lcars
logo

Dezertér XIII: Strážkyně brány


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 15. 01. 2015
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál:
Období:
Hlavní postava(y): Allarin Ilriela, IrViin, Weyoun, Irika, Farissa
Kategorie: alternativní vesmír, přátelství, napětí
Pokračování: Dezertér I-XII (autor doporučuje přečíst napřed tuto povídku)
Povídka z cyklu: Dezertér
Spoiler:
Stručný obsah:
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezertér XIII: Strážkyně brány

Allarin Ilriela


Druhý den ráno byli všichni připraveni na cestu. Seděli ještě v jídelně a povídali si. Čekali, až Xiriela přiveze auto – jejich tváře byly příliš známé, než aby mohli jet veřejnou dopravou a navíc by to bylo zbytečně zdlouhavé. Mohli by se teoreticky nějak zamaskovat, ale to by bylo například u Weyouna poměrně těžké a nevypadalo by to příliš nenápadně. A co kdyby měli smůlu a narazili na hlídku policie Světové vlády? Pak by byli prozrazeni a kdo ví, co by se mohlo stát zlého.

Dveře se otevřely a vstoupila Ilriela s Irikou.

„Ahoj, kamarádi. To je Irika. Už jí asi trochu znáte. Pojede s námi jako dobrovolnice.“

Otočili se k ní.

„Ahoj. Já jsem IrViin. Už se známe, ne?“ řekl Augment a napřáhl k ní ruku. Po krátkém zaváhání ji přijala.

„Illion. Ahoj.“

„Já jsem Lusita.“

„Ahoj.“ Rozhlédla se po místnosti a její pohled se setkal s pohledem fialových očí Vorty. Okamžitě pohled sklopila. Weyoun se přátelsky usmál.

„Vítej mezi námi.“

Irika kývla na pozdrav a posadila se opodál. Weyoun přešel k Ilriele.

„Je vždycky tak plachá?“

Illirijka zavrtěla hlavou.

„Ne. Obvykle je velmi statečná a odvážná. Ničeho se nebojí a dobrovolně se hlásí i na zvláště nebezpečné mise. Taková je až poslední dobou. Ani mi neřekla, proč vlastně chce jít s námi. Něco tuším, ale nechci to říkat, dokud nebudu mít nějaký důkaz.“

„Zajímavé. Její mysl je uzavřená telepatickému kontaktu. A to, co jsem vycítil, je poněkud... matoucí.“

„Myslím, že by sis to zatím měl taky nechat pro sebe. Uvidíme, co se z toho vyklube.“

V tu chvíli vstoupila Xiriela.

„Vozidlo je připraveno.“

„Díky, sestro. Vyrážíme!“

Cestovali poměrně nalehko. Vzali si s sebou více méně jen zbraně, láhve na vodu, nějaké jídlo a pár věcí, o kterých usoudili, že by se mohly hodit.

„Ať ti Tvůrce pomáhá, sestro. Zatím sbohem!“

„Pro vás jsem to udělala ráda. Hodně štěstí a mějte se.“

Obě sestry se objaly a Ilriela nasedla do auta k ostatním. Ohlédla se ještě na Xirielu a Illion šlápl na plyn.

Vyjeli.

Ilriela volila trasu raději méně obydlenými oblastmi, takže se protáhla na víc než týden. Irika se spřátelila se všemi členy skupiny, jen před Weyounem se projevovala stále stejně plaše.

Byli na cestě už šest dní. Auto nechali u spojenců, kteří je zase vrátili Xiriele, a dál se vydali pěšky. Bylo to bezpečnější – podle auta by je mohli vysledovat. Teď šli po udusané cestě smíšeným lesem. Ilriela vpředu, za ní Illion a Lusita, s nimiž se občas radila, protože si nebyla úplně jistá svým orientačním smyslem. Zbytek následoval v různém pořadí za nimi. Weyoun však náhle zrychlil a za chvilku se zařadil vedle vůdkyně. Chvíli šli mlčky. Pak začal:

„Chtěl bych si o něčem promluvit.“

Illirijka se na něho podívala.

„Beze všeho. O co jde?“

„O Iriku.“

„To si promluvím docela ráda. Co máš na srdci?“

„Nerozumím jejímu chování. S ostatními se baví normálně, ale jakmile k nim přijdu, ztichne a stáhne se do sebe. Navíc přede mnou blokuje své myšlenky. Jako by nechtěla, abych se o ní něco dozvěděl. Ale někdy jako by si sama nebyla jistá, co chce, protože blokáda chvílemi povolí. Pak její emoce cítím jasně, ale nejsem o nic moudřejší, protože bývají rozporuplné a zmatené. Trochu jako by se hádala sama se sebou. Rozumíš tomu?“

„Možná ano, ale nechce to, co si myslím, vyslovovat, dokud si nebudu jistá. Díky za ty informace. Zatím to mou teorii spíše potvrzuje.“

„A co mám dělat já?“

„Buď přátelský, ale nevnucuj se. Brzy poznáme, jestli mám pravdu. Irica bývá v boji až zuřivá, ale pokud se setká s někým koho ještě nezná a je jí sympatický, začne se chovat poměrně plaše. Žádnou averzi jsi necítil?“

„Ne. Nesmělost, ale také sympatie a... něco jako... skrývaný obdiv.“ To poslední řekl tázavě.

„Hmm. Zajímavé... Tak uvidíme.“

Chvíli mlčeli. Pak se Illirijka otázala:

„Je to všechno?“

Přikývl.

„Zatím ano.“

Zbytek dne uplynul bez příhod. Když se blížil večer, našli si v lese vhodné místo a utábořili se. Byl převážně jehličnatý. V terénu byly rozeseté skalky a kameny, místy pramenily slabé, ale čisté potůčky. Zemi pokrývalo jehličí. Snědli večeři, domluvili si hlídky a ti, co právě nehlídali, šli  spát.

Mohla být tak jedna hodina po půlnoci, když se Ilriela vzbudila. Místo, kde měla být hlídka, bylo prázdné a Irika pryč. Velitelka se okamžitě naplno probudila, ale zatím zůstala ležet, tiše a nehybně, jak byla zvyklá, a rozhlédla se. Nikde nikdo. Až pak tiše vstala a udělala několik kroků. A už ji viděla. Ilirijka seděla na skalce nad táborem. Měla tamodtud stále přehled o okolí, ale sama byla vidět jen z některých míst. No jistě, mohlo ji napadnout hned, že Irika nikam daleko neodejde.

Vydala se k ní. Irika měla ve tváři zasněný výraz a pohled upřený na hvězdy.

„Iriko!“ zašeptala

Nic.

„Iriko!“

„Kdo je tam?“ Oslovená sebou trhla a sáhla po zbraních. Oči upřela do tmy, směrem kde se nacházela velitelka.

„To jsem já, Ilriela.“

„Co tu děláš?“

„Všimla jsem si, že jsi pryč, a tak jsem tě šla hledat. Můžu za tebou?“

Krátké zaváhání.

„Ty ano.“

Ilriela se vyšvihla nahoru a posadila se vedle mladší Illirijky. Zkoumavě se na ni podívala.

„Tebe něco trápí, sestřičko.“

„Nech mě.“

„Mě se můžeš svěřit. Já ti pomůžu, jestli je to jen trochu možné.“

Irika zvedla hlavu.

„Myslíš že bys mohla?“

„Určitě. Slibuju. Tak se svěř. O co jde?“

Irika chvilku mlčela. Pak se ozvala.

„Spíš... o koho. Opravdu mi pomůžeš?“

„Slíbila jsem ti to.“

„Pořád na něho myslím. A... strašně ráda bych mu to řekla, ale bojím se...“

„Čeho?“

„Já... nevím!“

„Odmítnutí?“

„Asi... Opravdu mi pomůžeš?“

„Opravdu.“

Chvilku bylo ticho. Pak Irika znovu začala.

„Já bez něho nemohu žít, jen... živořit. Pořád myslím na to, jak mu udělat radost.“

„Všimla jsem si. A pořád se na něho zasněně díváš, když si myslíš, že tě nikdo nevidí.“

Irika sklopila oči a mírně se začervenala.

„Jsi prostě zamilovaná, sestro,“ usmála se na ni Ilriela.

„Asi... to tak bude.“

„Weyoun se mnou o tom mluvil.“

Zvedla se zájmem hlavu.

„A co říkal?“

„Ptal se, jestli proti němu něco nemáš, že jsi před ním tak plachá. A že není moudrý z toho, jaké emoce z tebe cítí. Prý jsou někdy dost rozporuplné. Neboj se s ním komunikovat. Chce být tvůj přítel, stejně jako ostatní, a jsi mu docela sympatická.“

Illirijka trochu ožila a upřela na ni pohled.

„Takže... mám naději?“

„Myslím, že ano. Neboj se. Pomůžu ti, se vším s čím budu moci.“

„Díky.“

Irika vstala a vydala se zpátky k tábořišti. Ilriela zůstala několik okamžiků zamyšleně na místě, pak rychle sklouzla ze skalky dolů a vyrazila za ní. Dohnala Illirijku až u ohniště. Irika se posadila a upřela pohled do plamenů, které se jí odrážely v očích a tančily po pancíři. Ilriela se pohodlně usadila vedle.

„Nebude ti vadit společnost?“

„Ne.“

Po chvíli se starší Illirijka přisunula blíž a zašeptala:

„Asi bych tě měla upozornit, že je možné, že Weyoun náš rozhovor zčásti slyšel.“

Irika sebou trhla.

„Myslíš?“

„Ano. Ani nevíš, jak má fenomenální sluch.“

„Tos mi nemohla říct?“

„To nevadí. Myslím, že jestli nás slyšel, tobě to nijak neuškodí. Navíc, myslela jsem, že to už víš.“

Irika pokrčila odevzdaně rameny.

„Tak to vím až teď.“ Řekla to takovým tónem, jako že se s tím nedá nic dělat.

Chvíly obě Ilirijky mlčely.

Pak se Ilriela ozvala:

„Můžeš jít spát, jestli chceš. Já to ohlídám za tebe.“

Irika přikývla a šla si lehnout. Starší Illirijka pak hlídala až do rána.

Noc uběhla bez příhod. Ráno se rychle najedli a vyrazili na další cestu. Ilriela věděla, že už jsou blízko. Mohli by tam dojít možná už dnes večer, pokud budou mít štěstí.

Když se slunce blížilo k západu, vyšli konečně na kraj lesa. Ilriela ukázala přes údolí, kde se rozkládalo nenápadné městečko.

„Tam je náš cíl. Dnes tam ale nepůjdeme. Utáboříme se tady, odpočineme si, najíme se a vyrazíme tam v noci. Cesty tady by měly být dobré.“

Illion přitakal. V této oblasti se on i jeho sestra vyznali velmi dobře.

Našli vhodné místo kryté proti větru, shodili zavazadla na zem a udělali si pohodlí. Najedli se a někteří i usnuli. Ilriela se rozhodla, že je nechá prospat. Sama však, přestože spánek patřil mezi její nejoblíbenější činnosti, zůstala vzhůru a hlídala. Věděla, že v úplném bezpečí nejsou nikde, všude se může objevit někdo od Světové vlády, a že se bude moci prospat dosyta na Illirii. Bezpečně a nerušeně. 

Po několika hodinách, když se setmělo a vyšly hvězdy,  je vzbudila a pokračovali v cestě. Přešli údolí a na druhé straně vystoupali do městečka. Když vstoupili do ulic, byli spokojeni. Nikde ani živáčka. Ilriela je vedla několika oklikami, postranními uličkami a průchody, aby setřásli případné pronásledovatele. Zatím to šlo dobře.

„Ještě za roh, potom kousek rovně a budeme tam,“ zašeptala tichounce.

Došli až k nenápadnému řadovému domku. Nezdržovali se odemykáním branky, přelezli plot, co nejrychleji, aby je někdo neviděl, odemkli dveře a vstoupili dovnitř. V domě samotném bylo něco jako malá základna. Pro obyvatele sousedních budov to vypadalo jako příbytek osamělé ženy, za níž občas jezdí na návštěvu nějaká kamarádka. Ale to podstatné a důležité bylo dole, dalo by se říci ve sklepě. Ilriela zamířila okamžitě a jistě tam.

Náhle se Illion ohlédl. Illirijka si toho všimla.

„Co je?“

„Zdálo se mi... že jsem zahlédl nějaký temný stín. Ale hned byl pryč.“ Podíval se znovu. „Nic tam není.“

Ale Ilriela už byla znepokojena.

„To se mi nelíbí. Mohl to být jen přelud, ale mohl to také být člověk. A teď už nemáme cestu zpět, protože jestli to byl nepřítel, tuší něco o bráně a půjde sem. Rychle! Za mnou!“

Sestoupili po schodech do sklepa. Pod schody byly další dveře a vedle nich otisk ruky. Ilriela tam položila dlaň. Nad tím se rozsvítil malý displej a modrá kontrolka. Objevil se nápis:

„Identifikace: ari Allarin Inthis Ilriela. Vstup povolen.“

Dveře se otevřely a pustily je dál. Šli kus chodbou, potom další podobné dveře, sken sítnice a konečně vstoupili do hlavní místnosti. Když se vchod otevřel, panovala tam tma, ale jakmile Illirijka překročila práh, rozsvítila se světla. Ostatní ji následovali. Náhle uslyšeli radostný výkřik.

„Ilrielo!“

Velitelka se otočila za hlasem.

„Farisso! Dlouho jsme se neviděly!“

„Vítám tě!“

Obě Illirijky se k sobě rozběhly a objaly se.

„Ty jsi teď strážkyně brány?“

„Už nějakou dobu.“

Když se zase pustily, Farissa zvážněla.

„Poslyš, mám dojem, že Světová vláda něco o účelu téhle budovy tuší.“

„Cože?“ lekla se Ilriela.

„Občas jsem zahlédla nějaký stín, který ale okamžitě zase zmizel. Už nějakou dobu mám pocit, že to tady sledují a hledají příležitost udeřit.“

„Ale co mohou chtít, pokud to ještě neudělali?“

„Možná chtějí zabít víc much jednou ranou, jak říkají Terrané,“ ozval se Weyoun, který si do té doby se zájmem prohlížel bránu. „Tuší, že tady je něco co může být důležité, ale je možné že chtějí dostat ještě něco. Možná...“

„Nás,“ dořekl IrViin.

„To je možné,“ přikývl Vorta.

Farissa ožila.

„Ale pak jste v nebezpečí! A pokud to vědí, jsou už všude kolem a není úniku. Musíte ihned udělat to, proč jste sem přišli. Použít bránu.“

Rychle přiběhla k ovládacímu panelu a začala zadávat symboly. Rychlým pohledem vždy zkontrolovala, jestli se rozsvítil ten správný. Když byla u pátého, Weyoun zpozorněl. Přešel ke dveřím a zaposlouchal se. Potom otevřel a vyhlédl ven. Všichni kromě Farissy, která spouštěla bránu, a Ilriely, která ji napjatě sledovala, se na něho dívali.

„Co se děje?“ zeptal se konečně Illion.

„Něco slyším,“ odpověděl Vorta. „Ilrielo, smím se podívat ven?“

Na okamžik se zamyslela.

„Dobrá,“ řekla nakonec. „Ale buď prosí tě opatrný! Pokud tam jsou...“

„Jsou,“ řekl jistě.

„...Kdyby tě zajali, mohli by nás vydírat a my bychom skoro neměli možnost tě od nich bezpečně dostat.“

Přikývl.

„Dám si pozor.“

Otočil se a vyklouzl tiše ven.

Farissa zadala šestý symbol a pracovala na sedmém, když se ozvaly zvuky někoho běžícího chodbou. Přiblížily se v cuku letu a vzápětí vpadl dovnitř Weyoun a vyhrkl:

„Jsou tam! A už otevřeli venkovní dveře a jdou sem!“

„Zavřel jsi dveře do sklepa?“

„Ano. Ty do chodby také.“

Farissa zadala sedmý symbol a zvedla hlavu.

„Ty by je měly na chvíli zadržet. Nedělám si iluze, že by je zadržely na dlouho nebo navždy, ale snad nám dají nějaký čas.“

Brána se rozzářila a vyplnila ji modrá energie. Připomínalo to vodu,  ale voda to určitě nebyla. Uslyšeli vzdálené rány.

„Snaží se dostat přes první dveře,“ řekla Farissa. „Brána je otevřená. Můžete jít.“

„Ale Farisso... Co bude s tebou?“

„O mě se nestarejte. Poradím si.“

„Teď tě přece nemůžeme opustit!“

„Ilrielo, já jsem strážkyně brány. Nemůžu opustit svoje místo a nechat bránu padnou do rukou nepřátel. Pokud bych odešla s vámi a oni by ji uloupili, ztratili bychom možnost dostat se zpátky. Spojení mezi Zemí a Illirií by bylo přerušeno a kdo ví, jestli by se někdy podařilo je obnovit.“ Farissin hlas zněl naléhavě. „Světové vládě by možná se podařilo nastolit vládu démonů a planeta by musela být zničena. Navíc by Xiriela, Larissa, Velis a další naši přátelé a spojenci zůstali uvězněni tady. V lepším případě by tady stihli dožít nebo by získali loď a odletěli do Vesmíru, v horším by zemřeli s planetou. My bychom je už možná nikdy neviděli.  A to všechno kvůli jedné strážkyni brány, která nedostála své povinnosti? To ne. Raději zemřu ve službě než takhle zběhnout.“

„Ale Farisso!“

„Klid. Já se z toho nějak dostanu. Už jsem přežila hodně. Ještě se uvidíme – v této dimenzi.“

„Já vím. Ale... nelíbí se mi to.“

V tu chvíli se ozvaly rány do dveří do místnosti.

„Běžte!“ vykřikla Farissa. „Já to tady zvládnu!“ Obrátila se k Ilriele. „Chápu, že se ti to nelíbí, mě taky ne, ale já jinou možnost nemám.“ Zkontrolovala panel. „Tak už běžte!“

IrViin mezitím ušel několik roků k bráně. Teď se vrátil k Ilriele a vzal ji za ruku.

„Pojď. Jí nepřemluvíš. A... má pravdu.“

Illirijka se pomalu otočila a následovala ho k bráně. Ostatní tam už stáli, ale nikomu se moc nechtělo jít jako první. Vtom se dveře rozlétly a dovnitř se začali hrnout vojáci Světové vlády. Lusita udělala jen poslední krok a zmizela v bráně. Illion popadl Weyouna, který se zpomaleně ohlédl po nepřátelích a zůstal stát jako poměrně snadný terč, za paži a vrhl se do brány. Zmizel první, a hned za ním i Weyoun, stržený neúprosnou silou ruky svírající mu rameno. Irika je rozvážně následovala. Ilriela se ještě jednou ohlédla po Farisse.

„Běžte!“ vykřikla strážkyně.

Ilriela si povzdechla a vstoupila s IrViinem do brány. Zmizeli.

Farissa počkala několik vteřin, než se stihne dokončit přenos, a udeřila do vypínače. Modrá energie z portálu zmizela před očima vojáků. Potom přehlédla nepřátele před sebou. Bylo jich hodně. Přesila. Přesto se rozhodla dostát povinnosti strážkyně brány. Tedy bojovat. Mohla by je teoreticky všechny na místě usmažit, ale to by ji dost vyčerpalo, byla by to asi i pro ně příliš krutá smrt a pravděpodobně by to nepřežil ovladač brány, čemuž se chtěla pokud možno vyhnout. Takže takhle ne.

Tasila meč a aktivovala svou specializaci. Ihned ucítila, jak jí tělem proudí energie všemi vodiči. Začaly jí rudě žhnout oči. Potom postupně i celé tělo a meč. To celé trvalo sotva několik vteřin. Nepřátelé v prvním okamžiku ztuhli překvapením při pohledu na nádhernou měnící se Illirijku a portál. Tím jí poskytli ten tolik potřebný okamžik k přeměně. A pak zaútočila. Několik nepřátel dostala hned v prvních vteřinách. Ostatní před ní uhýbali a ze vzdálenosti, která se jim zdála relativně bezpečná (ale jaká vzdálenost je bezpečná, když čelíte rozzlobené Illirijce?), stříleli. Kulky se však v žáru, jenž vytvářelo její tělo, roztékaly a kapaly na zem, kde zase tuhly v beztvaré nepoužitelné kousky kovu. Farissa uhýbala jejich útokům, srážela jednoho nepřítele za druhým a snažila se neopustit své místo, ale věděla, že se tomu při nejlepší vůli nevyhne. Po chvíli boje viděla, že se od brány vzdálila několik metrů a několik nepřátel jí proklouzlo za zády a blíží se k ovládání. Musela okamžitě jednat. Jediným pohybem se otočila a mrštila rozpálený meč tím směrem. Ozvala se hrozná rána, doprovázená modrobílým zábleskem a kolem se rozlétla sprška malých úlomků krytu a barevná kontrolka. Meč se zabodl do panelu a zůstal tam trčet. Mírně se chvěl silou hodu, z poničeného panelu se kouřilo a bylo slyšet praskání přeskakujících jisker.

„Tak, vy mizerové,“ zasmála se zle. „Tohle se vám jen tak opravit nepodaří.“

Vteřinu bylo ticho. Potom nepřátelé zaútočili. Farissa dělala co mohla, uhýbala, odrážela rány a střílela po nich výboje energie, ale tím, že jim zabránila použít ovladač brány jeho poškozením, se zároveň připravila o zbraň. Věděla, že dlouho to takhle nevydrží. Pokud pobije tyhle, budou se po nich určitě shánět. Určitě podali hlášení, co našli a kde jsou, než vyrazili sem dolů. Pokud se dlouho neozvou, objeví se tady brzy další a budou je hledat. Nemá dost času na to, aby zahladila stopy a přenesla bránu jinam. Na to aby si zavolala posily, také nebyl čas. Zatímco odrážela útoky, horečně přemýšlela, co dělat. Ze všech možností, které měla, se jí zdálo asi nejlepší nechat se zajmout. Tak  sice brána zůstane v rukou nepřátel, ale bez funkčního ovládání. Sama by to sice byla schopná spravit, ale věděla, že jejich nepřátelé těžko. A pak už si nějak poradí.

Začala tedy pracovat na svém plánu. Zakopla o mrtvolu ležící před ní na zemi. Tím ztratila na okamžik rovnováhu a než ji zase získala, zůstala chvilinku na místě. Doufala, že to využijí. Nemýlila se. Přiletěl energetický výboj z jedné z těch nových zbraní a zasáhl ji. Zatmělo se jí před očima, ztratila vědomí a pomalu klesla na zem.

Vojáci okamžitě znehybněli. Nechtělo se jim uvěřit, že ta příšerná ohnivá bytost je opravdu omráčená. Ale pak se odvážili přijít blíž. Oči měla zavřené a rudý svit pronikající mezi víčky a omezeně i skrz z nich pomalu mizel, až vypadaly, krom té neobvyklé načervenale hnědé barvy, skoro jako lidské. Celé její tělo zvolna pohasínalo jako vychládající železo nebo uhlík. Žár brzy klesl natolik, že mohli přijít až k ní a sáhnout na ni. Byla opravdu v bezvědomí. To jim dodalo odvahy. Spoutali ji, zvedli a odešli ze sklepení ven, kde měli zaparkované transportéry. Do jednoho ji naložili, nasedli a vyjeli.

1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries