lcars
logo

Dezertér VII: Přepadení


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 29. 06. 2014
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: nazařaditelné
Období:
Hlavní postava(y): Allarin Ilriela, Weyoun, IrViin Illion, Lusita
Kategorie: alternativní vesmír, přátelství, napětí
Spoiler:
Stručný obsah:
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezertér VII: Přepadení

Allarin Ilriela


„Musíme se poradit,“ prohlásila Ilriela, když se večer utábořili. „Téhle skupiny jsme se sice zbavili, ale Světová vláda nám tak snadno pokoj nedá.“

„Nemáme žádné moderní vybavení,“ přidal Weyoun, „ani maskování, takže pokud použijí nějaké lepší pátrací technologie, uspávací střely nebo něco takového,...“

„...dostanou nás,“ dořekl za něho Illion.

Vorta přikývl.

„Mě zatím nic nenapadlo,“ řekla zase Illirianka. „Co vy?“

„Jsme lepší v terénu co se týká využití nerovností, konkrétních rostlin nebo počasí,“ ozval se IrViin.

Lusita přikývla. „Ne nadarmo žijeme mimo zákon – ačkoli jsme nic neprovedli. Stihli jsme nasbírat dost zkušeností co se týká skrývání a přežití mimo civilizaci.“

Ilriela náhle zvedla hlavu. „To je pravda, ale prosím vás o jednu věc: nedejte se ukolébat falešným pocitem bezpečí!“ Její hlas zněl naléhavě. „Znám lidi a vím, že to bývá jejich častá chyba. A vy jste pořád ve své podstatě lidé, přestože jste byli upraveni v laboratořích Světové vlády. Myslete na to.“

Několik vteřin bylo ticho.

„Budeme se snažit,“ řekl nakonec za všechny IrViin.

Illirianka přikývla. „Dobře. Věřím vám.“ Vrátila se zase k okamžité přítomnosti. „Hlídky na noc máme domluvené. Myslím, že bychom měli jít spát co nejdřív. A já si pustím nějakou pěknou hudbu.“

Našla zdravou rukou sluchátka a na ně napojený datový nosič, vybrala si skladbu a poslouchala. Jakožto zraněná měla podle jejich společné dohody právo v klidu odpočívat, zatímco práci udělají ostatní. Weyoun se po chvilce přisunul blíž a podle jeho výrazu se zdálo, že poslouchá. Illirijka se k němu otočila.

„Ty to slyšíš?“

„Ano. Tohle je tedy pozemská hudba?“

„Jen jeden z mnoha stylů. Ne všechny se mi líbí, ale právě tenhle patří mezi moje nejoblíbenější.“

„Zní to velmi...bouřlivě. Jaký je námět této skladby?“

„Jedna z krvavých epizod Druhé světové války.“

„Proč se ti tedy tak líbí?“

Illirianka změnila polohu tak, aby k němu byla natočená čelem. „Protože ačkoli je to o krvavé a kruté válce, končí to oslavou vítězství a míru. Vždycky mi to připomene, že ať to vypadá sebevíce beznadějně, nepřítel je sebemocnější, nakonec dobro zvítězí. I když...to nemusí nutně znamenat, že..se toho my...dožijeme. V tomto případě se toho skladatel téhle hudby dožil. Většinou mě u toho napadne i nějaké řešení situace.“

„A dnes?“

„Nevím,“ přiznala. „Oni udělají všechno, aby nás chytili, a my všechno proto, abychom utekli. Může to nakonec rozhodnout úplná náhoda.“

„Měl bych tě prohlédnout,“ Weyoun náhle změnil téma.

Měla sice podezření, že to řekl hlavně proto, aby se nezabývala depresivními myšlenkami na to, co je může čekat v rukou Světové vlády, ale přikývla. Vypnula hudbu, vytáhla si sluchátko, sundala si modrou tuniku a přisunula se blíž k ohni, aby byla rána dobře vidět. Vorta poklekl vedle a opatrně odloupl obvaz.

Zvedl hlavu. „Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Unaveně. Proč?“

„Hojí se to neuvěřitelně rychle. Do několika dnů to bude v pořádku.“ Natáhl ruku. „Mohu?“

Přikývla.

Opatrně se dotkl rány.

„Fascinující. Důležitější cévy se už zahojily a roste nová kůže.“ Zvedl hlavu. „Ideální by bylo zůstat v klidu a moc s tím nehýbat, ale...“

„Ale my nejsme v ideální situaci.“

„Mohlo by se to podařit, pokud na nás nezaútočí.“

„Jestli zaútočí, půjdu na ně, rána nerána.“

„O tvém temperamentu už vím.“

„Můžu si to zase obléknout?“

„Ano. Samozřejmě.“ Podal jí tuniku.

„Je pro tebe vždycky tak stresující někoho zabít?“ zeptala se náhle, zatímco si upravovala oblečení.

Přikývl. „Je. Vlastně...to byla jedna z prvních inteligentních bytostí, kterým jsem vzal život. Poprvé to bylo při obraně vaší základny. Pokaždé to bylo hrozné, cítit unikající život nepřítele a vědět, že za to mohu já.“

„Tak to jsem rád, že nejsem telepat,“ prohlásil IrViin.

„Ale vedl sis dobře,“ ozvala se Lusita, „teď i tehdy na naší základně. To bylo opravdu poprvé?Velitelka Larissa byla překvapená. Musíš mít nějaký výcvik,“ podívala se na něho tázavě.

„Nějaký bojový výcvik jsem dostal, ale tam šlo spíše o trénink mrštnosti, koordinace a rychlého uvažování. Občas jsme šli na simulaci, ale virtuální protivníci nevypadali příliš realisticky. Bylo na první pohled jasné, že to jsou jen světelné útvary. Nemělo nás to zvyknout na boj a krev, jen zlepšit fyzické schopnosti.“

„No, lepší než nic,“ okomentoval Illion.

„Vzpomínám si, jak jsem se cítila, když jsem poprvé někoho v sebeobraně zabila.“ začala náhle Ilriela. „Netuším, kdo to byl a co přesně chtěl, ale napadl mě s nožem. V té době jsem už znala Xirielu, ale velmi krátce, ještě mi neřekla o schopnostech Illirianek. Šla jsem domů, když tu jsem si všimla, že mě sledují dvě postavy. Doufala jsem, že stihnu dojít domů, ale marně. Dohnali mě a jeden mě chytil z ruku a strkal směrem ke zdi. Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila, jak se ve mně vzmáhá vztek. Ne vztek, nepříčetná, ničivá zuřivost. Před očima se mi rozběhla modrá a bílá kola a najednou jsem cítila, že jsem volná a že útočník řve bolestí. Podívala jsem se na sebe. Po ruce mi přebíhaly namodralé výboje. Dříve bych z něčeho takového byla minimálně nesvá, možná bych se polekala, ale v té chvíli ne. Výboje se mi míhaly po kůži s příjemným mravenčením, cítila jsem se náhle mnohem schopnější, vztek mě ovšem nepřešel ani trochu a já jsem najednou vyrazila do odvetného útoku. Jakmile jsem sáhla na nůž, výboje na něj přeskočily a ten muž jej pustil se zaskučením. Napřáhla jsem ruku směrem k tomu prvnímu. Nevěděla jsem ani, co vlastně dělám a proč, ale z ruky mi vyletěl výboj, zasáhl ho a srazil k zemi. Ucítila jsem při tom náhlý nával slabosti a zatmělo se mi před očima, jako bych přišla o část energie, ale hned jsem se vzpamatovala. Rozmáchla jsem se nožem a se vším vztekem, který ve mně bouřil, jsem druhému ten nůž vrazila mezi žebra. Zhroutil se jako pytel. Nůž jsem nechala v mrtvole a otočila se k tomu, kterého jsem srazila výbojem. Nechápala jsem tehdy, proč se s vyděšeným výrazem plazí pryč a prosí o milost.“

„Když použiješ schopnosti své rasy, vypadá to opravdu hrozivě,“ řekl Weyoun. „Jsem rád, že nejsme nepřátelé.“

„Díky za kompliment,“ usmála se. „Kde jsem skončila? Aha, už vím. Nechala jsem ho jít. Vztek ze mě už vyprchal a cítila jsem se, jako bych si spálila energetické rezervy na několik dní dopředu. Dívala jsem se na tělo před sebou a myslela na to, kdo to asi byl a co budu teď dělat. Zodpovídat se soudu a dokazovat, že to byla sebeobrana? Tušila jsem, že by to bylo zoufale zdlouhavé a k ničemu. Věděla jsem, jak nefunkční jsou pozemské soudy. Za několik vteřin u mne byla Xiriela. Ani se mě neptala. Bylo jí hned jasné, co se stalo. Doprovodila mě domů. Byla jsem ve velkém stresu, ale vyrovnala jsem se s tím. Když jsem od ní odešla domů, pocítila prý náhle znepokojení a vydala se za mnou. Když uviděla, že to zvládnu sama, nechala mě je vyřídit samotnou a přišla až potom. Zaučovala už hodně Illirianek a věděla, že po prvním zabití se dostaví šok. Možná se to nezdá, ale my jsme velmi citlivé bytosti a máme mnohem raději mír a diplomatické řešení, ale nebývá nám to druhou stranou dopřáno.“

„A jak to dopadlo s tím zabitím? Byla jsi souzena?“

„Nakonec ne. Upřímně řečeno, jako člověk bych byla prakticky neškodná, ale se schopnostmi Illirianky... Mimochodem, ten druhý se sice pokusil podat stížnost, ale nikdo mu nevěřil. Považovali jeho vyprávění o dívce, které srší z prstů modrá energie, když se zlobí, oči jí svítí a dává něco jako elektrické šoky, za výplod opilecké představivosti. Raději mu zaplatili, aby mlčel, a zametli celý případ pod koberec. Později jsem se dověděla, že jsem možná raději měla jít k tomu soudu, aby se o mně vědělo. Ututlali to totiž především proto, že už věděli o naší existenci a věděli také, že existuje pořád dost lidí, které by k nám vyprávění o dívce, která eliminovala dva násilníky, přitáhlo.“

Ještě chvíli seděli u ohně a tiše si povídali, potom šel Illion hlídat a ostatní spát.

Ráno vstali, sebrali si věci, Lusita se porozhlédla okolo, jestli není blízko někdo – nebo něco – nepřátelského, a vyrazili na další cestu.

Tak to šlo několik dní. Pomalu, s přestávkami, postupovali krajem. Nikde se dlouho nezastavovali, protože pobytem na jednom místě by zvyšovali pravděpodobnost, že je Světová vláda objeví. Přespávali raději někde dál od lidí. Pokud by to totiž byli nepřátelé, logicky není o co stát, pokud přátelé, jenom by je svou přítomností ohrožovali.

Ilriela už byla zdravá. Ráno zkoušela šermovat s IrViinem a s ramenem nebyly žádné problémy. Nepřátelé se neukazovali. Ten klid se jí však ani trochu nelíbil. Kdyby to měla říct upřímně, byla by raději, kdyby je otevřeně pronásledovali vojáci. To by její vylepšené přátele aspoň udržovalo ve střehu, ale takhle viděla, jak pomalu polevují. Měla z toho nepěkný dojem, že právě to je plán Světové vlády. Ukolébat je falešným pocitem klidu a bezpečí, a až to budou čekat nejméně – zaútočit!

Ale když se na ně podívala, začala také polevovat. Ostatní se bezstarostně bavili, sama si ničeho podezřelého nevšimla a ani Weyoun se svým jemným sluchem neregistroval žádné potenciální nebezpečí, a tak stejně jako ostatní propadla pohodě.

Večer se utábořili na kraji lesa. Dohodli si sice hlídky, ale někteří se tvářili, jako že je to vlastně zbytečné. I osamělého člověka by přece objevili, natož celou jednotu Světové vlády. S tím šli spát. Ilriela sice uslyšela slabě ten hlásek ve své mysli, který ji obvykle varoval před nebezpečím, ale potlačila ho.

Uplynulo několik hodin. Minula půlnoc, když se k tábořišti naší skupinky blížila jiná, mnohem početnější a pravděpodobně nepřátelská. Pohybovali se tiše jako stíny. Když se dostali na dohled, jeden z nich, asi velitel, opatrně vyhlédl a spokojeně pokýval hlavou. Hledaní klidně spali a ten z nich, který měl hlídat, nevypadal příliš bděle. Velitel pokynul jednomu ze svých podřízených. Voják se okamžitě začal plížit k strážci. Posledních několik metrů své cesty se však musel pohybovat naprosto nekrytý. Zamyslel se. Nenapadlo ho ovšem nic lepšího, než se spolehnout na štěstí. Tichounce vstal a vyšel směrem k nepříteli. Zásobník s jehlou a několika dávkami silných sedativ držel v ruce, připravený k okamžitému použití. Právě se chystal vstříknout je nepříteli do krve, když ten ho asi uslyšel, trhl sebou a zvedl hlavu. Voják Světové vlády na nic nečekal a dal mu dávku uspávadel. Myslel si, že se svalí na zem – ta dávka by položila koně - ale ten muž byl neuvěřitelně odolný. Okamžitě vyskočil na nohy, chytil svůj meč a začal se nadechovat, aby vzbudil ostatní. Vojáka jen tak mimochodem přesekl v půli. Tomu štěstí očividně nepřálo. Vzápětí se za ním však objevil druhý a dostal druhou dávku. Rozostřil se mu pohled a cítil podivnou ospalost. Stihl se po druhém nepříteli ještě rozehnat, ale díky nastupujícím účinkům sedativ zpomaleně, takže voják stihl uhnout a dát mu další uspávadla.

Illion udělal ještě několik potácivých kroků směrem k nepříteli, zastavil se, prsty svírající meč povolily a padl těžce na zem, kde zůstal nehybně ležet.

Pád poměrně velkého a těžkého těla se však neobešel bez trochy hluku. Weyoun sice ležel nehybně, ale už chvilku registroval tiché kroky a šustění a pohyb všude okolo. Také cítil poměrně hodně inteligentních myslí prakticky všude okolo. Okamžitě ho napadl otázka, kdo to asi je, a ihned i pravděpodobná odpověď. Co dělat? Rozhodl se, že se pokusí o útěk. Kdyby tady zůstal a nechal se chytit, ničemu a nikomu tím nepomůže (leda tak Světové vládě, což opravdu nebylo v jeho zájmu), zatímco když bude na svobodě, mohl by těm chyceným pomoci. Otevřel oči, pomalu odložil deku a začal se zvedat. Zatím to vycházelo. Nikdo si ho nevšiml. Vojáci v dohledu se zabývali zajištěním bezvědomého Illiona, jehož se soudě podle jejich nervózních pohybů a výrazů pořád báli. Weyoun potichu vstal a šel do lesa. Zahlédl temný stín tvaru a velikosti pozemského vojáka a ustoupil rychle za kmen. Po chvíli pokračoval dál, až splynul s tmou pod stromy.

Ilriela se napůl probudila. Zdálo se jí to, nebo opravdu slyšela pád těla? Zaslechla blížící se kroky a otevřela oči. To, co uviděla, ji uvedlo okamžitě, bez přechodné fáze, do stavu naprosté bdělosti. Illion ležel na zemi, pravděpodobně v bezvědomí, protože se ani nepohnul. Několik vojáků ho svazovalo. To by si nenechal v klidu líbit, kdyby byl při vědomí. Vedle leželo přeseknuté tělo. Jiní se tiše blížili k nim a Weyoun byl pryč. Mozkem jí bleskově proběhlo několik možností, co by mohla dělat. Rozhodla se pro tu nejjednodušší. S výkřikem odhodila deku, popadla svůj meč a vyskočila na nohy. Oči jí namodrale zasvítily. Vojáci ucouvli. Očividně na něco takového nebyly zvyklí. Až teď si všimla, že mimo obvyklé plazmové pušky drží také zásobníky na léky – nebo uspávací prostředky. Takže trochu změnili metody. Ilirianka vrhla rychlý pohled za sebe a rozhodla se pro útěk stejným směrem, jako před chvilkou Weyoun. Aby získala trochu času, střelila po nich slabým výbojem energie, vyrazila ostrý výkřik, otočila se a rozběhla do lesa. Pokud IrViin a Lusita nespali příliš tvrdě a nedostali ještě sedativa, mohli by také utéci, ale příliš pravděpodobné to nebylo. Zaběhla kus mezi stromy a rozhlédla se. Vojáci byli všichni v těsné blízkosti tábořiště a momentálně ji nepronásledovali, ale to se mohlo každou chvíli změnit, jakmile se vzpamatují z chvilkového šoku. Vyrazila tedy klusem dál. Kdyby zůstala tak blízko, rychle by ji našli. Sama by sice byla schopná uniknout, ale měli Illiona a nejspíš i ostatní dva. Mohli by ji přinutit, aby se vzdala, pohrůžkou, že zabijí IrViina. A věděla, že to by se jim podařilo. Někoho jiného by možná dokázala obětovat, ale jeho nikdy.

Klusala lesem s mečem v ruce, všechny smysly nastražené. Daleko za sebou zachytila svýma citlivýma ušima (neměla sice takový supersluch jako Weyoun, ale slyšela lépe než lidé) vztekle vykřiknutý rozkaz velitele přepadového oddílu. Tak už je to tady. Běžela dál, přestože se začala zadýchávat. Illirianky nejsou příliš dobří běžci. Na krátkou vzdálenost jsou schopné vyvinout slušnou rychlost, ale vydrží to jen chvilku. A na delší to také není žádná sláva. Jsou stavěné na létání, ne na běh.

Běžela dál po trávě a suchém listí, které až příliš hlasitě šustilo pod nohama. Náhle, když probíhala kolem jednoho ze stromů, vytušila, přestože nepřátelé byli ještě daleko, něčí přítomnost. Zpomalila, aby to prozkoumala. O vteřinu později si vynadala, že to byla hloupost. Ucítila na hrdle chladné ostří, něčí ruka jí přikryla ústa a nějaký povědomý hlas se zeptal:

„Jste se Světovou vládou?“

Zavrtěla hlavou.

„Nepřivoláte je, když vás pustím?“

Znovu zavrtěla hlavou a usmála se. O tři vteřiny později byla ráda, že se zastavila. Už poznala, kdo to je.

„Tak dobrá.“ Ruka zmizela, ale ostří ne. „Otočte se.“

Pomalu to udělala a zaostřila pohled na postavu ve stínu. „Weyoune?“

Přikývl. „Jsem to já.“ Odtáhl dýku. „Omlouvám se, ale musel jsem si být jistý, že nejsi nikdo od Světové vlády.“

„To je v pořádku.“ Přejela si rukou po krku. „Takže se ti podařilo utéci. Co teď? Máš nějaký plán?“

„Nenechat se chytit.“ Popadl ji za rukáv a ukázal přibližně do směru, z něhož přišla. Míhalo se tam několik světel, pátrajících všemi směry.

„Vidím. Hledají nás systematicky.“ Tázavě se na něho podívala.

Vorta pokrčil rameny. „Utíkáme.“ Rozhlédl se. „Zkusíme se jim ztratit.“

Chytil ji za ruku a rozběhli se mezi keře. . Podařilo se jim najít stezku vyšlapanou od zvěře. Neleželo tam tolik listí, takže se dalo běžet mnohem tišeji. Chvíli uháněli tmou a mezi větvemi (Illirianka měla několikrát štěstí, že si nevyrazila oko). Vypadalo to, že pronásledovatele setřásli, ale náhle uviděli řadu světel před sebou. Ilriela se podívala a svého společníka.

„To přece nemůžou být oni. Setřásli jsme je,“ zašeptala.

Weyoun se díval a světla. Teď se otočil, jako by náhle dostal nápad.

„Byla bys schopná komunikovat telepaticky?“

„Já? Nevím, ale...asi spíš ne. Proč?“

„Já si totiž myslím, že ano. Cítím tvou mysl jasněji, než mysli tvých přátel nebo vojáků, kteří nás přepadli. Proč? Protože i když šeptáme, mohli by nás náhodou zachytit.“ Slyšíš mě? Zkus si odpověď jenom myslet.

Podívala se na něho. To jsi ty?

Ano. Vidím, že to půjde. Tvá sestra je telepatka, takže si myslím, že nějaké nadání byste mohly mít všechny. Xiriela je docela silná, ale bohužel ji nikdo netrénoval. Byla by opravdu dobrá. Jenom se zkus na svoje odpovědi víc soustředit. Honí se ti toho hlavou hodně a chvílemi to skoro přehluší to, co chceš říct.

Teorie je to zajímavá. Zkusím to.

Weyoun se na ni usmál. Líbí se ti to?

Ano. Je to něco skvělého, moci s někým mluvit, aniž by nás mohla Světová vláda špehovat. Podívala se zase na světla. Co uděláme s tímhle? Ty umíš dobře šplhat. Vylez nahoru a podívej se. Tohle určitě nejsou ti, které jsme setřásli.

Vorta přikývl, podíval se zkušeně na strom a vyšvihl se nahoru tiše jako duch. Na chvilku jí úplně zmizel z očí, ale přesto cítila, že tam je. Za několik vteřin se ozval.

Je to špatné. Jsou všude okolo. Tudy neprojdeme.

Když zůstaneme tady, dříve nebo později nás chytnou.

To je pravda.

Je někde ta řada slabší? Mohli bychom to zkusit projít.

Není to příliš riskantní?

Je. Ale máš něco lepšího?

Okamžik bylo ticho.

Ne. Asi je to jediná možnost.

Dopadl vedle ní přímo na nohy.

Za pokus to stojí.

Pokračování příště.

1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries