lcars
logo

Dezetér XI: Poprava


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 03. 11. 2014
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: Možná smrt hlavních postav.
   
Seriál: nazařaditelné
Období:
Hlavní postava(y): Allarin Ilriela, IrViin, Weyoun, Illion, Lusita
Kategorie: alternativní vesmír, napětí, přátelství
Pokračování: Dezertér I-X (volné pokračování, není nutné předem číst tuto povídku)
Povídka z cyklu: Dezertér
Spoiler:
Stručný obsah:
Podaří se zlé Světové vládě zabít statečné odbojáře?
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezetér XI: Poprava

Allarin Ilriela


Čas pomalu plynul. Občas někdo rychle prošel chodbu okolo cely a zase bylo ticho, rušené jen vzdáleným ruchem každodenního života venku ve městě, křikem ptáků a kroky přecházejících stráží rozmístěných po budově vězení. Lusita celou dobu tiše a nehybně ležela na lavici, jako... jako mrtvá. Ostatní čekali, kdy si po ně přijdou.

Asi v osm hodin ráno se ozvaly kroky blížící se skupiny lidí. Zastavili se před jejich dveřmi a někdo začal odemykat.

„Tak už jsou tady,“ zašeptal Illion.

Illirianka vážně přikývla.

„Pro případ, že s už neuvidíme, bychom se měli rozloučit,“ řekla. U každého se zastavila a poděkovala jim za všechen ten společně strávený čas, pomoc, přátelství a odvedenou práci. Potom se obrátila ke dveřím, ale náhle jako by si na něco vzpomněla, udělala rychlý krok, naklonila se k IrViinovi a něco mu pošeptala do ucha. Potom se postavila před ostatní, blíž ke dveřím a čekala. Dveře se otevřely.

„Tak kdo jde první?“ ozval se hlas dozorce.

Ilriela pokročila ke dveřím.

„Já.“

Dozorce jí nasadil na bílé ruce pouta.

„Jak dojemné. Vůdce se obětuje za své podřízené,“ pronesl při tom posměšně.

Illirijka to okázale ignorovala. Věděla, že to je nejlepší, co může dělat.

Dozorce se podíval do cely, jako by hledal něco podezřelého, a náhle se zastavil na něčem uvnitř místnosti. Illirijka sledovala směr jeho pohledu a zjistila, že se dívá na ležící Lusitu. Okamžik bylo ticho.

„Co má být zase tohle?“ zeptal se konečně.

„Jak to přesně myslíte?“ zeptal se zdvořile Weyoun.

„Ty víš moc dobře, jak to myslím,“ řekl. „Zrůdo,“ dodal ošklivě s pohledem upřeným na vězňovy neobvykle utvářené uši. Weyoun raději dělal, že to přeslechl (i když právě u něho to bylo nejméně pravděpodobné). Na svých uších si docela zakládal a považoval je za velmi hezké. Tohle byla jedna z největších urážek, jaké se mu mohlo dostat.

„Je mrtvá,“ odpověděl. „Nepřežila vaše zacházení.“

Dozorce se zatvářil podezřívavě.

„Těch pár ran při výslechu a detektor lži? To jí přece nemohlo zabít.“

Weyoun pokrčil rameny.

„Očividně ano. Víte, někdy je psychické strádání mnohem horší než fyzické a...“


„Ticho!“ vyštěkl dozorce. „Proč jste neřekli někomu ze stráží, aby zašel pro lékaře?“

„A proč bychom to dělali? Abyste ji zachránili a zabili o pár hodin později? Takhle zemřela aspoň mezi svými,“ řekla Ilriela klidně.

Otočil se k ní se vzteklým výrazem. Zůstala úplně klidná a opětovala jeho zuřivý pohled. Rychle ho to omrzelo a zase se obrátil ke zbylým třem zajatcům.

„A jak to, že tady nemlátíte hlavou do zdi?“ ušklíbl se. „Kdo tady říkal, jak vám na těch druhých záleží? Jak se máte rádi?“ Poslední slovo jako by vyplivl.

Illion se ozval.

„Jindy bych její smrt nesl hodně těžce, ale ne tady a teď. Je pryč, takže je v bezpečí před vámi. Tam, kam odešla, za ní už nemůžete. A já tam brzy půjdu taky, takže co?“

IrViin přikývl.

„Takhle to pro ní bylo nejlepší.“

Dozorce se zatvářil, jako by chtěl namítnout ještě něco, ale pak se otočil, pokynem k sobě přivolal dva vojáky a ukázal jim na tělo. Rozbalili nosítka, položili ji na ně a odnesli ji chodbou pryč. Ilriela se za ní chvilku dívala, než se zase ozval hlídač:

„Tak jdeme.“

Čtyři vojáci ji obklopili, naposledy se ohlédla po přátelích a vyšlo se. Šlo se kus chodbou, po schodech dolů (výtah zavrhli, protože si nebyli jistí, jestli by ji nenapadlo třeba zastavit kabinu a vydírat zbytek zaměstnanců věznice, kdo ví, co ji mohlo napadnout, času na to měla dost) a ven na dvůr. Tam už čekala popravčí četa.

Ilriela zvolna došla na místo pro odsouzence. Zvedla hlavu. Bylo krásný den, nebe azurově modré a vzduchem svištěli rorýsové a jásavě při tom křičeli. Měla tyhle ptáky vždycky ráda. Obdivovala jejich obratný, rychlý a jistý let. Podívala se zase níž. Popravčí četa nastupovala na místa. Vrátila se myšlenkami k blížící se popravě. Bylo to možná trochu zvláštní, ale necítila strach. Spíš napětí a očekávání. Trochu i zvědavost. Kousek nad hlavami vojáků viděla zamřížované okno. Na okamžik se v něm objevila tvář. Nepoznala, čí byla, ale zase ucítila telepatický dotek. Byl to Weyoun.

Vojáci nastoupili na místa a připravili se k exekuci.

Hodně štěstí, uslyšela uvnitř hlavy.

Soustředila se na myšlenku: Vám taky, přátelé.

Zaslechla rozkaz velitele popravčí čety. Ucítila na několika místech náraz, ale jen slabý a prakticky bez bolesti, potom zvláštní příjemné teplo a zvolna se propadla do tmy.


Co se mezitím stalo s Lusitou? Úředníkovi, který tam působil jako přímý zástupce Světové vlády, to bylo celé podezřelé a chtěl zjistit, co se vlastně stalo a jak se mohlo podařit ji uvést do tohoto stavu. Že je opravdu mrtvá, považoval za nejméně pravděpodobnou možnost ze všech. Proto vydal rozkaz, že se tělo musí důkladně prohlédnout a prozkoumat. Poté, co ji vojáci v bezvědomí odnesli z cely smrti, ji dopravili do laboratoře a předali vědcům. Ti už své rozkazy dostali a věděli, co mají dělat. Začali se připravovat k testům a k pitvě.

Ale přípravek, který Lusita dostala, nepůsobil příliš dlouho. Uplynulo už skoro dvanáct hodin, co si uspávací pilulku vzala, a účinek začínal vyprchávat. Pomalu se jí začalo vracet vědomí. Výzkumníci ji sice pro jistotu napojili na přístroje sloužící ke sledování životních funkcí, ale u Augmentky jim to nebylo moc platné. I kdyby si všimli, že tam nějaké životní funkce jsou, považovali by je za příliš slabé na to, aby se mohla probrat. Ale právě to se začalo dít.

Dívka si nejprve uvědomila, že jí do tváře svítí jasné, chladné světlo. Cítila to i přes zavřená víčka. Viděla rudou barvu. Zaslechla, že kolem ní běží různé přístroje a pohybuje se tam několik lidí. Mozek se jí okamžitě zapnul a rozběhl se, zpočátku pomalu, ale za několik vteřin už běžel na plné obrátky. Včas, než stihla udělat nějakou chybu, jí došlo, že zatím nesmí dát najevo, že je vzhůru. Zkusila zjistit co nejvíc tak, jak byla, nehybně a se zavřenýma očima.

Zaslechla několik útržků vět, které jí napověděly, že je stále v rukou nepřátel, že leží v laboratoři a že se ji chystají zkoumat. Z toho vyvodila, že jí - a jejím přátelům, které nechala tam, ve vězení, čekat na smrt – na ten úskok tak úplně neskočili. Odnesli ji v bezvědomí do laboratoře a chystají se ji prohlédnout. Ta myšlenka ji vyburcovala k ještě usilovnějšímu přemýšlení. To ale znamená, že by ji mohli zabít tady! A pak by všechno, co bylo uděláno pro její záchranu, přišlo vniveč. Takže musí pryč. Zkusila hmatem, ale bez pohybu, jen zostřením smyslu, prozkoumat, kde vlastně je. To, co zjistila, ji ani trochu nepotěšilo. Než začala přicházet k vědomí, stihli ji připravit k pitvě. To znamená svléknout a místo toho jen přikrýt nějakým prostěradlem. Komplikace, pomyslela si. Ošklivá komplikace. Ale s tím si nějak poradí. Hlavně nesmí zůstat tady ani o vteřinu déle, než je nutné.

Opatrně pootevřela oči, jen na škvírku, tak, aby si toho případný pozorovatel nevšiml. Uviděla jednu postavu v bílém plášti, stojící zády ní. Ostatní byly podle toho, co slyšela, někde kousek dál. Nikde žádní vojáci. Takže, co teď, pomyslela si. No, lepší příležitost asi mít nebude. Pár metrů od sebe uviděla věšák s několika bílými plášti. Výborně. Když nic lepšího, na chvíli jí to snad na zahalení bude stačit. Odpočítala si tři vteřiny a vyletěla ze stolu, na němž ležela, přímo na nohy do vzpřímené pozice vedle pitevního stolu.

Nejbližšího vědce omráčila jednou přesnou ranou. Další stál o pár metrů dál, zaslechl ji a otáčel se, aby se podíval, co se děje. Jediným skokem přeletěla stůl na nástroje, který jí stál v cestě, hodila pracovníkovi na hlavu prostěradlo, kterým byla před tím přikrytá, a umlčela ho. Další dva byli ve vedlejší místnosti. Zaslechli něco a přibíhali. Jen jeden byl natolik duchapřítomný že si s sebou vzal aspoň skalpel, ale stejně mu to nebylo příliš platné. Augmentka mu stiskla zápěstí tak, že skalpel pustil, okamžitě jej chytila a muže omráčila. Čtvrtý – byla žena. Ztuhla uprostřed pohybu a zděšeně se na Lusitu dívala. Augmentka se už rozpřahovala k ráně, ale zastavila se a řekla:

„Když budete zticha a uděláte, co řeknu, nic vám neudělám.“

Žena se ustrašeně rozhlédla.

„A... Ale...“

„No? Co ale?“

„Mo... Moji zaměstnavatelé mě krutě potrestají, pokud vám jakkoli pomohu nebo vás nechám utéci.“

„V tom byste mi stejně nezabránila.“ Lusita se rozhlédla. Rychle našla očima věšák s plášti a oblékla si jeden. „A já jsem tady, zatímco oni někde ve Washingtonu.“ Našla malý sklad vedle sálu a odtáhla tam omráčené nebo mrtvé muže. Potom se zase obrátila k ženě.

„Běžte taky k nim. Já vám nic neudělám a pokud se mi podaří, co chci, nenechám vás tady. Slibuji.“

Potom zamkla dveře, klíč zahodila, sebrala ze stolu skalpel a opatrně vyklouzla ze sálu. Díky tomu, že byla bosa, se pohybovala pro většinu lidí naprosto neslyšně. Na chodbě se rozhlédla na všechny strany a vyrazila opatrně a tiše pryč.


IrViin seděl na lavici v cele.

„Co se děje teď?“

„Přišli další lidé, ukládají ji do rakve... a odnášejí,“ informoval Weyoun.

„A zítra jsi na řadě ty,“ pronesl pochmurně Illion, opřený o stěnu ve tmě a proto skoro neviditelný.


Za nějakou dobu si přišli pro Weyouna. Neřekl ani slovo a nikdo nemohl s jistotou říct, jestli ten výraz jeho zvláštní bledé tváře vyjadřuje smutek, výsměch nebo klid. Možná ode všeho trochu.

Dovedli ho na místo popravy. To samé, kde včera zastřelili Illirijku. Postavil se ke zdi a rozhlédl se. Potom upřel pohled na popravčí četu a čekal na výstřely. A - nic se nedělo. Podíval se na ně pozorněji. Vojáci místo aby se připravovali k popravě, upírali pohled někam nahoru nebo poslouchali okolní zvuky. Zaposlouchal se také a okamžitě uslyšel něco, co do běžných zvuků města a věznice nepatřilo. V budově vězení někdo byl. Někdo, kdo by tam být neměl, a nebyl sám. Podle toho, co slyšel, tak nebyl vítaný a dělal jim z vězení kůlničku na dříví. A tady zvenku se taky někdo blížil. Uslyšel povědomý zvuk mávajících obrovských křídel a na dvůr se začalo snášet několik okřídlených bytostí. Okamžitě zaútočily.

Řadoví vojáci neměli proti jejich ničivým náletům příliš šancí. Padali jako kuželky. Někteří se ještě pokusili Weyouna na poslední chvíli zabít, ale jedna z bytostí, jejímž charakteristickým znakem bylo modravě stříbrné brnění a světle modrá křídla, přistála přímo u něho, jak nejblíž to bylo možné, a okamžitě vygenerovala ochrannou bublinu okolo obou. Střely se o ni neškodně odrazily nebo byly pohlceny a střelci brzy padli mrtvi vedle svých druhů. Jedna z okřídlených bytostí, které se postaraly o vojáky, k ní přišla.

„Dvůr je čistý, ari.“

„Dobře. Vidím. Dvě z vás půjdou se mnou, třeba“ rozhlédla se „ty a ty,“ vybrala dvě Okřídlené, „ostatní zajistěte oblast a pomozte ostatním uvnitř.“

„Rozkaz, ari.“

Zbylé dívky vyrazily splnit úkol.

Velitelka se podívala na zachráněného vězně.

„Tak poletíme. Jsem Irika, dočasná velitelka operace.“

„Weyoun.“

Se zájmem na něho upřela oči.

„Ten host - vězeň, co se před nějakou dobou objevil v prostoru naší dřívější základny?“

Přisvědčil.

„Měli bychom vyrazit, ari,“ ozvala se jedna ze dvou dívek, které tam zůstaly. „Ari Xiriela říkala, že až zachráníme toho, kdo bude na dvoře, máme se vrátit zpět na základnu a počkat na ostatní tam.“

„Já vím, Iri.“ Otočila se zase k Weyounovi. „Letěl jste už někdy?“

„Ještě ne.“

„Tak snad si na to zvyknete. Budu vás totiž muset nést. Doufám, že vám to nevadí.“

Rozhlédl se. „Očividně je to nejschůdnější, ne–li jediná možnost, jak se odtud dostat.“

„To ano.“

„Pak jsem připraven.“

„Já jen, že například na pozemské muže by působilo značně... rušivě, kdyby je tak držela žena, jak budu muset já vás.“

„Já nejsem Pozemšťan.“

„Vím. Otázka je, jestli to je proto lepší nebo horší.“ Rozhlédla se. „Takže můžeme?“

Přikývl. Illirijka ho zezadu chytila kolem těla a opřela se křídly do vzduchu. Když stála na zemi, křídla nebyla zas tak nápadná, jak by se mohlo při popisu zdát, ale když je rozvinula, měla rozpětí nějakých osm metrů, ne-li víc, a dostatečnou plochu na to, aby mohla nejen sama létat, ale ještě nést někoho dalšího. Klidně, ale zkušeně a účinně rozrážela křídly vzduch a stoupala nad vězení a město. Jakmile získala dostatečnou výšku, zamířila domů na základnu, následována oběma průvodkyněmi.


Pomalu, ale nezadržitelně se blížila doba, kdy přijdou pro dalšího. Oba zbylí členové skupiny byli stále v cele smrti. Illion přecházel sem a tam jako tygr v kleci. IrViin seděl na lavici a horečně přemýšlel.

„Přece se nenecháme jen tak zabít! Illione, napadá tě něco?“

„Ne. Ale jedno vím. Nejsem ten typ jako Ilriela, který je schopný jít naprosto klidně na smrt. Až si pro mě přijdou, zaútočím. Když už mě mají zabít, ať je to aspoň v boji.“

Jeho společník potřásl hlavou.

„Illione... Myslíš, že by to k něčemu bylo?“

„Jo,“ skočil mu přítel do řeči. „Neumřu jen tak, bez boje.“

„Ale proč? Bude to k něčemu dobré? Když bojovat, musíš mít za co. Ne jen tak samoúčelně. Takhle ne. Musíme vymyslet, jak se odtud dostat. Snad to Ilriela přežila. Věřila, že to přežije, takže my bychom se měli taky snažit to dokázat.“ Vstal a přešel k Illionovi. Nadechl se, aby pokračoval, ale náhle se podíval k oknu, zase ke dveřím a pak na Illiona.

„Slyšíš to co já?“

„Co?“

„Tak poslouchej!“

Illion se na něho podíval. Potom se oba vrhli jako jeden k oknu.

Tam právě probíhal ukázkový útok Illirianek. Vlastně už skoro proběhl. Jedna, asi velitelka s modrými křídly, v níž poznali Iriku, chránila Weyouna, stojícího u zdi. Ostatní vyřídily vojáky a přicházely zase postupně k ní. Vydala pár rozkazů. Potom chytila Weyouna a v doprovodu dvou svých podřízených odletěla. Ostatní zamířily do budovy vězení. IrViin přešel ke dveřím a zaposlouchal se do hluku uvnitř budovy.

„Vypadá to, že konečně přišla pomoc,“ řekl s nadějí v hlase. Ale vtom se ozval zvuk odemykání dveří. Pak se otevřely.

„Tak jde se,“ řekl starý známý dozorce.

„Kdo?“

„Oba.“

„To jsme si nedomluvili,“ procedil mezi zuby IrViin.

„To nikoho nezajímá,“ ušklíbl se dozorce. „Nejste právě v pozici, ve které byste si mohli něco vymáhat.“

„Myslíte?“ vpadl do toho Illion vztekle. Měl toho právě dost. „IrViine! Teď nebo nikdy!“ Pak zaútočil.

1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries