lcars
logo

Pod povrchem


Autor: Serenity
Email: SerenityST@email.cz
Archivováno dne: 22. 02. 2015
Stav povídky: dokončená
Velikost: 226 kB
Přístupnost: 13+
Varování: žádné, ta přístupnost 13+ je spíš z opatrnosti
   
Seriál: TOS
Období: rok 2269
Hlavní postava(y):
Kategorie: napětí
Spoiler:
Stručný obsah:
obvyklé téma epizod TOS
Poznámka autora: Moje znalost Star Treku nebyla v době psaní této povídky dokonalá, takže se mohou vyskytnout nějaké nesrovnalosti. Za případné češtinářské chyby se také omlouvám. Budu velmi ráda za zpětnou vazbu.
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Pod povrchem

Serenity




kapitola 1.
HODNOCENÍ PLANETY: NEBEZPEČNÁ

V roce 2266, hvězdného data 1532,8, ztroskotala na planetě s prozatímním názvem XX12 hvězdná loď Spojené Federace planet NCA-8152 USS Orleáns s posádkou čítající 380 osob. Loď byla pod velením kapitána Marcuse Caie Toyena, první důstojník: Amanda Viktorie Pubbová. Po předcházejícím střetu s klingonským plavidlem byla vážně poškozena, došlo k velké ztrátě energie a k úniku paliva ze dvou nádrží. Kapitán hlásil 163 mrtvých a rozhodl se nouzově přistát na oběžné dráze dosud neznámé planety XX12, protože se nacházela nejblíže. Dvanáct členů posádky se pod vedením prvního důstojníka vydalo na povrch planety zjistit, zda je obyvatelná. Kapitán měl v plánu evakuovat tam i zbytek posádky. Řídící středisko Hvězdné flotily už vydalo rozkaz vyslat na XX12 další loď, USS Mystery, která se v té době pohybovala šest dní cesty od této planety, aby posádku Orleánsu vyzvedla na palubu a přivezla je zpátky.

Podle zjištění výsadku byla atmosféra planety dýchatelná a rostly tam poživatelné rostliny, takže šance na přežití byla značná. Poté, co bylo tohle odvysíláno, ale řídící středisko ztratilo s Orleánsem spojení. USS Mystery se k XX12 přesto vydala, ale nenalezla po té lodi žádnou stopu. Z důvodu vysokého elektrického napětí na planetě, a občas i nad jejím povrchem, a výskytu silné žíraviny neznámého a ničivého druhu ve vnějších částech atmosféry, která dosahovala až na oběžnou dráhu, kapitánka Mystery, Joanna Foxová, neposílala na povrch planety žádný výsadek a vydala rozkaz urychleně XX12 opustit.

Od té doby se tam žádná hvězdná loď Federace nevydala a planeta je prohlášena za nebezpečnou podle Všeobecné hvězdné stupnice.

„Jak jsem říkal, Jime. Tohle je šílenství!“ prohlásil rozhořčeně Leonard McCoy, hlavní lodní lékař hvězdné lodi USS Enterprise. On, kapitán lodi, první důstojník a ještě několik dalších členů posádky seděli v poradním sále na palubě Enterprise, kde se právě od počítače dozvěděli další detaily o jejich nadcházející misi s cílem znovu prozkoumat XX12 a zjistit, jestli tam přece jenom ještě nežijí trosečníci z Orleánsu.

„Nechápu, proč jsi to vůbec přijal. Atmosféra plná žíraviny! Rozleptá nás to tak, že z nás nezbudou ani kosti! Pravděpodobně takhle dopadl ten Orleáns, pokračoval doktor s pohledem na kapitána, který seděl na druhém konci stolu.

Dneska odpoledne strávil James Tiberius Kirk, kapitán USS Enterprise, několik hodin rozhovorem s hlavními představiteli Velitelství Hvězdné flotily (pořád byli na oběžné dráze Země), protože přijal jejich dva a půl roku starou nabídku o pátrání na XX12. Vzhledem k nebezpečí a malé pravděpodobnosti na úspěch pro tuhle misi nebyl vydán příkaz a žádný jiný kapitán se k tomu nehlásil.

Kirk si povzdechl. Očekával, že většina posádky bude proti, ale spolu se svým přítelem Spockem, polovičním Vulkáncem a prvním důstojníkem na Enterprise, tohle téma probíral tak často, že si byl jist, že XX12 není tak nebezpečná, jak si mnoho lidí myslí. Ještě tak přesvědčit ostatní. Byl rád, že si Spock vzal slovo místo něj.

„Vaše domněnka o Orleánsu je nejspíš správná, doktore – na rozdíl od toho zbytku. Nejspíš vám uniklo, že ta žíravina je jen ve vnější vrstvě atmosféry, takže život na povrchu planety je možný…“

„Ovšem,“ přerušil ho McCoy, „ale co loď?“

„Enterprise je o mnoho let novější a modernější loď než byl Orleáns nebo i Mystery. – Tyhle lodě by pro dlouhodobější pobyt na oběžné dráze XX12 neměly šanci. Orleáns si to kvůli poruše přístrojů nejspíš neuvědomil a zaplatil za to. My ale máme lepší štíty než on, nehledě na další ochranné systémy a přesnější měřicí přístroje, které nám včas ohlásí nebezpečí, že, pane Scotte?“ obrátil se na hlavního technického pracovníka.

„Ano, pane Spocku, myslím, že by nám ta žíravina neměla uškodit.“

„Už jsi spokojený, Kostro?“ zeptal se Kirk doktora jeho přezdívkou.

„Spokojený?! Ani náhodou. Ale nemá cenu, abych ještě něco říkal, stejně mě neposlechnete.“

Ale kapitán ho znal příliš dobře na to, aby ho bral vážně.

„Výborně. Máte ještě někdo nějaké otázky?“

Přihlásila se jenom jedna žena z druhého konce stolu, Uhura, která zastávala funkci komunikačního důstojníka.

„Ano, poručíku?“ vyzval ji Kirk.

„Nemůže to elektrické pole ohrozit naše systémy?“

„Ne,“ odpověděl Kirk. „Je sice silné, ale až na oběžnou dráhu nedosahuje. Nanejvýš ho nebudeme moct dost přesně změřit, pokud nám přehltí senzory.“

„Takže ale může ohrozit ty, kteří budou na povrchu,“ řekla Uhura. Doktor se zatvářil stylem: vždyť jsem vám to říkal, ale kapitána to z míry nevyvedlo.

„To je samozřejmě možné, ale ne nevyhnutelné; posádka Orleánsu se svým výsadkem komunikovala a nevypadalo to, že by byli v ohrožení. Každopádně, občas se riskovat musí.“

„Dobře.“

„Takže všichni už s naší výpravou souhlasí?“ zeptal se Kirk po chvíli ticha, a když nikdy neprotestoval, i když z výrazů některých bylo jasné, co si o tom myslí, pokračoval: „Výborně. Tím tedy prohlašuji naši schůzi za ukončenou. Pane Limee, postarejte se o zásoby. Nebude to krátká cesta.“

„Rozkaz, pane,“ vrchní hospodář odešel.

„Poručíku Sulu, pane Spocku, můžeme jít nastavit kurz.“

„Ano pane,“ souhlasil Sulu, hlavní pilot Enterprise a ještě spolu s Uhurou následoval kapitána a Spocka na můstek.

„První část úkolu máme za sebou,“ řekl Spock Kirkovi cestou.

„Jenom doufám, že to celé k něčemu bude,“ přikývl kapitán. „Jinak bych se pár měsíců nemohl podívat našemu doktorovi do očí,“ dodal s úsměvem na vysvětlenou.

kapitola 2.
XX12

14. 5. 2269, hvězdné datum 1843,2. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Dnes jsou to dva měsíce a tři dny od doby, kdy jsme opustili oběžnou dráhu Země a vydali se na cestu k planetě XX12. Před třemi lety tam ztroskotala hvězdná loď Federace, USS Orleáns, a my máme za úkol zjistit, jestli tam pořád ještě nežijí nějací trosečníci.

Podle nabídky Řídícího centra Hvězdné flotily, která je nyní něco přes rok stará, jsme se dne 26. 2. 2269 rozhodli na cestu vydat. Přípravy a zásobování lodi trvalo téměř dva týdny. Přestože je planeta hodnocena jako nebezpečná, nemusel jsem naštěstí posádku moc dlouho přesvědčovat a ani během cesty zatím nikdo veřejně neprotestoval.

Za celé ty dva měsíce jsme se nesetkali s žádnou jinou lodí a podle toho, kde se nyní nacházíme, a podle rychlosti letu bychom k XX12 měli dorazit v nejbližší době.

James Kirk dokončil zapisování do lodního deníku. Vlastně nic nezapisoval, ale diktoval to počítači, který jeho slova zaznamenával. Ovšem to, že nemusel psát, neznamenalo, že by měl tuhle činnost raději. Nerad někomu vykládal, co se všechno stalo a děje s lodí a její posádkou; připadal si, jako kdyby se zpovídal ze svého jednání. Proto byl také deník veden velice chudě. – Kapitán do něj zaznamenával jenom, když musel, a to bylo tehdy, když se dělo něco důležitějšího. Tohle bylo poprvé za celou cestu.

Jako každý den seděl Kirk ve svém kapitánském křesle na můstku, místě, odkud se řídila celá Enterprise. Před ním seděli u řídícího panelu pilot a navigátor, Sulu a Čechov, vpravo u svých pultů Spock s Uhurou a vlevo další členové posádky. Na stěně vpředu byla umístěna obrazovka, díky které bylo možno vidět věci vně lodi. Teď už několik dní ale ukazovala jakoby stále stejnou černou prázdnotu s hvězdami. Na můstek se přicházelo zezadu, turbovýtahem.

Teď, když Kirk dodiktoval svou zprávu, se tu znovu rozprostřelo ticho přerušované jen pípáním a hučením přístrojů, příliš dobře známé pro tohle místo. Můstek byl příliš vážným místem na to, aby se tady často bezdůvodně mluvilo.

Pan Čechov si dobře vzpomínal, jak mu tohle ticho bylo nepříjemné, když tady začínal pracovat. Když se občas spletl, zmáčknul na jiná tlačítka, než měl a počítač začal hlasitým pípáním protestovat proti nesmyslnému příkazu, všichni se na něj pobaveně otočili a on zrudl studem. Navíc tady byl ze všech nejmladší a hlavně před kapitánem a Spockem se ještě pořád cítil trochu nesvůj.

Takové začátky měli za sebou, až na Spocka, všichni, ale nikdo z nich to nechtěl přiznat. Stejně jako to, že si díky prvnímu důstojníkovi párkrát připadali opravdu hloupě. Možná ale právě kvůli němu se tady všichni zajímali hlavně o svou práci – to by ale také, alespoň ne nahlas, nikdy nepřipustili.

V deset hodin na můstek přišel, stejně jako každý den, poslíček ze strojovny s výpisem spotřebované energie a paliva a s hlášením o stavu přístrojů. Byla to slečna Felsenová, tichá a vážná mladá žena, skoro ještě dívka, původem z Německa. Přišla, a jakmile kapitán hlášení shlédnul a podepsal, beze slova zase odešla.

Zdejší klid byl tedy opravdově přerušen až v poledne, kdy nastalo střídání směn, aby si ti, kdo seděli na můstku celé dopoledne, mohli dojít na oběd a na dvě a půl hodinky si odpočinout. Když Kirk předával své křeslo důstojníkovi Aaronovi, viděl, jak mu v očích plápolá nedočkavost. Samozřejmě chtěl, aby on a jeho lidé spatřili XX12 jako první.

To se ale nestalo a o půl třetí nastalo znovu střídání. Ovšem důstojníkovi se z křesla vůbec nechtělo.

„Copak, Aarone,“ zeptal se Kirk, „to se na XX12 tak těšíte?“

„Netěším se tam o nic víc než vy, kapitáne,“ usmál se Aaron, „ale chci ji vidět jako první.“

„Zavoláme vás, až ji najdeme.“

„Doufám, že to bude až o půlnoci,“ řekl na to Aaron; to měl totiž zase službu. A s tím se rozešli.

O necelou půlhodinu později, krátce před třetí hodinou, když už byli na můstku všichni až na pana Spocka alespoň trochu nedočkaví, se ale

ozval poručík Sulu: „Kapitáne, před námi je nějaký objekt. Nejspíš planeta.“

Všichni na můstku najednou ožili a podívali se na obrazovku ukazující stále jenom hvězdnou černotu.

„Jak je daleko?“ zeptal se Kirk.

„Při téhle rychlosti tam budeme za…“ Čechov něco naťukal do počítače, „za tři hodiny a dvanáct minut, pane.“ Letěli warpem 5, takže by bylo zbytečné žádat o přiblížení obrazu; byli tak daleko, že by nebylo nic vidět. Proto se Kirk raději otočil na prvního důstojníka:

„Váš názor, Spocku? Mohla by to být XX12?“

„Podle toho, kde se teď nacházíme,“ vzhlédl Spock od počítače, „a když porovnám zjištění našich přístrojů o velikosti a umístění toho objektu se záznamy z Orleánsu a Mystery, mohu říct, že s největší pravděpodobností to skutečně je XX12 nebo planeta jí velmi podobná.“

„Ohlásím to posádce,“ rozhodl se Kirk. „Uhuro?“

„Rozhlas je zapnut. Můžete mluvit, kapitáne.“

„Hovoří kapitán Kirk. Blížíme se k nějakému objektu, planetě. Pokud budeme pokračovat dál pořád stejnou rychlostí – to je warp 5, budeme u ní přibližně za tři hodiny a deset minut, takže do večera bychom měli zjistit, jestli to je XX12 nebo ne. Zatím se zdá, že ano, takže vyhlašuji celé posádce pohotovost. Kirk končí.“

„Tak teď tady můžeme do deseti minut čekat McCoye,“ pošeptal Čechov Suluovi.

„Nejenom. Slyšel jsem Aarona, jak se baví s kapitánem.“ Oba se zašklebili.

Návštěvy doktora McCoye byly na můstku poměrně časté, zvlášť pokud se něco dělo nebo když neměl co na práci. Teď byla pravda obojí a skutečně, ani ne po deseti minutách, se otevřely dveře turbovýtahu a McCoy rozčileně vešel. Ještě pořád se nesmířil s tímhle výletem.

Ovšem ještě než mu Kirk stačil všechno vysvětlit, přihučel turbovýtah znovu a na můstek se vyhrnul důstojník Aaron a s ním asi šest dalších zvědavců, kteří všichni chtěli vědět, co přesně se děje.

Takový zmatek byl trochu moc i na kapitána a po chvíli je s argumentem, že nepovolaným je na můstek vstup zakázán, vyhodil.

První důstojník Spock, který to celé velice dobře slyšel, se podivil. Takové pravidlo o vstupování na můstek tady sice existovalo, ale nikdy se nijak moc nedodržovalo. Zvlášť na pana McCoye jako by nemělo žádný vliv.

Když se situace uklidnila a všichni nezvaní hosté až na doktora opustili můstek, všichni se zase vrátili ke své práci. Aaron s McCoyem, přestože brzy věděli všechno, co kapitán, neodešli, ale rozhodli se počkat na to, až se k planetě přiblíží natolik, aby byla vidět.

„Planeta už je viditelná, pane!“ ohlásil asi po dvaceti minutách Sulu.

„Vážně? Kde je?“ zeptal se hned McCoy.

Sulu vstal a přešel k obrazovce. „Přesně tady,“ ukázal prstem do černa.

„Eh?“ ujelo McCoyovi. „Jasně.“

„Přibližte obraz, pane Sulu,“ přikázal Kirk a za chvilku už bylo na obrazovce vidět malý bod neurčité barvy – planeta. Po chvíli pozorování byl obraz zase oddálen a kapitán oběma návštěvníkům taktně naznačil, že už můžou jít.

Chvíli po té, co McCoy s Aaronem odešli, vstal Spock od svého počítače a přešel ke Kirkovi.

„Senzory i počítač teď už jasně hlásí, že se skutečně blížíme k XX12,“ řekl tiše, aby ho nikdo jiný než kapitán neslyšel.

„Myslel jsem si to. A jsem i docela rád, že jsme ji našli, když už jsme kvůli tomu letěli ty dva měsíce.“

„Co hodláte dělat, až se dostaneme na oběžnou dráhu?“

„No, zjišťovat. Hodnotu té žíraviny kolem nás a ve zbytku atmosféry, taky bych docela rád věděl, co je to přesně za atmosféru. Také samozřejmě musíme zjistit, co je na povrchu planety a co to je za elektrické napětí. Ale než se tam podíváme osobně, jestli to vůbec půjde, tak bych se především dobře vyspal a promyslel to. Přece jenom, je to nebezpečná planeta.“

„Samozřejmě,“ přitakal Spock. „Budete po mě chtít, abych šel na tu planetu, nebo zůstanu tady?“

„Počítám s tím, že půjdete. Máte snad něco proti?“

„Ne, jenom to chci vědět. A, můžu se zeptat, kdo půjde se mnou?“

„Já. A potom myslím, že Sulu – má za sebou ten bojový kurz na slušné úrovni a to by se mohlo hodit. Stejně jako doktor. Ale pochybuji, že se Kostrovi bude chtít. Nechcete mi ho pomoct přemluvit?“

„Myslím, že na tohle já nejsem zrovna ta pravá osoba, kapitáne,“ odmítl Spock tuhle nečekanou nabídku a vrátil se na své místo. S McCoyem si nikdy moc nerozuměli.

Kirk ohlásil Spockovu zprávu o tom, že se blíží skutečně k XX12, posádce na můstku a potom rozhlasem i všem ostatním spolu se zopakováním výzvy k pohotovosti. Tato novina, přestože ji všichni očekávali, byla přijata různě. Některým tato cesta od začátku nevadila, jiným přestala vadit časem, pořád se však našli takoví, kteří byli alespoň trochu proti. Teď ale v celé lodi zavládlo napětí a někteří dostali i trochu strach.

Bylo chvíli před tři čtvrtě na čtyři. Kdyby Enterprise pokračovala stále warpem 5, dorazila by k XX12 krátce před šestou. O půl hodiny před tím ale začala zpomalovat a tím se doba příletu samozřejmě zvyšovala.

V šest hodin, když byli od planety vzdáleni ještě pořád na tisíce kilometrů, přišla na můstek slečna Waluszová s hlášením o stavu potravin, vody a všemožných dalších zásob. Doprovázel ji poslíček z lodní nemocnice, který, na rozdíl od slečny Waluszové ze skladu a Felsenové ze strojovny, nikdy nechodil ve stejný čas. Kapitán si obě hlášení přečetl, podepsal a oba poslíčci opustili můstek.

Kirk na ně vrhl rychlý pohled, když se za nimi zavíraly dveře turbovýtahu a zamyslel se. Oni dva byli ještě spolu se slečnou Felsenovou pouzí kadeti, možná vůbec první, kteří kdy sloužili na Enterprise. Dokonce i pan Čechov, který přišel na palubu v pouhých sedmnácti letech, už byl v té době praporčík.

Všichni kadeti a studenti Akademie Hvězdné flotily totiž museli po úspěšném ukončení čtvrtého a v podstatě závěrečného ročníku jít na takzvanou povinnou kadetskou službu, zkráceně prostě kadetku, aby se ukázalo, že skutečně mohou vstoupit do Hvězdné flotily. V té době už měli samozřejmě za sebou mnoho hodin strávených v simulátorech a na výcvikových lodích nebo stanicích. Tahle služba byla ale z toho všeho nejdůležitější a záleželo jenom na veliteli, k jehož posádce byli kadeti přiděleni, jestli jim na konci napíše dobrý posudek a nechá je tak ukončit studium. Teprve potom mohli nastoupit s novým titulem do opravdové služby.

Kapitán si dobře vzpomínal na to, jak se sem tihle tři dostali.

Bylo to den poté, co oznámil posádce Enterprise jejich plány na misi k XX12. Spolu s panem Spockem seděli v kanceláři hlavních představitelů Hvězdné flotily a sháněli posádku, která by doplnila jejich vlastní, po pěti letech nebezpečných cest trochu prořídlé řady.

„Lituji,“ řekl tehdy nejvyšší velitel Hvězdné flotily, admirál Ador, „ale máme k dispozici pouze třináct lidí, kteří souhlasili s vaší nabídkou a jsou ochotni přijmout místo na Enterprise, kapitáne. Jak víte, na XX12 nevydáváme žádné rozkazy.“

„Jenom třináct?“ trochu se zděsil Kirk. „Ale nám chybí do plného počtu 58 lidí. Admirále Adore, nemůžeme si dovolit vyrazit na takovou výpravu s tak malou posádkou.“

„Celá flotila teď má nedostatek pracovníků. Naprostá většina z nich je v Gallijském systému a snaží se tam vyřešit tu krizi.“

„Dokonce trochu uvažujeme o tom,“ dodal tajemník, pan TuChui, „že tam pošleme i Enterprise, jestli nebudete mít na zbytek vaší pětiletky nic v plánu. Na tuhle výpravu bychom vám posádku našli snadno.“

Kirk polkl a podíval se na Spocka, který seděl vedle něj. Gallijský systém? Tam přece útočí klingoni na planety, které jsou pod ochranou Federace. „Enterprise ale není válečná loď,“ namítl.

„Není,“ přisvědčila jedna žena. „Ale snadno by se jí mohla stát. Na její úpravu by stačil možná jeden měsíc. Stejně by měla jít pomalu na kontrolu, ne?“

„Myslím, že raději zůstaneme u XX12.“ Kapitánovi se ten jejich plán vůbec nelíbil. „Opravdu nemáte víc lidí, pane Adore?“ obrátil se zpět na admirála.

„Ale ano. Kadety.“

„Kadety?“ zeptal se Kirk překvapeně. Nebylo zvykem posílat kadety na nebezpečné mise.

„Ano, kapitáne, kadety. Pořád ještě jich několik shání místa na povinnou službu.“

„Pane,“ ozvala se další žena. „Vy opravdu chcete posílat na XX12 kadety? Vždyť je to nebezpečná cesta.“ Měla na věc zřejmě stejný názor jako Kirk.

„Nechci je tam posílat, poradkyně. Chci jim to jenom nabídnout. Myslím, že i lidská logika by měla pochopit moje rozhodnutí.“

Admirál Ador totiž už od pohledu člověk nebyl. Bledý, trochu nažloutlý obličej mu vroubily krátké tmavé vlasy, měl špičaté uši a obočí stočené vzhůru. Byl to Vulkánec. Teď se obrátil na Spocka, který až dosud rozmluvu jenom poslouchal, a pohledem ho vyzval k řeči.

„Ano, je to prosté. My ani nevíme, jestli nás na té misi potká nějaké nebezpečí, ale jestli ano, budeme na něj připraveni. Nevidím důvod, proč bychom na palubu neměli vzít kadety. Jenom snad, že jsou nezkušení. Ale do krize se můžou dostat všude a nečekaně. Myslím, že tohle by pro ně byla lepší lekce. Nehledě na to, že situace v Gallijském systému se může rychle změnit a bude nutné na válečné lodě poslat i právě kadety. A to je daleko pravděpodobnější smrt.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Ador. „Ve skutečnosti se asi za měsíc má vrátit moderní válečná loď třídy Federation a většina nezadaných kadetů se už připravuje na to, že s ní odletí do Gallijského systému.“

Gallijský systém a jeho problémy, to byla vážná věc, ale Kirk se Spockem sem nepřišli proto, aby ji řešili. Během několika minut se vrátili k tématu, totiž k posádce Enterprise. Kapitán souhlasil, že přijme i kadety.

Když byla o dvě hodiny schůze ukončena, admirál Ador Kirka a Spocka ještě na chvíli zdržel v kanceláři.

„Kapitáne Kirku,“ řekl, když místnost opustil poslední člen schůze, „k tomu o Enterprise a Gallijském systému – vůbec jsme neměli v plánu vám to říkat. Je to jenom náš záchranný plán pro případ opravdové nouze. Zatím počítáme s tím, že Enterprise, pokud se v pořádku vrátí a projde kontrolou a těmi menšími opravami, poletí na další pětiletou výpravu.“

To jsem rád,“ oddechl si Kirk. „Doufám tedy, že půjde všechno dobře.“

Poté se rozloučili.

Druhý den čekalo kapitána setkání s kadety, které se panu Adorovi podařilo sehnat. Byli tři a to bylo dobře, protože s panem Spockem zjistil, že právě tři je minimální počet k tomu, aby Enterprise mohla bezpečně vystartovat.

Kirk je očekával ve svém bytě na lodi, o jejich dopravu sem se postaral pan Spock. Ten je uvedl i ke kapitánovi. Všichni tři kadeti z něj byli pěkně nervózní a bylo to na nich poznat. Kirk si je trochu zvědavě prohlédl. Byly to dvě dívky a jeden chlapec a všichni měli na sobě studentskou uniformu. Bylo jim kolem jednadvaceti let a byli to všichni čistokrevní lidé. Chlapec byl černovlasý a snědý; kapitán věděl, že je původem z Indie. Vyšší z obou dívek, trochu bledá hnědovláska, z těch tří skrývala rozpaky nejlépe, na rozdíl od druhé dívky, modrooké světlovlásky.

Jakmile pan Spock odešel, všichni kadeti si stoupli do pozoru a Kirk si přitom vzpomněl, jak se to i on sám kdysi učil.

„Jsem James T. Kirk,“ vstal a představil se, i když věděl, že je to docela zbytečné. „Jsem kapitán hvězdné lodi Enterprise. Posaďte se,“ vyzval je a ukázal na tři připravené židle.

„Pan Usaffi?“ ujistil se, když si sedli.

„Ano pane, to jsem já,“ řekl mladý muž.

„Slečna Waluszová? To jste vy?“ podíval se na světlovlásku.

„Ano, pane.“

„A vy jste tedy slečna Felsenová.“ Kirk je už všechny znal od počítače. Jejich složky mu admirál Ador předal už dnes ráno.

„Ano, pane.“

„Proč jste se rozhodli sem jít? Navíc, vždyť kadetky se slouží většinou v létě a na podzim.“

„Zmeškali jsme termín, pane, a nezapsali jsme se včas,“ vzala si slovo slečna Felsenová. V její angličtině se dal pořád ještě rozeznat německý přízvuk. „Letos nebylo moc možností; hodně lodí už od léta bylo v Gallijském systému a tam nám radili nechodit.“

„Jenže teď,“ pokračoval Usaffi, „se to mění. My všichni kadeti, kteří jsme ještě nebyli na kadetkách, jsme dostali skoro rozkaz letět tam s jednou válečnou lodí, Karagatou, která sem má asi za měsíc přiletět. A my tři nechceme do války. To radši poletíme na nebezpečnou planetu.“

„A co ti ostatní kadeti? Je vás přece ještě asi padesát.“

„Ti buď chtějí bojovat nebo se XX12 bojí víc než války. Už jsme o té planetě všichni slyšeli,“ vysvětlil znovu Usaffi.

Pohovor netrval ani půl hodiny a Kirk je všechny přijal. Usaffiho jako pomocníka do lodní nemocnice, Felsenovou do strojovny a Waluszovou do skladu. Druhý den ráno se už všichni tři se svými zavazadly hlásili, že nastupují na palubu.

Zatím si na ně nikdo nestěžoval, a i když se s nimi kapitán moc nevídal, říkal si, že jsou na dobré cestě k úspěšnému ukončení své povinné služby.

„Když budeme pokračovat a snižovat rychlost tak, jak jsem si to naplánoval,“ zvedl Kirk po pár minutách hlavu od svého počítače, „přiletíme na oběžnou dráhu XX12 krátce po desáté hodině večer. Chápu, že to je nepříjemné, ale rozhodl jsem se, že až do té doby se nebudeme střídat. Je to nebezpečná planeta a já k ní chci Enterprise dovést sám a s vámi, když už jsme přistávání zahájili takhle.“

Ihned začaly ze všech stran sršet námitky typu: „Ala pane, co večeře?“ nebo „Přece by to Williamovy skupina taky zvládla!“

Důstojník William byl totiž velitelem noční služby.

Obsluha můstku byla z tohoto rozhodnutí značně znechucena, ale nedalo se nic dělat – rozkaz je rozkaz. Alespoň však Kirka přemluvili, aby se stavil v kuchyni zajistit jim něco k pití, až to půjde Williamovi oznámit.

Důstojník proti kapitánovu rozhodnutí nic neměl, v duchu byl rád, že na něj připadne jenom kontrolování Enterprise na oběžné dráze a různé to měření. Ještě totiž ve velení nebyl moc zkušený.

V kuchyni vzali kapitánovo přání také velice dobře a v sedm hodin na můstek dorazila slečna Waluszová s podnosem plným hrnečků kávy, která byla posádkou přijata také s radostí.

A Enterprise postupně zpomalovala a zpomalovala. Před devátou hodinou dal kapitán rozkaz vyjít z warpu, tedy nesvětelné rychlosti. Byla vypočítána oběžná dráha pro tělesa velká a těžká jako hvězdná loď a zatímco se k ní blížili, prohlížel si kapitán na obrazovce tu planetu. Moc k vidění toho na ní ale nebylo. XX12, planeta podobně velká jako Země, byla na povrchu černá, jenom místy našedlá. Kolem ní se vznášela růžovo-fialová vrstva atmosféry.

Kirk se sám sebe ptal, jak něco takového může být dýchatelné a jestli je tam vůbec možný nějaký dlouhodobý život. Výsadek z Orleánsu třeba neměl funkční přístroje, dýchatelnost atmosféry nahlásil pouze z vlastní zkušenosti a – časem se tam všichni udusili. A co by tam mohlo vytvářet to elektrické pole? Planeta sama nebo tam bylo přece jenom něco živého? To budou muset zjistit.

Po tři čtvrtě na deset vletěli s aktivovanými štíty do toho nafialovělého oblaku plného žíraviny a bylo zahájeno měření. Žíravina byla skutečně velice silná; nikdo z posádky se s něčím takovým ještě nesetkal. Kdyby měli v trupu lodi jenom milimetrovou dírku, brzy by pronikla dovnitř a z Enterprise by zbyla jenom jakási schránka bez vnitřku. Nedalo by se tomu zabránit.

Ovšem z lodí starého typu by nezbyla ani ta schránka. Mystery udělala jedině dobře, že XX12 urychleně opustila. A zničený Orleáns bez funkčních měřicích přístrojů? Ten o takovém nebezpečí nevěděl. Kdyby ano, jistě by celou posádku okamžitě evakuovali na povrch planety. Přece jenom, tam měli největší šanci na přežití. Orleáns už neměl dostatek paliva a energie na to, letět k nějaké jiné planetě.

Tohle a podobné myšlenky se honily v hlavě všem, kdo byli na můstku.

V deset hodin a pár minut se konečně ozval poručík Sulu:

„Jsme na oběžné dráze, pane!“

„Dobře,“ řekl Kirk, „měření a to všechno už necháme na noční službě. Uhuro, zapněte prosím rozhlas.“

„Ano, pane. Je to.“

„Hovoří kapitán Kirk. Právě se nacházíme na oběžné dráze XX12. Kolem lodi je ve vysoké koncentraci žíravina, která by dokázala rozpustit starší typ hvězdných lodí tak, že by z nich nezbylo nic. Nejspíš právě tohle postihlo Orleáns. Nám ale tak žíravina uškodit nemůže, protože Enterprise je mnohem dokonalejší než starší lodě. Přesto pořád trvá stav pohotovosti.

Veliteli Williame, dostavte se s celou vaší skupinou na můstek; střídají se směny. Kirk končí.“

O deset minut později Kirk předal Williamovi své křeslo a spolu se svojí hladovou a unavenou skupinou zamířil na večeři.

Přesně v těch chvílích o několik palub dál, v prázdné lodní nemocnici, přecházel Usaffi trochu rozčileně sem a tam.

„Jenom si to představ,“ řekl směrem k židli, kde seděla slečna Waluszová, která mu dělala společnost. „Jsme na oběžné dráze XX12! Nikdy by mě nenapadlo, že tady někdy budu. Myslím, že až se vrátíme, budeme mít ostatním co vyprávět.“ Těmi ostatními myslel další studenty z jejich ročníku.

Waluszová si přitáhla pokrčené koleno blíž k bradě. Dneska to bylo poprvé, kdy nešla spát do deseti hodin, jako obvykle chodili všichni, kteří měli denní službu. Ale to, že už byli u XX12, jí připadalo tak vzrušující, že prostě musela jít navštívit svého kamaráda, který držel noční službu. Jinak se i se slečnou Felsenovou vídali jenom málokdy, pořád totiž měli co dělat. Občas se jim zdálo, že je ostatní kvůli tomu, že jsou jenom kadeti, pěkně využívají.

„Možná jsme zrovna teď na místě, kde umírali ti lidé z Orleánsu,“ zchladila jeho nadšení.

„To je fakt,“ Usaffi se zastavil. „Kapitán mohl za ty chudáky vyhlásit alespoň minutu ticha.“

„To mě taky napadlo. Tak ji můžeme držet sami,“ navrhla dívka.

„Ve dvou? Není to trochu málo? Kde je vlastně Felsenová?“

„Co já vím. S Birgitt se vídám sice častěji než s tebou, ale naposledy jsem s ní byla předevčírem na snídani. Ale podle mě má denní službu, takže asi bude spát.“

„Tak ji jdi vzbudit.“

„Jdi si ji vzbudit sám. Nebudu se tady procházet po chodbách, když už jsem měla vlastně taky spát.“

„A já bych taky měl zůstat tady, když už mám službu… Tak tu minutu ticha budeme držet bez ní,“ dodal po chvíli. Slečna Waluszová se postavila, oba sepjali ruce za zády a nemocnice se ponořila do slavnostního ticha.

„Možná jsme měli ostatní kadety víc přemlouvat,“ řekl Usaffi, když minuta uběhla. „Kdo ví, kolik z nich umře v Gallijském systému.“

„No, my to tady také nemáme tak jisté. Slyšel jsi, co hlásil kapitán. Stačí jedna dírka v trupu a jsme všichni mrtví.“

„Stejně jsem rád, že jsem tady. Co třeba Iqa,“ vzpomněl si na jednoho ze svých spolužáků. „Celou dobu snil o tom, že půjde na Enterprise, a kde je teď? Na základně na Merkuru.“

Slečna Waluszová přikývla. „Ty máš štěstí. Pracuješ s McCoyem. Slyšela jsem, že se přátelí s kapitánem. Můžeš se od něj dozvědět všechno, co se děje. K nám do skladu většinou chodí jenom povídačky.“

„Hm. Zvlášť šťastný jsem, když pomyslím na to, jak často mě ti dva asi drbou. Podle mě to máš ty o hodně lepší. Je vás tam tolik. Tady jsme jenom tři a je to pořád jenom Ricko sem, Ricko tam.“

„Ricko?“

„Jasně že ví, že se jmenuji Uliriko,“ trochu odsekl Usaffi, „ale Ricko je asi kratší.“

„Nemysli si, že já se ve skladu flákám.“

„No jo, ale alespoň tam nemáš jenom dva další lidi, kteří jsou oba tvoji nadřízení. A ten doktor je pěkně divný.“

„Jak to?“

„To by si s ním musela trávit čas, abys to poznala, Agniezsko. On je prostě… divný.“

„Hm,“ řekla slečna Waluszová a se podívala na hodiny. „Jejda, už je půl jedenácté! Musím jít a taky se vyspat.“

„Škoda. Je divné hlídat prázdnou nemocnici.“

„Dobrou noc, Uliriko. Jenom doufám, že mě cestou neuvidí nikdo, kdo mě zná. Nechci si to hned zavařit.“

„Prosím tě, ti už budou přece taky spát.“

„Já znám i některé z jiných služeb. Ve skladu potkáš hodně lidí. Ale už vážně jdu.“

„Tak dobrou.“

Slečna Waluszová vyšla ze dveří a mladý muž osaměl. Na to už byl ale zvyklý.

Druhého dne bylo sice střídání směn posunuté z půl sedmé na půl devátou, pro Kirka však práce začala už dávno předtím. Zašel na můstek zeptat se pana Williama na výsledky měření a podívat se na jeho záznamy. Když zjistil, že výpravě na povrch planety nic nebrání, začal shánět její účastníky. Se Suluem mluvil už včera při večeři, kdy se také se Spockem dohodli, že by bylo přece jen lepší, vzít na výpravu víc lidí.

Takže kapitán zašel do biochemické laboratoře, kde si sehnal další dva členy: pana Wallterse a paní McSeedovou. Pan Wallters byl, na rozdíl od všech ostatních, kteří byli na výpravu vybráni, z toho, že se půjde podívat na XX12, nadšený. To Kirka potěšilo, zatímco u paní McSeedové si tím vyvolal značnou nelibost.

K výpravě byl připojen také pan Karajevič, člen ostrahy, a potom už čekalo kapitána jenom to nejtěžší.

„Kostro, jsi tu?“ vešel do lodní nemocnice, která byla momentálně bez pacientů.

„Jo, Jime,“ McCoy vyšel ze své kanceláře. „Víš, jsem docela rád, že jsi přišel. Už se tady začínám nudit.“

„Myslím, že nebudeš tak rád, až se dozvíš, proč jsem sem přišel.“

„Jako kdybych to nevěděl. Chceš, abych šel na tu zatracenou planetu.“

„Jak to víš?“ podivil se Kirk.

„Hm, taková výprava na nebezpečnou planetu potřebuje doktora. A jak vidíš, žádný jiný kromě mě tady není.“

„To jsem rád, že se k tomu stavíš takhle. Tak to můžeme jít rovnou na poradu, ostatní už tam budou.“

„Počkej!“ vykřikl McCoy. „Ještě jsem přece nesouhlasil!“ Přesto ale následoval Kirka ze dveří. Už dávno se s tím, že na XX12, přestože ji nenáviděl, půjde, smířil.

Na poradu se na kapitánovu žádost kromě sedmi členů výpravy dostavili i velitel Aaron a pan Scott, vedoucí strojovny.

Když probrali samotnou výpravu, jejímž cílem bylo hlavně zkoumat planetu a neměla by trvat déle než jeden den, dohodli se, že na povrch vyrazí ještě dnes dopoledne – většina totiž, když už se smířili s tím, že tam půjdou, říkala, čím dřív, tím líp. Pan Scott byl Kirkem jmenován prozatímním velitelem jeho směny, byl to totiž schopný a spolehlivý muž a tuhle práci už navíc mnohokrát dělal.

Na konci schůze kapitán vstal:

„Všichni víme, že XX12 je nebezpečná planeta a nevíme, co od ní můžeme očekávat, až budeme na jejím povrchu. Já tam půjdu a vás šest jsem vybral, abyste mě doprovázeli. Chci vás tam, ale nemůžu vám zaručit bezpečnost ani životy. Proto chci, abyste se rozhodli sami, jestli na XX12 půjdete nebo ne. Pokud ne, nikdo vám to nebude vyčítat a můžete se zvednout a odejít.“ Kirk se rozhlédl po přítomných. Nezvedl se nikdo ani McCoy ani McSeedová, u kterých to nejvíce předpokládal.

„Nikdo? Dobře, tak můžete jít. Ve čtvrt na deset sraz u transportérů. Nic nezapomeňte!“

„Nejsme ve školce, Jime,“ zavrčel doktor. Celý tenhle podnik mu byl proti mysli, ale kapitán byl jeho přítel a nechtěl ho nechat v nebezpečí samotného.

Když všichni členové výpravy až na Spocka odešli, obrátil se kapitán na pana Scotta a Aarona:

„Po tu dobu, co budeme pryč, budete, Aarone, nejvyšším velitelem lodi. Hned, jak nás odtransportujete, vyzkoušíme spojení. Jestli nebude fungovat, pokusíte se nás vzít co nejdříve zase zpátky.“

Ano, pane.“

„Jestli s námi ztratíte spojení až po čase, čekejte dva dny. Jestli se do té doby neozveme, máme potíže. A jestli se neozveme ani do týdne od těch dvou dnů, pokládejte nás za nezvěstné nebo mrtvé…“

„Ale,…“ chtěl něco namítnout Scott, ale kapitán ho přerušil:

„V tom, případě bude Enterprise potřebovat nového kapitána. Jestli se vrátí Spock, stane se kapitánem jako první důstojník on, ale když ne, dohodli jsme se spolu, že se kapitánem stanete vy, Aarone, a ty, Scotty, budeš první důstojník a velitel mojí směny…

A Aarone,“ dodal ještě, „jestli se to stane, neposílejte na planetu už žádného člena posádky, jasný?“ Kirk mu to musel říct, protože věděl, že nesmí dávat v sázku životy jiných lidí a Aaron by to kvůli výsadku jistě udělal.

„Rozkaz, pane,“ poslušně slíbil důstojník. „Budu se za vás modlit,“ dodal.

Kirk se trochu zarazil. Věděl, že Aaron je křesťan, ale něco jako víru v Boha považoval v dnešní době jako krok zpět a tak se o to nikdy moc nezajímal. Takovéhle sdělení ho trochu překvapilo. Podíval se na něj, ale nenapadlo ho nic, co by mu řekl. Proto se obrátil na prvního důstojníka: „Pojďme, Spocku,“ chystali se k odchodu.

„Jime!“ zarazil ho ještě pan Scott. „Pane, myslíte, že je to opravdu tak vážné?“

„Nevím, Scotty, ale je lepší být na to připravený. A vůbec,“ podíval se na hodiny, „myslím, že je čas zajít za Williamem a převzít od něj službu. Za pana Sulua může zaskočit třeba poručík Kingová a za pana Spocka třeba Mwango.“

„Rozkaz, pane,“ řekl Scott a na chvíli se zamyslel nad tím, jak bude svoji posádku shánět. Naštěstí pana Williama napadlo vyhlásit střídání směn rozhlasem, takže velitel musel najít jenom Mwanga a Kingovou, kteří byli rádi, že můžou za někoho zaskočit. – Nebyla jim totiž trvale přidělena žádná směna a poslední čas museli místo toho často pomáhat ve strojovně.

Ostatní už čekali u turbovýtahu a dost se podivili, když je viděli přicházet.

„Co tady děláte, Scotty?“ zeptala se Uhura. „Kde je kapitán?“

„Kapitán nepřijde. Půjde se Suluem, Spockem, McSeedovou, Walltersem, Karajevičem a McCoyem transportovat se na planetu.“

„Už teď?“ podivil se pan Gaultier. „Vím, že se o tom s Hikarem včera bavil, ale… není to trochu uspěchané?“ zeptal se.

Hikaru bylo křestní jméno poručíka Sulua.

„Nevím, já nejsem kapitán,“ pokrčil rameny Scott. „Každopádně, před chvílí mě pověřil místo něho jako velitele. Deni Mwango má jít místo Spocka a Isabela Kingová místo Sulua.“

„Dobře, pane. Ale stejně se mi to od kapitána zdá nerozumné…“ Uhura dala důraz na slovo pane, se Scottym si totiž obvykle tykala a to, že je teď její nadřízený, jí připadalo divné. Ovšem, nebylo to poprvé, co se to stalo.

Když pan Scott vysvětlil Williamovi, o co jde, dozvěděl se od něj, co se na můstku dělo během noční směny a pročetl si záznamy o všech naměřených hodnotách a jiných zjištěních ohledně XX12, nechal si zapnout rozhlas a pro případ, že by to někdo na palubě ještě nevěděl (novinky se totiž na Enterprise šířily velice rychle), začal hlásit důležité novinky.

„… Po dobu jejich nepřítomnosti je hlavním velitelem lodi důstojník Aaron a já velím místo kapitána jeho směně,“ pokračoval. „Výprava by neměla trvat déle než den, ale, jak všichni víme, XX12 je nebezpečná planeta a nikdo neví, co se dá potkat na jejím povrchu…“ velitel se na chvíli odmlčel. „Scott končí.“

Bylo zrovna devět hodin a několik minut, když Scott říkal tuhle zprávu, a poručík Sulu byl právě na cestě k transportní místnosti. Uvědomil si, že až teď pochopil, do čeho to vlastně jde. Jistě, už předtím byl mnohokrát na různých planetách, ale nikdy ne na takové, kterou by podle Všeobecné hvězdné stupnice označili za nebezpečnou. Přesto ani na okamžik nezauvažoval o tom, že udělal špatně, když se účasti na téhle výpravě nevzdal.

Většina ostatních už v transportní místnosti byla a nakonec museli čekat na Spocka, který jako jediný dorazil přesně ve čtvrt na deset. Kapitán se ještě domlouval s obsluhou transportéru, kam přesně je přemístí; chtěl, aby to bylo alespoň přibližně na to místo, kam se tehdy transportoval výsadek z Orleánsu. Ve čtvrt s tím už byl ale také hotov.

„Jsme všichni? Tak můžeme jít. Nasaďte si dýchací masky.“ Bylo to bezpečnostní opatření, na kterém kapitán bezpodmínečně trval.

Enterprise měla šest transportérů, takže se museli rozdělit na dvě poloviny.

„Energii!“ zavelel Kirk, který spolu s panem Spockem, McCoyem, Karajevičem a Walltersem šel na řadu jako první.

Přístroj zahučel a za několik vteřin se ocitli na tmavě šedé skále, desítky kilometrů pod Enterprise.

Byl to pro většinu z nich zvláštní pohled, vidět místo modré oblohy růžovofialovou. Dřív, než se pohnuli nebo promluvili, rozhlédli se po té měsíční krajině kolem sebe. Všude, kam až mohli dohlédnout, byla stejně šedá kopcovitá krajina beze stopy po vodě, rostlinách a čemkoliv živém. Všichni lidé pomysleli na to samé: Jak by tady mohl někdo přežít?

Spock se pohnul jako první. Vytáhl svůj trikodér a během chvíle zjistil složení atmosféry.

„Orleáns měl pravdu, kapitáne. Tahle atmosféra je neškodná. Je zbytečné čerpat naše zásoby kyslíku v maskách.“ S těmito slovy si masku sundal a ostatní jeho příkladu následovali.

„Být vámi,“ řekl doktor a shýbnul se pro kámen, „bych prozkoumal taky tuhle skálu. Nějak se mi to tu nelíbí. Ani bych se nedivil, kdyby se otevřela a spolkla nás zaživa.“

Kirk se zasmál: „Nedělej, si starosti, Kostro. Jsme tady přece kvůli zkoumání… Co to děláte, Spocku?“ otočil se na důstojníka, který pořád ještě něco zkoumal na svém přístroji.“

„Snažím se zjistit, proč tahle atmosféra není modrá. Má úplně stejné složení jako zemská…“

„Navrhuji vzít ji na Enterprise,“ Wallters už vytahoval tlakovou láhev, „v laboratoři ji můžeme prozkoumat daleko podrobněji.“

. . .

Na lodi zatím všichni na můstku netrpělivě čekali, až se výsadek ohlásí.

„Mám signál z planety, pane!“ ohlásila konečně Uhura. „Je to kapitán. Chcete s ním mluvit?“ otočila se na Scotta, který vyskočil z křesla a mířil ke komunikačnímu pultu.

„Ano.“

Uhura zmáčkla potřebné tlačítko a za chvíli se ozval Kirkův hlas:

„Kirk volá Enterprise!“

„Enterprise. Tady Scotty. Slyšíte mě?“

„Ano, výborně. A vy?“

„Ano, slyšíme. Jak to jde?“

„Hm, dobře. Pošlete sem i zbytek výpravy. Zatím jsme nenarazili na žádnou překážku, ale nevíme toho o moc víc než, že vzduch se tady dá dýchat. Jinak je to tady pusté, samá skála… Budeme se ale raději hlásit každou hodinu. Kirk končí.“

Ozvalo se klapnutí a přenos skončil. Všichni na můstku si v duchu oddechli a Scott začal zprávy hlásit rozhlasem posádce.

. . .

Chvíli poté, co kapitán ukončil spojení, se o pár metrů dál zhmotnil i zbytek výpravy: Sulu a McSeedová. I oni se asi půl minuty jenom překvapeně dívali na krajinu okolo sebe.

„No teda,“ řekl potom pan Sulu. „Nevypadá to tady moc zdravě.“

Kapitán se mezitím dal do rozdělování práce. McCoy a Karajevič, kteří se v tomto oboru moc nevyznali, dostali kladívko s úkolem odloupat z kamenů, které jim ostatní ukáží, kousky přijatelné velikosti. Sulu, McSeedová a Wallters měli s pomocí přístrojů zkoumat složení a, pokud to půjde, druh zdejších hornin. Ti také určovali, co se má rozklepat a připravit k transportu na loď.

Kirk se Spockem šli na obhlídku okolí, ale jenom tak daleko, aby ostatní neztratili z očí. Protože ale nenašli nic zajímavého, po hodině se k nim zase vrátili.

„Tak co?“ zeptal se Sulu. „Našli jste něco?“

„Nic zvláštního,“ odpověděl Kirk. „Ale taky jsme se nedostali moc daleko.“

„I tak to bylo dost, Jime,“ vložil se do toho McCoy. „Kapitán má jít posádce příkladem a ne se místo práce toulat po okolí.“

„Pokud tím chcete říct, doktore,“ řekl Spock, „že jsme dělali tu nejlehčí práci ze všech, možná byste se měl jít šplhat na tamten kopec jako my. Třeba byste zjistil, že energie, kterou…“

„Díky, Spocku,“ zasáhl Kirk, „ale myslím, že by se tady opravdu hodil nějaký kopáč navíc. Kde máte nějaké kladívko?“

Spock povytáhl jedno obočí. Ti lidé ho s tím svým myšlením nikdy nepřestanou překvapovat.

Jak myslíte, kapitáne,“ řekl nahlas. „Já se pokusím zjistit, kde je tady zdroj té elektrické energie.“

Práce pokračovaly až do poledne, kdy si průzkumníci udělali přestávku na oběd. To i Spock opustil své přístroje a přidal se k ostatním, kteří měli pracoviště o kousek dál.

. . .

Nahoře na Enterprise v té době také většina posádky obědvala. U jednoho ze stolků seděli i pan Usaffi se slečnou Felsenovou, kteří se tady náhodně potkali.

„Taky bych teď byla ráda s nimi na planetě,“ řekla najednou Felsenová, čímž Usaffiho úplně vyvedla z míry.

„To myslíš, vážně?!“

„Já se XX12 nebojím, Usaffi.“

„Tak to jsi asi jedna z hodně mála.“

„Stejně by mě tam nikdy nepustili. Vím, že jsem kadet.“

„Hm, já jsem tedy rád, že jsem tady a v bezpečí.“

Felsenová na to pokrčila rameny. Neměla ve zvyku moc dávat najevo své pocity nebo to, co si myslí. Ve skutečnosti ale měla ráda záhady a dobrodružství. „Co budeš dělat po obědě?“ převedla řeč na jiné téma.

„Nevím, asi půjdu k sobě,“ pokrčil rameny pro změnu Usaffi. „Mám teď noční služby. Je to hloupé, když na to jsme jenom dva. Proč?“

„Jen tak. Já musím do strojovny. Ale docela se těším – budeme čistit jeden warpový motor.“

. . .

„Je to velice zajímavé,“ vykládal zatím dole na XX12 pan Spock. „Loď Mystery, když tady na oběžné dráze před třemi lety byla, odtud z planety zachytila velmi silné elektrické napětí. Stejně jako Enterprise tuhle noc, i když to to napětí nebylo tak silné a bylo téměř jenom na severní polokouli – v řádu tisíců kilovoltů. Mystery zachytila desetitisíce kilovoltů. A přístroje měla funkční, stejně jako má Enterprise nebo já, ale já jsem za celou dobu, co to tady měřím, nezachytil žádné výraznější elektrické pole kromě toho, které vytvářejí naše vlastní přístroje. Můj trikodér má sice vysokou citlivost jenom na několik set kilometrů, ale i tak je divné, že by zdroj té energie odtud prostě zmizel za pár hodin.“

„Kdo ví, co to bylo za zdroj,“ řekl Kirk. „Třeba je v téhle planetě něco živého a teď si před námi hraje na mírumilovné stvoření. Každopádně, můžete požádat Enterprise, aby provedla nové měření.“

„To se chystám udělat,“ přitakal Spock a hned po jídle se spojil s Aaronem, který měl zrovna službu.

Výsledky jeho měření byly stejné jako Spockovy – nic, žádné napětí. Bylo to překvapující a znervózňující zároveň. Spock se tou záhadou zabýval celé odpoledne; měřil a byl téměř v neustálém spojení s Aaronem nebo Scottem, kteří elektrickou aktivitu pozorovali a měřili z lodi.

Ostatní zatím pokračovali na zkoumání povrchu planety. Hned po obědě vyslal kapitán Sulua a Wallterse na obhlídku okolí, ovšem na druhou stranu, než byli dopoledne oni se Spockem. McCoy to těm dvěma záviděl; práce s kladívkem ho vůbec nebavila.

Vyslanci se vrátili se zajímavou zprávou: Na druhé straně kopečků, na které vystoupali, asi pět kilometrů odtud, teče nějaká říčka. Celá skupina se tam tedy rozhodla přesunout.

Důstojník Spock tím ale nebyl nijak potěšen – právě totiž on i Enterprise zachytili na druhé planety zvyšující se elektrické napětí. Musel ale všechno měření, které pokládal za velice zajímavé, nechat na Scottym, sbalit si přístroje a následovat ostatní k té říčce.

Po celou cestu ale nepřestával být s lodí ve spojení a kapitán, kterého tato záhada také velice zajímala, šel vedle Spocka a poslouchal.

„Napětí se pořád zvyšuje, pane,“ říkal právě Mwangův hlas. „Už je to přes 900 kilovoltů.“

„Pokračujte,“ pobídl ho Spock. „Chci vědět všechno, co se děje.“

„Už je to skoro 1000 kilovoltů. Roste neuvěřitelně rychle. A teď…“

„Co? Co se stalo?“

„Pane, právě to jakoby explodovalo,“ ozval se vzrušený Scottův hlas. „Část napětí se přeměnila na proud, musel to být obrovský výboj, jenže… Nemůžeme to pořádně měřit, přístroje se zbláznily – nezvládají to. Nejspíš ty výbuchy probíhají pořád… A je jich strašně moc.“

„Fascinující,“ řekl Spock. „Co si o tom myslíte, kapitáne?“ obrátil se na Kirka.

„Nevím. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Já taky ne,“ řekl McCoy, který je už chvíli poslouchal. „Ale moje vědomosti mi stačí na to, že vím, že tahle planeta je vážně nebezpečná.“

Během cesty se ale nic nestalo, a jakmile dorazili k říčce, rozložil si Spock zase své měřicí přístroje a i ostatní se dali znovu do práce. Kirk ale u kopání moc dlouho nevydržel, ta záležitost s elektřinou mu opravdu, stejně jako všem ostatním kromě prvního důstojníka, naháněla obavy a tak se radši ke Spockovi přidal a pomáhal mu s pozorováním té aktivity.

S postupujícím časem se ostatní průzkumné práce chýlily ke konci a kapitán se rozhodl ještě dnes se vrátit zpátky na Enterprise. Ještě předtím ale chtěl trochu prozkoumat okolí téhle říčky a tak vyslal doktora s Karajevičem po jejím proudu a Sulua s Walltersem na druhou stranu. Paní McSeedová zatím třídila a balila nasbírané vzorky.

Jak ale postupoval soumrak, stávalo se pozorování elektrické aktivity čím dál tím zajímavější – pro Spocka. Kirk to spíš viděl jako znepokojivé. Napětí a výboje se totiž začaly značně přibližovat, už se neobjevovaly jenom na jižní polokouli, ale i na severní, kde výsadek byl, a dokonce pouhých pár kilometrů od nich.

Co na výbojích bylo pro pana Spocka ale nejzajímavějšího, bylo, že se těsně po nich elektrický proud ztratil, aniž by sjel do země nebo do mraků v atmosféře. To ale bylo přece nemožné.

Ve třičtvrtě na šest se rychlým krokem vrátili Karajevič s McCoyem.

„Jime,“ začal hned McCoy, „našli jsme vchod do nějaké jeskyně!“

„Je to odtud asi dva a půl kilometru po proudu, pane,“ pokračoval Karajevič. „Řeka tam vtéká do skály a pár metrů od toho je vchod do jeskyně. A ten nevypadá, že by vznikl sám od sebe…“

„Je to tunel,“ skočil mu do řeči doktor, „a osvětlený! Jako by tam ve stěnách byly nějaké fosforeskující žíly.“

„Takže to vypadá,“ řekl pomalu Kirk, jakmile měl dost času, aby tento objev vstřebal, „že planeta je přece jenom něčím obydlena. Nebo někým… Viděli jste tam něco živého?“

„Ne,“ odpověděl McCoy. „Ale tady Tibor ti toho o tom může říct mnohem víc, Jime.“

„Prosím, mluvte.“

„Zkoumal jsem složení skály, ze které byl ten tunel. Je to stejná hornina jako ta všude kolem. Ale ty žíly jsou tvořeny nějakým neznámým nerostem, který nejspíš září tím, že přeměňuje tepelnou energii na světelnou, ale nějak k tomu potřebuje být napojený na ostatní. Když jsme kus odloupli, přestal zářit.“

„Máte ten vzorek tady?“ zeptal se Kirk.

„Ano, pane.“ Karajevič vytáhl ze své tašky kousek matného bílého nerostu. „Tady je.“

Kapitán si ho dlouze prohlížel a pak ho podal Spockovi.

„Zajímavé,“ řekl první důstojník po chvíli.

„Navrhuji jít se tam podívat a celé to místo důkladněji prozkoumat. Rád bych to tam viděl. Přístroje nás včas upozorní, kdyby se elektrická aktivita blížila. Je to tam teď opuštěné?“

„Nevypadalo to, že by se tam v posledních dnech pohybovalo něco živého, pane.“ odpověděl Karajevič.

„Dobře,“ přikývnul kapitán, i když bylo slyšet, že ho představa o lezení za tmy do neznámé jeskyně vybudované a možná i obydlené kdovíčím, netěší, zvlášť když pomyslel na tu elektrickou energii. „Ten tunel by bylo dobré prozkoumat. A když, jak říkáte, nevznikl sám od sebe, bude lepší se tam vydat hned, kdy je malá pravděpodobnost, že tam ten tvor, kdo ho udělal, bude.“

„Ale pane,“ ozvala se paní McSeedová, „plánoval jste přece, že se dnes večer vrátíme na loď. Ale co teď? Budeme všechny naše vzorky tahat s sebou?“ Paní McSeedové se totiž vyhlídka na výpravu do té jeskyně nelíbila vůbec. Bála se, i když si to nechtěla přiznat. Mnohokrát už litovala toho, že tehdy na poradě neodešla. Zůstala tam vlastně jenom kvůli své hrdosti, ale teď doufala, že se bude moct vrátit na Enterprise, aniž by tady přede všemi musela přiznat svou slabost

„To je pravda,“ řekl Kirk, „bylo by dobré, aby se někdo s tím vším vrátil na loď.“

„Já to klidně udělám.“ McSeedová hned zalitovala, že se nabídla tak rychle, ale kapitán na to nezareagoval. V duchu samozřejmě její pocity prokoukl a návrh jí schválil. Opravdu s sebou nechtěl tahat někoho, komu by to bylo proti mysli.

Ještě ale museli počkat na Sulua a Wallterse, kteří se vrátili o půl hodiny později bez nějakých zajímavých zpráv. Jakmile se dozvěděli, co se chystá, oba byli pro to jít s kapitánem. Ten jejich rozhodnutí ohlásil Scottymu a v příští minutě byla paní McSeedová odtransportována.

Zbylých šest členů výpravy se v rychlosti navečeřelo a pak se vydali podél proudu řeky směrem k místu, o kterém McCoy s Karajevičem mluvili.

Po půlhodině cesty skutečně došli k místu, kde řeka mizela ve skalní puklině a pan Karajevič jim ukázal vchod do tunelu, který byl umístěn v téměř svislé skalní stěně. Tunel byl vysoký asi dva a půl metru a široký asi dva metry. Podlahu měl přibližně vodorovnou a, přestože se nahoře stáčel do nepravidelného oblouku, bylo vidět, že ho vytesal nějaký inteligentní tvor.

Nejpodivuhodnější ale byly žíly světlého zářícího kamene, které nepravidelně procházely stěnami i stropem tunelu přesně tak, jak to popisovali McCoy s Karajevičem.

„Fascinující,“ řekl Spock. „Tohle skutečně nevzniklo samo od sebe.“

„Půjdeme dovnitř?“ ptal se zvědavě Wallters.

„Proč ne?“ opáčil Kirk. „Co elektrické pole, pane Spocku?“

„Poblíž nás není žádná výraznější aktivita, kapitáne.“

„Dobře. Walltersi, Sulu, zkontrolujte, jestli jsme tu opravdu sami. Já půjdu zavolat Scottymu.“

„Ano, pane.“

„Rozkaz.“

Kapitán veliteli vylíčil, co se chystají dělat a přikázal mu, aby na lodi pečlivě měřili to elektrické pole napětí, a kdyby začalo nějak růst i v místech, kde se nacházel výsadek, aby se s nimi okamžitě spojili a transportovali je na palubu.

„Nikdo tu není, pane,“ hlásil Sulu Kirkovi, když se vrátil.

„Výborně, takže, já se Spockem půjdeme první, pak Kostra s Walltersem a nakonec Sulu s Karajevičem. Pamatujte: hlavně co nejtišeji.“

„Kdo ví, jestli nám to pomůže,“ řekl Spock, „nevíme, co je to za tvory nebo tvora, ale je možné, že se od nás hodně liší.“

A s tím vykročili do bledého světla tunelu.

kapitola 3.
ZAJATCI

15. 5. 2269, hvězdné datum 1843,5. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel Scott. Je 15. května, šest hodin a sedmnáct minut večer. Už přes dvacet hodin se nacházíme na oběžné dráze planety XX12, kam jsme přiletěli včera v deset hodin a devět minut večer. Dnes ráno se kapitán na základě poznatků, které jsme získali přes noc, rozhodl spolu s dalšími šesti členy posádky transportovat se na povrch planety a podrobněji ji prozkoumat. Po dobu, co jsou pryč, má hlavní velení nad lodí důstojník Aaron. Výprava by měla trvat nejdéle jeden den a po celou dobu, co tam jsou, jsme s nimi ve spojení.

Asi před hodinou ale byl nalezen důkaz o tom, že XX12 je obydlena, možná zatím neznámou formou života. Byl tam totiž ve skále objeven tunel vedoucí nejspíš do nějaké jeskyně, který, podle všech členů výsadku, kteří ho viděli, nemohl vzniknout sám od sebe. Paní McSeedová, členka výpravy, byla transportována spolu se vzorky hornin a jiného materiálu z planety, na palubu a ostatní se pod vedením kapitána Kirka vydali dovnitř.

. . .

Zatímco na Enterprise diktoval velitel Scott tuhle zprávu, výprava na XX12 obezřetně vstupovala do tunelu. Všichni lidé při tom měli trochu stísněný pocit.

Doktor viděl celou tuhle výpravu silně pesimisticky, a proto měl k téhle díře ve skále od chvíle, co ji prvně uviděl, nedůvěru. Ovšem za svůj život se už setkal s tolika nebezpečími, že už necítil žádný strach.

Poručík Sulu, který kapitána už také doprovázel na několika výpravách, měl také pro strach uděláno a tahle osvětlená jeskyně ho docela zajímala.

Karajevič, poněkud vážný a strohý muž, se z paluby lodi dostával za nějakým takovým účelem jen velice málokdy a byl tedy připraven svůj úkol splnit co nejlépe.

A pokud šlo o Wallterse, to byl pravý opad McCoye. Tahle výprava ho tak zajímala, že občas zapomínal na její vážnost.

Kapitánovi, naproti tomu, chození do tohoto tunelu nedělalo žádnou radost, ale věděl, že je třeba jeskyni prozkoumat teď, když tu, jak doufal, není ten tvor, který ji vyrobil.

Postupovali obezřetně a pokud možno potichu tunelem a brzy si zvykli na jeho mdlé osvětlení. Po pár desítkách metrů už z vchodu moc vidět nebylo a o chvíli později se chodba stočila doleva a začala klesat.

Po několika minutách mírného klesání klikatým tunelem se dostali k místu, kde se dělil na tři další. Tedy, jim se to zdálo jako dlouhé minuty, když se ale Sulu podíval na hodinky, zjistil, že od té doby, co do jeskyně vešli, jich neuběhlo ani pět.

Teď však stáli váhavě na rozcestí a dívali se z jednoho tunelu do druhého. V tomhle světle nemohli dost dobře určit ani směr, kterým chodby vedly.

„Zatracené světlo!“ ulevil si McCoy. Jeho samotného ale překvapilo, jak hlasitě to řekl a jak se tu jeho hlas rozléhá dunivou ozvěnou.

„Pst, Kostro!“ sykl o poznání tišeji Kirk. „Nemusí to tady být tak pusté, jak to vypadá. Vůbec nevíme, co tady žije.“

Během toho, co kapitán šeptal, se první důstojník nejdřív podíval na svůj trikodér, poté se rychle sehnul k zemi a přiložil ucho na podlahu. Právě, když se McCoy nadechoval k omluvné odpovědi, zvedl hlavu.

„Brzy se to dozvíme, kapitáne,“ řekl. „Ti tvorové jsou humanoidi a každý má dvě nohy. Je jich dvanáct.“

Všichni se na sebe rychle podívali.

„Co máme dělat, pane?“ ptal se Wallters. To už rychlé kroky slyšela celá skupina.

„Zůstaneme, kde jsme. Stejně bychom před nimi těžko utíkali, vyznají se tady mnohem líp než my a budovu za chvilku… Ach,“ vydechl Kirk, když otevřel svůj komunikační přístroj. „Není tu signál. Takže se nemůžeme transportovat,“ zastrčil prudce nepotřebnou věc za opasek. „Alespoň poznáme zdejší obyvatele.“

„No super,“ řekl doktor, ale když ho Sulu s Karajevičem sežehli pohledem, rychle zmlkl.

„Přijdou z těchto dvou chodeb,“ vstal Spock a kývnul hlavou směrem k prostřednímu a levému tunelu. „Stoupněme si vedle sebe.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Kirk. Sotva se ale stihli seřadit, už spatřili v mdlém světle toho zvláštního nerostu přicházet z tunelu vlevo několik postav.

Jak se k nim obyvatelé této planety blížili, měli členové výpravy čas si je prohlédnout. Tyto bytosti měly rysy podobné lidem i vulkáncům. Stejně jako oni měli hlavu, tělo, ruce a nohy. Na hlavě kolem obličeje měli vlasy, ale oproti lidem docela podivně zbarvené: od sytě růžové přes fialovou až do modra. Zpod těchto delších vlasů jim koukaly velké špičaté uši, které měly podobný tvar jako Spockovy, ale sahaly jim až nad hlavu. Oči měli také větší a v podobných barvách jako vlasy. Teď zrovna si prohlíželi návštěvníky podobně překvapeně a zaujatě, jako oni je, ale v pohledech těchto osob byl znát i odpor. Ústa měli zbarvená do černa a na sobě měli suknice nebo jakési kalhoty, občas s pásem přes rameno. Boty neměli, přesto jejich kroky dělaly stejné klapání, jako by byli obuti.

Nejzajímavější pro všechny lidi na nich byla ale jejich kůže: jako by byla průsvitná a byly skrz ni vidět všechny žilky. Ty ale nebyly červené, ale namodralé a všem členům výpravy se zdálo, že světélkují a jiskří.

Co ale nejvíce zaujalo prvního důstojníka, byl fakt, že těchto osob bylo osm a všichni byli ozbrojeni kopím s ostrým kamenným hrotem. A během chvilky se k nim přidaly další čtyři postavy z vedlejšího tunelu.

Kirk se Spockem na sebe přes Sulua pohlédli. Tahle situace nebyla moc dobrá, ale kapitán se rozhodl nechat první krok na domácích.

Vtom se ozval tvrdý a jakoby dutý zvuk, ve kterém se dala rozpoznat slova v nějakém neznámém jazyce. To promluvil fialovovlasý kopiník v první řadě, který byl oblečený do nafialovělé suknice podobné barvy, jakou měla obloha nad XX12. Kapitán usoudil, že je to asi jejich vůdce teď čeká, co mu na to řeknou. Znovu vrhl rychlý pohled na Spocka a potom po celé posádce, ale nikdo z nich nevypadal, že by zdejší řeči rozuměl.

„Nejsme vaši nepřátelé,“ řekl po chvíli Kirk v univerzálním hvězdném jazyce. (Normálně na Enterprise mluvili anglicky, jako téměř na každé lodi vyslané ze Země.) Snažil se vyslovovat pomalu a zřetelně, aby mu rozuměli. „Ale nerozumíme vaší řeči. Umíte mluvit univerzálním hvězdným jazykem?“

Teď zase nastal rozruch na druhé straně. Kapitán netrpělivě sledoval zmatené obličeje většiny kopiníků i jejich vůdce. Copak mezi nimi není opravdu nikdo, kdo by mu rozuměl?

Po chvíli však vystoupil dopředu muž s ostře růžovými vlasy.

„Kdo vy jste a co tu vy chcete?“ promluvil dutým hlasem a se silným přízvukem, ale bylo mu rozumět. Mluvil hvězdným jazykem. Všichni si oddechli.

„Jmenuji se James T. Kirk a jsem kapitán hvězdné lodi Enterprise. Pocházíme z planety Země a jsme tu, abychom pátrali po trosečnících z lodi Orleáns, která tady ztroskotala před třemi lety.“ Kapitán upřímně doufal, že mu růžovovlasý kopiník porozuměl. Všichni věděli, že není vůbec jisté, jestli by se ubránili, kdyby na ně tyto bytosti zaútočili. Ano, samozřejmě měli daleko modernější zbraně, ale bylo by to dva na jednoho a ty jejich kopí asi létají hodně rychle.

Mezitím, co o tom uvažovali, fialovovlasý vůdce mluvil s růžovovlasým mužem a jeho slova jim zničila naděje:

„Já vám nemoc rozumím. Vy půjdete všichni s námi, James-T-Kirk. Hned.“

„Co budeme dělat, kapitáne?“ otočil se na Kirka nervózně Wallters.

„Jestli s nimi půjdeme,“ přidal se Karajevič, „kdo ví, kam nás odvedou a co s námi bude.“ I ostatní lidé na něj byli otočeni. Byl kapitán a teď, v téhle situaci od něj očekávali pomoc.

První důstojník se téhle rychlé porady neúčastnil, ale pozorně se díval mezi kopiníky. Pan Sulu si toho všiml a otočil se k němu:

„Co děláte, pane Spocku?“

Ten neodpověděl, jenom pokývl hlavou na ty osoby. Sulu sledoval jeho pohled. Právě včas, aby viděl, jak ze zadních řad s krvetuhnoucím výkřikem vyskakují tři muži. Mezi rukama drželi něco, co vypadalo jako jiskřící koule.

„Pozor! K zemi!“ vykřikl Spock, vrhnul se k zemi a Sulua strhl s sebou.

Pozdě. Poručík neviděl, co se stalo, slyšel ale, jak kapitán a zbylí tři muži zaječeli a s dalšími výkřiky padali k zemi.

Rychle zdvihl hlavu, aby se podíval, co se jim stalo, ale viděl jen bílomodrý záblesk a vzápětí dostal takovou ránu, jako kdyby ho někdo silně nakopl do břicha. Vykřikl. Z dálky, přestože od sebe leželi sotva půl metru daleko, uslyšel zaječet Spocka. Cítil, jak se on sám zkroutil křečí, nemohl ovládat své svaly. Viděl jenom bílo a celé tělo mu příšerně brnělo. To všechno po pár vteřinách odešlo, stejně náhle, jako to přišlo. Ale i s jeho vědomím.

„Výborně, vy tři,“ promluvil fialovovlasý velitel svým dutým jazykem. „Takhle to s nimi bude mnohem jednodušší. I když,“ pohlédl na šest bezvládných těl ležících na zemi v nepřirozených polohách, jak je zkroutila křeč, „možná to na ně bylo až moc…“

„Ne, pane,“ řekl modrovlasý mladý muž, který se skláněl nad doktorem, „žijí. Ale hned tak se neproberou.“ Všichni se řezavě zasmáli.

„Dobře, Kha-muzi. Tak je vezmeme, dva každého a půjdeme!“

V jeskyni zavládl ruch.

„Tohle je nejspíš jejich vůdce.“ fialovovlasý šťouchl nohou do kapitána Kirka a otočil se ke svému příteli, který vedl tu čtyřčlennou posilu. „Pojď, vezmeme ho spolu. La-Tsun si s ním rád promluví.“

. . .

O mnoho kilometrů výše, na oběžné dráze, plula loď Enterprise, kde všechno probíhalo tak, jak mělo. Velká část posádky právě večeřela a bavila se bezstarostnými žerty. Už byli u XX12 celý den a zatím se nestalo nic závažného, tak proč si dělat starosti.

Na můstku toho věděli trochu víc. Celý den sledovali, co dělal jejich výsadek a také pečlivě pozorovali elektrickou aktivitu planety. Uvědomovali si více než zbytek posádky vážnost situace. Ani jednomu z nich se nelíbilo, když se kapitán rozhodl vydat se na noční průzkum nějaké jeskyně.

A to bylo právě to, co dělalo poručíkovi Uhuře starosti. To byla totiž poslední zpráva, kterou jim kapitán dal. Hodiny ukazovaly skoro sedm hodin. Bylo to tedy už víc než před půl hodinou. Kapitán jim řekl, že se ozvou, až budou o tom tunelu vědět více. Že by za půl hodiny nic nezjistili? Naštěstí nebyla jediná, komu to vrtalo hlavou.

„To se mi nějak nezdá,“ Scotty se zvedl z křesla. „Už je to přes půl hodiny, co jsme s kapitánem mluvili naposledy. „Pokud vím, nemá v povaze se takhle dlouho neozývat, když je na místě, jako je tohle.“ Na můstku nastal šum. Ukázalo se, že na to už mysleli všichni. „Radši bychom se měli přesvědčit, jestli jsou v pořádku. Prosím, spojte se s nimi, Uhuro,“ přešel k ní. Tenhle příkaz splnila ráda. Měla na věc stejný pohled.

Vyťukala potřebný kód a čekala na spojení. Jaký byl ale pro ni šok, když jí vysílačka v uchu odpověděla jen monotónním pípáním.

„Co se děje?“ zeptal se Scotty.

„Nemáme spojení, Sco-, promiňte, pane, zkusím to znovu.“ Uhura rozčileně zadala příkaz znovu, ale bez výsledku, Na pultu se rozsvítila červená kontrolka: NENÍ SPOJENÍ.

„Nemůžu se s nimi spojit. A naše systémy jsou v pořádku.“ Na můstku nastal v tu ránu ještě větší a trochu poděšený hluk.

„Ticho!“ zvýšil hlas Scotty. „spojte mě s Aaronem, Uhuro.“

Jakmile se hlavní velitel dozvěděl, co se stalo, co nejrychleji přispěchal na můstek. Společně s Uhurou a Scottym se ještě několikrát pokusil spojit s nějakým členem výpravy, ale po osmém bezvýsledném pokusu to vzdal.

Když prohlédl Gaultierovy záznamy o elektrické aktivitě na planetě a ujistil se, že v místech, kde výsadek byl, žádný větší výboj nenastal, ohlásil tuhle špatnou zprávu posádce. Všichni přitom mysleli na to, že kapitána a jeho společníky mohl klidně zasáhnout nějaký menší výboj, který ale už tak přehlcené senzory nezaznamenaly.

Potom Aaron odběhl do biochemické laboratoře, kde právě zkoumali vzorky, které paní McSeedová přinesla z planety. Ruch na můstku se postupně uklidnil a zavládlo ještě tíživější ticho než předtím.

V lodní nemocnici vedle sebe stáli Uliriko Usaffi s vrchní sestrou. Právě si vyslechli z rozhlasu tu strašnou zprávu od velitele Aarona.

„Dones mi kafe, Ricko.“ Sestra se svezla do židle. Uliriko beze slova došel k automatu a objednal rovnou dva hrnečky.

„Tohle není poprvé, co se to stalo,“ řekla sestra, když si po chvíli usrkla horkého nápoje.

Usaffi seděl naproti ní a v rukou držel svůj šálek: „Ale třeba to nic neznamená, ne? Ještě to není ani hodina.“

„Doufám.“ Chvíli bylo tíživé ticho.

„Možná tam přece jenom potkali toho doktorova draka,“ nadhodil pan Usaffi, aby trochu odlehčil atmosféru, vzpomínku na jedno pracovní dopoledne, kdy jim McCoy vykládal o dosud neobjeveném draku se dvěma hlavami, který nezvané návštěvníky omračoval plyny vypouštěnými z konečné části svého trávicího traktu.

Fungovalo to. Vrchní sestra se mírně usmála: „Díky, Ricko. Neměla bych se z toho takhle hroutit. Asi jsem moc často pomáhala vypisovat úmrtní listiny.“

. . .

Skupina kopiníků, která se setkala s výpravou z Enterprise a teď její bezvládné členy unášela kamsi do podzemí, si myslela, že jsou v bezvědomí. To ale nebyla tak úplně pravda, alespoň v případě pana Spocka ne.

Byl spolu s ostatními omráčen, to ano, ale po chvíli, nevěděl ovšem, po jak dlouhé chvíli, se zase probral. Jenže probralo se jenom jeho vědomí, svaly ne, takže mohl jenom přihlížet tomu, jak ho tyto bytosti unášejí dál a dál. To ale neznamenalo, že by zahálel. Přemýšlel. Viděl přesně, co se stalo před tím, než byli omráčeni:

Když růžovovlasý muž domluvil a kapitán s ostatními se začali dohadovat, všiml si, že tři z kopiníků v zadní řadě odložili kopí, spojili konečky prstů na rukou a sklonili hlavy. Přes přední řadu kopiníků nemohl vidět, co dělají, jakmile na ně ale ukázal panu Suluovi, s výkřikem vyskočili dopředu. Mezi prsty jim bíle a modře jiskřilo. Pan Spock zakřičel na ostatní, aby je varoval. Domníval se totiž, že to je nějaká zvláštní zbraň těchto obyvatel. Sám padnul k zemi a Sulua strhl s sebou a to se ukázalo jako dobrý nápad: vzápětí nad nimi proletěly jiskřící paprsky, které na ně ti tři muži vyslali.

Ostatní z jejich skupiny ale nebyli tak rychlí a paprsky je zasáhly. Všichni se nepřirozeně napnuli a s křikem se zhroutili k zemi, kde se váleli v křečích. Tohle všechno se odehrálo během jedné vteřiny nebo možná dvou. Každopádně dřív, než mohl něco udělat, zasáhl i jeho se Suluem další světélkující paprsek, který vyslal nějaký další kopiník, oba se s výkřiky zkroutili v křeči a přišli o vědomí.

První důstojník nevěděl, jak jsou na tom ostatní, visel totiž zády dolů k podlaze tunelu, jak ho tyhle bytosti nesly. Držely ho za ruce a za nohy, hlavu měl zvrácenou její vlastní tíhou dozadu, takže viděl hlavou dolů většinu z toho kopiníka, který ho nesl za ruce a také částečně tunel před nimi. Nebyla to pohodlná poloha, ale takovéhle věci už byl zvyklý neřešit. Přesto mu to trochu vadilo, rád by se tady totiž porozhlédl bez toho, aby byl v roli zajatce.

Teď se znovu zamyslel nad tím, co se stalo v jeskyňce, kde narazili na tyto zdejší obyvatele. To, že je takhle zajali a zbavili vědomí, nechápal. Nebylo to logické. Tyto bytosti o nich přece nevěděli vůbec nic – výprava mohla klidně mít poblíž nějakou posilu, který je mohla přijít zachránit a všechny kopiníky pobít. Je pro ně štěstí, že jich tu je jenom šest – tím hůř ale pro výsadek samotný.

Spíše než proč se kopiníci takhle zachovali, si pan Spock dokázal vysvětlit, jak je omráčili. Ta rána, kterou dostal, se velmi podobala zásahu elektrickým proudem. I to jiskření pod jejich kůží a výboje, které vytvářeli svými prsty, velice nahrávaly důstojníkově domněnce, že to jsou právě tyto bytosti, které na planetě vytvářejí to elektrické pole.

Přestože pan Spock ještě nikdy neviděl humanoidní bytosti, které by dokázaly vytvořit elektrické napětí i proud tímto způsobem, nikdy neříkal, že to není možné. Vždyť rejnoci a další bytosti dokážou něco velmi podobného. A jak nad tím tak uvažoval, začínal chápat, jak to v tělech jejich únosců funguje.

Když nad tímto svým objevem přemýšlel, samozřejmě nezapomínal bedlivě pozorovat své okolí. Hlavně se snažil zapamatovat si cestu, aby byli v případě potřeby schopni vrátit se sami zpátky.

Uvažování nad tím, co s nimi tito kopiníci zamýšlejí, přenechal raději ostatním. Tyto bytosti se zjevně nechovají logicky, a tudíž bude pro lidi daleko snazší než pro něj odhadovat jejich plány. Jediné, co si o nich troufal Spock říct jistě, bylo, že jich tady někde žije mnohem víc. Za prvé, vypadalo to, že je odnášejí k nějakému svému nadřízenému a za druhé, jeho i lodní senzory zaznamenaly mnohem větší elektrickou aktivitu, než mohla tahle dvanácti členná skupina kopiníků vytvořit.

Skupina šla pořád dál a dál, pořád na pohled stejnými chodbami a jeskyněmi. Pan Spock už dávno přestal věřit tomu, že si zapamatuje cestu, ostatně, moc by jim nepomohlo ani, kdyby si ji pomatoval; kdo ví, jakou část pochodu strávil v bezvědomí.

Jak pokračovali, začínal první důstojník myslet na ostatní zajatce. Účinkoval výboj na ně, jako na lidi, stejně jako na něj? Sám totiž pozoroval, že se mu pomalu vrací vláda nad svým tělem. Tuhle skutečnost ale před svými nosiči pečlivě zatajoval. Z toho, že ho nespoutali, a z jejich ne příliš ostražitého chování totiž usuzoval, že s tím, že by se mohl takhle probrat, nepočítají. A rozhodně nestál o další úder proudem, který by ho znovu zbavil vědomí.

Když už ušli, alespoň podle Spockova odhadu, nejméně čtyři kilometry, konečně nastala změna.

„Khada zisch!“ ozval se najednou zepředu drsný výkřik, ve kterém poznal pan Spock místní řeč. Rozhodně takto nečekaně nevykřikl nikdo z jejich skupiny, na to se tan hlas ozval moc vepředu. Pro kopiníky to ale zjevně nebylo nečekané; klidně se zastavili a fialovovlasý velitel začal mluvit s tím, kdo předtím křičel.

Takže tedy, pomyslel si pan Spock, ostatní zajatci jsou ještě v bezvědomí anebo v tom nehybném stavu. Možnost, že by snad byli mrtvi nebo tady s ním nebyli, se mu zdála nepravděpodobná. Vzhůru ovšem být také nemohli, protože, jak první důstojník věděl, lidé na nečekaný zvuk reagují trhnutím nebo výkřikem a nic takového se nestalo. Kdyby ano, určitě by to poznal.

Zatímco přemýšlel, s kým se to setkali, dostali jejich věznitelé nejspíš povolení k odpočinku, protože pana Spocka náhle pustili na zem a začali si úlevně protahovat ruce. První důstojník, kterého z nepohodlné cesty všechno bolelo a pád na tvrdý kámen mu nijak nepomohl, s potěšením poslouchal rány, se kterými byli pouštěni na zem ostatní členové jejich výpravy. Skutečně tedy není sám.

Z toho, co slyšel a velmi málo také viděl, odhadl, že se právě setkali s nějakou další strážnou skupinou. Pokus o útěk by tedy v této chvíli, přestože cítil, že má u sebe pořád všechny zbraně a vůbec všechny věci, byl velice nemoudrý. To, že mu kopiníci nechali všechny přístroje a obzvlášť phaser, od nich bylo také velice nemoudré. I když, třeba se nikdy s nějakou takovou výpravou, jako byla ta jejich, nesetkali. Ale co výprava z Orleánsu? Ti se přeci transportovali velice blízko toho místa jako oni sami.

Brzy se v zorném poli pana Spocka, které zaujímalo hlavně plochu bezprostředně nad ním, objevil fialovovlasý velitel spolu se dvěma dalšími muži. Jednoho z nich, muže s šedými kalhoty a bledě modrými vlasy, pan Spock poznával – byl jedním z té čtyřčlenné skupiny. Druhý muž, s tak tmavými vlasy, že vypadaly jako černé, měl na sobě jakýsi světlý háv, který ale končil dole také nohavicemi. Podle hlasu se dalo poznat, že to je ten, který předtím křičel. Spock usoudil, že je to asi velitel zdejšího oddílu.

Všichni tři se na něj pozorně zadívali a po krátkém rozhovoru, kdy se zřejmě dohadovali o něm, se k panu Spockovi ten tmavovlasý muž sklonil a chytil mu ruku pod loktem tak, jako by mu chtěl změřit tep. Po několika vteřinách ale se zmateným výrazem vyskočil a začal cosi rozčileně vykřikovat. Atmosféra v jeskyni se rázem změnila a kolem pana Spocka se seběhli další kopiníci.

První důstojník pochopil, že s předstíráním mdlob je konec. Rychle se nadzdvihl, aby viděl, jak jsou na tom ostatní, spatřil ale jenom Karajeviče, jak leží na zemi asi dva metry od něj, než se na něj vrhl jeden z okolostojících, srazil ho k zemi, převrátil na břicho a než mohl pan Spock cokoliv udělat, měl obě ruce pevně svázané za zády. Na této planetě se používají poněkud zastaralé metody zacházení se zajatci, pomyslel si, ale pořád to bylo lepší než být omráčen.

Postavili ho a dali hlídat dvěma kopiníkům. Kdyby se mu provaz nezařezával do zápěstí, bylo by to takhle svým způsobem mnohem pohodlnější než ležet na zemi a předstírat mdloby. Alespoň měl konečně možnost rozhlédnout se kolem sebe.

Nacházeli se v jeskyni dlouhé asi dvacet metrů, široké víc než deset a vysoké asi tři metry, poměrně dobře osvětlené tím zvláštním nerostem. Bylo tu nejméně dvacet kopiníků, kteří buď postávali, nebo pobíhali, nejčastěji okolo pana Spocka nebo ležících zajatců. Všichni spolu také živě mluvili, pokud se něco takového dá říct o tom jejich mrtvém jazyce. Mezerami mezi nimi první důstojník občas někoho ze svých společníků zahlédl, všichni ale vypadali stále jako bez života.

„Umí tady někdo mluvit Univerzálním hvězdným jazykem?“ zeptal se pan Spock během přestávky svých hlídačů, kteří se právě občerstvovali nějakou vodou. Ta mu ovšem, jako zajatci, nabídnuta nebyla.

Hlídači se po sobě zmateně podívali, očividně mu nerozuměli, ale alespoň zavolali toho růžovovlasého mluvčího.

„Kde jsme?“ zeptal se ho zřetelně pan Spock.

„Vy jste u nás.“

„Kam nás vedete?“

„Vy budete mluvit s La-Tsunem. My jdeme k němu.“

„Kdo je La-Tsun?“

„La-Tsun je –“ kopiník se zmateně odmlčel. „On vládne. My posloucháme ho.“

Takže jich tady skutečně žije víc. A nejspíš se setkají s jejich vůdcem. Pan Spock doufal, že s ním bude rozumnější řeč.

„Proč jste nás zajali?“

„Já nerozumím. Řekni jinak.“

„Proč nás tam vedete?“

„Vy jste cizinci. La-Tsun rozhodne.“

„Jsme tady první cizinci?“

Odpovědi se pan Spock ale nedočkal. Zazněl další rozkaz, nejspíše k dalšímu pochodu, a růžovovlasý muž odběhl, aby pomohl nést pana McCoye.

Během chvíle byla celá skupina, i s těmi, kteří se k nim tady nově přidali, připravena na cestu. Tmavovlasý kopiník vykřikl další povel a teď už nejméně 20-ti členná skupina se vydala na cestu. Strážci pana Spocka uchopili za ruce a trhnutím ho popohnali do čela zástupu, kde měl zůstat po zbytek cesty vedle těch dvou velitelů, fialovovlasého a tmavovlasého.

Když míjel ostatní, měl příležitost se podívat, jak na tom jsou další zajatci. Moc dobře tedy ne. Všichni byli za ruce a nohy vláčeni kupředu. Ve tvářích měli poněkud ztuhlý výraz a oči doširoka otevřené. Pan Wallters a kapitánem také byli lehce poraněni – nejspíš s nimi jejich nosiči nezacházeli zrovna nejlépe.

Pan Spock nemyslel na svoji bolest v zápěstích ani na to, že se mu pomalu, ale jistě odkrvují ruce, uvažoval nad jejich situací a šancemi. A ani pro člověka by to nebyly žádné veselé úvahy.

. . .

A tak, zatímco na planetě byla stovky metrů pod zemí vláčena zajatá výprava dál a dál, na Enterprise panovala dosti pochmurná nálada. Bylo po půl deváté večer a stále neměli spojení s žádným členem výsadku. Už to bylo přes dvě hodiny, co naposledy mluvili s kapitánem, a podle tohoto rozhovoru by měla být celá výprava na průzkumu jedné jeskyně.,

Co se stalo? Proč se kapitán neozývá? Není spojení, samozřejmě. Ale proč? Fungovalo přece celý den! Může to souviset s tím, že je teď výprava v té jeskyni? Ale jsou tam vůbec ještě? Nestalo se jim nic? Co je s nimi?

Takovéhle a podobné otázky se míhaly hlavou všem členům posádky. Veselá večerní nálada byla ta tam.

Na můstku seděl v kapitánském křesle velitel William, který právě velel noční službě. Byl ustaraný. Každých deset minut se znovu a znovu zkoušeli spojit s kterýmkoliv členem výpravy, ale marně. NENÍ SPOJENÍ, objevovalo se na komunikačním panelu znovu a znovu.

Pokud šlo o vrchního velitele, pana Aarona, kdyby to bylo na něm, vydal by se hned na povrch XX12 pátrat po výsadku, ale pomatoval si kapitánův rozkaz.: Pokud nebudete vědět, co s námi je, neposílejte na planetu už žádného člena posádky. Koneckonců, jsou to teprve dvě hodiny, uklidňoval se důstojník.

Pan Scott a jeho směna by měli být sice rádi, že už mají po službě, ale nebylo to tak. Mnohem radši by byli na můstku, aby mohli dělat něco užitečného. Takhle museli na výpravu pořád myslet.

. . .

V podzemí planety zatím skupina kopiníků pokračovala se svými zajatci v cestě. Prvních třičtvrtě hodiny, podle odhadu pana Spocka, byla chůze velmi jednotvárná, ale potom, jak čas i oni postupovali, se dostali do míst, kde už byly chodby širší, jeskyně častější a občas i lehce vyzdobené.

Také začali častěji potkávat další skupiny kopiníků, u kterých se ale zdrželi vždycky jenom velice krátce, než velitelé mezi sebou prohodili pár slov. V těch chvílích si ale pan Spock všímal, že muži a, jak zjistil, zřejmě i ženy, z těch dalších skupin, zvláště jeho provrtávají zvědavým, zkoumavým a mnohdy nedůvěřivým nebo i nenávistným pohledem.

První důstojník odhadoval, že se blíží na nějaké pro kopiníky důležité místo. Nejspíš sídlo toho La-Tsuna.

Když už, podle pana Spocka, ušli od toho místa, kde se setkali s tou skupinou kopiníků, která se k nim připojila, asi nejméně deset kilometrů, dostali se pravděpodobně do nějaké obydlené části. Bylo tam všude tolik těchto bytostí, že už skoro nikdy nebyli v tunelu sami. Potkávali muže i ženy – všichni byli na zajatce nepokrytě zvědaví, ale přitom se na ně dívali s očividným opovržením. To pana Spocka vůbec netěšilo. V téhle situaci by spíš potřebovali, aby se těmto bytostem a zvlášť La-Tsunovi zalíbili.

Jak pokračovali dál, někteří kolemjdoucí se ke skupině kopiníků vedoucích (nebo, ve většině případů nesoucích) zajatce přidávali, takže je brzy doprovázel nemalý zástup. Jak velký, to pan Spock mohl jenom odhadovat. Šel totiž vepředu toho průvodu a nebylo mu dovoleno moc se otáčet.

Přesto by rád věděl, jestli se k nim ty bytosti přidávají jenom ze zvědavosti nebo jestli k tomu mají i nějaký jiný důvod. Vzduch teď doslova duněl jejich hlasy, ovšem pan Spock jim nerozuměl ani slovo.

Po pár minutách chůze dospěli na konec toho tunelu, kde se celá skupina na chvíli zastavila. Panu Spockovi se na první pohled zdálo, že chodba končí jen tak ve vzduchu.

kapitola 4.
ZIG-MU-DIN

15. 5. 2269, hvězdné datum 1843,6. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel William. Je 15. května, devět hodin a 52 minut večer. Za sedmnáct minut to bude přesně jeden den, co jsme na oběžné dráze planety XX12. Od dnešního dopoledne je na povrchu planety průzkumná výprava. Vede ji náš kapitán, James Kirk, spolu s prvním důstojníkem, panem Spockem. Naneštěstí jsou všichni její členové, kromě paní McSeedové, která se transportovala okolo šesté hodiny na palubu, nezvěstní. Naposledy jsme s kapitánem komunikovali v šest hodin a patnáct minut večer, ale teď se už přes tři hodiny nemůžeme s nikým z výpravy spojit. Podle našich posledních informací by měli být na průzkumu jeskyň na planetě, ovšem kde jsou ve skutečnosti, nevíme.

Důstojník Aaron, prozatímní hlavní velitel lodi, navrhuje čekat. Nevylučuje ale ani to, že byl výsadek přepaden místními obyvateli – jejich existence je ovšem stále neprokázaná. Atmosféra na lodi je velice ponurá.

Pohřešovaní jsou následující členové posádky: pan Kirk – kapitán, pan Spock – první důstojník, pan McCoy – lékař, pan Wallters – vědecký pracovník, pan Sulu – pilot a pan Karajevič – člen ochranné služby.

Pan William stiskl tlačítko pro ukončování zaznamenávání a unaveně se protáhl v křesle. Na diktování tohohle záznamu do deníku se vůbec netěšil, věděl ale, že je to nutné.

„Zkuste znovu spojení, pane Chessy,“ pobídl po chvíli komunikátora k dalšímu pokusu. Ovšem zase marně.

Většina posádky, která zrovna neměla službu, si řekla, že udělají nejlépe, když půjdou spát, ale jen málo z nich dokázalo usnout. Sestra Chapelová, která teď měla v lodní nemocnici velení, byla v jednom kole, jak se snažila splnit přání desítkám lidí, kteří si přišli pro prášky na spaní.

. . .

„Fascinující,“ vydechl polohlasem pan Spock, když se trochu rozkoukal v tom ohromném prostoru, kam vešli.

Stáli v nejohromnější jeskyni, jakou první důstojník kdy viděl. Byla tak vysoká, že v šeru, které tady panovalo stejně jako v tunelech, jen těžko rozeznal, kde je vlastně strop. Rozhodně byl ale kolem 180-ti metrů nad nimi. Všude, kam se jen podíval, stály kamenné mosty, schodiště, plošiny, sloupy a dokonce i něco, co by mohlo trochu připomínat domy. Díky všemu tomuhle zařízení nemohl pan Spock moc dobře odhadnout, jak je vlastně tahle jeskyně veliká, každopádně hodně se mu zvýšilo mínění o obyvatelích tohoto podzemního města nebo kde se to vlastně ocitli.

Nejvíce ho ale překvapilo, že ať byla ta skalní díla postavena v kterékoliv výšce, u žádné plošiny ani mostu nebo schodiště nebylo zábradlí. Tyto bytosti měly zřejmě nějaký zvláštní smysl pro rovnováhu. Tunel, kterým sem kopiníci přivedli své zajatce, sám končil na nevelké plošině asi osm metrů nad zemí.

Fialovovlasý velitel něco vykřikl a vzápětí přiběhl ten růžovovlasý muž. Chvilku se svým vůdcem hovořil a potom se postavil před pana Spocka.

„Ty se dívej,“ vybídl ho a ukázal rukou po jeskyni. „Tohle je Zig-Mu-Din,“ pokračoval pyšně. „Tady je La-Tsun.“

Dřív, než mu pan Spock ale stačil odpovědět, mluvčí odběhl zpátky do zástupu a celá družina začala klesat po hrubě vytesaném schodišti dolů. Schody byly právě tak široké, aby se na ně vedle sebe vešel pan Spock i se svými dvěma strážcemi.

Sestoupili po nich až na úplnou podlahu jeskyně a po pár minutách chůze přes různé plácky a různými uličkami a tunýlky začali stoupat po jiných schodech znovu nahoru. Teď už pan Spock nepochyboval, že Zig-Mu-Din je skutečně něco jako město. Tyhle uličky, chýše vytesané ve skále a spousta bytostí – některé věci jsou nejspíš v každém národě, alespoň v národech dvounožců, stejné. Jednou dokonce procházeli přes nějaký trh.

Díky tomu množství obyvatel, které všude bylo, ale cesta postupovala místy velice pomalu. Vždycky to ale byli místní, kdo musel ustoupit, když se setkali třeba v nějakém úzkém průchodu. A stejně jako v tunelech pře Zig-Mu-Dinem, i taky působili obyvatelé při pohledu na zajatce velmi opovržlivým dojmem. Přesto se k nim ale zvědavci rojili ze všech stran.

Kopiníci táhli své zajatce nahoru a dolů po různých schodištích, přes široké i úzké mosty, menšími jeskyňkami, přes otevřené plácky, širokými ulicemi i tak úzkými průchody, že v nich museli chodit po jednom a bokem, pokud se chtěli dostat skrz, tunýlky, ale i po klouzačkách nebo žebřících. Na nich byl pan Spock obyčejně vytahován stejně jako ostatní bezvládní zajatci. Rozvázat ruce se mu kopiníci neodvážili.

Šli tak dlouho a tolika možnými i nemožnými místy, že pan Spock vůbec nedokázal určit směr, kudy do Zig-Mu-Dinu přišli. Všímal si jenom, že se pohybují stále výš a výš a že se trochu mění i okolí, kterým procházeli.

Jednotlivé schody se stávali pravidelnějšími, stěny skály hladšími, stejně i podlaha, což pan Spock ocenil zvláště, když přišlo na řadu ježdění klouzačkou. I bytosti, které tu potkávali, byly honosněji a pestřeji oblečené (dole byla vidět především červená) a byly ve tvářích nějak hrdější až pohrdliví. Pan Spock z toho soudil, že čím výš jsou, žijí tady bohatší a váženější obyvatelé. Takže La-Tsun žije nejspíš až u stropu jeskyně. A vzhledem k tomu, že za prvních dvacet minut chůze se dostali asi do první čtvrtiny, bude to ještě značně namáhavá cesta.

Jediné, co se neměnilo, byla rozmanitost těch cestovních prostředků: skluzavek, žebříků, mostů, ulic, uliček i tunýlků tu bylo pořád stejně a pan Spock si říkal, jak asi budou vypadat jeho bezvědomí společníci, se kterými bylo jednáno podobně jako se zavazadly.

Jeho samotného na této cestě asi nejvíc zaujal obrovský viadukt, který potkali několikrát a který zřejmě zásoboval celý Zig-Mu-Din vodou. Jeho postavení bylo umění. Voda v něm tekla v korýtkách, tunýlcích, přes hlučné a vysoké vodopády, poháněla kola, rozdělovala se a zase spojovala. Růžovovlasý muž měl na co být hrdý.

Ano, pana Spocka Zig-Mu-Din fascinoval, to ale neznamenalo, že by byl rád, že se sem dostal. Tohle zjevně nebylo místo pro lidi ani pro vulkánce. Bylo až příliš jasné, že tu nejsou vítáni. První důstojník velice dobře věděl, že právě Zig-Mu-Din se může stát místem, které za svůj život uvidí naposledy.

Když už byli od stropu jeskyně vzdáleni vzdušnou čarou asi 25 metrů, ocitli se před můstkem, který by nahnal strach každému člověku a ani pan Spock se při pomyšlení, že by po něm měl přejít a to s rukama svázanýma za zády, necítil vůbec jistě. Tento můstek byl asi deset metrů dlouhý a široký byl jen o málo víc než gymnastická kladina. V rychlosti si spočítal v procentech pravděpodobnost, se kterou spadne do téměř 200 metrové hloubky a s výsledkem nebyl vůbec spokojen: 53,4%. Naštěstí se ale ukázalo, že oba strážci, kteří měli, stejně jako asi všechny tyhle bytosti, opravdu mimořádný smysl pro rovnováhu a nejspíš žádný strach z výšek, budou pana Spocka pevně držet, takže přechod můstku zvládl sice pomaleji, ale bez nějakých větších potíží.

Postupně přes můstek přecházeli i ostatní členové jejich skupiny a shromažďovali se na plošině za ním, zatímco oba velitelé mluvili se dvěma důkladně ozbrojenými kopiníky, kteří plošinu hlídali. Podle černého stejnokroje v nich pan Spock odhadoval stráž nějakého důležitého území, nejspíš sídla La-Tsuna. Také si domyslel, že tenhle můstek to sídlo odděluje od normálních částí Zig-Mu-Dinu, protože všichni obyvatelé, kteří je doprovázeli, zůstali na jeho druhé straně.

Během hovoru si oba černí strážníci zajatce důkladně prohlíželi a po pár minutách odvedli celou skupinu ke vchodu do jednoho z mnoha tunelů ústících na plošinu, postavili se do pozoru po jeho stranách a nechali je projít dovnitř.

Po pár metrech z něj ale skupina zase vyšla v jedné ne moc velké jeskyni, která byla stráží v černém téměř plná. Když vcházeli, všichni kopiníci ostražitě vyskočili, ale fialovovlasý velitel je uklidnil a pak jim spolu s tmavovlasým něco vysvětlovali. Nejspíš zprávu o nich.

Opravdu rád by té jejich řeči rozuměl.

Najednou byl rozhovor u konce, oba velitelé, kteří je sem dostali, se otočili k odchodu a ostatní z jejich skupiny je následovali. Během pár vteřin pan Spock spolu se svými duchem stále nepřítomnými společníky osaměl v jeskyni plné kopiníků v černém, kteří se tvářili ještě míň přátelsky, než všechny bytosti, které na téhle planetě dosud potkali.

Kopiníci se rozdělili do dvojic, každá popadla jednoho zajatce a následovali polovinu z těch, na které žádný nezbyl, do dalšího tunelu. Druhá polovina průvod uzavírala. Šli rychle poměrně úzkými tunely s mnoha schody, takže pan Spock kromě toho, že párkrát klopýtl, rychle ztratil orientaci.

Zastavili se stejně náhle, jako vyšli. První kopiníci se rozestoupili a umožnili panu Spockovi a jeho strážcům postoupit k místu, kde se z tunelu dalo odbočit do nevelké jeskyně, která byla, oproti ostatním prostorám v horních patrech Zig-Mu-Dinu, vytesaná velice hrubě a stroze. Kopiníci pana Spocka hrubě vstrčili dovnitř a za ním byli vnášeni ostatní zajatci. Jejich nosiči je pustili na zem, převrátili na břicho, svázali jim ruce za zády a začali odcházet. Dva z kopiníků ale zůstali ve vchodu do jeskyně, a zatímco v jedné ruce drželi kopí, druhou si výhružně položili na jílec dýky.

Pan Spock, který po dobu, kdy byli kopiníci ještě uvnitř, stál raději v uctivé vzdálenosti u protější zdi, se teď téměř vrhnul ke kapitánovi. Ten ležel na zemi tak, jak ho kopiníci zanechali a nevypadal moc dobře. Nejenže byl celý špinavý – vzadu na rameni měl roztržený úbor, jak ho nejspíš odřela nějaká skluzavka ze spodních pater. Vypadalo to, že mu z rány ještě nedávno tekla krev. Trochu zaschlé krve měl také na tváři. Pan Spock se mu sklonil k obličeji a spokojeně zjistil, že dýchá. Ztratit někoho, jako byl Kirk, ještě ke všemu když to byl kapitán, by nebylo dobré.

A podle toho, že kopiníci svázali ruce teď už všem zajatcům, by se měli i oni brzy probrat.

„Kapitáne?“ Se svázanýma rukama nemohl pan Spock dělat nic jiného, než šťouchnout do něj kolenem. „Kapitáne!“ Nic. Ani se nepohnul. Pan Spock zkusil tímto způsobem probudit i všechny ostatní zajatce, ale bez úspěchu. Bez rukou jim ovšem o moc víc pomoci nemohl, tak se opřel o protější stěnu jeskyně a pokusil se alespoň trochu si odpočinout. Přeci jenom, měli za sebou dlouhý a rušný den a teď už muselo být někdy před půlnocí.

První, co pan Sulu pocítil, když se probíral, byla bolest. Bolest téměř všude. V nohou, zádech, hlavě, ale hlavně v rukou. Co se stalo? Kde je? Vnímal, že leží na něčem tvrdém a studeném. Jak to, že není ve své pohodlné posteli na Enterprise? Najednou si na všechno vzpomněl. Na jejich výpravu na XX12, na cestu tunelem a na střetnutí s místními obyvateli. Zajali je snad? Zprudka otevřel oči.

V tom šeru mu chvíli trvalo, než se rozkoukal, brzy ale poznal, že je stále v podzemí a není sám: před sebou viděl ležet pana Wallterse. Viděl, že ten má ruce svázané za zády a uvědomil si, že on sám je na tom, stejně. Takže je tedy zajali. Ale kde jsou? Pan Sulu se ztěžka posadil a to, co uviděl, ho vůbec nepotěšilo.

Kolem něj leželi jeho společníci – bezvládní, nejspíš ještě omráčení, s rukama spoutanýma za zády. Všichni byli v nějaké jeskyni, jejíž vchod hlídali dva kopiníci, kteří byli oblečeni v černém a ozbrojeni kopím, několika dýkami a kdo ví, čím ještě. Poručík se na ně pozorněji zadíval a s překvapením zjistil, že jedním z těchto tvrdých hlídačů je nejspíš žena.

Když se otočil, aby si mohl lépe prohlédnout, v jaké jeskyni vlastně jsou, všiml si pana Spocka, který seděl s hlavou skloněnou opřený o stěnu. Nejspíš spal. Pan Sulu vynaložil námahu na to, aby vstal, a to s rozbolavělým tělem a rukama svázanýma za zády nebylo vůbec jednoduché, vrhl nedůvěřivý pohled na jejich hlídače a přešel k němu.

„Pane Spocku!“ probudil ho.

Ten párkrát zamrkal a věcně poznamenal: „Takže jste se už probral, pane Sulu. Ostatní ještě ne?“

„Nevypadá to, že jo. Co budeme dělat? Nevíte, kde jsme?“

„Vím to dost přesně na to, abych vám řekl, že teď nemůžeme dělat nic jiného, než počkat, až přijde k vědomí kapitán.“

„Nemůžeme se pokusit utéct? Jsou jenom dva a nám nechali i phasery.“

„To sice ano, ale nebylo by to moc rozumné. I kdyby se nám podařilo vytáhnout phasery a omráčit je předtím, než by se do nás zabodly ta jejich kopí, podle toho, co jsem viděl, se jich tady kolem potlouká nejmíň dvacet a to není ani setina všech těchto bytostí, které nejspíš žijí v tomhle – myslím, že je to město.“

„Počkat. – Město? Kam nás to vlastně zatáhli?“

„Jsme nejméně čtyři hodiny cesty od toho místa, kde jsme narazili na naše únosce. A právě teď jsme v jedné obrovské jeskyni, které říkají Zig-Mu-Din – to je to město. Odhaduji, že se právě nacházíme v kobkách jejich hlavního velitele, nějakého La-Tsuna. Podle toho růžovovlasého muže, který s námi mluvil, se s ním máme nejspíš setkat.“

„No,“ řekl na to pan Sulu a posadil se vedle Spocka, „vypadá to, že jsme v pěkné kaši. Co po nás chtějí? Myslí si, že jsme špehové nebo co?“

„Spíš vetřelci.“

„Ale jak víte to všechno? Copak vás neomráčili?“

„Omráčili, ale docela brzo jsem se zase probral. Většinu cesty, kdy vás nesli, jsem prošel po svých.“

Pan Sulu se protáhnul: „Řekl bych, že vám máme co závidět.“

Potom seděli, pozorovali svoje nehybné společníky a stejně nehybné stráže, přemýšleli o své situaci a většinou o tom i mluvili.

Asi po pěti minutách se mezi ležícími zajatci pohnul další z nich. Kapitán přišel k vědomí. Spock i Sulu se k němu rychle přesunuli a alespoň slovy mu pomohli při seznamování se s tím, kde jsou.

Od téhle chvíle se ale i ti zbylí probírali velice rychle a o pár minut později se už všichni shromáždili okolo pana Spocka, který jim začal podrobně vyprávět všechno, co věděl. Nakonec jim vylíčil jejich zaokrouhleně nulové šance na útěk. Když domluvil, na chvíli se rozhostilo ticho. Všichni si uvědomovali vážnost jejich situace. Když i pan Spock, který vždycky uvažoval jenom realisticky, jinými slovy řekl, že pokoušet se o útěk by teď byla jenom ztráta času a možná i životů, už opravdu nevěděli, co dělat. Ovšem odevzdaně čekat na to, co s nimi tihle jeskyníci, jak jim začali říkat, udělají, se nechtělo nikomu z nich.

McCoy by měl k téhle situaci hned několik poznámek, věděl ale, že kdyby se předtím ovládal, možná by se sem ani nedostali, takže řekl jenom:

„Očekávám, že ani spojení s lodí by nám tady nefungovalo, když jsme pořád v podzemí.“

„To očekáváte nejspíš správně, doktore,“ odpověděl mu Spock.

„Přesto by to za pokus stálo,“ přidal se Karajevič.

„Můžeš to zkusit, Tibore, pokud chceš, aby si tě naši hlídači vzali za terč,“ řekl Sulu.

„Jo,“ ohlédl se na ně Wallters, „nevypadají moc přátelsky.“

„A co vaše vulkánské schopnosti, pane Spocku?“ převedl Kirk řeč na jiné téma. „O nich jste nemluvil.“ Kapitán myslel určité telepatické schopnosti, kterými se vulkánci významně odlišovali od lidí. Mohl například svého protivníka, pokud to byl humanoid (ale ani u těchto ras to nebylo vždycky jisté), omráčit pouhým stiskem nervu na rameni. Také se dokázali zvláštním způsobem spojit s myslí nějaké bytosti. Pan Spock ale, stejně jako každý Vulkánec, tyhle schopnosti používal jen v případě nutnosti a moc se o nich ani nešířil.

„Nemluvil, protože není o čem mluvit,“ řekl Spock. „Navíc ani nevím, jestli by na tyhle jeskyníky fungovaly. A i kdyby ano, moc bychom si nepomohli. Velké štěstí by bylo jenom to, kdyby se nám tyhle dva hlídače podařilo omráčit. Potom, kdybych se od nich dozvěděl, kde přesně jsme a jak se odtud dostat, museli bychom ještě nepozorovaně projít kolem těch ostatních stráží a to vůbec nemluvím o těch tisících jeskyníků venku v Zig-Mu-Dinu.“

„Ale co když je odtud i jiný východ na povrch,“ napadlo Kirka. „Říkal jste, že jsme teď někde u stropu toho Zig-Mu-Dinu. Třeba bychom přes něj ani nemuseli chodit.“

„To je samozřejmě možné, kapitáne,“ přikývl pan Spock, ale s dalšími slovy rychle zchladil naději, kterou u svých společníků vyvolal. „Jenže není to ani z padesáti procent jisté. Jeskyníci se chovají nelogicky, takže vůbec nedokážu odhadnout pravděpodobnost, se kterou tady takový východ bude. A kdybychom naše hlídače omráčili a zjistili bychom, že takový východ neexistuje nebo že se s jejich myslí vůbec nedokážu spojit, myslím, že vy lidé dokážete lépe předpovědět, co by s námi udělali, až by se probrali.

Navíc, teď nemá moc cenu něco takového vůbec řešit, protože se svázanýma rukama splynutí myslí nejde provést. Ne, kapitáne. V téhle situaci nám nemůžu pomoct.“

A tím se jim zhroutily všechny alespoň trochu pravděpodobné naděje.

„No,“ promluvil kapitán po dlouhé chvíli opravdu těžkého ticha, „myslím, že teď nám nezbývá nic jiného než čekat na to setkání s tím  La-Tsunem a doufat, že se s ním nějak rozumně domluvíme. Ale teď,“ řekl, když se ohlédl na nehybné hlídače, „uděláme nejlíp, když se pokusíme usnout. Máme za sebou dlouhý den, a kdo ví, co nás ještě čeká.“

Tohle byl rozumný návrh a výprava se začala rozcházet, aby si každý našel co nejpohodlnější místo na spaní. Všichni se cítili podobně, když si neustále uvědomovali, v jakém nebezpečí jsou.

„Řeknu ti, Tibore,“ promluvil šeptem Sulu, když se ukládal na zem vedle Karajeviče, „vážně to s námi nevypadá moc dobře. Myslím, že tohle je poprvé, co to i Spock vidí tak černě.“

„Hm. Takhle jsem si tu výpravu nepředstavoval. Přál bych si, abychom se k téhle zatracené planetě nikdy nevydávali. Copak ty, tobě je ještě dobře, ale já mám na lodi ženu a… čekáme dítě.“

To Sulu nevěděl. „Třeba to není tak zlé,“ těšil ho. „Už často jsme byli v bezvýchodných situacích a kapitán se Spockem vždycky něco vymysleli.“

Bylo asi dobře, že pan Sulu neslyšel, co si opodál povídali Kirk se Spockem:

„Jestli tohle přežijeme, pane Spocku,“ šeptal kapitán, „a já ještě někdy uvidím Zemi, koupím celé posádce na lodi tu nejlepší švýcarskou čokoládu.“

„To není logické, slíbit něco takového. Mohlo by to vyjít pěkně draho.“

„To je mi jedno, pane Spocku. Logika, nelogika – zaslouží si to.“

Pan Spock se tomu ještě chvíli divil, ale pak přesvědčování Kirka vzdal.

„Dobrou noc, kapitáne.“

„Dobrou noc, pane Spocku.“

I když si mysleli, že v téhle situaci prostě neusnou, do půl hodiny už po tom těžkém dni spali zaslouženým spánkem všichni.

kapitola 5.
LA-TSUN

16. 5. 2269, hvězdné datum 1843,7. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel Aaron. Je sice teprve hodina a čtvrt po půlnoci, ale už 16. května. Už je to přibližně sedm hodin od doby, kdy jsme naposledy mluvili s kapitánem. Pořád nemáme spojení. Podle výzkumů z naší biochemické laboratoře, kde neustále zkoumají všechny vzorky přivezené z povrchu planety, si myslíme, že ztracená výprava se pořád ještě nachází někde v podzemí planety, protože jsme zjistili, že hornina, ze které je většina povrchu planety, nepropouští naše signální vlny v žádné frekvenci. Jsem teď prozatímní hlavní velitel lodi a všichni se na mě spoléhají, ale já nemůžu skoro nic dělat. Jeden z posledních kapitánových rozkazů, než se vydal na XX12, byl, že v případě, že s nimi ztratíme spojení a nebudeme vědět, co se s nimi stalo, už na planetu nesmím posílat nikoho z posádky. Takže jediné, co teď můžeme dělat, je čekat, zkoušet spojení, co nejpodrobněji zkoumat vzorky z planety a pozorovat její elektrickou aktivitu. Ta zvlášť nám teď dělá starosti, protože její silná ohniska se teď nachází i ve vzdálenostech 100 kilometrů od místa, kde je naše výprava. Navíc, malá ohniska nemůžeme zaznamenat už vůbec.

Jinak na lodi běží všechno podle normálního pořádku.

Na první pohled to opravdu mohlo vypadat, jako že je na lodi všechno v pořádku. Všichni dělali to, co měli, žádné vzpoury ani stávky. Ve skutečnosti ale všichni mysleli na to, co se jenom mohlo stát jejich šesti společníkům. Kdyby to ale věděli, vůbec by je to neuklidnilo.

Protože ale už bylo skoro půl druhé v noci, většina posádky právě spala. Stejně tak sestra Chapelová, která si šla lehnout hned poté, co obsloužila největší fronty lidí žádajících o prášky na spaní. Noční službu v nemocnici přenechala svému mladému pomocníku. Ale ani ona to neměla s usínáním jednoduché a proto ji opravdu nepotěšilo, že jen pár minut poté, co se jí to konečně podařilo, ji probudil zvonek.

Ovšem její rozhořčení trvalo jen do té doby, než zjistila, kdo to přišel.

„Kristin!“ překvapeně se podívala na svou dobrou kamarádku. „Co tady děláš tak pozdě v noci? Pojď dál!“

„Děkuji,“ řekla mladá světlovlasá žena a posadila se na pohovku, kam jí sestra ukázala. Ta si sedla k ní a zvědavě si ji prohlížela. Kristin nevypadala dobře. Byla bledá a v unavené tváři měla značné kruhy pod očima. Sestra věděla, v jaké je situaci, a ohleduplně počkala, až začne mluvit sama.

„Už jsi spala, Christino, že jo,“ uvědomila si Kristin. „Nechtěla jsem tě rušit.“

„To je v pořádku.“

„Potřebuji s někým mluvit. Všichni mi pořád jenom říkají, jak je jim to líto a snaží se mě utěšovat. Ale já nechci věřit nějakým bláhovým nadějím.“ Kristin se odmlčela a trochu se usmála jako vždycky, když myslela na svého manžela.

„Věřím, že se ti Tibor vrátí, Kristin.“

„Ano. Já také. Ale asi se půjdu zeptat Aarona, jak to vypadá. Tím rozhlasem toho hlásí tak málo,“ povzdechla si.

„Máš pravdu, to bys měla. Ale rozumnější by bylo počkat až na ráno. Vidím, že jsi toho moc nenaspala.“

„Hm. To je vlastně to, proč jsem sem přišla. Potřebuji prášky na spaní. Snažila jsem se usnout bez nich, ale… nejde to.“

Sestra jí ochotně, a když se loučily, v duchu tuhle ženu obdivovala. Její muž, kterého milovala, byla teď možná v nebezpečí někde na planetě a přesto Kristin Karajevičová zůstávala silná a pevná. I když, možná to byla jenom maska, kterou si nasazovala, aby ji ostatní neviděli brečet.

. . .

Na planetě, v dobře hlídané jeskyni, zatím celá výprava z Enterprise tvrdě spala. Ale nebylo jim dopřáno, aby spali nějak zvlášť dlouho. Asi půl hodiny po té, co se na lodi na můstku znovu vystřídala Aaronova a Williamova skupina, do jeskyně vešla asi patnáctičlenná skupina černých kopiníků, kteří začali spáče nemilosrdně budit. Ještě rozespalé je přinutili vstát, dostrkali je ke vchodu do jeskyně a začala cesta tím stejným bludištěm, kudy je vlekli bezvědomé před třemi hodinami.

Kirk šel v přední části toho průvodu mezi dvěma kopiníky, kteří ho pevně drželi pod lokty za ruce a nutili ho tak udržovat rychlé tempo. Před ním byl stejně jako on veden pan Sulu a za ním McCoy a ostatní. Pokud zrovna nemusel moc myslet na cestu, kudy šli, přemýšlel kapitán nad tím, kam je vedou. Do jiného vězení? Nebo k tomu La-Tsunovi?

Po chvíli vyšli z těchto temných a křivolakých chodbiček do už pracněji vytesané jeskyně, kde se zastavili. Tahle jeskyně byla i lépe osvětlená, všichni si už na mdlé světlo tohoto zvláštního nerostu zvykli, a tak si mohli lépe prohlédnout její zařízení: Podél stěn tady bylo něco jako kamenné lavice, na kterých posedávalo pár dalších kopiníků v černém, a v rohu této nevelké jeskyně vytékal ze stěny malý vodopád. Při pohledu na něj dostali všichni zajatci chuť se napít vody, ale to jim nebylo dovoleno.

Místo toho k nim přistoupili někteří z hlídačů s cáry hrubé látky v rukou a dříve, než si zajatci pořádně domysleli, co s tím chtějí dělat, kopiníci jim pevně zavázali oči. Když se ujistili, že ani jeden z nich už vůbec nic nevidí, pokračovalo se v cestě.

Šli teď sice širšími a pravidelněji a lépe vytesanými chodbami, ale pro kapitána a jeho společníky to teď, když nic neviděli a museli se vlastně spoléhat jenom na své strážce, byla daleko horší cesta, než předtím.

Skupina šla pořád stejně rychle, jako by kopiníci někam spěchali, přesto ale postupovali pomaleji. Co chvíli totiž někdo ze zajatců klopýtnul nebo i upadnul na nějakém nečekaném schodě. V tom druhém případě si dotyčný nešťastník většinou vysloužil kopanec nebo příval slov, nejspíš nadávek, v místním jazyce.

Zvláště pana Wallterse také dost znervózňovalo pomyšlení na ty můstky nad propastí, o kterých jim říkal Spock.

Zajatci takhle šli nebo spíš byli vlečeni bez ponětí kam a proč asi čtvrt hodiny. Za tu dobu každý z nich utržil několik nových modřin a všichni, možná kromě pana Spocka, který o sobě vždycky říkal, že nemá žádné emoce, byli rádi, když se konečně zastavili.

Zajatci slyšeli, jak spolu několik jeskyníků mluví, potom se ozval lehce skřípavý zvuk, kopiníci je postrčili ještě o pár metrů dál a, k radosti lidí, jim sundali pásky z očí.

Kapitán a jeho společníci se rozhlédli kolem sebe a vydechli překvapením. Ani pan Spock tady ještě neviděl takovouhle jeskyni. Byla asi dvacet metrů široká, čtyřicet dlouhá a pět metrů vysoká. To ale jen v nejnižších místech, strop bylo totiž směrem do středu místnosti vyklenutý. Podlaha i stěny tu byly téměř neuvěřitelně rovné na to, že byly prostě vytesány do skály. Celkově to tady vypadalo nesmírně upraveně, takže lidští zajatci dostali silný pocit, že je alespoň mohli nechat trochu se umýt.

Podél stěn se, až na prostor v čele jeskyně, táhly tři řady kamenných lavic. Ty zadní dvě byly dokonce vystupňované, aby všichni sedící dobře viděli. Za lavicemi byl ještě vyvýšený prostor pro další jeskyníky.

A právě teď byly lavice i ten prostor za nimi vyplněny. Seděli a stáli tu nejrůznější jeskyníci a celý sál byl naplněn jejich dutým šepotem. Z jejich výrazů a chování byla většina zajatců dost nervózní. Připadalo jim, že jsou v divadle a všichni ti jeskyníci čekají na začátek nějakého, bezpochyby zajímavého, představení. Nebylo těžké si domyslet, že hlavní role v něm mají hrát oni sami.

S mrazivým chvěním si prohlíželi stěny jeskyně. Na jedné z nich byly vystaveny nejrůznější zbraně. Všichni zajatci se ale dívali zvláště na tu druhou. Věci vystavené tam jim totiž nebezpečně připomínaly mučicí nástroje.

Karajevič se od nich s námahou odtrhl a prohlédl si přední část sálu. Na asi dvoumetrovém sloupu tady stálo vyzdobené křeslo. Vedly k němu široké schody a, i když bylo jako všechno ostatní z kamene, vypadalo docela pohodlně. Teď bylo ale prázdné. Po stranách křesla stály čtyři mírně (asi tak půl metru) vyvýšené stupínky.

Vzadu za křeslem byly ve stěně velké dveře, které byly také bohatě zdobené. Po jejich stranách na podstavcích stály důkladně vytesané sochy, které představovaly něco jako obrovské obrácené hrozny vína. Nahoře nad těmi dveřmi tvořily žíly světélkujícího nerostu jakýsi ornament.

Když se zajatci otočili za sebe na dveře, kterými před chvílí vešli, lidé zažili další leknutí. Tyto dveře, teď dokořán otevřené, nebyly tak nazdobené jako ty druhé a nad nimi stála na podstavci socha hlavy napíchnuté na kopí. Kam se to dostali? Ptali se lidé vyděšeně sami sebe. Mají tady být popraveni nebo hůř, umučeni?

Jediný povzbudivý fakt byl, že jejich stráže od nich odstoupily a většina z nich dokonce sál opustila. Ti zbylí se postavili po stranách dveří a do půlkruhu kolem zajatců, kteří se instinktivně semkli blíž k sobě.

„Kde si myslíte, že jsme, pane Spocku?“ zeptal se tiše a kupodivu klidně Kirk, zatímco se za nimi se skřípotem zavíraly dveře.

„Myslím, že se brzy setkáme s La-Tsunem. A tohle je nepochybně víceúčelová jeskyně.“

„Doufám teda, že si nevyzkoušíme třeba tamty účely,“ podotknul doktor a kývnul hlavou směrem k výstavě na stěně vpravo. Jestli se nepletu, mají tady slušnou sbírku mučicích nástrojů.“

„V něčem jsou opravdu dost zaostalí,“ souhlasil Spock.

„Zdá se, že zvlášť na získávání informací používají středověké metody,“ rozhlédl se kolem kapitán. „Ale teď k věci…“

„K věci?“ zeptal se překvapeně McCoy. Jako kdyby tohle nepatřilo k věci, myslel si.

Ale Kirk ho ignoroval: „Jestli se s tím La-Tsunem tedy setkáme, pokusím se s ním mluvit co nejlépe, ale u těchto jeskyníků nikdy nevíte…“

„Ano, pane,“ ušetřil ho Karajevič omluvného proslovu. „Všichni jsme šli na tuhle planetu dobrovolně, že jo?“

„Jo,“ souhlasil Sulu.

„Ano,“ řekl McCoy.

„Jasně,“ přisvědčil Wallters.

„Ano,“ řekl Spock. „Myslím, že být kapitán je pro člověka těžší než pro Vulkánce, protože máte pocity, které vám vždycky nemusejí dovolit rozhodnout se logicky. Ale zrovna tyhle bytosti také nejednají moc logicky, takže by pro vás domluva s nimi měla být snazší než třeba pro mě, kapitáne.“

„Díky, pane Spocku. Takže…“ Ale dál už se Kirk nedostal. Najednou totiž všichni kopiníci v místnosti vyskočili, pozvedli svá kopí nebo jiné zbraně nad hlavu a vyrazili takový výkřik, že všichni zajatci, kromě Spocka, leknutím nadskočili. Někteří si na chvilku mysleli, že se na ně celý sál chystá vrhnout, po chvíli si ale ulehčeně uvědomili, že celý tenhle povyk se strhnul nejspíš proto, že se pomalu otevřely dveře na druhé straně jeskyně.

Dveřmi nejdřív, jak zajatci viděli, vešli dva strážci v černém, postavili se po jejich stranách a do uctivého ticha v místnosti zazněly další lehké kroky. Ve výhledu na příchozího zajatcům nejdříve bránilo křeslo, ale po chvíli si ho mohli prohlédnout také.

Byl to muž, a pokud to mohli takhle na dálku poznat, nebyl už nejmladší. Jeho tvář, asi jako jediná v téhle místnosti, neprozrazovala žádné jeho pocity, byla tvrdá a pevná. Celkově tento muž vypadal na válečníka. Na sobě měl dlouhé, tyrkysově modré roucho s opravdu zvláštními, jakoby nafouklými rukávy a nohavicemi. Kolem pasu měl šedý pás s nejméně třemi dýkami a v pravé ruce držel dlouhé kopí. Vlasy měl tmavě modré a spletené do jednoho copu po straně. Kráčel pomalu a důstojně.

Za ním šli stejným tempem čtyři další strážci v černém, tihle měli ale kolem pasu ovázané pruhy tyrkysově modré látky. Nejspíš osobní nebo nějaká čestná stráž, odhadl pan Spock.

Muž v tyrkysovém došel až ke křeslu, začal stoupat po schodech nahoru a jeho čtyři průvodci se postavili na ta čtyři vyvýšená místa kolem. Během celé cesty se tento důstojný kopiník díval někam nad zajatce, teď ale, když už stál před svým křeslem, se rozhlédl nejdřív po jeskynících na své pravé straně, pak po těch na levé a posadil se. Jeskyníci, kteří až dosud uctivě stáli se zdviženými zbraněmi, se na to také posadili. V sále bylo ale stále takové ticho, že se pan Sulu skoro bál vydechnout.

Když si všichni, kdo mohli, posedali, muž v tyrkysovém se poprvé podíval zpříma na ty, kvůli kterým se tohle všechno konalo. Pár vteřin si hleděli do očí a pak se v jeho až dosud netečném obličeji objevil úšklebek, ve kterém se mísilo poznání s odporem, touhou a krutostí. I Kirk měl potíže, aby ovládl mrazení, které ho nutilo se otřást.

Ten muž pomalu zvedl ruku, ukázal na sebe a řekl svým dutým hlasem dvě slova, která všichni očekávali:

„La-Tsun.“

Potom se otočil v křesle, podíval se na řadu diváků po jeho pravé straně a hlasitě řekl několik slov v místním jazyce. Na to se z první řady zvedla nějaká osoba, a zatímco se blížila k La-Tsunovi, zajatci si ji překvapeně prohlíželi. Byl to muž oblečený do podobných tmavomodrých kalhot s pásem přes rameno jako všichni ostatní jeskyníci, ale bylo vidět, že on sám jeskyník není. Na jeho černém těle nebyly vidět žádné světélkující žíly, na hlavě měl docela krátké kudrnaté černé vlasy a v žádném případě neměl dlouhé uši.

Byl to člověk.

A zatímco krátce mluvil s La-Tsunem, mysleli zajatci na to, že jejich mise sem přece jenom nebyla zbytečná.

Po chvíli muž přešel k zajatcům. Vypadalo to, že si je prohlíží stejně překvapeně a radostně jako oni jeho.

„Lidé,“ řekl čistou angličtinou. „Už jsem ani nedoufal, že je ještě někdy uvidím.“

„Vy jste taky člověk, že? Ztroskotal jste tady s Orleánsem?“ ptal se ho Kirk.

„Ano. Před třemi roky. Rád bych si s vámi víc popovídal, ale… nemůžu nechávat La-Tsuna dlouho čekat. Chce, abych mu řekl, jestli pocházíte ze stejné planety jako já. Ze Země.“

„Takže tady přeci jenom mají ponětí o vesmíru. Občas se mi zdá, že jsou ve skutečnosti daleko chytřejší, než jak to vypadá,“ poznamenal Kirk. „Ale nebylo by to nebezpečné, říkat jim pravdu?“

„Možná ano. Ale Cāvianům nemůžete lhát. Poznají to a obyčejně je to rozzuří.“

„Aha… Ano, já a většina z nás pocházíme ze Země. Jenom tady můj první důstojník ne, ten se narodil na Vulkánu.“

„Váš první důstojník?“ zopakoval muž. „Takže vy jste skutečně kapitán lodi, která se sem vydala?“

Skoro ale ani nepočkal na Kirkovu kladnou odpověď a už se vracel zpátky k La-Tsunovi. Poté, co s ním chvíli mluvil, přešel zpátky k zajatcům.

„La-Tsun mi přikázal, abych mu přinesl vaše zbraně,“ řekl.

Zajatci se na sebe podívali.

„Když nás chce odzbrojit, proč to neudělali už jeho muži?“ zeptal se Kirk.

„Nepoznají phaser od ostatních přístrojů. O nich La-Tsun nic neříkal, takže si je můžete nechat.“

„Tak dobře, vezměte si je. Ale jak vidíte, sami vám je podat nemůžeme… Proč s námi vlastně tak zacházejí?“ zeptal se kapitán, když jim ten muž odebíral phasery.

„Nemají rádi cizince. Zvlášť ne návštěvníky z jiných planet. Když jsme tady ztroskotali, byli jsme na tom stejně. Taky nás považovali za vetřelce.“

„Ale přežil jste a teď si tady žijete stejně jako ostatní,“ namítl Kirk. „Kde jsou ti další z Orleánsu?“

Muž se mu podíval zpříma do očí: „Přežil jsem díky jedné, ehm, zvláštní náhodě. Ostatní to štěstí neměli. Viděl jsem je tady umírat, kapitáne.“

„Ach,“ vydechl Kirk. „Chovají se takhle tihle, Cāviané jste jim říkal, ke všem svým návštěvníkům?“

Trosečník mu neodpověděl a s nákladem phaserů se vrátil zpět k La-Tsunovi. Zbraně předal jednomu z černých strážců, který je uctivě zabalil do velkého kusu látky. Sám si stoupl na půl cesty mezi zajatci a La-Tsunovým křeslem a začal oběma stranám tlumočit, co říkala ta druhá z nich.

Nejdřív promluvil La-Tsun.

„Přišli jste tedy z planety Země a Vulkánu,“ překládal černoch do angličtiny. „Kdo z vás je váš vůdce?“

„Já,“ řekl Kirk a postoupil o krok dopředu. Muž jeho odpověď krátce přetlumočil. V jeho podání nebyla místní řeč tak dutá, ale na tvrdosti moc neztratila.

„Postup dopředu, člověku,“ vyzval ho La-Tsun. „Sluší se, aby mezi sebou mluvili dva vůdcové. Já jsem se už představil. Jsem La-Tsun, vládce v Zig-Mu-Dinu a přilehlých místech, jsem synem La-Khedery, dobyvatelky Zainu. Kdo jsi ty?“

„Já jsem James Tiberius Kirk, kapitán hvězdné lodi Enterprise.“ Kapitán se toho naschvál snažil říkat co nejméně, když už nemohl lhát.

„Tví rodiče se ničím neproslavili?“ zeptal se La-Tsun.

„Moc ne. Oba sloužili na hvězdné lodi Kelvin, otec tam byl první důstojník a matka dělala… starala se o to, aby přístroje na pohánění lodi pracovaly tak, jak mají.“

„Mluvíš o hvězdných lodích. Už jsem o nich slyšel. Létají prostorem mezi planetami a hvězdami, mám pravdu?“

„Ano.“

„Proč loď Enterprise přiletěla ke Cāviosu?“

Cāvios? XX12 se ve skutečnosti jmenuje Cāvios? Nejspíš, usoudil Kirk.

„Abychom zde pátrali po jiné hvězdné lodi a lidech, kteří na ní pluli. Ta loď tu ztroskotala před třemi lety.“

„Našli jste tedy, co jste chtěli,“ odpověděl La-Tsun. „Před třemi lety sem skutečně přiletěla hvězdná loď. Nikdo z nás ji ale neviděl. Našli jsme jenom skupinu lidí. Jeden z nich tu stojí mezi námi.“

„Co se stalo s těmi ostatními?“ Kapitán chtěl slyšet ten příběh celý, třeba i z pohledu La-Tsuna.

Překládající muž se náhle zatvářil velice smutně. „Zabili jsme je. Jejich kosti kéž spálilo denní slunce. Cāvios nepotřebuje vetřelce. Vystačíme si sami, Jamesi Tiberiusi Kirku.“

Kapitán si dobře uvědomoval výhružný smysl těchto slov, a proto se na chvíli zamyslel, co říct dál. „Chystáš se s námi udělat to samé, La-Tsune?“

„Ano, Jamesi Tiberiusi Kirku. Cāvios nepotřebuje vetřelce,“ zopakoval.

„Přišli jsme sem jako přátelé. Nechceme vám zasahovat do vašich životů. Propusť nás a my se vrátíme na naši loď a víckrát o nás nemusíte slyšet. Kvůli tomu, abyste se nás zbavili, nás nemusíte vraždit.“

„Vrátili byste se znovu a chtěli byste s námi bojovat, abyste dostali zpátky i tohoto člověka,“ ukázal La-Tsun na muže z Orleánsu. „Vaše planety by se o nás dozvěděly. Ne. Já jako vládce Zig-Mu-Dinu hájím naše zájmu. Nechceme být známí ve vesmíru. Chceme žít dál tak jako předtím. Cāvios musí zůstat neznámý a neobjevený.“

Na to Kirk nevěděl, co říct. Náhle pochopil, jaké to asi je pro Spocka pozorovat myšlení lidí. „Proč nás tedy rovnou nezabila ta skupina vašich mužů, která na nás narazila, když to máte stejně v plánu?“ zeptal se nakonec.

„Zabijí někdy tvoji muži někoho, pokud jim to nepřikážeš a není to v sebeobraně?“ odpověděl mu La-Tsun otázkou. „Navíc, jsem rád, že jsem se s vámi setkal. Chci se tě totiž zeptat na několik věcí.“

„Dobře.“ Kirk tušil, že La-Tsun by z něj odpovědi dostal, i kdyby mu je nechtěl říct dobrovolně.

„Kde je vaše hvězdná loď?“

„Teď zrovna létá okolo Cāviosu. Je ale tak vysoko, že byste ji stejně neviděli, i kdybyste se dívali na to správné místo.“

„Kdy jste sem přiletěli?“

„Myslím, že asi tak před třiceti hodinami.“

„Přiletělo vás sem jenom šest?“

Nad touhle otázkou se kapitán trochu podivil. „Ne. Všichni ostatní ale zůstali na lodi.“

„A jak jste se dostali z lodi sem, když, jak jsi řekl, je velice vysoko nad námi?“

„Máme tam zařízení, které to umožňuje.“

„Dobře,“ pokračoval La-Tsun po krátké chvíli, „takže, kdy jste se ocitli tady, na Cāviosu?“

„Dopoledne. Pokud je už po půlnoci, tak včera dopoledne.“

„Ale mí strážci vás objevili, až když se stmívalo,“ namítl La-Tsun. „Co jste dělali až do té doby?“

„Prozkoumávali jsme okolí místa, na kterém jsme se ocitli.“

„To jste se ale museli ocitnout na povrchu, pod nebem.“

„Ano, přesně tam jsme byli.“

La-Tsun na chvíli vypadal zmateně, ale brzy se vzpamatoval. „Prozkoumávali jste? Jak?“

„No, zjišťovali jsme, z čeho je planeta složená a tak…“

„Brali jste si kousky Cāviosu?“

„Ano.“

„Kde je máte?“

„Poslali jsme je nahoru na loď.“

„Takže těch mnoho lidí na vaší lodi teď ví, z čeho je Cāvios a jak to na něm vypadá?“ zeptal se La-Tsun se stopou obav.

„Nejspíš,“ odpověděl Kirk, který už začal tušit, co si na ně La-Tsun vymyslí.

„Ti lidé musí zemřít!“ téměř vykřikl vládce. „Nemůžou odletět, aby se celý vesmír dozvěděl o Cāviosu.“

„Když odletí, dozvědí se o vaší planetě jenom obyvatelé několika planet a nejspíš se o vaše žití tady nebudou vůbec zajímat,“ namítl Kirk.

„Ne.“ La-Tsun byl neoblomný. „Lidé na lodi Enterprise zemřou. Můžete se s nimi domlouvat, Jamesi Tiberiusi Kirku?“

„Ano, ale myslím, že jenom venku – pod nebem.“

„Dobře tedy. Vyvedeme vás ven a ty přinutíš lidi na Enterprise, aby se objevili tady,“ přikázal mu La-Tsun.

Kapitán se teď ocitl ve velmi složité situaci, ale ani na chvíli se nerozmýšlel. Skupinka jeho společníků za ním také věděla, že něco takového by nikdy neudělal.

„Abyste je zabili?“ zeptal se, i když předem znal odpověď.

„Ano,“ odpověděl La-Tsun a ve tváři se mu na chvíli objevil krvežíznivý výraz.

„Tak to ne.“ Kapitán čekal, že jeho odpověď La-Tsuna překvapí, ale ten se jenom krutě usmál.

„Potom budete mými vězni. Dokud si to nerozmyslíte. Brzy se zase uvidíme, Jamesi Tiberiusi Kirku.“

Tím lidský muž skončil překládání. Předtím ale, než se na La-Tsunův příkaz vrátil zase na své místo, vrhl na Kirka dlouhý pohled, jako by mu tím chtěl něco říct. Co, to ale kapitán nepoznal.

Vážně zacouval zpátky ke svým společníkům a krátce se setkal se Spockovým pohledem, ze kterého poznal, že si podle něj nevedl až tak špatně. Ovšem to nic neměnilo na tom, že se dostali do ještě horší situace, než ve které byli předtím.

Na další La-Tsunův rozkaz se za zajatci pootevřely dveře, do sálu vstoupili další černí kopiníci a chopili se jich. Potom La-Tsun řekl dalších pár slov ve svém jazyce a vstal z křesla. S tím vyskočili všichni až dosud tiší a pozorní diváci, vytasili zbraně a vydali stejný jekot, jako když sem La-Tsun přicházel.

Jakmile ten důstojným krokem odešel, dveře za vězni se otevřely dokořán a kopiníci je prudce strkali do menší jeskyně za nimi. Tam jim znovu zavázali oči a začala zpáteční cesta. Teď, když je La-Tsun prohlásilo svými vězni, zacházeli s nimi jejich hlídači snad ještě hůř.

Konečně, po mnoha minutách tvrdé a těžké cesty, se tenhle smutný průvod zastavil a kopiníci vězňům sundali pásky z očí. Společníci postřehli, že jsou ve stejné místnosti, kde jim cestou tam oči zavazovali. Přemýšleli, jestli je kopiníci strčí do stejné jeskyně jako předtím. Nikdo z nich kapitánovi nevyčítal výsledek jeho rozhovoru s La-Tsunem. Kdyby raději nemlčeli, všichni by se shodli na tom, že Kirk mluvil, jak nejlépe to šlo. Přesto měli všichni z jejich nynější situace dost stísněný pocit. Pořád to ale bylo lepší, než vydat těmto bytostem do rukou celou Enterprise. Všichni považovali za samozřejmé, že to kapitán odmítl.

Po chvíli se ale znovu dali na cestu tmavým bludištěm hrubých chodeb. Brzy ale všichni zajatci poznali, že tentokrát je jejich věznitelé vedou někam jinam. Začali totiž procházet chodbami, ve kterých byly vždycky po pár metrech, malé kamenné dveře a u každých stály po dvojicích černé stráže. Nikdo z výpravy nepochyboval, že se dostali do La-Tsunova vězení.

Doktor McCoy, který byl tentokrát veden jako první, jednou viděl, jak proti nim jdou jiní dva strážníci a mezi sebou vlečou téměř bezvládného cāvianského muže. Tento vězeň byl téměř celý nahý a na zemi za ním zůstávala krvavá cestička. Chodba, kterou šli, byla tak úzká, že by se obě výpravy jenom těžko vyhýbaly, ale předtím, než se setkaly, se ta druhá zastavila u jedněch z dveří a kopiníci toho ubožáka bezcitně vstrčili dovnitř. Jeho oblečení tam hodili za ním.

Když byl McCoy veden kolem, mohl si alespoň trochu prohlédnout vnitřek té kobky. Byla to malá a tmavá jeskyně. Její dva další obyvatelé se zrovna soucitně skláněli nad svým polomrtvým druhem, takže v doktorovi vyvolali daleko větší sympatie než všichni svobodní Cāviané, které až dosud viděl.

O několik chodeb dál, když byli ještě všichni lidští zajatci v duchu u výjevu, který dveřmi kobky viděli, se ale i tenhle průvod zastavil. Kopiníci, kteří nikoho nevlekli, otevřeli jedny z kamenných dveří, postavili se po jejich stranách a muži, kteří drželi pana McCoye, ho postrčili dopředu. Jeden z nich ho vyděsil tím, že vytáhl z opasku nůž. To ale, k doktorově úlevě, jenom proto, aby mu přeřízl pouta na rukou. Potom ho prudce strčili do jeskyně.

Vchod do cely se ale nacházel nad úrovní podlahy jeskyně a vedly k němu tři schody, takže McCoy tvrdě dopadl na kamennou podlahu. Nevšímal si ale bolesti a rychle se odkutálel stranou, aby na něm nepřistál pan Wallters, který byl vlečen za ním.

Když byli takto do cely nastrkáni všichni, hlídači zvenku s bouchnutím zavřeli těžké dveře. Zajatci osaměli v tiché a tmavé jeskyni. Jediné, co bylo slyšet kromě jejich vlastního dechu, bylo bublání vody.

„Jsme tu všichni?“ zeptal se Karajevič. Jeskyně byla od stropu osvětlená jedinou žílou a to lidským očím zdaleka nestačilo k dobrému vidění. Ani pan Spock, který se hned, jak dopadl na zem, posadil a snažil se zorientovat, téměř nic neviděl.

Ozvali se naštěstí všichni. „Já tady mám někde baterku,“ dodal Sulu a protahoval si ztuhlé ruce.

„Tu máme všichni,“ řekl na to kapitán, „ale rozsvítím ji jenom já. Kdo ví, na jak dlouho nám budou muset vydržet.“

Za pár okamžiků celu skutečně ozářila kapitánova baterka, takže se tady mohli všichni rozhlédnout.

Jeskyně byla asi dva metry vysoká, široká asi tři metry a dlouhá asi čtyři. Zařízená byla velice stroze; kromě vody, která byla slyšet z jednoho rohu, tu nebylo téměř nic. Jenom schody, které vedly ke vchodu, a v jednom rohu díra určená pro osobní potřeby.

Kirk polo-seděl a polo-ležel naproti dveřím a teď svítil baterkou na své společníky. Na jedné straně od dveří u stěny seděl McCoy, na druhé leželi Sulu s Walltersem. Spock seděl skoro uprostřed jeskyně a Karajevič byl v rohu.

„Tady teče voda, pane!“ hlásil. Všichni už měli pořádnou žízeň.

„Výborně. Ale zatím z ní nepijte. Nedivil bych se, kdyby byla zkažená. Jak jsi na tom, Kostro?“ obrátil se Kirk na McCoye.

„Až se mi vrátí krev do prstů, pořádně se vyspím a napiju a až mi zmizí těch dvacet modřin, budu úplně v pořádku,“ ujistil ho doktor.

„Tak se můžeš dát do svých lékařských povinností, protože většina z nás takové štěstí neměla.“

„No jo, už jdu na to. Dobře, že jsem si sem vzal plnou lékárničku,“ dodal si pro sebe.

V příštích minutách byli on i kapitán, který mu svítil, plně zaměstnaný. Většinou ale naštěstí musel ošetřovat jenom odřeniny a pár -řezných nebo tržných ranek.

„Od čeho to máte?“ pozastavil se nad nečekaně pravidelnou řeznou ránou na Karajevičově ruce.

„To se před chvílí jeden z těch troubů nestrefil do provazu,“ odfrkl si.

„Neberou zrovna ohledy,“ přitakal McCoy. „Viděli jste tamtoho vězně?“

Všichni pochmurně přitakali.

„Nejspíš ho právě táhli z mučírny,“ poznamenal Spock, který právě zkoumal kvalitu té vody.

„Tak tam bych se nerad dostal.“

„Ale myslím, že oni by nás tam viděli celkem rádi, McCoyi,“ řekl Sulu.

„Musíme vymyslet, jak se odtud dostat,“ řekl kapitán. Myslel přitom na La-Tsunova slova: ‚Budete mými vězni, dokud si to nerozmyslíte. Brzy se zase uvidíme.‘ Dokud si to nerozmyslíte. Nebylo těžké si domyslet význam těchto slov.

Nejhorší zranění, které musel doktor ošetřovat, bylo vykloubené zápěstí pana Wallterse a tak byl do čtvrt hodiny s ošetřováním hotov.

Podle toho, co zatím zjistil pan Spock, se kvalita jejich vody měnila. Nejspíš podle toho, jak hodně ji vyžívali Cāviané nevyšších patrech. Poté, co se všichni napili a co nejpohodlněji usadili, se začali radit.

„Myslím, že bychom se na začátek měli opravdu pokusit spojit se z Enterprise,“ řekl kapitán a vytáhl vysílačku. „Za pokus se nic nedá.“

V jeskyni se rozhostilo hrobové ticho. „Kirk volá Enterprise! Slyšíte mě?“ Přestože nikdo z nich doopravdy nevěřil, že by se to mohlo povést, všichni lidé zatajili dech. Pan Wallters dokonce zkřížil prsty.

„Enterprise!“ Nic. Kapitán zklamaně zaklapl vysílačku a chystal se zastrčit si ji za opasek.

„Půjčte mi ji prosím, kapitáne,“ požádal ho Spock a chvíli si ji prohlížel pod jedním ze svých přístrojů. „Je v pořádku,“ vrátil mu ji. „Myslím tedy, že naši ztrátu spojení skutečně způsobuje geologické složení Cāviosu.“

Potom se asi půl hodiny radili, ale docela bezvýsledně. Ani naprosto logické myšlení pana Spocka jim moc nepomáhalo.

„Asi bude nejlepší, když teď půjdeme spát,“ řekl nakonec Kirk. „Stejně jsme všichni tak ospalí, že nic nevymyslíme. Už je hodně pozdě v noci,“ dodal, když se podíval na hodiny na svém přístroji.

S tím souhlasili všichni. Měli za sebou opravdu dlouhý a vyčerpávající den. Jenom pan Wallters chtěl všechno vyřešit co nejdřív. Ale když viděl, jak se všichni ostatní ukládají ke spánku, poslechl také.

. . .

Na Enterprise se mezitím vystřídaly směny a velitel Aaron se už vrátil do své kajuty. V hlavě mu vířily starosti o kapitána a jeho výpravu. Poklekl na podlahu a začal se modlit: „Bože. Ty víš všechno. Ty víš, co se stalo našemu výsadku. Asi mají potíže. Prosím, pomoz jim. Zatím vždycky jsi kapitána Kirka chránil a vždycky jsi ho přivedl zpátky na loď. Prosím, udělej to znovu. Přiveď je všechny. Prosím, ukaž, že pro Tebe není nic nemožné.“

Důstojník vstal, vzal z poličky jedinou knihu, kterou neměl v elektronické podobě nahranou na disku, a jen tak namátkou ji otevřel. Byla to Bible, Kniha knih. A četl:

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí.

kapitola 6.
PLÁNY

16. 5. 2269, hvězdné datum 1843,7. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel William. Je třičtvrtě na sedm ráno. Už je to skoro den, kdy jsou členové naší posádky na planetě, a přesně dvanáct hodin od okamžiku, kdy jsme se s nimi zkusili poprvé neúspěšně spojit. Od té doby zkoušíme spojení pravidelně každých deset minut, ale zatím bez úspěchu. Nikdo z posádky na lodi neví, co se kapitánovi stalo a důstojník Aaron, prozatímní hlavní velitel lodi, nenařídil žádné další opatření, kromě důkladného pozorování XX12 a zkoumání vzorků přivezených z jejího povrchu.

Pan William skutečně neměl moc novinek, které by do lodního deníku zaznamenal. Noční služba proběhla klidně, zjistili ale jednu zajímavou věc ohledně elektrických výbojů. Přes noc byly velice časté hlavně na severní polokouli planety, kde byly noc a den stejně jako na Enterprise. Na jižní polokouli, kde byl v tu dobu tedy den, nezaznamenali naopak skoro žádné elektrické pole. Jak ale začalo svítat, situace na planetě se postupně převracela: na severní polokouli pole sláblo, na jižní naopak sílilo.

Pan William tyhle výzkumy porovnal se záznamy z předchozího dne a noci a zjistil, že se téměř shodují. Už chtěl na můstek zavolat i pana Aarona, aby mu to oznámil, když se ozval pan Chessy od komunikačního pultu.

Pan Aaron dneska, přestože měl po půlnoční službě, vstával brzy. Zrovna byl na cestě do jídelny na snídani, když z rozhlasu zazněl Williamův hlas:

„Můstek a velitel Aaron!“

Velitel přiskočil k nejbližšímu reproduktoru a s nadějí, že se třeba přece jen podařilo spojit se s výsadkem, zmáčkl tlačítko pro mluvení. „Tady Aaron! Co se děje, Williame?“

„Potřebujeme vás na můstku, pane. Máme zprávu z Velitelství a řekl bych, že čím dřív na ni odpovíme, tím líp.“

Aaron si povzdychl. „Hned tam budu. Aaron končí.“

Hned, jak vešel na můstek, velitel William mu podal elektronickou tabulku se zprávou. Byla krátká:

Velitelství Hvězdné flotily, Země

zpráva pro posádku hvězdné lodi U.S.S. Enterprise, označení NCC-1701

Mise k planetě s prozatímním označením XX12

Jaká je vaše pozice? Podle našich výpočtů byste měli k planetě XX12 dorazit přibližně za dva měsíce, to je 11. 5. 2269. Podejte hlášení o vašem stavu.

„Nikdy na to přece tolik nespěchali,“ odfrkl Aaron, když si zprávu přečetl. „Ale stejně jsem jim chtěl dneska to hlášení podat.“

„Myslím, že se o nás jenom bojí,“ řekl William.

„To těžko, když nejvyšší velitel je Vulkánec… No jo,“ zamyslel se Aaron. „Jsem ale zvědavý, co nám na to řeknou.“

V jedné z kajut na palubě 5, kde byli ubytováni většinou ti členové posádky, kteří pracovali v sekundárním trupu lodi, seděla v tu chvíli slečna Felsenová u počítače. Najednou se ozval signál ode dveří.

„Vstupte prosím,“ zavolala mladá žena a stisknutím příslušného tlačítka dveře otevřela. Do místnosti vešli Usaffi se slečnou Waluszovou. Oba vypadali ustaraně. No, nebylo divu.

„Co děláš, Felsenová,“ začal překvapeně mladík. „Snad se zase neučíš?“

„Představ si, že se učím, Usaffi. A možná bys to měl taky občas zkusit, jestli, až se vrátíme, nechceš mazat zase zpátky do školy.“

„Chm, kdybys věděla, jak se já učím… Ale kvůli tomu tady nejsme… Ale poslyš, jak se teď vůbec můžeš učit? Copak nevíš, co se stalo?“ zeptal se s myšlenkou na včerejší večer.

„Jsou nezvěstní!“ přidala se rozčileně Waluszová. „Kdo by to čekal, co se nám na naší kadetce stane. Máme nezvěstného kapitána, prvního důstojníka a jediného doktora. Nemluvě o dalších lidech.“

„Jo, to všechno vím,“ povzdychla si Felsenová. „Ale tím, že tady za ně budeme držet smutek nebo kdovíco, jim nepomůžeme. Já osobně se snažím dělat všechno jako normálně, i když včera jsem si musela dojít pro prášky na spaní, abych vůbec usnula.“

„Já taky,“ přidala se Waluszová.

„A já taky. I když, já jsem si je, jako zaměstnanec, mohl vzít sám a nemusel jsem čekat tu frontu,“ trochu se pochlubil Usaffi, ale zase hned zvážněl.

„Musíme si promluvit,“ řekla Waluszová. „Vy dva jste jediní, se kterými se tady o tom můžu normálně bavit. Asi jediná paní ze skladu, která si o mně nemyslí, že jsem jenom hloupá naivka, je totiž manželka jednoho z těch na planetě. Takže s ní o tom radši mluvit nechci.“

„Jasně, chápu,“ přikývla Felsenová. Fakt, že ona to má ve strojovně podobné, si už nechala pro sebe. „Chudinka,“ dodala.

„Nezníš moc, jako kdybys ji litovala.“

„Hele, Usaffi,“ otočila se Felsenová k počítači a zrušila výukový program, „nemysli si, že nevím, že si o mně myslíte, že vám tajím vulkánské geny. Kolikrát vám mám říkat, že jsem čistokrevný člověk? Myslela jsem, že potom, co jsme na lodi s panem Spockem, by vám to mělo konečně dojít,“ otočila se zpátky na své návštěvníky. „No, sedněte si.“

„Těší mě, že alespoň my jsme pro tebe důležitější než práce,“ řekl Usaffi jízlivě a svalil se na postel. Felsenová jeho poznámku přešla bez komentáře.

„Co myslíte, že se jim mohlo stát?“ zeptala se starostlivě Waluszová.

„Kdoví,“ řekl Usaffi. „Je to neznámá planeta. A nebezpečná. Třeba je zasáhl nějaký z těch elektrických výbojů…“

„To snad ne,“ přidala se Felsenová. „To by už byli nejspíš mrtví. Ptala jsem se počítače na všechno o XX12, ale moc jsem se toho nedozvěděla. Není ani vyloučené obydlená planeta.“

„Třeba byli přepadeni. Třeba jsou v zajetí. To by ještě měli šanci na útěk,“ zadoufala Waluszová. „Nechci, aby byli mrtví.“

„To asi nikdo.“

„A proč?!“ vybouchl najednou Uliriko. „Proč tady všichni jenom sedíme a nic neděláme? Proč Aaron někoho nepošle, aby je hledal?! Co když potřebují pomoc?“ Nikdo z těch tří nevěděl o kapitánových posledních rozkazech.

„To by mě taky zajímalo. Z toho rozhlasu se toho fakt dozvíme tak málo…“ řekla Felsenová.

„Tak se jdi zeptat,“ navrhl jí nečekaně Usaffi.

„Cože? Proč já?“

„Scott je tvůj nadřízený. Znáš ho. A teď je i velitel na můstku, bude vědět všechno.“

„No, to bych zrovna neřekla, že ho znám, ale už jsem s ním párkrát mluvila.“

„No vidíš,“ povzbuzovala ji Waluszová. Také se chtěla dozvědět, proč všichni jen tak čekají. „Tak se ho jdi zeptat.“

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec Felsenová. „Jak myslíte.“

O hodinu později měl hlavní velitel po snídani. Vymýšlení a diktování hlášení už měl také dávno za sebou, teď jenom čekali, jak se velitelství vyjádří. Právě se s velitelem Williamem vraceli z jídelny, službu na můstku už měl pan Scott, když je zastihla mladá žena.

„Ach, tady jste!“ přerušila je v zaujatém hovoru o zvláštnostech elektrické aktivity na planetě.

„Promiňte, že vás ruším, ale mohla bych s vámi prosím mluvit, pane Aarone?“

„Prosím. Stejně teď nemám co na práci.“ Protože William se taktně vzdálil s tím, že musí jít spát, Aaron osaměl se ženou, kterou možná ještě nikdy nepotkal. Přece jenom, na Enterprise bylo kolem 400 členů posádky.

„Jsem Kristin Karajevičová,“ začala.

„Ach tak,“ pochopil velitel. „A chcete, abych vám řekl o Tiboru Karajevičovi. Je to váš příbuzný, nepletu se?“

„Je to můj manžel. A kdybyste byl tak laskav… Víte, chci vědět, jak to s nimi vypadá doopravdy.“

„Samozřejmě, máte na to právo. Tak pojďte, vezmu vás do své kajuty. Tam mám i některé záznamy o XX12, které by vás mohly zajímat.“

„Tak dobře. Děkuji.“

Pan Aaron jí skutečně řekl všechno, co věděl. Žádné uklidňující domněnky, jenom fakta, jak si přála. Když se s ním po čtvrthodině loučila, neměla Kristin o žádnou naději navíc. Přesto teď byla spokojenější, když přesně věděla všechno, co věděl i hlavní velitel lodi. A nepřestávala věřit, že se jí její manžel vrátí. Jemně si pohladila břicho. Nepřipouštěla si, že by jejich dítě mělo vyrůstat bez otce.

. . .

Mnoho kilometrů od Kristin seděla v potemnělé místnosti jiná žena. Na prsou chovala dítě. Něžně ho hladila, zatímco ono si hrálo s jejími modrými vlasy.

„Půjdu s tebou,“ pohlédla na muže, který stál zády k ní na opačné straně místnosti.

„Ne,“ otočil se na ní pomalu.

Žena strnula v pohybu a v očích se jí zablesklo. „Proč?“

„Patříš sem. Za celý svůj život jsi nepoznala nic jiného než Cāvios. Nedokážeš si představit, jak moc je to u mě doma jiné.“

„Možná,“ připustila. „Vyprávěl jsi mi o tom. Ale mám ti snad připomínat, kolikrát jsi mi sám řekl, že jsem neobyčejná žena?“

Muž k ní přešel. „To nemusíš. Jsi neobyčejná. Ale nesmíš zapomenout, kdo jsi tady. Jsi La-Tsunova dcera. Po něm budeš mít nárok stát se Na´ghidou Zig-Mu-Dinu a Zainu. Nezáleží ti snad na vlastní zemi? Chceš to tu nechat některému z tvých sourozenců?“ Muž mluvil vážně.

„Nemluv takhle,“ žena sklopila oči. „Víš, že můj největší sen ale je dostat se pryč, do vesmíru. Poznávat nové světy. S tebou! Jsi první muž, do kterého jsem se kdy zamilovala, vždyť to víš.“

Teď zase sklopil oči on. „Ano.“

„Tak proč chceš, abych tady zůstala? Kvůli té tvé první ženě? Kvůli Calysse? Nechceš, abych byla tam, kde měla být ona?“

„To není pravda.“

„Lžeš!“ zasyčela žena. „Ale já to chápu,“ řekla už zase měkce a povzdechla si.

„Nessynd,“ muž jí pozvedl hlavu tak, aby jí viděl do očí. „Mám tě rád. A čím dál tím víc. Chci to pro tvoje dobro. Můj svět se liší od tvého jako voda od kamene. Nevyznala by ses tam, nepochopila bys ho. Stejně jako já to nechápu tady. Nebyla bys tam šťastná.“

„Myslíš tedy,“ odstrčila jeho ruku, „že budu šťastnější tady a bez tebe?“

„Zůstane ti naše dcera,“ vyhnul se odpovědi.

„Naše dcera,“ řekla pomalu a důrazně, „odejde s tebou.“

„Proč? Měla by vyrůstat spíš s matkou než s otcem.“

„Podle tvého. Podle mého je to jedno. Chci, aby byla šťastná. A to tady nikdy nebude.“

„Jak to?“

„Je to naše dcera. Moje půlka a tvoje půlka dohromady. Moje půlka touží jít s tebou. Tvoje půlka by tady byla nešťastná. Rozumíš?“

„Dobře. Jak si přeješ. Ale je jí teprve půl roku. Nebude si tě vůbec pomatovat.“

„Ty se přece postaráš o to, aby cāvianská princezna věděla, kdo je její matka,“ namítla žena.

Její občasná dětskost muže přiměla, aby se sklonil a obě je sevřel v náručí. „Samozřejmě. Je to princezna. To zní skoro stejně dobře jako La-Nessynd.“

„To ale nejsem.“

„Věřím, že budeš.“

„Ano. La-Nessynd, navždy nešťastně zamilovaná, opuštěná, nešťastná a tvrdá Na´ghida Zig-Mu-Dinu a Zainu, dcera svého otce La-Tsuna, syna La-Khedery, dobyvatelky,“ navrhla svůj posmrtný titul.

A když něco takového řekla Cāvianka, nebyla to ironie ani legrace.

. . .

Na Enterprise ukazovaly hodiny něco po deváté, když pan Scott diktoval další zápis do lodního deníku a to o zprávě z Velitelství Hvězdné Flotily. Před pár minutami totiž dostali odpověď na své hlášení. Příkazy z Velitelství se naštěstí shodovaly s těmi, které jim nechal kapitán, než odešel. Nikdo z posádky lodi by nechtěl řešit problém, který by nastal, kdyby se museli rozhodovat, jestli poslechnou jeho nebo Velitelství.

Scotty se v deníku také zmínil o jejich poznatku, že elektrická aktivita na planetě nejspíš nějak souvisí se dnem a nocí.

. . .

Mezitím ztracená výprava na Cāviosu tvrdě a dlouze spala. Byl to zasloužený a naštěstí ničím nerušený odpočinek, i když trochu nepohodlný na tvrdé a hrbolaté podlaze jejich vězení.

Pan Karajevič se probudil jako první, protáhl se a tápavě se postavil. Podle neustálé tmy v jeskyni by soudil, že je ještě noc, ale když se podíval na hodiny na svém komunikátoru, s překvapením zjistil, že už je po jedenácté hodině dopoledne.

Protože nevěděl, kolik času mají na to vymyslet nějaký záchranný plán, rozhodl se své společníky vzbudit. Brzy se už všichni ztuhle stavěli na nohy a snažili se rozkoukat se ve tmě. Kapitán totiž rozhodl baterkami co nejpřísněji šetřit.

Právě chtěl zahájit další poradu, když si Wallters všiml, že na schodech před dveřmi leží v misce něco jako jídlo. A jakmile se zjistilo, že to je skutečně zdravotně nezávadné, všichni se s chutí občerstvili. Chutnalo to trochu jako tráva, ale nejspíš to byly listy z nějaké zdejší plodiny.

O svých možnostech se potom vážně radili skoro až do poledne. Všichni se shodli na tom, že pokoušet se o útěk by opravdu nebylo moudré, zvláště teď, když nemají phasery. Takže budou muset uniknout lstí – a to zvlášť dobrou lstí, aby ji Cāviané neprohlédli.

I tenhle plán ale měl mnoho mezer. Aby totiž fungoval, musel by La-Tsun nechat vyvést ven všechny členy výpravy. Tam by se potom spojili s Enterprise pod podmínkou, že posádce přikáží transportovat se na povrch planety. Ve skutečnosti by ale využili toho, že Cāviané neumějí anglicky a transportovali by se sami na palubu lodi. Naneštěstí byla pravděpodobnost, že jim tenhle plán vyjde, velice malá. Usoudili totiž, že La-Tsun ven vyvede jenom Kirka, jako vůdce výpravy, a ostatních pět vězňů si ponechá někde schované jako rukojmí, aby se pojistil proti případnému podrazu z kapitánovy strany.

Když si uvědomili tenhle závažný problém, nastala chvíle ticha.

„Myslím, pane, že byste se měl transportovat na loď,“ řekl nakonec pan Sulu.

„To je logické, kapitáne,“ ozval se pan Spock, který po většinu rozhovoru mlčel. „Pokud se dostaneme do téhle situace, opravdu byste se měl transportovat.“

„A nechat vás tady? To ne,“ řekl rozhodně Kirk.

„Uvažujte přece. Měl byste tři možnosti: Za prvé: poslechnout La-Tsuna a přikázat celé posádce Enterprise přesunout se na povrch planety. Za druhé: odmítnout La-Tsunův příkaz. Za třetí: pokusit se ho obelstít a transportovat se na palubu.

Víme, že čím méně členů posádky zemře, tím lépe. Takže můžeme zavrhnout první možnost, protože při ní by zemřeli všichni členové posádky. Pokud by se ovšem nevzbouřili. Velitel Aaron není hlupák a nad rozkazem vyklidit loď, očekávám, že by byl neodůvodněný, by se jistě velice zamýšlel. K druhé možnosti: zemřelo by šest členů posádky, včetně kapitána a prvního důstojníka. To by nebylo dobré, zvláště v případě, že by se alespoň jeden z nich mohl zachránit. A tím jsme u třetí možnosti. V tom případě by zemřelo jenom pět z nás.“

Na to kapitán chvíli mlčel. „Máte pravdu, pane Spocku,“ řekl nakonec rezignovaně. Ovšem to vůbec neznamenalo, že by se s touhle vyhlídkou smířil.

To nikdo z nich. Míjely hodiny a výsadek vymýšlel další a další možnosti. Stejně neměli nic jiného na práci a lidský pud sebezáchovy je příliš silný, než aby je nechal celou tu dobu mlčet. Tyhle návrhy měly ale samozřejmě spoustu mezer a většinou to byl pan Spock, kdo je jeden po druhém zavrhoval.

Nahoře na Enterprise ukazovaly hodiny téměř dvě hodiny odpoledne, když se slečna Felsenová skutečně odhodlala zajít za velitelem Scottem. Teď stála před dveřmi do jeho kajuty a srdce jí nervózně tlouklo. Ještě nikdy za ním takhle nebyla. Přece jenom se ale odhodlala zaklepat, a když se dveře otevřely, už s vyrovnaným výrazem vešla dovnitř.

„Dobrý den, pane. Neruším vás?“ optala se zdvořile.

„Vůbec ne, kadete, jen pojďte dál,“ pozval ji Scotty, který seděl na židli a trochu odpočíval při polední přestávce. „Co potřebujete?“ zeptal se s lehkým úsměvem.

Slečna Felsenová o něm věděla, že nemá nic proti kadetům, pokud dělají svou práci, jak mají, a byla za to docela vděčná. „Ehm,“ trochu nervózně postoupila dopředu. „Přemýšlela jsem… Jsme teď bez kapitána a prvního důstojníka. Chtěla jsem se zeptat, pane, proč jenom čekáme a neuděláme nic pro jejich záchranu?“

Velitel Scott si povzdychl. Viděl ale, že Felsenová se chce skutečně jenom dozvědět, co se tady vlastně děje. „Posaďte se,“ vyzval ji a ukázal na druhý konec stolu. Když si mladá žena nervózně sedla, začal jí vyprávět o tom posledním rozhovoru Kirka s Aaronem a o rozkazech z Hvězdné flotily.

„Ach tak,“ řekla slečna Felsenová, když skončil. „Děkuji, veliteli.“

„Nemáte zač...“

„Takže, když se nám s nimi nepodaří spojit do večera 24. května,“ ujišťovala se, „Aaron je oficiálně prohlásí za nezvěstné, stane se kapitánem, vy prvním důstojníkem a pak… poletíme domů?“

„Možná. Ale doufáme, že se to nestane. Ještě to koneckonců není ani jeden den, co o nich nic nevíme…“ Následovala chvíle ticha. Slečna Felsenová se tady zvedla ze židle a chystala se odejít. „Počkejte ještě,“ zarazil ji velitel. „Jak to vypadá ve strojovně?“

„Všechno je tak, jak má být, pane. Nemáme žádné problémy.“

„Dobře. Nezapomínejte, že pořád je stav pohotovosti.“

„Ano, pane. Na shledanou, pane.“

„Na shledanou.“

Když dívka opustila místnost, Scotty si znovu povzdychl a natáhl se pro katalog, který nabízel malé letouny. U jeho četby se snažil odreagovat.

. . .

Už dávno minulo poledne a vězňové po sice pozdní, ale zato nedostatečné snídani už měli zase pořádný hlad, oběd totiž nedostali. Také konverzace pomalu vázla a lidé se začali propadat do celkem zoufalého mlčení. Teď by se nám hodil ten Aaronův Bůh, pomyslel si Kirk. Kdyby existoval. Nevěřil tomu.

„A co ten člověk z Orleánsu?“ nadhodil najednou pan Wallters.

„Řekl bych, že ho sem nepustí, aby nám pomohl,“ řekl McCoy, ale kapitán si znovu vzpomněl na ten jeho záhadný pohled.

Pan Spock se ale tohoto tématu chytl: „Kdo ví, jaké tady mají zvyky o návštěvách vězňů, ale asi máte pravdu, kapitáne. I když,“ na to všichni zvedli hlavy, „je možné, že má pořád u sebe své přístroje stejně jako my. Všechny pracují na solárním principu, takže je velká pravděpodobnost, že by za ty tři roky byly ještě funkční. A pokud ano, mohl by se spojit s Enterprise.“ I když pan Spock to, co řekl, zakládal na pouhé možnosti, mělo to na jeho lidské společníky velice povzbudivý účinek a nálada v jeskyni alespoň trochu stoupla.

Bylo po čtvrt na šest večer, když se od vchodu do cely ozvalo skřípání, které přinutilo všech šest vězňů vyskočit na nohy. Dveře se začaly pomalu otevírat. Z chodby do kobky proudilo nezvykle silné světlo, takže společníci nejdřív neviděli, kdy to za dutého hovoru v místním jazyce ostražitě vchází dovnitř.

Byla to ale jenom jedna postava a pan Spock, který si na světlo zvyknul téměř okamžitě, si ji udiveně prohlížel. Byla to žena s tyrkysově modrými vlasy, která na první pohled nepatřila ke členům stráže. Přestože byla ozbrojena dvěma dýkami, měla na sobě na pohled jemný modrý oděv. Hlas měla nějak jemnější než Cāviané-muži, přestože byl dutý a tvrdý. Dveře za ní se se skřípotem zavřely a všichni vězni z ní rázem viděli jen občasné zajiskření v jejích žilkách.

„Zajatá výprava z Enterprise?“ zeptala se Cāvianka do ticha čistým univerzálním jazykem, i když s dutým přízvukem, jako by se ujišťovala, s kým má tu čest.

„Ano,“ odpověděl kapitán, když se vzpamatoval z překvapení. „Kdo jste vy?“ dodal po chvíli ticha.

„Kdo jste?“ opakovala zmateně. „Jsem jen jedna.“

„To vidím. Vykal jsem vám.“

„Vykal? To neznám. Ale opravdu, jsem jenom jedna. Jmenuji se Nessynd, jsem dcera svého otce La-Tsuna.“

„Ach tak. Přinášíš nám tedy zprávy od svého otce?“ zeptal se Kirk ostražitě.

„Vůbec ne,“ zamračila se žena a sestoupila ze schodů. „Ten vůbec neví, že tu jsem. Přináším vám navrhnout plány na útěk.“

Když to slyšeli, dostali někteří lidé takovou radost, že měli skoro chuť skákat. Připadalo jim to jako zázrak. To nemůže být možné, mysleli si všichni.

„Plán na útěk?“ zeptal se ale Kirk obezřetně. „Jak ale můžeme vědět, že to není nějaký podvod?“

„My Cāviané nelžeme. Dokud jsme nepotkali klingony ani jsme nevěděli, že je něco takového vůbec možné.“

Kapitán se sice trochu podivil, když od ní slyšel zmínku o klingonech, teď to ale nebral za podstatné. „Tak mluv,“ vyzval ji.

„Můžeme se na to posadit, ne? Nebude to tak úplně na krátko.“

„Ale co ti hlídači venku?“ namítl Kirk. „Nezačnou něco tušit?“

„Ne. Jsem La-Tsunova dcera. Řekla jsem jim, že si s vámi chci popovídat.“ Všichni se tedy posadili a Cāvianka začala vyprávět.

„Musím vám toho povědět opravdu trochu víc, abyste mi úplně uvěřili. Ten plán je totiž… dost nebezpečný,“ na chvíli se odmlčela.

„Takže, jak už jsem řekla, jmenuji se Nessynd, jsem dcera svého otce La-Tsuna, Na´ghidy Zig-Mu-Dinu a Zainu. Pro lidi je to něco, jako kdybych byla princezna a můj otec král. Narodila jsem se v Zig-Mu-Dinu před 25-ti roky. Bylo to v tom jediném období, kdy jsme se spojili s ostatními Cāviany v okolí tisíci kilometrů od Wraighuu – to je asi tři týdny cesty odtud. Wraighu byl napaden klingony, ale po pěti letech bojů jsme je odtud zahnali. To bylo poprvé, co se obyvatelé Zig-Mu-Dinu setkali s mimocāviany. Chtěli nám vládnout, vyhladit naše vládnoucí rody, zničit tradice a změnit celý Cāvios. Od té doby je většina z nás proti všem ostatním planetám. Chtějí žít tak, jako už po tisíce let.

Proto, když byli nalezeni lidé z lodi Orleánsu, dal je můj otec nemilosrdně popravit. Jenom jeden z nich přežil – včera jste ho viděli při soudu. La-Tsun ho nechal žít, protože jsem se do něj zamilovala. Bylo mi 22 let a to už mladí Cāviané a Cāvianky většinou toho druhého dávno mají. Aby si zachránil život, musel tedy ten lidský muž souhlasit s tím, že bude žít se mnou. Ale já vím, že mě má jenom rád. Celé ty tři roky, co tu byl, byl nešťastný. Chce se vrátit domů.

A teď jste přiletěli vy pátrat po lidech z Orleánsu. Ani já ani on si nepřejeme, aby vás můj otec umučil a to by udělal, pokud byste tu zůstali,“ povzdechla si nakonec Nessynd. „Už mi věříte?“

„Ano,“ odpověděl kapitán.

„A kdo je vlastně ten muž?“ zeptal se Wallters.

„Jmenuje se Tobiash Morethy. Říkal mi, že byl na Orleánsu navigátor.“

„Skutečně by nás La-Tsun umučil?“ ptal se trochu vyděšeně pan Sulu. „Nestačilo by mu prostě nás zabít?“

„Prostě vás zabít?“ podivila se Nessynd. „Pro Cāviany je běžné to, co je pro lidi kruté.“

„Takže co ten plán?“ přivedl Kirk řeč zpátky k tématu.

„Musíme vás vyvést tam, odkud jste přišli. Je to odlehlé místo, nikdo z nás tam moc nechodí. Tam se potom budete moci přesunout zpátky na vaši loď. Jsou sice i mnohem bližší východy pod nebe, ale tam by to, když je světlo, bylo moc nebezpečné. A my musíme cestovat právě jenom, když je tam světlo,“ vysvětlovala.

„Jak to? Neměli bychom spíš v noci?“ zeptal se Kirk, když se na chvíli odmlčela.

„Ne. Tobiash mi říkal, že lidé spí, když je pod nebem tma. Ale my spíme, když je pod nebem světlo. A právě na spaní chodíme pryč z jeskyní, pod nebe. Když je pro vás den, pro nás je noc. V Zig-Mu-Dinu nebude nikdo kromě stráží. A ani těch nebude tolik jako ve dne.“

„Jenže nemáme zbraně,“ namítl kapitán.

„Nemáte vaše zbraně, phasery, a to je škoda. Ale s tím nic neuděláme. Můj otec je nechává dobře hlídat. Seženu pro vás nějaké naše zbraně, které také znáte, třeba špičky,“ ukázala na svůj opasek. „Umíte s tím zacházet, že jo?“

„Myslím, že to zvládneme,“ řekl Kirk.

„Je jenom škoda, že neovládáte paprsky. Ale to nevadí. Já ano a to by mělo stačit.“ Výsadek si domyslel, že paprsky myslí ty elektrické výboje.

„Dobře,“ řekl kapitán. „Je to asi naše jediná šance. Kdy to podnikneme?“

„Vyrazíme dneska pozdě. Přijdu za vámi dvě hodiny po východu slunce. Dál to nemůžeme odkládat. Můj otec už svolává významné Cāviany i ze Zainu. Zítra vás chce mučit. A potom byste už nebyli schopni utéct.

Nejdřív zajdeme pro Tobiashe. Toho sem vzít nemůžu, stráže by ho nepustily a přece jenom by začaly něco tušit. Bude na nás čekat před La-Tsunovým sídlem i s naší dcerou. Ještě vymyslíme, jak ji uspíme, aby se cestou nevzbudila. To by mohlo být nebezpečné,“ Nessynd se zase na chvíli odmlčela. „Potom projdeme Zig-Mu-Dinem. To nám asi zabere hodně času, musíme to ale stihnout do soumraku. Než slunce zapadne, musíme se dostat ze všech obydlených částí okolo Zig-Mu-Dinu. Potom to už bude jedno. Jakmile se dostaneme hodinu cesty od Zig-Mu-Dinu, nebudeme už tolik v nebezpečí, ale do poloviny našeho dne – vaší noci, bychom už měli být venku, pod nebem na Pustých pláních. Když to zařídíme chytře, bude poplach až po setmění. A to už budeme za Zig-Mu-Dinem. Budeme mít nejméně hodinu náskok, než si můj otec domyslí, kde jsme.“

„Dobře,“ řekl znovu Kirk. „Když budeme mít štěstí, vyjde to. Dostaneme se na Enterprise. Ale co ty a tvoje dcera?“

„Naše dcera půjde se svým otcem, pokud ti to ovšem nevadí. Jsi přece kapitán Enterprise, Jamesi Tiberiusi Kirku?“ Vypadalo to, že Cāviané v šeru vidí lépe než lidé a Vulkánci, když ho poznala.

„Ano, to jsem. Samozřejmě na lodi rádi uvidíme i vaši dceru. Ale co ty? Ty tady zůstaneš?“

„Chtěla jsem jít s Tobiashem, ale on mi to rozmluvil. Říká, že tady budu šťastnější,“ řekla smutně.

„Ale co udělá La-Tsun, až se dozví, že jsi nám pomohla?“

„To se nesmí dozvědět!“ lekla se Nessynd. „Nějak to půjde,“ dodala ne moc jistě.

„Kapitáne?“ ozval se Spock. „Je to asi nejlepší plán, který zatím máme, ale i přes to dost chabý. Možná bych nám ale mohl pomoci svými vulkánskými schopnostmi.“

„Ty nejsi člověk,“ podívala se na něj pořádně Nessynd.

Spock vstal. „Ne,“ řekl. „Jsem Vulkánec – tedy napůl. Napůl jsem také člověk.“

„Jsem rád, že to navrhujete, pane Spocku,“ kapitán také vstal. „Ale nevíme přece ani, jestli to na Cāviany funguje.“

„Co jestli na nás funguje?“ zeptala se Nessynd obezřetně a také vstala. Z tónu jejího hlasu bylo poznat, že Spockovi tak úplně nevěří.

„Vulkánci mají určité schopnosti, kterými se odlišují od ostatních tvorů,“ vysvětloval Spock. „Podobně jako Cāviané umí vytvářet, ehm, paprsky nebo poznají, když se jim lže. Já dokáži také různé věci, většinou telepatické. Možná bych ti potom dokázal upravit vzpomínky, aby sis nepomatovala, že jsi nás odtud vyvedla. Tak by se to nemusel dozvědět ani La-Tsun.

„Opravdu?“

„Nevím. Ještě jsem nikdy na žádném Cāvianovi nezkoušel spojit se s jeho myslí. Ovšem kdybys mi to dovolila, získali bychom jistotu.“

Bylo téměř vidět, jak mladá žena váhá.

„Spockovi můžeš věřit, Nessynd,“ povzbuzoval ji kapitán. Byl si vědom toho, jak je tahle zkouška důležitá. „Je s námi.“

„Co se mnou uděláš, když ti to dovolím, Spocku?“

„Dotknu se tě a vyzkouším, jestli dokážu vnímat, na co myslíš. Nic víc.“

„Tak dobře, když je to tak důležité,“ svolila pomalu Nessynd. „I když to, že budeš vědět, na co myslím, mě vůbec netěší,“ dodala.

„Děkuji.“ Pan Spock k ní ze strany přistoupil a pomalu se pravou rukou dotkl jejího obličeje. Nikdo v jeskyni ani nedýchal. Ve tmě neviděli, jak ze soustředění zavřel oči. Nejdřív necítil nic kromě brnění, které nejspíš vyvolávalo elektrické napětí pod Cāviančinou kůží. Po chvíli ale konečně pocítil něco, co určitě nepatřilo jemu. Takovou změť pocitů bez jediné úplné myšlenky zažíval poprvé.

„Fascinující,“ řekl, když spojení ukončil.

„Co?“ zeptala se Nessynd okamžitě.

„Je fascinující, jak vůbec nějaký tvor může mít takový mozek, jako mají Cāviané.“

„Takže se vám to podařilo, pane Spocku?“ zeptal se úlevně Kirk.

„Ano, ale měnění cāvianské paměti asi nebude nic jednoduchého.“

„Dobře,“ řekla Nessynd. „Tak já už půjdu. Přeci jenom jsem tu byla dost dlouho. Přijdu dvě hodiny po rozednění. Ano a,“ otočila se, když už byla přede dveřmi, „před strážci se tvařte hodně smutně.“

Ani ji nestačili pozdravit nebo poděkovat a už zabouchala na dveře a ty se začaly se skřípotem otevírat. Vězni se znovu postavili a všichni, kromě pana Spocka, se své věznitele skutečně snažili obdařit co nejzoufalejším pohledem. Když ale Nessynd odešla a dveře za ní zaklaply, všichni lidé si úlevně vydechli.

„Zapomněli jsme jí říct, ať vyřídí panu Morethymu, aby se pokusil spojit se s Enterprise, kapitáne,“ řekl pan Spock.

„Hm. Ale hlavní je, že jsme zachráněni – tedy, máme naději na záchranu.“

„Hodně malou naději. 11 ku 720-ti.“

„Ale pořád je to naděje. Spocku. Věřím, že to vyjde.“

I přes kritické poznámky prvního důstojníka jim veselá nálada vydržela až do sedmi hodin, kdy vězňům jejich hlídači prostrčili další misku se zelenými listy – večeří. Všichni se občerstvili a po další hodině vzrušeného hovoru se začali chystat ke spánku.

Jak řekl kapitán, a McCoy s ním plně souhlasil, zítra bude velký den a bude to i jejich odpočatost, co rozhodne o jejich životě nebo smrti. Přestože ale tohle věděli a všichni se opravdu poctivě snažili usnout, kvůli nervům se to nikomu z nich, kromě Spocka, dlouho nedařilo.

kapitola 7.
NA ŽIVOT A NA SMRT: UPRCHLÍCI

16. 5. 2269, hvězdné datum 1843,8. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel William. Je sedm hodin a 16 minut večer. Už je to skoro dva dny, co jsme na oběžné dráze planety XX12 a skoro den a půl, kdy je na jejím povrchu šest členů naší posádky. Ale už jeden den, přesněji 25 hodin, o nich nemáme žádné zprávy. Stále zkoušíme spojení a pozorujeme elektrickou aktivitu planety. A čekáme.

Posádka by se teď dala rozdělit do dvou skupin. První má pořád naději na to, že se s nimi ještě setkáme, druhá se už připravila i na možnost, že je výsadek po smrti. Přes tohle vnitřní rozdělení ale celá posádka spolupracuje a plní své povinnosti.

Pan William ukončil zaznamenávání do deníku a rozhlédl se po své skupině. Většina z nich, stejně jako on sám, patřila do první skupiny. Jenom pana Chessyho, jak se zdálo, naděje už opustila. William se mu ale, po těch všech marných pokusech o navázání spojení, ani nedivil.

Asi po půl hodině do tíživého ticha na můstku zahučel turbovýtah a v jeho dveřích se objevili Scott s Uhurou.

„Můžeme dál, veliteli?“ zeptal se pan Scott.

„Jasně, pojďte,“ pokrčil rameny William. Od té doby, co s výsadkem ztratili spojení, se buď Uhura nebo Scotty na můstku objevovali často i mimo službu. Dělali si o výpravu opravdové starosti a bylo jim příjemnější trávit čas někde, kde se alespoň dělalo něco pořádného, než jen tak sedět ve společenské místnosti nebo kajutě.

„Je něco nového, Williame?“ zeptal se jako obvykle Scott.

„Ne,“ zavrtěl hlavou důstojník. „Všechno je pořád stejné.“

Uhura si povzdychla a posadila se na schod. Jako pořád, i teď musela přemýšlet o osudu výpravy.

„Neměla byste jít spíš spát, poručíku?“ otočil se na ni William. „Jste tady každou chvíli, i když už máte po službě.“

„Na spaní je moc brzo,“ zavrtěla hlavou. „Stejně bych neusnula.“ V duši ale věděla, že by jí spánek jedině prospěl. V noci na dnešek spala jenom pět hodin. Ale nemohla si pomoct. Vlastně ani nevěděla, co ji na můstek pořád táhne. Podepřela si bradu a koutkem ucha poslouchala rozhovor mezi oběma veliteli.

Takhle uběhlo dalších ponurých deset minut.

„Pane!“ vykřikl najednou Chessy tak, že všichni na můstku nadskočili. „Máme signál z planety!“ Uhura, William i Scotty vyskočili a přiběhli k němu.

„Cože?!“ vykřiklo několik lidí.

„Vážně?“ vykřikli další.

„Ticho!“ zavelel William. „No tak, přijměte to! A zesilte.“

Téměř okamžitě se můstkem rozlehl cizí hlas: „Enterprise, slyšíte mě? Odpovězte!“

„Ano, slyšíme,“ odpověděl William. „Kdo je to?“

„Poručík Morethy. Navigátor z hvězdné lodi Orleáns.“ Posádka na můstku se po sobě překvapeně podívala. „Slyšíte mě?“ hlas zněl trochu zoufale.

„Ano,“ vzpamatoval se William „Co se děje?“

„Váš kapitán a celá výprava byla zajata. Nemám moc času, abych vám to všechno vysvětloval. Zatím jsou celkem v pořádku a plánujeme jejich útěk. Když všechno půjde podle plánu, budeme všichni zítra kolem půlnoci připraveni k transportu na loď.“

„Dobře,“ řekl velitel po chvíli, když si tyhle novinky trochu uspořádal v hlavě. „Nemáme poslat posilu?“

„Jen to ne! To je právě to, po čem zdejší obyvatelé touží. Vzali si do hlavy vyvraždit celou vaši posádku. I kdyby se náš plán nepodařil, hlavně sem nikoho dalšího neposílejte.“

„To jsou tak vyspělí?“

„To bych zrovna neřekl. Ale jsou jich tisíce a mají některé zbraně, které lidé vůbec neznají… Opravdu s vámi nemůžu déle mluvit. Šance na to, že se nám náš plán podaří, jsou opravdu velmi malé, téměř žádné. Nebylo by dobré zkazit to hned teď.“

Nálada na můstku zase poklesla. „Rozkaz, pane,“ řekl William prostě. „Budeme vás čekat zítra o půlnoci.“

„Raději si nedělejte velké naděje. Morethy končí.“ Pípnutí jim oznámilo, že spojení bylo přerušeno.

„Páni,“ řekl po chvíli do ticha pan Scott. „Tak tohle je opravdu vážné.“

„Zavolejte Aarona, poručíku,“ vyzval William Chessyho a těžce klesl do křesla.

Sestra Chapelová byla v té době ve své kanceláři v lodní nemocnici a mluvila s počítačem. Její pomocník, který sem přišel asi před půl hodinou, zrovna urovnával různé přípravky v místnosti, které by se dalo říkat lodní lékárna. Jeho obvyklá veselá nálada byla od včerejšího večera ta tam. Ani sestra se necítila o moc líp.

Najednou se ozval signál z rozhlasu a oba dva na chvíli přestali, aby se dozvěděli, co se děje.

„Hovoří velitel Aaron,“ ozval se trochu veselý hlas. „Kapitán a všichni další ztracení jsou naživu…“ Pan Usaffi na sebe málem převrhl nádobku s desinfekcí. Opatrně ji posunul dál od kraje poličky a vrazil do sestřiny kanceláře. Oba dva byli nadšení a skoro už ani neslyšeli zbytek Aaronova hlášení, ve kterém mluvil o zajetí výpravy.

Netrvalo ani pět minut a do nemocnice vešla s neobvyklým úsměvem slečna Felsenová. „Usaffi, jsi tady?“ zavolala, když se rozhlížela po prázdné místnosti.

„Jasně,“ vyšel z lékárny, kam se před chvílí vrátil. „Nazdar.“

„Slyšel/a jsi to?!“ zeptali se oba najednou a zasmáli se.

„Žijí!“ řekl nadšeně mladý muž.

„A jestli se jim podaří utéct, zítra o půlnoci budou tady!“ pokračovala Felsenová. Navštívit Ulirika Usaffiho se rozhodla ještě před tím, než se dozvěděla tyhle skvělé zprávy. Chtěla mu totiž říct, co jí pověděl velitel Scott. V téhle nové situaci to už ale ani nebylo potřeba. Byla nadšená, že to nakonec ještě může dopadnout dobře. To byli Usaffi a sestra Chapelová také. Ta oba kadety pozvala na sklenici bublinkové limonády, aby tuhle dobrou zprávu mohli trochu oslavit.

I na zbytku lodi zavládlo po vyslechnutí Aaronova hlášení všeobecné nadšení. Nakonec musel zasáhnout samotný velitel Aaron, aby posádku dostal před půlnocí do postelí.

„Jsou jako děti,“ postěžoval si, když o půlnoci přebíral na můstku službu. „Zaznamenával jste do deníku, pane Williame?“

„Ano, pane. Hned potom, co jste odešel.“

„Dobře. Tak už běžte. Zítřejší noc bude určitě mnohem rušnější, než tahle.“

Důstojník William už byl na odchodu, ale na chvíli se ještě vrátil. „Doufám, že se jim to podaří,“ řekl Aaronovi.

„Já věřím.“

. . .

Mezitím šest vězněných členů posádky na Cāviosu spalo. Neměli ani ponětí o tom, že na Enterprise o nich už ví, ani o rozruchu, který tam ta zpráva způsobila.

Pan Spock, který předchozího večera usnul jako první, se také jako první probudil. Když se podíval, kolik je hodin, posadil se zády ke stěně vězení, takže to vypadalo, že ještě spí. Ve skutečnosti ale přemýšlel nad jejich plánovaným útěkem.

Bylo šest hodin a zdejší slunce, hvězda Antalion, mělo vyjít až po čtvrt na sedm, takže ještě mohl nechat ostatní spát.

„Spocku!“ vyrušil ho asi po půl hodině hlas McCoye, který se už také probudil.

„Ano?“

„Už je po půl sedmé a pět minut. Neměli bychom probudit ostatní?“

„Ne. Ať spí do té doby, než nám naši hlídači strčí snídani. Bude lepší, když nevzbudíme žádné podezření. Nessynd pro nás stejně přijde nejdřív ve čtvrt na devět.“

„No dobře.“ Doktor se také posadil a stejně jako 1. důstojník se ponořil do úvah o chystaném útěku.

Ani ne za půl hodiny se skutečně otevřely dveře a černí strážci jim dovnitř vstrčili mísu s jídlem. Když zase hlučně zavřeli, ozval se McCoy znovu: „Tak je vzbudíme, ne? Už je skoro sedm.“

„Ano. Už spali dost dlouho.“

. . .

Na Enterprise bylo už dávno živo. Scottyho směna už byla po snídani a teď zrovna byli na cestě na můstek vystřídat noční službu. Nálada byla mezi nimi daleko veselejší než včera, napjatí byli ale pořád stejně.

„Dobré ráno, Williame,“ pozdravil Scott, když se dveře turbovýtahu otevřely. „Tak jsme tady.“

„Dobré,“ velitel uvolnil křeslo.

„Nemáte žádné nové zprávy?“

„Ne, Scotty. Ale měření elektrické aktivity potvrzuje naši teorii.“

S tím se rozloučili. Od včerejšího rozhovoru s orleánským poručíkem už přestali zkoušet spojení s výpravou. Stačilo jenom čekat na půlnoc. Tohle se na lodi vědělo všeobecně.

„Musíte být hodně nervózní, paní Karajevičová,“ prohodila slečna Waluszová. Obě pracovaly ve skladišti potravin a slečna Waluszová právě pod Kristininým dohledem kontrolovala čerpadlo pitné vody.

„Máš pravdu, Agnieszko. Kdo by nebyl.“ Měla tuhle mladou dívku ráda.

„Kdybych měla já manžela a tohle by se mu stalo, asi bych skončila na psychiatrii.“

„Dá se to,“ Kristin pokrčila rameny. „Ale podívej, zapomněla jsi na tuhle trubku.“

„Aha,“ dívka se na chvíli zamyslela. „Už vím, to je přívod z nádrže čtyři – pro nouzové potřeby.“

„Správně,“ pochválila ji Kristin a obě pokračovaly v práci.

. . .

Výprava na planetě mezitím skrovně posnídala, i když většinou se z nervozity museli do jídla spíš nutit, přestože ho pro nikoho z nich nebylo dost. Když se občerstvili, nastalo čekání. A nervozita rostla. Nikdo z nich se nebál, přesto si byli přesně vědomi vážnosti své situace. Občas někdo prohodil něco, co se týkalo jejich plánů, a na chvíli začal rozhovor. Většinou ale bylo v jeskynní kobce ticho. A čas se vlekl. Co chvíli se někdo z výpravy podíval, kolik je hodin, ale všem lidem se zdálo, že tahle hodina a čtvrt snad nikdy neuběhne.

Pan Sulu ji proseděl zády opřen o stěnu a stejně jako pan Wallters, který napůl ležel vedle něj, se snažil zbavit se nervozity. O to se pokoušel i doktor McCoy, který netrpělivě přecházel napříč jeskyní. Chozením si krátil čas i kapitán, ale ten, na rozdíl od svého přítele, měl problémy s nervozitou o daleko menší. Pan Karajevič stál opřený o stěnu a myslel na svou manželku. Stejně jako ona, o tom ale samozřejmě nevěděl, si nepřipouštěl, že by se nesetkali. Pan Spock stál ve temném rohu cely a jako jediný z nich byl úplně vyrovnaný. Kdyby ho někdo pozoroval, připadalo by mu, že si zaujatě prohlíží své ruce.

Konečně minulo osm hodin a Kirk se zastavil.

„Už je po osmé,“ řekl. „Brzy sem přijde Nessynd a začne to. Nikdo z nás tady určitě nechce zůstat a umřít v La-Tsunově mučírně, ale až opustíme tuhle kobku, už nebude cesta zpátky. Bude to cesta za životem nebo na smrt. Záleží jenom na nás, jak to skončí.“

„Já tedy doufám, že ještě dneska řekneme Cāviosu sbohem,“ řekl McCoy.

„Ta Nessynd je odvážná a zná to tady,“ dodal Karajevič. „Myslím, že máme šanci.“

„Je nerozumně odvážná,“ poznamenal kapitán. „Ale to je naše štěstí. Ovšem když neuspějeme, může ji to stát život. Ale já taky věřím, že to dopadne dobře…“ Přerušil ho skřípot otvíraných dveří. Sulu i Wallters rychle vyskočili. Byla to ale jenom Nessynd. A kupodivu sama, bez strážných.

„Pospíšila si,“ řekl tiše Wallters.

„Ty už jsi tady, Nessynd?“ zeptal se kapitán, když za sebou přivřela dveře.

„Ano,“ řekla a sestoupila ze schodů. Říkali jsme si, čím dřív, tím líp. Mám pro vás zbraně,“ vytáhla zpod pláště vak s dýkami. Na jejich rozdávání kapitán raději rozsvítil baterku.

„Dostat se z vězení by byla jedna z nejtěžších věcí,“ vysvětlovala přitom Nessynd. „Ale namíchala jsem strážným do jídla uspávací prášek. Proberou se až po setmění. Hlavně se musíme pohybovat co nejtišeji. Vstup do sídla naší rodiny chrání jiní muži a ti jedí z jiného jídla.“

Když už byli skoro na odchodu, kapitán se zeptal: „Nessynd, ale nebude to tvému otci divné, až zjistí, že jsme zmizeli, ale ty také?“

„Řekla jsem mu, že jdu na cestu a vrátím se do zítřejšího svítání. A když to Spock dokáže zařídit tak, abych si na to nepomatovala, budu v bezpečí. A teď vlastně byste se mi měli i vy ostatní představit, kdybych na vás někdy musela zavolat.“

To bylo rozumné a potom se vydali na cestu. Vchod do jeskyně si museli otevřít sami, protože stráže spaly, ale díky tomu, že ho Nessynd předtím úplně nedovřela, se jim to podařilo. Jinak se kobky daly otvírat jenom zvenčí. Ocitli se na věznické chodbě, teď ale plné spících hlídačů.

„Dobrá práce, Nessynd,“ zašeptal obdivně McCoy, když za sebou opatrně zavřeli dveře.

„Tak pojďme,“ vyzvala je také šeptem. Výprava si nemohla pomoci; ještě jednou se ohlédli na vchod do kobky, kde strávili jeden z nejhorších dní svého života. Potom se vydali na cestu chmurnými tunely vězení.

Opatrně překračovali ležící hlídače a všem lidem bylo najednou alespoň trochu líto všech těch vězňů, kteří neměli takové štěstí jako oni. Ale Nessynd je vedla tímto bludištěm sebejistě dál. Najednou se ocitli v tunelu, kde už po stranách nebyly žádné dveře do kobek, a zastavili se.

„Za chvíli přijdeme do strážnice,“ šeptala Nessynd. „Z ní je východ jen pár metrů daleko. Myslím, že na plošině budou dva strážní. Musíme je překvapit. A hlavně tiše. Když jsou všichni venku, všechno se v Zig-Mu-Dinu velmi rozléhá. Paprsek použít také nemůžu, bylo by to vidět.“

Po chvíli se dohodli, že jako první půjdou Sulu se Spockem a ostatní je budou zezadu jistit.

„Hlavně nikdy nesmíme nikoho nechat utéct,“ varovala je Nessynd nakonec. „To radši zabít.“

Skupina se znovu rozešla a po chvíli skutečně došli do místnosti plné spících strážných. Pan Spock poznal, že tohle byla ta místnost, ve které je jejich únosci přenechali těm černým hlídačům. Východ na plošinu byl skutečně jen pár metrů odtud. Spolu se Suluem se téměř bezhlučně plížili posledním tunýlkem. Nedaleko naštěstí tekla voda, takže doufali, že je hlídači neuslyší.

Před koncem chodby se zastavili. Panu Suluovi tlouklo srdce až v krku. Přece jenom, s Cāvianem ještě nikdy nebojoval. Podíval se na prvního důstojníka. Ten pokývnul hlavou a oba vyběhli na plošinu a skočili každý po jednom z černých kopiníků. Ostatní je rychle následovali, naštěstí ale nebyli potřeba. Hlídači byli skutečně jenom dva a okamžik překvapení se skvěle vydařil. Dřív, než se vzpamatovali, Spock sevřel prvního strážného zezadu na rameni a ten klesl bezvládně k zemi. Suluovi trval souboj o něco déle, ale po pár vteřinách i on svého soupeře omráčil ranou do hlavy.

Když od Cāviana vstal a poprvé vzhlédl, na chvíli strnul úžasem a stejně jako ostatní lidé si překvapeně prohlížel obrovský prostor kolem sebe. Tak tohle je Zig-Mu-Din. Spock měl pravdu, když jim ho popisoval, ovšem ve skutečnosti to bylo všechno mnohem velkolepější.

„Máte pravdu, pane Spocku,“ zašeptal po chvíli Kirk. „Tohle je fascinující.“

„Zvlášť ta hloubka,“ poznamenal McCoy, který se strnule díval přes okraj plošiny.

„Nesmíme tady takhle stát. Někdo by nás mohl vidět. Pojďme!“ vytrhla je Nessynd z úžasu a odváděla po plošině.

„Pane Spocku,“ kapitán ale zůstal stát a díval se na nehybné Cāviany. „Nebylo by dobré, aby si pamatovali, co se tady stalo, až se proberou.“

„Já vím,“ přitakal Spock. „Stihnu to, než přejdete přes můstek, kapitáne.“

Kirk doběhl skupinu, a když viděl, u čeho se zastavili, pochopil rozhořčený tón svých společníků. Nessynd stála na kraji asi desetimetrového můstku, který byl, jako všechno tady, bez zábradlí. Ovšem široký byl asi jako kladina. Spadnout z něj by znamenalo jistou smrt.

„Budu vás převádět,“ říkala právě Nessynd.

„No tak dobře,“ souhlasil, i když s viditelnou nechutí, Karajevič. „Půjdu jako první.“

Těm, kdo zůstali na plošině se to zdálo jako věčnost, než ho převedla na druhou stranu. Ale povzbuzeni tím, že ani jeden z nich nespadl, nechali se převést postupně i všichni ostatní lidé. Nakonec na plošině zůstali jenom pan Wallters a Spock, který se ale stále ještě zabýval omráčenými hlídači.

„Tak pojď,“ pobídla Wallterse Nessynd.

„Já – nemůžu,“ vyhrkl Wallters. Stál dobrých půl metru od kraje plošiny a strnule zíral dolů. V obličeji byl bledý a bylo vidět, že je ztuhlý strachy.

„Proč ne?“

„Prostě nemůžu. Nedokážu to.“

„To není pravda,“ Nessynd se blýsklo v očích.

„Nedokážu se pohnout. Mám hrůzu z výšek. Spadnu dolů!“

„Všichni to zvládli, pane Walltersi,“ objevil se za ním Spock. „Nessynd vás nenechá spadnout.“ Ale chudák Wallters jenom zavrtěl hlavou.

„Nemáme čas. Běžte. To je rozkaz.“ Pan Spock ho lehce postrčil dopředu. A skutečně, Wallters se chytl Cāvianky a křečovitě vstoupil na můstek. Dával si při tom dobrý pozor, aby se nepodíval pod sebe.

Skupinka na druhé straně můstku si oddychla. Ten rozhovor sice neslyšeli, ale pochopili, v čem je problém. Do pěti minut už tam byli všichni a Nessynd je zavedla do blízké jeskyňky.

V ní stál a čekal pozemský muž, který jim včera tlumočil rozhovor s La-Tsunem. Jakmile vešli, doširoka se usmál. „Zvládli jste to!“ řekl tiše Univerzálním jazykem. Kvůli Nessynd jím mluvili všichni. „Nessynd!“ krátce ji objal a pak podal ruku Kirkovi. „Jsem rád, že vás zase vidím, pane kapitáne!“

„Já taky, pane Morethy.“

Muž si podal ruce i se všemi ostatními. Pana Spocka tahle ztráta času trochu udivila, byl si vědom jejich vážné situace, ale ze zdvořilosti k člověku mu také podal ruku.

„Kde je naše dcera?“ zeptala se Nessynd.

Pan Morethy náhle zvážněl. „Tady,“ odvedl je do zadní části místnosti. „Spí. Ale nevím, jak tvrdě.“

V něčem jako kamenná postýlka leželo v hnědé pokrývce půlroční dítě. Holčička měla krátké modré vlásky, o něco tmavší než její matka, a pod kůží jí slaboučce probleskovaly namodralé žilky. Ústa i uši měla ale lidské a zrovna teď si roztomile cucala paleček.

„Ta je nádherná,“ vydechl McCoy.

„Ano,“ přikývla její matka. „Ale co s ní? Nemůžeme riskovat, že se probudí.“

„Měl bych návrh,“ řekl pan Spock. „Kdybych ji omráčil, vzbudí se nejdřív za několik hodin.“

„Omráčil?“ zeptal se pan Morethy. „Není to trochu drsné?“

„Vulkánci omračují jinak než Cāviané. Bezbolestně. A když teď spí, nejspíš si to ani neuvědomí.“

„Ale je to ještě dítě,“ namítl Morethy. „A tak malé. Neudělá jí to nic?“

„Nanejvýš se probere trochu později.“

Rodiče se nejistě podívali nejdřív na svoji dcerku, potom na sebe. „No tak dobře,“ svolila po chvíli její matka, která už měla s vulkánskými schopnostmi své zkušenosti.

Pan Spock se nad dítě naklonil a stejně, jako před několika minutami omráčil černého kopiníka, teď zbavil i malou dívenku vědomí. Rodiče, kteří jeho počínání po celou dobu starostlivě sladovali, by ani nepoznali, že dítě už nespí. Jenom světélka v jejích žilkách pohasla. Nessynd svou dceru zabalila do látky a s pomocí svého muže si ji přivazovala na hrudník.

„Vlastně pro vás mám zprávu, pane,“ otočil se přitom Morethy na kapitána. „Dneska, tedy, vlastně pro nás lidi už včera, jsem se spojil s vaší lodí.“

„Opravdu? Takže pořád máte vysílačku. Chtěli jsme se na to včera Nessynd zeptat, ale zapomněli jsme,“ Kirk byl potěšený. „Takže vědí, kde jsme?“

„Ano, pane. Řekl jsem jim, i že se chystáme na útěk a kdy nás mohou očekávat.“

„Výborně. A s kým jste mluvil?“

„To nevím. Měl jsem jenom málo času, aby nás nikdo neobjevil.“

„Chápu.“ Kirk viděl, že bezvědomé dítě už bylo bezpečně upevněno a zeptal se: „Můžeme jít?“

„Ano,“ přikývla Nessynd. Nejlepší bude, když půjdu jako první já spolu se Suluem. Tobiashi, půjdeš se Spockem na konci?“ Souhlasili. I pan Spock uznal, že Cāviané mají smysl pro strategii.

Když vyšli z jeskyně, bylo po půl deváté. Na projití Zig-Mu-Dinem měli nejméně osm hodin. Všichni věděli, že jim to bude trvat mnohem déle, než když je tudy prováděla skupin jejich fialovovlasého únosce.

A tak začal jejich sestup touhle obrovskou jeskyní. Nessynd je s jistotou prováděla těmi nejodlehlejšími a nejskrytějšími částmi podzemního města. Dělala spousty kliček a zacházek, jednou dokonce asi půl hodiny složitě obcházeli jediný asi padesát metrů dlouhý tunel, takže, i když cestovali rychle, ke spodním patrům Zig-Mu-Dinu se dostávali jenom velice pomalu.

Putovali co nejtišeji a v naprosté většině mlčky. Chodili uličkami a tunýlky, prolézali puklinami, lezli po žebřících, chodili po schodištích, přecházeli přes mosty i můstky, spouštěli se po skluzavkách. Nikdo z výpravy se ale nenechal unést kouzlem Zig-Mu-Dinu; byl to jejich nepřítel a jediné, po čem toužili, bylo dostat se pryč z těchto jeho chladných zdí.

Pan Sulu, který se držel těsně za Nessynd a stejně jako všichni ostatní napjatě poslouchal, jestli ze tmy neuslyší nějaký podezřelý zvuk, ale přesto Zig-Mu-Din velmi obdivoval. Jenom je škoda, říkal si, že v něm žijí zrovna tak kruté bytosti, jako jsou Cāviané.

Pan Wallters měl k tomuto místu ale úplně jiné pocity. Nenáviděl to tady z celého svého srdce. Plošiny a můstky bez zábradlí a v takové výšce! Ani ve svých nejhorších obavách si nemyslel, že bude muset přecházet něco takového. A teď se na takové místo dostal. Když prolézali sebeužšími tunýlky, cítil se ještě dobře, ale jakmile se dostali na nějakou plošinu nebo k můstku, skoro omdlíval hrůzou z toho, že spadne. Kirk ho schválně postavil do řady mezi sebe a Karajeviče a vždycky, když došli k nějakému takovému místu, oba dva Wallterse pevně uchopili a bezpečně ho převedli na druhou stranu.

Postupovali takhle asi tři hodiny, než poprvé narazili na cāvianské stráže. Procházeli právě další úzkou chodbičkou, když se Nessynd v čele průvodu prudce zastavila. Ostatní také. Přestože nikdo z nich nic neslyšel, i když poslouchali, jak nejlépe uměli, Cāvianka po vteřině vymrštila ruku a na tohle znamení se celá výprava dala rychle na ústup. Všem lidem přitom tlouklo srdce až v krku.

Uběhli několik desítek metrů, když se pan Morethy, který teď byl v čele výpravy, prudce zastavil a vrhnul se do úzké pukliny u stropu tunelu. Pan Spock ho bez váhání následoval a během několika vteřin se v puklině tísnila celá výprava kromě Nessynd, která venku zápolila s látkou, ve které nesla dítě.

Otvor, který puklinu propojoval s tunelem, byl totiž tak úzký, že by se tam s dítětem přivázaným na prsou nevešla, a i v puklině samotné se dalo jenom ležet. Konečně se jí ho podařilo vytáhnout, prostrčila svou dceru kapitánovi do rukou a rychle se vyšvihla za ní. Právě včas.

I lidé už slyšeli blížící se kroky. Všichni zadrželi dech a napjatě čekali. Kroky se přiblížili až k nim a – bez povšimnutí prošly.

Uprchlíci bez hnutí čekali ještě asi minutu. „Hlídka,“ zašeptala potom Nessynd a všichni si vydechli. „Neměli o nás ani ponětí.“ A uprchlíci věděli, že je to jenom díky ní. Kdyby je provázel někdo méně zkušený, nebyla by tohle první hlídka, kterou by potkali.

Takovýchto poplachů a útěků při svém sestupu Zig-Mu-Dinem zažili ještě několik. Vždycky to byly pro všechny lidi hrůzné okamžiky. Dávno minulo poledne, ale oni pokračovali bez odpočinutí dál. Hnala je nutnost, touha po svobodě a také strach.

Bylo krátce po jedné hodině a výprava se pomalu dostávala do spodních pater podzemního města, když se poprvé ocitli v opravdu vážné situaci. Zrovna stáli na malém plácku uprostřed obytných jeskyní. Když Nessynd uslyšela blížící se kroky, které ale přicházely ze dvou směrů. A na plácek vedly právě dvě cesty. Cāvianka nezaváhala a urychleně celou výpravu odvedla do jedné z chýší. Rychle se v tomto obydlí zorientovala a našla místnost, nad kterou podle zvuků nepochybně protékala voda. Než se tam shromáždili, slyšeli už blížící se kroky a hlasy už všichni lidé. Slyšeli, jak se obě strážné skupiny na plácku setkaly a daly se do hlasitého hovoru. Stačí jen počkat, až se vypovídají a půjdou si svojí cestou, mysleli si uprchlíci. A tak čekali. Jenže Cāviané neodcházeli. A Nessynd s Morethym, kteří jim jako jediní z výpravy rozuměli, si zoufale uvědomili, že se odtud hned tak hnout ani nehodlají.

„Co teď?“ sykl Tobiash na svou ženu. Díky bublání vody ho také nikdo jiný neslyšel. Nessynd vybrala tohle místo chytře.

„Nemůžeme tady čekat,“ odpověděla mu stejně tiše. „Kdo ví, kdy se zvednou. Je jich devět.“

„Nás osm. Pokud je překvapíme…“

Brzy bylo domluveno. Tohle byla jejich jediná šance. Nesměli si dovolit čekat, než se hlídači zvednou a odejdou. Ovšem šance na to, že je přemůžou dřív, než kopiníci stačí spustit varovný pokřik, byly, jak řekl pan Spock, mizerné.

Nessynd od sebe odvázala dítě a něžně ho položila do kouta jeskyně. Jakmile ale dceru pustila z rukou, stala se z ní válečnice, na pohled stejně krutá jako každý jiný Cāvian. „Vím, že lidé cítí jinak než my,“ řekla tvrdě. „Ale tady není čas na to, čemu říkáte soucit. Musí buď okamžitě zemřít, nebo být omráčení, jinak přivolají smrt nám.“

Potom se tiše připlížili k východu z chýše.

Jejich riskantní plán byl založený na lsti a kromě Nessynd se nikomu nelíbil. Lidem se příčilo zabíjet tyhle nevinné Cāviany jenom proto, že oni sami chtěli přežít. A také se rozhodli to neudělat. Divili se, jak ona může být ke svým vlastním lidem tak bezcitná. Pan Spock neříkal nic. To, co jim řekla Nessynd, byla pravda. Překvapeně zjišťoval, že pokud dojde na strategie, jsou Cāviané logičtí. Ovšem jejich krutost ho udivovala.

Nessynd zdvihla ruku a na tohle znamení pan Morethy vyšel z úkrytu. Všichni obyvatelé Zig-Mu-Dinu ho znali a výprava sázela na to, že jeho přítomnost tady a teď kopiníky překvapí a zajistí ostatním čas k tomu, aby se připravili k útoku. Aby byl ale účinek ještě větší a také, aby se s nimi nemusel dávat do řeči, předstíral pan Morethy, že je pod vlivem Ghaa – omamné cāvijské drogy.

Tohle představení mělo výborný účinek – pozornost všech devíti strážců se obrátila na něj, takže ostatní utečenci se mohli nepozorovaně a neslyšeně vyplížit z úkrytu. Pan Morethy pořád něco blekotal, takže nebylo slyšet ani slabé praskání, jak Nessynd mezi prsty začaly prolétávat namodralé blesky. Stála soustředěně ve vchodu do chýše a, stejně jako všichni ostatní, čekala na kapitánův povel.

Když Kirk zvedl ruku, přepadení začalo. Nessynd poskočila kupředu a s lupnutím vyslala paprsky blesků proti dvěma nejbližším strážníkům.

Pan Spock rychle přiskočil k dalšímu Cāvianovi a stisknutím ramene ho přivedl do bezvědomí. Lidé se mezitím mlčky prali s ostatními kopiníky a většinou měli nad zaskočenými strážci navrch. Spock rychlým pohybem obhlédl situaci a okamžitě se vrhl na pomoc Walltersovi, kterému šlo, kvůli jeho zraněnému zápěstí, jako jedinému vážně o život.

Jeho protivnice už tasila z opasku dýku, druhou rukou ho sevřela pod krkem, napřáhla se… V poslední chvíli ji ale pan Spock naštěstí omráčil a zbraň s cinknutím dopadla na kámen vedle Walterse.

„Díky, pane Spocku,“ zašeptal mladý muž, když se mu po chvíli podařilo popadnout dech. Už bylo po boji a kromě něj na zemi leželi jenom omráčení Cāviané. První důstojník mu beze slova pomohl na nohy a oba dva se rozhlédli po bojišti.

„Jak to, že jsi ani ty nikoho nezabila, Nessynd?“ ptal se právě trochu překvapeně McCoy.

„Hodně jsem se za ty tři roky od Tobiashe naučila,“ odpověděla žena a spolu s doktorem zašla do té chýše pro své dítě.

„Teda,“ oddechl si Kirk. „To jsem nečekal.“

„Ani já ne,“ přitakal Spock a dal se do měnění paměti poražených.

Když se McCoy s Nessynd znovu připojili k ostatním, Cāvianka pořád ještě mluvila: „Nechtěla jsem je zabít, ale je těžké způsobit paprskem takovou bolest, aby nemohli křičet, ale přežili,“ pohladila svou dcerku.

„Hlavně, že se to podařilo,“ řekl pan Morethy, který stál vedle.

„Jste dobrý herec.“

Do deseti minut ale byla skupina zase na cestě. Sestupovali Zig-Mu-Dinem níž a níž. Než ale stanuli na jeho dně, setkali se ještě s pár dalšími hlídkujícími skupinami. Naštěstí ale z těchto nebezpečných situací vždycky vyvázli šťastně.

. . .

Mnoho kilometrů nad povrchem Cāviosu, na Enterprise, se slečna Waluszová právě vracela z kuchyně, kde si byla vyzvednout jídelníček na příští týden. Vystoupila z turbovýtahu a zatímco přemýšlela, kde by nejspíš našla velitele skladiště, pana Limea, ozval se v chodbě před ní známý hlas:

„Kadete!“ Waluszová se s obavami podívala na vysokého muže, který jí strašně rád ztrpčoval život.

„Pane Olby?“ snažila se přijít na to, co si na ní zase vymyslel.

„Beru si za vás dnešní službu. Máte volno.“

„Ale…“ slečna Waluszová byla překvapená. V tom musí být nějaký háček, myslela si.

„To je rozkaz. Domluvil jsem to s velitelem Limeem. Dejte mi ten jídelníček, další službu máte až zítra.“

Waluszová mu omámeně podala tabulku. Ne, pokud řekl rozkaz, tak si z ní nedělal legraci. To by na to pak doplatil on. Ale to přece není možné. Olby ještě nikdy neudělal nic pro její dobro.

„To tady chcete takhle stát až do večera?“ otočil se na ni, když už byl na odchodu. „Běžte přece!“

Slečna Waluszová se tedy otočila a nastoupila zpět do turbovýtahu. Byla pořádně zmatená.

. . .

Jakmile se uprchlíci v podzemním městě dostali až na jeho dno, museli začít postupovat ještě mnohem opatrněji než kdykoliv předtím. Tady dole bylo totiž nejvíc východů ze Zig-Mu-Dinu a proto i nejvíc stráží. Ty ale zřídkakdy chodily přímo po dně, v patře nejchudších Cāvianů, většinou procházely po můstcích a plošinách nad ním. A to bylo pro uprchlíky ještě horší. Jejich nepřátelé totiž měli takhle z výšky mnohem lepší rozhled.

Takže cesta, kterou by normálně ušli během pěti minut, jim trvala přes hodinu a půl a zažili při ní mnohem více dobrodružství, nebezpečí a ohrožení, než za celý sestup Zig-Mu-Dinem. Skrývali se v tunýlcích a průchodech, jak jen mohli. Všichni lidé se téměř děsili okamžiků, kdy museli přebíhat přes otevřená prostranství, kde je bystří hlídači mohli i v matném světle nerostu snadno uvidět a chytit. Vždyť už šťastně prošli celým podzemním městem, od východu je dělilo jenom pár set metrů – teď je nemůžou chytit!

Naštěstí se po mnoha vypjatých pokusech a nervy drásajících situacích dostati na úpatí toho schodiště, které vedlo nahoru na plošinu, kde téměř před dvěma dny stanul pan Spock a fascinovaně si poprvé prohlížel Zig-Mu-Din. Tam byla cesta ven, ven z téhle obrovské jeskyně, ven do změti tunelů okolo. Ale už z dálky viděli, že východ hlídají dva kopiníci.

Co teď? I když by se dostali nahoru na plošinu tak, aby je na schodech nikdo nezahlédl, jak se stejně bez povšimnutí dostanou kolem těch kopiníků? Navíc už bylo skoro půl sedmé a cāvijské slunce zapadalo asi ve čtvrt na osm, takže opravdu neměli moc času na rozhodování se.

Nakonec se shodli na tom, že budou muset opravdu hodně zariskovat. Nessynd, která jako Cāvianka v tomto přítmí viděla nejlépe, se pořádně rozhlédla, a když viděla, že se všechny hlídkující skupiny, které byly na dohled, daly na pochod na druhou stranu, celá skupina rychle vyrazila. Snažili se pohybovat se co nejrychleji a přitom co nejtišeji, což vůbec nebylo jednoduché. Ale zdálo se, že se jim to docela daří. Tenhle kout Zig-Mu-Dinu naštěstí díky vodě nebyl úplně tiché místo, ale byl dost tichý na to, aby se jim i malá chyba stala osudnou.

Zastavili se pár metrů pod plošinou a přitiskli se ke stěně skály na místě, kudy nevedla žádná ze světélkujících žil. Nessynd rozvázala plátno, ve kterém měla dítě, rychle jej do něj zabalila a podala ho doktorovi. Spolu se svým mužem se potom odplížila až těsně pod okraj plošiny, spojila konečky prstů a začala připravovat další elektrický výboj. Pan Morethy šel s ní, aby ji svým tmavým tělem chránil proti odhalení ze strany cāvijských strážných. I přes tohle opatření ale celá výprava doufala, že se ještě nevrátí.

Po pár vteřinách Cāvianka vyskočila a na plošinu vyšlehl blesk. Teď museli jednat rychle. Celá výprava vyběhla nahoru, kde se před východem ještě v tichých křečích váleli oba strážní. Doktor McCoy si jich ale nevšímal a jako první vběhl do tunelu, který byl naštěstí prázdný. Jeho úkolem bylo chránit dítě. Většina ostatních vběhla do tunelu za ním, ale u vchodu se zastavili připraveni k případnému boji, kdyby se ukázalo, že je některá z hlídkujících skupin zahlédla.

Kirk se Spockem venku opřeli bezvládní stráže o stěnu, aby to vypadalo, že jenom sedí a kapitán se přidal k ostatním. Asi půl minuty potom napjatě čekali, než kopiníkům první důstojník upraví paměť. Byly to pro ně hrozné okamžiky, naštěstí se ale nezdálo, že blesk někdo viděl.

Pan Spock se k nim rychle přidal a uprchlíci se okamžitě vydali do tunelu. Tentokrát se ani jeden z nich neotočil, aby se naposledy podíval na Zig-Mu-Din. Museli spěchat. Do západu zdejšího slunce nezbývalo už ani půl hodiny.

kapitola 8.
NA ŽIVOT A NA SMRT: ZÁVOD S ČASEM

17. 5. 2269, hvězdné datum 1844,1. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel Scott. Je 17. května, 6 hodin a 54 minuty večer. Od našeho náhlého a poněkud záhadného rozhovoru s poručíkem z lodi Orleáns uběhl skoro den a my tady všichni netrpělivě čekáme na půlnoc, kdy se ukáže, jestli se našemu výsadku podařilo uniknout ze zajetí obyvatel XX12. O naší situaci jsme také podali hlášení Velitelství Hvězdné flotily. Jinak na palubě všechno běží tak, jak má.

Pan Scott ukončil zaznamenávání do deníku a rozhlédl se po můstku. Přál si, aby měl noční službu místo denní. Chtěl tady být o půlnoci, aby byl u toho, až se kapitán se svou skupinou konečně ozve. Pokud jim to vyjde.

Tohle si přála snad celá posádka lodi. A většina z těch, kteří měli mít volno, si také plánovala, že do půlnoci spát nepůjdou.

Ale hlavní velitel jim to překazil, když si po sedmé hodině zapnul rozhlas:

„Hovoří důstojník Aaron. Jak všichni víme, dneska o půlnoci se má ukázat, jestli se naše výprava vrátí nebo ne. Přesto bude dnes večer a v noci všechno probíhat tak jako každý obyčejný den. Chápu, že to většině z vás asi překazí plány, ale jestli se jim podaří uniknout ze zajetí a dostanou se na Enterprise, bude kapitán nejradši, když uvidí, že je na lodi všechno tak, jako když odcházel. Tohle rozhodnutí samozřejmě neplatí na blízké příbuzné výsadku. Aaron končí.“

Tímto rozkazem velitel mezi posádkou způsobil pochopitelně rozhořčení. Ale přestože se mu museli podřídit, většina z nich hodlala spánek jenom předstírat.

„Tak vidíš,“ obrátila se sestra Chapelová na Kristin, když reproduktory zmlkly. „Jsi tady z těch blízkých příbuzných asi jediná.“ Obě dvě seděly právě v jídelně a večeřely.

„Hm, asi.“ Kristin se dloubala v jídle, ale nejedla. „Ty půjdeš spát?“

„Blázníš? Myslíš, že bych usnula? Vezmu si noční službu a Ricka pošlu, ať si jde lehnout… Máš strach?“ dodala po chvíli.

Kristin pokrčila rameny: „Ne. Oni se vrátí… Asi půjdu, Christino,“ řekla najednou. „Stejně nemám chuť k jídlu.“ Vstala a zamířila ke dveřím. Ne, opravdu se nebála. Ale raději nechtěla myslet na to, že by se její muž nevrátil.

O kus dál stála slečna Waluszová ve své kajutě a vzteky skřípala zuby. Teď konečně pochopila, proč ji Olby zbavil dnešní služby. Ovšemže v tom nebyla žádná jeho dobrá vůle, kadetka ostatně pochybovala o tom, jestli nějakou vůbec má. Jediné, co chtěl, bylo odříznout ji od možnosti ponocování. Tu službu totiž měla mít právě až do půlnoci. Ale ona prostě musí vědět, jestli se kapitán a ostatní vrátí. Ale naštěstí, hořce se pro sebe usmála, díky nervozitě stejně neusne.

Jenom jí vrtalo hlavou, jak se Olby dozvěděl, že velitel Aaron vydá takový rozkaz. Byla naštvaná na oba dva skoro stejně. Ale nebude tu navždycky, aby ji Olby mohl otravovat. O tom byla rozhodnutá už delší dobu.

. . .

Mezitím uprchlická výprava pod povrchem planety pokračovala v zoufalé cestě. Bylo už po sedmé hodině večer a oni se pořád ještě nedostali z obydlených částí okolo Zig-Mu-Dinu. Do západu slunce už ale zbývalo ani ne čtvrt hodiny a podle původního plánu měli odtud být v téhle době už téměř venku.

Přesto nikdo z nich nepomyslel na to, aby to vzdali. Věděli, že jestli budou mít velké štěstí, ještě to můžou dokázat. Jakmile se dostanou z těchto obydlených prostorů, ocitnou se v tunelech, kam chodí jenom občas nějaká strážná skupina kopiníků. Tam už to bude docela dobré. Většina lidí se ale raději snažila nemyslet na to, že pokud se tam do té čtvrt hodiny nedostanou, budou s největší pravděpodobností ztraceni.

Spěchali, jak nejvíc to šlo. Dokonce se ani nezdržovali s předáváním dítěte, takže to pořád zůstávalo v McCoyově péči. Když měli cestu volnou, co nejtišeji utíkali, ale co chvíli se museli zastavovat a Nessynd sluchem kontrolovala, jestli je někdo nepronásleduje nebo jestli se neblíží k nějakému dalšímu oddílu kopiníků.

To se teď stávalo docela často. Někdy výprava mohla uhnout a schovat se v jednom z cāvijských obydlí, často se ale také stávalo, že se s kopiníky museli setkat tváří v tvář a v boji s nimi využít překvapení a Nessyndiných cāvianských schopností. Zatím své nepřipravené a často zaskočené protivníky naštěstí vždycky přemohli a, s čímž byl Kirk obzvlášť spokojený, ani jedna strana nepřišla o žádný život. Omráčené hlídače vždycky odnesli do nejbližší chýše, aby další kolemjdoucí hned nepoznali, co se tady dělo.

Všichni lidé ale byli nervózní a možná měli i strach. Strach z toho, že se jim nakonec přece jenom nepodaří utéct a že padnou do rukou La-Tsunovým katům. Zvlášť pro pana Wallterse byla celá tahle cesta noční můra. Kupodivu pan Spock nebyl jediný, kdo byl v této situaci úplně klidný: Nessynd, přestože byla Cāvianka, ukázala, že má podivuhodně vyrovnanou povahu.

Ale minuty ubíhaly a někteří při neustálém kontrolování času začali ztrácet naději. Ve vzduchu viselo zoufalé napětí. Nijak to nevypadalo, že se blíží ke konci obydlené části podzemí, a protože nikdo raději nemluvil, cítili všichni lidé, kromě pana Morethyho, který přesně věděl, kde jsou, dost nepříjemnou nejistotu.

Najednou, do západu slunce už zbývalo jenom posledních pár minut, se jejich průvodkyně před křižovatkou třech chodeb zastavila a začala sotva slyšitelně šeptat: „Teď odbočíme doprava. Tam slyším pět strážných. Musíme se s nimi utkat, hlídají průchod do západních tunelů. Ještě máme naději. Jdeme!“ Nessynd nemohla říct nic, co by lidi víc potěšilo. Západní tunely, odlehlá místa, kudy sem byli přivlečeni!

Nessynd sice řekla, že jdou, ale hned se ještě nepohnuli. Žena sklonila hlavu, přivřela oči a spojila prsty na rukou. Přestože tyhle pohyby byly pro všechny členy výpravy z Enterprise už dobře známé, znovu fascinovaně sledovali způsob, jakým se Cāviané chystají k boji. Bylo téměř neuvěřitelné, jak prostým soustředěním dokážou stáhnout veškerou elektrickou energii, kterou jejich tělo vyrábí, do prstů na rukou a potom ji vymrštit v podobě blesku na svého nepřítele. Pana Spocka na tom ale, po té, co se spojil s myslí tolika Cāvianů, nejvíce udivovala ta jejich schopnost soustředění se.

Po chvíli Nessynd vytvořila tu probíjející namodralou kouli, kterou už udržovala, jak se zdálo, jen svýma rukama, a vběhla do pravé uličky vstříc překvapeným strážcům na jejím konci. Ostatní, kromě McCoye, který hlídal dítě, a Spocka, který díky svému přece jenom trochu bystřejšímu sluchu zůstal s ním, vyběhli za ní. Teď bylo třeba jednat rychle, než po útočnících někdo z překvapených hlídačů mrští své smrtonosné kopí. Na vytváření výboje totiž i ten nejzkušenější Cāvian potřeboval trochu času.

Po pár krocích tedy Nessynd prudce vyskočila a ozvalo se prásknutí, když po strážcích šlehla namodralý blesk. Její průvodci v tomhle okamžiku, jak se předem domluvili, padli k zemi. Právě včas, aby nad nimi neškodně přeletěla dvě nepřátelská kopí. Nessynd se jim obratně vyhnula svým výskokem. Měkce dopadla na zem, tasila dýku a rozběhla se ke svým obětem. Její blesk totiž omráčil jen tři z nich. Viděla, jak jejich žilky jakoby vybouchly světlem, když je její paprsek zasáhl. Po dvou krocích zbraní mrštila dopředu. Téměř ve stejném okamžiku, kdy dýka zasáhla svůj cíl a jeden muž bezhlesně padl, se stejně tiše sesunul i ten druhý z těch dvou. Nessynd se ale chvíli před tím ohlédla a zjistila, že to zaútočil pan Karajevič, který se mezitím spolu se Suluem stačil zdvihnout ze země. Vtom svým bystrým sluchem zaslechla svistot další dýky a jen tak tak před ní stačila uskočit.

Nepřáteli vržená zbraň si ale vybrala jiný cíl. Nessynd viděla, jak pan Sulu padá pod zásahem k zemi, ale teď se o to nestarala. Běžela se podívat na poražené.

Kupodivu ani jeden z nich nebyl mrtev a ten, kterého zneškodnil pan Karajevič, byl dokonce ještě při vědomí. Nessynd ho nelítostně omráčila ranou do hlavy. Oběma krvácejícím vytáhla z těl zbraně a rány jim zaškrtila, aby tady po nich nezůstaly moc velké stopy.

Ostatní čtyři uprchlíci se mezitím starostlivě skláněli nad Suluem, který ležel ztuhle na zemi, jak přemáhal bolest.

„Zasáhlo ho to jenom do ruky,“ řekl úlevně Kirk. „Přiveďte někdo Kostru!“

Karajevič odběhl a o pár vteřin později se vrátil spolu s doktorem, který začal okamžitě rozbalovat svoji lékárničku. „Běžte,“ pobízel je přitom. „Jděte pomoct Nessynd odklidit ty grázly. Tady nejste k ničemu. Hodí se mi jenom jeden z vás, Walltersi, podržte tohle, vy stejně s tou rukou nemůžete nic nosit…“ mluvil rozčileně McCoy. Ale měl pravdu a tak se zbylí tři muži zvedli a spěchali pomoct Nessynd. Sulua nechali v doktorově a Walltersově péči stejně jako dítě.

Společně odtahovali a odnášeli jednoho kopiníka za druhým do nejbližší chýše. Vybral ji pan Spock, který tam před chvílí také odnesl i obě dvě kopí. Teď zůstal uvnitř a omráčeným Cāvianům měnil vzpomínky.

Kirk se při práci na chvíli zamyslel nad tím, co asi ti chudáci obyvatelé řeknou, až se vrátí domů a najdou tam pět omráčených strážníků. V duchu se nad tou představou usmál.

Když to bylo hotovo, rychle se vrátili k McCoyově skupince a obestoupili ji. Pan Sulu pořád ležel na zemi a levou ruku měl pod ramenem silně obvázanou.

„Je to dobré,“ uklidnil je doktor. „Dýka mu prořízla ruku skrz na skrz, ale nezasáhla žádnou tepnu ani žílu. Jak se cítíte, pane Sulu?“

„Jde to,“ procedil. „Vypadá to, že ta vaše injekce funguje.“

„Dal jsem mu něco na bolest,“ vysvětlil McCoy a společně s panem Karajevičem zraněného poručíka posadili. A když se ujistili, že se mu nemotá hlava, pomohli mu vstát a McCoy mu zraněnou ruku pevně přivázal k tělu šátkem a tím ji také znehybnil.

„Dobrý? Není vám špatně nebo na omdlení?“ ptal se ho doktor.

„Ne, dobrý,“ ujistil ho pan Sulu, který se opíral o Karajeviče. „Můžu jít.“

„Dobře. A nesnažte se s tou rukou hýbat,“ napomenul ho McCoy. „Hned, jak se dostaneme na loď, půjdete se mnou do nemocnice.“

„Tak to abychom vyrazili,“ řekla Nessynd, která už zase chovala své dítě, „slunce už zapadlo.“

Výprava se co nejrychleji vydala na cestu. Se zraněným panem Suluem sice nemohli běžet, ale všichni kromě Nessynd se střídali v jeho podpírání a tak i přesto postupovali docela rychle. Kapitán jenom doufal, že se ten jejich útěk provalí nejdřív za dvě hodiny. Ale teď, když už byli v Západních tunelech, se všichni cítili trochu bezpečněji a ti, kdo ji ztratili, dostali zase naději na záchranu. Věděli, že měli štěstí. I optimistická Nessynd se zmínila, že si nikdy nemyslela, že by se mohli přes obydlenou část podzemí okolo Zig-Mu-Dinu dostat za půl hodiny.

Ale jakmile z ní vyšli a dostali se do neobydlených křivolakých tunelů, připadalo jim skoro, jako by tu byli sami. Zastavovali se už jenom každých asi sto metrů, ale ani jejich průvodkyně neslyšela žádné nebezpečí.

Putovali bez potíží dál a dál rychlým krokem a většině lidí, kteří tudy šli poprvé, se občas začínalo zdát, že se pohybují v kruhu. Všichni tyhle tunely a jeskyně už dávno ze srdce nenáviděli. Ale pan Spock si tu a tam vzpomínal, že tudy cestou do Zig-Mu-Dinu také procházeli. Nessynd je nejspíš vedla stejnou cestou.

Z toho ale, že šli neustále potichu a zlověstně tichými a prázdnými chodbami, všem lidem začaly pozvolna brnět nervy. Jenom Kirk a Karajevič byli pořád skoro tak klidní, jako Spock s Nessynd. A spěchali dál a dál. Věděli, že už se všichni obyvatelé Zig-Mu-Dinu začínají probouzet a možná se už vrací do svých podzemních domovů. V duchu nadávali na Suluovo zranění; chtěli už být odtud co nejdřív pryč.

. . .

Na Enterprise, přestože byla o desítky kilometrů výš, panovala nálada ne nepodobná zoufalému u stresu s trochou strachu, jaký pociťovala ve větší nebo menší míře nejméně polovina uprchlíků. Hodiny ukazovaly skoro půl deváté a někteří členové posádky se ještě na poslední chvíli snažili zajistit si někde noční službu. Takový zájem o práci Enterprise nezažívala často, ale naneštěstí měli tito lidé většinou smůlu.

Jedněmi z těch, kterým se to ale podařilo, byli i Scotty s Čechovem. Pan Scott měl ale tu výhodu, že byl také vedoucím strojovny a tak mohl jednoduše vystřídat jednoho člena obsluhy samotného transportéru.

Pan Čechov, jako pouhý navigátor, byl rád, že ho přijali v kuchyni na pomáhání s nádobím. Dnešní půlnoc nechtěl zaspat ze zvědavosti, ale hlavně to bylo kvůli panu Suluovi, který byl, i přes skoro desetiletý věkový rozdíl, jeho přítel. A Pavel Čechov se chtěl co nejdřív dozvědět, jestli se vrátí nebo ne. Upřímně si přál, aby se vrátili všichni.

Christina Chapelová byla mezitím v kajutě Karajevičových a pila společně se svojí přítelkyní kávu. Přestože chtěla mít noční službu, nebyla v nemocnici. Tu teď hlídal Uliriko Usaffi, který si také velice přál dneska nejít brzy spát, a sestra neměla to srdce, aby to tomuhle usměvavému mladíkovi přikazovala. Dohodli se tedy, že se vystřídají v jednu hodinu.

. . .

Mezitím výprava pokračovala dál a dál podzemím Cāviosu. Už přes dvě hodiny spěchali rozlehlými Západními tunely. Za celou tu dobu nepotkali ani jednu strážnou skupinu a chodba, kterou šli, víc stoupala, než klesala, takže to vypadalo docela slibně. Jenom by si přáli vědět, jestli už La-Tsun vydal rozkaz je pronásledovat. Tahle myšlenka je hnala pořád dál, stále stejnou rychlostí, bez odpočinku.

Nessynd šla pořád v čele skupiny, cestu znala nazpaměť stejně jako všechny oblasti do vzdálenosti pěti dnů pochodu od Zig-Mu-Dinu. Neustále ale napínala uši, aby včas zachytila jakýkoliv zneklidňující zvuk V rukou nesla svou půlroční dceru zabalenou do látky. Neměla ji už přivázanou u těla, aby ji mohla v případě nutnosti předat někomu jinému a připravit se k boji. Dítě vypadalo skoro jako, že spí, ale ve skutečnosti bylo pořád v mdlobách.

Za Nessynd šli Kirk s Walltersem. Kapitán proto, aby jí mohl v případě nečekaného střetu s nějakými kopiníky ihned pomoci v boji. Wallters měl v takovém případě převzít odpovědnost za dítě. Kvůli jeho vymknutému zápěstí ho chtěl kapitán šetřit.

Za nimi se vlekl Sulu a při chůzi se opíral o Karajeviče. Cítil, jak ta injekce proti bolesti pomalu přestává účinkovat, ale zaťal zuby a nic neříkal; nechtěl, aby se kvůli němu muselo zastavovat.

Potom šek McCoy, Spock a pan Morethy.

„Jak daleko to ještě je?“ zeptal se vepředu Kirk tichým šepotem Nessynd.

„Ještě nejsme ani v půlce cesty Západními tunely,“ odpověděla mu stejně tiše. Tahle zpráva se rychle rozšířila ke všem členům výpravy, kteří ji přijali většinou s nechutí a trochou strachu. Kdyby alespoň věděli, jestli je někdo nepronásleduje! Byla to strašná nejistota.

Ale co mohli dělat? Tiše a rychlým krokem pokračovali dál. Samozřejmě se pořád po docela pravidelných úsecích zastavovali a zaposlouchávali se do ticha kolem.

Bylo už před desátou hodinou večer, když se ukázalo, že se tahle zdržení skutečně vyplatí. Nessynd zaslechla kroky nějaké další skupiny, která se k nim blížila. Rychle se schovali za nejbližší roh a tiše čekali, než sem kopiníci přijdou. Bylo jich sedm, ale po krátkém boji přesto zvítězili prchající. Trochu horší bylo, že neměli své bezvládné oběti kam schovat. V Západních tunelech nebylo moc odboček a už vůbec ne jeskyní. Museli je prostě posadit, opřít o stěnu a doufat, že tudy moc brzy nikdo nepůjde.

Pan Spock všem kopiníkům ještě upravil vzpomínky a celá skupina se znovu vydala na cestu.

. . .

Nahoře na Enterprise se ruch už zatím uklidňoval. Bylo deset hodin večer a většina posádky, která měla v noci volno, už byla ve svých kajutách, stejně jako v každý jiný den. Ani sestra Chapelová nebyla výjimkou. Seděla v křesle u stolku a snažila se číst si knihu. Moc jí to ale nešlo; od té doby, co se před čtvrt hodinou rozloučila s Kristin, se nemohla na nic soustředit.

Kristin Karajevičová také seděla v křesle ve své kajutě. Dívala se před sebe, ale jakoby do prázdna; snažila se na nic nemyslet. Také byla velmi nervózní.

Zato pan Čechov skoro neměl na přemýšlení čas. Běhal sem a tam po kuchyni a uklízel umyté a usušené nádobí na svá místa. A pomalu začal uvažovat, jestli to byl dobrý nápad sem chodit. Každopádně, domluvil se jenom na půl noci. Musí se taky vyspat.

. . .

Výprava v podzemí Cāviosu zatím chvátala temnými chodbami. Její členové se čím dál tím častěji dívali, kolik je hodin a jejich nervozita se stupňovala. Od té doby, kdy se utkali s tou první strážnou skupinou, kterou v těchto místech potkali, už uběhly téměř dvě hodiny. Bylo pár minut po půl dvanácté.

Za tu dobu se střetli s ještě jedním oddílem kopiníků, ale těch bylo jenom pět a uprchlíci je rychle zneškodnili. Kirk, který šel teď zase u Nessynd, na chvíli pomyslel na to, co kdyby potkali tu skupinu, která je více než před dvěma dny zajala a unesla. Při představě, že by jim to omráčení oplatili, se trochu pousmál. Jenom trochu, protože v těchto strašných chvílích nabylo do smíchu nikomu z nich.

Jak daleko je ještě východ? Už brzy bude půlnoc, musí to už být blízko, přemýšleli. Nikdo se ale neodvážil se zeptat. Lidé se báli cokoliv zašeptat, aby se náhodou neprozradili a nepřivolali sem další kopiníky. Všichni ale upřímně doufali, že jsou teď v těchto chodbách sami široko daleko. Východ už přece musel být docela blízko. A východ z těchto ponurých tunelů znamenal svobodu a život!

Pánové Wallters a Karajevič si nikdy moc nemysleli, že jednou budou zažívat tu hroznou směsici strachu, nervozity, nedočkavosti a naděje, kterou zažívají všichni uprchlíci. A docela by se bez této zkušenosti obešli.

Jenom pan Sulu se netrápil žádnými takovými úvahami. Propíchnutá ruka ho teď už bolela tak moc, že skoro nedokázal myslet na nic jiného. Ovšem, říkal si, pokud se teď zastaví, aby mu doktor mohl píchnout další injekci, může je to všechny stát život. A lepší vydržet bolest, než o něj přijít. Takže nic neříkal a nutil se pokračovat v chůzi.

Krok po kroku, metr po metru, cesta přece jenom ubíhala. Všichni stále starostlivěji a nervózněji kontrolovali čas, který, jak se jim zdálo, letěl mnohem rychleji, než by měl. Bylo třičtvrtě na dvanáct, půlnoc… Ale černé stěny tunelů kolem nich jako by se vůbec neměnily.

Všichni, i když lidé si tohle téma většinou zakazovali, mysleli na Enterprise. Určitě je tam už čekají. Určitě si dělají starosti.

Pan Karajevič myslel na svoji manželku. Co asi dělá? Jistě má o něj strach. Ale on ji neopustí. Pevně věřil, že se setkají.

Už bylo čtvrt na jednu, potom půl jedné, ale tunel se jim zdál pořád stejně nekonečný. Mlčky pokračovali v cestě a stále se každý sám sebe ptal, jak daleko jsou ještě od východu. Atmosféra v chodbách byla pro lidi už téměř nesnesitelná. Ano, za celou dobu, kdy procházeli Západními tunely, potkali jenom dvě strážné skupiny, takže postupovali docela rychle. Ale ani Nessynd s panem Morethym nevěděli, jestli se pohybují dostatečně rychle, aby unikli svým pronásledovatelům. Všichni tušili, že už je někdo nepochybně honí. Ale jaký můžou mít náskok? Hodinu? Půl hodiny?

Najednou se tunel, kterým šli, před nimi rozšířil na malou jeskyňku, do které ústily tři další tunely. Výprava se zastavila, aby se Kirk s Karajevičem vystřídali při podpírání Sulua.

„Počkat,“ zašeptal najednou pan Wallters. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy někdo z nich promluvil. „Není tohle…“

„Jasně,“ přerušil ho rozčileně McCoy. „Tohle je přece ta jeskyně, kde na nás přišel ten s fialovými vlasy a ta jeho banda!“ I všichni ostatní se kolem sebe pořádně rozhlédli a pochopili, že má doktor pravdu. Obličeje všech lidí se rozzářily. To přece znamená, že…

„Tak tady to bylo?“ zašeptal pan Morethy. „Pojďme! Východ už je blízko,“ pobídl je. Radost, kterou lidé náhle dostali, byla ohromná. Kdyby pan Sulu nebyl zraněný, rozběhli by se ven co nejrychleji.

Svižně zabočili do chodby vpravo; radost a touha je hnala snad ještě víc než strach z nepřátel. Kapitán spolu s doktorem a Walltersem se brzy dostali do vedení. Ještě pár metrů a…

Konečně se chodba stočila, přestala stoupat a uviděli temnou skvrnu označující konec tunelu. Na povrchu Cāviosu byla hluboká noc.

„Dokázali jsme to, Jime!“ vydechl McCoy a už se nedokázal ovládnout. Spolu s Kirkem a Walltersem se rozběhl dopředu. Ostatní je poněkud pomaleji následovali. Všichni, až na pana Spocka, měli ale tak velkou radost, že se jim skoro chtělo brečet.

Vždyť to bylo skoro nemožné, že by se jim podařilo uprchnout.

Ale ani jednoho z nich nenapadlo, že to Bůh odpověděl důstojníku Aaronovi na jeho modlitby. Ani kapitán Kirk si nemyslel, že měli víc než štěstí.

kapitola 9.
NÁVRAT

18. 5. 2269, hvězdné datum 1844,2. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel Aaron. Je už po půl jedné v noci a my všichni čekáme, jestli se nám ozve náš kapitán. Jestli ano, jsou zachráněni a my je okamžitě transportujeme na palubu. Jestli ne… tak už po nich nemáme dál pátrat.

Byl to velice krátký záznam, ale pan Aaron se k ničemu delšímu nechystal. Byl nervózní stejně jako všichni ostatní na lodi (spalo jich opravdu jen velice málo). Oni se ozvou, říkal si, a i když dobře věděl, že to tak být vůbec nemusí, věřil svému Bohu.

Seděl v kapitánském křesle na můstku, měl totiž zrovna službu. Vedle něj stál velitel William. Na můstku byli ještě dva další členové noční směny a ti většinou nervózně přecházeli sem a tam.

Ticho tady teď bylo velice tíživé a napjaté.

. . .

Přesně v těchto okamžicích vyběhli Kirk, McCoy a Wallters ven z tunelu, do cāvijské noci. Nikdy by si nemysleli, jak je potěší pohled na černé skály všude kolem a na temně fialovou oblohu. Dokonce ani v noci tady obloha totiž nebyla stejná jako na Zemi, tedy černá. Kvůli oblakům žíraviny si nechávala svojí zvláštní barvu.

„Jsme venku!“ řekl nadšeně Wallters a plácnul si s McCoyem.

„Nikdy jsem si opravdově nemyslel, že se nám to podaří,“ řekl na to doktor.

„Nepodařilo by se nám to,“ opáčil kapitán. „Nebýt Nessynd.“ Ta zrovna vycházela spolu s ostatními ven z tunelu. „Pusté pláně,“ pronesla téměř dojatě.

Kirk k ní přešel: „Musíme ti poděkovat, Nessynd,“ položil jí ruku na rameno. „Bez tebe bychom se odtamtud nikdy nedostali.“

„Dělala jsem to kvůli Tobiashovi.“

„Ach, Nessynd,“ přiskočil k ní pan Morethy a objal ji. „Zasloužíš si lepšího muže, než jsem já.“

Během této rozmluvy se Spock i Karajevič přidali k ostatním. Pan Wallters, který měl ze všech asi největší radost, Karajeviče poplácal po zádech:

„Tak vidíš, Tibore, jsme venku!“

„Já jsem tomu věřil vždycky.“

Z radování se je vyrušila dutá rána. Pan Sulu, který od té chvíle, co ho Karajevič pustil, stál vedle vchodu do podzemí a opíral se o skálu, teď ležel nehybně na zemi.

Všichni se kolem něho hned seběhli. „Omdlel,“ řekl McCoy, který se už přehraboval ve své lékárničce. „Měl jsem tušit, že ty analgetika, co jsem mu píchnul, nebudou účinkovat tak dlouho. Omdlel asi bolestí. A vyčerpáním. Přece jenom ztratil trochu krve.“

Než si doktor připravil další injekci, Kirk se Spockem Sulua pohodlněji položili na zem. McCoy mu píchl injekci, nadzvedl nohy a po chvíli poručík skutečně přišel k vědomí.

Přestože by se všichni nejradši transportovali na Enterprise co nejdříve, a zůstávat tady by bylo velice riskantní, museli ještě několik minut počkat, než toho pan Sulu bude vůbec schopný.

„A co já?“ zeptala se rozpačitě Nessynd hned, jak se rozruch kolem něho trochu uklidnil.

„Ty?“ podíval se na ní kapitán. Během cesty na její osud téměř zapomněl. „Jak je to odtud po povrchu daleko k místu, kde spáváte? Očekávám, že tam se chceš dostat.“

„To ano, ale pod nebem jsem nikdy nechodila. Nevím ani, kudy by se tam šlo.“

Kapitán se na chvíli zamyslel. „Nessynd,“ řekl najednou. „Myslím, že jsi jednou říkala, že bys chtěla jít s panem Morethym. Znamená to, že bys také ráda viděla hvězdnou loď?“

„Ano.“

„Zasloužíš si, abychom ti to přání splnili. Chtěla by ses jít podívat na Enterprise?“

„Vážně?“ Nessynd se rozzářila. „Jasně, že jo! Ale do svítání se musím vrátit,“ dodala zklamaně.

„Tak to budeš mít asi čtyři hodiny,“ povzbudil ji Kirk.

Bylo vidět, že se jí tenhle plán líbí, i když kdykoliv pomyslela na to, že se bude vracet a všechno to zapomene, znovu se zamračila. Ani tohle dítě tu nezůstane, aby jí Tobiashe připomínalo. Ale sama chtěla, aby odletělo se svým otcem.

„Tak jak vám je, Sulu?“ zeptal se McCoy asi o deset minut později svého pacienta, který teď seděl opřený o skálu.

„Už neomdlím,“ ujistil ho. „Ale mám hlad a žízeň a jsem strašně unavený.“ Takhle se cítili všichni, ale uvědomili si to až teď, když to Sulu řekl. Celý den mysleli jenom na to, jak se dostat z podzemí.

Pan Morethy se starostlivě díval na bezvládné dítě v Nessyndiných rukou. „Pane Spocku,“ obrátil se na prvního důstojníka. „Kdy se probere naše dcera?“

„Už každou chvíli,“ uklidnil ho Spock.

Karajevič s McCoyem mezitím pomohli Suluovi vstát a celá skupina nedočkavě popošla na otevřené prostranství u říčky pár metrů od vstupu do tunelu.

„Teď se nehýbej, Nessynd,“ poradil jí pan Spock, zatímco kapitán vytahoval vysílačku. „Za chvíli nás transportují.“ Cāvianka nervózně přikývla a podívala se na svého muže, který stál kus od ní. Povzbudivě se na ni usmál.

„Kirk volá Enterprise!“ kapitán trhnutím vysílačku otevřel. Všichni na chvíli zatajili dech. Na tuhle chvíli mysleli už tak dlouho!

„Enterprise,“ ozval se po vteřině Aaronův vzrušený hlas. „Máme vás transportovat, pane?“

„Ano, Aarone. Nás všech devět. Osm dospělých a jedno dítě.“

„Rozkaz, pane.“ A v duchu dodal: Děkuji, Bože.

„Pana Sulua a McCoye vezměte jako první. Kirk končí.“ Kapitán zaklapl vysílačku.

„Budou nás muset rozdělit,“ vysvětloval Morethymu a Nessynd. „Enterprise má jenom šest transportérů.

Netrvalo ani čtvrt minuty a McCoy, Sulu, Spock a Karajevič byli zahaleni do nazlátlého oparu a během dalších pár vteřin ostatním zmizeli z očí. Byli transportováni.

Jakmile se ocitli v transportní místnosti, McCoy se Spockem se vrhli k panu Suluovi a více ho vynesli, než vyvedli z transportéru. Přenos mu rozhodně neprospěl. Karajevič se rozhlédl kolem. Za transportním pultem stáli pan Scott ještě spolu s nějakým dalším, pro něj neznámým mužem. Z druhé strany vedle Scottyho ale stála světlovlasá žena, kterou poznal okamžitě.

Ti dva se rozběhli k sobě a padli si kolem krku. Paní Karajevičová se po dlouhé době zase smála.

Hned, jak se transportér uvolnil, pan Scott znovu pohnul pákou pro přidávání energie a v přístroji se začali zhmotňovat i ostatní.

Pan Spock si nevšímal toho, jak se lidé radostně vítali. Hned, jak Sulua s doktorem posadili, přešel ke komunikačnímu přístroji a vyťukal potřebný kód. „Nemocnice? Pošlete sem lehátko. Máme zraněného. Spock končí.“

Touhle strohou zprávou se sestra Chapelová, která už od půlnoci dělala Ussafimu v nemocnici společnost, dozvěděla o návratu výpravy.

Pana Sulua přesun na loď skutečně hodně vyčerpal a teď hrozilo, že zase omdlí. Přesto vypadal šťastně.

„Ta dýka, která mě trefila,“ šeptal. „Ta zůstala tam?“

„Ne,“ odpověděl mu Spock. „Vzal jsem ji s sebou. Říkal jsem si, že vás možná bude zajímat.“

„To je dobře,“ pan Sulu se bledě usmál.

Po pár vteřinách už ale v transportéru stály poslední čtyři osoby a Kristin, Scotty i ten druhý muž, pan Nicholson, při pohledu na ně na chvíli ztuhli překvapením. Kapitána a Wallterse samozřejmě poznávali, ale ti druzí dva… Mysleli si, že to budou trosečníci z Orleánsu. Jeden z nich by skutečně mohl být člověk, ale ta druhá osoba – ta určitě ne.

Pan Morethy jejich překvapení zpozoroval a rozpačitě se podíval na své modré kalhoty s pásem přes rameno – poslední výkřik cāvianské módy. Potom se otočil k Nesssynd, které všude na těle jiskřily namodralé žilky a její modré vlasy nedokázaly skrývat dlouhé uši. Ta se kolem sebe rozhlížela se stejně překvapeným výrazem, s jakým se ti tři dívali na ni.

„Scotty!“ kapitán vyšel z transportéru a stiskl si s ním ruku. „Rád tě vidím.“

„Já vás taky, kapitáne,“ řekl anglicky pan Scott, který byl zmatený tím, že kapitán začal mluvit hvězdným jazykem.

„Musíme mluvit univerzální řečí,“ řekl mu Kirk tiše. „Náš host neumí anglicky.“

„Jasně,“ přikývl pan Scott, i když vůbec nepochopil, o co tady vlastně jde. Jejich host? Nebyli to snad právě tyto bytosti, kdo zajal jejich výpravu? Kapitánovi a ostatním členům výsadku chvíli trvalo, než mu to vysvětlili. Mezitím sem dorazila sestra Chapelová se svým pomocníkem, naložili pana Sulua na lehátko a odvezli ho do nemocnice. Pana Wallterse vzal McCoy s sebou.

„Tak,“ otočil se kapitán konečně na pana Morethyho a Nessynd, která právě pozorovala, jak se její dcerka pomalu probírá z mdlob. „Přece jenom se nám podařilo splnit úkol, se kterým jsme sem letěli. Vítejte na palubě! Paní Karajevičová vám určitě ukáže volnou kajutu, kde se budete moci spolu s vaší dcerou ubytovat, pane Morethy. Do půl hodiny vás budu i s Nessynd očekávat na můstku.“

„Ano, pane!“ Pan Morethy byl očividně rád, že je zase na nějaké lodi. Nessynd po jeho boku se tvářila stále udiveně a se zájmem si všechno okolo sebe prohlížela.

„Tak pojďte,“ vyzvala je Kristin a spolu s panem Karajevičem je vyvedla na chodbu. Chvíli šli tiše, potom se ale dítě probralo docela a hlasitě zasténalo. Nessynd začala holčičku konejšit.

„To je vaše dítě?“ osmělila se po chvíli Kristin. Sama čekala miminko a všechny děti ji okouzlovaly.

„Ano,“ odpověděla Nessynd a překvapila ji svým tvrdým hlasem.

„Je rozkošné. Ehm, můžu se zeptat, je to holčička nebo chlapeček?“ Už s hovorem vstoupili do turbovýtahu, kde se rozdělili. Kristin s panem Morethym a s Nessynd vystoupili na šesté palubě a pan Karajevič pokračoval až na osmou, kde bydleli oni.

„Přijdu za tebou co nejdřív,“ Kristin ho políbila na rozloučenou. Nessynd je s povzdechem sledovala. Lidská láska byla sice jiná než cāvianská, přesto si přála, aby ji měl Tobiash také takhle rád.

Kristin je zavedla do útulné kajuty. Byl tu malý stolek s lavicí a dvěma židlemi, dvě skříně, květina velká jako malý stromek a vzadu postel hned vedle dveří do koupelny. Na stolku stál komunikační přístroj a vedle něj byl ve zdi zabudovaný další počítač.

„Naneštěstí tady pro vaše dítě není zatím postýlka,“ řekla Kristin trochu omluvně. „Ale v nemocnici se nějaká určitě najde.“ Když panu Morethymu vysvětlila i všechno ostatní, vyšla ven, aby se mohl převléknout. Nessynd ji následovala.

„Ty jsi tady jenom na návštěvě, Nessynd?“ zeptala se jí Kristin.

„Ano. Tobiash sice říká, že bych byla mezi lidmi nešťastná, ale já bych tady zůstala ráda. Nechci strávit celý svůj život na Cāviosu.“

„Cāviosu?“

„Tahle planeta přece.“

„Aha. Tak proč se tam vracíš?“

„Jsem dcera La-Tsuna. Musím se vrátit, Kristin. Musím se stát La-Nessynd. Nechci, aby všichni Cāviané ze Zig-Mu-Dinu a Zainu po mém otci poslouchali někoho z mých bratrů a sester. To by se život u nás nikdy nezměnil.“ Kristin přikývla, přestože úplně nepochopila, o čem Nessynd mluví. Víc už ale říct nestihla, protože v tu chvíli se z reproduktorů nad nimi ozvalo klapnutí:

„Hovoří kapitán Kirk. Asi před čtvrthodinou jsem se spolu s ostatními členy naší výpravy a s posledním trosečníkem z lodi Orleáns, panem Tobiashem Morethym, transportoval na palubu. Na asi čtyři hodiny tady také máme hosta z planety. Skutečné jméno XX12 je Cāvios a je obydlena poněkud pro nás lidi zvláštním národem. Mají schopnost vytvářet silné elektrické výboje a tím vzniká to elektrické napětí na planetě.

Dozvěděl jsem se, že jste slyšeli, že Cāviané jsou nepřátelští a v naprosté většině je to také nejspíš pravda, ale co se týče naší návštěvy, ta tvoří jednu z mála výjimek. Kirk končí.“

Kapitán toto ohlásil hlavně proto, aby celá posádka věděla, že jsou na palubě, a také aby se ušetřil neustálého vysvětlování, co je Nessynd zač. Kvůli ní záměrně mluvil anglicky. Nessynd sice některá slovíčka znala, celkově jí to hlášení ale naštěstí nedávalo smysl a musela se na to zeptat Kristin.

Po chvíli se ale otevřely dveře do kajuty a pan Morethy vyšel ven oblečený do uniformy. Jeho žena si ho překvapeně prohlížela, vypadal jako někdo úplně jiný. Měl na sobě červené triko s dlouhým rukávem a na levé straně s velkým písmenem A, značkou Enterprise. Na nohou měl černé kalhoty a stejně legrační černé boty, jaké nosili všichni lidé.

Když Kristin viděla, že jsou připraveni, zavedla je na můstek, jak si přál kapitán. Cestou jim vysvětlovala, co kde na lodi je. Nessynd to tady všechno velice zajímalo. Od automatických dveří přes prosté zařízení kajuty až po jízdy turbovýtahem. Často si sice hvězdnou loď představovala, ale ve skutečnosti to na ní bylo všechno úplně jiné. Jediné, co jí na Enterprise trochu vadilo, bylo osvětlení. Stejně jako všichni ostatní Cāviané měla ráda přítmí. Jasné světlo ji totiž uspávalo.

Pojednou se otevřely dveře turbovýtahu, kterým cestovali, a trojice vstoupila na můstek. Celá jeho posádka se na ně otočila a začala si Nessynd trochu překvapeně prohlížet. Kromě Aaronovy skupiny tady byl i kapitán ještě spolu s nějakou ženou.

„Tak už jste tady,“ obrátil se Kirk na příchozí. „Děkuji, paní Karajevičová, můžete jít.“ Kristin se rozloučila a odešla. „Je skoro půl druhé,“ otočil se na Nessynd. „Bude ti stačit dostat se na Cāvios v pět hodin?“

„Myslím, že ano.“

„Tak to jsou skoro čtyři hodiny. Jestli nejsi moc unavená, můžeš si za tu dobu prohlédnout celou loď.“

„A co Tobiash?“

„No, já bych si tedy mnohem radši šel lehnout. Však víš,“ odpověděl jí on sám, „jsem člověk.“

„Jasně. Tak dobře. My Cāviané nepotřebujeme tolik spát. Ráda si prohlédnu Enterprise.“

„Dobře. Tak se seznam tady s Elisou Andersonovou,“ ukázal na ženu vedle sebe. „Souhlasila, že tě zavede, kam budeš chtít. Slečno Andersonová, to je Nessynd.“

Obě ženy se na sebe usmály, Nessynd se pohledem rozloučila se svým mužem a s dítětem v náručí následovala slečnu Andersonovou k velké obrazovce v přední části můstku.

„A my asi můžeme jít, co říkáte, pane Morethy.“ Pan Morethy přikývl a oba nastoupili do turbovýtahu. „Očekávám, že budete chtít dopravit na Zemi.“

„To bych byl moc rád.“

„Tohle všechno můžeme vyřešit, až budeme mít za sebou tu záležitost s Nessynd,“ Kirk si povzdechl. „Půjdete s námi, že?“

„Samozřejmě. Chudák, bude to muset všechno zapomenout. No, k tomu, chtěl jsem se vás zeptat, jestli bychom tady u Cāviosu nemohli ještě dva dny zůstat. Nechal jsem totiž Nessynd v jejím sídle vysílačku a spolu jsme jí napsali dopis o tom, co jsme se chystali udělat, aby se to dozvěděla až… až na to zapomene. Pak by se mohla se mnou spojit a já bych jí to všechno podrobně vysvětlil.“

Kapitán s tímto plánem souhlasil. Také mu bylo téhle odvážné Cāvianky líto.

V lodní nemocnici už byl mezitím docela klid. Vyčerpaný Sulu tady ležel jako jediný pacient. Ránu v paži měl pečlivě vydezinfikovanou a ovázanou, se sešíváním se ale doktor rozhodl počkat na ráno, aby byl na operaci vyspalý. Zatím svému pacientu píchl silnou injekci proti bolesti a pověřil pana Usaffiho, aby Suluovi pomohl trochu se najíst. Sám se mezitím staral o Walltersovo vykloubené zápěstí. Sestru poslal si lehnout; zvládl to tady i bez ní a chtěl ji mít u sebe, až bude panu Suluovi zašívat tu ruku.

Teď už byl ale i pan Wallters s novou sádrou pryč a McCoy naposledy zkontroloval svého druhého pacienta.

„Ricko,“ obrátil se na svého pomocníka, když byl se Suluovým stavem spokojený. „Zůstaneš tady s panem Suluem do rána, že jo?“

„Dobře. Stejně jsem měl mít správně noční službu.“

„Tak já jdu. Přijdu se sem v půl deváté podívat.“

„Ano, pane,“ přikývl Uliriko potěšeně. Nebylo to sice zdaleka poprvé, co měl mít noční službu, teď poprvé mu ale McCoy svěřil hlídání nějakého těžšího případu. To ovšem nebyl jediný důvod, proč byl šťastný. Největší radost měl z toho, že se výprava v pořádku vrátila a všichni jsou teď zase v bezpečí na lodi. To se asi ulevilo celé posádce.

Uliriko Usaffi měl stejně jako Felsenová i Waluszová za sebou mnoho simulovaných nácviků různých situací, kdy loď přišla o kapitána nebo byl i spolu s dalšími lidmi nezvěstný. To ale všichni věděli, že je to jenom simulace. Ve skutečnosti to bylo něco úplně jiného.

Obě další kadetky na Enterprise měly podobné pocity. Ani jedna z nich totiž, přestože neměly službu, nespala.

Kapitán mezitím zavedl pana Morethyho do jídelny, kde se krátce občerstvili. Všechny ostatní povinnosti Kirk odložil na den, takže se po jídle rozloučili a šli spát. Oba dva byli velmi unaveni, takže usnuli téměř okamžitě.

Bylo chvíli po druhé hodině, když se v lodní nemocnici otevřely dveře a dovnitř vstoupil pan Čechov. Z kuchyně se nakonec dostal až v jednu a od té doby všude hledal svého kamaráda. Nakonec mu v transportní místnosti řekli, že ho odvezli do nemocnice. Mohl si sice to hledání možná už dávno ulehčit, kdyby zašel na můstek, kde byl obyčejně o věcích přehled, nechtěl ale riskovat, že tam potká pana Aarona. Ten by mu nejspíš pěkně vynadal za to, že nešel spát.

„Je tady pan Sulu?“ zeptal se Usaffiho, který se hned přiběhl podívat, kdo to přišel.

„Jo, ale myslím, že už spí.“ Usaffi ho zavedl k jeho lůžku a přitom mu vysvětloval, co se panu Suluovi stalo.

„Takže zítra – teda vlastně dneska – nepůjde do práce?“ zeptal se nakonec zklamaně pan Čechov.

„Asi ne. A možná, že ani další dny. Nebude totiž s tou rukou moct hýbat. Ale na to se spíš zeptejte doktora.“

„Vy mi vykáte?“ podivil se Čechov. „Vždyť jsme skoro stejně staří. Já jsem Pavel. Z Ruska.“

„Já Uliriko, ale tady mi říkají prostě Ricko,“ usmál se. Chvíli si ještě povídali, ale brzy se rozloučili a pan Čechov šel spát. Přece jenom, nemohl si dovolit usnout ve dne při službě. Ale obával se, že ty čtyři hodiny spánku tomu stejně nebudou moci zabránit.

kapitola 10.
LOUČENÍ

18. 5. 2269, hvězdné datum 1844,2. Osobní deník Jamese T. Kirka:

Dneska kolem jedné hodiny v noci jsme se já, Spock, Sulu, Wallters, Karajevič a Kostra vrátili na palubu. Bylo to štěstí. Myslím, že na ten den a půl, kdy jsme všichni byli v zajetí obyvatel téhle planety, která se ve skutečnosti jmenuje Cāvios, nikdy z nás nezapomene. Kdybychom nenarazili na pana Tobiashe Morethyho, posledního trosečníka z Orleánsu, a na jeho cāvianskou ženu Nessynd, nikdy by se nám nepodařilo uprchnout. Na dnešek byly naplánovány kruté výslechy a do konce týdne bychom měli za sebou nejspíš i popravu. Při utíkání ze zajetí, které trvalo víc než šestnáct hodin, naštěstí nikdo z nás nepřišel o život, jenom Sulu byl zraněn a teď leží v lodní nemocnici.

Je mi líto Nessynd, je to jedna z nejodvážnějších žen, jaké jsem kdy poznal. Už proto, že se rozhodla vrátit se zpátky domů. Nebude to mít vůbec jednoduché, Spock navrhl, že jí upraví paměť, aby byla alespoň trochu v bezpečí. Její otec je vládce a nechal by ji popravit, kdyby zjistil, že nám pomáhala.

Teď je Nessynd na návštěvě na palubě Enterprise, ale asi za třičtvrtě hodiny ji půjdeme vyprovodit zpět na planetu. Její muž, pan Morethy, spolu s jejich malým dítětem potom odletí s námi na Zem.

Kirk ukončil zaznamenávání a zívl. Jako mnoho dalších, i on si vedl osobní deník. Do něj, na rozdíl od palubního kapitánského deníku, zaznamenával docela rád, protože to nebylo nic, co by si mohl prohlížet ještě někdo jiný. Kvůli tomu byly tyto záznamy obvykle delší a ne tolik objektivní jako v kapitánském deníku.

Bylo chvíli po čtvrté hodině ráno, takže na spánek neměl ani tři hodiny. Ale musel se postarat o dopravení Nessynd na planetu a o další nejdůležitější věci. Právě teď seděl ve své kajutě u stolu naproti počítači a pil silné kafe.

„Kirk a Spock!“ vyťukal do počítače kód na kajutu prvního důstojníka. Po chvilce se rozsvítila obrazovka, aby na sebe při hovoru viděli.

„Tady Spock. Mám už přijít do společenského sálu, kapitáne?“ Pan Spock si šel v noci lehnout téměř hned po té, co dorazili na Enterprise. Kirk mu tehdy stačil jenom říct, že se ještě spolu s panem Morethym a Nessynd sejdou po čtvrté ve společenském sále.

„Ne, hned nemusíte. Ještě musím zaskočit za Williamem a tak. A Nessynd tam bude až tak za deset minut.“

„Dobře.“

„A, pane Spocku, oznamte to taky prosím Morethymu.“

„Ano, kapitáne.“

„Dobře. Kirk končí.“ Kapitán dopil kafe, vstal a zamířil na můstek.

Když krátce po čtvrt na čtyři vešel do společenského sálu, ostatní už seděli u jednoho ze stolů a čekali na něj. Nessynd stále držela v rukou dítě, které teď spalo, a její oči prozrazovaly, že se jí prohlídka lodi líbila.

„Tak co, Nessynd?“ zeptal se jí přesto Kirk, když se všichni pozdravili.

„Úžasné!“ odpověděla mu nadšeně. „Je to tady úplně jiné než na Cāviosu. Žádná skála. Elisa říkala, že jsem byla skoro všude. Nejvíc se mi líbilo to, kde se cvičí v boji. Ale taky ten můstek; nikdy jsem nevěděla, jak vypadá Cāvios z vesmíru.“

„Možná jsi první Cāvian, který ho takhle viděl,“ řekl jí na to Kirk. „Ale určitě první na lodi Federace.“

„Tohle byly jedny z nejlepších hodin mého života. Ale nikdy si na ně už nevzpomenu,“ povzdechla si. Smiřovala se s tím opravdu jen velice těžko. Ale věděla, že je to nutné.

Kapitán si k nim přisedl a dali se do podrobného plánování celé akce. On sám s nimi šel proto, aby hlídal okolí, až se pan Spock bude věnovat Nessyndiným vzpomínkám. Mohl by to sice přenechat téměř každému jinému členu posádky a on sám jít spát, ale chtěl být u toho.

Asi o dvacet minut později vstali a vydali se do transportní místnosti. Cestou se ještě stavili v kajutě s číslem 634, která nově patřila panu Morethymu. Kirk se Spockem počkali na chodbě, zatímco pan Morethy se svou ženou vstoupili dovnitř.

„Pořád tady pro ni nemám postýlku,“ prohodil Morethy, když Nessynd něžně pokládala spící děvčátko do jeho postele. Zpočátku ji sice chtěla vzít s sebou na planetu a rozloučit se s ní až tam, ale pan Spock jí vysvětlil, že transportování je zvlášť takhle malým dětem velmi nepříjemné.

Nessynd se na svou dceru chvíli mlčky dívala. Potom vztáhla prst a dotkla se jím jejího čela. Byl to starý způsob loučení, který na Cāviosu používali už jen velmi blízcí Cāviané.

„Ge d´haadi baRykho!“ řekla cāvijsky. „Měj zdar, má dcero!“ Na to se otočila a vyšla ven. Pan Morethy jí stiskl ruku. Věděl, jak moc to dítě miluje a co ji to loučení všechno stálo. Přestože Cāviané neznali slzy, v takovýchto chvílích se cítili stejně jako lidé.

Skupina mlčky došla až k transportéru, který teď obsluhoval pan Nicholson společně s jinou ženou ze strojovny. Scotty si šel totiž lehnout hned poté, co se kapitán s výpravou vrátil.

„Energii!“ řekl Kirk, když už stáli v transportérech. Všichni čtyři se tvářili stejně vážně. Pan Spock ovšem cítil jenom důležitost téhle výpravy. Ostatní ji vnímali jako smutnou povinnost. Nejhůř se cítil asi pan Morethy. Když ji měl opustit, konečně pochopil, jak má Nessynd rád. Bylo mu jí líto. Přesto ale pořád chtěl, aby zůstala na Cāviosu.

Během několika vteřin jim transportní místnost zmizela z očí a oni znovu stáli na tmavém povrchu planety, teď ale nejméně deset kilometrů vzdušnou čarou od místa, kam se transportovali poprvé. Byli asi kilometr od Údolí odpočinku, rozsáhlé plošiny, kam chodili obyvatelé Zig-Mu-Dinu každý den spát. Teď bylo chvíli po třičtvrtě na pět a na nafialovělé obloze bylo znát, že svítá. Přestože do rozbřesku zbývala ještě hodina a půl, ze všeho nejdřív se pořádně rozhlédli kolem sebe připraveni okamžitě vytasit zbraň.

„Nikdo tu není,“ řekla po chvíli Nessynd.

„Ale stejně,“ kapitán si vytáhl phaser. „Čím dřív, tím líp, ne?“ S těmito slovy začal obcházet kolem a co nejdříve se rozhlížet. Přeci jenom, mohlo by se stát, že by tady na ně narazil nějaký Cāvian. A to bylo to, co právě potřebovali nejméně.

„Má pravdu,“ řekla Nessynd a přistoupila ke svému muži. Pan Spock mezitím poodstoupil a vypadalo to, že se zase zaměstnává svýma rukama. Byl si vědom toho, že takhle hluboce a pořádně ještě žádnému Cāvianovi do mysli nezasahoval. Když se o téhle výpravě radili, Nessynd mu trochu popsala cestu, na kterou se údajně vydala. Ovšem zbytek bude na něm.

Pan Morethy ji uchopil za ruce. Hleděli si do očí a najednou nevěděli, co říct.

„Takže se loučíme,“ zašeptal pan Morethy cāvijsky.

„Ano, ale ne navždycky, že ne?“

„Přijedu tě navštívit. Až už bude naše dcera trochu větší a zvládne to doma sama.“

„Budu tě čekat.“

„S tebou to byly hezké tři roky,“ nadhodil pan Morethy po další chvíli ticha.

„S tebou to byly ty nejhezčí tři roky.“

Zase bylo chvíli ticho. „Je mi líto, že tě tady nechávám.“

„Chci, abys odjel. Byl bys tu nešťastný. A na Zemi tě čekají.“

„Asi ano. Ale nebude správné, abych měl dvě děti a ty žádné,“ pokusil se o chabý žert.

„Bude. Budou ti připomínat dvě ženy, které máš rád. Chlapec tu první, Calysse. A dívka…“

„Dívka tu druhou, Nessynd,“ dodal.

„Postaráš se o naši dceru?“

„Budu ji milovat stejně jako svého syna,“ slíbil. „Ale asi bude lepší, když ji budou znát na Zemi pod jiným jménem.“

„Proč? Copak její jméno není dost dobré?“ rozhořčila se Nessynd.

„Vždycky to bude princezna Unsen,“ uklidnil ji Morethy. „Slza duhy. Ale na Zemi to pro ni nebude lehké. Vždycky bude jiná. Slovo Cāvian tam bude budit pobouření, protože to byli Cāviané, kdo se zachovali k trosečníkům z mojí lodi tak, jak se zachovali. Bude lepší, když alespoň podle jména bude poznat, že je to také člověk.“

„Máš pravdu. A jak jí tam budou říkat? Tady je to Slza duhy. Slza po tobě, duha po mně.“

„Bude mít nádherné jméno. Samozřejmě ne krásnější než je Unsen. Cyndy Calysse Morethyová. Po nás třech. Cyndy po tobě, Nessynd. Calysse po Calysse a Morethyová po mně.“

„Krásné jméno. Jenom je trochu dlouhé.“

„Bude se jí říkat jenom Cyndy – po tobě.“

„Řekneš jí o mně?“

„Samozřejmě.“

„Řekneš jí, že na ní její matka nikdy nezapomene? Budu ji čekat, abych se s ní setkala, až bude velká.“

„Neboj se. Nikdy na tebe nezapomeneme.“

„Ztrácíme čas,“ Nessynd mu najednou pustila ruce. „Já si na nic z toho už stejně nikdy nevzpomenu.“ Oba se smutně usmáli. Téměř najednou potom zdvihli ruce a dotkli se čela toho druhého.

„Měj zdar!“

„Měj zdar.“ Pan Morethy bojoval sám se sebou. Nejraději by tuhle na pohled křehkou ženu přitiskl k sobě a dal jí tak najevo, že ji má skutečně rád. Ale ona se už od něj odvrátila a podívala se na pana Spocka.

„Jsi připravená, Nessynd?“ zeptal se jí on.

Přikývla. „Co mám dělat?“

„Nejlepší bude, když si někam sedneš. Bude nejspíš chvíli trvat, než se vzpamatuješ. A během té doby,“ první důstojník se teď obrátil na Kirka, který k nim mezitím přešel, „se musíme transportovat zpátky na Enterprise.“

Kapitán souhlasil a vytáhl vysílačku, zatímco si Nessynd vybrala jednu z okolních skalek a usadila se na ni. Spojil se s panem Nicholsonem a během chvíle mu vysvětlil jejich plán, aby je byl připraven okamžitě transportovat. Potom vrhl ještě poslední pohled na své společníky a znovu si začal pozorně prohlížet okolní krajinu.

Pan Spock se spolu s panem Morethym mezitím vydali za Nessynd a Morethy teď povzbudivě stál vedle ní. Viděl, jak je jeho žena nervózní. Pohledem těkala mezi ním a panem Spockem, který ještě stále stál se sklopenou hlavou a držel si levou ruku, jako by si pořád ještě nebyl tím, co se chystal udělat, jistý. Pomalu přešel k Nessynd a na okamžik se s ní střetl pohledem.

„Mysli na tu cestu, na které jsi měla být,“ poradil jí a najednou už byl stejně vyrovnaný jako obvykle.

„Dobře,“ hlesla Nessynd a zavřela oči. Nedokázala si představit, že tohle všechno už navždycky zapomene. Pouhé pomyšlení na to ji děsilo. Ale muselo to tak být, pokud chtěla na Cāviosu zůstat živá. La-Tsunovi by to, že byla jeho dcerou, nepřekáželo v tom ji krutě popravit, kdyby se dozvěděl, že jeho zajatcům pomohla k útěku. A to by se dozvěděl, kdyby se jí na to zeptal. Žádný Cāvian nelhal.

Pokusila se tedy soustředit si myšlenky.

Pan Spock k ní ze strany přistoupil, prsty levé ruky jí položil na obličej a soustředěně sklonil hlavu.

„Zapomeň to!“ řekl tiše.

Během několika vteřin se Nessyndiny ztuhlé rysy uvolnily a ve tváři se jí objevil nepřítomný výraz. Pan Spock Cāvianku nakonec jemně položil na kámen a pomalu zdvihl ruku z jejího obličeje.

Kapitán, který celé dění z povzdálí sledoval, zachytil jeho rychlý pohled a dal panu Nicholsonovi pokyn k transportování. Pan Spock i Morethy k němu tiše přešli, oba se ale dál dívali na Nessynd, která zatím ležela bezvládně na skalce. Až se probere, nebude si pamatovat nic z toho, co za celý den ve skutečnosti dělala. Panu Morethymu skoro připadalo, že z ní potom bude někdo jiný.

Po chvíli se ale všem třem známě zatmělo před očima a v příštím okamžiku se ocitli v transportéru na Enterprise.

„Všechno v pořádku, pane?“ zeptal se téměř okamžitě pan Nicholson zpoza ovládacího pultu. Kapitán se podíval na pana Spocka.

„Ano,“ odpověděl první důstojník. „Udělal jsem všechno pro to, aby ji nikdo nepodezříval. Ta žena si nebude pamatovat ani, že vůbec někdy pomyslela na to, nám pomoci.“ Na chvíli nastalo ticho. Pro Kirka a zvláště pro Morethyho bylo těžké tomu uvěřit.

„Nezměnil jste jí ale, doufám, pane Spocku, povahu,“ otočil se na něj s obavami pan Morethy.

„Povahu?“ opakoval Spock. „Ne. Dokážu měnit jenom myšlenky.“ Morethy si oddychl.

„Už je po páté,“ kapitán se mezitím podíval na hodiny. „Jdu si lehnout. Domluvil jsem se Scottym, že dneska bude mít službu na můstku ještě on, abychom si my mohli pořádně odpočinout. Všichni, kdo jsme celý den prchali z La-Tsunova vězení, si dneska zasloužíme klid.“ S tím souhlasili i Spock s Morethym. Všichni tři byli opravdu pořádně unaveni. Ovšem ještě než zamířili do svých kajut, doprovodili pana Morethyho do lodní nemocnice, kde si od pana Usaffiho vyžádal postýlku pro svou dcerku.

Ta ležela na jeho posteli stále tak, jak ji Nessynd zanechala a za celou dobu, co byl pryč, se nepohnula. Její otec ji opatrně přesunul do kolébky a do deseti minut usnul i on sám.

Čas míjel, za chvíli bylo šest hodin a ztichlé lodní chodby se začaly probouzet. Bylo to první ráno za poslední tři dny, kdy ve vzduchu nevisela nervozita. Ani to, když velitel William celé posádce rozhlasem oznámil, jak se dozvěděl od kapitána, že ještě asi dva dny zůstanou na oběžné dráze Cāviosu, jim nezkazilo náladu. Úkol, se kterým sem letěli, byl splněn a už nebylo, čeho se obávat.

Na můstku už to také vypadalo stejně jako v každý všední den. V sedm hodin přijel turbovýtah a nastalo pravidelné střídání směn. Denní služba, která se teď skládala z pana Scotta, Uhury, Čechova, Mwanga, Kingové, Gaultiera a Dolyma, ale zaujala svá místa poněkud unaveně. Většina z nich toho v noci moc nenaspala, ale snažili se to na sobě nedávat moc znát. Pan Čechov ovšem nedokázal potlačit hluboké zívnutí, když si sedal na své místo navigátora. Kingová, která seděla vedle něj, se na něj s pohrdavým úšklebkem podívala. Sama dala jako jedna z mála v noci přednost spánku a teď byla dokonale odpočatá. Čechov předstíral uraženého a trucovitě si podepřel bradu. Samozřejmě, že ho prokoukla.

„Víte, Čechove, poslouchat rozkazy občas není jenom na škodu,“ utáhla si z něj.

„Starejte se o sebe, Kingová,“ zavrčel. Přemýšlel o tom, co asi teď dělá pan Sulu.

Ten byl zatím stále pod vlivem léků proti bolesti a tvrdě spal na svém nemocničním lůžku. Pan Usaffi, který ho hlídal, seděl opodál v místnosti, které by se dalo říkat sesterna. Odtud sice na Sulua přímo neviděl, ale přístroje mu přesně ukazovaly, co se s ním děje. Nedělo se s ním ale nic zvláštního a tak si Usaffi zrovna v počítači prohlížel jednu z odborných knih nahraných na discích, které našel v doktorově kanceláři. Krátil si tím čas a zároveň se občas něco přiučil.

Před půl devátou toho ale musel nechat, protože přišla sestra Chapelová a asi deset minut po ní i doktor McCoy. Oby chtěli vědět, co se v nemocnici po zbytek noci dělo. A jakmile jim to řekl, poslal ho McCoy spát. Usaffi odcházel se značnou nechutí. Mnohem raději by tady zůstal a byl u té operace.

Když se za ním zavřely dveře, McCoy přešel k Suluovu lůžku a začal uvažovat, jak mu tu ruku nejlépe sešít. Nemělo by to být nic těžkého, ale nebyl ještě úplně odpočatý a tak si to chtěl co nejlépe promyslet. Znovu ten zákrok odkládat nechtěl, aby rána mezitím nezačala nějak špatně srůstat.

„Vlastně bychom ho ani nemuseli budit,“ prohodil nakonec s pohledem na svého stále spícího pacienta směrem k sestře, která stála na druhé straně lůžka. „Jestli vydrží spát, než to připravíme. Bylo by to pro něj milé překvapení, kdyby se vzbudil až pak a zjistil, že už má ruku zašitou.“

Během půlhodiny bylo všechno skutečně přichystáno a pan Sulu skutečně ještě pořád spal. Sestra Chapelová mu jenom píchla umrtvující injekci, odmotala mu z ruky všechny obvazy, znovu ránu vydezinfikovala a McCoy se mohl pustit do práce.

O čtvrt hodiny později už byl hotov a právě mu čerstvě zašitou ránu obvazoval, když se pan Sulu probudil.

„Áá,“ několikrát ve světle zamrkal. „Co to je?“ podíval se na McCoye.

„Jenom klidně ležte,“ zabránil mu doktor v dalším pohybu. „Právě jsem vám sešil tu ruku, nesmíte s ní vůbec pohnout, aby vám nepopraskaly stehy.“

„Vůbec ji necítím.“

„Znecitlivili jsme vám ji.“ Chvíli si ještě povídali a potom McCoy svého pacienta vybídl, aby se posadil, protože mu chtěl paži speciální ortézou připevnit k hrudníku, aby s ní Sulu nemohl vůbec hýbat.

„Počkat, to ale nebudu moct mít služby,“ uvědomil si pan Sulu.

„Přesně tak,“ přitakal doktor. „Vadí vám to?“

„Ani ne. Ale budu se nudit,“ zašklebil se.

Když byl pacient ošetřený, sestra Chapelová mu přinesla snídani. Sama si šla dozadu do kanceláře sednout s McCoyem k čaji. Bylo asi deset hodin, když ho dopili a doktor se chystal přenechat službu sestře, aby se sám mohl jít ještě trochu vyspat. Vtom se otevřely dveře a do nemocnice vstoupil pan Morethy se svou dcerou v náručí. Dívenka byla vzhůru a spokojeně si něco žvatlala.

„Aha, to jste vy, pane Morethy!“ McCoy se přišel podívat, kdo to vešel. „Potřebujete něco? Myslel jsem, že budete spíš spát.“

„To bych taky rád,“ pan Morethy se unaveně usmál. „Ale se Cyndy to nejde. Vlastně jsem se vás chtěl zeptat, jestli byste mi ji tady nechtěli pohlídat.“

„To klidně můžu,“ vložila se do rozhovoru sestra Chapelová, která přišla za McCoyem. „Na děti jsem zvyklá.“ Panu Morethymu se ulevilo. Už přes hodinu byl kvůli ní vzhůru a opravdu rád by se dospal. Předal Cyndy sestře a spolu s McCoyem vyšli na chodbu. Oba by se už nejraději viděli v postelích.

Na můstku se mezitím posádka trochu probrala z ranní ospalosti, někteří víc, jiní méně. Důstojník Scott hned ráno na kapitánův příkaz poslal hlášení do řídícího střediska Hvězdné flotily, ale jinak neměli moc co na práci. Jenom to neustálé kontrolování koncentrace žíraviny v oblaku nad atmosférou. A hodiny ubíhaly. Zvlášť pan Čechov si už ale přál, aby bylo poledne a přišla je vystřídat Aaronova skupina a on si mohl jít alespoň na dvě hodiny lehnout. Ale zdálo se mu, že čas utíká třikrát pomaleji než obvykle.

Dvanáct hodin ale nakonec přece jen přišlo, přihučel turbovýtah a směny se vystřídaly. Ovšem ne na dlouho. Od půl třetí měla na můstku sedět opět Scottova skupina.

O hodinu dříve sem slečna Felsenová přinesla hlášení ze strojovny. Od té doby, co tady nebyl kapitán, ho totiž nosila k podepsání hlavnímu veliteli Enterprise a dneska, když kapitán neměl službu, to musela udělat zrovna tak. I když se jí za Aaronem vůbec nechtělo. Důvod byl jednoduchý: pořád měla od nedostatku spánku tmavé kruhy pod očima.

Z turbovýtahu vystoupila stejně vážně jako obvykle, přešla k Aaronovi a se zatajeným dechem mu podala hlášení. Veliteli stačil jediný pohled, aby poznal, že porušila jeho příkaz. Kdyby chtěl, mohl by ji tady přede všemi shodit, ale dělal, jako by si ničeho nevšiml a vrátil jí podepsanou tabulku. Když slečna Felsenová odcházela, v duchu si oddychla.

„Takže,“ řekl Scotty, když už zase seděl na můstku on. „Podle toho, co mi řekl kapitán, od Cāviosu odletíme až někdy pozítří. Čeká nás ale dlouhá cesta a už by se měly začít dělat přípravy na odlet.“

„Rozkaz, pane,“ přikývl Čechov a začal spolu s Kingovou plánovat trasu letu. Pan Scott se k nim po chvíli přidal. Z větší části sice mohli použít plány pro cestu sem, ale museli dbát na trochu jiné postavení vesmírných těles. Přece jenom, některými místy prolétali už před dvěma měsíci.

kapitola 11.
CĀVIOS

18. 5. 2269, hvězdné datum 1844,3. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Naše druhá výprava na povrch Cāviosu proběhla podle plánu a naše Cāvianská návštěva je teď předpokládáme v bezpečí. Protože máme na palubě pana, máme splněný úkol, se kterým jsme sem letěli. S cestou zpátky ale chceme počkat ještě dva dny, do 20. května, aby se pan Morethy mohl se svojí ženou naposledy rozloučit.

Tenhle zápis byl kapitánem Kirkem zaznamenán asi ve čtvrt na tři odpoledne. Sice měl dneska volný den, jako kapitán měl ale spoustu povinností a hned poté, co dodiktoval do deníku, se dal do jejich plnění. Po třičtvrtě na tři přišel také na můstek. Spolu s panem Scottem si prohlédl záznamy o měření elektrické aktivity na Cāviosu a spoustu dalších věcí. Všechno bylo tak, jak očekával. Potom se také zastavil u Čechova a Kingové, aby se seznámil s těmi úseky trasy, které už naplánovali.

„Poručíku Kingová,“ obrátil se na pilotku o několik minut později, když už byl na odchodu.

„Ano, pane?“

„Pan Sulu je teď dočasně v pracovní neschopnosti,“ sdělil jí, co se dozvěděl při obědě od McCoye. „Budete teď několik dní sloužit místo něj.“

„Rozkaz, pane!“ vyhrkla potěšeně Kingová. Byla ráda, že nemusí hned zpátky do strojovny.

„Na jak dlouho, pane?“ zeptal se okamžitě Čechov.

„Asi ani ne na týden. Ale v nemocnici byste se dozvěděl víc podrobností,“ odpověděl mu kapitán. „Scotty,“ obrátil se poté na velitele, „Ve čtyři tě budu čekat v poradním sále,“ přešel k němu a trochu ztišil hlas: „Budou tam i další důstojníci a pár dalších lidí. Pan Morethy nám poví svůj příběh. Vlastně s sebou můžete vzít i poručíka Uhuru.“

„Dobře, přijdeme tam,“ souhlasil pan Scott a rozloučili se.

Když kapitán opustil můstek, pan Čechov se obrátil na Kingovou, aby s ní pokračoval v plánování. Jakmile ale uviděl, že se stále ještě potěšeně usmívá, zakoulel očima a znechuceně si opřel hlavu o ruku. Vyhlídka na to, že bude muset ještě tak dlouho spolupracovat s touto ženou, která mu občas dost lezla na nervy, ho vůbec netěšila.

„Ale no tak, Čechove,“ obrátila se na něj pilotka, „skončili jsme u Seirreské soustavy,“ přivedla ho k tématu. Čechov si povzdychl a pustili se do další práce.

Pan Morethy touhle dobou o chystané akci ještě ani nevěděl. Právě+ se vrátil do své kajuty, byl se totiž najíst a cestou z jídelny se zastavil v lodní nemocnici, kde si od sestry Chapelové vyzvedl svou dceru. Usadil se s ní na podlahu a hrál si s ní, myšlenkami byl ale někde úplně jinde. S tím, že opouští Nessynd, se už vyrovnal a teď myslel na své druhé dítě, synka, kterého před třemi lety opustil.

Z úvah ho vyrušilo až zapípání komunikačního přístroje na stole. Vyskočil, posadil se na židli a zmáčkl tlačítko pro vizuální kontakt, čímž hovor přijal.

„Tady Morethy,“ ohlásil se s pohledem na kapitánův obličej.

„Dobré odpoledne, pane Morethy. Můžete ve čtyři hodiny přijít do poradního sálu? Byli bychom rádi, abyste nám pověděl o… té katastrofě na Orleánsu,“ dokončil Kirk, když našel ta pravá slova.

„Ano, pane kapitáne,“ souhlasil Morethy s kradmým pohledem na hodiny – bylo před půl čtvrtou. „Domluvím se v nemocnici, jestli mi budou moci znovu pohlídat dítě,“ prohodil. „Jenom si nejsem jistý, jestli cestou nezabloudím.“

„Já se pro vás zastavím,“ řekl na to Kirk. „Pět minut předem.“

„Dobře, pane.“ Morethymu se trochu ulevilo. Moc se v plánku Enterprise nevyznal.

„Kirk končí,“ rozloučil se s ním kapitán a obraz s cvaknutím zmizel. Poručík si znovu sedl na zem ke své dceři. Očekával, že po něm bude kapitán něco takového chtít, nebyl tím ale zdaleka nadšený. Bude muset znovu vzpomínat na všechny nejhorší chvíle v jeho životě. A to se mu vůbec nechtělo.

V půl čtvrté a deset minut uklidil oblázky, se kterými si spolu s dítětem hrál, vzal Cyndy do náruče a odnesl ji do nemocnice. Sestra Chapelová je, stejně jako dopoledne, vlídně přijala. Když jí pan Morethy holčičku předával, všiml si, že pan Sulu stále ještě leží na svém lůžku.

Do své kajuty se vrátil akorát, aby si ještě stihl odskočit, než si pro něj přišel Kirk. Za hovoru spolu došli do poradního sálu. Byla to vzhledem k ostatním společenským prostorám na lodi poměrně malá místnost, ve které byly pouze tři stoly. Jeden z nich byl poměrně hustě obsazený různými členy posádky. Pan Morethy se na tohle shromáždění překvapeně podíval. Nečekal tolik posluchačů. Kromě něj a kapitána tu bylo čtrnáct dalších lidí, a když se všichni posadili, zbyla tady ještě tři volná místa. Jejich vlastníci dorazili téměř přesně na čas. Byl to pan Spock a za ním Scotty s Uhurou, které ovšem Morethy neznal, ale na začátku mu je Kirk, stejně jako všechny ostatní, představil. Ti dva dorazili rovnou z můstku, kde měl teď velení nadporučík Gaultier.

„Bylo to v listopadu 2265, začal vyprávět pan Morethy. „Velitelství hvězdné flotily dostalo nouzový signál s prosbou o pomoc z planety Iefettéd, která byla postižena velkou přírodní katastrofou. Tahle planeta je, jak je známo, nejvzdálenější známou planetou, jejíž obyvatelé provozují vesmírný výzkum. A jsou v tom celkem vyspělí. Také udržují přátelské styky s Federací a Hvězdnou flotilou vůbec.

V té době ale byl naneštěstí na všech planetách Federace nedostatek lodí, většina jich totiž byla zničena nebo vážně poškozena v sérii bojů s klingony. Poblíž Iefettédu se tedy nenacházela žádná, která by jim mohla nějak více pomoci.

Přesto se ale na Zemi našla sice poněkud zastaralá, ale plně funkční loď se jménem Orleáns, která byla pro tuhle dlouhou cestu vybrána. Byl ale nedostatek posádky a proto byli povoláváni i ti, kteří byli zrovna mimo aktivní službu. Takhle jsem se na palubu dostal i já, byl jsem totiž už třetím rokem se svou manželkou doma na Zemi, měli jsme malého syna. Frankiemu už byly ale skoro tři roky a tak se moje žena, Calysse, rozhodla jít se mnou. Jako mladá vystudovala Akademii a potom sloužila pár let na válečných lodích, takže dostala místo technika u zbrojních jednotek. Já jsem nastoupil jako navigátor. Kapitánem byl Marcus Cai Toyen a první důstojník byla moje pilotka, Amanda Pubbová.

Cesta probíhala dobře, než jsme se po asi dvou a půl měsících dostali do téhle oblasti. Přesně si pomatuji na ten den. Byl čtvrtek, 16. února 2266, kdy jsme narazili na klingonskou loď. Snažili jsme se s nimi spojit, ale neodpovídali a bez výzvy ani důvodu na nás začali útočit. Nejspíš se ještě nevyrovnali s tím, že je Hvězdná flotila v létě odrazila.“ Morethy si povzdychl. „Nebyla to válečná loď, ale byla lépe ozbrojená než Orleáns, i když my jsme na tom také nebyli úplně špatně. Ale vůbec to nevypadalo nadějně a naneštěstí nikde v okolí nebyla žádná jiná loď, která by nám mohla přiletět na pomoc. Ostřelovali jsme se skoro tři hodiny a bylo jasně vidět, že prohráváme. Nakonec se našim střelcům ale podařilo zasáhnout je tak, že se situace náhle obrátila a klingoni boj vzdali a obrátili se na útěk. Narušili jsme jim totiž jejich útočné systémy natolik, že na nás nemohli vypálit bez toho, aby riskovali, že jim přitom pod nohama vybouchne jejich vlastní loď.

Nemohli jsme je začít pronásledovat, sami jsme totiž byli málem zničeni. Už dávno jsme neměli štíty a šestá, osmá a devátá paluba byly rozstřílené. Úplně jsme přišli o pravou gondolu, a protože Orleáns byl ještě typ NCA, které mají některé palivové nádrže přímo u motorů pro warpový pohon, přišli jsme i o velkou část paliva. Hlavní generátor elektrické energie byl také poškozený a kvůli tomu všemu jsme si nemohli vyrobit mnoho energie.

V době útoku jsem nebyl zrovna ve službě, což mi, jak se později ukázalo, zachránilo život. Teď jsem ale musel spolu se všemi ostatními žijícími a nezaměstnanými členy posádky jít odklízet trosky. Mnoho dalších také pomáhalo v nemocnici, která se teď kvůli počtu zraněných rozšířila na celou jedenáctou palubu. Jiní zase sčítali mrtvé. Byly to velice napjaté a smutné hodiny. Naštěstí jsme měli ještě dost energie a neporušené nouzové systémy, takže zničené paluby byly od zbytku lodi okamžitě odděleny tlakovými dveřmi. Přesto byly tlak i atmosféra na lodi trochu narušené. Systémy pro podporu života naštěstí ale nebyly zasaženy, takže se to brzy zase spravilo.

Já jsem ale ze všeho nejdřív běžel najít Calysse, abych se ujistil, že se jí nic nestalo. Ne, byla v pořádku a já jsem ji našel, jak spolu s dalšími techniky zabezpečuje ty palivové nádrže, které nám zbyly. Sám jsem potom pomáhal odklízet trosky z dvanácté paluby, která byla také zasažena, ale naštěstí nebyla proražena ven.

Čekali jsme na místě asi půl hodiny, než se shromáždilo dostatek energie, abychom se mohli vydat na nějakou cestu, a také než jsme loď alespoň trochu zabezpečili. Kapitán dal rozkaz zamířit k nejbližší planetě, která tu byla, a co nejvíce šetřit energií. Všichni jsme věděli, že to je poslední cesta Orleánsu. Hvězdná flotila už za námi vyslala jinou loď, aby nás vzala na palubu. Jenže to od nás byla vzdálená asi pět dní letu a na tu dobu jsme potřebovali najít nějaké bezpečnější místo, kde bychom počkali. Naneštěstí se v té době o Cāviosu nic nevědělo, jenom to, že existuje.

Na jeho oběžnou dráhu jsme se dostali až pozdě večer. Nemohli jsme totiž cestovat warpem, protože jsme měli jenom levý motor. Během letu také pokračovaly všechny nejnutnější práce. Po pár hodinách jsme už také znali počet mrtvých: 163 – to byla skoro polovina posádky. Těla některých se našla, jiných ne. Všichni jsme si přísahali, že je pomstíme.

Když jsme dorazili na oběžnou dráhu, všichni jsme si všimli toho divného fialového oblaku. Nikomu se to nelíbilo, ale neměli jsme energii pro senzory, abychom mohli zjistit, co to je. Všechnu jsme ji totiž spotřebovali na cestu sem. A nikam jinam jsme už ani letět nemohli. Kapitán hned určil skupinu, která se měla transportovat na povrch. Byl jsem v té chvíli zrovna na můstku, tak mě k nim přiřadil taky, protože jsem vlastně právě neměl co dělat. Měli jsme za úkol zjistit, jestli by se tam dalo přežít těch pár dní, než si pro nás přiletí ta záchranná loď. Bylo nás dvanáct a vedla nás Pubbová – první důstojník.

Přes vysílačku jsem se rozloučil s Calysse. Ani jeden z nás si nemyslel, že je to naposledy, co jsme měli příležitost se vidět. Ale bylo to tak. Ani ne pět minut potom, co jsme se ocitli na povrchu planety, nás zajali Cāviané. Na smůlu jsme se totiž transportovali blízko místa, kam všichni ze Zig-Mu-Dinu chodí spát. Stejně jako vás nás omráčili a odvlekli do La-Tsunových kobek. Bylo to poprvé, kdy viděli lidi. Báli se nás, protože nás neznali a kvůli tomu s námi zacházeli velmi krutě. A my jsme nemohli v podstatě nic dělat. Pořád nás nechávali svázané, nedávali nám jídlo… A nikdo z nich neuměl mluvit Hvězdným jazykem.

Drželi nás tam všechny zavřené skoro týden, než La-Tsun svolal všechny moudré Cāviany jak ze Zig-Mu-Dinu, tak ze Zainu, Zig-Mu-dinské kolonie. Neměli jsme tušení, co s námi bude, neměli jsme tušení, co je s Orleánsem a těmi, kdo na něm zůstali. Dělali jsme si strašné starosti. A ty byly naneštěstí oprávněné.

Potom nás soudili. Ve stejné síni jako vás. Dorozumívali jsme se s La-Tsunem pomocí obrázků. Takhle se nás vyptal, kdo jsme, odkud jsme a co tady chceme. Když jsme mu jakž takž odpověděli na všechny otázky, zase nás odvedli a zavřeli. Nedali nám ani jednu příležitost k tomu, abychom něco řekli sami. Tušili jsme, že nám jde o život. Ten den nám ale dali pořádně najíst, takže jsme zase začali mít naději. Možná je dobře, že jsme nevěděli pravdu; nakrmili nás jenom proto, abychom vydrželi déle při mučení.

Druhý den nás odvedli zase do toho sálu a La-Tsun nám velmi výmluvně naznačil, co nás čeká. To gesto jsme pochopili všichni. Smrt. Bez jakéhokoliv odůvodnění nebo možnosti na obhajobu. Na naši popravu se přišlo podívat mnoho Cāvianů. Později jsem se dozvěděl, že oni to berou jako zvláštní formu zábavy, něco jako je pro lidi chodit do kina. A nikdy nepopravují jen tak jednoduše. Nejdřív odsouzence mučí. Jsou mnohem tvrdší než my.

Nessynd vám už prý říkala, jak jsem byl zachráněn. Pochopil jsem, jakou mám možnost volby. Život s ní nebo smrt s ostatními z Orleánsu. Nevěděl jsem, co si mám vybrat. Nechtělo se mi umřít, zvlášť když jsem měl ještě naději, že Calysse žije. Ale také jsem nechtěl prožít zbytek života s nějakou ženou, kterou jsem vůbec neznal a jejíž národ se mi chystal zavraždit přátele. Vyhlídky na útěk jsem neměl téměř žádné. Neměl jsem u sebe ani svoje přístroje.

Ostatní viděli, jak váhám.

‘Tobiashi,’ položila mi Pubbová ruku na rameno. ‘Běžte. Jste jediný z nás kdo má šanci. Nepromrhejte ji.’

‘Ale já tu ženu vůbec nemám rád,’ namítal jsem.

‘Jenom proto chcete zemřít? Můžete se odtud dostat.’

‘Tak dobře,’ rezignoval jsem po chvíli a objal ji. ‘Sbohem, Amando.’ Nikdo z nás už nehleděl na svoje hodnosti. Byl konec.

Přešel jsem tedy k té ženě. Nessynd. Byla mladá, asi o deset let mladší než já, ale milovala mě a můj věk jí nevadil. Zato já jsem ji nemiloval, nikdy. Musel jsem se dívat, jak byla Amanda Pubbová spolu s ostatními mými přáteli mučena a zabita. Trvalo mi to týdny, než jsem se s tím, alespoň trochu vyrovnal. Nessynd byla chápavá a všemožně se snažila, aby se mi tady líbilo. Časem mi dokonce zajistila vrácení přístrojů. Trochu jsem je opravil, aby zase fungovaly a začal jsem se po Cāviosu trochu rozhlížet. Mnoho věcí tady, přestože jsem celou tu planetu nenáviděl, mě totiž zajímalo. Třeba způsob, jakým Cāviané vytvářejí ty své výboje nebo co to je za nerost, který osvětloval všechny ty jeskyně. Ale nejvíc mě zajímal ten fialový oblak nad atmosférou. Podařilo se mi zjistit, co to je. Žíravina. Trvalo mi to dlouho, než jsem se s tím smířil. Až do teď jsem totiž doufal, že ostatní z Orleánsu jsou naživu a odvezla je nějaká loď. Ale musel jsem si přiznat, že to tak není. Nemohli přežít. Orleáns to nemohl vydržet. Všichni zemřeli.

Calysse zemřela.

I když jsem tohle všechno věděl, můj vztah k Nessynd se nezměnil. Naštěstí se ale ani nezměnil její vztah ke mně. Kdyby ano, určitě by mě také nechali popravit. Nad tím jsem ale moc nepřemýšlel. Většinu času jsem byl v depresích. Cāviané jsou tak jiní a pro mě jako pro člověka nebylo vůbec lehké mezi nimi žít. Postupně jsem se sice naučil jejich jazyk, ale to nic neznamenalo. Nikdy jsem je nepochopil. A myslím, že ani oni nepochopili mě.

Jsou to strašně rozporuplné bytosti. Jejich chování a myšlení většinou postrádá logiku, ale v bojích mívají velice dobré strategie. Mají úplně jinak nastavenou hranici krutosti, než lidé. To, co nám připadá kruté, považují za normální, ale to, co považujeme za normální my, se mnohdy zdá kruté jim. Dokážou rozeznat pravdu od lži – pokud je řečená ústy. Proto také nikdy nelžou.

Zvlášť ve své rodině nebo mezi dobrými přáteli dokážou být mírní a vážní, vážní jsou ale i při plnění svých povinností. Jinak jsou ale založeni především na citech. Snadno se rozzuří, ale i začnou smát – to ale většinou ne na veřejnosti. Jsou vášniví, i když jinak než lidé. Nerozdělují tolik pohlaví jako my. Ženy i muži se chovají podobně, jsou stejně zdatní, vykonávají stejné práce. Ze začátku mi trvalo, než jsem se je naučil na první pohled rozeznávat. Nemají manželství, žádné obřady, ale jejich lásky jim vydrží na celý život. Neznají nic jako mnohoženství, ale i přesto mívají velmi mnoho dětí, asi kolem patnácti. Ale třeba Nessynd má dalších 31 sourozenců.

Cāviané nemají náboženství. Alespoň ne v takovém smyslu, jako ho máme třeba my na Zemi. Věří svému vůdci a bezvýhradně ho poslouchají – nejméně do té doby, co se jim začnou příčit jeho názory. Ale ještě jsem neslyšel, že by někdy nějakého z nich zabili.

Ale mají i něco jiného. Existuje staré poselství, říkají tomu Nangazovo poselství, které si předávají už po desítky generací. A podle toho tak nějak počítají s tím, že existuje Da-Mu-Razin – dalo by se to přeložit jako Světatvoř. Je to osoba, která vytvořila všechno, co vidí okolo sebe. Nangaz byl prý muž, který s ním mluvil. A Da-Mu-Razin mu prý řekl, že jednou k nim pošle svého posla, který jim bude o něm vyprávět. A kdo úplně přijme to, o čem bude ten posel mluvit, tomu dá Da-Mu-Razin do duše svůj klid a lásku. V té době, kdy to Nangazovi říkal, se to stát nemohlo, protože Cāviané na to ještě nebyli připravení.

A tak čekají. Nikdo z nich nepochybuje o tom, že to poselství je pravé, ale to je tak všechno. Neuctívají Da-Mu-Razina a mnohým z nich je vlastně úplně jedno, jestli ten posel vůbec přijde.

Dožívají se kolem šedesáti let, ale často zemřou mnohem dřív ve válkách. Jsou totiž strašně bojovní. Myslím, že na Cāviosu žijí už víc než 30 000 let, ale brání se proti jakémukoliv většímu pokroku. Hodně pro ně znamenají tradice a nechtějí, aby jim do jejich života někdo zasahoval. Proto jsou tak nepřátelští ke všem svým návštěvníkům.

Těch tradic a zvyků mají spoustu. Třeba způsob, jakým se vybírá nový vládce. Nevím, jestli v ostatních obydlených částí Cāviosu je to taky tak, ale v Zig-Mu-Dinu je jenom jeden vládnoucí rod a jenom členové té právě vládnoucí rodiny, tedy, spíš děti vůdce, mají možnost rozhodnout, kdo z nich se stane vládcem potom. Když je totiž současný vůdce příliš starý, konají se takzvané LaKha-tud. To jsou zápasy mezi jeho dětmi. Ten, kdo zvítězí, se stane novým vůdcem. Ostatní boje většinou také přežijí, ale pak jsou obvykle popraveni. Aby se nemohli mstít a ohrozit tak nového panovníka. Mě to připadá také kruté, ale pro ně je to běžná věc. Všechny vůdcovy děti to berou jako velkou výzvu, jenom vztahy mezi nimi nejsou nikdy moc dobré.

Cāvianské děti jsou vůbec velice zajímavé. Dospívají rychleji než my, asi tak v patnácti letech. Jako miminka nikdy nepláčou, Cāvianům se totiž netvoří slzy. Jejich jména jsou, obzvlášť u těch prvorozených, často složená ze jmen otce a matky. A mají význam. Ten je často spojený s očima, protože právě oči jsou pro ně nejdůležitější orgán. Nevyznají se moc v lékařství. Třeba naše dcera, moje a Nessyndina, dostala cāvianské jméno Unsen. Znamená to Slza duhy. Pro Cāviany to není žádné smutné jméno. Vidí v něm zvláštnost a jedinečnost. Je to o našich očích: slza po mně, duha po Nessynd. Ale vybrali jsme jí jiné jméno, aby na Zemi alespoň trochu zapadala mezi ostatní. Lucinda. Je to po Nessynd – Cyndy. Kdyby zůstala na Cāviosu, v sedmi letech by odešla od své rodiny a spolu s dalšími Zig-Mu-dinskými dětmi by odešla nejspíš někam do Zainu, kde by je bojovníci učili všechno, co by potřebovali k dalšímu životu. Domů se tyhle děti vrací už jako dospělé, v patnácti letech a občas už i se svým partnerem.

Další zajímavostí na Cāvianech je, že mají úplně tvrdá chodidla, skoro jako z kamene, takže to je, jako kdyby si nikdy nesundávali boty. Proto také chodí bosi. Protože žijí v podzemí, mají velice dobrý zrak a sluch, mnohem lepší, než my. Ale co mi dělalo vždycky největší problémy, bylo, že mají převrácený, ehm, spánkový režim. Jsou tak zvyklí na jeskyně, že ven vycházejí jenom proto, aby si odpočinuli. Tma v nich totiž probouzí novou energii, myslím, že by jim trvalo dlouho v ní usnout. Zato světlo je unavuje, cítí se ospalí a tak vždycky spí venku a ve dne. Mají tam na to pěkné plácky. Ale i na jejich jídelníček jsem si zvykl líp.

Už jsem říkal, jak moc si zakládají na tradicích a nechtějí nic měnit. To ale není pravda o všech. Někteří, jako třeba Nessynd, si mě brzy oblíbili a pořád chtěli, abych jim povídal o ostatních planetách a rasách, o technice, o hvězdných lodích. Strašně je to zajímalo a mnozí z nich se také postupem času naučili mluvit Hvězdným jazykem. Nessynd jsem také trochu začal učit mluvit anglicky. Velmi ji to zajímalo. Naučila se používat všechny moje přístroje kromě phaseru, který jsem už víckrát neviděl. Já jsem se na oplátku učil používat jejich zbraně a orientovat se v jejich světě.

Nessynd si od té doby, co jsem jí o tom povídal, přála také létat na lodích, jako byl Orleáns, opustit Cāvios a žít se mnou na Zemi. Chtěla navštěvovat další planety a naučit se řídit lodi. Měla v plánu odletět se mnou. Oby jsme čekali, jestli sem nepřiletí po nás pátrat nějaká jiná loď, která by mě odtud dostala. O tom jejím plánu jsem se ale dozvěděl teprve předevčírem a povedlo se mi jí ho rozmluvit. Nakonec jsme se dohodli, že s sebou vezmu alespoň Cyndy. Nessynd to tak chtěla.“ Pan Morethy se odmlčel.

„No, tak to je asi všechno. Jenom možná ještě, nechci, abyste si mysleli, že se Cāvianům chci mstít. Nemám je rád, to je pravda, a nelíbí se mi jejich chování. Ale oni takoví prostě jsou a za to je nemůžeme trestat.

A děkuji vám, že jste pro mě přiletěli.“

Pan Morethy dokončil své vyprávění a rozhlédl se po posluchačích. Za celou dobu ho nikdo nepřerušil. Byli tady všichni členové výpravy na Cāvios, i pan Sulu, který přišel v doprovodu McCoye v nemocničním obleku a s nehybnou rukou. Kromě nich tady bylo ještě jedenáct dalších lidí, které pan Morethy teď viděl poprvé. Většinou šlo o důstojníky.

„A proč jste tedy vlastně chtěl, aby ta Nessynd zůstala na Cāviosu?“ zeptal se ho po chvíli ticha velitel Aaron.

„Nechtěl jsem, aby šla se mnou. Ale myslím, že je to i pro její dobro. Je Cāvianka, ne člověk. Myslím, že by naše chování a zvyky nikdy nepochopila. Tím nechci říct, že není učenlivá. Snaží se pochopit techniku. Naučila se používat vysílačku a určovat složení různých věcí. Ale stálo ji to tolik času a úsilí, že by se nikdy nemohla stát pilotkou, jak si přeje. Cāviané mají o dost jiný mozek než my, lidé. Navíc, když zůstane tady, může se stát vůdkyní celého Zig-Mu-Dinu a Zainu. Nevěřili byste, jaký mají vůdcové na své poddané vliv. Mohla by to tam změnit, aby její lidé nebyli tak moc proti všemu novému.“

„No jo,“ došlo to Walltersovi. „La-Tsun je její otec. Ale to taky znamená, že se nemusí stát tou vůdkyní, jestli se jí to nepodaří a bude popravena!“

„To je pravda,“ přikývl pan Morethy přece jenom trochu smutně. „Ale takovéhle věci prostě nesmíte brát podle lidských měřítek. Oni to vidí jinak.“

Tím se rozvinula diskuze na téma toho, co posádka Orleánsu a potom jenom pan Morethy prožili. Bylo to pro všechny velmi zajímavé a také trochu smutné, takže se začali rozcházet až o půl sedmé. Jako první musel odejít důstojník William, kterému v sedm začínala služba na můstku, a chtěl se před tím ještě navečeřet. Ve čtvrt na osm už byla poradní místnost prázdná. Všichni, kdo tu byli, odcházeli s velice různými pocity vůči Cāvianům.

Pan Morethy si spolu s ostatními došel na večeři, navštívil svou dcerku Cyndy v nemocnici, ale než si ji vzal zase k sobě, zašel za kapitánem, se kterým musel vyřídit různé věci, většinou jeho dopravení na Zemi. Už se nemohl dočkat, až bude doma.

Jakmile se v sedm hodin večer na můstku vystřídaly směny, pospíšil si pan Čechov rovnou do lodní nemocnice, aby navštívil svého kamaráda. Původně to chtěl udělat už o polední přestávce, ale to byl tak ospalý, že si místo toho šel raději lehnout. Pan Sulu už zase seděl na svém lůžku a právě večeřel. Před chvílí se totiž spolu s McCoyem vrátili z té schůze.

„Nazdar, Hikaru,“ pozdravil ho Čechov hned, jak vešel.

„Ahoj, Pavle. Říkal jsem si, kdy tě uvidím.“

„Byl jsem tady už v noci, ale to jsi spal. A teď celé polední volno jsem spal zase já.“ Čechov se k němu posadil. „Jak se máš?“

„Hm, celkem dobrý.“

„Kapitán říkal, že budeš skoro týden mimo službu.“

„Říkal to? Jo, je to pravda.“

„Ach jo.“

„Proč? Koho tam máš místo mě?“

„Kingovou. Znáš ji?“

„Tak trochu. To je ta hnědovlasá ze strojovny?“

„Jo.“

„Ale ta není špatná, ne? Občas s ní pracuji a je docela sympatická.“

„Vážně? Mě teda občas dost štve. Ale to je jedno. Musíš mi povídat, jaké to bylo. Všichni jsme si o vás dělali hrozné starosti!“

A tak se pan Sulu dal do vyprávění. Když Čechov asi po půl hodině odcházel, věděl toho podobně tolik jako to, kteří byli pozváni na tu odpolední schůzi s panem Morethym.

. . .

Uběhla noc a na povrchu Cāviosu nad Zig-Mu-Dinem se začalo rozednívat. Brzy bude čas vydat se ven a vyspat se, pomyslela si Nessynd. Seděla v koutě jedné z jeskyní v sídle jejího otce, rukama si držela kolena a hlavou se o ně opírala. Takhle byla skoro celý den. Byla tak smutná! Včera ráno se vrátila ze svého výletu k Zainu, který si udělala, a zažila ten největší šok. Její Tobiash byl pryč! A spolu s ním i všichni noví lidští vězňové! Jak se jim mohlo povést uprchnout? Na to se tady ptali snad všichni. Nejdřív si s tím dokonce spojovali i ji samotnou, ale jak by ji, Nessynd, mohlo napadnout jim pomáhat, i kdyby tu v době jejich útěku byla!

Věděla, že ji Tobiash nikdy nemiloval, ale jak mohl takhle prostě zmizet a ani se s ní nerozloučit? I malou Unsen si vzal s sebou.

Jak mohl…

Nessynd vstala. Neplakala, protože to Cāviané nedovedou.

Dneska je čtvrtý den, uvědomila si. Cāviané počítali čas po jedenácti dnech a ona se každý čtvrtý dívala do tajné přihrádky v jedné ze svých jeskyní. Nevěděla vlastně, proč; byl to její zvyk. Dělala to tak od malička, i když skoro nikdy tam nenašla nic nového. Ani ji moc nezajímalo, co tam bude dneska, myšlenkami byla stále někde jinde. Automaticky zašátrala v přihrádce a ke svému překvapení rukou narazila na něco tvrdého. Vzrušeně tu věc vytáhla ven; na chvíli téměř zapomněla na svůj smutek.

Když uviděla, co to drží v ruce, měla co dělat, aby to neupustila na zem. Vysílačka! Tobiashova vysílačka! Smutek v jejím nitru vystřídala změť překvapení, vzrušení a napětí. Rychle sáhla znovu do přihrádky, jestli tam není ještě něco, a vytáhla složený a popsaný arch. Rychle ho rozbalila a dala se do čtení. A s každým slovem, které četla, v ní rostl čím dál tím větší zmatek.

Nessynd, Cāviance, kterou mám rád. Já, Tobiash Morethy. Sedíš tady vedle mě, když píši tyhle řádky, ale až je budeš číst, nebudeš si na to pamatovat. Nebudeš si pamatovat na nic, co jsi ve skutečnosti dělala v posledních dnech. Budeš si myslet, že jsi byla na cestě k Zainu, ale to není pravda. Věř mi! Spolu s tímhle listem najdeš i vysílačku. Budeš mít čas dva dny od doby, o které si myslíš, že ses vrátila ze své cesty. Vysílačku umíš používat. Spoj se venku pod nebem, s lodí se jménem Enterprise. Tam budu a všechno ti vysvětlím.

Nessynd byla zmatená, ale tohle nebyl konec toho dopisu. Ovšem následující řádky ji naprosto šokovaly. Byly totiž napsané jejím vlastním písmem!

Nessynd, je zvláštní si psát sama sobě. Připadá mi ale, že to už ani já nebudu, až na to všechno zapomenu. Doufám, že nejsem hlupák a tenhle dopis pochopím. Rozhodně se s Tobiashem spoj. Pokud se všechno bude dařit, bude v době, kdy si to budeš číst, v bezpečí na Enterprise; to je hvězdná loď, která sem přivezla Jamese Tiberiuse Kirka a ty ostatní lidi, kteří jsou v době, kdy to píši, stále ve vězení našeho otce. Píši našeho, Nessynd, protože já jsem skutečně ty! Vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to tak. Nessynd, ty sama jsi chtěla (a já pořád chci), aby Tobiash odletěl a Unsen s ním. Ty sama ses chystala osvobodit i zajatce našeho otce, vyvést je přes Zig-Mu-Din až na Pusté pláně. Jestli se tenhle plán nepodaří, nikdy tohle nebudeš číst. Budeš mrtvá. Jenom kvůli tomu, abych přežila, se chystám nechat si změnit paměť. Můj otec se nesmí dozvědět o tom, co udělám. Chci zůstat na Cāviosu a stát se La-Nessynd.

Nessynd si to s tlukoucím srdcem musela přečíst ještě několikrát.

Když se pod sluncem asi o hodinu později ukládala ke spánku, pořád byla z toho, co jí ten dopis naznačoval, v šoku. A pod pláštěm tiskla vysílačku. Zítra se dozví pravdu.

kapitola 12.
DOMŮ

19. 5. 2269, hvězdné datum 1844,6. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Bez několika hodin už jsou to dva dny, kdy jsme zase všichni na lodi. Pořád se ale nacházíme na oběžné dráze Cāviosu. Čekáme na hovor s Nessynd, cāvianskou ženou pana Morethyho, které pan Spock pro její vlastní bezpečnost upravil paměť. Teď si nevzpomíná na to, že to byla ona, díky které jsme uprchli, a pan Morethy jí to chce všechno co nejlépe vysvětlit. Odlet směrem k Zemi je naplánovaný na zítřejší dopoledne.

Kirk už opět seděl ve svém křesle na můstku, ode dneška už museli všichni členové zajaté výpravy na Cāviosu zase do práce. Jenom pan Sulu měl kvůli svému zranění volno.

Blížila se šestá hodina večer a posádka můstku měla za sebou klidnou denní službu. Kromě pracovníků tu trochu netrpělivě postával také pan Morethy. Čekal, kdy se s nimi Nessynd spojí. Mělo by to být někdy dneska večer. Nejpozději. Ale kdy přesně, to nevěděl. Byl tady na můstku už téměř od rána, ale nikdo z posádky ho nevyháněl.

Chvíli po šesté sem přišla slečna Waluszová s hlášením ze skladu a tím alespoň trochu narušila tu dnešní jednotvárnost služby. V sedm hodin přijel turbovýtah znovu a nastalo střídání směn.

„Pojďte se také navečeřet, pane Morethy,“ otočil se kapitán na trosečníka, který nevypadal, že by se mu z můstku chtělo. „William vám to přepojí, kdyby se Nessynd ozvala a vy byste tady nebyl.“

Morethy tedy s povzdechem nastoupil do turbovýtahu. „Skoro ani nemůžu uvěřit, že si na to nebude pamatovat,“ řekl. „Zasloužila by si to.“ Ostatní přikývli.

Ovšem během doby, kdy byli na večeři, se Nessynd neozvala a tak se pan Morethy chvíli po půl osmé na můstek nedočkavě vrátil. Kapitán ho doprovázel; díky své hodnosti si totiž mohl po lodi chodit kdykoliv a kam chtěl. Teď zrovna se mu to skvěle hodilo na zamaskování zvědavosti. Nebyl ale ani zdaleka sám, koho zajímalo, jak celá tahle věc s Nessynd dopadne, ale ostatní to mohli jenom odhadovat.

Míjely minuty a hodiny, ale nic se nedělo. Pan Morethy měl ruku stále netrpělivě položenou na vysílačce. Přestože chtěl Nessynd opustit, na tomhle rozhovoru mu záleželo. Chtěl, aby se dozvěděla pravdu, než odtud Enterprise odletí.

Konečně, když bylo asi za pět minut deset hodin večer, sebou pan Chessy, komunikační pracovník z Williamovy směny, trochu trhl:

„Signál z planety!“ rychle se podíval na kapitána, který na něj kývnul, a stiskl tlačítko pro přijmutí hovoru.

„Tady Enterprise!“ ohlásil se Hvězdným jazykem. Pana Morethyho napadlo, co mu na to Nessynd asi řekne. Nebyla zvyklá na oficiální tón Hvězdné flotily. Nepochyboval, že je to ona. Rychle přistoupil blíž k panu Chessymu.

„Samozřejmě,“ přitakal Chessy po chvíli naslouchání. „Přepojím vás… Budete mluvit s panem Morethym. Jenom chvilku počkejte.“ Stiskl několik tlačítek a otočil se na Morethyho. „Nessynd. Pane Morethy?“

„Přepojte mi ji, prosím,“ vytahoval už nedočkavě vysílačku a přivolal si turbovýtah. Chtěl s ní mluvit o samotě. Chessyho prsty se mezitím znovu rozběhly po ovládacím panelu.

„A je to,“ řekl po několika vteřinách, skoro ve stejném okamžiku, kdy Morethyho vysílačka ohlásila příjem signálu. Ten se rychlým pohledem rozloučil s posádkou můstku a vstoupil do turbovýtahu.

„Tady Tobiash Morethy,“ otevřel vysílačku, jakmile se za ním zavřely dveře. „Nessynd?“

„Tobiashi, to jsi ty?“ zeptal se její hlas cāvijsky.

„Ano, Nessynd,“ odpověděl jí pan Morethy nedočkavě stejnou řečí.

„Tobiashi! Co se to děje? Našla jsem tuhle vysílačku a ten dopis, ale to, co se v něm naznačuje, je přece nemožné. To jsem nemohla psát já! Vždyť jsem vůbec nebyla v Zig-Mu-Dinu! Ach, vysvětli mi to! Proč nejsi tady se mnou?“ Nessynd zněla úplně zmateně a vynervovaně.

„Nessynd, uklidni se. Vysvětlím ti to. Jenom to asi bude trochu trvat. Kolik máš času?“

„Myslím, že nejméně půl hodiny mě nikdo nebude shánět. Jsem kus od míst, kde spáváme,“ řekla věcně, ale pak v ní znovu zesílilo naprosté zmatení. „Tobiashi, copak jsem se zbláznila? Jak to, že si nepamatuji na nic z toho, co jsem psala v tom dopise? Bylo to moje písmo…“

Pan Morethy si trochu povzdychl. Chudák Nessynd. Opravdu by si zasloužila si to všechno pamatovat. Hlavně to, jak byla na Enterprise.

Když se ujistil, že teď už ji z účasti na útěku zajatců nejspíš nikdo podezřívat nebude, začal jí podrobně vyprávět, co dělala před dvěma dny. Chodil při tom sem a tam po své kajutě. Nessynd ho většinou nepřerušovala. Věděla, že mají málo času a chtěla se toho dozvědět co nejvíc, i když ji úplně vyvádělo z míry vědomí, že si to nedokáže vybavit sama. Zvlášť, když se pan Morethy dostal k její návštěvě na Enterprise, ji to hodně mrzelo, protože ani on jí nedokázal přesně říct, co tady dělala. Nakonec se jejich hovor protáhl na víc než třičtvrtě hodiny, ale naštěstí Nessynd nikdo neviděl.

„Takže odlétáš,“ řekla nakonec smutně. „Vždycky jsi to chtěl. Kdy vlastně?“

„Dneska pozdě ráno,“ odpověděl jí Morethy cāvianským způsobem vnímání času. „Měj zdar, Nessynd.“

„Měj zdar,“ nešťastně se s ním rozloučila. Chvíli se jenom dívala na vysílačku, která jí náhle oněměla v ruce. Musela se s tím smířit.

Ale když po několika minutách vstala a vydala se dolů do Zig-Mu-Dinu, byla už zase celkem vyrovnaná. Ať chce nebo nechce, tohle je její domov. Stane se La-Nessynd, všichni jí budou ležet u nohou. A bude čekat. Tobiash slíbil, že se vrátí.

Pan Morethy mezitím oznámil Kirkovi, že je všechno v pořádku, vyzvedl si Cyndy z nemocnice a šel si lehnout. Věřil, že si Nessynd zvykne žít na Cāviosu bez něj.

„Veliteli Williame,“ obrátil se na důstojníka kapitán, který byl stále ještě na můstku. „Zajistěte, aby bylo všechno připraveno k odletu a podejte hlášení Hvězdné flotile. Odlétáme zítra v osm hodin ráno.“

„Rozkaz, pane. Máme to ohlásit posádce?“

„Ano. Dobrou noc.“ Kirk se obrátil směrem k turbovýtahu. Už bylo skoro třičtvrtě na jedenáct.

„Dobrou noc, kapitáne,“ rozloučil se s ním William. Stejně jako asi všichni ostatní byl rád, že je jejich mise u konce a oni se můžou vrátit domů. Tohle byla poslední výprava Enterprise z jejích pětiletých cest a on se už těšil na svoji rodinu.

Před pěti lety podepsala celá posádka smlouvu o své službě na Enterprise a to jim teď měla skončit. V naprosté většině byli rádi, že sem tehdy nastoupili. Poznali tady mnoho nových kamarádů a některá přátelství jim možná vydrží na celý život. Mnoho členům posádky se na téhle lodi ale, že se svého místa zde nechtěli vzdát. Asi za půl roku, po všech důležitých kontrolách a opravách, bude Enterprise připravena na další cesty a zatím to vypadalo, že se vydá na novou pětiletou výpravu.

Ani důstojník William nechtěl, aby odletěla bez něj. Neměl manželku ani děti, kvůli kterým by měl důvod zůstat na Zemi. Navíc teprve nedávno získal místo velitele na můstku a toho se nechtěl jen tak vzdát.

Do rána na můstku nikdo nezahálel, a když se v sedm střídaly směny, bylo už všechno připraveno k odletu.

„Vše je připraveno, pane!“ hlásil William, když Kirkovi uvolňoval křeslo. „Všechny systémy fungují. Enterprise je připravena ke startu.“

„Dobře. Ale počkáme na náš plánovaný čas. Dobrou noc, veliteli.“ „Dobrou noc, pane,“ rozloučil se s ním William a nastoupil spolu s ostatními z noční směny do turbovýtahu.

Do odletu zbývala ještě necelá hodina, kterou posádka můstku vyplnila posledními přípravami. Čechov, který teď, stejně jako ostatní navigátoři na lodi, znal jejich plánovanou trasu letu téměř nazpaměť, si s pilotkou znovu procházel nejbližší úseky.

„Jak to vypadá, pane Spocku?“ zeptal se kapitán asi ve třičtvrtě na osm.

„Loď je připravena.“

„Poručíku Uhuro, ohlaste to posádce.“

„Ano, pane.“

Ani ne deset minut po jejím hlášení se otevřely dveře turbovýtahu a na můstek vstoupil doktor McCoy, který na odlet už netrpělivě čekal.

„Ahoj, Kostro,“ kapitán s ním prohodil pár slov, ale brzy se otočil zpátky k posádce můstku. „Poručíku Kingová.“ Pilotka se na něj otočila. „Spusťte motory!“

„Rozkaz, pane!“ potěšeně se otočila ke svému pultu a naťukala příkaz do strojovny. Tohle bylo poprvé, co měla příležitost s Enterprise startovat.

„Odlétáme přesně v osm hodin podle plánu,“ oznámil ještě jednou kapitán. „Budeme zvyšovat rychlost až na warp 5.“

„Čas do startu – odpočítávám!“ ohlásil pan Spock s pohledem na hodiny na svém pultu. „Třicet sekund… dvacet pět sekund… dvacet sekund…“ Při jedenácti sekundách zadala Kingová další povel, rozehřáté motory začaly pracovat a Enterprise dostávala rychlost.

„Osm… sedm… šest… pět… čtyři… tři… dva… jedna… Start!“

Na to posunula Kingová rychlostní páku dopředu a loď hladce opustila oběžnou dráhu Cāviosu. Čechov aktivoval letový plán a pilotka podle něj srovnala kurs lodi.

„Strojovna?“ naťukal kapitán do komunikátoru. „Hlaste se!“

„Všechno v pořádku, pane!“ ozval se okamžitě Scotty. „Motory pracují normálně.“

„Výborně,“ ukončil Kirk spojení. V té chvíli přihučel turbovýtah a na můstek vstoupil pan Morethy. Spolu s ostatními se pak díval, jak se Cāvios na obrazovce, která byla nastavena na zpětný pohled, stále zmenšuje.

Asi po hodině vstoupili do warpu a ještě před polednem zrychlili až na warp 5, který byl naplánovaný pro celou cestu. Teď už nebyla planeta vidět vůbec, Čechov přepnul obraz na čelní pohled a pan Morethy trochu pohnutě odešel Přece jenom, na Cāviosu strávil tři roky. McCoy z můstku zmizel už před pár hodinami; volaly ho povinnosti.

Ve dvanáct hodin se střídaly směny. „Teď letíme warpem 5,“ oznamoval kapitán veliteli Aaronovi, který si od něj přebíral křeslo. „Držte se naplánované trasy k Zemi.“

„Ano, pane.“

Kirk už byl na odchodu, ale něco ve způsobu, jakým se Aaron posadil do kapitánského křesla, ho přimělo vrátit se. „Stýská se vám po velení nad lodí?“ zeptal se ho.

„Jsem velmi rád, pane, že jste se vrátil,“ vyhnul se odpovědi a Kirk ji po něm znovu nepožadoval. Koneckonců, byla to Aaronova věc.

„Tak klidnou službu, veliteli,“ popřál mu a zamířil do turbovýtahu.

„Na shledanou, kapitáne.“

Život na Enterprise se rychle vrátil do stejného pořádku, jaký tam byl vždycky, když někam cestovali. Míjel den za dnem a s každou minutou se přibližovali k Zemi. Ovšem, jak všichni věděli, bude jim trvat nejméně dva měsíce, než tam dorazí. – Pokud je cestou nepotkají žádné obtíže.

Po necelém týdnu od startu se panu Suluovi zraněná ruka zlepšila natolik, že se mohl znovu zařadit do služby na můstku a pilotka Kingová se musela vrátit na své dřívější výpomocné místo ve strojovně. Tenhle kapitánův rozkaz ji pochopitelně rozmrzel. Byla naštvaná, že nemůže mít také svoje pevné místo na můstku. Nebyla přece vůbec špatná pilotka, myslela si.

Když na konci své poslední směny předávala řídící pult podporučíkovi Digginsové, pohrdlivě se na tuhle mladou ženu v kalhotové uniformě a s krátkými černými kudrnatými vlasy podívala. Tahle pilotka byla známá po celé lodi pro svoji roztržitost. Proslavila ji jedna událost, která se stala už před několika lety, a to, když si při jedné ze svých prvních služeb na můstku spletla ruční brzdu s warpovým pohonem. A, jak si Kingová naštvaně připomněla, i přes její další nehody měla trvalé místo v Aaronově skupině.

Ovšem, být naštvaná bylo to jediné, co mohla s kapitánovým rozkazem dělat. Enterprise letěla klidně dál i bez ní.

Druhý den se Kingová tedy hlásila u pana Scotta, který ji hned poslal asistovat při čištění jednoho z impulsních motorů. Zase taková podřadná práce! Myslela si Kingová, když o hodinu později v opravářské kombinéze seděla u jednoho ze džberů a důkladně všechny součástky, které jí strčili, vyplachovala.

„Dobrý den, Kingová,“ pozdravila ji najednou dívka, která dělala o kus dál to samé. Pilotka se na ni podívala a už tak dost znechucený výraz jí ještě víc zkysl.

„Dobrý, Felsenová,“ procedila odpověď. Tyhle dvě spolu rozhodně nepracovaly poprvé a to Kingovou štvalo snad ještě víc. Netroufnou si dát jí na starosti víc než práci pro kadety!

„Tak jste zase tady?“ zeptala se jí Felsenová.

„Vypadá to tak,“ zavrčela Kingová.

„Jak to?“

„Sulu se uzdravil.“

„A proč sem tedy místo vás neposlali jeho?“

„Nedělejte hloupou. On je hlavní pilot… Co jsem komu udělala, že ze mě pořád dělají kadeta?!“ ulevila si, když jí jeden z techniků vrátil špatně umytou součástku. „Omlouvám se,“ dodala s pohledem na Felsenovou.

I když spolu tyhle dvě neustále mluvily trochu útočným tónem, často si navzájem něco vytýkaly a Kingová Felsenovou někdy počastovala jedním z ošklivých výplodů svojí slovní zásoby, neznamenalo to, že by se neměly rády. Spojovala je společná práce a často se zdálo, že i společné postavení.

Večer toho dne, bylo 26. května, stál Uliriko Usaffi v lodní nemocnici, v doktorově diskové knihovně a vybíral si, jaká z odborných knih by se mu asi nejvíce hodila. Přitom přemýšlel o tom, že asi za sedm týdnů už budou doma. Téměř všichni, se kterými se o tom bavil, říkali, že se na Zemi těší. To on by byl raději, kdyby se ještě nevraceli. Samozřejmě ne proto, že by se mu Cāvios snad líbil; obával se toho, že mu kapitán třeba nenapíše dobrý posudek a bude mít po nadějích, že se kdy stane v Hvězdné flotile úspěšným. A tím by se také musel rozloučit s plánem, který se mu už před několika týdny začal rodit v hlavě. Chtěl totiž na Enterprise zůstat. Pro to všechno si četl všechny ty vědecké věci. Byl to jeho způsob, jak se učit.

Ale, když nad tím vším hlouběji zauvažoval, vypadalo to s ním zatím docela nadějně. Nepůsobil žádné větší problémy a to, co po něm McCoy a Chapelová chtěli, také zvládal plnit. A nevypadali na to, že by s ním nějak nebyli spokojeni.

Tím se Ulirikovi trochu ulevilo.

A míjely další dny.

„Už jsem tady,“ oznámila jednou Kristin Karajevičová, když se znovu oblékla a vstoupila do kanceláře sestry Chapelové. Byla právě totiž na pravidelné prohlídce kvůli svému těhotenství, a protože byla na konci druhého měsíce, mohla se zároveň dozvědět, jestli čeká děvče nebo chlapce. Rozhodně ale nebyla jedna z těch žen, kterým na tom nějak zvlášť záleželo.

„Všechno je v pořádku, Kristin,“ otočila se k ní s úsměvem její kamarádka. „Pojď, posaď se a podívej se,“ ukázala na obrazovku s barevným snímkem. „To je tvoje děťátko. Je úplně zdravé, tak, jak má být.“

„No, moc tam toho tedy nevidím, ale určitě je nádherné.“

„Zatím se moc člověku nepodobá,“ přisvědčila sestra. „Ale to se změní. Škoda, že ho neuvidím, až se narodí.“ Obě věděly, že Karajevičovi budou tou dobou už doma na Zemi, kdežto Christina Chapelová chtěla ve Hvězdné flotile zůstat v aktivní službě.

„Určitě ho někdy uvidíš. Ale nenapínej mě. Kdo to je?“

„Chlapec, Kristin.“

„Chlapec? To je skvělé!“ Paní Karajevičová se rozzářila. „Toho jsem si přála.“

„Myslela jsem, že ti je to jedno.“

„Také, že ano. Přála jsem si oba dva.“

„A víš už, jak se bude jmenovat?“

„Hm, už jsme nad tím s Tiborem trochu uvažovali. Možná Nikolaj, Sven, Lasse nebo Petr. Ale ještě máme na rozmýšlení nejmíň šest měsíců, takže…“ Kristin by pokračovala dál, ale zmlkla, když do kanceláře vrazil Usaffi:

„Sestro Chapelová, doktor vás volá do nemocnice, máme pracovní úraz elektrickým proudem ze strojovny!“

„Už, běžím, Ricko,“ vyskočila sestra ze židle. „Promiň, Kristin,“ otočila se ještě na svou kamarádku a zmizela. Kristin pochopila, že už tady nemá, co dělat, vstala a s myšlenkami stále u nenarozeného chlapečka se vydala najít svého manžela. Chtěla mu o dítěti co nejdřív všechno říct.

Uliriko do lůžkové části přiběhl chvíli po sestře s lékem, pro který ho McCoy poslal. Ten se zrovna skláněl nad mužem v opravářské kombinéze, který ležel v bezvědomí na jednom z lůžek.

„Distyacin, doktore,“ podal mu injekci, a když po chvíli zjistil, že už ho k ničemu nepotřebují, přešel ke slečně Felsenové, která sem nosítka s tím mužem doprovodila a teď postávala opodál.

„Nazdar, Felsenová,“ pozdravil ji Usaffi.

„Ahoj.“

„Co tady děláš?“

„Mám jim ve strojovně potom vyřídit, co mu je. Hele, bude žít, že jo?“

„Jo, neboj. Ale dostal pořádnou pecku – 225 voltů!“ Jak se mu to stalo?“

„Hm, zjišťoval, kde je pokažený převod energie do levé gondoly.“

„No, já bych to teda pokusem a omylem nezkoušel. Poslyš, Felsenová, taky jsi tak nervózní z toho pohovoru?“ zeptal se. Všichni kadeti totiž ke konci své služby museli jít na pohovor se svými veliteli, kteří jim tam mají oznámit, co jim napíší do toho posudku.

Felsenová přikývla. „Jo. Ale ptala jsem se na to jednou Scotta a ten řekl, že si vedu dobře.“

„Ty se máš.“

„Tak se taky zeptej. S McCoyem jsi přece pořád.“

„Když on je divný. Ale asi máš pravdu… A co Waluszová?“

„Vůbec nevím. Naposledy jsem ji viděla, když jsme odlétali od Cāviosu.“

„Já taky…“ začal Usaffi, ale byl přerušen.

„Ricko! Další Distyacin, tři a půl mililitru!“ zavolal na něj McCoy. Mladý Ind se ještě podíval na Felsenovou a odběhl.

„Tohle si představuješ jak?!“ peskoval ho doktor, když se vrátil. „Pacient má být pro tebe na prvním místě. Ne, že si budeš povídat, zatímco my ho z toho dostáváme…“ Slečna Felsenová se snažila neposlouchat. Jí samotné také nebylo příjemné, když dostala vynadáno před dalšími.

Večer toho dne seděly Christina Chapelová se svou kamarádkou u večeře.

„Víš, co je zvláštní, Christino?“ odložila Kristin po několika minutách jídla s pohledem na sestru lžíci.

„Ne, co?“

„Když jsme byli u Cāviosu a Tibor byl spolu s ostatními v zajetí, oba jsme věřili, že se ještě uvidíme. Bylo to proto, že se máme velice rádi. Proto jsme nikdy neztratili naději, že se odtamtud dostanou. A taky se to stalo. Trochu jsem potom mluvila s tou Cāviankou, Nessynd, když tady byla. Ona je z toho vězení vyvedla proto, že chtěla splnit přání Morethymu, kterého milovala. Kvůli svojí lásce věřila té bláhové naději, že se jí to podaří – a podařilo. A to všechno riskovala, i když věděla, že potom všechno ztratí. Přišla o Morethyho, svoji dceru, dokonce i o svoje vzpomínky. Myslím, že ten muž si ani neuvědomuje, co všechno byla ochotná pro něj udělat.“

„Nebo si to nechce uvědomit. Asi je šťastnější, když Nessynd zůstala na Cāviosu.“

„Ale stejně je to zvláštní. Vždyť jsou skoro jako my s Tiborem. Žili spolu, měli se rádi, mají dítě. Ale jenom několik hodin potom, co jsme se my dva přivítali, celí šťastní, že se vidíme živí a zdraví, se oni dva rozešli. A možná navždycky.“

„Ta jejich dcerka má smůlu, že se narodila zrovna do tak nešťastné rodiny,“ pokývala hlavou sestra Chapelová. „Ten váš chlapec na tom bude rozhodně lépe. Alespoň ho oba dva chcete. Trochu jsem od McCoye slyšela, co Morethy tehdy vyprávěl.“

„Já taky, mě to vyprávěl Tibor. Prý spolu museli mít dítě, aby se La-Tsun přesvědčil, že pan Morethy je pro jeho dceru dostatečně dobrý muž.“

Sestra Chapelová nevěřícně zavrtěla hlavou. Tohle nevěděla. „Chudák to mimino,“ řekla.

„Víte, co se zdá zvláštní mně?“ ozval se pan Aaron, který seděl o dvě židle dál.

„Vy jste nás poslouchal, pane?“

„Omlouvám se, paní Karajevičová. Mluvily jste docela nahlas.“

„Aha. Co jste chtěl říct?“ zeptala se ho sestra.

„Slyšely jste o tom, že Cāviané věří na nějakého Da-Mu-Razina, který stvořil všechno, co vidí?“

„Ne. Ale to mi připadá docela normální. Většina takovýhle národů má nějaké náboženství,“ řekla paní Karajevičová.

„Není ale zvláštní,“ pokračoval Aaron, „že tomu věří zrovna Cāviané, kteří poznají pravdu od lži? Jeden z nich s tím Da-Mu-Razinem prý kdysi mluvil. Ale těžko by to asi mohl říct všem ostatním, kdyby to nebyla pravda, ne? A Da-Mu-Razin by mu asi těžko mohl říct, že je Stvořitel, kdyby to byla lež:“

„To máte pravdu,“ přisvědčila sestra. „Ale taky to mohl být jenom trik.“

„Trik? Možná. Pak by to ale musel být opravdu dobrý trik. Ale řekněte mi, proč by Cāviany někdo chtěl takhle obelhávat. Co by z toho měl? Vždyť ho ani neuctívají. A potom, nezdá se vám, že všechna náboženství těchto národů si jsou podobná? Všichni přece věří na nějakého Stvořitele. I spousta lidí tomu věří. A proč by to dělali, kdyby neměli spoustu důkazů o tom, že je to pravda? Já myslím, že tahle cāvianská víra je důkaz, že Stvořitel skutečně existuje.“

„A vy tomu snad věříte, veliteli?“

„Ano. A čemu věříte vy?“

„No,“ zamyslela se sestra Chapelová. Taková otázka ji zarazila. Stejně jako fakt, že velitel Aaron tomu věří. „Evoluci… a vědě…“ řekla po chvíli. „Pane Aarone, už musím jít, budu mít službu… Kristin?“

„Jo, taky už jdu,“ paní Karajevičová si strčila do pusy poslední lžíci rýže. „Pane Aarone?“

„Na shledanou,“ rozloučil se s nimi velitel a v duchu si povzdechl. Proč? Proč pořád evoluce? Věří jí skoro všichni. Ale kdo by mu dokázal vysvětlit, kde to všechno začalo? Co bylo před Velkým Třeskem? Jak vznikly fyzikální zákony? O to se už nestarají.

O několik dní později seděla slečna Felsenová o poledním volnu ve své kajutě, když jí komunikační přístroj oznámil, že se s ní chce někdo spojit. To se nestávalo moc často.

„Tady Felsenová,“ přijala hovor. Okamžitě naskočil obraz a ve Felsenové hrklo, když uviděla kapitána.

„Dobré poledne, kadete,“ pozdravil ji Kirk.

„Dobré poledne, pane.“

„Určitě víte, že už asi za dvacet dní budeme u Země a tím skončí vaše kadetská služba.“

„Ano, pane.“

„Takže musíme udělat závěrečný pohovor s vámi třemi kadety. Bude 4. července v poradním sále od půl druhé odpoledne – to znamená za tři dny. Na tu dobu budete všichni uvolněni ze služby.“

„Rozkaz, pane.“

„Kirk končí,“ ohlásil kapitán a obrazovka zčernala. Slečna Felsenová pomalu vstala a nervózně přešla na druhou stranu kajuty. Potom si znovu sedla k počítači.

„Felsenová a Usaffi!“ Doufala, že její kamarád je u sebe v kajutě.

„Tady Usaffi!“ objevil se obraz.

„Usaffi, za tři dny máme ten pohovor.“

„Já už to vím,“ řekl nervózně. „Doktor mi to řekl dneska dopoledne. Prý: Ricko, 4. července je ten kadetský pohovor. Kapitán mi řekl, abych ti to vyřídil,“ zašklebil se.

„Jo? To mně to řekl kapitán osobně, teda takhle přes počítač. Před chvílí.“

„Páni… Taky máš takové stresy?… Víš co? Já bych tady chtěl zůstat.“

„Hm, vážně? Já totiž taky.“

„Super. Aspoň nejsem sám. A co Waluszová? Asi za ní dneska zajdu. Už jsem ji vážně dlouho neviděl.“

„Tak jo. Pozdravuj jí.“

Tři dny na to, 4. července, stáli všichni tři kadeti vedle sebe před dveřmi do poradního sálu. Bylo skoro půl druhé.

„Já tam nejdu,“ řekl Usaffi. „Asi chcípnu,“ pokračoval varovně, když Felsenová udělala krok k automatickým dveřím.

Ta jenom potřásla hlavou: „Tak pojďte.“

Všichni tři se nadechli a vstoupili do místnosti. Bylo to ještě horší, než čekali. Okolo stolu tady seděli Kirk, Spock, McCoy, Scotty a Lime. Proč jeden z nich nemůže být taky ženská? Myslela si Waluszová. Kadeti srazili paty a na kapitánovu výzvu se posadili vedle sebe na tři volná místa.

„Vítám vás,“ začal Kirk. „Nemusíte mít strach,“ dodal, když viděl, jak se tváří. „Takže,“ pokračoval. „Už jste na Enterprise skoro tři a půl měsíce. Jaký z toho máte pocit?“

„No,“ začal Usaffi. „Je to tady o hodně jiné než při výcviku. Tam jsme byli skoro všichni stejně staří a navíc jsme věděli, že je to jenom simulace. Jenom na výcvikových lodích to bylo trochu podobné.“ Felsenová s Waluszovou přikývly.

Na takovéhle věci se jich velitelé vyptávali ještě docela dlouho a kadeti zjišťovali, že ten pohovor není zas tak hrozný. Jenom Uliriko byl pořád nervózní z McCoyovy přítomnosti. Přemýšlel, kolik toho na něj ostatním asi pověděl.

„A co se chystáte dělat potom?“ zeptal se najednou Kirk. Felsenová s Usaffim se na sebe nervózně podívali a chvíli se pohledem hádali o to, kdo z nich to řekne. Mezitím se ozvala slečna Felsenová.

„Já bych chtěla jít na nějakou hvězdnou loď. Asi na nějakou normální dopravní.“ Oba další kadeti se na ni překvapeně podívali. Nikdy jim o svých plánech neříkala, ale tak nějak počítali s tím, že s nimi zůstane.

„To není špatná volba,“ řekl jí na to pan Spock. „Klidná a vcelku bezpečná.“

„Ano,“ přidal se pan Lime. „Myslím, že zrovna pro vás by to bylo dobré místo, slečno Waluszová. Nejsem žádný poradce, ale řekl bych, že vy byste měla jít na nějakou základnu nebo právě tam.“

Agnieszka se pousmála. Věděla, že nemá moc dobrodružnou povahu. Ale všichni čekali, co řekne kapitán. Ten se na ni podíval.

„Jste na dobré cestě, abyste se tam dostala, slečno Waluszová,“ řekl k její úlevě. „Nikdo si na vás neztěžuje a velitel Lime mi vždycky, když jsem se ho na vás ptal, řekl, že s vámi nejsou žádné problémy a svoji práci že děláte dobře. Jestli to takhle půjde dál, budu vám moci podat doporučení ke službě ve Hvězdné flotile,“ usmál se na ni.

„Děkuji, pane!“ rozzářila se blondýnka. Zato druzí dva kadeti seděli pořád jako na trní.

„A vy dva?“ vyzval je Kirk. Nadechla se slečna Felsenová:

„My jsme… přemýšleli jsme, že bychom – kdyby to šlo – že bychom chtěli zůstat tady,“ vysoukala ze sebe. Většina velitelů, až na pana Limea, vypadala na chvíli překvapeně. Kadeti se ani nedivili. Nebylo to obvyklé a důvod po chvilce vyslovil pan Scott:

„Ale… víte o tom, že byste nejméně pro polovinu posádky byli pořád jenom kadeti.“

„Ano, pane, to si uvědomujeme.“

„Tak proč tady potom chcete zůstat?“ divil se McCoy.

„Já to tady mám už docela rád,“ odpověděl mu Usaffi.

„To já také,“ přidala se Felsenová. „A taky tady už znám nějaké lidi.“

„No,“ řekl Kirk, „nemůžu popřít, že jestli poletím s Enterprise na další pětiletku, mnohem radši budu přijímat posádku, se kterou už mám nějaké zkušenosti. Ale vy dva už nejste tak úplně bez prohřešků. Třeba vy, slečno Felsenová, jste, jak jsem slyšel, byla jedna z těch, kteří tehdy u Cāviosu neposlechli výslovný rozkaz velitele Aarona…“ Birgit Felsenová se dívala do země. Už pochopila, že ji Kirk asi nevezme. „Ovšem,“ pokračoval. „Kdybych chtěl řešit tohle, musel bych obvinit mnohem víc lidí, myslím, že i některé z těch, kteří tady s námi právě sedí u stolu,“ rozhlédl se kolem. Felsenová zase vzhlédla.

„Řekl bych, že i vás dva můžu doporučit do Hvězdné flotily,“ rozhodl se Kirk.

„Já bych nebyl proti, pane,“ ozval se Scotty, „kdybyste vzal slečnu Felsenovou i na Enterprise. Jak už jsem vám říkal, nejsou s ní problémy, je spolehlivá a celkem to umí.“

„A já už jsem ti taky říkal, Jime,“ přidal se McCoy, „že bych si Ricka Usaffiho také klidně vzal i na dál.“

„Tak v tom případě asi není, co řešit,“ ukončil to k velké spokojenosti obou kadetů kapitán. „Pane Spocku?“

„Také si myslím, kapitáne. I když, ze strany pana Usaffiho a slečny Felsenové to je velice nelogické rozhodnutí. Jestli zůstanete tady,“ obrátil se na ně, „kde vás všichni znají jako hloupé kadety, nebudete mít téměř žádnou šanci se nějak víc prosadit.“

„Ano, pane, to chápeme.“

„Takže, pokud není nikdo proti,“ řekl Kirk, „můžeme tuhle schůzi ukončit… Nikdo?“ zeptal se po chvíli ticha. „Tak rozhod!“

Všichni se zvedli a s hovorem začali odcházet.

„Jak to, že odcházíš, Agnieszko?“ zeptal se jí trochu překvapeně Uliriko, když odcházeli dlouhou chodbou.

„Neměla bych se spíš divit já vám? Normální člověk se nechce nechat komandovat déle, než je to nutné. Nebudu s tím otravou Olbyem ani o minutu déle, než musím.“

„Já mám Enterprise ráda,“ řekla Felsenová. Usaffi přitakal.

A to bylo naposledy, kdy spolu na tohle téma mluvili. Nechtěli si vzájemně zasahovat do života.

„Už ani ne za dva týdny budeme u Země,“ prohodil pan Spock jednou po obědě, když si s kapitánem krátil čas hraním šachů ve své kajutě. Ovšem nebyly to jen tak ledajaké šachy, byla to zvláštní prostorová verze, kterou rádi hráli Vulkánci.

„Hm. Je to skoro neuvěřitelné, že není jisté, jestli budu kapitánem Enterprise i dál. Už jsem si na to zvykl.“

„Já taky. Ale i na místo prvního důstojníka bude asi víc zájemců.“

„Jsem rád, že se o to zajímáte i vy, pane Spocku. Ale taky bych řekl, že se sháněním posádky už teď nebude problém, i když nám někteří odejdou. Určitě je spousta mladých nadšených lidí, kteří o ta místa stojí.“

„Jako jsme byli i my.“

„Přesně tak. Ale jsem rád, že nás to napadlo. I tady to s tím Cāviosem.“

„Ano, bylo to užitečné. A fascinující.“

„Hm,“ usmál se Kirk. „Doufám, že teď máte o lidské logice vyšší mínění, pane Spocku.“

„Možná, kapitáne… Ale tohle je šach,“ upozornil ho Spock a Kirk se na chvíli zamyslel, jak z téhle ohrožující situace ven.

„Poslední dobou,“ řekl, když s úsměvem dalším tahem odvrátil nebezpečí, „jsem, pane Spocku, často přemýšlel o tom Morethyho dítěti. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, brát ho na Zemi.“

„Kdo ví. Je škoda, že nemůžeme znát její povahu. Pak by se dalo říct, kde jí bude líp.“

„Ani vy to nedokážete, pane Spocku?“

„Já se dokážu napojit jenom na myšlenky, kapitáne. Ale ani u dospělého Cāviana bych si z nich netroufal odhadnout jeho povahu.“

„Ale Cyndy je napůl člověk.“

„Tím hůř. I pro ni samotnou bude těžké vyznat se sama v sobě. Míchají se v ní dva národy: z poloviny je Cāvian, z té druhé člověk. Dokud se nesmíří s tím, že vlastně nepatří ani mezi jeden z nich, že v celém vesmíru možná není nikdo jako ona, nebude mít jednoduchý život.“

„Jak tohle všechno víte?“

„Z vlastní zkušenosti. Ale u mě se hlavně projevují mé vulkánské geny. Kdy ví, jak to má Cyndy.“

„Bylo by pro ni lepší, kdyby alespoň způsob myšlení zdědila po otci.“

„Ano. Trochu jsem se s ním o ní bavil a alespoň zatím se ukazuje, že nejméně spánkové návyky má lidské. A to je podle mě nejdůležitější, pokud mezi nimi má žít.“

„Ale ani tak to s nimi nebude mít jednoduché. Zpráva o tom, jak Cāviané povraždili trosečníky z Orleánsu, se po Zemi rozletí jako voda. Ani její lidské jméno jí nepomůže.“

Kapitán táhl střelcem a po něm pan Spock věží. „Šach mat.“

„Máte pravdu, pane Spocku,“ musel s ním Kirk po důkladném prozkoumání hrací plochy souhlasit. „Ale dneska jsem vám sebral už tři figurky!“ Oba věděli, že normální člověk proto Spockovi v téhle hře nebude mít asi nikdy šanci.

Když se druhý den první důstojník vrátil na můstek, našel Kirka, jak sedí ve svém křesle a rukou si podpírá čelo.

„Stalo se něco, kapitáne?“ přistoupil k němu a tiše se ho zeptal.

„Ále, vypadá to, že přece jenom ještě uvidíme Zemi,“ Kirk si protáhl ruku.

„Je na tom snad něco špatně?“

„Ne, jenom počítám, kolik mi zbude ze mzdy, když každému členu posádky koupím tu nejlepší švýcarskou čokoládu,“ zavrčel.

„Švýcarskou čokoládu?“ zeptal se McCoy, který právě přijel na můstek. „Co je se švýcarskou čokoládou?“

„Hodně, doktore,“ odpověděl mu Spock. „Když jsme byli zavření v kobce na Cāviosu, náš kapitán si slíbil, že každému členu posádky Enterprise koupí čokoládu, jestli ještě někdy uvidí Zemi.“

Tentokrát to nebyl pan Spock, ale McCoy, kdo s podivem povytáhl obočí. „Páni, Jime, občas máš opravdu zajímavé nápady. Ale slyšel jsem, že zrovna ty švýcarské se poslední dobou docela prodražily.“

Kirk propletl prsty na rukou a začal mlít mlýnek.

„Pane Čechove, za jak dlouho při současné rychlosti dorazíme k Zemi?“

„Přesně za jedenáct dní, dvacet jedna hodin a šest minut, pane!“

Pan Spock si znovu založil ruce za zády a přešel ke svému místu. Kapitán si pustil ruce a pohodlněji se opřel:

„Tak ať jsme tam co nejdřív!“


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X