lcars
logo

Sršeň


Autor: Jan Hlávka
Archivováno dne: 03. 02. 2003
Stav povídky: dokončená
Velikost: 114 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: nazařaditelné
Období:
Hlavní postava(y):
Kategorie: napětí
Spoiler:
Stručný obsah:
Jak lze také bojovat s Borgy.
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Sršeň

Jan Hlávka


     Když došlo ke změně kurzu, Aren Garell spal. Schoulený do klubíčka ležel v těsném prostoru vyrovnávací tlakové komory záložního ventilačního systému někde mezi osmačtyřicátou a devětačtyřicátou palubou, nohama se opíral o matně šedý válec Bomby, z jehož vrcholku zářilo dolů mdlé, žluté světlo... když se náhle ozvalo tiché pípání gyra. Aren se probudil prakticky okamžitě. V posledních týdnech (anebo to byly už měsíce?) spával jen krátce a špatně, a i když se pak cítil stále unavený, nemohl s tím vůbec nic dělat - poslední kapsli sedativa spolkl už asi před rokem a půl.
     Rychle potřásl hlavou, hřbetem zdravé ruky si protřel oči, shodil si z čela dlouhé, mastné vlasy a zvedl malý, vajíčkovitý přístroj u protější zdi. Kromě názvu nemělo gyro samozřejmě nic společného s gyroskopy, užívanými kdysi ve starých atmosférických letadlech. Tohle gyro bylo dokonale izolované, ultracitlivé čidlo, schopné zachycovat i přes jakékoliv inerciální tlumiče nepatrné změny v momentu hybnosti lodi, tak malé, že by je člověk ani nepostřehl. Signály pod úrovní tři odpovídaly jen nevýznamným korekcím kurzu, do šestky dílčím změnám a nad šest už vysoké prioritě, Garell odklopil vršek přístroje a zadíval se na deset malých diod pod ním - osm z nich oranžově blikalo. Vysoká priorita.
     Pod diodami, na displeji ne větším než nehet u palce, zářil ještě jeden údaj: Pravděpodobný nový kurz. Gyro samozřejmě nemohlo určovat polohu nebo souřadnice, ale ze síly a charakteristiky inerciálního pulsu uměl jeho mikropočítač zhruba odhadnout kam a o jak velký úhel se loď asi otočila vzhledem k dřívější trajektorii. Normálně by to bylo k ničemu, protože Aren pochopitelně vůbec netušil odkud nebo kam se letí, ale co se naučil v omezené míře číst navigační záznamy a porovnávat je s údaji z gyra, se jeho odhady značně zpřesnily. Jistě, bylo mu to vlastně k ničemu, protože tak jako tak nemohl nic ovlivnit... ale ze všeho nejhorší byla ta nečinnost.
     Rychle sklapl gyro, přitáhl si na klín pevný, aerodynamicky tvarovaný tlumok, který měl předtím pod hlavou a otevřel ho. Vstrčil čidlo zpátky do kapsy uvnitř a z jiné vytáhl konzoli deníku, plochou, černou krabičku o něco větší než dlaň. Odklopil víko, na displeji na jeho vnitřní straně automaticky naskočilo okno pro autorizaci a dole pod klávesnicí se ze základny přístroje vysunula krátká, ostrá jehla. Prsty s dlouhými, ulámanými nehty pečlivě vyťukal svůj osmimístný kód a pak na ni přitlačil pravý ukazovák, dokud neucítil slabé píchnutí. Jehla byla vlastně výstupem kontrolního mechanismu, který při každém použití zkoumal složení a specifickou rovnováhu některých látek v jeho krvi. Jak přesně fungoval Aren z důvodu utajení nevěděl, ale údajně dokázal spolehlivě zachytit i sebemenší přítomnost nanosond v krevním řečišti - pokud by se tak stalo, anebo pokud by zadal nesprávný kód, deník by se okamžitě zablokoval a vymazal.
     Přístroj tiše zavrčel a jehla zajela zpět. O vteřinu později na obrazovce naskočilo datum a prázdné okno pro nový záznam - autorizace potvrzena. Několika stručnými slovy Aren popsal změny kurzu, připojil údaje o posunu z gyra a ještě než deník znovu uzavřel, letmo mrkl na datum posledního záznamu v rohu - bylo osm týdnů staré. Překvapilo ho to - netušil, že už je to tak dlouho...
     Vrátil konzoli do tlumoku a několikrát se dlouze nadechl. Na spánek už nebylo ani pomyšlení, měl-li něco zjistit o tom novém kurzu, musel si pospíšit, protože to nebude snadné. Vyndal z tlumoku záznamník a SOK, a položil je vedle. Svítilnu a disruptor měl stále při ruce na podlaze, odstrčil je stranou a přitáhl se v těsném prostoru komory blíž k Bombě. Nehtem odsunul matný, kouřový plát na boku a zběžně přelétl očima zářící údaje pod ním - magnetické svorky, izolace, napájení i stínění, všechno se zdálo být v pořádku, energetická hladina na 87%. Vrátil panel zpět a otevřel čtyři masivní spony u okrajů válce. Tlumok měl ve své tuhé zadní stěně oblou prohlubeň, do které se dala Bomba přesně zasunout a upevnit, Garell zaklapl úchyty, otočil se a po chvíli námahy se mu ho podařilo dostat jednou rukou na záda. Bomba vyčnívala jen nepatrně a nevytvářela žádné ostré hrany, za které by mohl někde zachytit, ale stejně byla těžká a Aren zase ucítil tu bolest v paží i levé straně zad - ignoroval ji.
     Utáhl si na čele obroučku SOKu tak, aby emitor rozptylového pole vyčníval ve správném úhlu nad levým uchem a zasunul napájecí konektor do levé zdířky baterie na opasku. Do pravé zacvakl kabel záznamníku, do pouzdra na boku zastrčil disruptor a rozsvítil svítilnu. Nacvičeným hmatem sáhl za záda, zhasl žluté světlo emitoru Bomby a utáhl jistící popruhy tlumoku přes prsa a břicho. Se svítilnou navlečenou na zápěstí se naposled rozhlédl, pozorně a pečlivě se ujistil, že v prostoru, který právě opouští po něm nezůstane nic nepatřičného... a pak s tichým zasténáním narovnal ztuhlé kosti, zhasl světlo a v předklonu se vyplížil ven.
     Tichý, tepavý hukot. Zelené, syrové šero pronikající do tmy mřížemi větracích otvorů na podlaze i stropě a jemný, ale zřetelný průvan svěžího vzduchu. Svěžího... Aren si vzpomínal, že když ho ucítil poprvé, zdál se mu suchý, sterilní a páchnoucí podivným, kovovým pachem, ale teď už mu opravdu připadal svěží - poznal by vůbec ještě, co to je pravý, přírodní vzduch? Anebo se tenhle pach už stal jeho součástí natolik, že ho bude provázet navždy, dokonce i kdyby se mu podařilo vrátit? Nevěděl.
     Centrální větrací šachta byla v těchto místech tak vysoká, že mohl kráčet téměř vzpřímený, jen musel dát pozor, aby neuhodil hlavou o konce podpůrných žeber pod stropem. Opatrně překračoval mříže větracích otvorů na podlaze - protože tu vždycky bylo riziko, že by některá mohl a pod jeho vahou povolit - až došel k místu, kde se k centrální šachtě připojovala kolmá technická spojka na horní paluby. Při stěně se zvedal nahoru jednoduchý žebřík, Garrel se chytil prvního stupně a začal se pomalu drápat vzhůru. Zdaleka už mu to nešlo tak jako dřív, ale nakonec nebylo kam spěchat - měl spoustu času. Třeba celou věčnost... téměř.
     Hlavní navigační uzel byl přesně o pět palub výš. Aren šplhal vzhůru a přitom pozorně odpočítával výstupy potrubí po levé ruce, ačkoliv věděl, že je to zbytečné. Protože dřív z bezpečnostních důvodů často měnil stanoviště, v téhle části krychle by se snadno vyznal třeba poslepu - dvacet palub nahoru i dolů od svého úkrytu až k vnějšímu plášti měl zmapováno až do poslední odbočky, a o dalších zhruba třiceti měl poměrně dobrou představu. I tady samozřejmě byla místa, kam se nemohl dostat, poněvadž tam buď nevedl ventilační systém, anebo by to bylo příliš nebezpečné, ale celkově se dalo říct, že i kdyby někde špatně odbočil, cestu domů do vyrovnávací komory by našel docela snadno. Domů... Aren se té představě usmál.
     Odsunul stranou poklop odbočky potrubí. Nebyl nijak zajištěný - tuhle cestu užívala jen údržba a to ještě vzácně - ale přesto zůstal chvíli ve střehu, teprve pak rozsvítil světlo a opatrně se přehoupl z žebříku. Tahle šachta byla už mnohem menší, dalo se jí projít jen po čtyřech. Garell rozepnul přezky, setřásl tlumok ze zad a začal se pomalu plazit vpřed. Tahat Bombu s sebou nemělo cenu, bylo to jen pár metrů - a kdyby ho tu překvapili, byla by mu stejně k ničemu. Přes tlumený hukot zaslechl přímo pod sebou ostrý zvuk kroků. Dřív by se opatrně přikrčil a počkal, ale teď klidně pokračoval dál. Věděl už, že hluk dole v chodbě je příliš silný, než aby ho mohli zaslechnout - a i kdyby, ti co tam chodili stejně neposlouchají...
     Svítilna, kterou si pověsil na krk, ozářila vpředu mírnou zatáčku - byl na místě. Dolezl k ní, namáhavě se přetočil na bok a zadíval se na větrací mříž po pravé straně šachty. Její okna byla příliš malá a celý otvor byl v příliš ostrém úhlu, než aby mohl zahlédnout něco jiného než protější zeď, ale to nevadilo.
     Aren uvolnil od pasu záznamník. Byla to malá krabička, o něco větší a hranatější než konzole deníku, spojená pružným kabelem s baterií na opasku. Garell nahmatal na přední straně malý, kovový knoflík, otočil jím a vytáhl ho ven i s tenounkým optickým vláknem, ne kterém byl upevněný. Prostrčil ho skrz mříž a pomalu spouštěl dolů, vlákno bylo dlouhé něco přes metr, ale v tomto případě stačila ani ne polovina, nakonec zvedl přístroj k očím, stiskl spínač - a na malé obrazovce naskočil pohled z mikrokamery na jeho konci. Zprvu byl roztřesený, namířený do hluchého kouta místnosti, ale Aren dvěma prsty jemně zaostřil, pootočil, a za pár vteřin už viděl přesně ten oválný sloup, jaký chtěl. Jeho leskle černá plocha byla do skoro dvoumetrové výšky celá pokrytá blikajícími, smaragdově zelenými znaky, a navíc u něj zrovna nikdo nestál - ideální. Aren rychle stiskl palcem tlačítko nahrávání, odpočítal pět vteřin, a pak ho pustil. Vytáhl vlákno zase nahoru, ale ještě než opatrně protáhl mikrokameru mříží, nedalo mu to, aby se ještě letmo nerozhlédl kolem.
     Tentokrát byli tři. Jeden stál u panelu hned vedle a další dva o kousek dál. Ten první byl opravář - dalo se to poznat podle protézy levé paže - a ten u panelu byla běžná obsluha, ale typ toho třetího Aren nepoznal. Byl to prostě jen další voják, jeden z mnoha, a důležité bylo jen to, že mu jeho změněný obličej nikoho nepřipomínal, všiml si jen, že to byla žena. Byla...
     Potřásl hlavou, rychle vypnul záznamník a začal lézt zpátky. V půli cesty si uvědomil, že ho začíná znova bolet ruka a když se dostal k tlumoku, už ji ani necítil - lézt teď hned dolů by nebyl dobrý nápad.
     Odstrčil tlumok i uvolněný poklop dál, spustil nohy přes okraj šachty a pomalu se vleže natáhl. Zřetelně cítil, jak mu při tom praská v páteřních obratlích, jak mu z nich do nohou i do trupu vystřeluje horká, bodavá bolest... a vzpomněl si na tu stěnu. Asi rok a půl po svém příchodu pocítil první příznaky. Stoupl si tenkrát zády ke zdi v hlavní šachtě a nožem do ní vyškrábal rýhu ve výši své hlavy. Každý měsíc se tam pak chodil kontrolovat a kdykoliv to udělal, zjistil, že je o něco menší než posledně, jak se jeho páteř pomalu křivila a ohýbala. Důvod byl jasný - neměl kde se narovnat. Spával stočený ve vyrovnávací komoře a naprostou většinou šachet mohl prolézt jen ohnutý nebo po čtyřech. Jediné místo, kde se mohl skutečně narovnat, byla hlavní ventilační chodba, jenže tam se usadit nemohl, bylo by to příliš nebezpečné. Zatímco potrubí a komory v záložním systému byly kontrolovány jen zcela výjimečně, primární rozvod procházela údržba pravidelně, dříve či později by ho tam nevyhnutelně našli - a co by se dělo pak si Aren dobře pamatoval. Věděl přitom, že právě zborcení páteře bylo jednou z hlavních zdravotních komplikací, před kterými ho lékaři v Centru varovali - proto ostatně vybrali ze všech kandidátů toho nejmenšího - a věděl také, že nakonec ho vyřadí z provozu úplně, ale nemohl s tím vůbec nic dělat... jako ostatně se vším.
     S pomalým, bolestným povzdechem se znovu napřímil a odepnul od pasu záznamník. Když už se sem vláčel, nebyl žádný důvod čekat s vyhodnocením až do komory, klidně to může udělat hned. Vyvolal nahraný záznam, najel na záběr kontrolního panelu a zvětšil ho. Z tlumoku vyndal gyro na jehož displeji dosud zářily údaje o posledním impulsu, a s pohledem upřeným na zelené kruhy začal v duchu pomalu počítat. Přitom se nepatrně usmál. Jazykoví experti Centra se tohle písmo snažili rozlousknout přes dva roky, neuspěli - a on to dokázal za pět měsíců. Jistě, měl k dispozici mnohem víc materiálu než jen pár roztřesených snímků od vesměs mrtvých členů výsadků, a taky spousty času, ale Aren věděl, že to hlavní bylo v principu. Šifranti a lingvisté Centra pohlíželi na tyhle znaky stejně jako na kterýkoliv jiný cizí jazyk a naprosto přitom přehlédli tu nejzákladnější otázku: Proč by si ve společenstvu telepaticky propojených tvorů měli posílat dopisy? Písmo vždy sloužilo ke komunikaci. Ale když je vaše mysl neoddělitelně spojená s miliony jiných v celek, kde vám stačí se jen zamyslet a dostanete okamžitou odpověď téměř na cokoliv, je nějaká písemná komunikace úplně a od základu zbytečná - pokud nejde jen o něco tak nevýznamného jako třeba ovládání počítače. Pro nastavování kurzu nebo ladění senzorů přece není nutné kolektivní vědomí, stačí jen vytvořit nějaký primitivní jazyk k ovládání lodi a jenom tak pro jistotu (protože jeden nikdy neví, co se může stát), a je po problému. Když si Aren tohle uvědomil - že tento jazyk vlastně není žádnou řečí v běžném smyslu, ale jen uměle navržený systém znaků k zálohování dat a řízení strojů, bez kontextu, bez poznání, pouhá pomocná berlička pro kolektivní vědomí - byl už zbytek snadný. Kdyby věděl, co se stane, určitě by s tím počkal na později, měl by aspoň co dělat, ale-
     Aren překvapeně zamrkal. Zvýšil kontrast obrazovky, zvětšil příslušnou pasáž a znovu se ponořil do změti zelených kruhů v domnění, že třeba něco přehlédl... ale nebylo to tak. Výsledek byl stále stejný a on cítil, jak mu náhle začíná stále rychleji a silněji bušit srdce a jak se mu do celého těla rozlévá zvláštní teplo. Vypnul záznamník, položil ho stranou a znovu se natáhl na podlahu. Zavřel oči a dlouze, zhluboka se nadechl. Najednou znova viděl Lavinii, oblečenou v letních šatech, jak mu s rozepjatýma rukama běží vstříc, viděl znovu své Poslání a taky tvář toho chlapce. V uších mu hasly tiché výkřiky a smích, cítil kovový pach vzduchu a chvějivý hukot pod sebou, ale na tom nezáleželo. Pokud byly jeho výpočty správné, pokud se nemýlí a neudělal nějakou chybu, pokud je odhad kurzu přesný, záleželo teď na jediném.
     Nový kurz vedl přímo do středu borgského území.
     Po pěti letech se krychle konečně vracela domů.
      
     K Centru se přihlásil jako dobrovolník, když bylo Alys šest let. Většina známých a dokonce i pilotů jako Gedek jeho rozhodnutí nechápala, ale Lavinie ano. Neschvalovala ho - ale chápala. Dobře věděla, proč se každou noc budí hrůzou a proč na oslavu Alysiných narozenin nepozval kromě Gedeka ani jednoho člena své letky, proč tak moc hledá zapomnění. I ona znala situaci. Jako každý, kdo nad tím úmyslně nezavíral oči věděla, že černých krychlí nad Rewerou týden po týdnu přibývá a že už brzy nezbude nikdo a nic, co by je zastavilo. I ona cítila tu hrůzu a bezmoc z představy, kde možná bude Alys za další dva roky a chápala, že právě ta bezmoc dohnala jejího muže k rozhodnutí, které učinil. Nikdo mu ho ani jediným slovem nevyčetla - ale přesto s ním nesouhlasila.
     V Centru jednali s Arenem poctivě, tak poctivě jak jen bylo za daných okolností možné. Nemohli mu říct všechno, nicméně přesně věděl, o jaký typ akce se jedná a jaká je šance na návrat. Fyzickými a psychologickými testy prošel jako jeden z nejlepších, ale dokonce i když se už učil zacházet s vybavením a znal v hrubých rysech podstatu Poslání, pořád měl kdykoliv možnost odmítnout. Neudělal to. Věděl, že je to dobrý plán, plán, který má šanci uspět a který dával Alys i ostatním naději... a neměl ve zvyku couvat. Navíc celý výcvik trval skoro rok a i když už nebyl pilot, od Gedeka dobře věděl, že za tu dobu se to zhoršilo daleko víc, než předvídali i ti největší pesimisté. I podle těch nejrůžovějších odhadů byla už polovina všech materiálních zdrojů Rewery zcela vyčerpána a ani pomoc zvenku nedokázala tuto zvětšující se propast pokrýt. Obranné lodě se už ztrácely tak rychle, že stěží stačili stavět nové a Borgové navíc stále zvyšovali tlak, něco takového nebylo možné vydržet, alespoň ne moc dlouho - šeptalo se o přísně tajné interní zprávě, která přiznávala porážku nejpozději do sedmi let...
     Další tři měsíce zabralo čekání na vhodnou příležitost. Po tu dobu musel být neustále připraven. Ve dne v noci, ani na minutu se nesměl vzdálit ze základny a když příležitost konečně přišla, nestačil se ani rozloučit. Mohl jen napsat dopis, tak jako to dělali všichni odsouzenci před popravou, a to bylo právě tím, co Arena pálilo nejvíc: Že po tom, co se obětoval ve jménu nepatrné naděje pro svou dceru, mu ani nebylo dovoleno se s ní rozloučit. Alys teď bylo něco přes deset let a určitě věří, že je mrtvý. Možná jí Lavinie ještě neřekla pravdu, že utěšila její dětskou duši nějakou milosrdnou lží, ale pokud ve svém Poslání uspěje, jednoho dne se to jistě dozví. Snad na něj bude alespoň trochu pyšná, ale to byla jen chabá útěcha a pomyšlení na to rozloučení stále bolelo... mnohem víc než pahýly po jeho prstech.
     Obranné lodě zastavily krychli u Formaxu, poslední planety rewerské soustavy. Jedenáct jich při tom bylo zničeno a dalších osm těžce poškozeno, na nějaké pronásledování se nedalo ani pomyslet - ale právě proto to byla šance.
     Loď Centra proklouzla do bitevní vřavy až v posledním okamžiku. Nestřílela. Jenom se mihla kolem, pár vteřin předtím než odražený a na několika místech stále hořící nepřítel zapojil záložní štíty a přešel do warpu... a právě v tom posledním okamžiku vyslal speciálně upravený transportér na jeho palubu jeden jediný, krátký impuls. Vzhledem k tomu, že o interiéru krychle byly k dispozici jen dohady a přesné místo se dalo pouze odhadnout, to byl kritický okamžik, snad nejslabší článek celé operace... ale podařilo se.
     Před pěti lety, sedmi měsíci a jedenácti dny stál Aren Garell poprvé ve ventilační šachtě a ochutnával kovem prosáklý vzduch. Jeho noční můra začala.
      
     Vrátil se zpět do vyrovnávací komory, ale už nespal. Autorizoval další záznam do deníku a pečlivě zapsal postup při výpočtu kurzu i jeho předpokládaný cíl. Jako dřív přitom pozorně vybíral slova a dával pozor na chyby - a najednou mu to už nepřipadalo směšné. Taky dostal chuť se najíst, mimo rozvrh, prostě jen tak - a to se mu už dlouho nestalo.
     Uvolnil od tlumoku Bombu a odšrouboval vrchní část se světlem. Pod emitorem byl zabudován recyklační článek a primitivní replikátor, napájený jednak právě z recyklačního procesu, ale hlavně ze samotného žhavého srdce Bomby. Recyklátor mohl zpracovávat prakticky cokoliv, hlavně však biologický odpad, protože tu přece nemohl nechávat loužičky a hromádky někde v koutech. Aren si pamatoval, že při výcviku a ještě i později mu připadalo dost... zvláštní, vykonávat osobní potřebu do třicetimegatunové antihmotové nálože, ale teď už nad tím dávno přestal přemýšlet - udělal to, a pak se začal věnovat replikátoru.
     Byl to ten nejjednodušší možný typ a samozřejmě nemohl vyrábět žádné složité látky ani kovy, ale v seznamu bylo přesně deset substancí, navržených jako co možná nejideálnější výživa, složením připomínaly mořské řasy. Garell kdysi se smíchem prohlašoval, že všechny chutnají jako kořeněné bláto - ale teď si prostě namátkou vybral jednu porci a začal jíst. Jako talíř mu sloužil hladký kus plastiku, který odpáral z dvojitého dna tlumoku a jako lžíce jeho nůž. Kdysi měl obojí, ale o to přišel i se dvěma prsty na levé ruce, zbyl mu jen malý pohárek na pití, který ale chránil jako oko v hlavě - kdyby ho ztratil, musel by nejspíš pít ze svých prošoupaných a rozpadajících se bot.
     Když dojedl, zreplikoval si kromě obvyklé sklenice vody ještě trochu zředěného etanolu. Ten byl v nabídce čistě z lékařských důvodů - kromě peroxidu vodíku to byla jediná dezinfekce, jakou měl - ale Aren časem zjistil, že se dá využít i jinak, dělal to ovšem jen velmi zřídka. Nešlo pouze o disciplinu. Ačkoli bylo replikované jídlo velmi poddajné, poslední dobou cítil bolest při každém kousnutí. Zuby mu černaly a viklaly se, dásně krvácely a jen dotek alkoholu vyvolával bolest, která byla strašlivá, naštěstí ale rychle mizela. Aren věděl, čím to je. Jednoduchý replikátor nedokázal vyrobit všechny prvky nutné ke správnému fungování organismu a některé vitamíny a minerály tak v jeho stravě zcela chyběly. V Centru si tohoto nedostatku byli vědomi a proto mu přidali do tlumoku krabičku malých kapslí, zatavených v plastikové folii. K doplnění výživy stačilo vyloupnout a spolknout jednu týdně, později to prodloužil až na jednu měsíčně - a poslední vzal před půlrokem. Teď se mu už lámaly nehty, loupala kůže z prstů, podle potíží při psaní deníku usoudil, že se mu začíná zhoršovat i zrak a kdykoli zajel rukou do vlasů, zůstávaly mu jich chomáčky mezi prsty, medikomp ani vitamíny ale už neměl, takže co se dalo dělat - mohl to jen ignorovat...
     Chápal, že to nebyla ničí chyba. Tahle akce měla podle plánu trvat nejdéle dva roky, rozhodně ne pět a půl - ale Aren už také věděl, jak hrozně svého nepřítele podcenili. Věděli toho o nich moc málo a o jejich skutečné síle neměli ani ponětí. Vždycky přilétla jen jedna krychle, nejvíc dvě. Stratégové Obrany z toho vyvozovali, že zřejmě nemají tolik lodí, anebo že jejich prioritní zájmy jsou někde jinde a tyto útoky tvoří jen jakousi okrajovou činnost, na kterou nechtějí vynakládat tolik zdrojů, ale Aren už věděl, jak naivní to byla představa. Jejich zdroje musely být podle měřítek Rewery prakticky nevyčerpatelné a počet jejich lodí obrovský. Také ničení a asimilace jiných druhů byla podle všeho ne prioritní, ale doslova jednou náplní jejich existence, ale strategie byla odlišná. Borgové neradi podnikali nějaké velké invaze. Útočili po jednom nebo jen v malých skupinkách a pokud napoprvé neuspěli, prostě se stáhli a zkusili to za čas znova. Samozřejmě přitom vždy utrpěli ztráty, ale málokdy nějak vážné - a sami způsobili zkázu mnohem větší, dusili prostě své oběti soustředěným tlakem tak dlouho, dokud nepadly. Proč to dělali zrovna takhle Aren netušil, ale časem dospěl k závěru, že v tom byl jistý širší záměr. Tím, že Borgové poskytli svým obětem určitý čas je zároveň stimulovali k rychlejšímu technologickému rozvoji. Napadení trávili celá léta marnou snahou zdokonalovat své lodě, zbraně, obranné techniky, vlastně každý aspekt své civilizace, a jakmile padli, všechno to bylo asimilováno spolu s nimi - všechny vědomosti a nápady, které pro boj s nimi vyvinuli, mohli Borgové okamžitě použít k dalšímu zdokonalení své obrany. Svým způsobem to byl podobný přístup, jako když vědec v rámci vývoje nové vakcíny infikuje pokusná zvířata oslabenými zárodky nemoci, která je neusmrtí, ale povzbudí výrobu protilátek - jenže tady nevyvíjel vakcínu lékař, ale choroba, ten nejhorší mor ze všech. Kdyby Borgové chtěli, mohli smést Reweru za jediný den, ale to neudělali. Čekali, úmyslně to protahovali, aby pak získali co nejvíc - a možná právě za to je Aren nejvíc nenáviděl: Že to nemohli skončit hned...
     Polkl poslední doušek žhavé bolesti a úlevou vydechl. Pečlivě otřel kelímek a zašrouboval Bombu. Naskládal všechno vybavení znovu do tlumoku, zapnuté gyro položil na svém místo k protější zdi a lehl si, ale nespal, díval se do černého stropu a přemýšlel, tak jasně jako už dlouho ne. Nejdelší transwarpový let trval zatím deset dnů a za tu dobu uletěli možná milion světelných let, tohle snad tak dlouho trvat nemůže - anebo ano? Neměl vlastně žádnou reálnou představu, jak velké je borgské území, k tomu by potřeboval nějakou mapu - a co když se mýlí? Co když neletí vůbec do jeho středu, ale třeba někam na druhý konec Galaxie, co potom? Jak dlouho to vydrží, jak dlouho ještě dokáže čekat - měsíc? Rok? Dalších pět let?
     Ale i kdyby to mělo být třeba padesát, Aren věděl, že Poslání splní, i kdyby to měl udělat jako slepá, po čtyřech se plazící troska. Jiná možnost prostě neexistovala a strach z jeho duše už dávno zmizel, stejně jako na všem ostatním na něm prostě přestalo záležet. Borgové budou ještě litovat, že Reweru nezničili dokud měli šanci, ukáže jim, jak moc je podcenili, za sebe... i za ni.
     Zavřel oči a myslel na Alysinu tvář.
      
     První měsíce byly vyplněné prací. Prolézal útrobami ventilačního systému, zkoumal je a učil se v nich orientovat. Pozoroval vojáky, jak se střídají na stanovištích a v regeneračních výklencích, přemýšlel o principech jejich fungování a zapisoval své teorie do deníku. Začal se studiem borgského navigačního systému a s pokusy o monitorování pohybu krychle. Někdy býval tak unavený, že se sotva dokázal najíst, pak padl a usnul jako zabitý, přesto ale dbal na disciplinu. Dodržoval denní režim a pravidelné intervaly pro spánek, jak mu je na základě jeho biorytmů určoval medikomp, malý lékařský počítač schopný na základě vložených symptomů a analýz krevních vzorků určovat diagnózy chorob a radit mu při léčení. Pravidelně jím kontroloval svůj zdravotní stav a aspoň jednou týdně používal projektor. Nezapomínal na opatrnost. Myslel samozřejmě i na Alys a Lavinii, ale ty myšlenky byly bez hořkosti a skoro i bez smutku. Měl poslání. Pokud v něm neuspěje, nic dalšího už nemělo smysl, to bylo nejdůležitější... a měl tolik práce, že mu na smutek prostě nezbýval čas. Přesto, právě ve chvíli kdy to nejméně očekával a kdy už skoro zapomínal, kde je, se mu to znovu připomenulo a realita dopadla plnou vahou zpět na jeho hlavu, tvrdá a nemilosrdná.
     Za pět let se krychle zúčastnila přesně jedenapadesáti útoků. Většinou proběhly celkem hladce, ale asi pět z nich bylo velmi zlých. Primární podpora života při nich dostala tolik zásahů, že krychle přešla na zálohu a to znamenalo plnou aktivaci nouzových ventilačních systémů. Úzkými šachtami a komorami se pak hnala smršť síly orkánu, která rvala vzduch z plic a šaty z těla. Poprvé málem ztratil tlumok i s Bombou a veškerým vybavením a podruhé se musel přivázat k žebříku, aby neskončil rozemletý na kaši přímo v hlavním generátoru, ale to pořád nebylo to nejhorší - to se dělo vždycky až potom.
     Primární asimilační komory. Byly čtyři, blízko pláště ve vertikální ose krychle a za běžného provozu byly uzavřené, ale po každém útoku se otevíraly. Ozývaly se z nich výkřiky, zoufalé i bolestné, prosby o milost i proklínání, mužské i ženské. Dokonale akustickým systémem ventilace se šířily do celé krychle, dokázaly přehlušit každý její stroj a systém, naplnit zelené šero i černou temnotu až do posledního kouta... a pak jeden po druhém umlkaly. Pokoušel se těm hlasům uniknout. Hned jak útok skončil, zalezl do vyrovnávací komory, na hlavu nasadil obroučku projektoru, přístroje, který dokázal vysílat obrazy přímo do mozkové kůry a snažil se ignorovat vše venku, ale bylo to k ničemu. Nezáleželo na tom, že jim nerozuměl, ať dělal cokoliv, ty hlasy tam byly a stále mu zněly v hlavě... dokonce i dlouho poté, co zmlkly. Zkoušel brát dvojité dávky sedativ, ale slyšel je i ve snech, mísily se s hlasem Lavinie a smíchem Alys... a jednou, když už to nemohl vydržet, se doplazil ventilačními šachtami až nad jednu z komor, aby to viděl přímo.
     Někteří byli úplně lhostejní a apatičtí, s vyhaslými pohledy se nechávali klidně pokládat na stoly a nezvedli hlavu ani když se jim asimilační trubice a lasery zařízly do těla. Jiní křičeli, v hrůze a zoufalství kolem sebe holýma rukama bili a kopali, ale bylo to marné. Většinou to šlo rychle, na jednoho člověka nepřipadalo víc než deset, možná dvacet minut... a kupodivu právě to nakonec přineslo Arenovy jistou úlevu. Uvažoval samozřejmě i o tom, že by někoho z nich mohl zachránit - ale přitom od začátku chápal, že je to pošetilé. Jak nebo podle čeho by takového člověka vybral? Jak by se s ním domluvil a jak by mohl přežít, když zdroje co měl stačily stěží pro něj samotného a na útěk nebyla naděje?
     Ale především - měl Poslání. Pokud se zdaří, může zachránit miliony a miliardy životů, ohrozit to kvůli jednotlivci by bylo nejen nelogické, ale byla by to zrada - zrada Rewery a jeho rodiny, zrada toho, co se zavázal dodržovat, a když se to tak vzalo, vlastně i zrada všech lidí, co je kdy Borgové zabili nebo asimilovali. Měli právo na pomstu a on jim ji přišel poskytnout. Byl jejich prodloužená paže, sršeň, který pronikl do včelího úlu, aby jeho královně vrazil žihadlo přímo do srdce, aby Společenstvu zasadil zničující úder způsobem, jaký by si při svém uvažování nedokázali ani představit a nemohl si dovolit ohledy - na sebe, ani na jiné. Asimilační komory nakonec pozoroval ještě několikrát, pořizoval záznamy a s chladným, skelným výrazem ignoroval i ty hlasy ve svojí hlavě... ale vzpomínal na toho chlapce.
     Bylo mu tak deset a když ho přivedli do komory, podařilo se mu vytrhnout. Musel vědět, že nemá naději, doběhl jen k protější zdi, opřel se o ni vší silou zády a zůstal stát. Neplakal ani nekřičel, jenom tak stál a díval se, do poslední chvíle než po něm voják natáhl ruku, a jeho pohled byl tím jediným, co si Garell dokázal stále naprosto jasně vybavit. Pět let na borgské krychli jakoby se mu koncentrovalo do tohoto jediného okamžiku, do dvou vteřin, kdy se díval na výraz v očích toho chlapce... a do všeho, co se stalo pak.
      
     Probudilo ho tiché pípání gyra, otevřel oči a prudkým pohybem se posadil. Nevzpomínal si, že by se mu něco zdálo, ale přesto dýchal přerývaně a na tváři cítil studené kapičky potu - na tom nezáleželo. Natáhl se pro gyro. Pět z deseti diod blikalo, ale na displeji zářily jen čtyři nuly - krychle nezměnila kurz, ale čidlo přesto zachytilo silnou inerciální vlnu. To znamenalo jediné: Zastavili. Transwarpový let skončil.
     Rychle sáhl do tlumoku, vyházel z něj nutné vybavení a přitom letmo mrkl na maličké hodinky, všité do rukávu jeho černé kombinézy - letěli osm hodin. Nepamatoval si, kdy naposled spal v kuse tak dlouho, ale teď si musel pospíšit, protože ať už je krychle kdekoliv, kdoví jak dlouho tu zůstane... a když už nic, měl by aspoň ověřit svůj odhad kurzu.
     Nahodil si tlumok na záda, spěšně utáhl SOK a vylezl z komory. Věděl, že dostat se k průzoru mu v jeho stavu zabere minimálně několik hodin - a odletět mohli teoreticky kdykoliv. Paradoxně největší problém, jaký musel po příchodu sem vyřešit spočíval v tom, jak získat přehled o vnějším okolí. Borgské krychle neměly žádná okna. Byla to zcela uzavřená tělesa, kde výhled ven zprostředkovávaly pouze senzory, napojené nejspíš přímo na kolektivní vědomí posádky. Kdyby si našel nějakou opuštěnou konzoli, při své současné znalosti písma by se na ně možná mohl napojit i on, jenže vůbec netušil jak nebo jestli vůbec jsou tyto uzly zabezpečené, bylo by to příliš riskantní. Nutně potřeboval nějaké okno, prolézal kvůli tomu lodí dlouhé týdny a téměř už ztrácel naději, ale nakonec to našel.
     Bylo to poblíž pláště, u jednoho z rohů krychle - úzký, dlouhý koridor doslova nalepený zvenku na trup. K čemu sloužil nebylo jasné, protože tu nebyly žádné regenerační výklenky, vedení a dokonce ani přímé napojení na klimatizaci a podporu života, ale Aren uvažoval o tom, že se možná používal během stavby krychle. Jako dřívější zkušební pilot měl jisté zkušenosti i s konstrukcí lodí a ze způsobu, jakým byly centrální nosníky a paluby krychle spojené dohromady došel k závěru, že Borgové zřejmě nestavěli své lodě od středu, ale postupně, od jednoho konce k druhému. První sekce byla nejdřív napevno spojená s nějakou mnohem větší strukturou, snad s lodí nebo nějakou stanicí, a jak stavba postupovala, přidávali se k ní další a další vrstvy, až nakonec oddělili celou hotovou krychli najednou. Tenhle koridor musel být pozůstatkem tohoto spojení - Borgové na něj buď zapomněli, anebo ho tam nechali schválně pro případ, že by ještě někdy bylo třeba krychli propojit. Přestože spojovací panely ke zbytku lodi byly zatavené, udržela se tu atmosféra, tlak a dokonce i nízká gravitace, a když Aren jeden z průchodů uvolnil disruptorem - udělal to tak, aby to vypadalo jako nějaké zapomenuté poškození z boje - našel tam tři průzory, zakryté jen silovým polem... jediná tři okna na krychli. Výhled z nich byl nádherný a on jednu chvíli uvažoval, že se tu usadí napořád, ale pak pochopil, že to nejde. Do koridoru vedl jen jeden průchod. Kdyby ho tam zaskočili, byl by ztracený, řídký vzduch a nízká gravitace by navíc za čas oslabily jeho organismus, tak, že by se stěží mohl pohybovat venku - a hlavně to bylo až moc na ráně. Při útoku se krychle vždy otáčela tak, aby případné zásahy šly do co možná nejméně důležitých částí lodi a nepochybně by tu dostal pod kůži i dost velkou dávku rozptýlené radiace ze zbraní. Bylo by to, jakoby si stoupl přímo před terč, příliš daleko od navigačních a řídících center, která musel mít na dosah, příliš všem na očích... ne, to nešlo. Co se zhoršil jeho zdravotní stav, už tam ani nechodil.
     Otevřel poklop do další centrální šachty, tentokrát však kolmé, opatrně vylezl na žebřík a zase za sebou zavřel. Pod sebou měl teď hloubku rovnající se výšce nejméně čtyřpatrového domu a nad sebou tak dvakrát tolik, černou tmou hvízdal jen studený průvan, a ten hukot... zatočila se mu hlava a stiskl zuby, až v ústech znovu ucítil vlastní krev.
     Sklon k závratím byla jeho jediná slabost, jediný nedostatek, který se u něj během výcviku projevil. Jinak byl pro tuto akci ve všech směrech naprosto dokonalý kandidát, nebo to tak alespoň řekli... ale to jim nejspíš tvrdili všem. Zadíval se na levou ruku, kde mu chyběly dva prsty a vzpomněl si, jak o ně přišel. Jak zjistil, že není sám.
      
     Stalo se to asi dva a půl roku po jeho příchodu. V té době už začínal být unavený, strašně unavený. Projektor používal prakticky denně, ale obrazy v něm, nádherné scenérie moří, lesů a plání ze všech koutů Rewery, mu už nic neříkaly, byly to jen mrtvé přízraky, vysílané do jeho mozku strojem. Nejčastěji se díval na rodinné snímky Lavinie a Alys, myslel na ně jako nikdy dřív a jen ony mu přinášely zapomnění... a tehdy se to stalo.
     Začalo to tím, že se jeho krychle náhle spojila ve vesmíru s jinou, mnohem větší, a za tři dny přijala na palubu přes sedm tisíc nových vojáků. Celou tu dobu strávil Aren v šachtě poblíž spojovacího portu, zaznamenával podrobnosti přesunu a užíral se otázkou, zda má zůstat, anebo přejít do druhého plavidla. Ventilační systémy obou lodí byly propojené, kdyby chtěl, mohl to snadno dokázat, ale nakonec se rozhodl to neudělat. Za prvé, uvažoval, byla ta druhá krychle mnohem větší, určitě tedy mohla i operovat delší dobu samostatně, bez návratu domů - a co když odtud zrovna přiletěla? Navíc, kdyby na ni přestoupil, mohlo to znamenat vážné problémy s orientací. V Centru předpokládali, že všechny krychle jsou uvnitř stejné, anebo alespoň stavěné podle stejného vzoru, ale nevěděli to. Jenom to předpokládali - a kdyby teď přešel jinam, mohlo se klidně stát, že by musel začínat se vším úplně od nuly. Rozhodl se tedy zůstat, ale pochybnosti, zda jedná správně ho zaměstnaly natolik, že kvůli nim přehlédl otázku mnohem důležitější: Proč asi na krychli nastupovali ti vojáci?
     K útoku došlo čtyři dny poté. Byl horší než všechny předtím i všechny potom, nic podobného Aren v životě nezažil. Nikdy nezjistil kde nebo na koho to vlastně zaútočili, ale tentokrát se toho patrně zúčastnilo mnohem víc borgských lodí - a byli zřejmě odraženi, s obrovskými ztrátami na obou stranách. Nepřítel použil jakýsi druh torpéd nebo hlavic, které dokázaly prorazit štíty i trup krychle a explodovat se zpožděním až uvnitř. Z osmi palub pod vnějším pláštěm nezbylo prakticky nic. Kusy železa a roztrhaných těl létaly stokilometrovou rychlostí šachtami jako šrapnely, přerážely rozvody i vedení, tlakové vlny explozí drtily stěny i celé paluby naráz a kam nedosáhly, to zachvátila dekomprese a požáry z hořící plazmy. Aby zastavili jejich šíření a zachránili tak aspoň část lodi, izolovali Borgové všechny zasažené sekce a odpojili v nich podporu života. Každý, kdo tam byl se udusil nebo uhořel zaživa, celkem byly zpustošeny dvě třetiny celé lodě a zabito přes sto tisíc vojáků - přežili snad jen zázrakem.
     Aren Garell z toho vyvázl lehce - anebo si to tenkrát aspoň myslel. Jakousi úžasnou náhodou se mu hned začátkem bitvy podařilo zalézt do jedné z šachet poblíž středu krychle. Rozvodný generátor pro tuto palubu dostal zásah jako jeden z prvních, primární systémy ale zůstaly nepoškozeny, takže se tato větev systému vůbec neaktivovala, přitom však zůstala nedotčená - většina zbylých takové štěstí neměla. Opravy po útoku však trvaly týdny. Celou tu dobu se neodvážil vylézt ven, SOK připojený ke zdroji Bomby kvůli možnému senzorickému průzkumu, ale nakonec to v té rouře třikrát tři metry prostě nevydržel. Všechno to na něj padalo, začal mluvit sám se sebou a pak toho nechal, protože už nemohl slyšet ani svůj vlastní hlas, nemohl jíst ani spát, měl pocit, že se zalkne a prostě musel ven. V té době už většina oprav skončila. Domníval se, že je to bezpečné a chtěl vědět, jaká je situace, přitom však ignoroval rizika i disciplínu, ignoroval všechno - první a jediná chyba, jakou během akce udělal, chyba, která se měla brzy krutě vymstít.
     V okamžiku, kdy otevřel poklop v hlavní šachtě, sotva vstrčil jednu nohu dovnitř, hleděl náhle přímo do rudě zářícího světla v oku vojáka. Kdoví, co tam sám dělal, snad to byla jen nějaká hlídka, poslední kontrola, anebo pouhá náhoda, ale stál tam a díval se mu do tváře ze vzdálenosti ani ne tří metrů.
     Aren reagoval bleskově - než ten Borg stačil jen hnout prstem, vytrhl z pouzdra rušič a střelil. Byla to speciální zbraň, navržená tak, aby ve zlomku vteřiny vygenerovala ohromný elektromagnetický výboj a usmažila jím veškeré implantáty doslova na škvarek. Paměťové obvody se přetížily a vyhořely tak, že z nich nebylo možné získat jediný záznam a příčina se navíc dala snadno zaměnit za nějakou nehodu nebo náhodné selhání... ale bylo to zbytečné. Každý voják byl součástí kolektivního vědomí lodi. A i když se na Arena díval jen vteřinu, to co viděl se v tom okamžiku rozletělo do celé krychle - a pak to začalo.
     Nespustil se žádný hlasitý poplach. Žádné kvílení sirén, varovné majáky a dupot běžících nohou po chodbách - ale ve chvíli, kdy za sebou Aren zavřel poklop, jiný Borg ho už na druhém konci chodby otevřel. Ztratil se mu, jen na pár vteřin se zastavil - a už měl za zády dva další. SOK fungoval. V pohybu ho nedokázali zaměřit, ale věděli, kde zhruba je. Jak se jen na okamžik zastavil, už slyšel jejich kroky a varovné pískání distančního poplachu SOKu, byli tu pořád a všude, ať se snažil ukrýt kdekoliv, byly jich stovky... a on byl sám.
     Trvalo to dva dny a dvě noci. Bez oddechu, bez přestávky, o čtyřech úzkými šachtami a průlezy, po žebřících, s těžkým tlumokem na zádech, rudýma mžitkami před očima a dechem drhnoucím v prsou. Pomáhala mu jen jeho perfektní znalost ventilačního systému a to, že ho nedokázali lokalizovat tak přesně, aby ho mohli obklíčit, ale byla to jen otázka času - ráno třetího dne byl na dně. Prostě už nemohl dál, s končetinami zkroucenými v křečích jen bezmocně ležel na podlaze, naprosto vyčerpaný a uvědomoval si, že toho nenechají. Věděli, že tu někde je, nepřestanou doku ho nechytí, a to bude konec Poslání, konec Rewery, konec Lavinie a Alys, konec všeho... pokud si nebudou myslet, že je mrtvý.
     Z posledních sil se dotáhl do šachty, která vedla těsně pod vnějším pláštěm, poblíž jedné z asimilačních komor. Z tlumoku vyndal dva špalíčky měkké, velmi účinné plastické trhaviny a přilepil je ke stěně. Připojil roznětku a nastavil na pět sekund. Výbuch musel prorazit vnější plášť tak, aby to vypadalo, že ho následná dekomprese vyhodila do kosmu, ale to nestačilo. Něco tu musel po sobě nechat, něco po čem uvěří, že to byl skutečně on, tohle byla jeho jediná šance.
     V zoufalé panice prohrabal tlumok a vyházel z něj všechno, co nebylo nezbytně nutné pro Poslání. Projektor. Rušič. Medicomp, misku a lžíci na jídlo, elektronový skener a pár dalších drobností. Naskládal je ke stěně pod sníženou část šachty, odkud je vír dekomprese nemohl strhnout - a přitom uslyšel kroky prvního vojáka v ohybu za sebou. O pár metrů dál byla z větrací šachty vyvedena kolmá spojka do jedné z jímek na biologický odpad, umístěných pod každou asimilační komorou. Měla jednosměrnou záklopku, aby se zápach z ní nešířil do ventilace, záklopku, která mohla zvenku odolat i vakuu - Aren vytrhl pojistku roznětky, rozběhl se a skočil.
     Nemohl vědět, že při útoku do šachty proletěl dlouhý kus železa vymrštěný explozí, který teď leží uprostřed přes otvor jako nůž.
     A nemohl vědět, že skutečné dno jímky pod záklopkou je podstatně níž, než původně odhadoval.
     Při pádu zachytil levou rukou o vzpříčený nosník a jeho ostrá hrana mu hladce uťala dva prsty a roztrhla dlaň až na kost. Z výšky dobrých deseti metrů dopadl bokem na zkosené dno jímky. Cítil jak mu praskají žebra a v hlavě mu explodovala bolest, jakou by si předtím nedokázal ani představit. Současně se všechno kolem otřáslo výbuchem, sjel po nakloněné podlaze dolů, tlumok s Bombou stále na zádech, a spadl přímo do hromady něčeho měkkého, houbovitého.
     Oblečení asimilovaných lidí. Jejich amputované ruce a nohy, vyříznuté oči a to, co do jímky naházeli Borgové během oprav - spálené a roztrhané pozůstatky vojáků, roztříštěné kusy regeneračních výklenků, všechno na jedné jediné, neuvěřitelné hromadě, ozářené žlutým světlem Bomby. Aren v ní byl zabořený až po pás, cítil, jak se mu konce zlámaných žeber zapichují do masa... a byl sám.
     Kdyby v tom okamžiku omdlel, zřejmě by se už neprobudil, ale nějak se dokázal ovládnout. Urval z tlumoku jeden popruh a zaškrtil jím krvácející ruku. Pro případ nejvyšší nouze měl v tlumoku několik injekcí, zatavených ve skleněných ampulích, rozlámal je a vstříkl si jejich obsah do krční žíly, přesně jak ho to naučili ve výcviku. Vyškrábal se z odpadu na zvýšený okraj při stěně jímky a obvázal si dlaň, ze které skrz rozervané cáry masa prosvítaly bílé konce kostí. Vymačkal si do úst půl tabulky kapslí na bolest - a teprve pak se zhroutil.
     Netušil, za jak dlouho se probral, ale musely to být hodiny. V hrudníku i paži cítil strašlivou bolest, stěží dokázal vstát, ale samotný šok byl pryč a mohl znova jasně uvažovat. Věděl jen jedno: Musel pryč. Na dně jímky byl zabudován recyklační obvod, který dokázal všechny organické zbytky rozložit na energii a zbytek se vypouštěl do vesmíru. Obvykle se to dělalo hned po útoku, pokud se to tady nestalo, bylo to jedině tím, že Borgové měli moc práce s opravami, ale ty byly dokončeny, anebo už brzy budou. Musel odsud - ale kudy? A jak, když se dokázal stěží postavit?
     Se svítilnou na krku obešel po čtyřech celou kruhovou jímku. Hledal nějaký panel nebo otvor, kudy by se dostal do další šachty, do jakékoliv další šachty, ale nenašel nic. Odpad sem byl dopravován pomocí transportéru, jediný fyzický přístup byl větrací komín, kterým prve skočil, ale jeho ústí bylo ve výšce víc jak tři metry. Kdyby si mohl na něco stoupnout a pořádně se odrazit, možná by to dokázal, ale v tomhle stavu o tom nemohla být řeč. V jednu chvíli ho napadlo, že je to konec. Chtělo se mu jen zavřít oči, položit hlavu na zem, v klidu počkat, až se zapnou recyklační obvody... a pak si vzpomněl na Alys. Na toho kluka v asimilační komoře. Na Poslání.
     Slezl zpátky do hromady odpadu a začal vybírat ty největší kusy - zbytky podpěr, vykuchané hrudní skelety vojáků, cokoli jen trochu pevného. Nohama, jednou rukou a místy i zuby je vyhraboval, tahal ven a skládal na neumělou hromadu pod otvor. Z rozkládajících se pozůstatků těl stoupal neskutečný zápach, ale ten Aren za pár hodin ani nevnímal, daleko horší byly ty maličkosti. Drobná, amputovaná ženská ruka s náramkem z barevných plíšků. Malý, plyšový medvídek. Kus něčeho, co vypadalo jako postýlka pro miminko, ozdobená korálkovou výšivkou. Odhazoval to stranou, cítil jak mu žaludek pomalu stoupá na jazyk a hlava třeští bolestí... a najednou uviděl ještě něco, leželo to až úplně dole: Hladké, matně černé pouzdro, velké asi jako dlaň. Sebral ho, hřbetem ruky z něj otřel špínu a zůstal stát, ztuhlý bolestí a hrůzou, neschopný vůbec pochopit, co to je.
     Byla to konzole deníku, úplně stejná, jakou měl ve svém vlastním tlumoku.
     Přece jen nebyl sám.
     Hodil sebou do kouta šachty, opřel se zády o stěnu a těžce, přerývaně oddechoval. Před očima měl mlhu, ruce se mu třásly a ke koridoru přitom zbývalo ještě asi dvacet pater, musel si chvíli odpočinout.
     Tu druhou konzoli měl stále v tlumoku. Někdy, když se v něm přehraboval a znovu se ho zmocnily emoce, ji vyndal a otevřel, ale bylo to pokaždé stejné - obrazovka zůstala černá, autorizační jehla se nevysunula. Znamenalo to, že se někdo pokusil otevřít deník nesprávným kódem, anebo kontrola v jeho krvi odhalila nanosondy a spustila sebezničení. Když ho Aren jednou zkusil rozebrat, zjistil, že z obvodů uvnitř zbyl jen prach, ať tenhle deník patřil komukoli, nic už mu o něm nepoví... až na to, že to byl někdo jako on. Obyvatel malé, krásné planety jménem Rewera. Agent Centra zvláštních projektů. Muž se svým Posláním. Kolik jich asi bylo? Kolik jich vyslali, kromě něj... a kolik jich asi ještě zbývá?
     Během výcviku Arenovi řekli, že toto je výjimečná akce. Že bude jediným, koho na ní nasadí a že o dalších se neuvažuje. To, že mu lhali ho zprvu zdrtilo, ale později si uvědomil, že nemohli jinak. Pokud jich vyslali víc, bylo jen logické, nechat každého z nich věřit, že je jediným. Kdyby ho Borgové chytili a asimilovali, neměli by žádný důvod pátrat po dalších nebo zavádět nějaká zvláštní opatření - ale přesto se mu to dlouho nezdálo správné. Co to asi bylo za člověka? Měl rodinu? A hlavně - proč neuspěl? Udělal nějakou chybu, anebo byl prostě náhodou zabit během útoku? Aren ze srdce doufal, že ano... ale přesto od té doby při každé příležitosti pozoroval tváře vojáků v dosahu, hrdlo sevřené strachem, že některou pozná...
     Na okamžik se mu také ulevilo. Bylo jich víc. I kdyby on sám selhal, vždycky mohl doufat, že někdo jiný Poslání dokončí, vzhledem k velikosti krychle bylo dokonce docela možné, že se tu i teď skrývá někdo další, vzpomíná na domov a netuší, že není sám - ale vzápětí se za tu myšlenku pokáral.
     Tohle neměl vědět. Bez ohledu na své pocity měl stále věřit, že je jediným a to, že náhodou zjistil pravdu vlastně nebylo vůbec nic tak skvělého - spíše naopak. Pokud by byl asimilován, může klidně ohrozit i všechny ostatní - a co když je poslední? Ta iluze, že není sám nesměla otupit jeho odhodlání. Nesmí povolit ani couvnout, tady je sám a neúspěch je nepřijatelný. Aren si to opakoval stále dokola, ve dne v noci tak dlouho, až tomu znovu uvěřil, až se mu i tu znalost ostatních podařilo téměř vymazat z vlastní paměti - byl sám. A neměl na výběr.
     S pevně zaťatými zuby vstal, chytil se žebříku a začal znovu stoupat vzhůru. Ruce už se mu netřásly. A zbývalo jen dvacet pater.
      
     První pokus nevyšel. Z odpadu navršil hromadu, vysokou něco přes metr a úplně navrch položil tlumok. Zbyla mu v něm ještě dvě tenká, ale nesmírně pevná lana z uhlíkových vláken, každé přes dva metry dlouhé, ke kterým se dala připnout buď kovová kotva, anebo přísavné kotouče na hladké povrchy. Jedním si přivázal tlumok k noze, pak si na něj stoupnul a kotvou se pokusil zachytit za vlys v ústí větracího otvoru, ale první pokus nevyšel. Jak se rozmáchl, hromada pod jeho nohama se rozjela a on spadl dolů, přímo na polámaná žebra. Bolestí znova ztratil vědomí a i když se probral, trvalo hodinu než dokázal vstát a pokračovat. Opravil základnu hromady, ještě ji zpevnil a pak to zkusil znova s vědomím, že na třetí pokus už nejspíš nebude mít sílu.
     Kotva se tentokrát zachytila o drážku kousek nad ústím šachty a zůstala tam držet. Kousek po kousku se Aren jednou rukou vyškrábal po laně nahoru a pak za sebou vytáhl i tlumok s Bombou - když skončil, musel upevnit přísavku s druhým lanem na stěnu šachty a pevně se k ní přivázat, protože se bál, že omdlí a spadne zase zpátky. Jakmile slabost pominula, šplhal dál. Roura sice vedla takřka kolmo vzhůru, ale byly tu drobné spáry, o které se mohl opírat a na jejím hladkém povrchu se daly dobře použít přísavky. Přesto to trvalo věčnost. Stěží ovládal jednu ruku a nohu, opřený zády a ramenem o zeď se pomalu posouval vpřed, dolů pod ním stékaly po stěně praménky jeho krve, a každý metr jakoby byl tím posledním, ale ani jednou nevykřikl.
     Nakonec to dokázal. Prolezl záklopkou, chvíli si odpočinul a potom se vydrápal zpět do chodby, ze které prve skočil. Všechny stopy po explozi trhaviny už byly odstraněny. Vybavení, co tam nechal bylo samozřejmě pryč, ale nikde nebyla vidět žádná hlídka, ani jediný voják, který by snad chtěl pokračovat v pátrání. Jeho zoufalá lest vyšla, ale Arenovy to bylo v té chvíli naprosto fuk - cena byla příliš vysoká. Napůl bez sebe se dovlekl do nejbližší vyrovnávací komory a zůstal tam ležet, zkrvavený a v koncích, ale to byl teprve začátek.
     Do zraněné ruky se mu dala infekce, patrně ze vší té špíny v jímce. Celá paže až k lokti mu otekla a zfialověla, samotná rána ostře páchla hnisem a hnijícím masem, úplně jako ta těla dole, a pak přišla horečka. Celé týdny proležel v tichu a bolestech, při každém nádechu cítil konce svých zlámaných žeber v plicích a černá tma mu pomalu stravovala rozum. Zdálo se mu, že je zpátky doma, že se prochází s Alys po kaskádových zahradách Vorbarru... a vzápětí viděl její rozkládající se mrtvolu v odpadní jímce. Viděl sám sebe ležet na asimilačním stole, cítil jak se mu jehly zabodávají do hlavy a Alys stála vedle něj a smála se. Slyšel její hlas i všechny ty výkřiky - a pak poznal, že to svými rozpraskanými rty křičí on sám. Halucinace se mu mísily se vzpomínkami a skutečností, rozmlouval s lidmi, kteří byli celá léta mrtví, tvář Lavinie se mu před očima střídala s tváří toho chlapce i s jeho vlastní a jednou, když už si nebyl jistý vůbec ničím, si náhle uvědomil, že drží v pravé ruce disruptor, hlaveň opřenou o spánek, a že ta ruka už tiskne spoušť... když si vzpomněl na Poslání.
     Zreplikoval plný hrnek čistého etanolu, z tlumoku vytáhl nůž a vymáchal ho v něm. Zaškrtil poraněnou ruku nad loktem, a pak se zhluboka nadechl, vrazil do ní jeho ostří a jedním tahem ji rozřízl až k zápěstí. Nechal ránu krvácet a když měl dojem, že z ní vytekla i většina páchnoucího hnisu, sevřel střenku nože pevně mezi zuby a vychrstl do ní zbytek poháru. Pak se zhroutil.
     Když se probral, zreplikoval kouli speciální bílkovinné hmoty, navenek připomínající pavučinu, a zavázal s ní ránu. Očistil nůž, připravil další alkohol a stejným způsobem zkrátil a vyčistil i gangrénou zasažené pahýly prstů. Tentokrát bohužel neomdlel, ale i když mu bolest rvala mozek na cáry a z vlastního křiku v těsném prostoru komory málem ohluchl, přece jen to dokončil a mysl měl jasnou jako nikdy dřív.
     Přinutil se najíst a přestože první porci po několika hodinách vyzvrátil, tu další už v sobě udržel a dokonce se bez halucinací vyspal. Druhý den vyměnil obvazy, pevně odhodlaný v případě nutnosti všechno opakovat, dokud mu v těle zbude jen jediná kapka krve, ale nemusel - a po třech dnech začalo být jasné, že se ruka konečně začala hojit. Tehdy ještě měl léky a vitamíny, i bez medikompu je uměl používat a za týden mu klesla horečka. Za další dva zmizela úplně a poraněná ruka se zlepšila natolik, že se mu vrátil cit do zbylých prstů - tehdy poprvé udělal záznam do deníku a popsal všechno, co se stalo. Také žebra se hojila a za nějakou dobu se už mohl pohybovat natolik, aby kolem sebe trochu uklidil. Všude se válely ztvrdlé kusy pavučinových obvazů a podlahu pokrýval zaschlý nános krve, vyžíhal ji disruptorem a zbytky naházel do recyklátoru. Zapojil kabel z opasku do zdroje Bomby a sonická síť, který tvořila vnitřní vrstvu jeho kombinézy z ní za pár hodin odstranila nejen krev, ale i pot a špínu z jeho těla. Zase se cítil o kousek líp a čekal.
     Nakonec vyšel ven. Trvalo to skoro tři měsíce, ale nakonec se uzdravil a s tlumokem a Bombou na zádech vyšel z vyrovnávací komory. Ještě pořád byl malátný a slabý - ale dokázal to.
     Stále byl tady.
     Poslání stále pokračovalo.
      
     Levou nohou šlápl do prázdna, ruce na žebříku se mu smekly. Málem přepadl do černé hloubky pod sebou, ale vzápětí nabral rovnováhu a neomylně se přehoupl do ústí vodorovné šachty vpravo - hotovo.
     Aren se předklonil, loktem se opřel o zeď a rychle, těžce oddechoval, ale zároveň věděl, že to nejhorší má za sebou - ke koridoru už zbývalo jen posledních pár metrů. Zadíval se na svou ruku. Kromě jizvy a chybějících prstů byla zcela zdravá a vlastně mu ani nepřekážela, což se však nedalo říct o jeho hrudníku. Bez medikompu, který by mu poradil, jak nejlépe je zafixovat, srostla zlámaná žebra křivě. Urychlilo se tím borcení jeho páteře, občas trochu hůře dýchal, ale hlavně to vyvolávalo hrozné bolesti, kdykoli vzal na záda tlumok, někdy se pak celé dny nemohl doslova ani pohnout. To byl konec jeho dlouhých procházek a Aren také věděl, že to uškodilo i Poslání.
     Za celé týdny, co se zmítal v horečkách, nenapsal ani jediný záznam do deníku, nekontroloval gyro a ani jednou se nepodíval ven - krychle mohla v té době klidně přistát doma a on by to ani nezjistil. Navíc během léčby spotřeboval většinu sedativ i vitamínů a dnes už neměl vůbec nic - když ho to jednou napadlo spočítat, došel k závěru, že už nemá ani 20% původního vybavení. Na druhou stranu to už ale nemohlo dlouho trvat, a k tomuto přesvědčení Arena nedovedlo zoufalství ani naděje, nýbrž logika a fakta.
     V té osudné bitvě tenkrát byla krychle téměř zničena a i když většinu škod dokázali Borgové v neuvěřitelně krátké době odstranit, Aren tušil, že hluboko pod povrchem zůstalo dost věcí, které prostě spravit nešly. Za těch pět let, co tu byl, plus za kdovíkolik dalších předtím, toho měla tato loď hodně za sebou a bez ohledu na to, jak dokonale byla postavená, to na ní muselo zanechat stopy - krychle pomalu dosluhovala. Bylo to znát jen z toho, že po tom posledním boji se už nezúčastnila žádných velkých útoků. Sloužila jen jako hlídka nebo jakási logistická základna, dříve či později musela buď projít nějakou generální opravou, anebo, a to spíš, bude úplně vyřazena - a Aren doufal, že je to právě teď.
     Jistě, byla tu i ta znepokojivá možnost, že Borgové starou krychli pohodí někde na vrakovišti, anebo ji třeba opustí a pak vyhodí do povětří, ale tomu Garell nevěřil - obě tyto možnosti by totiž znamenaly plýtvání, a to se k Borgům nehodilo. Ne, určitě ji odvezou někam na mateřskou základnu, kde ji ještě opraví, anebo opatrně, hezky kousek po kousku rozeberou a každý šroub do posledního recyklují nebo použijí někde jinde - a právě tady byla jeho šance naplnit Poslání. Konečně to celé ukončit...
     Tlumok s Bombou nechal u žebříku a po čtyřech lezl směrem k slepému konci šachty. Nebyl tady už celé měsíce a napadlo ho, že Borgové za tu dobu mohli otvor klidně najít a znovu uzavřít. To by bylo zlé, protože pro záznamník bylo okno moc daleko a vyříznout nový by mu trvalo několik dní, ale nemohl by nic jiného dělat. Uvolněný plát vsadil pokaždé pečlivě zpátky. Neviděl, jestli tam je, dokud se sám nedoplazil až k němu... ale ulevilo se mu, ve světle svítilny byla ta černá, ožehlá spára jasně patrná, všechno bylo v pořádku.
     Když poklop odřezával, úmyslně to udělal nerovně a zubatě, přestože si tím celou práci velmi prodloužil, a potom ho ještě opálil a opracoval tak, aby to vypadalo jako zásah zvenčí. Aren vytáhl nůž, opřel jeho špičku do spáry a po chvíli námahy plátem nepatrně pohnul - ozvalo se zasyčení, jak se na druhé straně vyrovnával tlak, a potom už to šlo snadno. Vyřízlý kus položil do šachty a opatrně, aby se nepořezal o hrany otvoru, prolezl dovnitř. Okamžitě ucítil lupnutí v uších a nepatrné zhoupnutí v žaludku, ale bolest v zádech i trupu zřetelně polevila. Zatímco na lodi dosahovala gravitační síla zhruba úrovně běžné planety, tady, prakticky mimo plášť a přímý dosah generátorů, nebyla ani poloviční, a to už bylo znát.
     První okno bylo v rohu, na opačné straně koridoru, Aren udělal první krok... a najednou si uvědomil, že má stažené hrdlo a srdce cítí až v hlavě. Nedočkavě oběhl boční přepážku, zadíval se ven... a strnul.
     Za oknem nebyl žádná planeta ani soustava. Kam až dohlédl, do všech směrů i hloubek vyplňovala kosmickou prázdnotu černá, neuvěřitelně spletitá a obrovská konstrukce. Tisíce staveb všech možných tvarů i velikostí bylo pospojováno stovkami vertikálních i horizontálních ramen do jediného celku, zářícího miliardami zelených světel. Celá struktura neměla žádnou zjevnou symetrii ani centrální bod. Rozpínala se, jedna vrstva přes druhou, do všech stran a směrů jako nějaká obrovská, zauzlená chobotnice a všude kolem i uvnitř ní se to hemžilo jako v mraveništi.
     Lodě všech možných velikostí, koule, krychle i takové, jaké Aren ještě nikdy neviděl, prolétávaly sem a tam mezi nosníky a byly jich snad tisíce. Mizely a zase se objevovaly, vynořovaly se a potápěly v obrovském moři světel a tmavých stínů a celé to neskutečné, v prázdnotě zavěšené město, se přitom stále přibližovalo. Čím blíž bylo, tím větší, nepřehlednější a úžasnější se zdálo, byl to pohled, ze kterého Aren sotva dýchal. Nezmohl se ani na to, aby spustil záznamník a natočil ho. Prostě tam jen stál, díval se... a věděl, že jeho čekání právě skončilo.
      
     Krychle zakotvila u jednoho z vnitřních ramen komplexu. Nepropojila se přes port ani přes koridor, prostě jen přirazila k vyčnívajícímu konci stanice a vojáci z ní i z druhé strany za jedinou noc vybudovali most, který je napevno spojil - ukazovalo to na to, že tahle změna bude mít přinejmenším dlouhodobý charakter. Úhel, pod kterým krychle zakotvila přitom dával Arenovy jedinečný výhled na většinu komplexu a on proto neopustil koridor po celé další tři dny, přestože věděl, jak je to nebezpečné. Jako u vytržení natočil záznam a dvě hodiny psal poznámky do deníku, teprve pak se vzpamatoval a začal jakž takž znovu logicky uvažovat.
     Navzdory prvotní euforii, jako první musel uvážit, zda je opravdu na tom správném místě, a pokud ano, jak nejsnáze by mohl opustit loď a naplnit Poslání. Tahle... stanice, pokud se tu to slovo vůbec dalo ještě použít, byla obrovská. Byla tak obrovská, že její velikost mohl vlastně jen odhadnout, za celý svůj život nespatřil nic ani vzdáleně podobného - ale kde měl jistotu, že je to zároveň centrum celé říše? Borgové mohli mít podobných stanic třeba tisíc a skutečné jádro mohlo být někde úplně jinde, třeba i mimo jejich hlavní území - ale co potom? Bylo zřejmé, že krychle odsud hned tak neodletí, pokud vůbec někdy, ale ať už jí tu budou rozebírat anebo jen renovovat, až s tím začnou, už by na ní rozhodně neměl být - ale kam půjde? Na jinou loď? Čekat možná dalších pět let - a na co?
     Aren usoudil, že to je teď vedlejší - především musel pryč. Spojení mezi krychlí a stanicí se stále upevňovalo. Každý den byly propojeny nové obvody a chodby, desátý den i nouzové ventilační systémy - a další noc Aren Garell proklouzl na druhou stranu. Necítil žádný sentiment ani nostalgii, jen úlevu - konečně byl na novém území, pryč z ubíjející, známé prázdnoty. Stejně jako před lety začal opatrně prolézat šachtami, zkoumat cesty a zapisovat své postřehy, a i když začal opatrně prolézat šachtami, zkoumat cesty a zapisovat své postřehy, a i když ho stále omezovalo jeho poničené tělo, bylo to skoro stejně napínavé jako tenkrát - tak napínavé, že zapomínal i na zranění a samotu. Na rozdíl od krychle měla tato stanice okna, dokonce i v záložním ventilačním systému. Zřejmě sice nebyly určené k dívání, nýbrž tvořily jen jakési zárodky případných nových připojovacích uzlů, ale to nevadilo - Aren si našel místo na samém konci ramene, usadil se tam a začal přemýšlet.
     Celá stanice se rozprostírala na zhruba krychlovém prostoru, v průměru tak sto dvě stě tisíc kilometrů. Na první pohled vypadala naprosto chaoticky, jako nějaká skládanka nahodile postavená tlupou dětí, ale když jí Aren pozoroval déle, pochopil, že se její konstrukce řídí velmi jasnými pravidly. Ačkoli základní struktura nebyla nějak přímo symetrická, jak obvykle vesmírné stanice bývají, vzdálenost i propojení jednotlivých částí bylo přesně navrženo tak, aby co nejefektivněji využívalo prostoru, ale zároveň jimi mohly hladce prolétat i ty největší lodě. Okrajové vrstvy sloužily jako dočasná kotviště těm, které přiletěly jen na krátký čas, snad kvůli opravám nebo výměně posádky, zatímco dál uvnitř přistávaly lodě, které se měly zdržet déle. Tady se také stavělo - z povrchu komplexu na mnoha místech pomalu rostly nové krychle i koule jako bobule na stromě. Přesně jak Aren odhadoval, byly do poslední chvíle spojené se stanicí, oddělovaly se až úplně hotové - na vlastní oči dvě taková odpojení viděl - a současně s tím se rozšiřovala i stanice samotná. Loď, na které přiletěl už neodletěla, ale nebyla ani rozebrána. Prostě se natrvalo spojila s jedním ramenem stanice, splynula s ním a stala se další jeho částí, a Aren došel k závěru, že to tu tak chodí pořád: Na jedné straně vyrůstala v komplexu stále nová plavidla a na druhé se ta stará zase... vstřebávala zpátky k jakési pozvolné recyklaci. Byl to vlastně celkem dokonalý koloběh hmoty a energie, kde takřka nic nepřišlo nazmar, přesně v borgském duchu uvažování, otázka zněla, jak dál.
     Z rozměrů stanice a počtu lodí, které tu viděl bylo jasné, že je skutečně na místě a toto je opravdu jakési hlavní borgské sídlo. Ze studia navigačních záznamů si Aren udělal jistou představu o rozloze jejich území a když uvážil rychlost, jakou stavěli své lodě, existenci lokálních základen, které během své cesty viděl a několik dalších faktorů, nepochyboval o tom, že tento komplex je buď jediným svého druhu, anebo každopádně tím největším. Borgové prostě neměli tolik lodí, aby se dalo předpokládat, že mají víc podobných staveb, tolik lodí ani nepotřebovali - a kdyby je snad měli, krychle by určitě nečekala pět let než sem přiletí. Letěla by někam blíž než přímo do středu jejich území, a udělala by to už dávno, ne, ať to Garell zvažoval jak chtěl, výsledek byl pokaždé stejný: Tohle bylo centrum a srdce celého Společenstva a cíl jeho Poslání. Musel dobře zvážit, co udělá, teď se nesměl dopustit jediné chyby, protože druhou šanci už mít nebude.
     Když odpálí Bombu tady, nepochybně způsobí značné škody a zcela zničí minimálně třetinu celého komplexu - jenže Aren věděl, že to nestačilo. Celá stanice byla vybudována podobným stavebnicovým postupem jako krychle, navenek sice vypadala docela křehce a zranitelně, ale zdání v tomto případě klamalo. Každé jednotlivé rameno a oddělení mělo vlastní, nezávisle napájené zálohy a v případě nouze se dalo od zbytku stavby dokonale odříznout. Výbuch by sice zničil všechno, co by se ocitlo v jeho přímém dosahu - ale tím by to také skončilo. Přiletí sem pak jednoduše další lodě, začnou opravy, které potrvají týdny a měsíce, ale většina kontextu to pro Borgy bude znamenat jen velice málo, drobnou materiální komplikaci, která absolutně neměla šanci ohrozit úl jako celek - a ze které se vzpamatují možná rychleji, než by se dalo čekat, stejně jako tenkrát z toho katastrofálního poškození krychle. Právě proto nebylo jeho Posláním jen tak něco vyhodit do povětří. Nešlo jen o to, zničit pár krychlových lodí, cílem útoku bylo něco mnohem většího, měl ochromit celé Společenstvo naráz, dopadnout na jeho nejzranitelnější místo. Předtím, než zmáčkne spoušť, musel mít naprostou jistotu, že zasáhne - a zatím ani nevěděl, jestli tu jeho cíl vůbec je. Pokud ano, bude určitě někde v centru komplexu, co nejlépe chráněný a zabezpečený, musel ho lokalizovat, potvrdit a dostat se co nejblíž - a Aren věděl, že už tohle bude problém.
     Ačkoli byl komplex stavěn na podobných principech jako krychle, při průzkumu brzy zjistil zásadní rozdíly. Na krychli byly všechny systémy, šachty a rozvody všelijak rozptýlené a zálohované, aby neexistovalo žádné centrální místo nebo bod, na který by se dalo v boji snadno zamířit, ale zároveň to byla pořád jedna struktura, jedna loď. Sekce téhle stanice včetně ventilačního rozvodu však byly oddělené doopravdy - v jednom rameni vždy jen jedna větev šachet a ve druhém zase jiná. Nikde se nepropojovaly, z jedné do druhé se fyzicky nedalo dostat, a pak tu byla prostá velikost celé stanice. Aren se teď nacházel zhruba ve střední části, ale přesto odhadoval, že k přibližnému středu mu pořád zbývá tak šest, sedm set kilometrů - vzdušnou čarou! Šachtami by to znamenalo tři až čtyřikrát tolik, přes dva tisíce kilometrů pěšky, po kolenou a po čtyřech - na to by nemohl pomyslet ani kdyby byly ventilační systémy propojené a on zcela zdráv.
     Přitom vůbec netušil, co má vlastně hledat. Ze svého místa mohl přehlédnout jen asi třetinu celé stanice. Výhled do středu už zakrývaly další vrstvy konstrukcí a ani detailní průzkum snímků v nich neodhalil žádnou natolik výraznou stavbu, aby jí mohl pokládat za aspoň předběžný cíl, všechno to tu vypadalo úplně stejně borgsky - ne, musel na to jít nějak jinak.
     Aren si unaveně promnul oči a sklapl záznamník - pro dnešek už to stačilo. Komora, ve které se usadil, měla nejen okno, ale byla také dost velká, aby si mohl vleže natáhnout nohy. O takovém komfortu se mu na krychli ani nesnilo a on cítil, že i když tu byl jen pouhý měsíc, pomalu se to na něm začíná projevovat, jak na zdravotním stavu, tak na psychice. Záda a žebra ho už tolik netrápily a ustávaly i ty noční můry a křik v jeho hlavě, třebaže nikdy ne docela. Zase byl unavený z práce a spal pravidelně devět hodin. Zase vzpomínal na Alys... a na to, jak to všechno vlastně začalo.
     Deset let. Bylo to pouhých deset let poté, co tým profesora Yadexe Varna poprvé prolomil warpovou bariéru a dvanáct let od chvíle, co byl přes subprostorové vysílání navázán prvním kontakt s Brenary. Těch deset let byla pro Reweru nádherná doba, byla to éra zkoumání a objevování vesmíru, který se najednou stal záhadnější a rozmanitější, než si kdo kdy dokázal jen představit. Během prvních pěti let po objevení warpu a dokončení prvních průzkumných lodí dlouhého doletu ustaly na Reweře veškeré lokální spory a konflikty, které ještě přetrvávaly po zavedení jednotné vlády - ta ohromná rozmanitost a možnosti tam venku je prostě pohltily a zastínily, učinily je tak malichernými jako boj o kapku vody v moři. Rewerské lodě se rozlétly po celém sektoru, aby zkoumaly a objevovaly. Navázali kontakty s mnoha cizími druhy a i když to občas přineslo také komplikace, téměř se všemi se dokázali dohodnout. Z některých se časem stali dobří přátelé, přátelé kteří pomohli dál rozvíjet technologický program a včlenit Reweru do jakési neformální unie všech shodne smýšlejících bytostí v této části vesmíru. První rewerští kapitáni té doby se stali hrdiny. O jejich dobrodružstvích se dětem doma vyprávěly příběhy před spaním... a právě ty probudily v jednom malém chlapci jménem Aren touhu, stát se jedním z nich.
     Ano, už tehdy bylo občas slyšet cosi o podivné, zlé rase cizích tvorů, kteří myslí jako jeden a říkají si Borg, ale to byly jenom slova. Borgská území, pokud nějaké takové vůbec existovalo, leželo daleko mimo dosah i té nejrychlejší lodě v Unii a strašidelné historky potulných kupců byly brány s rezervou - podobných ostatně kolovala spousta.
     První zlom nastal, když se v sektoru jednoho dne náhle objevila malá skupinka poničených herionských lodí, plných zbědovaných uprchlíků z planety, která viděla Borgy na vlastní oči. Byly jich asi tři tisíce, poslední co přežili, a přinesli s sebou důkazy, které nebylo možné popřít, ale celkem vzato se nic nedělo ani pak. Unie uznala, že Borgové opravdu existují, že to nebyl jen výmysl a že mohou mít i nepřátelské úmysly, ale to bylo všechno. Původní herionské území bylo vzdáleno přes pět let warpového letu. Nebyl žádný rozumný důvod předpokládat, že by Borgové mohli nebo chtěli urazit takovou vzdálenost jen kvůli nějaké nesmyslné invazi... a pak, kdoví co se tam vlastně stalo. Mohlo jít o pouhé nedorozumění, anebo Herioňané třeba Borgy něčím vyprovokovali, náhodou nebo úmyslně, takové věci se přece stávají a vzhledem ke své situaci nemuseli ti uprchlíci ani říkat tak úplně pravdu, bylo by to jen pochopitelné - nikdo to sice nikdy neřekl nahlas, ale skoro všichni si to mysleli.
     Na druhou stranu, varování přece jen padlo částečně na úrodnou půdu, a to hlavně na samotné Reweře. Shodou okolností to totiž byla první planeta ve směru, který Herioňané uváděli jako nejkratší cestu k území Borgů - byla to velká, pustá oblast všeobecně nazývaná Prázdnem - a protože tím byla i první zastávkou na jejich exilové cestě, mnoho herionských uprchlíků požádalo o azyl právě zde a jejich vyprávění tu tak bylo slyšet nejhlasitěji. Díky němu Generální rada omezila výzkumné výpravy do Prázdna a začala původně čistě vědecké lodě vyzbrojovat, avšak tyto kroky okamžitě narazily na tvrdý odpor většiny veřejnosti. Opozice obvinila Radu, že spíše než na preventivní opatření hledá záminky pro upevnění vlastní moci a vyvolání strachu, který bude začátkem návratu do času před Sjednocení - a jedním z těch, kteří toto rozhodnutí kritizovali nejvíce byl i mladý, nadějný kadet důstojnické školy jménem Aren Garell.
     Další tři roky pro něj byly obdobím plným perspektiv. Jako první ve svém ročníku a nejmladší vůbec získal absolventský diplom a přidělení na jednu z nejvěhlasnějších výzkumných lodí. Během ani ne roku se vyšvihl až na třetího důstojníka... a na jedné dovolence poznal mladou, okouzlující dívku jménem Lavinie. Za tři měsíce se vzali. A za další půlrok se narodila Alys, nejúžasnější a nejnádhernější stvoření, jaké kdy Aren v životě viděl. Jinak se nedělo nic. Herionští uprchlíci za podpory Unie kolonizovali jednu z neobydlených planet v sektoru, začali si tam budovat nový domov a na Borgy se znovu v klidu zapomnělo... dokud nebyli najednou tady.
     Začalo to docela nenápadně: Průzkumné lodě vyslané Unií i samotnou Rewerou do Prázdna jedna po druhé zmizely, hezky potichu, nevysvětlitelně a beze stopy. O příčinách se spekulovalo celé tři měsíce, přičemž nejrozšířenější teorie hovořily cosi o dosud neznámých anomáliích v Prázdnu a smolném období, co zas brzy přejde, ale když se pak objevily první střípky důkazů - přervané útržky nouzových signálů, záznamy ze sond těsně před odpojením, podivná senzorová echa v subprostoru - někteří si vzpomněli na Borgy. Unie tentokrát zareagovala: Připravila flotilu neozbrojených lodí s diplomatickými zástupci všech planet, a s doprovodem několika výzkumných plavidel ji vyslala do Prázdna navázat s Borgy první kontakt, jako se to dělalo vždy, když se v sektoru objevil někdo nový. Ta flotila se nikdy nevrátila. Prostě se vypařila jako pára nad hrncem a až mnohem později všem došlo, jakou jejím vysláním udělali Borgům krásnou laskavost, když jim poskytli výborný taktický přehled o celém sektoru a všech v něm.
     Unie se snažila najít pro zmizení své flotily nějaké přirozené vysvětlení - nejlépe takové, co by vůbec nesouviselo s Borgy. Spekulovala a řečnila, vydávala uklidňující prohlášení, ale Rewera místo toho začala jednat: Byl založen Obranný svaz, do jeho čela Rada jmenovala i několik herionských emigrantů a byla zahájena výroba první série čistě bojových lodí. Tentokrát už neprotestoval nikdo a když se nad tím dnes Aren zamyslel, napadlo ho, že hlavním důvodem byla možná právě menší vyspělost Rewery oproti zbytku Unie. Nehledě na to, že stála případnému borgskému nájezdu v cestě jako první, většina zbylých planet byla už příliš dlouho civilizovaná, než aby si jejich obyvatelé ještě pamatovali, co to je pravá hrůza války. Jistě, občas docházelo k drobným obchodním sporům nebo potyčkám o území, ale skutečnou, plošnou vyhlazovací válku nikdo v sektoru nezažil už celé generace, zatímco na Reweře ještě žili pamětníci bojů o Sjednocení. Byla to už minulost - ale vzpomínky na ní přece jen stačily k tomu, aby pouhá představa, že by Borgové skutečně mohli být přesně takoví, jak je líčili Herioňané, nevypadala najednou vůbec tak absurdně a směšně, jako to bylo jinde. Co se Arena týkalo, byl už velitelem a měl ženu a rodinu. Všechny ty přípravy na válku se mu příčily a nevěřil, že by situace mohla být vážně tak zlá, ale poslouchal rozkazy... a někdy v té době občas poprvé ucítil v zádech cosi jako předtuchu...
     Přesto, když Borgové opravdu udeřili poprvé, byl to šok, obrovský a strašný. Krychle se zjevila jako přízrak, z ničeho nic a za cíl si vybrala Gedeff, předposlední planetu rewerské soustavy, kde se nacházela její první samostatná kolonie s asi pěti tisíci obyvatel. Obranné lodě byly v té době tak primitivní, že absolutně nepředstavovaly hrozbu - Borgové prostě za dvě minuty rozmetali celou eskadru a letěli klidně dál. Nikam nepospíchali. Než přenesli své výsadky na povrchu, ani se neobtěžovali vyřadit pozorovací a telekomunikační satelity na orbitě. Díky tomu mohl prakticky každý vidět, co se tam děje, chyběl snad leda přímý přenos z asimilačních komor, ale ten nebyl nutný - Odpor je marný úplně stačilo...
     Jakmile krychle skončila, přesně podle borgské taktiky se prostě otočila a odletěla, přestože takřka bezbrannou Reweru měla přímo na dostřel. Ještě tu noc guvernér Rady vyhlásil formální zahájení války a v dalších týdnech proběhla překotná, ale přesto ukázněná evakuace všech zbylých kolonií a reorganizace Obrany. Nikde nepropukla panika ani nepokoje - naopak. Každý ze sebe vydával to nejlepší, ať už dělal cokoli, ale planeta byla v šoku a Aren Garell s ní. U Gedeffu padli kromě Gedeka všichni z jeho ročníku a on sám unikl jen proto, že jeho loď dorazila kvůli poruše na místo srážky pozdě. Vlastně mohl děkovat Bohu - ale nedělal to. Cítil, že rána, kterou utrpěl se už nikdy zcela nezahojí... a také, že nebude poslední.
     Borgové se pak celé měsíce neukázali, dali jim dost času na přípravu - a potom začali znova. Druhá krychle byla odražena za cenu obrovských ztrát po prakticky sebevražedném útoku celé letky. Třetí se objevila jen pár týdnů po ní, čtvrtá až za pět měsíců, a tak to pokračovalo - síla a frekvence jednotlivých útoků sice kolísala, ale celkově se stále zvyšovala a bylo jasné, že osamoceně Rewera nemá šanci.
     Co udělala Unie? Nic. Poskytla sice podporu, humanitární pomoc, vědomosti a výzbroj - ale ani jedinou vlastní loď. Borgové se v první fázi zaměřili jen na Reweru a po Gedeffu se ostatní rychle shodli, že by nebylo moudré se do toho plést - přátelství v míru byla jedna věc, podpora ve válce druhá. Rewera vyslala průzkumné lodě pátrat po spojencích jinde, ale bezvýsledně. Borgové už byli příliš známí. Nikdo neměl chuť riskovat, že přitáhne jejich pozornost i na sebe, anebo řešit cizí problémy a poskytovat pomoc někomu, kdo za ni mohl nabídnout jen své přátelství - Rewera zůstala sama.
     Aren kdysi cítil hněv. Nazýval bývalé přátele zrádci a zbabělci, proklínal je - ale teď už chápal, že to bylo nevyhnutelné. Ostatní neměli na vybranou, nemohli jednat jinak, stejně jako on nemohl zachránit nikoho z asimilační komory... a vlastně si ani nebyl jistý, jestli by se dnes na jejich místě nezachoval stejně.
     Po dvou letech začalo být jasné, že Borgy neporazí. Krychle udeřili i na další planety v sektoru a Unie konečně sjednotila všechny k společné obraně, ale bylo příliš pozdě. Stáli proti ohromné přesile a nepřítel neznal slitování, neměli žádnou šanci vyhrát... alespoň ne konvenčními prostředky. Tak vzniklo Centrum zvláštních projektů, přísně tajná organizace špionážního charakteru, složená z expertů mnoha oborů a druhů, kteří dostali za úkol navrhnout nějaké nekonvenční. Měl se pokusit přesunout válku do jiného rozměru, najít možnosti, které Borgům v jejich zaběhnutém schématu unikly - a výsledkem byl on a jeho pět let.
     Ačkoli o podstatě fungování Společenstva se mnoho nevědělo, všichni odborníci se shodovali v jednom: Aby byla struktura tohoto typu schopna pracovat jako jednotná síla, musí někde mít nějaké jádro, řídícího jedince nebo snad počítačové centrum, prostě něco nebo někoho, kdo koordinuje a plánuje všechny akce. Kdyby se tento základní článek podařilo najít a přetnout, Borgové se promění v pouhý rozložený dav - a i kdyby je to zcela nezničilo, alespoň by to všem dalo trochu času. Jen pár měsíců klidu by stačilo na nabrání nových sil a obnovení obrany, i Aren věřil, že je to dobrý plán... a proto byl teď tady.
     Byl už tak blízko - a přece stále nekonečně daleko.
     Byl sám.
      
     Čtyři týdny strávil přemýšlením, jak se dostat do centra komplexu. Nakonec obrátil pozornost k zvláštnímu přepravnímu systému stanice, který si pojmenoval prostě Dráha. Po celém vnějším povrchu komplexu byla vybudována síť supravodivých drah, po kterých se pohybovaly doutníkové kabiny, pozoruhodně připomínající prastaré vozíky metra. Do jedné se vešlo až padesát vojáků a svištěly mezi jednotlivými zastávkami rychlostí, které do tisíce kilometrů v hodině určitě příliš nescházelo. Že si Borgové zavedli něco podobného a relativně zastaralého, když každý voják měl zabudovaný vlastní transportní modul bylo trochu zvláštní, ale snad šlo jen o úsporu energie - pokud nebylo bezpodmínečně nutné dorazit okamžitě, byla tahle Dráha určitě ekonomičtější než transportér a tady vlastně nebylo kam spěchat.
     Aren se přesunul nad zastávku ve svém rameni a začal zapisovat a porovnávat časy jednotlivých jízd. Brzy zjistil, že pro Dráhu neexistoval žádný předem daný jízdní řád. Ovládání bylo napojeno přímo na kolektivní vědomí, které neustále vyhodnocovalo kdo a kam chce jet a podle toho pružně určovalo nejefektivnější trasu. Spíš než metro to byl vlastně jakýsi borgský ekvivalent výtahu, nedalo se nijak předem určit, kdy nebo kam pojede příště, což bylo samozřejmě pro Arena velmi zlé - ale pak objevil konzoli nouzového ovládání.
     Stejně jako u navigační konzole na lodi, i pro Dráhu existoval záložní aparát, který v případě výpadku spojení umožňoval řídit ji ručně. Konzoli tvořil další sloup, umístěný v koutě stanice a prakticky totožný s tím na krychli, na kterém se neustále automaticky promítala poloha i cíl každého vozu na trase. Všechno to bylo samozřejmě psáno stále stejným kódem, Arenovy stačilo pořídit několikaminutový záznam, pár hodin se nad tím zamyslet - a rázem věděl víc než za posledních šest týdnů dohromady. Mimo jiné zjistil, že Dráhu tvoří celkem dvaapadesát vozíků a síť sto sedmdesáti vzájemně propojených stanic. A zjistil, že jedna z nich se podle údajů nacházela téměř přímo v centru komplexu, zbývalo jen vymyslet, jak se do ní dostat.
     Samozřejmě se nemohl jen tak vmísit mezi vojáky a jet. SOK dokázal zamaskovat jen jeho přítomnost na senzorech, jak ostatně ta pohroma tenkrát jasně dokázala, neudělal ho neviditelným, ale zaměřil se na vnitřní konstrukci vozů. Byly to vlastně malé raketoplány, cestou po povrchu stanice se pohybovaly ve volném vesmíru a musely tedy mít i nějakou podporu života a její záložní systém, kam třeba mohl vlézt. Otázka zněla, jak je najít - a jak se dostat dovnitř, když vozy zastavovaly podle počtu pasažérů vždy jen na pár vteřin, maximálně minut. Aren o tom přemýšlel - a došel k závěru, že nejlepší by bylo, zařídit takovou menší nehodu.
     Schoval se v šachtě, která vedla pod podlahou stanice, a když přijel další vůz, na okamžik nadzvedl poklop, prostrčil jím ruku s disruptorem a poslal krátký výboj do emitoru supravodivého pole na podvozku. Věděl, že je to riskantní. Ale disruptor byl, stejně jako všechno jeho vybavení, navržen tak, aby po sobě zanechával jen minimum stop. V tomhle komplexu, hluboko uvnitř borgského území, snad asi nebudou panovat tak přísná bezpečnostní opatření, nějaká porucha se přece stane vždycky... a nic lepšího ho prostě nenapadlo.
     Předpoklad vyšel - když se vůz ze stanice už nerozjel, vojáci ho prostě jen odtáhli kus dál, aby nepřekážel a začali s opravou. Aren se usadil přímo nad nimi a pečlivě si všímal detailů. Zjistil, že výstupní konzola nouzového ovládání je i uvnitř vozu, přesně jak doufal, takže by měl dobrý přehled o každé další zastávce. Zjistil, že klimatizační potrubí ve stropě je dost velké, aby se tam vešel... a také, že z něj vede servisní poklop rovnou na střechu vozu. Počkal, až budou všichni vojáci pracovat na opačné straně. Opatrně se spustil ze šachty komplexu - a vlezl dovnitř.
     Jestliže bylo samotné poškození vozu riskantní, byl toto akt čirého šílenství. Když Aren slezl na jeho střechu, pohyboval se vojákům téměř po hlavách. Byli tak blízko, že se jich mohl skoro dotknout. Stačilo, aby udělal jen nepatrný hluk, aby se jen jeden z nich otočil... ale bláznům ten den zřejmě přálo štěstí. Otevřel druhý poklop ve stropě, nacpal se do uzounké roury pod ním a zase za sebou zavřel. Stěží stihl vytáhnout záznamník, prostrčit mikrokameru tak, aby viděl na nouzovou konzoli dole - a už slyšel, jak vojáci začínají startovat generátor a nastupovat dovnitř. Za ani ne minutu se rozjeli.
     Když Aren studoval trasy a stanice Dráhy, brzy si všiml jedné věci: Zatímco všechny zastávky byly navštěvovány zhruba rovnoměrně, právě u té ve středu stavěly vozy jen dost zřídka, znatelně méně než u všech ostatních. To dávalo smysl, pokud tam skutečně bylo nějaké velící centrum s omezeným přístupem, schopné fungovat samostatně, bez obsluhy zvenku, a byla to také významná indicie ve prospěch cíle Poslání, ale zároveň to znamenalo, že dřív než se tam dostane, bude možná muset strávit ve voze nějaký čas, při troše smůly i celé hodiny. Aren s tím počítal a v duchu se připravoval na drsnou jízdu - ale tohle přesto nečekal.
     Ventilační šachta vozu nebyla dlouhá ani tři metry a na šířku se do ní stěží vešel - aby to dokázal, musel zkroutit nohy pod tělem a tlumok si položit na prsa. Neměl čeho se zachytit a inerciální tlumiče v podlaze nedokázaly ten prostor úplně pokrýt, pokaždé když se vůz rozjel, zabrzdil nebo prudce změnil směr to Arenem mrštilo na druhou stranu, hlavou nebo hrudníkem přímo proti zdi. Jenom zázrakem dokázal udržet záznamník a kontrolovat nouzovou konzoli pod sebou, bylo to jakoby se ocitl v sudu na rozbouřené řece a nebralo to konce.
     Nakonec to trvalo skoro šest hodin. Za tu dobu projeli snad stokrát celou stanicí, ale pak se na zeleném displeji objevila ta správná kombinace znaků a napůl omráčený Garell se na další zastávce vypotácel ven. Původně to neplánoval. Chtěl jen obhlédnout, jak centrální stanice vypadá a zůstat ve voze. Než by sem přijeli znovu, měl by dost času vymyslet, jak nejbezpečněji pryč, ale tenhle plán vzal rychle za své - za dalších šest hodin totiž klidně mohl upadnout do bezvědomí, zlomit nebo rozbít SOK, anebo se zranit tak, že už by se ven nedostal nikdy. Jediným štěstím bylo, že tato stanice měla nástupní plošinu jen z jedné strany. Ještě než vůz stačil úplně zastavit, dokázal Aren otevřít stropní kryt a vytáhnout se ven. Převalil se po střeše, spíš spadl než skočil dolů na opačnou stranu, a dokud byl krytý stěnou vozu, podařilo se mu ve zdi najít větrací mříž, vyrvat ji a vlézt dovnitř o vteřinu dřív, než se vůz zase rozjel. Na několika místech měl rozbitou hlavu a z nosu se mu proudem valila krev. Byl potlučený na celém těle, srostlá žebra se znovu nalomila a všechno se s ním točilo. Stěží odlezl po čtyřech dál do šachty a recyklátor Bomby odšrouboval jen chvíli předtím, než začal divoce zvracet, ale po několika hodinách se přece jen vzpamatoval. Ošetřil si hlavu, našel nejbližší vyrovnávací komoru... a po několika dnech odpočinku se začal opatrně rozhlížet kolem.
     V této části komplexu nebyla skoro žádná okna. I vojáků po chodbách bylo méně, přestože chodby samotné byly širší, zelená světla na nich jasnější a hukot pohonných systémů hlasitější. Aren prozkoumal ventilační šachty tohoto ramene - a zjistil, že nikam nevedou. Celá sekce komplexu tu končila jedinou mohutnou stavbou. Měla hrubý tvar krychle se zkosenými hranami o rozměru minimálně osmi set metrů a i když byla na třech místech spojena s konstrukcí stanic, vlastně k ní ani nepatřila. Nebyla napojena na jediný vnější systém, ventilace, energetické rozvody, všechno tady končilo a dovnitř vedla jen jedna jedná chodba, uzavřená masivními, dvojitými vraty. Co bylo za nimi? Aren netušil - ale věděl, že je to přesně to, co hledá.
     Usadil se v poslední zatáčce šachty, odkud měl skvělý výhled na chodbu i vrata, a začal je pozorovat, ale moc k vidění toho nebylo. Ačkoli ta chodba byla širší a osvětlenější než většina, co jich ve Společenstvu viděl, skoro nikdo sem nechodil. Za deset dnů se oválná vrata odsunula jen třikrát, jednou dovnitř vešli dva vojáci, a dva jiní pak zase po jednom vyšli. Aren usoudil, že se otevírají jen na pokyn zevnitř a ze snímků záznamníku viděl, že je za nimi ještě nějaká malá přechodová komora, ale to bylo všechno - a co teď?
     Prozkoumal materiál, ze kterého byly vyrobeny stěny té stavby. Neměl už sice skener, ale po prvním ohledání bylo jasné, že se jedná o nějakou neutroniovou slitinu a že celý vnější plášť je zřejmě udělaný z jediného kompaktního bloku, bez jakýchkoli spojů - netušil, jak to dokázali, ale rozhodně to byl problém.
     Vzhledem k síle Bomby se dalo předpokládat, že i když ji odpálí venku, výbuch plášť stejně prorazí, jenomže to nestačilo. Protože neměl tušení, jak je rozdělen a chráněn vnitřek stavby, nebo co tam vlastně je, nemohl mít absolutní jistotu, že to bude explozí zcela zničeno - a Borgy už znal dost dobře, aby je nepodceňoval. Pokud měl splnit Poslání beze zbytku, musel proniknout až dovnitř... a stále nevěděl jak.
     Třináctý den přivedli dva vojáci ke vratům ženu - neasimilovanou, lidskou ženu v těsném hnědém overalu, štíhlou a vysokou, se světlými vlasy. Když ji Aren spatřil poprvé, žaludek mu sevřela hrůza z toho, že se jeho halucinace už zase začínají prolínat s realitou, ale snímky záznamníku ho uklidnily - ta žena byla skutečná. Podrobný průzkum odhalil na její levé tváři cosi jako zbytky borgských implantátů, ale na nějakou velitelku rozhodně nevypadala, spíš na zajatce... po několika hodinách se Aren vzdal úsilí, najít pro to nějaké vysvětlení a spokojil se s pouhým zápisem do deníku, ale tím to neskončilo.
     Jak se ukázalo, spodek té stavby tvořil samostatný dok. O den a půl později z něj náhle vyjela kónická, složitě tvarovaná loď připomínající broušený diamant, jakou Aren ještě nikdy neviděl, a odletěla. Za půl dne se zas vrátila a další noc se pak v celém komplexu strhl jakýsi divný poprask, během kterého Aren přísahal, že slyší výbuch a střelbu, ale přece jen si nebyl jistý. Nechtěl opakovat staré chyby, celou tu dobu a pro jistotu i celý další týden se neodvážil vystrčit nos z vyrovnávací komory, SOK puštěný na maximum, ale i když se pak zdálo být všechno při starém, ta událost ho vyděsila až do morku kostí.
     Zatímco na krychli měl alespoň hrubý přehled o tom, co se děje a co může očekávat, o tomhle místě nevěděl zhola nic. Neměl vůbec tušení, jak často se tu třeba kontrolují šachty, anebo na jaká bezpečnostní opatření mohl narazit, tady, jen pár kroků od srdce borgského území - ale choval se tu jako doma, jako by měl pořád času dost! Bylo zřejmé, že pozorováním té chodby už žádné další informace nezíská a čím déle tu byl, tím většímu riziku sebe i Poslání vystavoval - byl nejvyšší čas se pohnout.
     Znovu prolezl všechny šachty okolo chodby, prozkoumal jejich stěny doslova po centimetrech, ale bezvýsledně. Žádný další průchod dovnitř opravdu neexistoval a jenom představa, že by snad mohl prořezat neutroniovou slitinu ručním disruptorem byla prostě směšná, přesto nakonec na něco narazil. Když přeměřil rozměry a vzdálenosti šachet nad chodbou, zjistil, že ta vrata a přechodová komora za nimi se nenachází přímo v samotné stěně stavby, nýbrž kousek před ní. Mezi koncem chodby a začátkem neutroniového pláště byla shora asi metrová mezera - a v té muselo něco být.
     Aren propálil malý otvor do stěny šachty a protáhl jím očko záznamníku. Bál se, že narazí na vakuum, neutroniovou přepážku, nebo na nějaký bezpečnostní systém, ale uviděl protáhlou, úzkou škvíru, která se táhla svisle mezi ventilační šachtou a stěnou stavby. Musela vzniknout během napojování neutroniového pláště na zbytek komplexu, jako nějaká bezpečnostní spára kvůli nepřesnostem nebo tepelné dilataci... a její dno tvořilo strop přechodové komory, těsně za těmi vraty.
     Trvalo další týden, než se prořezal skrz stěnu ventilace. Spára byla tak úzká, že v ní nemohl ani zvednout ruce a nebyly v ní žebříky, přestože dolů ke dnu scházelo alespoň dvacet metrů. Aren vytáhl z tlumoku svá lana a upevnil je za přísavky ke stěně. Konce si uvázal za kotníky, hlavou napřed se spustil dolů a se svítilnou na čele začal milimetr po milimetru prořezávat otvor v podlaze. Pracoval až deset hodin denně, lana se mu zařezávala do nohou a často krvácel z nosu. V těsném prostoru na něj několikrát přišla taková slabost, až musel práci přerušit a jednou mu disruptor vypadl z ruky. Musel se pak odvázat, slézt pro něj dolů a pak se vydrápat zase vzhůru, o hrubou stěnu si odřel obě ruce i kolena do krve - ale nakonec to dokončil. Do dna spáry vyřízl nepravidelný otvor, velký právě tak, aby jím protáhl tlumok s Bombou i sebe a uvolněný plát nechal na třech milimetrových místech připojený, stačilo jen pár vteřin. Podle údajů ze záznamníku odhadoval, že vnitřní dveře přechodové komory byly mnohem tenčí. Nebude problém se přes ně dostat, anebo přinejhorším odpálit Bombu rovnou... a bude hotovo.
     Konečně bude po všem.
      
     Posledních pět dnů Aren Garell odpočíval. Zotavoval se z namáhavé práce, naposled v duchu probíral všechny záznamy a scénáře... a přemýšlel o smrti.
     Ve své podstatě tohle nebyla přímo sebevražedná akce, ale možnost přežití byla jen velmi, velmi mizivá. Analytici Centra ji vyhodnotili na 0,76% a Aren věděl, že i to byl optimistický odhad, ale přesto nic nenamítal - alespoň naděje tu byla vždycky. Proto měl u sebe deník a záznamník, počítalo se s tím, že informace, které nasbírá a záznamy, které pořídí by jednou mohl přivézt zpět... a proto byl součástí Bomby transportér. Pokud se aktivoval, její vrchní část s recyklátorem se v okamžiku výbuchu oddělila a použila energii exploze k přenesení sebe a Arena na předem zadané souřadnice. Mohl se transportovat i mimo výbuch, s celou Bombou, ale v tom případě by ztratil šanci na přežití, protože transportní obvod v tak malé konstrukci vydržel jen jedno použití, teoreticky se však mohl přenést na místo mimo dosah výbuchu, najít si nějakou jinou loď a čekat. Recyklační proces stačil na výrobu stálého minima potravy k přežití i dostatku energie pro SOK, měl by pořád možnosti na výběr... teoreticky.
     Arenovy na tom nezáleželo, vlastně ani dřív - a určitě ne teď. Za těch pět let plných bolesti ztratil zájem na svém životě, zbylo jen Poslání. Když vzpomínal na Alys, chtěl přežít a souřadnice první vyrovnávací komory na druhém konci komplexu spočítal a nastavil podle gyra ještě předtím, než začal pracovat v šachtě... ale při představě smrti necítil nic, jen prázdnotu, černou a temnou jako nitro borgské lodi.
     Přesto si uvědomoval své emoce. Neměl nejmenší tušení, co najde uvnitř té stavby. Možná tam bude nějaký voják, možná jen obří počítač anebo mozek ve sklenici lihu, ale ať už to bude kdokoli, Aren si přál, aby ho poznal, aby pochopil kdo je a odkud přišel... a aby v tom posledním okamžiku zahlédl v jeho očích strach. Uvědomil si, jak hrozně se za posledních pět let naučil Borgy nenávidět. Už dřív k nim cítil zášť, jako by to bylo normální k nepříteli a vůbec ke každému, kdo udělal to, co oni - ale tehdejší nenávist nebyla ve srovnání s tou dnešní nic. Dřív byl prostě vzteklý. Chtěl střílet, ničit a bojovat, ulevit svým pocitům, ale to bylo pryč, protože z nenávisti jaká zaplňovala prázdnotu uvnitř něj teď, se ulevit nedalo. Už nebyl vzteklý a nejednal divoce. Byl klidný a přemýšlel, uvnitř chladný jako kus ledu, a ta nenávist tiše doutnala někde dole, ale teď ji cítil, zuřivou a nelítostnou. Už se těšil, až stiskne tu spoušť a vymaže tohle místo z mapy. Představoval si v duchu ten nádherný výbuch, tváře vojáků až je bude tlaková vlna trhat na kusy a radiace jim začne pomalu rozežírat vnitřnosti, vteřinu po vteřině vychutnával každý detail, živený tou nenávistí, co ho držela celé roky... a už se nemohl dočkat.
     Zvláštní, vzpomněl si najednou, Alys se Borgů nikdy nebála. Naopak - fascinovali ji, podobně jako jiné děti fascinují historky o strašidlech. Navíc byla na svůj věk až neuvěřitelně bystrá, jednou, krátce po svých šestých narozeninách, se jí dokonce podařilo rozlousknout kód ke dveřím simulátoru v Arenově pracovně - a samozřejmě si spustila program interiéru krychle. Přes hodinu se procházela mezi vojáky, nakukovala do výklenků - a když ji tam Lavinie našla, řekla jen, že si chtěla pohrát s přáteli. Když pak Aren tuhle historku vyprávěl Gedekovi, rozesmálo ho to k slzám. Vtipkoval, že jablko nepadlo daleko od stromu, na další návštěvě daroval Alys malou pilotní uniformu, aby si prý začala zvykat a Aren se tomu tenkrát smál s ním... ale někde v hloubi duše ho to děsilo. Teď už necítil nic - jen zavřel oči a představil si ten výbuch.
     Poslední den strávil tím, že se dával trochu dohromady. Dvakrát projel sonický cyklus své kombinézy a samolepícími záplatami zakryl prodřená místa na kolenou a loktech. Lesklou plochu prázdné obrazovky deníku použil jako zrcadlo, u kterého si nožem opatrně ořezal přerostlé vlasy, vousy a nehty na rukou, a naházel je do recyklátoru. Nakonec vyhrabal ze dna tlumoku malou, černou krabičku. Byla v ní jediná součást vybavení, která neměla žádnou praktickou funkci: Jeho insignie. Dva zahnuté šípy na štítu označující kapitána Obrany, které se nosily na límci. Oko a dýka agenta Centra zvláštních projektů na levém rukávu. A plochý, kulatý odznak s jeho identifikačním číslem a stylizovanou rytinou slunce a dvou měsíců - symbol Rewery. Aren se na ten odznak nepodíval, co ho uložil do tlumoku. Za tu dobu jeho povrch zčernal a zmatněl, ale když ho chvíli třel o ruku, znovu získal svůj ztracený lesk, Aren ho připnul kam patřil, na levou stranu svých prsou... a poprvé po dlouhé době se cítil znovu silný. Už nebyl jen bezejmenný červ, ukrývající se v pevnosti nepřítele. Znovu byl někým, měl svůj domov a Poslání a než stiskne tu spoušť, poznají, že byl jen prvním z dlouhé řady těch, co přišli vyrovnat účet - už nebyl sám.
     Přitáhl si k sobě Bombu a odsunul oba boční kryty. Naposled zkontroloval obvody a pečlivě zadal všech pět aktivačních kódů. Do zvláštní patice zasunul bokem konzoli deníku a potvrdil autorizaci, počítač Bomby přitom kontroloval i všechny předchozí vstupy, aby zcela vyloučil možnost podvodu. Trvalo to několik vteřin, ale pak tiše zapípal a oba displeje se rozzářily rudě - ověřovací fáze skončila, zbývalo jen vybrat způsob odpálení.
     Teoreticky měl řadu možností. Časový spínač se dal nastavit na jakýkoli interval od jedné do padesáti minut včetně náhodné modulace. Mohl použít i ruční spoušť, pružné lanko se spínačem na konci, po jehož stisknutí by k explozi došlo okamžitě, mohl oba postupy zkombinovat - časový spínač se aktivoval stiskem spouště - a stejně tak libovolně zapojit do procesu i transportér. Aren o této otázce přemýšlel už dřív. Nakonec nastavil spínač na pět minut a ruční spoušť zasunul do zdířky transportéru - pět minut dávalo dost času, aby si prohlédl cíl, zhodnotil nejvýhodnější uložení, a kdyby se snad něco zvrtlo, stačilo stisknout a bude i s Bombou v bezpečí v první komoře.
     Bomba byla v podstatě obyčejná antihmotová nálož o síle třiceti megatun, vybavená podobným maskovacím okruhem jako SOK, ale do vlastního paliva bylo navíc přidáno 20% čistého trilithia, uvolňujícího při rozpadu velmi silnou iontovou radiaci. Smrtící zóna primární exploze byla pro nechráněné objekty dva kilometry od epicentra. Ovšem radiace se výbuchem rozptýlila do prostoru nejméně pětkrát většího, nejpozději za deset dnů tam spolehlivě zabíjela vše živé - a i potom se exponované území dál zvětšovalo a sekundární hodnoty záření zůstávaly smrtelné nebo alespoň velmi nebezpečné ještě tak deset let. Z tohoto pohledu byla Bomba velmi krutá zbraň, zbraň kde samotná exploze jen uvolňovala cestu smrtícímu spadu, na jehož následky budou zasažení pomalu umírat ještě celé měsíce, a Aren viděl během své kariéry pilota dost nehod, aby přesně věděl, jak taková smrt vypadá, ale bylo mu to jedno. Naopak - přesně tohle si Borgové zasloužili...
     Nastavil Bombu na vyčkávací režim a zasunul kryty. Upevnil válec do tlumoku, hodil si ho na záda a chráněn rozptylovým pole SOKu vyrazil šachtou vpřed. Co se jeho týkalo, byl do jisté míry chráněný. V Centru prodělal chemickou léčbu, speciálně navrženou na posílení odolnosti vůči iontové radiaci, a i když o její účinnosti se teď, po pěti letech, dalo přinejmenším pochybovat, jeho kombinéza měla částečně izolační schopnosti, pokud se transportuje dost daleko od epicentra výbuchu a pak opustí primární zónu zhruba tak do dvanácti hodin, nemělo by se mu nic stát. První vyrovnávací komora se nacházela v rameni, kde probíhala stavba nových lodí. Několik z nich už vypadalo téměř dokončených a kvůli ohrožení je jistě rychle odpojí, když se na některou dostane, má celkem slušnou šanci... a kdyby ne, stále měl disruptor a tím i možnost rychlého řešení...
     Dolezl k otvoru ve stěně šachty, rozepnul tlumok a hodil ho dovnitř. Disruptor sevřel mezi zuby, rozsvítil světlo a nohama napřed vlezl do škvíry. Opřený rukama a zády o stěnu opatrně sestupoval, dolů to šlo celkem snadno, a jakmile se dotkl země, uchopil zbraň a namířil na téměř dokonalý vypálený kruh v podlaze. Stačily tři lehké zážehy, jedno dupnutí a uvolněný plát s tupým zaduněním proletěl dolů, Aren na okamžik strnul - ale nestalo se nic. Nohou strčil do tlumoku, až propadl otvorem, zhluboka se nadechl a skočil.
     Dopadl na nohy tak prudce, až mu bodlo v zádech a málem upadl, ale bleskově se vzpřímil. Stál v malinkaté komoře, ne větší než dvakrát dva metry, vymezené z jedné strany známými vraty a za druhé obyčejnými dvoudílnými dveřmi. Se zbraní v ruce se ostražitě rozhlédl kolem, ale nebyl tu nikdo a nezdálo se ani, že by svým vpádem sem spustil nějaký poplach - přesto se rozhodl jednat rychle. Odsunul levý kryt Bomby a jedním dotekem spustil odpočítávání. Zhasl světlo, hodil tlumok na záda a zadíval se na vnitřní dveře. Vypadaly docela normálně a určitě nebyly z neutronia, Aren doufal, že to nepotrvá déle než pár vteřin, zvedl ruku s disruptorem... a v tom se stalo něco zvláštního.
     Dveře se samy od sebe odsunuly.
     Aren leknutím ucouvl - ale nic jiného se nestalo a v šeré místnosti před ním nebyl vidět ani jediný voják. Systém vnitřních senzorů musel i přes SOK nějak zachytit jeho přítomnost v komoře a automaticky otevřít dveře, napadlo ho, nic jiného to nemohlo být a couvnout už stejně nemělo význam... ale ve chvíli, kdy překročil práh přesto ucítil v zádech ostré, ledové zamrazení.
     Místnost byla velká a na první pohled úplně prázdná. Měla zhruba kruhový tvar, nějakých třicet metrů na délku, ale i když všude při stěnách zářilo do tmy mnoho sloupů a displejů popsaných zelenými znaky, nikde nebyl vidět ani jediný Borg. Aren udělal opatrně první krok - ale nic se nestalo. Udělal druhý... a tlumené zasyčení, trhl sebou, ale to se za ním jen zavřely dveře. Ruka se zbraní se mu začala chvět, nevědomky stiskl zuby a na jazyku ucítil svou vlastní krev.
     Střed té místnosti vyplňovala zvláštní konstrukce. Od podlahy ke stropu se tyčily v kruhu tři sloupy a mezi nimi bylo vsazeno něco jako otevřená výsuvná kabina, vzdáleně podobná regeneračnímu výklenku. Boky těch sloupů zářily odshora až dolů zelenými znaky a jasně bíle světélkoval i strop nad nimi, podlaha dole a vnitřek té kabiny samotné, Aren se snažil uhodnout, o co šlo, ale nic ho nenapadlo... zato si uvědomil, že se chvěje a na čele mu vyráží drobné kapičky potu. Něco tady nebylo v pořádku a tohle bylo jiné než čekal, ale-
     "Trvalo to dlouho."
     Leknutím úplně ztuhnul. Ten klidný, jemný ženský hlas se ozval tak nečekaně a náhle, že si Aren vůbec nestačil všimnout, odkud přichází. Uskočil až skoro ke zdi a prudce zvedl zbraň, ale neviděl nic, jen šero a chvějící se zelené stíny.
     "Trvalo to dlouho... ale čekali jsme na tebe. Všichni jsme na tebe čekali."
     Záře mezi sloupy zapulzovala. Kabina uvnitř se s tichým zavrčením rozjela vzhůru, až zmizela ve stropě... a odhalila vysokou, štíhlou postavu, stojící za ní čelem ke stěně. Její tělo bylo tmavé, hlava i šíje světlá, a na první pohled z ní nevyčnívaly žádné kabely, ale nic bližšího se v šeru a ostrém bočním světle nedalo rozeznat... nepatrně pohnula hlavou.
     "Zůstal jsi poslední... ale věděli jsme, že přijdeš."
     V jejím hlase bylo něco tak úžasně, neskutečně známého, že Arenovy rázem vyschlo v ústech, zůstal jen strnule stát se zbraní v ruce a stěží ze sebe dokázal dostat slovo, jakoby to mluvil někdo cizí.
     "Kdo - kdo jste?!" vypravil ze sebe.
     "Ale no tak!" V jemném hlasu se ozvalo cosi jako povzdech. Pomalu, klidně se otočila a její tvář ozářilo jasné světlo ze stropu. Usmála se.
     "Ty už mě nepoznáváš... tati?"
     Arenovy se zatočila hlava. Dech mu uvázl v prsou a jediném okamžiku měl dojem, jakoby se roztrhnul na kusy, v hrůze a šoku hleděl na tu bytost před sebou. Byla to Alys. Poznával ty oči, tvar brady a lícních kostí a poznával její hlas. Její kůže byla šedá, pokrytá olivovými skvrnami, z temene hlavy jí vyčníval svazek drátů a tělo od krku dolů pokrýval černý krunýř, ale byla to ona a stála před ním, živá královna Borgů... jeho Alys.
     Ustoupil, až narazil zády na stěnu a někde daleko zaslechl pípnutí oznamující poslední minutu do exploze, ale bylo mu to jedno. Kolena se mu podlomila, zbraň vypadla z ruky a jen vytřeštěně zíral na tu tvář, malý chlapec v koutě asimilační komory, udělala krok a natáhla k němu svou štíhlou, černou paži.
     "Pojď. Jsme tady všichni. A čekáme už jenom na tebe."
     "Neee...!" S nelidským, zvířecím zavytím reflexivně sevřel ruční spoušť a trhl. Svět kolem zčernal a rozpadnul se, vybuchl na miliardu zářících jisker... a znovu se zhmotnil v první vyrovnávací komoře. Zkroutil se v křeči do klubka na podlaze a ani nevnímal ostrý praskot pálících se obvodů Bomby, nevnímal nic. Mozek i vnitřnosti se mu svíjely jak klubko černých hadů, začal se dávit, ale bolest ani necítil, neznamenala nic, vůbec nic ve srovnání s... tamtím. Kdyby měl ještě disruptor, asi by si jeho hlaveň narval do úst a stisl spoušť, ale to nemohl, nakonec se jen bezmocně převalil do rohu a po nekonečně dlouhé chvíli se mu konečně podařilo omdlít.
      
     Trvalo to mnoho hodin, než se Aren Garell vzpamatoval natolik, aby vstal a začal se znovu zajímat o své okolí. Stále byl omráčený, otupělý a pohyboval se jako stroj, pouhou setrvačností... ale někde hluboko uvnitř už zase dokázal přemýšlet. Odpočet výbuchu se po transportu automaticky přerušil, zkontroloval obvody a zjistil, že je vše v pořádku. Našel obě zlomené půlky SOKu, který rozbil během záchvatu a uvědomil si, že je úplně bezbranný. Čekal, že už bude celá stanice dunět kroky vojáků, že už dávno prolézají všechny šachty a rozvody jako tenkrát, a bylo mu to úplně jedno, ale místo toho se stalo něco mnohem strašnějšího: Nestalo se nic.
     Ani jediný voják nevstoupil do ventilační sítě a stanice zůstala tichá a klidná jako dřív. Nekonal se žádný poplach, žádné pátrání... ale když Aren poprvé vystrčil hlavu z ventilační mřížky, v rohu všech borgských konzolí v dohledu pomalu rotoval dlouhý text, který nebyl psán kódem Společenstva. Byl to jazyk Rewery, Aren četl... a pomalu mu to všechno docházelo.
     Ten útok před třemi lety po kterém přišel o prsty, byla první vlna konečné invaze na Reweru. Po třech letech Borgové náhle rozhodli, že už nemá smysl dál čekat a udeřili plnou silou proti ní i proti zbytku Unie. Trvalo to šest dní. První dvě vlny byly odraženy, ale třetí, vedená pomocí těch nejmodernějších lodí, zvítězila. Z osmimiliardové Rewery bylo asimilováno celkem sto dvacet tisíc lidí včetně několika důstojníků Centra s přístupem k tajným informacím... a jeho rodiny. Gedek, Lavinie, ti všichni byli teď tady, stali se vojáky a jeho Alys byla vybrána za novou královnu Společenstva - zbyl už jenom on.
     Součástí zprávy byly i údaje o dalších vyslaných agentech. Bylo jich celkem devatenáct a jedenácti se podařilo proniknout na krychle. Tři byli zabiti náhodou během útoků, čtyři byli odhaleni a asimilováni, a dva odpálili své Bomby na jiných základnách. Posledního nalezli před dvěma měsíci na lodi na opačném konci kvadrantu - prořízl si hrdlo vlastním nožem. Do Unikomplexu nepronikl žádný, jenom on. Přece jen vydržel nejdéle. Až do konce...
     Aren přečetl celou tu zprávu třikrát... a kupodivu pocítil úlevu, jakési šílené uvolnění. Bylo po všem. Jeho úkol skončil, cítil se volný, jakoby z něj naráz spadlo nějaké obrovské břímě a na ničem už nezáleželo. Strhl si z prsou odznak Rewery. V záchvatu smíchu jím mrštil do kouta... a po několika hodinách se zase uklidnil a začal uvažovat, co dál.
     Stále měl Poslání a technicky vzato, zničení Rewery na něm vůbec nic nezměnilo, rozkaz stále platil. Stále to měl dokončit, už kvůli mnoha jiným - ale ti ho teď nezajímali. Všichni, na kterých mu záleželo byli tady a on měl rozhodnout o jejich osudu. Byli z nich Borgové, ale stále žili a za to, co se z nich stalo nemohli - měl je přesto zabít? Žádný borgský voják nemohl za to, čím se stal, v jistém smyslu byli vlastně všichni nevinní a Aren si s úžasem uvědomil, že takhle o nich za celé ty roky přemýšlí úplně poprvé - na druhou stranu, měl právo nechat je žít takhle? Bezpečně věděl, že přinejmenším většina z nich by raději zemřela než dál žila jako Borgové a pokračovala v jejich díle - ale mohlo to být dostatečným ospravedlněním? A co Alys? Je teď šťastná... jaké to asi je, být jako ona?
     Přemýšlel o tom celou noc, pečlivě a klidně. Ráno vzal Bombu, autorizoval nový vstup a ruční spoušť připojil ke spínači okamžité exploze. Deník se svým posledním hlášením a odznakem Rewery nechal ve vyrovnávací komoře, vykopl jednu větrací mříž a slezl dolů, přímo mezi procházející vojáky. Nikdo ho nezastavil. Pomalu šel a rozhlížel se kolem, poprvé se díval na chodby z tohoto úhlu, pátral ve tvářích kolem po nějaké reakci, ale byli stejně neteční jako dřív. Podíval se i na svůj obraz na stěně... a všiml si, že vypadá skoro jako oni.
     Na stanici Dráhy právě přijížděl další vůz, Aren do něj nastoupil a on se rozjel přímo do centra komplexu. Došel tou chodbou až ke dveřím Alysina nového domova, dvojitá vrata se před ním odsunula, a když vstoupil do přechodové komory, průchod za jeho zády se zas tiše uzavřel. Stál tam, v zeleném šeru a se spínačem v ruce čekal, až se vnitřní dveře otevřou a Alys ho přijde přivítat. Přemýšlel, jakou možnost pak zvolí - ale nevěděl to, a jeho čas se krátil.
     Zbývala mu už jen ta spoušť, spoušť a svobodná vůle.
     A stále neznal odpověď.
      
     Dveře před ním se pomalu začaly otevírat.

 

Konec


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X