lcars
logo

Dezertér X: V cele smrti


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 19. 10. 2014
Stav povídky: dokončená
Velikost: 87 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: nazařaditelné
Období:
Hlavní postava(y): Allarin Ilriela, Weyoun, IrViin, Illion, Lusita
Kategorie: alternativní vesmír, napětí, přátelství
Pokračování: Dezertér I-IX (autor doporučuje přečíst napřed tuto povídku)
Spoiler:
Stručný obsah:
obsah nebyl autorem zadán
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezertér X: V cele smrti

Allarin Ilriela


„To jsem chtěla říct. Nevěřte jim nos mezi očima! Ještě se nás pokusí rozeštvat, na poslední chvíli. Když se jim to podaří, je po nás a po všem, a čem jsme pracovali. Ale když vydržíme, je pořád nějaká šance. Naděje umírá poslední!“ Illirianka přecházela po cele. Když se podívala na přátele, nebyli na tom zdaleka tak zle, jak se obávala, ale přesto se na nich uvěznění projevilo. Byli nezdravě pobledlí, tedy až na Weyouna, který byl bledý pořád, a Lusita vypadala jakoby... trochu vyschle. Vždycky bývala hubená a opálená a teď zhubla ještě o něco, takže to bylo vidět ještě nápadněji.

„Ale co když je to přece jen opravdu konec?“ ozvala se právě.

„I s tím musíme počítat. Díky, žes mi to připomněla. Přátelé,“ rozhlédla se, „možná nadešel náš čas. Čas odchodu na věčnost. Pokud tedy máme zemřít, ať na to jsme připraveni. Jestli jsem vám někdy jakkoli ublížila, odpusťte mi.“

„Není co.“

„Vždycky jsi dělala všechno, co bylo v tvých možnostech.“

„Nic se nestalo.“

Weyoun mlčel, ale sledoval je se zájmem. Vypadalo to, že by je teď neměl rušit, ale doufat, že ještě bude čas se jich na to zeptat. Všichni jako by se uzavřeli do svého vlastního prostoru, kde byli sami jen se svými myšlenkami. Trvalo to asi dvacet minut, u někoho méně, u někoho více. Pak se zase postupně sešli do skupinky.

„Tak jak jste to uvěznění přežili?“ zeptala se konverzačním tónem Illirianka. Weyoun si všiml, že je úplně klidná. Ani stopy po nějakém rozrušení nebo znepokojení. Na to, že je čekala v nejbližší době poprava, byla podivuhodně klidná, ale ne rezignovaná nebo bez naděje, to vůbec ne.

„Já myslel, že tam zemřu,“ řekl IrViin. „Testovali mě v simulátoru. Dali mi nějaké zbraně, naprogramovali mi tam holografické nepřátele a nechali mě tam. Sledovali, jak si poradím. Aby to bylo co nejskutečnější, vypnuli bezpečnostní protokoly. Postřelili mě tam a já myslel, že opravdu umírám. Mohl jsem si za to sám, protože jsem se rozzlobil na to, jaký mi naprogramovali neoriginální scénář, a nebyl jsem potom tak opatrný, jak bych měl. Ale pak jsem se probral v nemocnici a zaslechl jsem něco o tom, že už se probírá, že ani tu operaci nepotřeboval a udivené konstatování, že je regenerátor. Až za několik vteřin mi došlo, že to mluví opravdu o mně.“

Illion hvízdl.

„No teda. Ale něčeho takového jsem si všiml už dřív. Uzdravoval jsi se rychle už dávno. Jenom jsi nikomu nedovolil, aby se podíval, proč.“

Zasmáli se.

„A ty, Weyoune? Jak to, že jsi vlastně ještě naživu? Myslela jsem, že tě...“

„Zabili? Rozpitvali na kousky? To chtěli, ale nějak... jim to... nevyšlo,“ usmál se takovým tím svým nevinným úsměvem ala Já o tom nic nevím. „Nestihli to. Sabotoval jsem ty testy, jak jsem nejlépe uměl. Bylo mi jasné, že donekonečna mi to procházet nebude, ale snad jsem tak získal... aspoň nějaký... čas. Nakonec... se rozzlobili a odsoudili mě k smrti. A vás, jak vidím,... také. Než by mě pustili, když viděli, že se mnou nic nepořídí, raději... mě zabijí.“ Zvedl hlavu. „Jak se tady provádějí popravy?“

„To je různé,“ odpověděl Illion.

„Uvidíme co pro nás vyberou. Možná by mohli nechat vybrat i nás, ale tahle možnost se mi nezdá pravděpodobná,“ řekl IrViin.

„Já musela „jenom““ naznačila Lusita uvozovky „projít několika výslechy. Také na mě použili detektor lži, ale rychle přišli na to, že jim to je k ničemu. Že by mě buď zabili, nebo to... nemá ten účinek, jaký by mělo. Však víte, že Augmenti jsou někdy schopní detektor lži oklamat.“

„Takže,“ Ilriela se rozhlédla „nikomu z nás neřekli, jak budeme popraveni?“

„Ještě ne.“

Ztišila hlas do sotva slyšitelného šepotu.

„Tak uvidíme. Možná i v tom může být naše šance.“

Aby si nějak zkrátila čas, rozhodla se Illirianka zjistit polohu cely. Byla o něco větší než ta, v níž byla předtím. Tři krát čtyři metry, dva a půl vysoká. V jedné stěně byly dveře, v protější zamřížované okno. Pod ním lavice. Oknem bylo vidět na vězeňský dvůr, ohraničený cihlovou zdí. Zeď nesla velmi povědomé stopy. Brzy jí došlo, čeho. Byly to stopy po kulkách.

Upozornila na to ostatní. Potom se posadila na lavici a čekali. Nebylo, co dělat. Brzy se dočkali. Dveře se otevřely a v nich stál úředník.

„Budete zastřeleni zítra dopoledne na dvoře. Po jednom. S přestávkami. A pořadí si můžete určit sami,“ dodal výsměšně. „Velká milost Světové vlády.“

Potom se dveře zase zavřely a byly slyšet vzdalující se kroky, až utichly v dálce.

Chvíli bylo ticho. Konečně se Ilriela ozvala:

„Tak. To by bylo. Ale jak by nám to mohlo pomoci?“

Všichni se zamysleli.

„Nechte mě jít prvního,“ ozval se náhle Weyoun.

Ilriela se na něho udiveně podívala:

„Proč?“

„Kdybych nebyl s vámi... kdybyste se nemuseli zabývat mnou... byli byste pohyblivější a nezajali by vás.“ Tón jeho hlasu byl tragický. Zvedl hlavu. „Když půjdu první, získáte tak nějaký čas navíc, abyste vymysleli, jak se odtud dostat. Já měl stejně být už dávno mrtvý.“

Ilriela se na něho podívala.

„Takhle nemluv. Před tím na základně jsi nám hodně pomohl. Zachránil jsi ji před dobytím. Larissa mi řekla, že bez tebe by o nejspíš nezvládla. Bylo by od nás nevděčné ti nepomoci.“

„Za to vám děkuji. Ale... udělali jste, co jste mohli.“ Zvedl hlavu. „Nezlobte se na mě, ale zaslechl jsem občas něco, z čeho jsem si domyslel, že celá ta cesta byla proto, abych se nedostal... právě sem. Do rukou Světové vlády. Jenže... to se už stalo. Takže teď je spíš o to, zkusit získat čas, aby přežil aspoň někdo.“

„A to kdo?“ zeptal se Illion.

„Ten, kdo je nepostradatelný.“

„Cože?“ Ilriela zvedla obočí.

„Ano. Ten, nebo ti, kdo jsou nezbytní pro vaši organizaci, pro její další existenci.“

„Ale takhle se to rozdělit nedá,“ zareagovala Illirianka. „Všichni jste důležití.“

„Ale ty jsi nenahraditelná,“ řekla Lusita. „Nenapadá mě nikdo, kdo by právě tebe mohl nahradit. Kdo by na sebe dobrovolně vzal tu práci s řízením všeho možného v odboji.“

„Někdo by se určitě našel.“

„Já o tom pochybuji. A navíc, život není matematika,“ pokračovala naléhavě. „Nechci tady rozpočítávat, kdo je postradatelný a může jít na smrt a kdo ne. Musíme na to jít jinak. “

„Jak?“ podíval se na ni její bratr.

Hubená dívka pokrčila rameny.

„Má pravdu. Jestli chceme zkusit přežít vlastní popravu, viděla bych to tak, že první půjde spíš ten, u koho je nějaká šance, že by to přežil. A proto vidím jako prvního kandidáta, i když cítím, že vám se to nelíbí, sebe,“ řekla náhle Ilriela.

IrViin sebou trhl.

„Ty?“

„Já.“ Otočila se zase ke všem. „Je to logické. Jako vůdce – a nezapomínejte, že tím jsem díky vašemu rozhodnutí – zodpovídám i za vás. Jako prvního proto určuji sebe.“ Podívala se na Vortu. „Weyoune?“ zašeptala.

Ano?

Nešpehuje nás někdo?

Vorta chvilku opatrně poslouchal.

Ne. Jak by možná řekli tvoji přátelé, čistý vzduch.

Díky.

Podívala se znovu na ostatní a přešla zase do slovní komunikace.

„Weyoun mi právě sdělil, že nás nikdo neposlouchá. Takže, další důvod je, že mám šanci to přežít. Jak už vy asi víte, Illirianku je velmi těžké zabít. Umíme generovat ochranné silové pole, skrz které neprojde nic zatím známého, a i když nás o toto pole něco připraví, musí nás nepřítel zasáhnout do některého z kritických míst. Takže přímý zásah do srdce nebo některých center v mozku, useknout hlavu nebo poškodit krystal,“ při tom si nevědomky sáhla na hrudník v místě, kde se nacházel zvláštní orgán, sloužící jako zásobník energie, což jí dávalo její illirijské schopnosti, „což je ovšem velmi těžké, protože je to jeden z nejlépe chráněných orgánů v mém těle. Navíc následky takového zranění ani nejsou jisté. Pokud by se například energie náhle uvolnila, mělo by to nejspíš účinek obrovské bomby. Ale to by se mi stát nemělo.“

„Nemělo?“ ozval se IrViin podezřívavě. „Právě jsi řekla, že se z tebe možná stane živá bomba, a myslíš, že pak stačí říct, že by se to stát nemělo?“

„Není to stoprocentní, ale je to aspoň nějaká šance.“ Přisunula se k němu a vzala ho za ruku. „Když to náhodou nevyjde a zabijí mě opravdu, tak půjdeš potom ty a setkáme se znovu na věčnosti. Tam směřujeme i bez toho. Jednou se tam stejně budeme muset vydat, tak proč ne už zítra? A tam už budeme navždy spolu.“ Položila mu hlavu na rameno. „Tak co řešíš? Provedl jsi přece přípravu na smrt, jako já i ostatní, ne?“

„Provedl. Jenom... je to docela nedávno, co jsi mi řekla, co ke mně cítíš. Já se ti to celou dobu bál říct. A nechce se mi věřit, že by to mělo skončit tak brzy.“

„Tak věř Tvůrci. On to zařídí tak, jak to bude nejlepší pro všechny. Nějak to dopadne. Uvidíš!“ Povzbudivě se na něho usmála. Usmál se také, pohladil ji po vlasech a objal ji kolem ramen. Opřel se o stěnu.

„Zkusím to.“

„Hlavně se neboj.“

Chvilku bylo ticho.

„A potom?“ ozvala se Lusita.

„Potom jdu já,“ řekl Weyoun nezvykle rozhodným tónem. Takový od něho ještě neslyšeli. „A nesnažte se mi to rozmluvit. Důvod jsem už řekl.“

„Tak dobře,“ povzdechla si Ilriela. „Doufám, že budeš mít štěstí.“

„A ještě něco,“ řekl Weyoun. „Mám něco, co by se možná mohlo hodit. Mohlo by to zachránit aspoň někoho z nás. Nikdo okolo není. Pojďte sem.“

Odpáral si kousek podšívky saka u krku a vytáhl na světlo malinkou kapsli.

„Tohle je přípravek, který po požití uvede do kómatu. Dotyčný potom vypadá nějakou dobu jako mrtvý, ale potom se zase probudí. Mělo by to vydržet nějakých dvanáct hodin. Bohužel mám jenom jednu. A já ji nechci.“

„A není problém s tím, že je dělaná pro Vorty? Nemůže být pro jiné rasy jedovatá?“

„Myslím, že ne. Je univerzální. Takže, kdo si ji vezme?“ Pozvedl pilulku v prstech.

„Já ne,“ řekl Illion. Podíval se po řadě na ostatní.

„Já jdu první,“ řekla Illirianka.

IrViin zavrtěl hlavou.

Lusita také.

„Na mě si stejně připraví něco speciálního,“ řekl IrViin. „Vědí, že jsem regenerátor a že by mě pár obyčejných střel nezabilo. Těžko by skočili na to, že jsem zničehonic zemřel v noci před popravou.“

„Takže... ?“ podíval se Illion na sestru.

„Ale já to nechci. Vezmi si to ty!“

Illion zavrtěl hlavou.

„To bys po mně chtěla moc, abych zahodil své dobré zvyky a nedal přednost dámě. Navíc, jsi moje sestra a já chci, abys přežila. Snad se z toho dostanu taky, ale teď to prosím tě udělej.“

Chvíli se na ni prosebně díval. Po krátké době napjatého ticha konečně pomalu přikývla.

„Tak dobře. Vezmu si to. Ale jen proto, že sis to přál.“ Převzala malou kapsli. Chvilku ji převracela v prstech a upírala na ni pohled. Potom zase vzhlédla. „A tobě... hodně štěstí, Illione, bratře.“

Došla k lavici a posadila se na ni, sledována všemi ostatními. Podívala se na pilulku, zase na přátele a zpátky, a nakonec ji přece jen spolkla. Pár vteřin bylo ticho.

„Jsi si jistý, že to zabere?“ podívala se na Weyouna.

„Mělo by.“

Nečekali však dlouho. Brzy se začaly očekávané účinky projevovat. Lusita pomalu zavřela oči, lehla si na lavici a znehybněla. Imitace byla na pohled dokonalá. Až tak, že se Ilriela Weyouna zeptala, jestli to tak má být.

„Neměj obavy,“ uklidnil ji. „Takhle to má být. A cítím, že tady je. Není opravdu mrtvá.“

Ovšem problém by mohl nastat, kdyby jim lidé ve službách Světové vlády neuvěřili, že je mrtvá, a chtěli by ji prozkoumat sami. Co pak? Ale s tím už bohužel nemohli nic dělat. Museli prostě doufat, že bude mít štěstí... jako i všichni ostatní.

Lavice byla zabraná, a tak si museli najít jiná místa na spaní. Naštěstí podlaha byla relativně čistá, a tak si každý našel nějaké místo a kupodivu se jim podařilo usnout.

Noc zvolna přešla, svítalo a blížil se čas popravy. Slabé světlo pomalu zalévalo pět klidně spících bytostí.

Vzbudili se se sluncem a hned si vzpomněli, co s má dnes stát. Ale neznepokojovalo je to. Naděje pořád byla. Kdo ví, jestli se už neblíží záchranná výprava. A v opačném případě... byli na smrt připraveni.


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X