lcars
logo

Dezertér XII: Znovu mezi svými


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 09. 12. 2014
Stav povídky: dokončená
Velikost: 79 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál:
Období:
Hlavní postava(y): Allarin Ilriela, IrViin, Weyoun, Illion, Lusita, Irika, Xiriela
Kategorie: alternativní vesmír, napětí, přátelství
Pokračování: Dezertér I-XI (autor doporučuje přečíst napřed tuto povídku)
Spoiler:
Stručný obsah:
obsah nebyl autorem zadán
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezertér XII: Znovu mezi svými

Allarin Ilriela


Ilriela se vznášela – kde vlastně? Bylo to velmi zvláštní... místo, pokud se to tak dalo nazvat. Něco jako rozcestí, ale druhé takové nemohlo existovat. Na jednu stranu, směrem dolů, vedl tunel, čím dál tím temnější. A čišelo z něho zlo. Koncentrované, kruté, nenávistné Zlo. Zlo s velkým Z. Skoro hmatatelná negace. Bylo strašné to cítit, a tak se raději obrátila na druhou stranu. Tam se táhl přesný opak. Tunel plný světla, tvořený světlem. Bylo to jasnější světlo, než kdy před tím viděla, ale neoslňovalo, nebolelo do očí, naopak lákalo a přitahovalo. Jenom blíž, blíž, ponořit se do něho, rozplynout se ve světle...

Před chvílí byla popravena. Poslední, co ve svém těle cítila, bylo, jak ztrácí vědomí. Potom si náhle uvědomila, že zase vnímá a že se vznáší nad svým tělem. Dívala se na ně shora. Skrz blankytnou tuniku prosakovala na několika místech krev. Přišlo několik vězeňských zřízenců, zvedli je a odnášeli pryč. Chvilku je sledovala, ale pak místo aby proletěla dveřmi - nebo možná stěnou? do márnice za svou tělesnou schránkou, proletěla sem. Na tohle rozcestí.

Chvilku se tam vznášela, jen tak, snad poprvé v životě naprosto bez starostí.

Ale to je přece nesmysl, pomyslela si náhle. Vždyť... jsem mrtvá. Skoro se tomu zasmála.

Vzápětí ucítila, že je tažena do světlého tunelu. Letěla vpřed, do ještě většího světla, rychleji a rychleji, a bylo to úžasné, nádherné a vzrušující. Náhle si uvědomila, že zase stojí.

A pak to uviděla.

Blížila se k ní Bytost.

VÍTEJ, DCERO, řekla.

Pane?

Podívala se na Bytost. Vypadala jako utvářená ze světla. Vyzařovala z ní skoro hmatatelná moc, láska a dobro. Jako by jí četla myšlenky – a právě tak to asi bylo – řekla:

ANO. JSEM TEN, KDO MYSLÍŠ. JSEM TVŮRCE. JSEM ŽIVOT. JSEM DOBRO. JSEM PODSTATA SAMOTNÉ EXISTENCE.

Ilriela ani nevěděla, jak, ale náhle uviděla před sebou svůj život. Přehrával se před ní jako trojrozměrný film. Viděla – ne, spíš prostě najednou věděla, v čem byl který její čin dobrý a v čem špatný, co čím způsobila a změnila k lepšímu nebo k horšímu. Končilo to její popravou.

CHCEŠ TADY ZŮSTAT? zeptala se potom Bytost.

Mohla bych, Pane?

CHTĚLA BYS?

Ano. Je tady nádherně. Ale... ještě nemohu. Potřebují mě. Musím se vrátit.

ANO. JEŠTĚ SE MUSÍŠ VRÁTIT. POTŘEBUJÍ TĚ. ČEKÁ TĚ JEŠTĚ MNOHO PRÁCE. JDI... A AŽ PŘIJDEŠ PŘÍŠTĚ, BUDE TVÉ MÍSTO TADY PŘIPRAVENO.

To už slyšela jen jako z dálky. Letěla tunelem světla zpátky, až vylétla zase ven, do hmotného světa. Nacházela se v pokoji. Oknem dovnitř svítilo slunce a venku švitořili ptáci. Na lůžku leželo její tělo, nehybné a bez dechu, napojené na přístroje. Vedle na židli seděla Illirijka. Právě vstala, zkontrolovala přístroje a zase se posadila. Ilriela se chvilku vznášela nad svým tělem a pak se do něho začala vracet. Samotný návrat si však nepamatovala vůbec. Prostě najednou ležela v bezvědomí na lůžku, zase ve svém těle. Skoro okamžitě se nadechla a začala si je znovu uvědomovat. Po chvilce zkusila promluvit. Oči nechala zatím zavřené.

„Kde... to jsem?“ podařilo se jí po chvilce námahy říct. Šlo to tak ztěžka ve srovnání s výměnou myšlenek, kterou zažila tam...

„Na základně, ari,“ odpověděla Illirijka trochu překvapeně, že se velitelka už probouzí. Nebylo divu. Nebo spíše bylo divu, že nebyla překvapená ještě víc, protože podle lidských lékařů byla Ilriela ještě před pár minutami prakticky mrtvá.

„A... kdo... jsi ty?“

„Varil, ari. Mám tady právě službu. Nenamáhejte se.“

„Co... ostatní?“

„Vaši přátelé? Jsou zachráněni.“

„Řekni mi... víc.“

„Raději pro ně dojdu.“

„Dob...ře.“

Varil vstala a odběhla. Za chvilku byla zpátky a s ní i ostatní čtyři zachránění, Irika a Xiriela.

„Díky Tvůrci,“ řekla Xiriela. „že jsi zpátky.“

IrViin poklekl vedle lůžka a vzal ji za ruku. Slabě tu jeho sevřela prsty a usmála se.

„Varil mi už řekla, že chceš vědět víc o tom, jak se vás podařilo přece jen zachránit,“ řekla Xiriela.

Ilriela přikývla.

„Dlouho jsme marně pátrali, kam jste zmizeli. To vězení bylo opravdu dobře zabezpečené. Žádné zprávy z něho nepronikly ven. Byli jste oficiálně za mrtvé a já se snažila udržet organizaci stále funkční, s tím, že je to teď jenom na mě. Ale přesto jsem pořád pátrala po vás. A před dvěma dny se stalo něco překvapujícího. Jedna z bojovnic, které měly službu venku ve městě, mi oznámila, že vidí někoho, kdo vypadá jako Lusita. Má na sobě jen laboratorní plášť a vypadá jako kdyby byla na útěku a něco usilovně hledala. Řekla jsem jí, ať ji osloví a zjistí jestli je možné, že by to opravdu byla ona. A ačkoli se mi to zdálo neuvěřitelné, byla. Dozvěděli jsme se od ní, že utekla z laboratoře a že nás hledá už asi hodinu. Nejdřív nám nedocházelo, proč by to mělo být tak důležité, ale hned nám to vysvětlila. Každou hodinu chtějí popravit jednoho z vás a už je na řadě někdo další. Okamžitě jsme se připravily na cestu a vyrazily. Irika s menší skupinou zaútočily na dvůr a odnesly Weyouna. Zbytek vtrhl dovnitř, pobil stráže a když se dostali až k místu, kde se podle Lusitina popisu nacházela vaše cela, našly tam několik mrtvých vojáků i s dozorcem a IrViina s Illionem schované za barikádou. Chvilku trvalo je přesvědčit, že nejsme nepřátelé.“

„No jistě... Illion.“ Slabě se usmála.

IrViin se po něm ohlédl.

„Já mu to říkal, že to jsou naši. Ale on ne a ne. Dokud Farissa nevypálila díru do zdi hned vedle nás.“

„Kde je teď?“

„Odcestovala skoro hned po návratu sem, zase za nějakým kolem.“

„Škoda,“ povzdechla si Ilriela. „Ráda bych jí zase někdy viděla.“

Xiriela se znovu ujala slova:

„Zatím jiný tým došel pro tebe do márnice a odnesly tě sem na základnu. Vypadala jsi jako mrtvá, ale to u Illirijky nemusí znamenat moc, takže jsme tě uložili tady a čekali, co bude. Ono u na pohled mrtvé Illirianky se nic moc lepšího dělat nedá. IrViin se sem chodil každou chvíli dívat, jak jsi na tom, a dneska jsi se konečně probrala.“

„Díky... za zprávy. A... jak na tom byli ostatní?“

„V pořádku. Weyouna včas vzala za štít Irika, takže i když někteří stihli vystřelit, nebyl zraněn.“

„Mě se podařilo se probrat a utéci, když se mě chystali pitvat,“ ozvala se Lusita.

„A pánové měli spíš špatnou náladu, než že by byli zranění.“

„A hlad,“ dodal Illion.

Zasmáli se.

„Ještě něco,“ ozvala se náhle Lusita, „Nerozrušuj se, musíš zůstat v klidu, ale tohle bys asi měla vědět.“

„Co?“

„Přivedla jsem sem jednu ženu z té laboratoře, odkud jsem utekla.“

„Proč?“

„Neměla jsem to srdce jí uhodit nebo zabít jako ty ostatní, a tak když slíbila, že nevyvolá poplach, slíbila jsem já jí, že ji tam nenechám. Kdyby se její nadřízení dozvěděli, že nevyvolala poplach, mučili by ji a zabili. Víme, jak jsou krutí. A ona mi tím trochu pomohla, takže jsem cítila jako svojí morální povinnost ji tamodtud odvést.“

Ilriela se podívala na Xirielu.

„Zpočátku jsem to nechtěla povolit, ale ona mě začala přemlouvat a musela jsem uznat, že její argumenty jsou správné.“

„Mohla... by nám být... nějak užitečná?“

Xiriela váhavě přikývla.

„Snad ano.“

„Mohla,“ ozval se IrViin. „Když jsi ještě byla... mimo, tak jsem za ní zašel.“

Ilriela usmála.

„Nebála se tě?“

„Ze začátku jo. Když jsem přišel, tak se přímo vyděsila.“

„Propaganda nepřátel je silná, co?“ zasmála se Illirijka.

„To je. Zeptal jsem se jí, co si asi tak myslí, že bych jí mohl udělat. Neřekla nic a jenom se tvářila vyděšeně. Potom jsem se zeptal, co o mně slyšela. Podívala se na moje zbraně, pak zase na mě a ani se nehnula. Tak jsem se zeptal jestli si můžu vzít židli. To přikývla. Pak jsem s ní chvíli mluvil a za nějakou dobu se rozpovídala. Dozvěděl jsem se o sobě pěkné věci.“

Následoval smích všech přítomných.

„Jestli to... souvisí s tvou válečnou filozofií... že dobrý nepřítel je mrtvý nepřítel,... a s tím, že vždycky navrhuješ... aby se zajatci popravili, tak to není... zas tak vedle.“

„No dobře. Všichni máme nějaké chyby. No, ale kromě toho jsem se také dozvěděl, že ví celkem dost o nových technologiích Světové vlády. Ví například na jakém principu fungují ty nové zbraně. Postavit to sama sice neumí, ale...“

„Na to se někdo najde, pokud to bude potřeba. Dobře. Takže nám možná bude i užitečná, Lusito.“

„To jsem ráda.“

„Tak už jsme asi všechno řekli, ne?“ vložila se zase Xiriela. „Můžete zase jít,“ obrátila se ke skupince. „Odpočívej, sestro, ať jsi co nejdřív zase zdravá. Do té doby tě zastoupím.“
„Díky, Xirielo. Teď bych... spala.“

„Spi. Pošlu sem někoho s pitím, kdybys potřebovala, až se zase vzbudíš.“

Rozešli se za svými záležitostmi, ať osobními nebo pracovními, a Illirijka zase usnula.


O týden později

Ilriela už byla prakticky zdravá. Energii spotřebovanou regenerací ještě doplnit nestihla, ale hladina stoupala a jinak byla více méně v pořádku. Mohla se už pohybovat po budově a postupně se zase vpravovala do svéh práce. Také se scházela s přáteli v odpočinkové místnosti, hráli různé hry a probírali své plány do budoucna. Dnes už měli za sebou několik partií jedné postřehové karetní hry a seděli kolem stolu.

„A jak se vede tobě, Weyoune?“ zeptala se Illirijka.

„Přežil jsem jako vy, takže myslím, že odpověď je dobře,“ usmál se Vorta.

„Jestli u nás zůstaneš déle, tak zjistíš, že to je celkem běžné. Každou chvíli nám jde o život. Jenom se myslím ještě nestalo, že by nás věznili tak dlouho. Vyrazíme někam na misi, něco se pokazí nebo třeba ani ne, ale jde nám o život, někdo nebo něco se nás pokusí zabít, potom se z toho dostaneme, dokončíme misi a zase se vrátíme domů. Takový je život velitelky odboje.“

„Bývá to vzrušující, ne?“

Přikývla.

„To ano. A já mám svou práci ráda, ale když si uvědomím tu hroznou odpovědnost, začínám ztrácet odvahu. Nebýt mých přátel a pomoci Tvůrce, asi bych někam zmizela nebo umřela, jen aby to nebylo na mně.“

„A nepřátelé by se zaradovali.“

Znovu kývla hlavou.

„To je jeden z mnoha důvodů, proč to neudělám.“

Chvíli bylo ticho, rušené jen ruchem dole z ulice, křikem rorýsů a tikáním hodin. Ty tady byly schválně, kvůli uklidňujícímu účinku tikání na psychiku těch, kteří si sem přišli odpočinout. Elektronické byly sice přesnější, ale neuměly navodit tu příjemnou domácí atmosféru, na niž se všichni, kteří sem přišli si odpočinou, tak těšili. IrViin s Lusitou začali rozestavovat šachy. Weyoun upřel na Illirijku fialové oči.

„Poslyš, uvažoval jsem, než jsi se zase vrátila, o svojí budoucnosti.“

„A k čemu jsi došel?“

„Zatím bych chtěl zůstat u vás.“

Illirianka se na něho pátravě zadívala.

„Jsi si jistý? Bývá to často nebezpečné.“

„Ale záslužné.“

„To máš od koho?“

„Hodně jsem v posledních dnech navazoval kontakty a získával informace. A z toho jsem si poskládal celkový obraz.“

„Dobře. Ale nechtěl by ses vrátit ke svým lidem?“

„O tom jsem také dlouho uvažoval. Ale nevím vůbec ani kde je můj domovský svět, natož jak se jmenuje a v jaké je stavu. Nevím, kolik nás zbylo. Je možné, že se některý podařilo uniknout a jsou dosud svobodní, ale pokud ano, pak nevím, kde je hledat a jestli by mě vůbec přijali. Je také možné, že byli vyhubeni a já jsem posledním svého druhu. Pak opravdu nemám kam jít. Anebo jsou všichni otroky Dominionu. Tím se rozhodně stát nechci. Pomohli jste mi, tak je správné, abych vám to oplatil.“

„Tak dobrá. Ale až bude tahle práce za námi a pokud budeme stále naživu, pomůžeme ti, pokud budeš chtít, najít tvůj lid.“

„Děkuji. Jenom si myslím, že to bude trvat ještě dlouho. Tahle planeta je v hrozném stavu ve všech ohledech a bude to dlouhá, těžká a nevděčná práce, než přinese nějaký větší výsledek.“

Illirijka se na něho podívala trochu udiveně.

„Ty mluvíš jako bys mezi námi byl už dlouho a vymýšlel plány a všechno okolo.“

„Už jsem říkal. Získal jsem mnoho informací od vašich... podřízených.“

„Šach!“ ozval se v tu chvíli IrViin od vedle.

Illirijka přimhouřila jedno oko.

„Myslím, že jsi mezi nimi dost oblíbený.“

„Všiml jsem si,“ konstatoval nevzrušeně.

Chvíli bylo ticho, rušené jen tikáním hodin a občasným pohybem figurky po šachovnici.

„Takže,“ Ilriela se narovnala, „chceš pracovat s námi, pro naši organizaci, dokud to bude potřeba, a pokud to všichni přežijeme, pomůžeme ti najít tvou rasu. A ty se rozhodneš, co potom uděláš. Chápu to dobře?“

Přikývl.

„Naprosto přesně.“

„Takže ujednáno.“

Ilriela nebyla jediná Illirijka, která byla ráda, že Weyoun zůstává. Ještě mnohem raději byla Irika. Seděla v koutě místnosti s knihou a četla si, ale při tom poslouchala, o čem se mluví. A měla radost. Za těch několik dní si bledého Vortu dost oblíbila. Právě od ní získal většinu informací o organizaci. Byla sice i logická informátorka, jakožto nižší velitelka, ale zároveň se k němu cítila i přitahována a ráda a ochotně zodpověděla všechny jeho otázky. Slyšela už také, že Xiriela s Ilrielou plánují odchod na Illirii. Sice jen dočasný, ale přesto. A má to být hlavně kvůli Weyounovi, pro jeho bezpečnost, dokud se rozruch jím vyvolaný neuklidní. To by jí mohlo značně zkřížit plány. Ale měla nápad.

S tím zavřela knihu, vrátila ji na její místo v polici a tiše opustila místnost. Došla do svého pokoje (upřímně, nebyl to jen její pokoj, byla tam ubytována s dalšími dvaceti až třiceti Illirijkami, stály tam třípatrové palandy a každá měla své patro a svou skříň, a to bylo asi tak celé soukromí), a pustila se o preventivní údržby zbraní. Správná Illirijka má výzbroj nejen funkční, ale i estetickou. Naleštila meč, zkontrolovala luk a pustila se do údržby šípů.


Uplynulo pár dní. Všichni už byli úplně zdraví a odpočatí. Ilriela se před chvílí šla poradit s Xirielou o dalším postupu a všichni cítili, že se chystají k odjezdu, i když to tak na pohled nevypadalo. Illion a Lusita hráli šachy a IrViin vysvětloval Weyounovi pravidla. Vorta byl neobyčejně chápavý a inteligentní, a tak mohli brzy také začít hrát. Irika zatím napjatě čekala, na čem se obě illirijské velitelky domluví. Už však tušila, na čem přibližně se dohodnou, a měla pro ten případ plán. Počkala, až Ilriela vyjde ven pracovny své sestry a vydala se nenápadně za ní. Illirijka zamířila do odpočinkové místnosti, kde seděli její čtyři přátelé. Irika se posadila na své místo v rohu a vzala si zase knížku jako maskování. To, že se Ilriela s několika dalšími lidmi chystají odjet, nebylo nic tajného, všichni to věděli, ale přesto, nebylo by ideální, kdyby viděli, že je přímo poslouchá.

Neseděla tam dlouho, když vstoupila Ilriela. Rozhlédla se po místnosti, všem kývla na pozdrav a přistoupila ke stolu, kolem něhož seděli její přátelé.

„Jsem ráda, že jste tu všichni,“ řekla. „Mohu vám hned povědět, na čem jsme se s Xirielou dohodly. Musíme dočasně opustit Zemi.“

„Posaď se,“ řekl IrViin a přisunul ke stolu další křeslo.

„Díky.“

„Jak?“ zeptal se Weyoun.

„Je to tajné.“ Zišila hlas do šepotu. „Musíme použít subprostorovou bránu.“

Weyoun zpozorněl.

„Vy máte subprostorovou bránu? To máte tak vyspělou technologii?“

„Kde je?“ zeptala se Lusita.

„Pomalu. Jedno po druhém. Kdo se první zeptal, dostane první odpověď. Řeknu pravdu. Není to naše technologie. Ani já nevím, jak jsme ji vlastně získali. Možná Xiriela, ale ani tím si nejsem jistá. A kde je? Není úplně bezpečné to říkat. Mohli by se to dozvědět nepřátelé a kdyby nám bránu sebrali, byli bychom ve velkém nebezpečí. Takže to vědí jen velitelky. Já to vím, ale nemám povoleno to říkat. Čím méně lidí to ví,tím menší je pravděpodobnost, že ta informace unikne. Proto mě omluvte, že předem vám to neprozradím. Dovíte se to, až tak dojdeme. Někteří z vás to věděli, ale brána se z bezpečnostních důvodů občas přesouvá na jiné místo, takže aktuální polohu zase neznáte. Ale to nic.“ Znovu se rozhlédla. „Souhlasíte s odchodem?“

„Nic lepšího mě nenapadá,“ řekl Illion. Ostatní přikývli.

„Tak dobrá. Vyrazíme zítra. Nikdo nemá problém? Ne? Výborně. Tak dohodnuto.“

Irika všechno slyšela a domýšlela přitom svůj plán. Počkal, až Ilriela odejde a ostatní se zaberou do hry, vstala a zaklepala na dveře Xirieliny pracovny.

„Vstupte!“ ozval se hlas velitelky.

Otevřela dveře a vstoupila.

„Ahoj. Co tě sem přivádí?“ usmála se nadřízená.

„Chtěla bych...požádat o povolení... něčeho zvláštního. Jen pro mě.“

„Tak ven s tím. O co jde?“

„Slyšela jsem, že Ilriela se svým týmem zítra odjíždí.“ To klidně říct mohla. Věděli to tak nějak všichni. „A ráda bych jela s nimi.“

Xiriela vstala, obešla stůl a opřela se o něho přímo před Irikou.

„Chceš pořádat o dočasné uvolnění z letky?“

„Ano, ari,... jestli to je možné.“

„Hmm...“ Xiriela vypadala zamyšleně. „Jsi dobrá bojovnice. V letce prokazuješ cenné služby. Nerada tě ztratím. Ale přesto – nebo právě proto, zasloužíš si nějakou odměnu. Náhradu bych mezi ostatními měla najít. Jestli ti to udělá radost...“

Irika na ni upřela pohled plný očekávání.

Starší Illirijka zvedla hlavu a přátelsky se usmála.

„Povolení uděleno.“

„Děkuji!“ Nejraději by nadřízenou objala. „Díky! Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost!“

Xiriela se mírně a chápavě usmívala.

„To jsem ráda. Ale“ zvedla prst „musíš se ještě domluvit s Ilrielou.“

„Jistě, ari. A děkuji!“

Z pracovny vyšla s veselou myslí. Celý svět jí připadal přátelštější a jasnější. Věřila, že Ilriela jí povolení udělí.


Po obědě ji navštívila. Našla velitelku v jejím pokojíku, jak se chystá na cestu. Když uslyšela mladší Illirijku přicházet, zvedla hlavu.

„Ahoj, Iriko. Co bys ráda?“

„Chtěla... bych tě o něco požádat.“

„O co? Illirianka zavřela svůj sešit a posadila se na postel. „Sedni si,“ ukázala jí vedle sebe.

Irika se posadila. „Dověděla jsem se, že zítra odjíždíte. Mohla... bych jít s vámi?“

„Mluvila jsi o tom s Xirielou?“

„Ano. Řekla mi, že mohu, jen se mám domluvit s tebou.“

„Hm.“ Ilriela se ohlédla a dotkla se prstem rtu. Potom na ni upřela pohled. „A mohla bys mi říct, proč?“

„Doufala jsem, že na tuhle otázku nedojde, ari. Zatím... to nechci říkat.“

„Dezertovat snad nechceš?“

„To nikdy, ari!“ Zděšení v její tváři, hlase i celém postoji bylo tak věrohodné, že nebylo možné, aby neříkala pravdu. Mladé Illiijky lhát vůbec neumějí. Naopak, jsou na vkus mnoha Terranů až moc přímé.

„Tak dobrá.“ Ilriela vstala. „Jdi se připravit na cestu.“

Irika vyskočila. „Vážně?“

Ilriela přikývla. „Smrtelně vážně.“

„Děkuji!“ Irika vyrazila do práce.

Ilriela se za ní chviličku dívala i potom, co za ní zapadly dveře, a usmívala se. Stejně tušila, o co Irice asi jde.


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X