lcars
logo

Dezetér IX: V rukou Světové vlády


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 04. 08. 2014
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: Možná se stane něco smutného.
   
Seriál: nazařaditelné
Období:
Hlavní postava(y): Allarin Ilriela, IrViin, Weyoun...
Kategorie: alternativní vesmír, napětí, přátelství
Pokračování: Dezertér I-VIII (autor doporučuje přečíst napřed tuto povídku)
Povídka z cyklu: Dezertér
Spoiler:
Stručný obsah:
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezetér IX: V rukou Světové vlády

Allarin Ilriela


O pár týdnů později přivlekli Illirianku dva strážní zpět do cely. Trochu kulhala, protože jí vyslýchající několikrát dupl na nohu, a na pažích i jinde po těle měla hodně krvácejících zranění, sice poměrně neškodných, ale bolestivých, řezných, bodných i tržných. Většina jich byla napůl zahojených. Měla i několik spálenin, asi od cigarety. Cestou se tvářila, že je na tom ještě o něco hůř, než ve skutečnosti. Dovlekli ji ke dveřím, strčili dovnitř a dveře se zabouchly.

Jakmile si byla jistá, že jsou pryč, zvedla se z podlahy a vrhla na lůžko. Potřebovala nabrat síly, i když možnosti byly velmi omezené. Nebyl to první výslech a věděla, že ani poslední. Zatím to zvládala, ale věděla, že je jenom otázka času, kdy věznitelé přitvrdí. Zatím to zkoušeli většinou spíše po dobrém, i když také jak kteří. Možná se i obávali toho, že by mohla něco provést, kdyby zkusili opravdové mučení. Zatím neměli nic, čím by potlačili její illirijské schopnosti, ale věděla už, že na něčem takovém pracují. A pak... Klid. Klid. V nejhorším případě může zkusit poslední řešení: zabít se. Xiriela jí už říkala o způsobu, jakým se může Illirianka v nejvyšší nouzi zabít. Byla na tuhle možnost připravená.

Vlastně, věděla, že jednou přijde tohle rozhodnutí. Jenom to nemuselo být tak brzy! zakřičela v duchu vztekle. Bylo to nespravedlivé. Měla mít před sebou ještě nějakých pět set let života a až pak se vydat tam...

Nespravedlivé? ozvalo se její klidnější já. Kolik nevinných lidí, i dětí, zemře ve vesmíru naprosto nevinně a předčasně! Proč bys měla mít výjimku?

To je pravda, uznala. Ale kdo převezme moji práci? Někdo to dělat musí! Někdo musí pokračovat!

Tvůrce si někoho najde. Nebo to ani nebude potřeba. Uvidíš!

Na chvíli se uklidnila, ale pak si znovu vzpomněla na Weyouna. Je vůbec ještě naživu? A jestli ano, v jakém stavu? Myslí jí probleskl obraz bledé ruky na pitevním stole, oddělené v zápěstí. Po zásahu kovových nástrojů do nervu sebou prsty ještě škubnou a pak s chvěním znehybní. Navždy. Myslíš, že existuje nějaká spravedlnost? Opravdu si to pořád myslíš? ozval se zase ten syčivý zlý hlas. Zmiz! odsekla. Neotravuj! Na nic jsem se tě neptala.


Weyoun seděl ve své cele na posteli, opíral se zády o stěnu a objímal si pokrčené nohy. Díval se z malého zamřížovaného okénka a přemýšlel. Byl klidný. Znal dost metod, jak se udržet v klidu a tedy i víc snést, aby mu to nějakou dobu ještě vydrželo.

Už zjistil, že k testům, které s ním chtějí provádět, ho potřebují živého a že si ho proto netroufnou zabít. Věděl i to, že čím déle vydrží, tím větší je šance, že se spojenci dozvědí, kde jsou, a zachrání je. Proto hrál o čas a dařilo se mu to zatím velmi dobře. Byl se sebou v tomto ohledu spokojen. Výzkumníci Světové vlády se svou prací za ty více než tři týdny téměř nepostoupili. Naštěstí měli mnohem primitivnější technologie, než na jaké byl zvyklý z předchozího života, takže zatím asi neuměli získávat informace přímo z mozku. Kdyby nějakou takovou technologii měli, už by ji přece použili.

Přemýšlel i o tom, co bude dělat, pokud se odtud dostanou. Jen upevnil své rozhodnutí zůstat i do budoucna se svými dosavadními společníky. Vycítil, že si ho velmi oblíbili na to, jak krátce ho znali, a tušil, že by jim mohl pomoci. Nakonec, je stejně pravděpodobně v naprosto cizí části vesmíru a spojenci se vždycky hodí. Slunce pomalu zapadlo a celu zalila tma. Weyoun ještě chvilku seděl, pak si pomalu lehl a zvolna usnul.


IrViin na tom byl touto dobou o něco hůře. Před nějakou chvílí si pro něho přišli a odvedli ho do prázdné místnosti. Podlahu i stěny pokrýval vzor z čtvercové sítě. Vojáci mu sundali pouta a odešli. IrViin se protáhl a udělal několik kroků po místnosti. Rozhlédl se. Místnost byla úplně holá a byl tam sám. Viděl několik ploch, za nimiž byli nejspíš pozorovatelé. Věděl, že existují skla průhledná jen z jedné strany. To bude ono. Ale co s ním chtějí? Dveře se znovu otevřely a – to ho překvapilo nejvíc – někdo dal dovnitř nějaké zbraně. Podivil se. Co to zase je?

„Ozbrojte se,“ řekl hlas, zkreslený přenosem.

Po krátké zaváhání poslechl. Tím nemohl nic pokazit. Jenom ho nenapadalo, proč. Brzy to ovšem zjistil.

„Počítači, program W1,“ přikázal hlas.

Vzápětí se kolem objevila válečná scenérie. Stál v zákopu, plné bláta a vojáků, a přímo v ohni palby. Okamžitě se ozvaly jeho reflexy, vrhl se do krytu, sebral zbraň a pustil se do střelby na přibíhající nepřátele. Nelíbilo se mu to sice, ale jeho výcvik a pud sebezáchovy převládl. Trvalo to však jenom chvilku, než hlas řekl:

„Program W2.“

Vše se změnilo. Stál na střeše paneláku. Přinesené zbraně ležely vedle něho na zemi. Několik vteřin se nedělo nic, takže měl čas na přemýšlení.

Že to jsou nějaké testy, mu došlo okamžitě. O technologii simulátoru už také něco věděl. Napadlo ho, jestli by se to nedalo nějak sabotovat. Nedělat, co od něho očekávají. Ale vzpomněl si i na to, že v simulátorech by sice měly být bezpečnostní systémy, které v případě reálného ohrožení života vypnou program, ale že se dají zrušit. Přesto se rozhodl to zkusit.

V tu chvíli se na vedlejší střeše vztyčilo několik postav v černém a vydalo se obezřetně směrem k němu. Všiml si, že všechny střelné zbraně nějakým způsobem zmizely. Prostě byly pryč. Nechali mu jen ty na blízko. Překvapilo ho to, ale teď neměl čas to řešit. Postavy už byly blízko. Vypadaly jako cvičení zabijáci. Jeden z nich po něm hodil nůž. Instinktivně uhnul a připravil se k boji.

Další nůž se mu smekl po paži a zanechal po sobě krvavý škrábanec. Tolik k pokusům sabotovat simulace, pomyslel si. Bezpečnostní protokoly jsou vypnuté. To se dalo čekat. Uhnul další ráně, vykryl jinou a přešel do útoku.

Zbraně, které měl, nebyly sice přesně ty jeho, elegantní dlouhé dýky, ale přece jen šlo o něco podobného. Dlouhé, u konců mírně zahnuté, ostré nože se mu v tomto boji docela osvědčily.

Jedním probodl nejbližšího útočníka a druhým se zatím kryl. Potom se dostal z jejich dosahu, tak, že měl tři zbylé na očích, a čekal. Zabijáci kolem něho obcházeli jako psi kolem kořisti. IrViin se otáčel s nimi, aby se nedostali za něho. Pomalu ustupoval, až stál zády ke zdi vedlejší, vyšší budovy. Věděl sice, že ani tak nemá úplně krytá záda, někdo může přijít i shora, není to ideální, ale lepší možnost právě neměl.

Náhle, jako by si dali znamení, zbylí nepřátelé zaútočili. Byl na to však připraven. Nejbližšímu oddělil přesnou ranou hlavu od těla. Okamžitě se otočil, vykryl úder dalšího a probodl ho skrz, až ostří vyjelo na druhé straně ven. Třetímu mezitím nastavil nohu a slyšel, jak upadl. Vytrhl zbraň z těla, které se zhroutilo na zem, odrazil další útok a poslednímu probodl srdce. Potom narychlo zkontroloval, jestli jsou opravdu mrtví, a narovnal se.

Uspokojující pocit z boje a pohybu okamžitě zase vyprchal, když si uvědomil, že není na misi se svými spolupracovníky, ale v simulátoru Světové vlády, kde ho zkoumají jako nějaké exotické zvíře. A on to ani nemůže sabotovat, protože by mohl reálně přijít o život a jeho reflexy mu v takové situaci prostě nedají moc času na přemýšlení.

Vzápětí se situace zase změnila. Jako mávnutím kouzelného proutku se ocitl na ulici nějakého velkého města. Byla noc. A ta ulice vypadala přesně jako taková, s níž si spojoval rejdiště různých mafií i samostatných zločinců. Už dávno se svými spolupracovníky zjistil, že tyto organizace pracují velmi často pro Světovou vládu. Ale to se veřejně neví. Jeho agenti to zjistili s nasazením vlastních životů. A někteří o ten svůj opravdu přišli.

Zkušený pohledem obhlédl situaci. Ulice se táhla na obě strany. Byla tmavá noc, bez hvězd a i měsíc se skrýval někde za mraky. Jediná světlá místa byly osvětlené kruhy okolo pouličních lamp. Věděl, že těm se musí vyhýbat, aby ho neuviděl někdo, kdo nemá. Ustoupil do tmy ke zdi. Viděl pestře osvětlené vchody několika nočních podniků a znechuceně se ušklíbl. Upřímně nesnášel ta semeniště zla a podhoubí pro zhoubnou činnost Světové vlády. Vzpomněl si, jak několikrát dostal velení, když bylo potřeba nějaké takové hnízdo vyčistit. Zhostil se takového úkolu opravdu důkladně. Nic neponechal náhodě. Kéž by někdo jejich úkol dokončil, porazil Světovou vládu a začal zase dohlížet na morálku! Jak by pak bylo na jeho rodné planetě krásně! Přestože byl Vylepšený, a většina lidí ho proto mezi sebe nepřijímala a on sám často tvrdil, že se necítí být člověkem, nebyla to tak docela pravda. Ve skutečnosti měl velmi silné pouto na Modrou planetu. Na Illirii bylo sice nádherně, ale nebyla to Země.

Náhle uslyšel zdálky nějaký zvuk. Nastražil uši a zapátral. Ano, nemýlil se. Byly to policejní sirény. Po chvilce poslouchání zjistil, že se blíží. Rychle se rozhlédl, aby si našel úkryt. Ulice však byla prakticky holá. Nejlepší, co našel, byla skupina kontejnerů na odpadky. Došel k nim. Cestou se stále snažil držet ve stínu. Náhle kolem projelo auto. Za ním se hnalo další. Z okna se vyklonil spolujezdec a pokropil první vůz z kulometu. Nemířil však úplně přesně, a tak IrViin tak tak uskočil do provizorního úkrytu. Za nimi se hnalo policejní auto.

IrViin se zatvářil znechuceně. Takové klišé. Mafie si vyřizuje účty. To nemůžou scénáristé vymyslet něco originálnějšího? Policistům právě někdo prostřílel pneumatiky, takže se museli zastavit. Nepodařilo se jim to však tak, jak by si přáli. Auto dostalo hodinky a narazilo do zdi. Začalo hořet. Oba policisté vylezli ven a rozběhli se pryč. Auto za nimi explodovalo. Jeden padl, zasažen výbuchem, a už se nepohnul. Druhý běžel pryč, ale v tu chvíli se na něho zaměřili mafiáni. Zhroutil se o několik metrů dál.

K výbuchu auta naneštěstí došlo tak blízko, že rozmetal kontejnery, takže IrViin zůstal bez krytí. A mělo to být ještě horší. Spatřili ho. Věděl, co se stane s kýmkoli, kdo uvidí mafie vyřizující si účty. Přece jen se však pokusil nějak se z toho dostat. Bylo jich víc, měli střelné zbraně, on měl jenom ty dlouhé nože a neměl, kam se ukrýt. Ale kdyby by dost rychlý a měl štěstí...

Vyrazil. Koutkem oka zahlédl, jak zvedají zbraně. Na nejbližšího se ni nezdržoval použít zbraně. Poslal ho k zemi jediným kopem. Nevěděl, jestli ho zabil nebo jen omráčil, každopádně nepřítel se po dopadu už nepohnul. Druhému v letu skoro usekl hlavu. Třetího mezitím probodl. Ale byli tam ještě dva. A ti stáli moc daleko na to, aby k nim stihl doběhnout včas. Zamířili.

Vrhl se skokem za jedno z aut. Zatímco letěl, zaštěkaly výstřely. Dopadl na dlažbu. Cítil se... podivně. Sáhl si na pravou stranu hrudi a ucítil krev. Rozepnul si oblečení. Byla jeho. Nebolelo to, ale cítil, jak pomalu ztrácí síly. Nahmátl pistoli jednoho z padlých nepřátel. Allarin, kde jsi? pomyslel si. Už tě asi neuvidím. Pomalu se začal propadat do tmy. To ne. Takhle přece nezemřu, pomyslel si ještě.

Potom ztratil vědomí.


O měsíc později se Ilriela probudila. Slyšela, jak někdo odemyká dveře, a posadila se. Už zase. Kolika výslechy musela už projít? A jak dlouho tady vlastně je? Měsíc? Dva? Už před nějakou dobou začala ztrácet přehled o čase. A celou dobu žádné zprávy o ostatních. Ve vězení nějakého staršího typu by se dalo klepat na trubky u topení, ale tady nic takového nebylo. Navíc z morseovky uměla vyklepat jen SOS. S tím by si tady moc nepomohla. Takže byli dokonale odříznuti od ostatních. Malé cely, časté výslechy, osamělost, nekvalitní a jednotvárné jídlo, to vše způsobovalo, že cítila, jak ztrácí odolnost a odhodlání. Obávala se také, jestli už někdo nepromluvil. Pokud ano, byli by ztraceni nejen oni, ale i celá organizace odboje. Další výslech očekávala s obavami, ale také cítila, že dnes dojde ke nějaké změně. Ale k lepšímu nebo k horšímu? Nevěděla, ale přesto to očekávala skoro s radostí.

Dveře se otevřely. Venku stáli čtyři vojáci a dozorce. Nasadili jí pouta, vojáci se rozestavili kolem ní a vyšli. Všimla si už dávno,že s ní jednají jako s abnormálně nebezpečným vězněm. Prošli chodbou kolem dalších cel. Asi posté si pomyslela: Kde asi jsou moji přátelé?

Dovedla ji do výslechové místnosti. Ilrielu napadlo, že zatímco ostatní části vězení jsou poměrně moderní, tahle místnost může být stará možná i přes sto let. Asi nic lepšího, co by vězně znepokojilo a podlomilo, nevymysleli. Betonový kvádr, v něm stůl, z každé strany židle a ze stropu na holém drátě visí zářivka. Ta mohla za ostré přechody mezi světlem a stínem, díky nimž místnost působila vyloženě nepřátelsky.

Došli s ní k jedné židli. Posadila se a pohlédla na úředníka proti sobě. Ale ne. To je zase ten, který se vždycky tváří tak přátelsky, jako by jí chtěl pomoci. Ten je nejhorší. U ostatních je alespoň hned jasné, co si o nic myslet. Zvedl hlavu od hromádky nějakých papírů.

„Ach, to je slečna Ilriela. Jak jste se vyspala?“

Takhle začínal vždycky. Pokus o rozptýlení vězně nezávaznou konverzací. Ačkoli už musel vědět, že Illirianka na tuhle hru stejně nepřistoupí, jako minule i několikrát před tím.

„Špatně,“ ucedila mezi zuby.

„Dáte si čaj? Nebo colu?“

Zavrtěla hlavou. Raději ne. Mohli by do toho dát nějaké sérum pravdy. To nemohla riskovat.

„Mohli bychom jít k věci?“ zeptal se přátelským tónem.

Neodpověděla. Bylo by to úplně zbytečné.

„Opravdu nám nechcete nic říct? Nerozmyslela jste si to?“

Trapná a stále stejná otázka. Zahajovací obřad. Jen pořadí slov se někdy mění.

Zvedla hlavu.

„Ne.“ odsekla, „Ne, a vy to dobře víte.“

„Ale no tak.“ Vyslýchající se zatvářil až ublíženě. „Proč se hned zlobíte? Netíží vás ta tajemství, která máte? Což je tak těžké chvíli spolupracovat? Chceme vám jen pomoci. Mohla jste už být na svobodě a žít spořádaný a spokojený život jako jiní občané Spojené Země.“

Opovržlivě trhla hlavou.

„Vy si vážně myslíte, že vám tohle budu věřit? A jak já mám vědět, že ostatní jsou ještě vůbec naživu? Navíc, viděla jsem na této planetě mnoho věcí, ale nevšimla jsem si, že by někdo byl se současným stavem nějak spokojen.“

„Vy mi prostě nevěříte,“ pronesl ublíženě.

Naklonila se dopředu. Koutkem oka zahlédla, že stráže se pohnuly, jako by ji chtěly zadržet.

„Divíte se? Vy jste od Světové vlády, já jsem z odboje. Vy se snažíte navázat kontakt s démony a zničit Dobro, my se je snažíme zachránit. Vy jste úředník Světové vlády, já jsem Ilriela. Jsem tady zavřená, ačkoli jsem neporušil žádné zákony. Neudělala jsem nic zlého. Jenom chráním pronásledované. Ale protože oni neschvalují vaši činnost, jsem já za zločince. To vy jste zmasakrovali lidi, kteří se sešli k pokojné modlitbě na náměstí svatého Petra. Zabili jste i mnoho účastníků Pochodu pro život. Udělali jste to tajně, odlákali jste je a odvezli někam jinam, kde jste je pobili a myslíte si, že o tom nikdo neví, ale já to vím. Zajali jste Sauriel, mou dobrou přítelkyni a spolubojovnici, a od té doby jako by se po ní slehla zem. Co jste s ní udělali? Vlastně vůbec nevím, proč tu jsem a co tady dělám, a odmítám jakkoli spolupracovat.“ Opřela se zase o opěradlo židle.

Úředník po tomto výlevu vypadal chvilku zaraženě. Ani se ji před tím nepokusil přerušit. Až teď zase promluvil:

„Takže toto je vaše poslední slovo?“

„Ano, je,“ odpověděla už klidně.

„Škoda. Můžete si za to sama. Mohla jste se zachránit.“ Vytáhl z hromady na stole papír a přistrčil jí ho před oči. Přelétla to očima. Byl to rozsudek smrti.

„Odveďte ji do cely smrti,“ obrátil se k vojákům.

Ačkoli to možná zní podivně, Ilriele se ulevilo. Věděla, že déle klást odpor by už nemusel vydržet. Chvílemi byla jen krůček od přiznání. Teď už si s tím nemusela dělat starosti. Sice jí bylo líto, že mnoho věcí už v tomhle životě nestihne (například projet se na svém koni Faraxalovi, jít na večeři s IrViinem nebo se dozvědět víc o Weyounovi a jeho rase), ale přesto to byla přijatelná cena za to, že organizace nebyla prozrazena, přežije a bude pokračovat v práci za záchranu lidské rasy. Sice bude nějakou dobu bez vrchního velitele, ale to se určitě vyřeší. A smrti se Illirianka už dávno nebála.

Vojáci se s ní zastavili před vchodem do cely. Nebyla to ta, v níž strávila předchozí dny a týdny. Dveře se otevřely. Dozorce jí sundal pouta a ona vstoupila dovnitř. Dveře se za ní zase zavřely. Rozhlédla se po místnosti tonoucí v šeru.

„Kamarádi! Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím!“

Byli tam všichni čtyři.

„IrViine!“ Teď už si to neodpustila. Vrhla se mu kolem krku a opřela si mu hlavu o rameno. „Chyběl jsi mi, ani nevíš jak.“

„Allarin! Tak jsi to taky přežila. Díky Tvůrci,“ vydechl. Zabořil jí obličej do vlasů.

„A co já?“ ozval se Illion mírně pobaveným tónem.

Pomalu se odtáhla od IrViina a otočila se k němu.

„Tak abys neřekl,“ usmála se.

Všem se po přivítání s přáteli znatelně zlepšila nálada.

Dveře se zase otevřely. Dozorce strčil dovnitř nějaké jídlo a řekl: „Poděkujte tady svojí šéfový za to, že vás před chvílí odsoudila k smrti.“ Odporně se zasmál a dveře se zabouchly. Uslyšeli, jak zamyká, vzdalující se kroky a ticho.

„Nevěříte mu, doufám,“ prolomila Ilriela ticho.

„Tomu dědkovi? Neměj obavy,“ zavrčel znuděně Illion. Seděl na lavici pod oknem ve stínu, takže mu nebylo vidět do obličeje.

„Docela jsem měl chuť mu tu hlavu utrhnout,“ řekl IrViin.

Z kouta se ozval Weyoun.

„Myslím, že jediný cíl těchto poznámek je nás rozeštvat a zasít mezi nás nedůvěru. K smrti nás odsoudili všechny tak jako tak.“

1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries