že Mi mezitím třikrát přiložila dříví na oheň. Pak ticho přerušila.
     "Předpokládejme, jen předpokládejme, že za tím nestojí Vulkánci, ale Romulané. Pro lidi je za určitých okolností obtížné je od sebe rozeznat. Lze Romulany s Vulkánci zaměnit. Ale proč? Nechce se mi věřit, že by ostatní Vulkánci nevěděli, o co jde. Lidé mě neudivují, stejně jsem nikdy nepochopila, jak lidstvo dokázalo přežít samo sebe. Ale není přece logické ze dne na den vyhlásit válku…"
     "Některé vulkánské sekty mají k romulanskému přístupu k životu velmi blízko. Jestli jsem správně pochopil některé informace o dění na Vulkánu, členové těchto sekt pomalu ale jistě infiltrují do úřadů i do Rady. Nejúspěšnější je v tomto snažení sekta Sekhet. Je možné, že to vědí, ale nechávají Romulany udělat špinavou práci," rozváděl úvahu dál Kirk.
     "Pak se ovšem naskýtá otázka, proč to Romulané dělají? Pokud..." zarazila se. Myšlenka, která ji napadla, byla velmi odvážná. Podívala se na svůj objekt a ten zaregistroval v jejím pohledu něco jako smutek. Ne osobní, takový všeobjímající. Pokýval hlavou.
     "Pokud naopak nemají v úmyslu Vulkánce anektovat. Historikové a sociologové už dávno prokázali, že bez lidí a jejich agresivity by se Vulkánci Romulanům neubránili…"
     "Jenže v této konstrukci je na můj vkus příliš pokud a jestliže..." odpověděla Mi a chtěla pokračovat. V tu chvíli k jejich uším dolehl křik mladíků, kteří měli za úkol přinést dříví. Mi vyběhla z obydlí a když ji Kirk následoval, nevrle jím mrštila zpět. Oba muži se velmi rychle blížili a určitě strhli všechny své rekordy v běhu. Za nimi se totiž řítilo nějaké zvíře. Když přiběhli k obydlí, vytáhla Mi jednu ze svých zbraní, kterou se jí podařilo propašovat na planetu. Okamžik a zvířeti přeťala krční tepnu.

     Když si prohlížela mrtvou šelmu, uvědomila si, že se vlastně o šelmu ani nejedná. Zřejmě savec, ne nepodobný pozemskému Macropodidae. Příčina agresivity zvířete se objevila záhy, když z vaku na břiše vylezlo mládě. Rozhlédlo se kolem, několikrát vrazilo čumákem do mrtvé samice a pak poněkud rozpačitě zamířilo k Mi. Najednou se odrazilo a skočilo Mi do náruče.
     "Vidím, že máte dalšího chráněnce," ozval se za ní pobavený Kirk. "Zabila jste jeho matku, měla byste se postarat o něj."
     "Když už jsme u jeho matky," odpověděla nerudně Mi, "mohl byste ji vyvrhnout a stáhnout z kůže," dodala otráveně a podala mu nůž.

     Večer seděli všichni u kamenného stolu, v rohu místnosti hučel oheň. Hučel bylo to správné slovo, protože počasí venku se dost změnilo. Byla zima a to taková, že nebylo možné jen tak opustit obydlí. Ve spací části obydlí přibylo další lůžko. Nový chráněnec Mi se od ní odmítal vzdálit, tak mu ustlala u nich. Námitky obou mužů odmítla Mi s tím, že jim alespoň pomůže zahřát místnost. Ovšem svými námitkami uvolnili oba muži lavinu výčitek, které Mi celý den skrývala.
     "Takže si to zopakujme," vytýkala jim v oči. Ocitli jste se v nebezpečí a místo toho, abyste se ho zbavili, přivedli jste ho až ke kapitánovi. Chápu správně celou situaci..." zeptala se uštěpačně. Mlčeli, co na to také říci? Pod přísným pohledem Mi se nakonec jeden z nich vzchopil.
     "Co jsme měli dělat? Vy máte zbraň, jste zvyklá bojovat…"
     "Vy nejste zvyklí bojovat? Myslela jsem, že když jste prošli Akademií..."
     "Jsem vědec, Mi…" dotčeně se ohradil ten, který dosud mlčel. "Archeolog…" dodal ještě.
     "Tak archeolog," zopakovala živě Mi. Není to někdo, kdo se hrabe v zemi a získává informace o tom, jak se dřív žilo?"
     "Hodně zjednodušeně řečeno," odpověděl nespokojeně. Neměl rád, když někdo takovým způsobem jeho oblíbenou vědu deklasoval.
     "Takže víte, že před vznikem fazerů a disruptorů se používal klacek a pazourek..." pokračovala Mi. Kirk mlčel. Už zažil dost diskusí s Mi na to, aby věděl, že oba mladíci dopadnou bledě.
     "No… vlastně jo…" zakoktal archeolog, který pochopil, kam Mi směřuje.
     "Měli jste přinést dřevo. To jsou klacky. Co tak jeden vzít a ohnat se jím? Bylo by to v rozporu s tím, co vás učili na Akademii?" smála se Mi, ale do smíchu jí vůbec nebylo.

Třináct

     "Mrzí mě to, admirále McCoyi, ale to, co jste provedl, nelze nazvat jinak, než jako vyzrazení státního tajemství…" začal admirál Cartwright úředním tónem číst záznamu porady Velitelství.
     "Cože?" nadskočil McCoy, jako by ho někdo bodl jehlicí do zad. Upřímně řečeno se tak i cítil. Vlastně měl takový nepříjemný pocit už od okamžiku, kdy se s Jimem rozloučil. Bylo mu jasné, že jeho starý přítel proti Vulkáncům bojovat nebude, ale nikdy vlastně nevěřil, že by k něčemu takovému mohlo skutečně dojít. Zatracení Vulkánci!
     "Tím, že jste předmětné záznamy odeslal na USS Hikaru…" vysvětlil Cartwright a chystal se pokračovat.
     "Buďte tak laskav, mladíku," ozval se McCoy, Leonard H., admirál, tím nejironičtějším tónem, který si zpravidla schovával pouze pro některé ze svých přátel. Tedy, pouze pro jednoho z nich… "vysvětlete mi to lidsky. Jim Kirk je člen admirality. Nemohl jsem předpokládat, že jste tak důležitou informaci před ním zatajili…"
     "Vzhledem k jeho zaujatosti jsme se domnívali, že bude lepší, když o zkáze Eddingtonu nebude vědět. Měli jsme za to, že by mohl učinit některá opatření, která by ve svém důsledku měla vliv na národní bezpečnost. Nakonec se ukázalo, že naše obava byla odůvodněná…"
     "Vliv na národní bezpečnost? Posloucháte se vůbec? Vždyť mluvíte, jako španělská inkvizice!" to už byl McCoy skutečně naštvaný. Naprosto ignoroval, že se snaží Cartwright něco odpovědět. "Hvězdná Flotila nikdy neměla lepšího člověka, než je Jim Kirk. Sami jste zjistili, že ta vaše změna s velkým Z byla k ničemu. Vaši noví kapitáni zdvořile diskutují, vyjednávají a přitom Cardassiané, Dominion, Borgové a spoustu dalších bez problémů postupují do sektoru 0-0-1!" úmyslně použil toto děsivé označení. "Pak přijde Jim Kirk, který znovu dokázal přelstít zubatou, zlikviduje nejhorší nepřátele Federace a vás to natolik mrzí, že si obratem pořídíte nové. Pak ho prohlásíte za... za co jste ho vlastně prohlásili?"
     "Admirále," odpovídal kapitán Doonahew chlácholivě, "se vší úctou k vám i ke kapitánu Kirkovi musím podotknout, že za současného stavu je třeba ho považovat za dezertéra. Za válečného zločince. Dobrovolně, bez boje se vzdal a vydal členy své posádky…"
     "Sklapněte už!" zařval na něj McCoy. "Jim Kirk se vzdal proto, že stále věřil, že se celá situace dá vyřešit. L o g i c k y! Nikoho neohrozil, posádka i loď je znovu v doku. To rozhodnutí bylo správné. I když," na okamžik se odmlčel, "pokud ve vulkánské Radě sedí stejní tupci jako tady, možná už je pozdě!" Rozčileně se zvedl a odešel.

     "Možná má pravdu," zamyšleně se ozval Doonahew. Jakoby pro sebe zavrtěl hlavou. "Během studia i teď byl Kirk mým vzorem. Snažil jsem se ho pochopit, ale nikdy se mi to příliš nepodařilo. Ale kdykoli něco dělal, věděl proč to dělá a nakonec to mělo úspěch..."
     "To je možné. Jenže Flotila tím, že ho pověřila právě tímto úkolem, sledovala určitý záměr. Předpokládali jsme, že se zachová tak, jak se zachová. Kapitán Kirk byl nebezpečným vzorem pro současné mladé muže. Nemůžeme potřebovat někoho, jako je on. Jak nejlépe prokázat, že jako vzor selhal? Ukázat ho jako zrádce. Teď může Kirkův kult padnout…"
     "Rozpoutáte válku s Vulkánem proto, abyste konečně porazil kapitána Kirka?" zeptal se nevěřícně.
     "Ne, tak moc se ho zbavit nechceme," odpověděl Cartwright s familiérním úsměvem ve tváři. "Došlo k několika nedorozuměním, které si Země i Vulkán špatně vysvětlili. Vždyť o nic nejde," pokračoval po chvíli. "Rozdělíme si sféry vlivu a každý se budeme hrabat na svém písečku. Nakonec se zase dáme dohromady. Jenže to nesmí být příliš brzy. Pokud by se v celé záležitosti angažoval kapitán Kirk, mohlo by se stát, že by naše plány překazil… Ale když ukážeme kapitána Kirka jako toho, kdo celý incident způsobil, bude to symbolické."
     "Takže ho prostě obětujete…"
     "No tak, kapitáne Doonahewe, nebuďte naivní. Když se kácí les, létají třísky. Bude to jen pro dobro nás všech. Uvědomte si, jak jsme zakrněli. Potřebujeme konkurenci, nepřítele, nebezpečí, abychom se dál vyvíjeli…"
     "Jenže ta tříska, admirále, vám může vypíchnout oko," varoval ho Doonahewe. Kdyby se na něj podíval nějaký psycholog, nebo kdokoli méně zahleděný do vlastního dokonalého ega, pochopil by, co se v tomto muži odehrává. Pracoval na Velitelství Hvězdné Flotily dost dlouho na to, aby ztratil veškeré iluze, se kterými před dvaceti lety do Flotily vstupoval. Alespoň si to dosud myslel. Teď pomalu zjišťoval, že mu přece jen nějaké iluze zbyly. Až do teď. Získával představu o tom, co je bezpodmínečně nutné udělat. Teď bylo třeba si zvolit stranu, za kterou bude hrát…
     "Tak takhle se dělá politika… Domníval jsem se, že Hvězdná Flotila není útočnou formací. Měl jsem za to, že jsme průzkumníci, diplomaté. Že jsme konečně pochopili, že jakýkoli boj je vlastně prohra a právě proto jsme se zbavili lidí, jako je kapitán Kirk. Jenže teď to vypadá, že jsme se jich zbavili proto, aby nám nemohli do očí vmést pravdu o naší přetvářce, zbabělosti, podlosti... Nebo se mýlím?"
     Admirál Cartwright se zamračeně zvedl ze svého křesla. "Poslechněte, Doonahewe. Nelíbí se mi směr vašich úvah. Uvědomte si, laskavě, že o osudu kapitána Kirka bylo rozhodnuto před téměř sto lety…"
     "Myslíte tenkrát, kdy zachránil s nasazení vlastního života Enterprise B?"
     "Nebuďte dětina. Pro lidi, jako je on, není mezi námi místo!" odpověděl už skutečně vztekle Cartwright.
     Kapitán Doonahew se na svého společníka překvapeně podíval. "Říká se, admirále, že vás k tomuto postoji vedou osobní záležitosti…"
     "Nesmysl!" odsekl okamžitě. Příliš okamžitě a příliš odsekl na to, aby Doonahewa přesvědčil.
     "Mluvíte o loajalitě," pokračoval Doonahew. "O loajalitě čemu? Flotile nebo Federaci? Nebo pravdě? Míru? To jsou přece hlavní pilíře celé Spojené Federace Planet. Nebylo by to poprvé, kdy kapitán Kirk poruší příkazy Flotily, aby zachránil Federaci. Co budete dělat potom, admirále Cartwrighte?" zeptal se Doonahew nakonec a po chvíli napjatého mlčení tiše opustil místnost.

     O tom měl admirál Cartwright zcela jasnou představu. I když si to nikdo nedovolil říci nahlas, nebylo žádným tajemstvím, že se kapitán Kirk úspěšně propracoval k alkoholismu. Co na tom, že to jednoho dne přežene a pak, když se bude pod vlivem alkoholu potácet domů…

     Ro’gehch’har nebyl prvním Delťanem, který zastával místo prezidenta Federace. Ale určitě byl prvním Delťanem, který stál před rozhodnutím, jakým bylo to, které teď musel zvážit. Rozhlédl se kolem sebe. Uvědomil si, že jeho poradci mu příliš nepomohou. Část byla pro válku, část proti. Jeho hlas nakonec rozhodne. Bylo toho hodně, co musel zvažovat. Co se stane s Federací, když dvě zakládající planety budou proti sobě válčit? Má zůstat stranou, nebo se zapojit do konfliktu? Neznamená to naprostou prohru? Co se stane, až se jednotlivé světy Federace připojí dle svého uvážení k tomu či onomu rivalovi? A proč to všechno začalo?

     Do místnosti vstoupil jeho pobočník, naklonil se k němu a něco mu pošeptal. Ro’gehch’har se omluvil přítomným a chvatně opustil místnost. Zamířil do své soukromé pracovny. Tam už na něj čekal návštěvník, jehož jméno nemělo být prozrazeno. Podal mu čip a opustil místnost. Prezident Federace byl přesvědčen, že tu vlastně nikdy nebyl. Otevřel zásuvku svého stolu a vytáhl druhý čip. Aktivoval svůj soukromý počítač a pečlivě prostudoval informace uložené na obou čipech. Pak se vrátil zpět mezi své poradce.
     "Rozhodl jsem se následovně. Závěrečné slovo padne až po schůzce mezi mnou a zástupcem Vulkánu," nedomluvil, protože ho přerušil překvapený šum v místnosti. Jeho slova vzbudila značný rozruch. Když se přítomní uklidnili, pokračoval. "Nikdo nebude vědět, kdy a kde se schůzka bude konat. Rád bych se jí dožil ve zdraví," dodal významně.
     "Mohu se zeptat, pane prezidente, co vás k takovému rozhodnutí přivedlo?" zeptal se po chvíli jeden z přítomných.
     "Admirále Cartwrighte," odpověděl pomalu Ro’gehch’har, "Jistěže se zeptat můžete. A já vám i odpovím. Došlo k několika událostem, které mi nedávají smysl. Chci zjistit, co za nimi vězí. Prostě se mi to nezdá. Navíc jsem právě získal nahrávku několika rozhovorů čelních představitelů Hvězdné Flotily, které mě velmi znepokojily."
     Opět se místností rozlehl šum, tentokrát pobouřený. Odposlouchávání hovorů členů Admirality nebylo něco, o čem by přítomní rádi slyšeli.
     "Ještě něco. Ta schůzka byla plánovaná už delší dobu. Měl jsem se sejít se zástupcem vulkánské Rady Stalem. Bohužel, byl to už starý muž a náhle zemřel. Dřív, než se se mnou mohl setkat." Prezident se odmlčel na tak dlouho, aby všem přítomným došlo, o čem mluví. "I já jsem starý muž," pokračoval pak. "V případě, že se mi něco stane, nešťastnou náhodou, omylem nebo tak, bude s informacemi, které mám, seznámena veřejnost nejen na Zemi, ale i v ostatních členských světech Federace. A také bych rád upozornil, že i kdybych zemřel v tuto chvíli, je už pozdě tomu zabránit!" dokončil svůj projev klidně, ale důrazně. Pak se s přítomnými rozloučil a poradní místnost opustil. Tedy, chtěl opustit. Ve dveřích se ještě zastavil a otočil k ostatním. Všichni zmlkli a čekali, co jim ještě řekne.
     "Můžete namítat, že nejsem člověk a tedy se nemám míchat do záležitostí Země. Jen jsem vás chtěl upozornit, že v případě otevřeného konfliktu zůstanete osamoceni. Žádný z členských světů Federace se nepostaví ani na vaši, ani na jejich stranu… Také můžeme mluvit o ekonomickém embargu… Prostí obyvatelé Země se vás určitě zeptají, proč k tomu došlo. Uvidíme, jestli vaše odpověď bude uspokojivější, než ta naše…"
     "Pane prezidente," oslovil ho jeden z přítomných a Ro’gehch’har si uvědomil, že ani nezná jeho jméno. "Váš projev vyzněl tak, jako byste se domníval, že existuje nějaké... nějaké spiknutí." Delťan si ho pečlivě prohlížel a nakonec v duchu konstatoval, že to je dobrý muž. Musí mu odpovědět.
     "Domnívám se, že jsem něco podobného naznačil," odpověděl a sám cítil, jak se vyhýbá přímé odpovědi. Otočil se a s konečnou platností odešel. Cítil v zádech pohledy svých poradců a přemýšlel, jestli se rozhodl správně. Bude žít tak dlouho, aby se o tom přesvědčil?

     V kanceláři se posadil za stůl. Málem přes něj neviděl. Na stole se mu vršily stohy informací od všech členských světů Federace, i od těch, kteří o členství ve Spojené Federaci Planet uvažovali. Spor mezi Zemí a Vulkánem se stal předmětem meziplanetárních diskusí, zatím ještě potichu, ale těžko už se dal ututlat. Ro’gehch’har se do nich začetl a doufal, že kromě rozhořčených nót tam najde i nějakou radu. Už se chystal, že zavolá svého asistenta, aby na tyto nóty odpověděl, když si všiml listu obyčejného papíru (!), který na jeho stole před poradou určitě neležel. Potlačil mírnou nevolnost, která se ho zmocnila vždy, když uviděl emblém některé z četných výzvědných služeb Federace a začetl se do obsahu. Dlouho seděl a přemýšlel. Konečně našel chybějící článek. Admirál…
     "Vstupte!" řekl prezident zvučně. V duchu si kladl otázku, jestli právě teď nepřišel ten okamžik, o kterém před hodinou na shromáždění mluvil.
     "Pane prezidente… dovolíte?"
     "Ale jistě, admirále Cartwrighte," odpověděl s úsměvem a nabídl příchozímu křeslo. "Co jste mi přinesl?"
     "Jdete přímo k věci…" s kývnutím přijal nabídnuté křeslo.
     "Omlouvám se. Ale je napjatá situace, která si vyžaduje celou mou pozornost. Proto se omezuji pouze na nejnutnější a se vší úctou k vám bych vás rád požádal o totéž."
     Cartwright přikývl. "Vlastně jsem se přišel zeptat, jaký je stav celé současné situace.
     Delťan na něj upíral pohled, který Cartwrightovi připadal vždy trochu nepříjemný. "Kdybyste laskavě upřesnil svůj dotaz…"
     "Ptám se jako velitel Hvězdné Flotily. A také jako člověk. Chápu, že jsou Vulkánci naštvaní, když jim Kirk sestřelil T’Pau. Já byl vždy proti tomu, aby mu bylo vráceno velení. Prostě to nezvládl…" Cartwright se zarazil, když si uvědomil, jak si ho prezident prohlíží. "Nebo se mnou snad nesouhlasíte?"
     "Kdyby bylo všechno tak snadné, milý admirále. Bohudík, i když pro někoho určitě bohužel, existují důkazy o Kirkově nevinně. Bude nutné to zaonačit jinak…"
     "Důkazy? Zaonačit?" admirál Cartwright se začal potit. "Obávám se, že vám nerozumím…"
     "To ani nemusíte, admirále. A teď, když mě omluvíte, mám práci," dodal prezident. Sklonil hlavu a uvědomoval si pohled, jakým ho Cartwright sleduje.

Čtrnáct

     "Myslíte, že už to stačí?" zeptal se udýchaně. Na jednu stranu proklínal Mi, že pro ně vymýšlí stále nové a nové úkoly, ovšem na druhou stranu chápal, že její příkazy nepostrádají určitou logiku.
     "Uvidíme," odpověděla neutrálně. Aby byla upřímná, nevěděla. Proto raději upřímná být nechtěla. Počasí na této planetě se zhoršovalo rychle a ona neměla ani tušení, kam až nastupující zima může zajít. "Ať vás to ani nenapadne!" okřikla ho, když se rozhodl shodit ze sebe těžkou kožešinu. "Jste zpocený, když se teď tady svléknete, nastydnete. Běžte domů…" dodala. Jistěže domů. Už to tak dokonce i vypadalo.

     Když je Vulkánci přenesli na tuto planetu, postavila Mi provizorní přístřeší, které postupně zdokonalovala. Zpevnila dřevěnou kostru příbytku a na několikanásobnou vrstvu dřeva začala pokládat kameny. Od těch největších při zemi až po ty malé, kterými příbytek téměř zazdila. Ona sama to nedělala. Nejdřív jí pomáhali oba praporčíci, kteří tu byli s nimi. Ale po včerejší třeskuté noci přinutila Kirka, aby také něco dělal.. Teoreticky to nebyla těžká práce. Kamení bylo všude kolem na několik takových domů. Nehledě k tomu, že opravdu těžké kameny byly pouze v první vrstvě, kterou Mi postavila několik centimetrů od dřevěné konstrukce. Ve druhé vrstvě už byly kameny menší. Když dodělali tuto druhou vrstvu, přinutila je Mi nosit hlínu. Hodně hlíny, kterou nasypala mezi dřevo a kamení a dokonale udusala.. Na Kirkovu otázku odpověděla, že ta hlína je pouze dole z několika důvodů. Předně jejich lůžka se nacházela téměř na zemi a nebylo žádoucí, aby na ně v noci táhlo. Výš tedy nebylo nutné tuto izolaci použít, nehledě k tomu, že by to bylo zdlouhavé a dřevěná konstrukce by nemusela takovou váhu unést. I tak jim úprava celého příbytku trvala celý den, tedy něco málo přes 20 hodin čistého času.

     Vešli do příbytku, kde Kirk už pořádně rozdmýchal oheň, do té doby pouze doutnající. Mi s povděkem přijala fakt, že už dal vařit vodu na něco jako čaj. Ono to bylo skutečně zvláštní. Když je Vulkánci přenesli na toto bohem zapomenuté místo, neměli u sebe nic. Kromě toho, co měla Mi na sobě. Z jejích šperků a doplňků se záhy vyklubaly nebezpečné a hlavně účinné zbraně. Od spon ve vlasech, přes náhrdelník a náramek až po přezku na opasku a botách.

     Po první prohlídce nejbližšího okolí Mi objevila strom, který byl obtěžkán obrovskými plody. Pochopitelně zakázala Kirkovi ty plody jíst. Tak dlouho, dokud si nebyla jista, nebo téměř jista, že mu neublíží. Podstatné na nich bylo to, že byly uzavřeny v pevné skořápce. Mi to připomínalo kokosové ořechy. Jenže ta zdejší byla velmi odolná. Mi napadlo vyzkoušet, jak hoří. Skutečnost překonala všechno její očekávání. Nehořela totiž vůbec. Od té chvíle mohla Mi kdykoli uvařit horkou vodu na čaj nebo uvařit maso ulovených zvířat. Jako čaj jim sloužilo něco, co vypadalo jako brusinky. Opět nejdřív postupnou konzumací malých dávek zkoušela, jestli bylina není jedovatá a teprve po delší době přivolila, aby jí konzumoval i Kirk. Kromě toho, že nebyla jedovatá a odvar z ní byl chutný, všimla si Mi, že dodává energii a celkově povzbuzuje a občerstvuje. Proto vyhnala Kirka a kluky na záhony této byliny a přinutila je, aby celý den věnovali sbírání jejích listů. Kirk chápal nutnost a logičnost jejího konání, ale hrozně ho to štvalo. Celý ten den měl blbou náladu, která se po návratu domů, tedy do jejich příbytku, ještě zhoršila. Zatímco se on pachtil na plantáži, Mi se rozhodla opatřit nové maso. Sice se jí to podařilo, ale za cenu vlastního zranění. Pochopil, že jí to bolí víc, než se snaží tvářit. Oba kluci se pustili do stahování příšerné obludy, kterou Mi dotáhla a jeho nenapadlo nic jiného, než jí začít nadávat.
     "Co vás to napadlo?"
     "Nemám zrovna náladu na konverzaci…" odsekla, zatímco si ošetřovala zranění a snažila se zastavit krev, která se jí znovu spustila. Když Kirkovi došlo, co vlastně dělá, zamrazilo ho. Zřejmě během cesty domů jí zranění přestalo krvácet - protože v něm zaschla část jejího oděvu. Teď se snažila ránu uvolnit…
     "Kolik jste tu viděla šelem za tu dobu, co jsme tu? Dvě? Tři?" pokračoval. "Co vás vedlo k útoku zrovna na jednu z nich?"
     Nešťastně povzdechla. On se prostě nenechal jen tak odbýt.. "Každá šelma má drápy a ostré zuby. Když jsem před několika dny pozorovala tuhle obludu," kývla směrem k ležícímu zvířeti, které se jen nedobrovolně podrobovalo amatérské snaze těch kluků o stáhnutí z kůže, "všimla jsem si, že její drápy i zuby jsou nejen ostré, ale i rovné. Já takové potřebuju, abych si mohla udělat další zbraně. Vzhledem k tomu, že mé dosavadní zásoby jsou skoro zničené, musím něco udělat. Navíc, její kožešina je prostě skvělá. Potřebujete něco jako spací pytel. Je zima. Když onemocníte, tak v této divočině zemřete. Nedokážu vás udržet při životě, když bude váš organismus oslabený…" vysvětlovala a její pohled žadonil o klid. Kirka jeho vztek pomalu přešel. Normálně by nebyl až tak vzteklý, to nebyla jeho vlastnost. Ale současná situace ho neustále rozčilovala. Nejen situace, ale i bezmoc, s jakou se potýkal. A také to, že je závislý na Mi a nedokáže sám určovat pořadí priorit.
     "A když vás jednou nějaká potvora zraní vážně, jak chcete zůstat při životě vy?" zeptal se ještě a otočil se. Zřejmě včas, jak si uvědomil. Zasyknutí, které z rohu příbytku uslyšel, mu prozradilo, že Mi právě vytrhla přischlou nohavici z hluboké rány na stehně. Možná slyšel i vzlyk, ale bylo mu jasné, že Mi si jeho přítomnost nepřeje.

     Dnes už se pohybovala celkem bez problémů a po předchozím zranění nebylo ani stopy. Kirkovo lože zdobil obrovský spací pytel vyrobený z kůže tamté potvory a - to musel uznat - plnil svůj účel víc než dobře. Mi měla své nové zbraně a, jak si všiml, jeden tesák si pověsila na krk. Vzpomněl si na příběhy, která tak rád v dětství čítal. Mi do nich zcela zapadala. Skutečně spíš připomínala mladého indiánského bojovníka, než uhlazenou civilizovanou dívku, s jakou se seznámil v kanceláři admirála Cartwrighta.
     "To je od vás pozorné, kapitáne," ocenila jeho snahu s úsměvem. Nalil trochu toho zvláštního vývaru, který skutečně splňoval vše, co od čaje očekával, do jejího oblíbeného hrníčku z lebky nějakého hlodavce. "Dnes ráno jsem viděla něco jako včelí úl. Zítra se tam půjdu podívat. Jestli mají také něco jako med, mohli bychom si to všechno osladit…"
     "Já vím," přerušil ji. "Ani náhodou nesmím jít s vámi, aby mě třeba nedej bože neštíplo něco, co by mě mohlo štípnout, že…"
     Znovu se na něj zářivě usmála, i když tento úsměv byl poněkud ironický. Neslušel jí, rozhodl se definitivně Kirk.

     Do místnosti přiběhli oba kluci. V přední části odložili své oděvy a zamířili rovnou k ohni. Chvíli se ohřívali v jeho paprscích a pak zamířili ke svým židlím. Ve vzduchu bylo cítit očekávání. Mi bylo jasné, jaké to očekávání je. Měli hlad a čekali, že po celodenní dřině ještě uvaří. Naštěstí už měla jídlo připravené. Odhrnula uhlíky z části ohniště a vyndala stejnou nádobu, jako byla ta, ve které se vařil čaj. Něco jako ryba, co přinesla ráno od řeky. Pro každého jedna. Jen litovala, že ji neměla čím okořenit. Stále ještě netušila, jestli tu někde roste něco, co by se jako koření mohlo použít. Prostě toho na ní bylo moc. Občas propadala depresi z toho, že nic nestíhá a že zklame. Toho se bála nejvíc. Jistě, občas si dělala legraci, že Kirka zabije sama, ale moc dobře věděla, že on prostě nesmí zemřít. A také věděla, že se o něj musí postarat a jeho přežití podřídit veškeré své konání.

     Všichni už spokojeně oddychovali ve svých kožešinách a Mi stále seděla u ohně. Musela ještě ušít pořádný ‚kabát‘ pro Kirka i pro kluky, kteří sice naprosto oddaně plnili všechny její příkazy, nicméně některé věci skutečně nedokázali. Najednou toho na ní bylo moc a po tváři se jí začaly kutálet slzy. Snažila se je ignorovat, ale stále víc si uvědomovala, že to prostě nemůže zvládnout. Ten pocit bezmoci na ni najednou dopadl takovou silou, že se na okamžik nemohla nadýchnout. Pro slzy už neviděla a jediné, o co jí teď šlo, bylo zůstat potichu. Nestála o to, aby někoho svým pláčem vzbudila. Odložila rozdělané oblečení, skrčila kolena k bradě, objala je a zcela se poddala svému smutku. Trvalo dlouho, než přestala plakat. Ne že by jí to pomohlo, ale už jí nějak plakat nešlo. Znovu se natáhla pro oblečení a začala umně přišívat kapucu.

     Kirk se zamyšleně vrátil do postele…

Patnáct

     Spock se znovu procházel po Amandině zahradě. Na dlouhou dobu byla tato zahrada jeho posledním spojením se Zemí. Až před několika lety, když se znovu objevil James Kirk. Věděl, že je se Zemí spoután víc, než je ochoten připustit. To se projevilo i v tuto chvíli. Když vyčerpal všechny logické postupy, zamířil do této zahrady. Už zjistil, že mnohdy se pravdy dobéře naprosto nelogickým postupem. Celé odpoledne trávil s T’Sar a Targetem u počítače. Pořád ještě nevěděl, co přesně si má o obou myslet, ale jeho podezření, že nejsou tím, čím se zdají být, se potvrdilo. Cosi jako intuice. Amandu by to potěšilo, uvědomil si.

     Domů se vrátil až k ránu. Zamířil do pokoje pro hosty, kde se Stal vzpamatovával ze svého úmrtí.
     "Jaký byl pohřeb?" zeptal se Spocka, když si uvědomil jeho přítomnost. Spocka udivila Stalova povaha. Podezříval ho z toho, že ani on nezůstal ušetřen kontaktů se Zemí. Jak jinak si vysvětlit, že měl dokonce nepatrné známky smyslu pro humor?
     "Důstojný," odpověděl odměřeně Spock a zakrýval tím určité rozpaky.
     "Musíme odejít, drahý velvyslanče," pokračoval Stal a Spock stále nedokázal akceptovat jeho způsoby.
     "Zdvořile mlčíte a tváříte se, jako bych se choval naprosto normálně, velvyslanče Spocku," podotkl mimochodem Stal. "Dobře děláte, dopřejte starému muži trochu slabosti," dodal.
     "Jistě," odpověděl Spock, trochu méně škrobeně. "Musíme opustit Vulkán.
     "Máte nějaký plán?" zeptal se Stal a přijal nápoj, který mu Spock podával.
     "Vlastně nic určitého," přiznal po chvíli, jen velmi nerad. "Ale jisté vodítko by tu bylo," pokračoval, když viděl Stalovo zdvižené obočí. "James Kirk, odborník na nelogické situace…"
     "Je to člověk," odpověděl Stal a v jeho tónu nenalezl Spock žádné odsouzení. Jen pochopení.
     "Je. Vyčerpal jsem všechny logické postupy, Stale. Možná, že on se svými… lidskými postupy zjistí víc," dodal a snažil se utajit své skutečné pocity. Stal se zdvořile tvářil, že se mu to daří.
     "Bohužel nevím, kde se nachází. Jak Rada rozhodla, kontaktovaly ho tři naše lodě. Přesně podle vaší předpovědi se vzdal. Od toho okamžiku se mi ztratil."
     Oba se odmlčeli a přemýšleli. Nakonec se ozval Spock. "Kdo velel té operaci?"
     "Stonn," zněla překvapivá odpověď. Stal sledoval Spocka a zdálo se mu, že přes velvyslancovu tvář přelétl nádech nějaké emoce. Pak se pokáral za podobnou úvahu, protože každý přece ví, že velvyslanec Spock žádné emoce nemá.
     "Zjevně se nedá tak snadno ovládat," odtušil.
     Stal zvedl obočí, ale Spock mu žádné vysvětlení neposkytl. Po chvíli se Spock zvedl a zamířil k východu. Ve dveřích se otočil a konstatoval: "Člověk by řekl, že je čas na společenskou návštěvu.

     "Velvyslanče Spocku..." oslovila ho udiveně T’Pring. "Přestože je pro mě vaše návštěva poctou, přiznávám, že jsem vás neočekávala." Spock si ji nenápadně prohlížel. Zestárla, tak jako všichni. Ale zdálo se, že i trochu sešla. V duchu si kladl otázku, jestli je za to odpovědný Stonn. Představil si matku T’Pring, která si zachovala důstojný vzhled a eleganci až do své smrti.
     "Omlouvám se, že jsem vám včas nesdělil svůj úmysl vás navštívit a navzdory zvyklostem jsem ke své návštěvě zvolil tak časnou hodinu," odpověděl zdvořile. Procházel domem, kterým ho T’Pring prováděla až do obývacího pokoje. Přijal občerstvení a několik okamžiků trpělivě poslouchal všechny zdvořilé fráze, kterými ho T’Pring zasypávala. Když se odmlčela, měl pocit, že je trochu udýchaná. Celkem její rozpoložení chápal. Od toho dne, kdy ji přenechal Stonnovi, spolu nemluvili.
     "Promiňte mou nezdvořilost, T’Pring, ale nemohu se dlouho zdržet…" oslovil ji, když už nevěděla, co by řekla.
     "Vaše návštěva má zřejmě nějaký důvod, že…" přešla i T’Pring k věcné komunikaci.
     "Jistě," odpověděl. "Přicházím si vyzvednout starý dluh, T’Pring."
     Žena zbledla a uchýlila se do bezpečí svého křesla. Strnule pozorovala Spockovu tvář, která v tu chvíli vypadala jako vytesaná z kamene. "Je to dávno," řekla nakonec.
     "Je. Avšak to, co žádám, nesnese odkladu. Můžete samozřejmě něco namítat, nicméně tím, že jsem porazil vašeho šampióna, jste se stala mým majetkem," reagoval na její poznámku. Nerad na ty události vzpomínal, ale byl rád, že se nakonec vyvinuly tím správným směrem. "Ze své dobré vůle jsem vás přenechal Stonnovi," tady se v duchu zamyslel nad tím, jestli mu za to byla stále vděčná, nebo ho za to začala nenávidět. "Domnívám se , že byste mi mohla tehdejší velkorysost oplatit."
     Pořád na něj zírala. Nikdy by nečekala, že se do podobné situace dostane, i když, vzato kolem a kolem, to bylo celkem logické. Velvyslanec Spock měl pravdu, i když by to nikdy nepřiznala. Kdyby s podobnou úvahou vystoupil před vulkánskou Radu, nikdy by ji neprosadil. Ale to, co dělá Vulkán Vulkánem, to není jenom Rada. Jsou to především tradice. A kdysi, v hlubinách dávnověku, by něco takového bylo možné. Ve stejném dávnověku, ze kterého pocházel i rituál Koon-ut-Kal-if-fee

     Spock ji sledoval a snažil se číst v jejím obličeji, co se v ní odehrává. Nebylo to snadné, nicméně za svůj dlouhý život se mnohokrát ocitl v situaci, kdy na správném odhadu myšlenek toho druhého záleželo velmi mnoho. Pochopil, že ji přesvědčil.
     "Co potřebujete?" zeptala se nakonec a v duchu se děsila jeho odpovědi. Nebyli si se Stonnem tak blízcí, aby věděla všechno, ale něco přece. Pokud se bude Spockova otázka týkat toho, tak…
     "Před několika dny vedl váš manžel výpravu proti lodi Federace USS Hikaru. Její kapitán a dva důstojníci byli vzati do zajetí. Chci vědět, kde jsou." Spockův zvučný hlas se rozléhal domem a rezonoval v jeho zdech. T’Pring měla pocit, že rezonuje i v jejích kostech.
     "To já nevím, Spocku," odpověděla mu a ukrývala pocit studu. Při manželském propojení, pokud fungovalo tak, jak má, se nemohlo stát, že by jeden z manželů nevěděl něco, co ví ten druhý. Když teď před Spockem přiznala, že neví o činnosti svého manžela, přiznala tím zároveň, že její manželství není takové, jak si původně představovala. Spock to zdvořile nekomentoval, i když jí bylo víc než zřejmé, že to přesně tak pochopil.
     "Mrzí mě to, T’Pring," oslovil ji po chvíli tiše. Překvapil ji. Cítila totiž, že se jí nevysmívá. Skutečně ho to mrzí a ne proto, že by neznala odpověď na jeho otázku. "Ale určitě existuje způsob, jak to zjistit," dodal po chvíli.
     "Pokusím se," přikývla. "Dám vám vědět."
     "Žij dlouho a blaze, T’Pring," pozdravil ji, když se zvedl k odchodu.
     "Žij dlouho a blaze, Spocku," odpověděla a sledovala ho, jak odchází.

     "Jak se jmenuje loď, na které se plavíme?" zeptal se Stal, když se tajně přenesli na palubu.
     "Sarah," odpověděl Spock.
     "Sarah? Zvláštní jméno. Víte určitě, že jejím majitelem je Vulkánec?"
     "Vím to jistě. Je to skutečně Vulkánec. Jen, možná, trochu zvláštní…" zamyslel se trochu a vybavil si Sekherovu ženu. Byla to nádherná, okouzlující inteligentní - pozemšťanka.
     "Vy jste tu loď ukradl?" přerušil Stal tok jeho myšlenek překvapeně. Možná, natolik už ho Spock poznal, že i trochu pobaveně. Zvedl obočí a podíval se svému společníkovi do očí.
     "Nikdy bych neudělal něco tak odporného, Stale. Jen… jen jsem si ji vypůjčil." Znovu ho překvapil přívětivý pohled Stalových tmavých očí.
     "Tak dobrá. Vypůjčil jste si ji. A ví o tom majitel?"
     Zdálo se, že Spock zrozpačitěl. I Stal se v něm už trochu vyznal, proto pochopil, že rozpaky, které dává velvyslanec najevo, jsou jen hra. Divadlo, řekl by pozemšťan.
     "Obávám se, že jsem mu to opomněl sdělit," kajícně odpověděl Spock.
     "Nechtěl bych být vaším nepřítelem, velvyslanče Spocku," odpověděl velmi vážně a velmi formálně Stal. "Když vidím vaši zapomnětlivost a roztržitost, překvapuje mě, že jste mi do toho nápoje nenamíchal něco jiného," dodal a potěšeně si prohlížel zcela konsternovaného Spocka. Ten se jen obtížně vyrovnával s tím, že Stal, donedávna nejstarší a nejvlivnější představitel ortodoxních Vulkánců, hýří vtipem. Pak Stal zvážněl. "Tušil jsem, že mě někdo chce zabít a věřte, trvalo mi velmi dlouho, než jsem si tu myšlenku dokázal připustit. Vždyť usilovat o něčí život není logické."
     "Jednou, už je to velmi dávno," začal pomalu hovořit Spock, "jsem se dostal do situace, ve které jsem pochopil, že čistá logika, není-li podporována city, může omluvit i vraždu… Pokud chtějí současní Vulkánci změny, požadavek na vaši smrt je zcela logický…" Znovu se sklonil nad ovládací panely člunu VRN-3247. Opustili orbitu Vulkánu a vydali se směrem, kterým ležel Va’tarch. Jedna malá planetka ve vulkánské sféře vlivu. Už když byl Spock malý, uvažovalo se o tom, že začnou Va’tarch kolonizovat. Nikdy k tomu ale nedošlo a Spockovi se nikdy nepodařilo zjistit, proč. Faktem je, že po tom nikdy příliš nepátral. Když mu T’Pring přišla říci, kde se rukojmí nachází, uvědomil si, že to je přesně to místo, kde může nepohodlný kapitán a jeho lidé beze stopy zmizet. Jako člen diplomatického sboru měl právo bez problémů získat loď, jenže si byl vědom toho, že by oficiální žádost vyvolala rozruch. Byl přesvědčen, že by nakonec loď nezískal. Buď by se mu stala nějaká nehoda, nebo by mu dali loď plnou špehů.

     Co se to vlastně s Vulkánci děje? Tu otázku si pokládal každý den stále znovu. Celá vulkánský společnost jako by najednou zavrhla učení logiky a nenásilí. Jako by se všichni zbláznili... Aby někdo usiloval o Stalovo bezžití, to bylo něco nemožného. Tedy, mezi těmi Vulkánci, mezi které si Spock vždy tak zoufale přál zapadnout. Jenže ti Vulkánci byli pryč. Nebo to byli stále oni a jemu se teprve teď otevřely oči?
     "Předpokládáte, že nás budou sledovat?"
     "Je lepší s tím počítat, než být pak překvapen," odpověděl od svých přístrojů zamyšleně Spock. "Ale jediný, kdo ví určitě kam letíme, je T’Pring. Ostatní si to mohou domyslet. Pokud je ovšem neopustila logika stejně, jako úcta k životu. Každopádně si musíme pospíšit."
     "Nikdy jsem vás tak úplně nechápal, velvyslanče Spocku," začal váhavě Stal. "Možná jsem se o to ani příliš nesnažil. Jenže teď to vypadá, že jako jediný zůstáváte původním hodnotám věrný."
     "Jsem poctěn vašimi slovy, Stale. Ale ještě jsme nevyhráli. Máme všechny logické důvody se domnívat, že za zhoršením vztahů mezi Vulkánem a Zemí může několik nedorozumění, vydatně podporovaných těmi, kteří si naše spojenectví nepřejí. Ale proč?"
     "Možná právě s tím nám váš přítel pomůže," odpověděl Stal.
     "Pokud nám někdo může pomoci, je to právě on," reagoval po chvíli Spock. Vlastně to bylo zvláštní. Kdykoli se posádka lodi skládala pouze z Vulkánců, mnohdy během celé mise nepadlo jediné slovo. Teď je tu se Stalem a ještě nezavřeli pusu. Přitom to vůbec nebylo nějaké hloupé tlachání. Navíc se přistihl při tom, že se mu tato diskuse líbí.
     "Doufám, že důvěra, kterou v něj skládáte, nebude zklamána," podotkl Stal.
     "Nebude."
     "Možná už nežije," uvedl další možnost jeho společník.

     Spock jen zavrtěl hlavou. Cítil Jimovu přítomnost ve své mysli. Vzhledem k tomu, že Jim nikdy neoplýval telepatickými schopnostmi, vlastně nebyl telepat vůbec, necítil ani tak skutečnou přítomnost, jako spíš odlesk mysli svého přítele. Jistě, mohl kdykoli do Jimovi mysli aktivně vstoupit, ale zpravidla se omezoval na to, že o něm Jim věděl. Občas, když cítil, že se jeho přítel dostává do psychických obtíží, svou přítomnost v jeho mysli zesílil. Věděl, že to Jim těžce nese. Že se chce rozčilovat, že chce třískat pěstí do stolu...
     "On žije, Stale. Věděl bych, kdyby nežil," dodal nakonec a v duchu se otřásl. Vlastně se otřásl i navenek, když si vzpomněl na ten okamžik před 90 lety, kdy Jamese Kirka pohltil Nexus.

     Sarek ten den již poněkolikáté zkoušel zapojit nové obvody do samoobslužné jednotky Amandiny zahrady. Přestože mu s tím jeho syn pomáhal, stále se to nedařilo. V duchu si říkal, že jejich současná činnost je nelogická. Jeho žena Amanda zemřela. Proč tedy zachovávat její zahradu? Nebyl by to první nelogický počin, kterého by se dopustil, ovšem překvapilo ho, že se jeho jindy tak logický a rezervovaný syn připojil. Vyzkoušeli několik možností a žádná z nich zatím nesplňovala jejich představy. Zbývalo vyzkoušet poslední.
     "Teď, Spocku," přikázal a sledoval údaje na monitoru. Nic se nedělo. Otočil se ke svému synovi, hotov lehce nedůtklivě zopakovat svůj požadavek. V tu chvíli ho zalila vlna Spockových emocí. Vyděsilo ho to. Nedokázal jednotlivé emoce rozpoznat a nedokázal pochopit, jak je možné, že je jeho syn neodstínil. Pak ho uviděl.
     Spock stál u ovládacího panelu samoobslužné jednotky. Jeho ruce křečovitě svíraly panel. Jeho tvář byla pokřivena vnitřním utrpením a výraz v očích byl prázdný. Sarek k němu rychle přistoupil a dotkl se jeho ramene. Emoce, které z něj prýštily, už rozeznat dokázal. Samota, utrpení, zoufalství. . Zahlédl v očích svého syna slzy a jeho nitro se sevřelo. Ty emoce znal!
     Skoro jako tenkrát, když odešla Amanda… Skoro…
     Jeho syn zavrávoral. Podepřel ho a pomohl mu posadit se. Vlastně ho posadil a opřel o stěnu, protože Spock by jinak upadl.
     T’hyl’o!
     A pak bylo prázdno…

     To vše teď prolétlo Spockovi hlavou a on se zabral do svých myšlenek natolik, že nejdřív vůbec nezpozoroval Stalův upřený pohled.

Šestnáct

     "Zdá se, že vás něco znepokojuje," ozval se po chvíli Stal. Vlastně to nebylo až tak po chvíli. Bylo to po několika hodinách. Spock zadal kurs na Va’tarch a udržoval rychlost jejich lodi několik málo promile pod maximem. Nechtěl, aby se jim rozpadla, až budou to maximum skutečně potřebovat. Bylo mu jasné, že ho potřebovat budou.
     "Vlastně máte pravdu, Stale," odpověděl a stále zamyšleně sledoval své přístroje. "Zdá se, že máme společnost."
     "Někdo nás sleduje?" zeptal se Stal, opustil své místo a postavil se Spockovi za záda. Zvědavě přitom pokukoval přes jeho rameno na přístroje. Jakoby tím Spockovi někoho připomínal...
     "To mě na tom zaujalo," vysvětloval. "Nesledují nás. Přilétají odjinud…"
     "Přilétají?" Stal zvedl obočí. "Je jich tedy víc?"
     "Ano, registruji dvě plavidla," odpověděl Spock a na potvrzení svých slov několikrát přikývl.
     "Už víte, kdo to je?" zeptal se Stal, když se Spock na několik dlouhých minut odmlčel.
     "Jedno z těch plavidel je vulkánská soukromá loď T’Lera. Patří Sevalovi. Konfigurace té druhé lodi je mi neznámá. Vzhledem k tomu, že se nemohu připojit na centrální počítače Flotily, musím se spoléhat na ten, který je tady. Nic takového tam není," vysvětloval. Na Stalovo opětně zvednuté obočí zareagoval nasupeným nevýrazem. To se mu občas stávalo, když nedokázal vyřešit nějaký problém. Kdykoli se dostal do podobné situace, něco uvnitř něj se zvedlo v ohromném protestu. Sám nechápal, co to je, ale nutilo ho to přemýšlet dál. I když věděl, že už není co najít nebo vymyslet. Prostě ho to nutilo nevzdat se. Možná, napadlo ho už mnohokrát, je to dědictví po Amandě. Nikdy se nevzdávat, i když logika říká něco jiného…
     "Zavoláme je?" zeptal se Stal.
     Spock hned neodpovídal. Přemýšlel, zvažoval pro a proti.
     "Říkal jste, že T’Lera patří Sevalovi," pokračoval tedy Stal. "To může představovat tři možnosti. Buď svou loď někomu půjčil, nebo mu ji někdo ukradl…"
     "Nebo přežil zkázu T’Pau…" doplnil jeho úvahu Spock. Ještě okamžik přemýšlel a pak se rozhodl. Jeho dlouhé štíhlé prsty se rozběhly po klaviatuře počítače a za okamžik se na malé obrazovce objevila Sevalova tvář. Všichni Vulkánci se formálně pozdravili.
     "Předpokládám," začal Spock, "že naše lodě mají stejný kurs…"
     "Váš předpoklad je logický," odpověděl Seval.. "Očekával jsem, že se tu s vámi potkám," dodal po chvíli.

     Všichni hleděli na obrazovku, kde právě v mohutné explozi ukončila svou existenci Sarah. Po dlouhé době se Spock otočil k ostatním. S mírným pobavením, které ovšem nedal nikterak najevo, se zaměřil na mladého pozemšťana, který vypadal docela zakřiknutě. Vlastně se mu ani nedivil. Spíš se divil, jak je možné, že se tu ten chlapec, sotva šestnáctiletý, objevil.. Ten však nejevil touhu se ze svého dobrodružství někomu zpovídat, proto mu Spock jeho tajemství ponechal.
     "Potřebujete mě…" odpověděl vzdorovitě na Spockův poněkud káravý pohled. To Spock nijak nekomentoval, protože si uvědomoval, že má chlapec pravdu. Sedl si k němu, opřel si lokty o kolena a dlaně spojil v úrovni svého hrudníku.
     "Poslouchám…"
     "No," začal Swan, najednou trochu méně sebejistý. "Všechno začalo před několika měsíci, kdy za mnou přišel kapitán Kirk a požádal mě, abych se… abych zjistil nějaké skutečnosti z centrální databáze Hvězdné Flotily…"
     Spock zvedl obočí.

Sedmnáct

     "Co říká váš kontakt?"
     "On… neříká nic."
     "Nic?"

     Revak nervózně svíral ruce za zády a hleděl upřeně k zemi. Když ho jeho nadřízený vyzval, aby se mu díval do očí, nervózně na něj mžikal. Věděl, co bude následovat. Neúspěch se na Romulu neodpouští. Fakt, že on sám nemohl celou akci příliš ovlivnit, nebude brán v potaz. Měl si vybrat lepší lidi. I když, i teď si přiznával, že Target byl tím nejschopnějším agentem, kterého mohl na Vulkán poslat a také tím nejvhodnějším. To proto, že to byl Vulkánec. K Ravekovu velkému překvapení jeho nadřízený s potrestáním nespěchal. Zřejmě se chtěl dozvědět víc. Pohodlně se usadil do svého křesla a vybídl pohledem Raveka ke zpovědi.
     "Podle plánu se Target napojil na velvyslance Spocka," začal s výkladem. "Máme za to, že pokud někdo bude prosazovat mírový způsob vyřešení vulkánských problémů se Zemí, bude to právě on."
     Ravekův nadřízený souhlasně přikývl. "To se dalo očekávat, jeho matka byla pozemšťanka…"
     "Ano," odpověděl Ravek a pokračoval. "Jenže dnes ho k tomu vede spíš ten jeho vztah k Jamesi Kirkovi..."
     "Tak je to pravda?" zeptal se Romulan. Naklonil se ve svém křesle a ve tváři se objevil vyčkávavý výraz. Snažil se však, aby Ravek jeho zvědavost nepoznal. Toho by ani v nejmenším nenapadlo dát najevo, že si je zvědavosti svého nadřízeného vědom. Spíš na okamžik přemýšlel, na co přesně se ho ptá. "Ach tak. Je to pravda. James Kirk žije. Vlastně žije už dost dlouho, jen se o tom příliš nemluvilo."
     "Nechápu, jak se nemůže mluvit o tom, že Kirk žije…" odtušil druhý Romulan.
     "Podle našich informací to byl on, kdo odhalil snahu senátora Thera a jeho lidí o spojenectví s Borgy!"

     Ravek se zachvěl. Dodnes byla ta představa děsivá. Nikdy nepochopil, jak mohl Ther s takovou myšlenkou přijít. Romulansko-borgská aliance by byla velkým nepřítelem pro Federaci, nicméně především pro samotné Romulany. Vlastně by měli být všichni vděčni Federaci, že před 13 lety dokázali tento plán překazit.
     "Senátor Thera byl blázen," zněla odpověď. "Naštěstí se k jeho ‚převratným‘ myšlenkám hlásilo jen pár desítek nespokojenců," dodal sarkasticky. Ravek ovšem věděl, že těch pár desítek nespokojenců se změnilo v pár tisíc.
     "Potom rozluštil tajemství toho velkého hladomoru, prokázal, že velvyslanec Sarek byl zavražděn… Nakonec se stáhl na Chal, kde žil se svou družkou Teilani až do její smrti. Pak opět vstoupil do Flotily a pracoval v jejím ústředí..."
     "Odepsali ho… Ti lidé jsou zvláštní," zamyslel se Romulan. "Kdyby se někdy na Romulu nebo jinde v Impériu zrodil bojovník, jakým je James Kirk, nikdo by se k němu nezachoval tak, jak oni se chovají ke Kirkovi. Jenže k takovému Zrození u nás nikdy nedošlo." Pro sebe si nechal fakt, že zřejmě nikdy nedojde. Lidé jsou opravdu zvláštní.
     "Každopádně teď o sobě dal znovu vědět," vrátil se Ravek k původnímu problému. Pověřil jsem své lidi na Vulkánu, aby přemluvili Radu k ‚odvetnému‘ útoku za zkázu T’Pau. Jenže Kirk se vzdal."
     "Vzdal?" zeptal se znovu nevěřícně romulanský nadřízený. Ten Kirk ho začal skutečně zajímat.
     Ravek pokýval hlavou. Tušil, co se v jeho nadřízeném odehrává. On sám měl z Jamese Kirka podobné pocity, přičemž toho za svůj život viděl mnohem víc, než nadřízený. "Vzdal se. Odmítl aktivovat štíty či zbraňové systémy a prostě se vzdal. Moji lidé ho uklidili."
     "Dál!"
     "Jak už jsem řekl, můj kontakt sledoval velvyslance Spocka. Několik dní po pohřbu Stala, který stál v čele vulkánské Rady, zmizel."
     "Řekněte mi víc o tom pohřbu…"
     "Stal byl poslední ortodoxní Vulkánec v Radě. Potřebovali jsme se ho zbavit!" vysvětlil Ravek a pro sebe si nechal fakt, že Stalova smrt překvapila i jeho."
     "Potom velvyslanec zmizel?"

     Ravek se podíval do záznamníku a zvážil svůj další výklad. "Ne hned. Několik dní po pohřbu, jak už jsem řekl. Na pohřbu ho oslovil můj kontakt a začal s ním pracovat. Velvyslanec se snažil nabourat do centrálního počítače V’Sharr. Podle mého kontaktu se mu to nepodařilo…"

     Romulan vyskočil ze svého křesla a praštil vztekle pěstí do stolu. "Vy si vážně myslíte, že se mu to nepodařilo! Kolik znáte Vulkánců, kteří jsou s počítačem lepší, než velvyslanec Spock!"

     Ravek vyděšeně ustoupil. Takový výbuch od svého nadřízeného neočekával. Po chvíli odpověděl. "Znám minimálně jednoho. Tím byl můj kontakt. A on řekl, že se to Spockovi nepodařilo. Já mu věřím," řekl a doufal, že jeho důvěra nebude zklamána. "Navíc, není to až tak důležité. Mezi informacemi, které mohl ze sítě V’Sharru získat, není žádná, která by mohla náš plán ohrozit."
     "Nebuďte si tak jistý…"
     "Jenže já si jistý jsem. Každý den prohlížím počítač V’Sharru!"

     Romulan se trochu zklidnil. Věděl, že Ravek není až tak neschopný, za jakého by ho rád v tuto chvíli považoval. Procházel se po místnosti a přemýšlel. "Předpokládám, že nemáte ponětí, kam velvyslanec zmizel?" vznesl dotaz a ani nečekal na odpověď. Bylo mu jasné, že konečné rozhodnutí záleží na něm. To je sice pěkné, lichotivé, ale pokud nakonec jeho strategie selže, bude se muset zodpovídat. A nebude až tak důležité, na kterém stupni se ta chyba udělala. Když bude mít velké štěstí, bude mít možnost zodpovídat se samotnému Prétorovi. Tomu by snad mohl připomenout zásluhy své rodiny na jeho postavení i životě. Jenže s největší pravděpodobností se k němu ani nedostane. V případě pochybení skončí někde ve sklepeních Tal Shiaru. Zvažoval několik možných alternativ a všechny ho nakonec přivedly ke stejnému závěru. Ještě si dopřál jedno kolečko kolem své kanceláře. Pak se zastavil. Chtěl říci Ravekovi své rozhodnutí, ale pak si řekl, že z křesla to bude znít lépe. Proto se posadil. "Dobrá. Rozjedeme to. V první fázi, kterou, jak jsem pochopil, máme téměř za sebou, musíme přesvědčit Vulkánce, že jejich spojenectví se Zemí je špatné. Že je pozemšťané zneužívají a že proti nim vystupují nepřátelsky."
     "Ano," odpověděl Ravek. "S tím už jsme začali. Likvidace T’Pau byla dost podstatným činem. Nejenže měla na své palubě několik desítek Vulkánců právě vyhoštěných ze Země, ale byla to T’Pau!"
     "Dobře. Druhá fáze je fakultativní a, přiznám se, že v její úspěch příliš nevěřím. Bylo by vhodné, kdyby obě planety proti sobě vystoupily v otevřeném válečném konfliktu. Jenže se domnívám, že těžko přesvědčíme Vulkánce o tom, že je nutné bojovat. I když si budou myslet, že pozemšťané se chovají nepřátelsky… Vulkánci asi nebudou bojovat nikdy proti nikomu, leda v sebeobraně. A přimět Zemi, aby s celou svou Flotilou přitáhla na vulkánskou orbitu..."
     "Uvažoval jsem o tom," přerušil Ravek svého nadřízeného. "Problém je v tom, že ta Flotila patří celé Federaci. Zatím je to tak, že ostatní členské světy Federace odmítají zaujmout stanovisko. Tedy jiné stanovisko, než že je to hloupost," v duchu se usmál, když si vybavil zachycené depeše mezi členskými světy Federace, Zemí a Vulkánem. "Každopádně zůstanou neutrální a nedovolí pozemšťanům využít Hvězdnou Flotilu. Země samotná nemá dostatek loďstva, aby mohla Vulkán vážně ohrozit… Musíme se spokojit s tím, že se Vulkán od Země odvrátil, nebo v nejbližších týdnech definitivně odvrátí."
     "Rozumím. A teď k samotnému plánu Romulus. Kdy bude naše Flotila připravena vyrazit k Vulkánu?"
     "Je připravena už teď," zněla naprosto očekávaná odpověď. Přesto se Ravek zamyslel nad tím, jestli je to skutečně ta odpověď, jakou chtěl jeho nadřízený slyšet. Každopádně si všiml jeho nespokojeně svraštělého obočí.
     "Uvědomujete si, že to v žádném případě nesmí vypadat jako anexe?" oslovil po chvíli Raveka. "Jestliže si Federace bude myslet, že jsme Vulkán napadli, okamžitě se postaví na jeho obranu. Válka s Federací je to poslední, o co Romulanské Impérium usiluje..."
     "My je neanektujeme. Moji lidé podrobně prostudovali celý plán velvyslance Spocka na sjednocení Vulkánu a Romulu," naznačil Ravek. "Oni si náš příchod přejí…"
     "To jistě ano," odpověděl druhý Romulan, který se tímto plánem zabýval také. Vlastně ho shledával fascinujícím. "Jenže si to zřejmě představují jinak."
     "Až si uvědomí, jak to ve skutečnosti je, už bude pozdě, aby něco namítali," reagoval trochu podrážděně Ravek.
     "Talentovanému Vulkánci na uši nekoukej..." odpověděl a na okamžik se zasnil. Pak se v duchu pokáral. Už je to tak dávno.
     "Prosím?"
     "Chtěl jsem říci, Raveku, že nikdy nesmíme podceňovat Vulkánce, ať už si o nich jinak myslíme cokoli," řekl stroze. "Tak dál. Už máte určené Romulany, kteří zaujmou přední místa na Vulkánu? Jak moc počítáte s Vulkánci?"
     "Už jsme to probírali, ale konečné rozhodnutí bude vaše. Domníváme se, že loajální Vulkánci mohou zastávat všechna nižší správní místa. Na vedoucí místa dosadíme ty Romulany, kteří se během celé akce nejvíce vyznamenají."
     "Tak dobře. Můžete jít. Na zítřejší ráno svolávám poradu a tam vám řeknu, jak a kdy začneme."
     Ravek pozdravil a měl se k odchodu. Jeho nadřízený ho ještě zastavil: "Předpokládám, že nevíte, co se se Spockem stalo…"
     Ravek potěšeně kývl hlavou. "Když se ho moji lidé vydali hledat, našli trosky lodi, ve které opustil Vulkán…"

     Konečně skutečně odešel. Velmi ho těšil fakt, že jeho nadřízený na potrestání zjevně pozapomněl. Nebo ho odložil, napadlo Raveka vzápětí. Každopádně si dá pozor, aby mu to nějakým dalším neúspěchem nepřipomněl.

     Velitel Hiran se zamyšleně díval na zavřené dveře…

     "Co budeš dělat?"
     Hiran se otočil. Ani si neuvědomil, že do místnosti vstoupila Dorga. S potěšením si prohlížel ladné křivky jejího těla. Přestože byli manželi už velmi dlouho, Hiranovi se nikdy nepřestala líbit. Zdálo se mu, že je to spíš naopak. Čím déle spolu jsou, tím víc ho přitahuje. "Jak myslíš, co budu dělat?" zeptal se, když se toho pohledu pro tuto chvíli nabažil.
     "Je to James Kirk," odpověděla významně Dorga.

     Přešel až k ní a uchopil ji za ramena. Hrozně moc si přál někomu věřit, svěřit se se svými problémy a pokusit se vyřešit dilema, které sám řešit nedokázal. Ale je Dorga ta pravá? Nikdy neudělala nic, čím by mu nějak ublížila. Nikdy ho nepodvedla, ani neurazila. Ale stačí to?
     "Nechápu tvou otázku," rozhodl se nakonec a tíha na duši mu zůstala. "James Kirk je přece mimo hru."
     "Kam myslíš, že zmizel Spock?" zněla velmi logická otázka.

     Pustil ji a začal se procházet po místnosti. Pak se zastavil a pokýval hlavou. "Tvé obavy jsou zbytečné, Dorgo. Dělám vše pro dobro Impéria. Ravek se určitě postará, aby se ti dva nesetkali." Překvapil ho úsměv na její tváři.
     "Nikdy jsem nepochybovala, že děláš vše pro dobro Impéria. Jen," na okamžik zaváhala, "co je tím dobrem teď?"

Osmnáct

     Večery byly pořád nejkrásnější chvíli z celého dne a Mi se snažila užít si jejich krásu. Dokud nezapadlo slunce, bylo na planetě nádherné počasí. Jenže s jeho západem se ochladilo. Velmi. Mi odhadovala, že v průměru o 28 stupňů. Nepátrala po tom, proč tomu tak je, ale zdálo se, že zdejší příroda si na to celkem zvykla. Nevšimla si ještě, že by našla nějaké uhynulé zvíře, které by umrzlo, stejně tak vegetace. Brala zdejší počasí tak, jak přicházelo a nesnažila se mu přijít na klouby. I když, trochu ji zaráželo, že po západu slunce nebylo možné vyjít ven z jejich příbytku, aniž by se člověk dostatečně nechránil před mrazem. Když zapomněla přes noc nádobu s vodou nedaleko vchodu, který zakrývaly dveře pletené z ohebných větví, ne nepodobných vrbovým. Ty ještě potáhla těžkou kůží, která původně patřila matce jejího klokánka.

     Mi se procházela podél řeky a hledala svůj oblíbený přístup k vodě, aby se mohla po celodenní práci vykoupat. Ostatní trosečníci se spokojili s vodou, která se nacházela v blízkosti jejich obydlí, ale to byl jen slabý pramínek. Přestože Mi postavila malou hráz, aby se v ní zadrželo dost vody na mytí, stále raději chodila k řece. Nebylo to tak úplně bez nebezpečí. Přístup, který používala, byl široko daleko jediným možným přístupem k vodě a všechna zvěř z okolí ho používala k večernímu napájení. Většinou potkala Mi samé býložravce, ale občas se sem zatoulala i nějaká šelma. Ovšem bylo to zřídka, proto ostatní necítili potřebu měnit napajedlo a hledat někde ve vzdálených končinách. Byl to ráj a ona ho nikdy neporušila tím, že by u napajedla lovila. Tak nějak jí to přišlo nefér. Bez jídla se nějakou dobu dá vydržet, bez vody ne. Nechtěla zneužívat situaci a tak se procházela mezi ostatními návštěvníky řeky celkem bez problémů. Ostatní zvířata si už na její přítomnost zvykla a jakoby nedávala do spojitosti její pach s pachem, který se nutně musel nacházet v místech vykopaných jam a jiných nastražených pastí.

     Tyto večery byly jediné okamžiky, které měla Mi pouze pro sebe. Po příjemné procházce zamířila k vodě, kde už si mezi kameny našla místo, kam se mohla ponořit až po krk do vody a užívat si jí. Když se do ní ponořila poprvé, byla neuvěřitelně studená. Ale za těch pár týdnů si už zvykla a po celodenní námaze to bylo velmi příjemné osvěžení. K jejímu překvapení kapitán Kirk bez diskuse splnil její přání a v době, kdy mu nebyla v patách, neopouštěl okolí jejich obydlí. Navíc ještě požádala oba muže, kteří tu byli s nimi, aby na něj v případě nutnosti dohlédli. Když se nabažila koupele, vylezla na břeh a počkala, dokud ji paprsky zapadajícího slunce neusušily. Pak se oblékla a šla domů. Než došla, slunce zapadlo a začala být zima. Občas ji doprovázelo zvíře, jehož matku zabila. Už z něj byl pěkný chlapík, ale nejevil touhu Mi opustit. Seděla na kameni a vystavovala se paprskům a mírnému větru, který začal vát. Najednou ucítila něco… něco známého. Zjistila, že oblečení nechala dost daleko od svého kamene a tak jí nezbylo nic jiného, než se schoulit do klubíčka. Seděla a přemýšlela, jak dlouho to vydrží. Pak ji to přestalo bavit.
     "Budete mě dlouho špehovat?" zeptala se nahlas.
     Křoví za ní se zakymácelo, zapraskaly větve a vylezl z nich podrápaný Kirk. V duchu si nadával. Bylo hloupé zalézt do trnitého křoví. I když, ten pohled stál za to. Uvažoval o tom, jak objevila jeho přítomnost. Ještě před chvílí…
     "Co tu děláte?" přerušila jeho úvahy. "Domnívala jsem se, že jsme se jasně dohodli, že zůstanete doma. To už se nemohu jít ani vykoupat? Protože to teď přestanu dělat. Slíbil jste mi to…" zahrnula ho výčitkami a doufala, že tak zakryje rozpaky, které se jí zmocnily, když si uvědomila jeho zkoumavý pohled. "Kdybyste mi laskavě podal oblečení…" naznačila mu, když ho to nenapadlo samotného.
     "Jak jste mě objevila?" přemohla ho zvědavost. Zvedl její oblečení, ale zůstal s ním stát na místě.
     Doufala, že se bude moci obléknout, ale on se zřejmě rozhodl jí pořádně naštvat. "Cítila jsem vás," odpověděla vztekle.
     "Cítila? Tolik smrdím?" zeptal se překvapeně a trochu se ošil.
     Zavrtěla hlavou. "Nesmrdíte, alespoň ne tak, jak vás to napadlo. Ale potíte se. Jako každý…"
     "Poznáte každého podle toho, jak se potí?" zeptal se překvapeně.
     "Každého ne," vysvětlovala. "Ale vy jste můj objekt, proto jsem si řekla, že by nebylo od věci vás v případě potřeby dokázat najít tímto způsobem," dodala nakonec."
     Usmál se a přiblížil se k ní. Natáhla ruku po svém oblečení, ale on ucukl. "Co za to?"
     "Co za co?" zeptala se a ten překvapený byla tentokrát ona.
     "Za to, že vám vrátím oblečení," zeptal se s úsměvem.
     Zavrčela. "Pro začátek začněme tím, že vás nepraštím!"
     "To není přesně to, co jsem chtěl slyšet," pokračoval.
     Znovu se po něm ohnala a snažila se dosáhnout na své oblečení. Možná by dosáhla, kdyby se narovnala, ale do toho se jí vůbec nechtělo. "Nezajímá mě, co jste chtěl nebo nechtěl slyšet. Chováte se jako hlupák, pokud vám to nevadí. Okamžitě mi vraťte mé oblečení," řekla už vztekle.
     "Třeba..." tvářil se, jako že přemýšlí. "Třeba byste mě mohla políbit."
     "Nemohla!" odsekla okamžitě.
     "Tak si vyberte. Buď mě políbíte, nebo půjdete domů nahá," dal jí s úsměvem na vybranou. Na okamžik měla chuť mu ten úsměv z tváře vymlátit. Jenže to už se otočil a odcházel.
     "Počkejte!" zavolala na něj a snažila se, aby to znělo pokud možno pokorně.
     Otočil se. "Tak jak?"
     "No… Nechci jít domů nahá," odpověděla a sklonila hlavu. Nechtěla, aby věděl, jak se tváří.
     "To už je lepší," řekl a udělal těch několik kroků zpět k ní. Zarazil se a znovu se zasmál. Odložil její oblečení z jejího dosahu a pak přišel až k ní.
     "To oblečení?" zeptala se.
     "Napadlo mě, že byste mi ho mohla vzít, aniž byste mě políbila. Tak jsem se pojistil," vysvětlil ochotně.
     "Jenže kde mám jistotu, že mi ho pak vrátíte?" zeptala se, přičemž se stále snažila vypadat pokorně.
     "Myslím, že mi budete muset věřit," pokrčil rameny. Letmo se svými rty dotkla jeho rtů a doufala, že mu to bude stačit. Evidentně nestačilo. Uchopil ji rukou za hlavu a přidržel ji u sebe. Začal ji líbat a nakonec ji položil zpět na její kámen. Cítila jeho ruce všude na těle. Mnohem víc ji však vyděsila její vlastní reakce.
     Uvědomovala si, že v ní narůstá zmatek a nevěděla, jak nastalou situaci řešit. Ne! Snažila se mu sdělit, jenže se jí podařilo akorát zasténat. V duchu si představila jeho úsměv, který určitě následoval a naštvala se. Začala se bránit. Sama sobě nadávala, že její obrana nepůsobí příliš přesvědčivě. Nějak ho nedokázala zastavit. Jeho dotyky byly stále neodbytnější. Zmatek, který v ní byl nakonec vyústil v agresi. Její obrana získala na razanci. Snažil se ji znehybnit. Částečně se mu to dařilo, protože se o ni opíral celým tělem. Zpanikařila. Nahmatala citlivé body v okolí klíčních kostí a na dolní čelisti. S výkřikem ji pustil a ustoupil. Už jí bylo celkem jedno, že si ji prohlíží. Zvedla se a uštědřila mu několik bolestivých úderů. Několikrát ho kopla a nakonec ho srazila k zemi.
     "Nemohu se zaplést s objektem," řekla nakonec pohrdavě. Nebo se alespoň snažila, aby to pohrdavě znělo. Pořád byla zmatená ze své reakce. "Začala bych dělat chyby, moje pozornost by se rozptýlila a nakonec bych vás ztratila. Tím bych přišla o zbytek svého života. Už by mě nikdo nezaměstnal. Ještě jednou něco podobného uděláte a zabiju vás osobně!" zavrčela na něj a došla si pro oblečení ležící nedaleko.

     Když se oblékla, znovu se na něj podívala. Začal se zvedat, ale bylo vidět, že je pocuchaný víc, než to vypadá. Snažil se vypadat lépe, než se cítil. Moc mu to nešlo. "Zvedněte se!" přikázala mu, ale vlastně jí ho bylo líto. "Nemůžeme tu zůstat věčně!" Snažil se. Pomohla mu a cestou domů se o ni opíral. Nakonec ho uložila a přesvědčila se, že mu neublížila. Když sama ulehla, vrátila se v myšlenkách k tomu, co se u řeky stalo. Uvědomovala si, že její reakce nebyla adekvátní. Jistě, Kirk evidentně akceptoval pouze důrazné odmítnutí, ovšem tak důrazné to snad být nemuselo. Málem mu ublížila… Zavrtěla pro sebe hlavou. Možná by o sobě měla začít přemýšlet… Nakonec se jí o tom incidentu zdálo.

     Probudila se. Ještě byla noc. Zaposlouchala se do zvuků, které k ní doléhaly a snažila se přijít na to, co jí vlastně probudilo. Brzy se jí podařilo oddělit běžné noční zvuky od něčeho, co sem evidentně nepatřilo. Podívala se na svého pseudoklokánka. Ve svitu hvězd, který do jejich obydlí pronikal, si všimla, že je vzhůru a pozorně sleduje dveře. Jeho chování nebylo vyděšené, z toho usoudila, že se nejedná o žádnou šelmu, která by obcházela kolem. Natáhla ruku a dotkla se Kirka.
     "Co…?" okamžitě se probudil.
     "Tiše," zašeptala. "Něco tu je. Nebo někdo…" sdělila mu potichu. "Zůstaňte na místě a hlavně tiše…"
     "Nikam nepůjdu," snažil se jí uklidnit. "Bolí mě celé tělo," moc jí neuklidnil. Mezitím probudila oba zbývající muže a rozmístila je z obou stran dveří. Sama vylezla oknem.

     Kirk její počínání sledoval a znovu si uvědomil, že je ke svému úkolu vycvičená skvěle. Kdyby ho nevzbudila, vůbec by nevěděl, že se něco děje. Čekal tedy, co se bude dít. Přitom se snažil najít nějakou přijatelnou polohu. Skutečně ho bolelo celé tělo a když si vzpomněl na příčinu, bolelo ho ještě víc. Vlastně, v duchu se pokáral, se skutečně zachoval jako hlupák. Pak ho napadla myšlenka, otázka, která ho vyděsila. Kdyby se Mi nedokázala tak účinně bránit, akceptoval by její odpor?
     Mi vylezla z okna a okamžitě se přitiskla k zemi. Byla hrozná zima a to ji přimělo k úvaze, co tu kdo vlastně pohledává. Mrzelo ji, že nemá dokonalejší zrak a čich. Vždy se domnívala, že určit pozemšťana za osobního strážce, není zrovna nejlepší nápad. Na jednu stranu sice věděla, že z jejich ročníku uspěla nejlépe, ale kdyby byl na jejím místě třeba Klingon, nebo Vulkánec, určitě by měli v současné situaci lepší, dokonalejší přehled, než ona. Jediný smysl, na který se mohla spolehnout, byl sluch. Slyšela opravdu dobře, lépe, než většina lidí. Proto zavřela oči a veškerou svou pozornost soustředila na sluch. Natáčela hlavu a snažila se zachytit sebemenší zvuk, který by jí poskytl nějaké vodítko.

     Její trpělivost a snaha byla záhy odměněna. Zaslechla zvuk kroků. Ty kroky se blížily. Pomalu, opatrně, ale blížily. Vydala se jejich směrem .

     Byla skrčená za velkým kamenem a čekala, až vetřelci projdou kolem ní. Věděla, že jsou dva. Už byli na stejné úrovni s jejím úkrytem, už ho přešli. Zvedla se za nimi a srovnala krok. Brzy dostihla prvního a tiše stiskla nervová zakončení na jeho šíji. Muž se bezhlesně sesunul k zemi. Otočila se k druhému, jenže ten něco zaslechl a otočil se. Vykryl její útok a zaútočil sám. Rozpoutal se boj a Mi si nebyla až tak úplně jistá, jestli vyhraje. Bylo jí jasné, že vyhrát musí, protože jinak by se vetřelec dostal k jejímu objektu. Proto bojovala velmi houževnatě. Jenže po chvíli bylo jasné, že vetřelec získává navrch. Srazil ji k zemi a snažil se jí znehybnit. V tu chvíli zpoza mraků vystoupil jeden z měsíců a ozářil krajinu pod sebou. Mi si uvědomila, že tvář, která se nad ní sklání, zná. Jen od vidění, ale zná. Cítila, že se jí po její vlastní tváři rozlévá úleva.
     "Velvyslanče Spocku!"
     "Kdo jste?" oslovil ji překvapeně a částečně uvolnil sevření.
     "Jsem Mi. Osobní stráž kapitána Kirka." Pustil jí úplně a pomohl jí na nohy. Pak se sklonil ke svému společníkovi. Jak si Mi všimla, byl to člověk. Začal se pomalu probírat z bezvědomí.
     "Omlouvám se, že jsem vás napadla. Domnívala jsem se, že jste nějací vetřelci," snažila se vysvětlit.
     "Děláte svoji práci," odpověděl jí na to Spock a v duchu skrýval překvapení nad tím, jak skvěle ta žena, vlastně dívka, zvládla vulkánský nervový stisk. "A děláte ji dobře."

     Došli k obydlí ‚trosečníků‘. Když Mi uklidnila hlídkující muže, vešli dovnitř. Trochu dojatě sledovala přivítání Spocka a Kirka. Znovu ji zamrzelo, jak včera Kirkovi ublížila, ale to teď, zdálo se, nebylo podstatné. Kirk se naprosto ztrácel ve Spockově mysli. Úsměv, který se mu objevil na tváři, mu dodával poněkud hloupého vzezření, ovšem Mi podle toho poznala, že je skutečně šťastný. Vzala oba muže, kteří s ní a Kirkem sdíleli zajetí a naznačila jim, aby ji následovali. Vyšli ven a usadili se u dveří. Z tohoto místa mohli bez vyrušování sledovat nádherný východ slunce.

Devatenáct

     "Jsem rád, že jste v pořádku, Swane. Ona to Mi občas se svou snahou mě chránit přehání," oslovil Kirk mladíka, který se právě vzpamatovával z bezvědomí, které mu Mi pomocí nervového stisku přivodila. To byla rána pod pás a Mi se rozhodla to Kirkovi náležitě objasnit. Ještě než stačila cokoli říci, našel se jí advokát.
     "Mi vykonává svou práci dobře, Jime," řekl Spock káravě. "Plnila svou povinnost a kdyby se zachovala jinak, znamenalo by to, že není pro tuto práci dost dobrá."

     Všem přítomným poklesla čelist.
     "Jak se vám podařilo získat Spocka na svou stranu?" zeptal se udiveně Kirk. Na to Mi odpověděla pouze pokrčením ramen. Samotnou ji Spockův zásah překvapil.

     Všichni se nacházeli na palubě vulkánské lodi T’Lera. Mi byla velmi šťastná, když se znovu setkala se Sevalem. Doufala, že na ni bude Vulkánec pyšný. Tedy, alespoň v duchu. Bylo jí jasné, že by Seval nikdy nedal tento pocit veřejně najevo. I když… V okamžiku, kdy se jí Spock zastal proti kapitánovu nařčení, zachytila Sevalův pohled. Kývl hlavou. To byla ta nejlepší odměna, které se jí mohlo dostat.

     Spolu s tímto pocitem se dostavil ještě jiný. Od chvíle, kdy se všichni přenesli na loď, uvědomila si, že celá odpovědnost už neleží jen na ní. Spadl jí obrovský balvan ze srdce. Protože už nemusela celé své bytí podřídit snaze zajistit Kirkovi nejen bezpečí, ale i prosté přežití, mohla se soustředit i na jiné věci. Teď toho využívala a pečlivě sledovala jednotlivé přítomné a jejich vzájemnou interakci. Pomalu začala chápat, proč se z Kirka stala taková legenda. Zdálo se jí, jako by se z něj stal úplně jiný člověk. Zřejmě našel nový smysl svého života. Začala v něm objevovat vlastnosti, které dosud pečlivě ukrýval. Rozhodnost, schopnost analytického myšlení, schopnost a ochotu naslouchat. Zkrátka to, co z něj dělalo kapitána hvězdné lodě, ať už se ta loď jmenovala jakkoli. A také pochopila jeden záznam z lodního deníku Enterprise NCC 1701. Byl to záznam rozhovoru mezi Kirkem a Spockem, coby jeho prvním důstojníkem:

     Vaším nejlepším osudem je velet vesmírné lodi. Cokoli jiného je mrhání schopnostmi a talentem.

     Celkem nevýrazný štábní důstojník, tedy, výrazný právě svou nevýrazností, se během několika málo okamžiků změnil. Trochu jí to připomnělo starou pozemskou pohádku o ošklivém kačátku.
     "To je v pohodě," odpověděl mladík. Se zájmem si Mi prohlížel, dokud ho nevzpamatoval jemný štulec do žeber.
     "Tak povídejte, co máte," zeptal se Kirk.

     Všichni seděli a v tichu, které kolem panovalo, se zdálo slyšet vrzání namáhaných mozkových závitů. Alespoň Mi to tak připadalo. Před nimi se vznášel přízrak obludného predátora, který se chystal zničit celý známý svět. Predátora, který vznikl na základě mamonu, chamtivosti, zrady a podlosti. Mi si vybavila vtipy, které kdysi o Kirkovi kolovaly. V duchu se jim musela usmát. Zase trapně zachraňuje Galaxii. Už by toho mohl nechat a odejít na odpočinek… Tak přesně to by si asi mnoho lidí přálo. Jenže James Kirk se nehodlal něčeho podobného dopustit a Mi zcela nelogicky věřila, že zůstane věrný svým nemožným zvyklostem a Galaxii znovu zachrání.
     "Takže si to ujasněme. Pokusili se zabít vás, Stale… To znamená, že i ve vulkánské společnosti jsou…" na okamžik se odmlčel a omluvně se podíval na Spocka. "…tací, kteří si přejí rozpad Federace. Jak nám řekl Swan, došlo k podobnému pokusu i v případě prezidenta Federace. Ro’gehch’har je prima chlap, používá mozek a dá se na něj spolehnout. Mám za to, že máme škodnou ve vlastních řadách. To jsme ostatně tušili už od začátku celé téhle podivné situace. Jenže teď máme, zdá se, důkaz." Podíval se soucitně na Spocka. Právě u něj cítil největší zklamání. Věděl, že by jeho přítel toto zklamání nikdy nedal veřejně najevo, ale on ho cítil. Jeho lidské já Kirka nutilo přistoupit ke Spockovi a konejšivě mu položit ruku na rameno, ovšem bylo zřejmé, že Spocka by takové jednání v přítomnosti dalších dvou Vulkánců přivedlo do rozpaků. Proto si to alespoň velmi intenzivně představoval.
     "Děkuji Jime," ozval se k jeho překvapení Spock. Otočil se k ostatním a pokračoval. "Jakkoli je nepravděpodobné, že by byli Vulkánci schopni podobného jednání, musím dát zapravdu tomu, co slyším. Když jsem byl malým chlapcem, Sarek mě před sektou Sekhet vždy varoval. Nikdy neřekl nic konkrétního, jen stále opakoval, že pokud bych se někdy stal jejím členem, potkal by mě stejný osud, jako mého bratra." Kirka velmi překvapil fakt, že se Spock o Sybokovi zmínil veřejně. Navíc po takové době. Nicméně poslouchal dál. "A to bez ohledu na to, že Sarek už dalšího potomka neměl."
     "Jako další se nabízí zásadní otázka. Vlastně dvě. Vlastně několik," opravil se na několikrát Kirk. "Vědí Vulkánci, kteří se do celého komplotu zapletli, co mají Romulané skutečně v úmyslu? Protože kdyby to nevěděli, pořád bychom mohli věřit, že se snaží uskutečnit váš sen o sjednocení Vulkánu a Romulu. Upřímně, nedokážu si představit, že by se na takovou možnost Federace dívala nadšeně nebo alespoň tolerantně, Spocku. Spojenectví s Romulany je děsivá představa. Pak by bylo pro Vulkán logické z Federace vystoupit. Jenže potom by to byla záležitost diplomatů a ne vojenských stratégů. Nemusí se nám to líbit, nemusíme s tím souhlasit, ale to je také všechno, co s tím můžeme dělat. Vulkánci mají právo na sebeurčení až do úplného odtržení. Jenže, co když mají Romulané skutečně něco v úmyslu? Chtějí po rozpadu Federace Vulkán anektovat, nebo se chtějí s ním spojit v duchu vašeho snu?"
     "Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí, kapitáne Kirku," ozval se k překvapení všech Stal. "Jistě víme pouze to, že někteří členové Velitelství Hvězdné Flotily spolupracují s některými Vulkánci a Romulany na rozpadu Federace…"
     "Uvědomil si někdo z vás, že o rozpadu mluvíte zcela oprávněně? V tom pravém slova smyslu?" zasáhla do diskuse Mi.
     "Vysvětlete!" přikázal Kirk, ale snažil se, aby to znělo trochu jako žádost.
     "No, vznikla neutrální zóna mezi Zemí a Vulkánem, obě planety jsou ve válečném stavu. Jednotlivé světy Federace se k tomu začnou vyjadřovat, budou diskutovat, zaujímat stanoviska, hádat se. Obě planety začnou hledat spojence a přívržence. Ti se budou střídavě přiklánět na tu či onu stranu. Není důležité, jestli chtějí Romulané anektovat Vulkán," statečně ignorovala pohoršený pohled přítomných Vulkánců. Celá Federace bude vnitřně oslabená a nebude s to vzdorovat vnějšímu nepříteli. Dominium, Cardassie, Borg, co já vím, třeba i Klingoni, Orionci… Nejde o to, aby Vulkán vystoupil z Federace. Jde o její likvidaci."
     Všichni mlčeli. To, co Mi řekla, mělo hlavu a patu.
     "Přívrženci sekty Sekhet nikdy nepřijali Surakovo učení nenásilí. Vždy inklinovali k boji a dosud v nich přežívá duch dávných válečníků... Ale nikdy bych nevěřil, že zatáhnout Vulkán do podobné situace…"
     "Co je to za sektu?" zeptala se tiše Mi. Tak tiše, že ji snad ani nezaslechli. Nebo možná zaslechli, ale nikdo na její dotaz nereagoval. Vlastně, upřímně řečeno, Mi si tu připadala tak trochu zbytečná. Aby měla alespoň trochu představu, o čem se tady mluví, zvedla se a mířila k počítačovému terminálu. Usadila se do křesla a chystala se vyhledat si potřebné informace. Hned se však obrátila k ostatním.
     "Jsem jenom hloupá ženská a řízení lodi nerozumím," začala sarkasticky, "ale má tady to červené světlo svítit?" Chvíli se na ní tiše dívali, jako by nechápali, co říká, ale pak se všichni sebrali a běželi na svá místa.
     "Sakra!" zaklel Kirk, když se podíval na přístroje.
     "Doporučuji ústup," ozval se Seval. "Tato loď není stavěna k boji. Nemůžeme se s nimi měřit…"
     "Spocku, hlášení!" znovu se ozval Kirk. Mi pobavil fakt, že se prostě ocitl na palubě nějaké lodi, nepodstatno, že není jeho, a začal velet. A další fakt - nikdo proti tomu nic nenamítal.
     "Jeden romulanský dravec, vzdálenost 100.000 km a rychle se blíží."
     "Mizíme, Spocku. Co nejrychleji..."
     "Jsme připraveni. Kurs?"
     "Pryč!" přikázal Kirk a svůj rozkaz doprovodil energickým gestem. "Analýzu!" zněl další příkaz, když se loď dala do pohybu.
     "Nemůžeme jim uniknout. Kromě toho, že tato loď není stavěna k boji, není stavěna k rychlému úniku.
     "Doporučení?" zeptal se Kirk, když uběhly asi tři vteřiny, během kterých vstřebal Spockovy informace.
     "Domnívám se, že..." začal Spock, ale byl přerušen van Rijkovým zvoláním.
     "Volají nás, pane…" tón jeho hlasu přiměl všechny přítomné, aby mu věnovali plnou pozornost. "Volají nás v kódu Wes 325 alfa…"
     "Sakra! Sám jsem se ještě ten kód nestačil naučit! Používá se s bídou několik málo týdnů…" Kirk se podíval na ostatní. Další podpásovka, uvědomili si všichni. "Co chtějí?"
     Van Rijk poslouchal romulanskou relaci a na okamžik nevěřícně zavrtěl hlavou. "Máme zastavit a počkat na ně, pane. Jejich úmysly jsou prý přátelské."
     "Spocku?"
     "Kapitáne," odpověděl Spock, který se opět dokonale vžil do postavení prvního důstojníka. "Vzhledem k situaci, ve které se nacházíme, se domnívám, že by stálo za úvahu s nimi promluvit. Nedokážeme jim uniknout ani s nimi bojovat…"
     Kirk zamyšleně pokýval hlavou a pak si prohlédl jednoho každého z nich. "Zdá se, přátelé, že tím, že jste se vydali na Va’tarch, ať už se to vyslovuje jakkoli," nevrle odmítl Spockův pokus upřesnit výslovnost, "riskovali jste své životy. Možná už nebude vhodná chvíle vám říci, že si toho nesmírně vážím a…" významně se odmlčel a se skrytým úsměvem dodal "…považuji to za největší hloupost ve vašem životě." Pobavil ho pohled na tři zvednutá obočí. Vlastně čtyři, protože Mi si dávno zvykla reagovat stejným způsobem, jako její vulkánský mentor.
     "Vaše rozkazy, kapitáne?"
     "Zastavte Spocku." Vesmír kolem se změnil, když T’Lera poslušna Spockových příkazů zpomalila a nakonec zastavila. Všichni byli skloněni nad svými přístroji a pečlivě studovali situaci, ve které se nacházeli. Mi seděla přímo na palubě pod obrazovkou. Přemýšlela o smrti. Podle jejího názoru nebyla smrt až tak strašná. Strašný byl způsob. Vlastně byla spokojená, protože jí bylo jasné, že zemře docela snadno a rychle. Především zemře jako první z nich, protože její povinností je bránit Jamese Kirka. Trochu posmutněla. Znala spoustu jiných důvodů, proč zemřít a tento se jí jevil jako nejméně přijatelný.
     "Přijímám od Romulanů signál, pane," ozval se van Rijk od svých komunikačních přístrojů. "Tentokrát nekódovaný," dodal.
     "Na obrazovku," kývl Kirk. Obrazovka se na okamžik zamihotala a pak se objevilo několik výbojů statické elektřiny. Pak se obraz ustálil a Kirk uviděl sešeřelý můstek romulanského dravce. To bylo zvláštní. Ne že by na dravcích bylo světlo jako třeba na Enterprise, ale Kirk netušil, že by tam někdy byla taková tma. V duchu se mu vybavily všechny ty bajky, které kolovaly o sesterské planetě Romulu, ale pak je zavrhl. Ať už by se stalo cokoli, Remané by nikdy neletěli v romulanském dravci. Jiné logické vysvětlení přítmí, které u Romulanů panovalo, ho však nenapadlo. Leda by úmyslně snížili intenzitu osvětlení, aby zabránili Kirkovi a jeho lidem vidět, co tam je. 
     V kapitánském křesle seděla mladá žena. Kirka překvapilo, že vidí tak mladou Romulanku v takovém postavení. Ovšem hned se soustředil na to, co mu říkala.
     "Jsem Ta’l’ora, zástupce velitele romulanského dravce Dargh. Možná vás to překvapí, kapitáne Kirku, ale přišli jsme vám nabídnout pomoc."
     Kirk se podíval na svého prvního důstojníka, který odpověděl zvednutým obočím. "Jak tomu mám rozumět, Ta’l’oro?" zeptal se, přičemž s nelibostí zaznamenal, že mu sdělila funkci, kterou zastává, ale neřekla svou hodnost. To nebývá u válečníků zvykem.
     "Rozumějte tomu tak, že za okamžik se na vašich dálkových senzorech objeví další tři dravci. Mají za úkol dopravit vás na nejbližší základnu Tal Shiaru. Živé či mrtvé. Možná vás překvapí, kdo se na nich, kromě jiného, plaví… Dargh vám nabízí, že vás ukryje a dopraví na bezpečné místo."
     "Proč byste to dělali?" zeptal se s nedůvěrou. Bylo to čím dál divnější.
     Tváří Romulanky přelétl mírný úsměv. "Za svůj život jste si v Romulanské říši udělal mnoho nepřátel, kapitáne Kirku. Ale i několik málo přátel… Navíc…" Ta’l’ora se zahleděla někam mimo monitor. Kirk hádal, že jí někdo něco říká. Z toho, jak se žena tvářila, usoudil, že ten někdo bude zřejmě velitel Darghu. Ale proč s ním nemluví osobně? Na Kirkův vkus tu bylo příliš mnoho nejasností. Má právo riskovat tím, že nabízenou pomoc odmítne?

     Zatímco se žena na obrazovce dohadovala s někým mimo záběr, otočil se Kirk ke svým lidem. Všichni postupně přikývli a zřetelně odpověděli na jeho nevyřčený dotaz. Znovu soustředil svou pozornost na obrazovku.
     "Rozhodnutí padlo, kapitáne Kirku. Musíte se rozhodnout," řekla Ta’l’ora naléhavě.
     "Kapitáne, na dálkových senzorech se objevil první ohlášený dravec. Teď se zamaskoval…"
     "Kapitáne…" znovu naléhala Ta’l’ora.
     "Dobře. Pan Spock vám pošle naše souřadnice pro přenos. Přeneste nás. Kirk konec." Obrazovka potemněla.

Dvacet

     Dívala se na zvláštní strop nad sebou a snažila se přijít na to, ke které místnosti ten strop patří. Po několika minutách svou snahu vzdala. Ten strop prostě neznala. Přestala tedy přemýšlet a zvedla se. Tedy, snažila se zvednout. I tato snaha vyšla naprázdno. Její mozek začal vnímat tělo a signály, které obdržel, nebyly uspokojivé. Prostě ji bolel celý člověk a ona uvažovala o příčině.
     "Ještě se moc nehýbejte," nabádal ji nějaký cizí hlas. Otočila hlavu a hledala jeho majitele. K jejímu velkému překvapení se k ní blížil nějaký Romulan. Kdyby to byl Vulkánec, odhadovala by jeho věk mezi 150 až 160 lety. Jenže u Romulanů se to nikdy nedalo určit přesně. Bůh ví, jak to s nimi vlastně je. Pokusila se pohnout rukama a překvapilo ji, že to šlo. Promnula si oči. Usilovně přemýšlela a snažila se vzpomenout si, co se stalo. Nějak se jí to nedařilo. V hlavě jí hučelo jako ve strojovně a nebyla schopna si utřídit myšlenky.
     "Vlastně bych se měl omluvit," pokračoval Romulan. "Moji lidé to trochu přehnali. Váš zákrok nebyl možná příliš rozumný, ale každopádně jste si získala můj respekt."

     Zatímco s ní hovořil, přistoupil k nim ještě někdo. Podle jeho činnosti ho typovala na doktora, ale jista si příliš nebyla. I když, i Romulané přece občas potřebují lékaře…
     "Můj zákrok?" zeptala se pomalu Mi.
     "Ano. Jeden z mých lidí trochu nešetrně popadl vašeho kapitána a vy jste ho napadla. Byla byste zvítězila, ale ostatní vás omráčili fazerem," vysvětloval jí první Romulan, zatímco ten druhý lehce znepokojeně sledoval údaje, které mu počítač o Mi poskytoval.

     Nutila svůj mozek, aby se vzpamatoval. Pomalu se mu to dařilo. To ji potěšilo a dopřála si okamžik oddechu. Pak se znepokojeně podívala na toho, který až dosud mluvil.
     "Vyjasněme si to. Nic nevím. Jsem jen kapitánova osobní stráž. Nemá smysl se mě na něco ptát. Nepochybuji, že jste schopný zjistit úplně vše, co vím, ale já nevím nic, takže šetřete čas…"
     Na Romulanově tváři se objevil úsměv.
     "Budeme si rozumět. A nic vědět nechci. Mám za to, že toho vím víc, než celá ta vaše skupinka. Ale to počká. Jmenuji se Hiran a velím dravci, na kterém se právě nacházíte. Zatím vás nechám zde na ošetřovně, později se vrátíte ke svým přátelům. Jen mi musíte slíbit, že v tu chvíli zapomenete, že jste mě kdy viděla," dodal už s vážnou tváří.
     "Tomu nerozumím…" opatrně začala Mi.
     "Nechci, aby věděli, že tu jsem…" odpověděl Hiran.

     Kirk chodil rozrušeně po místnosti, kterou jemu a jeho společníkům Romulané uvolnili. Pochopil, že dostali nejlepší kajutu na lodi, ale to ho příliš neuklidnilo. Od okamžiku, kdy dal souhlas k přenesení na palubu Darghu došlo k několika událostem, z nichž jedna byla horší než druhá. Když se zhmotnili na palubě dravce, nějaký Romulan se ho snažil odvést pryč. Způsobem, který se Mi příliš nezamlouval. Věc druhá je, že se nezamlouval ani Kirkovi. Mi na Romulana zaútočila a přinutila ho zvětšit vzdálenost mezi ním a Kirkem. Potom ji ostatní omráčili fazerem. Ke konci toho incidentu se objevila Ta’l’ora a další potyčce zabránila. Se slovy omluvy odvedla celou skupinku do této místnosti a odešla. Od té chvíle až do teď s nimi nikdo nepromluvil. Kirk začal Romulany podezřívat z toho, že se prostě rozhodli jeho skupinku zajmout a nakonec ho zbavit i osobní stráže.

     "Kde je ta dívka?" alespoň verbálně zaútočil na Ta’l’oru Kirk.
     "Vaše přítelkyně je v pořádku," snažila se ho uklidnit mladá Romulanka. "Je na ošetřovně, už se probrala z bezvědomí. Chci vás ujistit, že to bylo politováníhodné nedorozumění a že rozhodně nebylo naším úmyslem vyvolat roztržku, ke které bohužel došlo. Omlouvám se za to…"
     "Kdy se k nám připojí?" chtěl vědět. Ta’l’ora byla zřejmě na rozpacích. Z nich ji vysvobodil až Spock. Přistoupil ke Kirkovi a zavedl hovor na téma, které ho teď zajímalo ze všeho nejvíc.
     "Určitě pochopíte, že máme mnoho otázek," naznačil se zvednutým obočím.

     Romulanka si ho okamžik prohlížela. Kirk by byl přísahal, že v jejím pohledu zahlédl záblesk zvýšeného zájmu. Ale to se dalo těžko říci. I když, nebylo by to prvně, kdy Spock učaroval nějaké Romulance. Když se v Kirkově mysli objevil náznak pokárání, dobře se bavil. I Spock si toho tedy všiml. To už ale Ta’l’ora vedla Spocka a tím i celou skupinku z jejich dosavadního útočiště někam jinam. Kirk se rozhlížel po lodi, v duchu oceňoval romulanské dovednosti a schopnosti.
     "To je pochopitelné, velvyslanče Spocku. Vaše zvědavost bude záhy uspokojena. Pokud by si vaši společníci," kývla směrem k ostatním, "chtěli odpočinout…"
     Společníci by si nechtěli odpočinout chtěl ji přerušit Kirk, ale pak ho něco napadlo. Pokud Ta’l’ora skutečně projeví o Spocka zájem… "Máte pravdu. Rádi bychom si trochu odpočinuli. Za posledních pár týdnů jsme toho zažili víc, než dost."
     "V tom případě vás odvedu do kajuty, ve které si můžete odpočinout. Velvyslanec Spock určitě uvítá počítač…" nadhodila. Spock jen přikývl a snažil se skrývat pohoršení nad Kirkovým pobavením.
     "Kdybychom ještě k tomu mohli mluvit s tou dívkou…" upozornil znovu Kirk. Romulanka se usmála. "Zdá se, kapitáne Kirku, že vám na ní velmi záleží."
     Na to Kirk odpověděl tím nejkrásnějším úsměvem, kterého byl v tu chvíli schopen. "Velmi," dodal ještě. Ta’l’ora na něj pátravě upřela své velké hnědé oči, ve kterých - jak okamžitě zjistil - zůstalo ještě mnoho dětské důvěřivosti a, proč to neříci, naivity. Vypadala, jako by se snažila zjistit, co je pravdy na tom, co jí ten člověk říká. Pak toho nechala, zřejmě dospěla k názoru, že to není až tak důležité. Než znovu soustředila svou pozornost na Spocka, zopakovala to, co už jednou řekla. "Vaše přítelkyně je na ošetřovně a už se probrala. Až jí bude lépe, připojí se k vám. Rozhodně není naším úmyslem vás od ní odloučit. Nikdo ji nemučí ani nic podobného. Nejsme barbaři, kapitáne. Ať už si o nás myslíte cokoli."

     Na to Kirk neměl odpověď. Vstoupil do kajuty, ke které je Ta’l’ora dovedla a nechal Spocka, ať dělá, co umí.

     "Velitel Darghu se tedy rozhodl poskytnout Federaci pomoc…"
     "Špatně jste to pochopil, velvyslanče Spocku," oponovala Ta’l’ora. "On se rozhodl poskytnout pomoc kapitánu Kirkovi."
     Seděli v kajutě a podle nejrůznějších drobností Spock usoudil, že je to její kajuta. Zatímco diskutoval s Ta’l’orou, v duchu analyzoval a třídil informace, které z lodního počítače získal. Veškerou svou mentální sílu soustředil na to, aby Romulanka nepoznala, jak moc je otřesen. Ovšem měl pocit, že se mu to stejně nepodařilo. Ta’l’ora byla velmi zvláštní žena a její schopnost vcítění byla fascinující.
     "Pak nechápu, proč s námi nejedná přímo on. Bez urážky," omluvně se na Romulanku podíval, "očekával bych, že v takovém případě by to všechno bylo jednodušší."
     Ta’l’ora se neurazila. Přikývla hlavou. "Já také úplně přesně nevím, proč s vámi nejedná on. Jen, napadlo mě, že kapitána Kirka zná osobně, ale nepřeje si, aby kapitán Kirk cítil potřebu mu jeho pomoc nějakým způsobem oplatit.
     "Není ale těžké zjistit, kdo je vaším kapitánem," přemýšlel nahlas Spock. "Musí to být někdo, kdo kapitána Kirka zná. Zároveň má přístup k takovým informacím, které jsem nenašel v centrální databázi Tal Shiaru," ignoroval její překvapení, "a navíc někdo, kdo se nebojí udělat to, co udělal on. Buď proto, že nemá ze smrti strach, nebo proto, že si je jist, že nezemře. Takových Romulanů moc není…"
     Ta’l’ora ho uchopila za ruku a položila mu svou dlaň na ústa. "Vaše logika je bezchybná, velvyslanče Spocku. V současné situaci však není důležité, kdo tomuto dravci velí. Podstatné je, že musíme vymyslet, co dál." Pomalu sundala ruku ze Spockových úst a uvolnila sevření druhé ruky. Zřejmě si uvědomila, že Vulkánci jsou na fyzické dotyky opatrní.
     "Znal jsem, v hrubých rysech ovšem, plán, který vaše Impérium sledovalo. Teď znám jména všech zúčastněných Vulkánců a lidí a rozmístění romulanské flotily. Musíme se tam dostat dřív, než dojde k nenapravitelným škodám. Vždy jsem věřil, že Vulkánci nikdy nebudou bojovat. Už vůbec ne proti lidem. Ale zdá se, že přívrženci sekty Sekhet neustále něčím překvapují, jak by řekl kapitán Kirk. Až vypukne boj mezi nimi a loďmi ze Země, zaútočí Romulané a zničí obě strany."

     Uvědomil si, že ho Romulanka upřeně sleduje. Začal uvažovat o tom, že měl možná Jim ve svém odhadu pravdu. Pokud mohl soudit, Ta’l’ora o něj projevovala zvýšený zájem a nebylo v jeho silách jí odpovědět. Poznal, že jí to došlo. Snažila se ukrýt zklamání a sesbírala všechny čipy, na kterých byly uloženy potřebné informace.
     "Pojďte za vašimi přáteli, velvyslanče. Bude je zajímat, na co jste přišel," řekla nakonec. Když se přiblížil ke dveřím kajuty, odhodlal se Spock k největšímu ústupku, kterého byl schopen. Dotkl se její tváře. Ucukla, ale nebránila se. Její mysl zalila Spockova vděčnost a svým způsobem i lítost, že nemůže splnit její očekávání. Chvíli jí trvalo, než se z toho zážitku vzpamatovala. Připojila se k němu a za okamžik s ním srovnala krok. Oba kráčeli mlčky, zamyšleně. Spock byl také trochu překvapen. Během toho letmého dotyku pochopil, že mysl Ta’l’ory je velmi disciplinovaná, trénovaná a logická. Přestože ani Romulané nezůstali logiky a discipliny zcela ušetření, takovou dokonalostí a souladem mysli se mohl pyšnit málokterý z nich. Před dveřmi do kajuty, ve které odpočíval Jim a ostatní, ji zastavil. Znovu ji oslovil.
     "Z jakého jsi rodu, Ta’l’oro?" zeptal se a doufal, že ji neurazí.
     Přemýšlela o odpovědi tak dlouho, že se začal domnívat, že neodpoví. Vypadalo to, že svou ochotou odpovědět překvapila i samu sebe. "Mým otcem je Hiran, zástupce velitele flotily."
     Spock jen přikývl. Dál se neptal, ani neřekl, co z toho logicky vyvodil.
     "Proč se ptáš?" zeptala se tentokrát Ta’l’ora.
     "Tvůj otec na tebe může být pyšný," odpověděl Spock. Ještě okamžik se díval do jejích očí a pak se otočil ke dveřím do kajuty. Než vešel, zaslechl zvuk něčích kroků. Už poznal, že patří Mi. V duchu se usmál. Byl si vědom, že tentokrát se bude bavit on. Tedy nebude, protože on se nikdy nebaví.

     Když se k němu Mi připojila, vstoupili do místnosti. Spock si uvědomil, že všichni přítomní vzali tu myšlenku o odpočinku vážně. Lidé spali, Seval meditoval a i Stal trochu podřimoval. Kirk se okamžitě zvedl. Spock si vybavil, že to pro něj bylo charakteristické. Nemohl usnout, dokud všichni jeho lidé nebyli tam, kde měli být. Spock jen zavrtěl hlavou a tak si Kirk znovu lehl. Neusnul však. Zvědavě zpod přivřených víček sledoval Mi, která se zamyšleně posadila do rohu místnosti.

     Spock počkal, až se Stal probere. Věděl, že jejich plán je riskantní, ale na druhou stranu bylo jasné, že je to jediné možné řešení. Stal se musel vrátit na Vulkán a Spockovi se to vůbec nelíbilo.
     "Jak reagovali na mou žádost, veslvyslanče Spocku?" zeptal se po chvíli. Spocka napadlo, že Stal vlastně vůbec nemohl spát. Nebo se právě probudil.
     "Souhlasí. Náš kurs vede kolem Vulkánu. Upraví ho tak, abyste se mohl přenést. Ta’l’ora mi slíbila, že vás doprovodí dva její lidé…"
     "Je to nutné?"
     "Vskutku. Nikdy by mě nenapadlo, že vás při cestě na Vulkán musí chránit Romulané. Problém je v tom, že nejsou jediní Romulané, kteří se na Vulkánu nachází. Navíc, nebyla to právě T’Sar, tedy Vulkánka, která…"
     "Stačí…" přerušil ho ostře Stal a Spock si uvědomil, že zrada T’Sar ho zranila víc, než byl ochoten přiznat. "Souhlasím. Vím, že s mým plánem příliš nesouhlasíte a jen ze zdvořilosti se tváříte, že ano. Nicméně, je bezpodmínečně nutné, aby někdo Vulkán varoval. Když zároveň prokážu angažovanost některých Vulkánců na této krizi, bude to mít větší účinek než prosté konstatování, že jsme se všichni zmýlili."
     Spock jen přikývl.

     T’Lar procházela svým příbytkem. Za okamžik měla být jmenována předsedkyní Rady Vulkánu. Byla daleka toho, aby své emoce dávala najevo, ale musela si v duchu přiznat, že cítí určitý pocit zadostiučinění. Dokud byl v čele Rady Stal, bylo vše tak dokonalé, čisté. Obklopeni touto čistotou pak Vulkánci zapomněli, že lidé takoví nejsou. Proto mohli být jimi zaskočeni. Právě těmi lidmi, kterým před třemi sty lety přinesli zprávu o existenci jiných civilizací. Pěkně se jim ti lidé odvděčili. Nikdy nevěřila, že by Vulkán vstoupil do války. Proti lidem, nebo proti komukoli jinému. Ovšem teď to vypadalo tak, že budou Vulkánci do války dotlačeni. Musí se bránit a odrazit útočné lodě lidí dřív, než ohrozí samotný Vulkán. Najednou zaslechla zvuk transportéru a okamžitě se po tom zvuku otočila. V jejím příbytku se materializovaly tři postavy.
     "Stal!"

Dvacet jedna

     "Myslíte, že je možné těm informacím věřit?"
     To byla otázka, která se vznášela v obláčcích nad hlavami všech přítomných.
     "Je to tak neurvalé, že to klidně kapitán Kirk mohl poslat," odpověděl Doonahew.
     "Co Nebula?"
     "Už je na cestě, admirále. Ale uvedené souřadnice se nachází v oblasti plné asteroidů. Budou muset dorazit až tam, aby něco objevili. Je-li co," dodal po chvíli.
     "A co když je co? Pokud tam čekají, ztratíme Nebulu…"
     "Admirále, počítal jsem s tím. Poslal jsem s nimi eskortu. Dvě Akiry budou Nebulu hlídat a za každou cenu zabrání jejímu poškození."
     "Doufejme, že ta cena nebude příliš velká…"
     "Zdá se mi to, admirále, nebo vás trápí ještě něco jiného?" zeptal se Doonahew, když jeho nadřízený za neustálého vrčení po několikáté přecházel po zasedací místnosti. Nakonec se admirál zastavil a podíval se na všechny přítomné.
     "Pokud je to všechno pravda," začal a na slovo pokud položil značný důraz, "tak kapitán Kirk znovu zachránil Federaci." Přeběhl pohledem po tvářích přítomných. "Uvědomujete si, doufám, co to znamená..." Nedořekl. Každý si to uvědomoval. Do nastalého ticha se ozval elfí Joran.
     "Můžete mu dát loď a poslat ho pryč…"
     Zamysleli se. To vůbec neznělo špatně.
     "Admirále, přišli informace od Nebuly. Jsou trochu zkreslené, ale s tím jsme počítali."
     "Na obrazovku…"

     Několik příštích minut se členové Velitelství Hvězdné Flotily seznamovali s údaji, které díky svým neuvěřitelně citlivým senzorům Nebula. Tato schopnost však byla vyvážena velkým mínusem. Aby mohla loď své senzory použít, nesměla používat štíty. Ani navigační štíty. Proto bylo její využití velmi obtížné a o smyslu její existence se na Velitelství dnes a denně vedly nikdy nekončící spory.
     "No, pánové…"
     "Pane, došla depeše od T’Lar, nové předsedkyně Rady Vulkánu."

     Sálem to zašumělo. Něco podobného nikdo neočekával. Zvlášť proto, že přítomným byly známy radikální názory T’Lar. Dokonce se říkalo, že má něco společného s nějakou sektou.
     "Přijmu to tady."

     Na obrazovce se objevila důstojná postava T’Lar. Admirál Tosev pozdravil a očekával, co bude. Nejdřív se zdálo, že nebude nic. Všichni chápali, že se T’Lar chystá říci něco, co jí příliš netěší.
     "Někteří z nás se domnívali, že se Země pokusí na Vulkán zaútočit," začala pomalu. Mluvila klidně, jako by předčítala z knihy. Všichni přítomní ji pozorně poslouchali. "Vyslali jsme proto své lodě k neutrální zóně, která byla mezi Zemí a Vulkánem vytyčena. Pak jsme získali informace, které nás upozornily na určité nesrovnalosti…"
     Nesrovnalosti, pomyslel si Tosev. Všechno to je špatně, 200 let diplomacie v háji a T’Lar mluví o nesrovnalostech.
     "Rozhodli jsme si ověřit pravdivost těch informací a zjistili jsme, že jsou pravdivé. V záloze, na souřadnicích, které vám posílám, stojí romulanská Flotila, jejímž úkolem je zničit naše i pozemské lodě a potom anektovat Vulkán." Teď zřejmě došlo k tomu nejtěžšímu. Alespoň Doonahew měl ten pocit, mohl-li soudit z nic neříkajícího výrazu T’Lar. "Jménem Vulkánu žádám Hvězdnou Flotilu o pomoc…"

     Tak už to bylo venku. Přítomní se otočili k Tosevovi. Ten okamžik přemýšlel, rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil o názoru ostatních. Pak se znovu otočil k T’Lar.
     "I my jsme obdrželi ty informace, o kterých mluvíte. Jsou-li pravdivé, hrozí skutečné nebezpečí nejen Vulkánu a Zemi, ale celé Federaci. Hvězdná Flotila pošle na předmětné souřadnice všechny své bitevní lodě."
     "To vám Vulkán nezapomene, admirále," odpověděla důstojně T’Lar. Přenos skončil a jen někteří zaslechli, jak si admirál Tosev pro sebe zabručel: "To doufám…"

     "Takže je to pravda," naprosto zbytečně konstatoval Doonahew. "Kapitán Kirk skutečně znovu zachránil Galaxii. Nebo, dal nám šanci ji zachránit…" Ostatní přítomní členové admirality tupě zírali před sebe. Ta strašná možnost se stala skutečností. Trvalo téměř věčnost, než se ozval někdo, na koho v té chvíli úplně zapomněli.
     "Už to tu přece padlo! Dejte mu loď a ať jde ke všem čertům!"
     "Admirále McCoyi," oslovil ho admirál Tosev trochu pobaveně. "Vážím si vašeho názoru, ale ono to není tak snadné, jak by se na první pohled zdálo." Admirál McCoy se zvedl a klátivě došel až k Tosevovi. Dnes nebyl jeho den, kyčelní klouby ho bolely a špatně se mu chodilo. Ale teď jakoby na to zapomněl a věnoval se pouze tomu, co ho momentálně zajímalo. Zvedl šlachovitou ruku a ukazováček zabodl do Tosevova ramene. "To mi vysvětlete!"
     "No," začal Tosev rozpačitě. "Doba se změnila. Způsob velení hvězdné lodi je jiný. Prostě éra kapitána Kirka odešla před sto lety. Se vší úctou tedy, admirále…"
     "I dnes se přece ukazuje, že lidé, jako je James Kirk, jsou nutní…"
     "To ano, admirále. Jenže…" Tosev se začal potit. Jak to, u Proroků, vysvětlit? "lidé nejsou zvyklí na jeho způsob velení. Dáme mu současnou posádku a on ji povede starým způsobem. Dojde k neshodám, budou problémy. Co když je blázen? Je přece jiný, než my všichni tady. Když mu dáme doktora, jehož dědeček mohl být mladším praporčíkem na Kirkově lodi, jak pozná, kdy už je regulérní cvok a kdy je to prostě jeho normální projev?"
     "Měl bych návrh," začal admirál McCoy šalamounsky, přičemž se zhoupl na patách. Vzhledem k momentálnímu stavu jeho kyčelních kloubů to byl počin více než odvážný. "Až se to všechno vyřeší, bude potřebovat kapitán Riker na Romulu pomoc. Pošlete ho tam, je to akce tak na dva měsíce. Posádku mu vyberte z dobrovolníků, kterým řeknete přesně to, co jste řekl teď mě. Až se vrátí, bude moci kdokoli z posádky požádat o přeřazení na jinou loď, přičemž se to v jejich záznamech neobjeví…"

     Tosev vypadal, jako že ho to zaujalo. Opravdu to přestalo vypadat tak černě. Možná se vyplatí držet si v admiralitě lidi, jako je McCoy. Protivný, občas až úplně nesnesitelný. Ale když něco řekne, má to hlavu a patu. "A co ten lékař?" zeptal se ještě. V duchu měl pocit, že odpověď zná.
     "Vím o někom, kdo Jamese Kirka zná a bezpečně rozpozná nástup šílenství…"
     "Admirále McCoyi…"
     "Poslyš, chlapče…" Tosev se chtěl ohradit. Jeho pohled se střetl s McCoyovým…
     "Admirále McCoyi. Pokud vše dopadne dobře, dostane kapitán Kirk loď s posádkou vybranou podle vašeho návrhu. O ostatním nic nevím a ani vědět nechci…"

     Mi bloumala lodí a přemýšlela o tom, co nového se naučila. Bylo to tak. Hiran projevil pochopení pro její touhu neustále se v boji zlepšovat. Umožnil jí studovat staré romulanské bojové techniky a buď přímo on, nebo někdo jím pověřený, s ní každý den strávil několik hodin v tělocvičně. I když už to nikdy nezopakoval, Mi tušila, že svými schopnostmi získává mezi Romulany velký respekt. Těšilo ji to a zároveň ji to přivedlo k přání seznámit se s jejich kulturou trochu víc. Bylo jí jasné, že v současné situaci se jí toto přání s největší pravděpodobností nesplní, proto se snažila využít každou hodinu, kterou tu mezi Romulany strávila. Pokud zrovna necvičila nebo se alespoň teoreticky neseznamovala se bojovými technikami, seděla u počítačů a studovala historii a vůbec cokoli o Romulu. Hiran ji sledoval se shovívavým úsměvem. Oproti tomu Kirk ji pokaždé vítal s nevlídným výrazem ve tváři. Moc se tím nezabývala, kdykoli se vrátila do jejich společné kajuty, vyčerpáním usnula. Byla vděčná, že Seval převzal její úkol Kirka chránit, i když to na dravci byla povinnost více méně symbolická. Po několika málo hodinách spánku opět spěchala do tělocvičny.

     Kirk byl mrzutý. Nejen proto, že Mi pořád někde pobíhala a evidentně s Romulany vycházela více než dobře. I Spockovo chování bylo v posledních dnech zvláštní. Kirk byl dalek toho, aby žárlil. Ale vždy byl zvyklý, že v nestandardních situacích byl Spock vždy v jeho blízkosti. Teď se však zdálo, že ho mnohem víc láká být v blízkosti Ta’l’ory. Kirk ho nepodezříval z toho, že by si s ní něco začal, už pro odlišnosti v biologii obou ras. Spíš měl pocit, že je jí fascinován. Kirk by to chápal, kdyby se Spock snažil získat nějaké další informace, třeba technické údaje jednotlivých romulanských lodí, sílu flotily a tak. Jenže to Spocka ani nenapadlo. Jisté je, že se Kirk celkem vyděsil, když zaslechl část jejich rozhovoru. Procházel kolem jídelny a zahlédl uvnitř Spocka a Ta’l’oru. Byl by je minul, kdyby nezaslechl její otázku, která ho přinutila zůstat a zcela nezdvořile poslouchat.
     "Ty to tedy také chceš?" zeptala se Romulanka překvapeně.
     "Špatně jsi mě pochopila," odpověděl Spock a natáhl ruku pro další lístek salátu. Když Ta’l’ora zjistila, že Vulkánci jsou skutečně vegetariáni, rozšířila program replikátorů úplně skvěle. Spock vyjádřil svou vděčnost a ona se radovala jako malé dítě. "Vždy jsem si přál, aby se Romulus s Vulkánem spojil. Ale ne tak, jak si to představují vaši politici. Doufal jsem, že už budeme natolik vyspělí, že spolu dokážeme žít, aniž bychom si navzájem ubližovali. Přál jsem si, abychom tvořili jeden velký národ, na základě rovnosti, dobrovolnosti…"
     "Národ Vulkánců?" zeptala se Romulanka, kterou to evidentně zajímalo.
     "Národ. Není důležité, jak se jmenuje. Ale tvá otázka zřejmě nesouvisí s označením. Jako Vulkánec samozřejmě preferuji Surakovo učení. Jsem však dalek toho někomu ho vnucovat proti jeho vůli. Sami musíte objevit jeho přínos."
     "Jak bychom potom mohli žít jako jeden národ? Tvá filozofie je filozofie míru a nenásilí. Naše filozofie nás nutí tu tvou považovat za filozofii zbabělců," oponovala s omluvným úsměvem. "Netvrdím, že je to pravda, ale Romulané věří, že kdo není ochoten za svou svobodu bojovat, ten si ji nezaslouží. Pokud chceš skutečně sjednotit Romulus a Vulkán podle svých představ, Spocku, čeká tě dlouhá cesta…"

     Kirk se obrátil a potichu odešel. Na jednu stranu ho mrzelo, že ten rozhovor vyslechl, tušil, co se ve Spockovi odehrává. Na druhou stranu však byl rád, že zůstal. Pochopil, co Spocka k Ta’l’oře přitahuje. Přestal mu vyčítat zájem o ní a jeho mrzutost v tomto směru přešla. Jenže rozhovor pokračoval.
     "S tím jsem počítal. Proto jsem se rozhodl věnovat tomu úsilí celý svůj život, který mi snad zbývá."
     "Ale má to smysl?" zeptala se Ta’l’ora. Sledovala Spocka způsobem, jakým dítě sleduje svého rodiče, který se mu právě snaží vysvětlit něco neuvěřitelného. Spock si toho byl dobře vědom a snažil se volit slova, která by učinila jeho výklad srozumitelnějším.
     "Věřím, že má. Podívej se na sebe. Když jste nás přenesli, určitě jsi s názorem svého velitele nesouhlasila…"
     "To je něco jiného…" oponovala a její tvář přitom získala temnější odstín.
     "Není," přerušil ji Spock. "Neříkám, že cokoli, co spojí Romulany a Vulkánce, je dobré. Říkám, že cokoli, co zabrání Romulanům a Vulkáncům okamžitě se zabít a přinutí je alespoň naslouchat, je dobré. Samotné spojení musí probíhat na jiné úrovni. Ale dialog, to už je úspěch. Nebo máš jiný názor?"

     Ta’l’ora se usmála. "Myslím, že kdybys mohl promluvit se všemi romulanskými ženami, Spocku, tvůj sen by se uskutečnil velmi brzy." Spock se rozpačitě ošil. Romulanka si toho byla vědoma a tak se po chvíli slitovala a z rozpaků ho vyvedla. Způsobem, který ho překvapil. "Ten váš Surak, Spocku… Vyprávěj mi o něm, prosím."

     Spock se zamyslel. Přemýšlel, jak moc je její přání skutečné. Když viděl výraz v jejích očích, uvědomil si, že Ta’l’oru jeho vyprávění skutečně zajímá. Zvedl se od jídelního stolu a zamířil k pohodlnějším křeslům, které tvořily v rohu místnosti něco jako společenskou místnost, výklenek. I když, na dravci nebylo tolik volného místa, aby se jím dalo takovým způsobem plýtvat. Usadil se do křesla a okamžik srovnával své myšlenky a úvahy. Ta’l’ora si sedla na zem a opřela se o jeho nohy.
     "Někteří říkají, že Surak byl snílek..."

     "Já vám rozumím, ale potřebujeme se dostat co nejblíž," snažil se vysvětlit Kirk někomu neviditelnému. Konečně mluvil s velitelem Darghu, ale stále ještě nevěděl, kdo to je. Nejdřív se snažil přijít na to, jakému tvoru ten hlas patří, ale potom toho nechal. Nebylo to důležité.

     Přestože odeslali zprávu o svých zjištěních ohledně romulanských úmyslů hned, jak je zjistili, nepodařilo se bitvě vyhnout. Zamaskovaný Dargh se přiblížil k bojujícím lodím. Jeho maskování ho teď nechránilo jen před loďmi Hvězdné Flotily, která rozhodla o své účasti na této bitvě hned, jakmile se velitelství seznámilo s informacemi, které jim Spock poslal. Větší nebezpečí představovaly ostatní romulanské lodě. Kirk věděl, že to, co jejich tajemný zachránce udělal, by se dalo chápat jako zrada. A bylo mu jasné, co by Romulané s takovým zrádcem udělali. Takže teď tu byl a vlastně nebyl a přemýšlel, jak se dostat na nějakou loď Hvězdné Flotily. Sledoval údaje na počítači a pak rozhodl.
     "Veliteli," stále ještě nevěděl, jestli je to pro ten tajemný hlas to správné oslovení, "tady… tady je Enterprise. Když se dostanete za ní, bude vás krýt nejen svými štíty před zásahem, ale celým svým trupem před vizuálním kontaktem s některou s vašich lodí. Pak nás můžete přenést, aniž by si vás někdo z vašich všiml."
     "A co někdo z vašich, kapitáne Kirku?" zeptal se po chvíli hlas bez těla.
     "Sakra!"
     "To půjde," ozvala se do nastalého ticha Ta’l’ora. "Nebude to trvat dlouho. Necelých..."

     Lodí otřásla exploze. Zbloudilé torpédo náhodou zavadilo o zamaskovaného dravce. Trup Enterprise, za kterou se Dargh ukrýval, skryl ostatním lodím smrtelný zápas. Nakonec, zásluhou Spocka, to smrtelný zápas nebyl. Včas dokázal přemostit poškozené obvody a znovu stabilizovat energetický tok. Když se Spock otočil od počítače, všiml si, že se ostatní shlukli kolem někoho, kdo ležel na zemi. Přišel blíž a zjistil, že je to Ta’l’ora. Hruď se jí zbarvila do zelena, čouhal z ní kus kovu, který se při zásahu odštípl od nejbližší konzole. Ke skupince přistoupila postava zahalená do tmavého hávu, hlavu skrývající v hluboké kapuci. Sklonila se nad tělem Ta’l’ory. Romulanka otevřela oči. Uchopila skloněnou postavu. "Přenes je, prosím..."

     Spock si kleknul na zem, vedle zamaskované postavy. Nepátral po identitě příchozího. Už ji znal. Teď zaměřil svou pozornost na zraněnou. Na první pohled poznal, že už není co řešit. Úsměv, který se jí rozlil po tváři, ho bolel. Když zvedla ruku, aby se ho dotkla, uchopil ji a přidržel na své tváři. Vypadalo to spíš jako pohlazení. Sám vyhledal její kontaktní body a ponořil se do její mysli. Přivítala ho nesnesitelná bolest. Spock si však uvědomil, že ta bolest je především psychická. Pochopil, že musel v Ta’l’oře probudit silné city a vzápětí je i uviděl. Pomáhal jí nést její fyzickou bolest, ale s tou psychickou nemohl nic dělat.
     Budu tě nosit ve své mysli, sdělil jí a pak už byl sám. Pomalu položil její ruku na zem a ještě okamžik ji držel ve své. Pak se zvedl. Ta’l’ora byla skutečně zvláštní žena. Ještě nikdy takovou nepotkal.

     Tentokrát se ho Jim dotkl. Intuitivně pochopil, že Spocka její smrt zasáhla víc, než je ochoten přiznat a chtěl, aby Spock věděl, že to ví. Spock to věděl, jenže tím to nebylo snazší.

     Zahalená postava stála u konzole a čekala, až se všichni postaví na přenosovou plošinu. Spock se ještě jednou otočil k mrtvé Romulance. Sehnul se a vyndal malou brož z její uniformy. Už dřív si jí všiml a překvapilo ho, že někdo nosí šperk na uniformě. Teď držel brož v dlani a tázavě se podíval na zahalenou postavu. Ta jen kývla. "Už je čas," řekl ten dotyčný. Všichni se poslušně postavili na přenosovou plošinu.
     "Kapitáne Kirku. Enterprise signalizuje, že je připravena vás přijmout na palubu. V přenosové místnosti vás bude čekat bezpečností družstvo."
     "Pochopitelně," odpověděl Kirk a najednou měl pocit, že ten hlas už někdy slyšel. Neznámý tvor ještě okamžik pracoval na ovládacím panelu. Pak se znovu podíval směrem ke Kirkovi. "Sbohem, kapitáne Kirku. A zastavte to…"
     "Děkuji," řekl zamyšleně a už cítil, jak se ho zmocnil přenosový paprsek.

Dvacet dva

     Enterprise stačila zvednout štíty právě včas. Romulanské torpédo neškodně explodovalo na jejím čelním štítu, ale Picard si nebyl jist, jestli by stejně úspěšně dopadli, kdyby u taktické konzole stál někdo jiný, než Vulkánec. Vlastně ano. Dat. Vzpomínka na toho lidského androida byla stále živá a tak se Picard raději soustředil na nečekaného, nicméně vítaného návštěvníka. Díval se na přenosovou plošinu, kde se právě materializovali pasažéři romulanského dravce Dargh.
     "Kapitáne Kirku," přistoupil k plošině, když Kirk vystoupil z paprsku.
     "Kapitáne Picarde," usmál se Kirk. "Opět se tedy setkáváme. Myslíte, že se někdy sejdeme, aniž by nás k tomu přiměla nějaká katastrofa?" Sestoupili z plošiny a Kirk je všechny představil.

     Picard se v duchu usmál. Ta dívka, co se s nimi přenesla na Enterprise, byla zvláštní. Kirk ji představil pouze jménem. Nic, co by vysvětlovalo důvod její existence. Nebylo překvapivé, že Kirk cestoval v přítomnosti atraktivní ženy a, jak si Picard dobře všiml, podporučík Rian, který provedl přenos, měl o jejích povinnostech zřejmě jasno. Alespoň jeho úsměv to naznačoval. Picard si až tak jist nebyl. Ve způsobu jejího chování, jakkoli důvěrného, bylo něco, co mu říkalo, že Mi může být čímkoli, jen ne milenkou. Spíš měl pocit, že svého kapitána hlídá. Vzpomněl si na nedávné diskuse o osobních strážcích členů admirality. V duchu si dovolil přepych dalšího úsměvu. Tak tedy ochranka. Geniální myšlenka nechat Kirka hlídat ženou… Pak už se ale skutečně soustředil na nastalou situaci.
     "Bylo to o fous, já vím," říkal mezitím Kirk. Ale nemohli jsme po Ta’l’oře chtít, aby se veřejně postavila proti romulanské flotile. Jsem jí vděčný za to, co pro nás udělala, ať už k tomu měla důvod jakýkoli. I když," řekl smutně, "teď už jí naše vděčnost nezajímá…"
     "Je to pochopitelné. Nemohl jsem vaši žádost odmítnout. Domluvil jsem se se svým druhým důstojníkem a on potvrdil, že dokáže zvednout štíty právě včas."

     Došli na můstek. Mladík, který se zvedl z kapitánského křesla, začal odříkávat události, ke kterým během Picardovi nepřítomnosti na lodi došlo. Bitva se nevyvíjela právě nejlépe. Zatímco mluvil, sledoval Picard s Kirkem aktuální dění. Romulanům se podařilo sevřít v kleštích admirálskou Jamamoto A. Několik lodí Flotily se snažilo útočníky zničit, ale Romulané fanaticky vrhali proti Jamamoto další síly. Nakonec uspěli.
     "Sakra!" ulevil si Kirk. Nikdy nechápal, jak je možné, že Flotila stále funguje. To byla přece školácká chyba. Co vlastně dělá Jamamoto v přední linii? Když se Romulanům podařilo zničit velitelskou loď, zaměřili své síly na další křižníky.
     "Kapitáne," oslovil Kirk Picarda. "Převezměte velení celé akce!"
     "Jsou tu služebně starší, než já. Kapitán Williams, kapitán Terós..."
     "Nevidím, že by se o velení nějak prali. Musíme to zastavit. Hned!" Kirk se stále snažil, aby to neznělo jako rozkazy. Pak se zarazil. "Mluvíte o služebně starších. Je tu někdo, kdo je ve Flotile dýl než já?"
     Picard kývl na svého druhého důstojníka a Kirk s údivem zjistil, že je to Vulkánec.
     "Tady kapitán Jean-Luc Picard z lodi Enterprise. Po zničení Jamamoto A přebírám velení," rozeslal všem lodím a pak se nevinně, téměř s údivem podíval na Kirka. "Víte, kapitáne, nějak jsem zapomněl, že jsme ve válečném stavu s Vulkánem a dál se spoléhám na svého druhého důstojníka Stena."
     "Nic proti," odpověděl potěšeně Kirk. Sklonil se nad Stenovy počítače. Spock seděl u kormidla a obratně manévroval s lodí. Bylo to nutné. Jak si Kirk všiml, Romulané ten přenos zachytili a zaměřili se na Enterprise.

     Kirkovi bylo jasné, že mnoho šancí nemají. Romulané se na tuto akci dlouho a dobře připravovali a Hvězdná Flotila nebezpečí podcenila. Vztekle praštil do opěradla křesla. Sledoval, jak se jednotlivé lodě snaží splnit Picardovy rozkazy. Vždy po trojicích útočily na jednoho Romulana. Tím sice pomalu snižovaly počet romulanských lodí, nicméně sami utrpěly značné škody. Najednou se v Kirkově hlavě zrodil plán. Tak úžasný a tak šílený, že pro něj okamžitě zahořel nadšením. Spock se k němu otočil se zvednutým obočím.
     "Kapitáne Picarde," oslovil muže, který seděl v kapitánském křesle Enterprise. "Myslím, že jsem na to přišel."
     "Přiznám se, že jsem se na to spoléhal, kapitáne Kirku," odpověděl Picard, nicméně v duchu si kladl otázku, jestli se Kirk prostě nezbláznil. I když, každý kapitán musí být trochu šílený, aby mohl své místo zastávat.
     "Antiprotonový ráz!"
     Asi se opravdu zbláznil. Ale, Picard se přistihl, že se ho zmocňuje určitý obdiv. "Vysvětlete!" požádal Kirka stručně.
     "Prostě to tu zničíme…" začal prostý výklad. "Exploze dvou nadsvětelných motorů, když bude správně načasovaná…"
     "Nemáme čas na dlouhé výklady, kapitáne," přerušil ho Picard. "Ta akce je vaše. I loď..." dodal a doufal, že to nebylo chybné rozhodnutí.

     Kirk jen souhlasně přikývl. "Pane Stene, potřebuji trochu únik informací z můstku. Hodně šumu, občas přerušit. Jasné?" Na okamžik se odmlčel a když Sten potvrdil rozkaz, začal mluvit. "Připravte se na oddělení talířové sekce." Na můstku se rozhostilo naprosté ticho. "Všichni civilisté a vůbec kdo tu nemá co dělat, se hned přesune. Zavolejte někoho, ať vezme náš talíř do vleku. Než to tu všechno exploduje, musí být v bezpečí."
     "V bezpečí?" zeptal se Picard. "Kde ho najdou?"
     "Spocku, jak daleko může jít antiprotonový ráz po výbuchu dvou nadsvětelných motorů?" Zdálo se mu to, nebo v pohybech romulanských lodí zaregistroval zaváhání…
     "Tady," odpověděl Spock a požadované údaje poslal na obrazovku.
     "Dobrá. Přesuneme se na bojový můstek. Pane Spocku, budete velet talířové sekci..." Otočil se ke Stenovi a charakteristickým gestem dal najevo, že má ukončit únik informací. Sten za okamžik přikývl. "Kapitáne Picarde, potřebuji loď s nejlepší manévrovací schopností…"
     "USS Tekonderoga, třída Akira," odpověděl zamyšleně Picard.
     "Fajn. Spocku, přenesete se na Tekonderogu. Případné hlášení ať vyřizuje někdo jiný. Romulané nesmí vědět, že jste tam vy," řekl a pak se na něčem tiše se Spockem domlouval. Vulkánec přikývl a odešel.

     Všichni zamířili na bojový můstek. Zmatek na lodi se nedal přehlédnout. Probíhala evakuace a, jak Kirk dobře věděl, v krizi jsou všechny evakuační plány zbytečné. Cestou se Kirk připojil ke Swanovi, který zvědavě sledoval veškeré dění. Picard si všiml, jak mu něco horlivě vysvětluje a po krátkém zaváhání souhlasně přikyvuje.
     "Stene, budete vysílat v kódu Wes 352 alfa..."
     "Smím vědět, proč?" zeptal se.
     "Oni ho znají," odpověděl Kirk k překvapení všech. "Jenže je tak nový, že nemohou předpokládat, že o tom víme."
     "Jsem připraven," přikývl Sten.
     "Vysílejte. Enterprise a Tekonderoga společně vyvolají explozi svých nadsvětelných motorů. Vzniklý antiprotonový ráz zničí oblast v rozsahu 6 sektorů. Zanechte boje a ustupte do bezpečí."

     "Talířová sekce je připravena k oddělení..."
     "Kapitáne Picarde," oslovil Kirk s úsměvem muže, který seděl v křesle vedle něj. "Nepřipojíte se k nim?"
     "Zapomínáte, že jsem kapitán Enterprise, kapitáne Kirku," odtušil Picard.
     "Rozumím. Zůstanete na potápějící se lodi," přikývl chápavě. "Stene, co ostatní?"
     "Flotila se stahuje na předem dohodnuté pozice."
     "Romulané?"
     "Zdá se, že čekají, co učiníme."
     "Zřejmě váš podfuk prokoukli, kapitáne…" zamyšleně pronesl Picard.
     "Podfuk?" zeptal se Kirk prostě. Tón jeho hlasu přiměl Picarda, aby se k němu otočil a podíval se mu do očí. Co v nich viděl ho přesvědčilo o…
     "K oddělení talířové sekce dojde za 15 sekund… 10 sekund… 5 sekund…" Loď se zachvěla. Za okamžik byla bojová sekce volná.
     "USS Saratoga vzala do vleku talířovou sekci, bezpečné vzdálenosti dosáhnou za 5 minut…" informoval Sten. Kirk se podíval směrem ke Swanovi, který od okamžiku, kdy přišli na bojový můstek, nezvedl oči od počítače. Teď zachytil Kirkův tázavý pohled a s úsměvem přikývl.
     "Šest romulanských lodí přešlo na nadsvětelnou rychlost. Ustupují směrem zpět na území Impéria…"
     To byla sice pravda, nicméně zbytek romulanské Flotily vyčkával. Občas některá loď vystřelila proti Enterprise a Tekonderoze, nicméně obě lodi vyvázly bez většího poškození.
     "Talířová sekce je v bezpečí…"

     Kirk se zvedl z kapitánského křesla. Zamnul si ruce a začal se procházet po můstku. Zcela ignoroval fakt, že tím ostatním leze na nervy. "Stene, zadejte kolizní kurs k Tekonderoze. Vysílejte v kódu Wes 325 alfa: USS Tekonderoga, zadali jsme kolizní kurs. Podle našich výpočtů ke střetu dojde za 2,25 minuty. Zároveň jsme spustili autodestrukční sekvenci," gestem naznačil Vulkánci u taktické konzole, že má spojení přerušit. "Potřebuji simulovat nárůst energie, který by tomu odpovídal." Když Sten potvrdil splnění rozkazu, přistoupil Kirk těsně k němu.
     "Další romulanské lodě se stáhly, ale ty ostatní soustřeďují svou palbu na nás. Chtějí nám zabránit v kolizi."
     "Stene, nesmíte změnit kurs. Ani o milimetr, rozumíte?" řekl Kirk a jeho hlas zněl naléhavě. Sten si ho okamžik prohlížel a v jeho tmavých očích se za okamžik objevilo pochopení.

     Všichni sledovali na obrazovce přibližující se Tekonderogu. Stenův klidný hlas odpočítával čas, který je dělí od kolize. Kirk přistoupil k Mi a položil jí ruku na rameno. "Mohla jste žít, kdybyste odešla s ostatními."
     "Asi ano, jenže mě připadá skvělé být tady," zněla bláznivá odpověď.
     "Skvělé?"
     "No ano. Chci se na vlastní oči přesvědčit, že skutečně zemřete."
     Kirk se nezmohl na žádnou odpověď.
     "Několikrát jsem uvažovala o tom, že vás zabiju osobně a určitě za to dostanu metál. Takhle budu mít jistotu, že už nikomu nebudete znepříjemňovat život…" dodala a pokoušela se skrýt úsměv. Kirk konečně pochopil a zatvářil se uraženě. "Tak se mluví s legendou?" zeptal se pohoršeně.
     "Vždycky, pane," odpověděla Mi naprosto vážně. "Protože si nic jiného nezaslouží."
     "Střet obou lodí za 60 sekund."
     Kirk se naklonil k Mi a políbil ji. "Nechtěl jsem zemřít bez toho," vysvětlil s úsměvem, když viděl její překvapený pohled. Pak jí políbil znovu.
     "Zbytek romulanské Flotily ustoupil…" přerušil napětí Sten.
     "Změňte…" začal Picard, ale Kirk ho přerušil. "Ne! Udržujte kurs…" Způsob, jakým to řekl, přinutil všechny poslechnout. Sledovali na obrazovce Tekonderogu, která právě provedla naprosto dokonalý úhybný manévr a o fous minula břicho Enterprise. O přesně vypočítaný fous. Přestože se obě lodě nedotkly, cítil Kirk, jak se Enterprise zachvěla.
     "Swane!" kývl na mladíka. Ten souhlasně přikývl, provedl několik operací na počítači a pak se usmál. Kirk se otočil k Picardovi. "Promiňte, ale manévrovací schopnost vaší Enterprise není tak dokonalá. Proto Spock počítal s tím, že nezměníme kurs a podle toho vypočítal svůj úhybný manévr.
     "Pane," přerušil je Swan, "romulanské senzory právě zachytili antiprotonový ráz, jehož síla odpovídá explozi dvou nadsvětelných motorů…" řekl a smál se od ucha k uchu.
     "Dobrá práce, Swane," odpověděli kapitáni jednohlasně.
     "Zbavte se odpadu…" zněl další rozkaz a vzápětí byl vesmír kolem obou lodí zaplněn troskami a vůbec vším, co se dalo po takové explozi předpokládat.

     "Ještě jedno mi vysvětlete, Swane," ozval se Kirk, když byl jeho poslední rozkaz splněn. "Jak jste se tak najednou ocitl přesně tam, kde jsme vás nejvíc potřebovali?"

     Všichni přítomní upřeli na mladíka zvědavý pohled. To ho na okamžik vyvedlo z míry, ale pak odvážně, možná až trochu suverénně, spustil. "No, zjistil jsem, kam vás uklidili. Řekl jsem si, že velvyslanec Spock určitě poletí pro vás. A protože mě potřebujete, rozhodl jsem se vám zkřížit cestu…"
     "Dobře, ale Va’tarch je od Země dost daleko. Není to žádný námět na školní výlet. Navíc neutrální zóna…"
     "Vždy se najde někdo, kapitáne, kdo si chce přivydělat. Můj taxikář se domnívá, že za tu cestu dostal víc než dobře zaplaceno."
     "Taxikář? Domnívá se?" začal Kirk, ale když viděl výraz ve Swanově obličeji, raději to nechtěl vědět.
     "Ano. Převedl jsem platbu pomocí počítače. Tedy, vypadalo to tak, že jsem ji převedl," zrozpačitěl na chvíli. Kirk mu na to ale neskočil. Swan byl evidentně spokojený sám se sebou a Kirkovi tím někoho strašně připomínal. Ale to už bylo dávno.
     "Kdo je ten nešťastník? Nějaký pašerák?"
     "To přece není důležité, pane. Také se neptám, odkud se vzala T’Lera. Ani co se stalo s lodí, kterou si velvyslanec Spock vypůjčil..."

     Kirk jen přikývl, úsměv, který se mu objevil ve tváři velmi rychle potlačil. "Máte pravdu, Swane. Jsou věci, které nemusíme vědět.

     Kirk seděl v Picardově pracovně. Oba popíjeli Earl Gray, pokud možno horký, a přemýšleli.
     "Vaší zásluhou jsme zvítězili…" začal Picard hovor.
     "Ne, kapitáne Picarde. Mojí zásluhou, a zásluhou všech zúčastněných, jsme získali čas. Hvězdná Flotila v této podobě nemůže zvítězit," řekl Kirk zachmuřeně. Nejhorší na tom bylo, že Picard cítil, že má pravdu.
     "Snad se velitelství Flotily z této situace poučí…"
     Kirk se napil čaje, zhluboka se nadechl a pak se na Picarda usmál. "Vy tomu věříte?"
     Picard jen zavrtěl hlavou. Opět se odmlčeli a po dlouhé době to byl opět Picard, kdo ticho přerušil. "Co kdyby na ten váš podfuk neskočili…"
     "Pořád ještě věříte, že jsem podváděl?" Kirk si Picarda pozorně prohlížel. Vlastně měl tohoto kapitána Enterprise docela rád. Jak už ho několikrát napadlo, kdykoli se s Picardem potkali, donutila je k tomu nějaká katastrofa. Přemýšlel, jestli by spolu mohli vycházet i tehdy, když by bylo všechno v pořádku. No, pomyslel si, teď bude mít čas to zjistit. Než dorazí na Babel, kde se koná mírová konference, budou mít pro sebe hodně času. Možná víc než dost.
     "Nemůžete hrát vabank, kapitáne, pokud nejste připraven o vše přijít. Pokud by na můj podfuk, jak říkáte, neskočili, byli by zničeni. Antiprotonový ráz by zničil vše v okruhu 6 sektorů. Ty výpočty, které provedl Spock, byly přesné."
     "Bál jsem se, že to řeknete," odpověděl Picard a opatrně odložil prázdný šálek na stůl. Na tázavý a částečně udivený Kirkův pohled vysvětlil. "Nesmíte to chápat tak, že se bojím zemřít. Zvlášť v takové situaci. Ale, bojím se toho, že se dostáváme do situací, kdy je hrdinská smrt," jeho ušlechtilou tváří při těch slovech přeběhl mírný úsměv, "jediné možné řešení."

Dvacet tři

     Kirk se rozhlížel po sále, ve kterém se všichni sešli. Možná bylo správné, že se tato schůzka konala právě na Babelu. Z biblického hlediska to vlastně byla určitá symbolika. Každý mluvil jiným jazykem; Kirk však věděl, že důležitější je obsah, než forma. Před okamžikem se přistihl při vzpomínce na svou první návštěvu na této planetě. Tenkrát to tu vypadalo úplně jinak. Velvyslanec Sarek tu slavil velký triumf, přestože mnozí ortodoxní Vulkánci jeho tehdejší proslov považovali za velmi emotivní. Bylo zřejmé, že Sarek tehdy vycházel z dokonalé znalosti psychologie a ze skvělého odhadu situace. Dokázal přimět zúčastněné strany, aby ho poslouchaly a co je hlavní, aby mu naslouchaly. Podíval se na Spocka s trochou obav. Bude mít Spock stejný úspěch, jako tenkrát Sarek? Nikdy by si nedovolil svého přítele podcenit, jenže teď bylo třeba přesvědčit obě strany, které oproti tehdejší situaci jednat nechtěly. Znovu ucítil ve své mysli Spockův uklidňující vliv a snad i trochu pobavení. Po chvíli padl Kirkův pohled na mladíka, který stál nedaleko a nervózně se připravoval na svou úlohu. Znovu si vzpomněl na toho neuvěřitelného spratka Jima Kirka, který se před lety rozhodl postavit na tu správnou stranu. Přistoupil k Swanovi a snažil se mu vnutit klid, který zásahem Spockovy mysli získal.
     "Co rodiče?" nadhodil.

     Swan překvapeně koukal. Pak se vzpamatoval. "No, pořád totéž. Otec se mnou nemluví a matka má strach…" říkal, jako by mu to bylo trapné.
     "To je pochopitelné," odpověděl Kirk. "Přejde je to. Nakonec si zvyknout a, možná, na vás budou pyšní."
     Chlapec zavrtěl hlavou. "Chtěl bych mít vaši jistotu, kapitáne Kirku. Chtěli, aby se ze mě stal lékař…"
     "Ještě stále se můžete rozhodnout…" navrhl Kirk a zkoumavě si Swana prohlížel. "I jako lékař byste našel v Hvězdné Flotile uplatnění."
     Znovu prudce zavrtěl hlavou. "Vy to nechápete, kapitáne. Já nechci být lékařem. Možná… možná jsem zbabělec, ale lékařem být nechci!"
     "Myslíte, že ze zbabělce se může stát kapitán hvězdné lodi?" zeptal se s úsměvem.
     "Omlouvám se, nechtěl jsem vás urazit a také jsem to špatně vysvětlil," vyrazil ze sebe Swan. "Nemyslím zbabělost tohoto charakteru. Víte, jako lékař jste většinu svého života naprosto bezmocný. Jste dobrý tak, jak jsou dobré vaše léky a zdravotnické zařízení. Stejně vám umírají pacienti a vy proti tomu nic nezmůžete. Asi bych to nezvládl a stal by se ze mě alkoholik… Kapitán se do takové situace nikdy nedostane…" zaujatě vykládal mladík.
     "Chandra padající na kapitána je jiného charakteru," řekl tiše Kirk a vzbudil tak Swanův zájem. "Jste sám. Stojíte mezi posádkou a prázdnem. Uděláte chybu a vaši lidé zemřou…"
     "Ano. Jenže jste-li lékař, zemřou mnohdy i když chybu neuděláte…" skočil mu Swan do řeči a chtěl pokračovat. V tu chvíli si Kirk uvědomil Spockův upřený pohled a když se podíval jeho směrem, zachytil gesto zvoucí Swana k řečnickému pultu.
     "Tak do toho, Swane," rýpl ho do žeber. "Nandej jim to."
     Následovala obsažná hackerská přednáška, která měla za úkol seznámit účastníky jednání o tajných informacích získaných z centrálních databází Flotily, V’Sharru a Tal Shiaru. Kirk sledoval přítomné a uvědomoval si, že možná právě Swanův podíl na zachování míru ve Federaci bude největší. Když si prohlížel představitele Vulkánu, mezi kterými seděl znovuzrozený Stal, napadlo ho, jak asi obyčejní Vulkánci daná fakta přijmou. To, co se stalo, bylo tak moc vzdálené vulkánským ideálům…

     Kirk si všiml, že ať se hne kamkoli, Mi je mu stále v patách. Vzato kolem a kolem, byla to její práce. Už mu to tak nevadilo, jako před několika měsíci, kdy se s ní seznámil a musel s ní proti své vůli spolupracovat. Alespoň částečně spolupracovat. Usmál se na ní. Přišla k němu a úsměv opětovala. Když si jí prohlížel, musel přiznat (pokolikáté už), že měl McCoy pravdu. Ve společenských šatech vhodných pro tuto příležitost vypadala Mi opravdu úchvatně. Ani admiralita se ve svých úvahách nezmýlila. Žena po jeho boku v nikom neprobouzela představu osobního strážce. Působilo to přirozeně. Dokonce zahlédl v některých pohledech závist. Proto teď naprosto nenuceně vzal Mi kolem pasu a jak tak stáli vedle sebe, vypadali, jako že se zaujetím sledují přednášku. Najednou si uvědomil, že je Mi trochu mimo. Zrovna se jí na něco ptal a ona neodpovídala. Podíval se stejným směrem jako ona. Zahlédl jen odcházející postavu. Nějaká žena.
     "Co se děje, Mi?" zeptal se. Jen zavrtěla hlavou.
     "Nevím. Jen takový pocit. Možná bude lepší, když mě pustíte…" řekla a podívala se mu do očí. Znovu si uvědomila, že v poslední dobou jí takový upřený pohled dělá poněkud problémy. Ovšem teď nebyl na něco takového čas.
     "Proč? Je tu nějaký váš přítel, který by mohl žárlit?" zeptal se, ale ona poznala, že si legraci nedělá. Nebo spíš že si ji dělá proto, aby odlehčil situaci. Proto se na něj nerozzlobila. Tentokrát ne.
     "Potřebuju být volná, kdyby se něco dělo," odpověděla, evidentně nešťastná, že nemůže říci nic konkrétního.

     Řečníci se vyměnili. Teď mluvil Spock. "Domnívám se, že když jste se všichni mohli seznámit se svědectvím Sevala z Vulkánu a poručíka van Rijka ze Země, tak vidíte údaje poskytnuté Swanem Regatem v jiném světle. Říkám, že válečný stav mezi Vulkánem a Zemí byl vyvolán úmyslně. Za tímto činem stáli ti, kteří si přáli rozpad Federace a zánik vulkánské společnosti tak, jak ji známe…"

     Přítomní souhlasně přikyvovali. Mírný šum v sále svědčil o tom, že už na sebe nekřičí, ale snaží se své názory sdělovat tiše.
     "Není to poprvé, kdy se objevily snahy rozbít Federaci," pokračoval Spock, když se sál utišil. "Ale je to poprvé, kdy byl k něčemu takovému zneužit Vulkán. Ani dnes však nepřestávám apelovat na vulkánskou logiku a lidskou intuici... Znovu vás odkazuji na informace, které máte všichni k dispozici. V okamžiku, kdy se Federace rozpadne, Romulané anektují Vulkán. Já…" Kirkovi se zdálo, že Spock trochu zaváhal. "…značnou část svého života jsem zasvětil práci na sjednocení Vulkánu a Romulu. Jenže jsem si to představoval jinak. Skutečnost, že můj sen byl takovým způsobem zneužit, je pro mne velmi obtížně přijatelná." Spock skončil a vrátil se zpět na své místo. O slovo se přihlásil Ro’gehch’har, prezident Federace.
     "Od okamžiku, kdy jsem oznámil, že trvám na této schůzce, došlo k několika pokusům o likvidaci mé osoby." Sál zašuměl překvapením. "Počítal jsem s tím, proto se mi podařilo přežít. Můj kolega," uklonil se směrem ke Stalovi, který seděl mezi ostatními Vulkánci, "to vyřešil znamenitě. Ovšem i tak se s několika útoky na svou osobu setkal. Z toho vyplývá, že nemluvíme pouze o Romulanech, kteří se rozhodli rozkolu ve Federaci využít. Bohužel musím konstatovat, že se ve Flotile i ve vulkánské společnosti našli tací, kteří se rozhodli tak, jak se rozhodli. Probíhá vyšetřování všech těch událostí a zdá se, že čistka, která na jeho základech proběhne, bude značná.

     Pořád si ale říkám, co se stalo, že to tito odpadlíci dokázali využít? Kde byla ta původní chyba? Nebo už je Spojená Federace Planet na tom tak špatně? Nevím. Možná je to spíš otázka pro filosofy a sociology. Každopádně bych vás rád požádal o pochopení k pochybením druhých. Situace, ve které se nacházíme, je velmi kritická. Boj a nepřátelství nikdy nic dobrého nepřinese. Během rozhodování používejte rozum, ale také srdce… A ještě něco," dodal, když už se chystal předat slovo dalšímu zájemci. "Vzhledem k tomu, že osob, kterých se vyšetřování týká, je velké množství, rozhodli jsme se k mírnému ústupku. Můžete to nazvat slabostí, ale rozhodně to tak není míněno. Všichni, kteří se v poslední krizi angažovali, už ví, že i na ně dojde. Nabízím jim určité velkorysé řešení. Kterýkoli člen Hvězdné Flotily může rezignovat na své místo. Řekněme dobrovolně. Pokud tak učiní během následujících 24 hodin, nebude vyšetřován. Odejde se ctí a budou mu náležet stejné výhody, jako kdyby odešel skutečně dobrovolně, o své vlastní vůli. Po uplynutí dané lhůty se s ostatními bude nakládat jako se zrádci! Své rezignace skládejte, prosím, do rukou zastupujícího velitele hvězdné Flotily admirála Xona…"

     "Můžete na okamžik?" ozval se za Kirkem ženský hlas. Otočil se. Před ním stála Romulanka. K jeho velkému překvapení. Rozhlédl se. Uvědomil si, že jeho postavení není zrovna nejlepší. Když Mi od něj odcházela, požádala ho, aby zůstal na místě a držel se mezi ostatními lidmi. Vlastně mu to přikázala. Jenže když odešla, rozhodl se jít za ní. Teď stál v malé postranní místnosti a proti němu stála Romulanka, která si s ním evidentně nechtěla vyměňovat zdvořilosti.
     "Co pro vás mohu udělat," odpověděl galantně a žádným gestem nedal najevo své skutečné pocity. Třeba si opravdu přišla jen popovídat. I když asi ne. Vlastně bez toho asi. Žena právě vytáhla jakousi dýku. Naprosto nevhodně ho napadlo, že by se Mi ta dýka určitě líbila. Vypadala jako dokonalá ruční práce, ale to ho příliš nepřekvapilo. Romulané si na zbraně potrpěli.
     "Přišla jsem si vyřídit účty…" zavrčela nevraživě a zmenšila vzdálenost mezi nimi.
     "Tak to se postavte do fronty a čekejte, až na vás přijde řada," odpověděl Kirk, stále ještě s úsměvem. "Když budete mít štěstí, i na vás se dostane."
     "Já nežertuji, Jamesi Kirku," další krok.
     "No dobře," přistoupil na její hru Kirk a chystal se k obraně. Ta žena vypadala docela šíleně. Přistihl se při úvaze, že jestli ten střet přežije, zabije ho Mi. "Co se vlastně stalo? Kdy jsem vám šlápl na kuří oko?"

     Romulanka se na okamžik zarazila, když přemýšlela o významu Kirkovy otázky. "Jsem Dorga," představila se. "žena Hirana, zástupce velitele romulanské flotily."
     "Těší mě," zachovával formální pravidla slušného chování Kirk. "Ale pořád nechápu…"
     "Nepřekvapuje mě to," odfrkla pohrdavě. Další krok. "Zničil jste mého muže. Ztratil čest i postavení vaší zásluhou…"
     "Poslyšte, dámo," začal Kirk už naštvaně. "Možná kdybyste mi rovnou řekla, co vás tíží, ušetřili bychom si spoustu času…"
     "Hiran měl na starosti invazi na Vulkán. Když zjistil, že žijete, rozhodl se zradit Impérium. Vždyť jste to teď slyšel, odkud myslíte, že má velvyslanec Spock ty informace?"
     "Myslel jsem, že ten chlapec..."
     "Ten váš chlapec se sice naboural do počítačů Tal Shiar," odpověděla a v jejím hlase zaslechl Kirk něco jako náznak obdivu, "ale tam nebylo všechno. Můj muž se rozhodl dodržet slib, který vám před sto lety dal, Jamesi Kirku…"
     Kirk zoufale pátral v paměti. Hiran… Hiran…

     "V takovém případě vám mohu jen popřát všechno nejlepší. A doufat v to, že si spolu ještě někdy popovídáme."
     "Děkuji vám, kapitáne Federace. Já ani příliš nepochybuji o tom, že si promluvíme - někdy později. Váš admirál Cartwright bude jednou muset odejít a já bych se docela vsadil, kdo bude jeho náhradníkem." Hiran se na chvilku odmlčel a zdálo se, že si pozorně prohlíží drobnou pestrobarevnou rybku, která se mrštně proháněla ve vodě u velitelových nohou. "A jeho náhradník," pokračoval tiše, "bude potřebovat zdroj informací, kterým bude moci věřit. Někteří z mých přátel s oblibou říkávají, že cenzura je jednou z věcí, které mají obě naše říše společné."
     Kirka jako by zasvědilo ve vlasech. Ty o tom víš, uvědomil si, ale nechal si tu myšlenku pro sebe. Jenom se usmál. "Ano, nový velitel Hvězdné Flotily takový zdroj rozhodně bude potřebovat, veliteli."
     Spolu pak zvolna kráčeli k výtahu.

     "Velitel Hiran," řekl a chápavě přikývl. "Tolik se toho změnilo. Nejsem velitelem Flotily…"
     "To je úplně jedno," zavrčela Dorga. "Když zjistil, že žijete, rozhodl se vám pomoci. Teď jsme museli opustit Romulus a odejít do exilu… Naše dcera zemřela."
     "To mu nemůžete zapomenout, že…" napadl ji verbálně Kirk. "Vám vůbec nejde o jeho čest, ale o jeho postavení… A smrt vaší dcery také nezaujímá ve vašem srdci přední postavení. Jinak by to bylo to první, co byste mi vmetla do tváře. Jste pokrytec, Dorgo…"

     Se zvířecím zavrčením se na něj vrhla. Kirkovi se nepodařilo dostatečně uhnout a tak ho její dýka zasáhla do ramene.

     To bylo také to poslední, co se Dorze podařilo. Jak si Kirk uvědomil, do celého zápasu zasáhla Mi. Jako blesk z čistého nebe. Odstrčila ho stranou a sama se postavila zuřící Romulance. Ta na změnu protivníka nereagovala a napadla toho, koho viděla. Mi. Přepočítala se. Tedy, ne až tak docela. Než klesla k zemi, podařilo se jí několikrát Mi poranit. Když si byla Mi jistá, že Romulanka se už nezvedne, otočila se a přistoupila se zaťatými pěstmi ke Kirkovi.
     "Milost," zašeptal kajícně. Pak se na Mi omluvně usmál. Mi věděla, že by mu ten úsměv měla jednou pro vždy z tváře otlouct, nicméně nějak jí to nešlo. Opřela se zády o zeď a sesunula se na zem vedle něj. Přitom uvažovala o tom, že bude muset změnit objekt. Už příliš podléhá Kirkovu osobnímu kouzlu. Místo toho, aby ho zabila, tedy v uvozovkách, za to, že porušil její příkaz stran bezpečnosti, sedí vedle něj a tváří se jako idiot. Přinutila se změnit výraz. Zvedla se a když se zvedl i on, vedla ho na místní ošetřovnu.

Dvacet čtyři

     Kirk stál vedle Spocka a bylo mu neuvěřitelně smutno. Uvědomil si, že Spock za okamžik opustí Zemi, aby se vrátil na Vulkán a zaujal své místo ve vulkánské společnosti, která se pomalu zbavovala všech nepřijatelných živlů. Jak už Kirk věděl, nepůjde o žádné drastické zákroky. Přičemž slovo drastické je nutno brát v uvozovkách. Všichni, kteří byli odpovědni za krizi, ke které došlo, dostanou na výběr. Buď přeprogramováni mysli, nebo vysídlení na nějakou ještě nekolonizovanou planetu ve vulkánské sféře vlivu. Tato možnost volby dala podle Kirka slovu drastické nový rozměr. Avšak jediné, co ho teď skutečně trápilo, byl fakt, že Spock znovu odjíždí. Věděl, že se jeho přítomnosti ve své mysli nikdy nezbaví, ale být s ním, mít přítele, kterému se dá stoprocentně věřit… Během posledních několika týdnů mnohokrát vzpomínal na jejich dřívější mise.
     "Rád bych vás zase viděl jako svého prvního důstojníka, Spocku…" řekl a podával Spockovi ruku na rozloučenou.
     "Všechno je možné, Jime. Jak jsem slyšel, dostal jste novou loď…" odpověděl Spock a pevně sevřel Kirkovu ruku.
     "Je to dobrá loď," odpověděl Kirk. "Ale není to Enterprise…"
     "To není, Jime. Ale na dnešní Enterprise se ani jeden z nás nehodí."
     "Možná jsme se skutečně přežili…" naznačil Kirk a snažil se ututlat fakt, že to je myšlenka, která ho sužuje od událostí na Veridianu III dnes a denně. Neututlal.
     "Tak jsem to nemyslel," oponoval mírně Spock. "Dokážete si představit, že byste měl na palubě děti?"
     Kirk se usmál. Téměř šťastně. V duchu si nadával, že pořád něco proti něčemu má. Má loď a hvězdu, podle které může plout… "Máte pravdu. Bylo by to děsivé…" oklepal se.
     "Je čas, Jime," řekl Spock, který si všiml gestikulace Elfa, který měl na starosti pravidelnou linku ze Země na Vulkán. Přistoupil ke Kirkovi a letmo vyhledal jeho kontaktní body. Žij dlouho a blaze, Jime…

     Mi Kirkův příchod nepřekvapil. Vlastně by ji překvapilo, kdyby nepřišel. Jak se doslechla, dostal novou loď. Jistě, žádný Interpid, Galaxy nebo Soverign, ovšem znala ho už dost dobře na to, aby souhlasila s jeho názorem, že není důležitá loď, ale její kapitán. A kapitán Kirk udělá z každé lodi tu nejlepší. Potěšilo ji, že si našel chvíli na to, aby se s ní rozloučil. Pobíhala po bytě, který jí přidělili a snažila se ho zútulnit. Její první byt! Otevřela dveře s úsměvem na rtech.
     "Poprvé vás vidím se smát tak upřímně," oslovil ji Kirk když jí předal malý balíček. "Nemá to, doufám, nic společného s tím, že se mě konečně zbavíte…"
     Zavrtěla hlavou a zvědavě prohlížela umně zabalenou krabičku. "Co je to?" zeptala se nakonec. Ani nečekala na odpověď a balíček rozbalila. Její tvář znovu rozzářil úsměv od ucha k uchu. "Čokoláda! Mléčná. A s oříškama!" zvolala nadšeně. Přistoupila ke Kirkovi a dala mu letmou, hravou pusu na tvář. Překvapeně vydechl.
     "Kdybych věděl, jak budete reagovat, přinesl bych vám ji už dřív…" řekl a opět se bavil jejími rozpaky. Ovšem jen okamžik, velmi rychle je zvládla. Zavrtěla hlavou a pozvala ho do svého budoucího obýváku. "Kdybych šel jinam, přinesl bych nějaký alkohol, ale nevěřím, že u vás bych s ním měl úspěch. Tak jsem přinesl čokoládu..." vysvětloval a pobaveně sledoval, jak se pustila do konzumace. Rozlámala ji na malé kousky, které velmi rychle snědla. Téměř všechny.

     "Já tomu pořád nemohu uvěřit," začala Mi s plnou pusou čokolády.
     "Čemu?" zeptal se Kirk a skrýval pobavení nad jejím momentálním vzhledem..

     Seděli v pokoji, který si Mi určila za obývací. Kromě květin a komunikačního zařízení sem umístila pouze dvě křesla a konferenční stolek. V jednom rohu stála nezbytná ikebana úctyhodných rozměrů. Cítil se tu příjemně. Vlastně jí trochu záviděl. I když se od ní leccos v posledních týdnech a měsících naučil, v místnostech, které obýval, stále ještě nedosáhl tak útulné atmosféry.

     Chtěl ještě něco říci, když v tu chvíli se do pokoje přiřítilo tornádo v podobě jejich zvířecího spolubydlícího z Va’tarch. Jakmile klokánek, kterého už byl pěkný kus, zmerčil Kirka, nadšeně se k němu vrhl v očekávání svého dílu pozornosti. Toho se mu v plné míře dostalo. Blaženě zalehl Kirka a vychutnával si drbání a hlazení na svých oblíbených místech.
     "Nějak jsem na něj zapoměl," říékal s úsměvem. "Jak mu nakonec říkáte?"
     "Obludo…" odpověděla, když spolkla další čokoládové sousto.

     Při vyslovení toho slova se klokánek zvedl a zamířil k ní. Vyčkávavě na ni hleděl, přitom učinil několik trhavých pohybů hlavou. Tyto pohyby byly v naprostém protikladu ke strnulosti celého těla. Zato Kirk se snažil tvářit ukřivděně. "Prosím?"
     "Tomu zvířeti," vysvětlovala s úsměvem, "říkám Obluda…" Zvedla se a Obludu odváděla někam pryč. Přes rameno ještě dodala: "Vlastně mi přišel říci, že má hlad."

     Když se vrátila, seděl Kirk stále na svém místě a zamyšleně upíjel džus. Zdálo se, že její příchod ani nezpozoroval. Až když se posadila zpět do svého křesla, znovu zvedl oči od skleničky. "Říkala jste, že tomu pořád nemůžete uvěřit. Čemu? Snad ne tomu, že jsem vám přinesl čokoládu?" zeptal se. Odložil prázdnou sklenici na stůl a gestem ji zastavil v okamžiku, kdy se zvedla, aby mu donesla další džus.
     "Nedokážu uvěřit tomu, že se velitel Hvězdné Flotily angažoval v podobném komplotu…" konkretizovala svůj dotaz do přijatelné podoby.
     "Jste ještě mladá, Mi. Až vám bude tolik, co mě, už vás něco takového nepřekvapí." Už vůbec ne, když je to Cartwright, pomyslel si.

     "Děd toho dnešního admirála Cartwrighta nesouhlasil s rozhodnutím Federace a Hvězdné Flotily o zahájení diplomatického jednání s klingonským kancléřem Gorkonem…" začal melancholicky vyprávět. Mi seděla ve svém křesle, nohy složené do tureckého sedu a napjatě ho pozorovala. Snažila se číst mu ze rtů dřív, než něco vysloví. "On a několik dalších členů admirality se spojili s některými Klingony a Romulany a Gorkona zlikvidovali. Pak se pokusili zničit i jeho dceru Azetbur, která v jeho politice pokračovala. Celé to vyústilo ve srážku na Kithomeru v roce 2293…" Všiml si jejího tázavého pohledu. "Ano, byl jsem tam. Tenkrát jsem měl hrozný vztek, protože jsem byl Klingony odsouzen k doživotnímu pobytu na Rura Pente. Což, jak se ukázalo, nemělo být příliš dlouho. Dnes už se na to dívám trochu jinak a částečně Cartwrightův postoj chápu. Já sám jsem se bránil svému pověření dopravit Gorkona na Zem a, co si budeme povídat, na večeři s ním jsem se choval velmi nevhodně… Vlastně ne nevhodně. Choval jsem se jako hlupák. Ale prostě jsem nedokázal připustit, že Klingoni… Nedokázal jsem jim odpustit Davidovu smrt a to, co udělali Carol. Vlastně jsem jim nedokázal odpustit jejich vlastní existenci…" Zdálo se, že spíš jen vzpomíná nahlas, než že by někomu něco vyprávěl. Dokonce se na několik minut odmlčel. "Všichni spiklenci byli odsouzeni k dost nepříjemným trestům. Od té doby se zřejmě datuje nenávist Cartwrightovy rodiny k Flotile a ke všemu, co zosobňuje. Aby Flotila dokázala svou dobrou vůli, syn a posléze i vnuk Cartwrighta nebyli postiženi za provinění svého předka. Bylo jim umožněno vystudovat Akademii jako každému jinému a zastávat význačná místa v hierarchii Flotily. Osobně jsem to vždy považoval za hloupost a zbytečnou velkorysost. Právě proto, že je velká pravděpodobnost, že se nenávist dědí. Stalo se Podle dosavadního šetření pracoval současný Cartwright pro Romulany už velmi dlouho. Vlastně od té doby, co absolvoval Akademii. Slíbili mu podporu v jeho kariéře a on slíbil jim, že jim pomůže v té záležitosti s Vulkánem…

     Dlouho trvalo, než jsme zjistili motiv T’Sar. Nebýt až chorobné Stalovy nedůvěřivosti, mohl už být mrtvý. Proto svou smrt se Spockem tak dobře naplánovali. Stalovi bylo jasné, že jeden nezdařený pokus vraždy budou následovat další a další, z nichž jeden bezpodmínečně bude úspěšný. Proto se Spockem zaranžovali smrt a místo jedu, který mu T’Sar připravila, vypil nějaký sajrajt, který ho přivedl téměř na okraj. Pak se zotavil a zbytek už víte."
     "Ale proč T’Sar?"

     Kirk se usmál a v jeho tváři zračilo zadostiučinění. "T’Sar miluje Targeta a on ji o to požádal…"
     "To není logické. T’Sar přeče dosáhla Kolinahru, nemůže se tolik zmítat v emocích. Navíc zabít někoho kvůli tomu, že si to nějaký chlap přeje…"
     Pokrčil rameny. "Nebyla jste to právě vy, kdo mi řekl, že Vulkánci emoce mají…"
     "Jistěže mají. Jen se jimi nenechají ovládat. Zpravidla. T’Sar musí být nemocná," odtušila.
     "Třeba je jen zamilovaná…" nadhodil.
     "To je totéž," zavrčela nerudně. "Mimochodem, kde je teď Cartwright?"
     Další pokrčení rameny.

     Mi se znovu pustila do čokolády, do těch několika málo kousků, které jí ještě zbývaly. "Tu mám nejraději. Ani nepamatuji, kdy jsem ji měla naposledy!" Nabídla mu. Jen zavrtěl hlavou a díval se, jak do sebe cpe zbylé kousky. Byla upatlaná kolem celé pusy a byla velmi roztomilá. Bezděčně zvedl ruku a setřel čokoládu, která zůstala na jejím horním rtu. Tím gestem ji probudil z jejího čokoládového transu. Prohlížela si upatlané ruce a hřbetem ruky si utřela obličej. Začal se smát.
     "Kdybyste se viděla!" Zamračila se a zamířila do koupelny.
     "Proč ten úsměv," znovu se zeptal, když se vrátila.
     "Já nevím. Je přirozené se smát. Nebo ne?" zeptala se po chvíli přemýšlení.
     "Asi ano. Ale vás jsem ještě neviděl se smát tak, jako teď," řekl a upil ze své sklenice, do které mu - navzdory jeho předchozím námitkám - dolila další dvě deci. Z oranžového džusu se mu utvořil knír nad horním rtem a ji na okamžik napadlo, že by zopakovala gesto, kterým jí sundal z pusy čokoládové drobečky. Neudělala to, nevěděla, co by si o tom myslel.
     "Nevím," ukončila nakonec toto téma. "Jinak jsem ráda, že jste si našel čas, abyste se se mnou rozloučil."
     "Vlastně jsem vám chtěl nabídnout místo u bezpečnosti na mé nové lodi," řekl a na konci té věty byl místo čárky malinký otazník. Byla překvapená. Pak jen zavrtěla hlavou.
     "Už mám práci a doufám, že mě bude bavit. Třeba časem, až mě bavit přestane a vy zrovna budete někde kolem..."
     "Já vím, mám se stavit," přerušil ji.

     Nervózně seděla a čekala. Neměla ráda situace, kdy nevěděla, co říci. A ta situace právě teď nastala. Už řekl, co říci měl, teď stačilo říci sbohem a mohl odejít. On však nevypadal, že by se chystal k odchodu. Seděl proti ní a prohlížel si ji. Začala přemýšlet, co by mohla dělat, aby to nevypadalo, že je nervózní. Když se zvedne a něco odněkud přinese, nebo někam dojde, bude to vypadat hloupě. Vlastně to je od něj dost ošklivé, řekla si najednou, že se jejími rozpaky baví. Co když mu to řekne?
     "Bavíte se dobře?" zeptala se tedy.
     "Proč si myslíte, že se bavím…" zeptal se pro změnu on.
     "Já nevím. Proč jinak byste se choval tak, jak se chováte?"
     "A jak se chovám?" odpověděl znovu otázkou. Zavrtěla hlavou.
     "Tohle nikam nevede. Nechcete mi říci, o čem přemýšlíte? Možná bych se přestala cítit tak hloupě a přemýšlet o tom, že se chováte hrubě…"
     "Já se přece nechovám hrubě," bránil se Kirk. "Jen si vás prohlížím. To je přece normální…"
     "To vůbec není normální," rozohnila se Mi. "Také si vás neprohlížím…" Tedy pokud si toho můžete všimnout, dodala v duchu. A také se za tu lež trochu zastyděla. Ve skutečnosti si ho prohlížela dost často, ale nikdy tak, aby si toho všiml.
     "Ale prohlížíte…" tak tedy všiml. Rezignovaně pokrčila rameny.
     "Proč mě nenecháte být?"
     "Zajímáte mě," odpověděl k jejímu překvapení. Pak se zřejmě rozhodl ji už netrápit. Zvedl se ze svého křesla a přišel až k ní. Klekl si vedle jejího křesla na zem.
     "Říkala jste, že se nemůžete zaplést s objektem," připomněl jí jeden zážitek z jejich nedávného zajetí. "Už nejsem váš objekt…" dodal významně.
     "No… to nejste… ale… Proto jste tedy přišel? Myslela jsem, že jste se přišel rozloučit…" přešla do útoku. Zřejmě úspěšně, protože vypadal, že ho její poznámka poněkud vyvedla z míry. Pro změnu to byl on, kdo nevěděl, co říci.
     "Vyrůstá z vás přitažlivá mladá žena. Je přirozené, že se chovám tak, jak se chovám. Stačí říci, že vás mé chování obtěžuje..." přehodil míč na její stranu hřiště.
     "To není fér…" bránila se. "Nejde přece o řečnické cvičení…"
     "Nejde, máte pravdu," dodal a zvedl ruku k její tváři. V duchu zalapala po dechu. Jeho dotyk v ní probouzel pocity, se kterými si nevěděla rady. Chtěla utéci, zároveň chtěla zůstat. Vadilo jí, že se jí dotýká, ale když na okamžik fyzický kontakt přerušil, tak jí to vadilo také. "Tak obtěžuje?" zašeptal.
     "Já nevím…" odpověděla zmateně.
     "Já vím…"

     Kapitánův deník, hvězdné datum 60637.2:K tomuto hvězdnému datu přebírám velení na USS Kurosawa, bitevním křižníku třídy Akira. . Jistě, není to Enterprise, ale jsem přesvědčen, že se jí brzy vyrovnáme, ba co dím, že ji předčíme. Není nás tu tolik, jako na Enterprise, ale na rozkazy, které jsme obdrželi, stačíme. Míříme tedy do centra Romulanské říše, kde máme svou přítomností podpořit USS. Titan. Po skončení tohoto úkolu budeme pověřeni průzkumem v dosud neprozkoumaných částech naší Galaxie. Budeme se odvážně pouštět tam, kam dosud žádný člověk… kam dosud nikdo nevkročil…
     Kapitánův osobní deník, hvězdné datum totéž:Na tato hvězdná data si nikdy nezvyknu.

     "Tak popojedem…" řekl a usadil se do kapitánského křesla. V duchu si zamnul ruce. Pak to udělal i ve skutečnosti. Členové posádky, kteří se zdržovali na můstku a jeho gesto zahlédli, se na něj přívětivě usmáli, než se opět sklonili ke svým panelům.
     "Dok hlásí vo... zpět, pane. Máme zastavit," řekl komunikační důstojník Jehožjménonedokázalvyslovit. "Co se děje?" zeptal se Kirk, možná trochu znepokojeně. Konečně našel smysl svého nového života a najednou měl strach, že mu ho zase někdo vezme.
     "Poslední člen posádky se ještě nepřenesl na palubu, pane," zněla odpověď.
     "Ještě se nepřenesl? Jak dlouho mu to bude trvat?" zeptal se, ale už byl na odchodu. "Jdu do transportní místnosti."
     "Pane," zarazil ho hlas Jehožjménonedokázalvyslovit. Byl to skvělý důstojník, proto si ho také Kirk vyžádal z USS Hikaru. Ale teď prostě zdržoval.
     "Co je?" zavrčel Kirk.
     "On se nepřenáší paprskem. Letí raketoplánem…"
     "Letí co? Tedy čím? Proč?" zeptal se nevěřícně kapitán. To mu tak ještě scházelo…
     "Nevím, pane. Z doku hlásí, že se odmítl postavit na přenosovou plošinu a nechal se na loď dovézt raketoplánem…"
     Kirk na okamžik ustrnul a pak jeho obličej ozářil šťastný, chlapecký úsměv.

Dvacet pět

     "Uvědomujete si, admirále Cartwrighte, že jste selhal?" Romulanův hlas zněl jemně, ale Cartwright v něm cítil jed.
     "Mám za to, že se na to díváte ze špatného úhlu," začal s obranou, ale měl nepříjemný pocit, že je zbytečná. Následující Romulanova slova ho o správnosti tohoto pocitu přesvědčila.
     "Víte, až tak moc mne nezajímá, co si o tom myslíte. Skutečností je, že jste slíbil něco, co jste nedokázal splnit. Podpořili jsme vás, zlikvidovali jsme vaše protivníky a urovnali vám cestu na místo velitele té vaší Flotily, které byste, uznejte, nikdy nezískal. Výměnou za to jste nám slíbil, že Vulkán vystoupí z Federace."
     "Všechno šlo podle plánu. Jenže kapitán Kirk..."
     "Kirk!" vyštěkl Romulan a jed z jeho hlasu přímo odkapával. "Jeden člověk. Navíc váš podřízený. To jste se ho nedokázal zbavit? Nehledě k tomu, že Kirk se neobjevil dnes. Už několik let víte o jeho existenci, dokonce jste mu vrátili hodnost a místo na Velitelství…"
     "Dohodli jsme se, že ho odstraníte. Je to vaše chyba, že zůstal naživu. Muselo vám být zřejmé, že když ho jen tak vysadíte na té planetě, znovu se objeví!"
     Romulan si v duchu musel přiznat, že na admirálových slovech něco pravdy je. Když zjistil, že James Kirk zůstal naživu, vydal se za ním, aby se ho zbavil jednou pro vždy. Výsledek byl hrozný. Tedy, ve svém důsledku. Jeho staré oči již viděly mnohé, ale toto přesahovalo jeho chápání i jeho dosavadní zkušenosti. Kirka a jeho společníky zachránil romulanský dravec. Zajímalo by ho, kdo to udělal a co ho k tomu vedlo. Jistě, šeptanda tu byla vždy, ale nějak si nedokázal představit, že by zástupce velitele romulanské Flotily zradil. Navíc takovým způsobem. Také skutečnost, že Hiran nebyl zabit, v něm vzbudila pochybnosti o pravdivosti těchto informací. Bylo třeba najít obětního beránka a Hiran jako zástupce velitele Flotily byl jistě tím pravým. Ovšem zabít ho, na to by bylo třeba získat pravdivé důkazy. To, že byl pouze odstraněn ze svého místa ve Flotile i na Romulu, to mluvilo v jeho prospěch. No, nebyl tady proto, aby o něčem takovém příliš dlouho přemýšlel.
     "Admirále Cartwrighte," řekl tiše, nicméně odhodlaně. Při zvuku těch slov se Cartwright začal potit. "Myslím, že je na čase se rozloučit."
     "Rozloučit? Domnívám se, že vám až tak příliš nerozumím."
     "Budete muset vystoupit, admirále," vysvětloval Romulan s vážnou tváří.
     "Vystoupit? Zbláznil jste se? Vždyť nejbližší základna Federace je odtud dva dny warpem 6!" reagoval admirál a v duchu slyšel zvonit hranu. Obával se, že zvoní jemu.
     "Máte pravdu, admirále. Vaše znalosti okolní oblasti jsou přesné. Nicméně na svém požadavku trvám. Vystoupíte. Teď hned!"

     Zrada je stará, jako lidstvo samo. Možná to byla myšlenka, která napadla Cartwrighta, když si prohlížel okolní vesmír. Kdesi v dáli svítil Cestus III. a on si vychutnával ten pohled. Nikdy nevěřil, že ho uvidí. Pak ho obklopila tma, jak jeho oční bulvy explodovaly.



     K O N E C 1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries