lcars
logo

Dezertér V: Provizorní podmínky


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 10. 04. 2014
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: nazařaditelné
Období:
Hlavní postava(y): Ilriela, Weyoun, Ir Viin...
Kategorie: alternativní vesmír, napětí
Povídka z cyklu: Dezertér
Spoiler:
Stručný obsah:
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezertér V: Provizorní podmínky

Allarin Ilriela


Na všechny strany vyrazili poslové se zprávou pro velitele základen. Odešly skoro všechny Illirianky, včetně Iriky. V domě bylo ticho a smutno. Tři čtvrtiny obyvatel byly pryč a zbylí se chystali k odchodu. Zatím nedostali od svých vyzvědačů žádné informace o akcích Světové vlády, které by se jich týkaly, ale to nemohlo trvat dlouho. Ilriela se zastavila přede dveřmi číslo pět.

„Můžete vstoupit,“ ozvalo se ještě než zaklepala. Už ji to, po několika posledních dnech, vůbec nepřekvapilo. Vešla dovnitř.

Weyoun stál u okna a díval se ven. Teď se otočil. „Pravděpodobně mi přicházíte oznámit, abych se připravil na cestu.“

Přikývla. „Asi tak.“

„Pak jsem už připraven.“ Ukázal na malou tašku, s níž se tady před pár dny objevil.

„To je všechno, co máte?“

„Jsem vlastně stále na útěku, i když jste mi poskytli azyl. Myslím, že tohle stačí. Cestuji raději nalehko.“

„Já také, ale na téhle výpravě je možné, že dlouho nebudeme moci sehnat jídlo, takže si musíme nějaké vzít s sebou.“ Ukázala větší pytlík. „Tady jsou nějaké oříšky a sušené ovoce. My ostatní také každý něco vezmeme a vy byste měl vzít tohle.“

„Dobrá. Kdo s námi půjde?“

„Ir Viin, Illion a Lusita. Moji dobří a blízcí přátelé.Šli obstarat nějaký dopravní prostředek. Pěšky a s někým, kdo vypadá jako vy - nic ve zlém – by se městem utíkalo dost těžko. Zvlášť s vojáky Světové vlády v patách.“

Dveře se rozlétly. Oba naráz se otočili tím směrem. Stála tam Illirianka v kompletní výstroji. U lidí by se považovalo za nezdvořilé takhle vletět do cizího pokoje bez zaklepání a i Illirianky na to obvykle dbají, ale pokud je potřeba něco udělat rychle, protože otálení by mohlo být osudné, hodí rázem všechnu etiketu za hlavu.

„Asi tři kilometry odtud je pět set vojáků Světové vlády a blíží se! Budou tu do dvaceti minut, ari,“ vychrlila jedním dechem.

„Děkuji za informaci. My si tady poradíme. Můžeš jít.“

Dívka pohodila hlavou a rozběhla se za ostatními na balkon. Ostatní Okřídlené, připravené k odletu, už čekaly je na ni.

„Úkol splněn, ari.“

„Dobře,“ přikývla Xiriela. „Čekejte na můj rozkaz.“

Ilriela rázovala rozrušeně po pokoji. „Tak kde jsou?“

„Jste velmi nervózní,“ ozval se Weyoun po chvilce pozorování, sám stále naprosto nevzrušený. „Nechcete pomoci?“

Zastavila se dva metry od něho, ruce založené za zády. „Jak?“

„Mohl bych telepatickým spojením přenést svůj klid na vás.“

Zvedla odmítavě ruku. „Ne, děkuji. Vypořádám se s tím sama. Stačí mi, že cítím, jak se mi chvíli co chvíli přehrabujete v hlavě.“

Vorta se zatvářil tak dětsky nevinně, že se na něho prostě nemohla zlobit. Napadlo ji, že možná právě kvůli tomu nevinnému vzhledu a vysoké inteligenci je ti – kdo vlastně? Ti zakladatelé Dominionu chtěli mít pod svou nadvládou. Udělala zase několik kroků sem a tam. Tak kde jsou? pomyslela si.

„A ještě jedna věc,“ řekla náhle. „Všimla jsem si, že až úzkostlivě dbáte na úpravu svého zevnějšku. Na útěku si takový komfort nebudete moci dovolit. S přáteli jsme už přišli na to, kam půjdeme. Asi jediná možnost tam bude mýt se v potoce. Je sice čistý, ale voda je studená.“

„Na výkyvy teplot jsem zvyklý.“

„Takže nevadí.“

„Ne. Neutekl jsem jednomu vězniteli proto, abych se kvůli teplé sprše nechal chytit jiným.“

Zasmála se. „Skvěle.“

Zastavila se s pohledem upřeným ven. Právě v tu chvíli vplulo do zorného pole s tichým bzučením dvoumístné vznášedlo. Řídil je Ir Viin.

„Tak jsme konečně tady,“ naklonil se k oknu. „ Trvalo to trochu déle než jsme předpokládali. Jste připraveni?“

„Jo.“

„Tak nasedat.“ Pleskl dlaní do potahu sedla.

Illirianka se ještě vrátila dovnitř pro své věci, zbraně, pečlivě srolovanou deku a cestovní tašku přes rameno a vyšvihla se na parapet. Přijala gentlemansky podanou ruku, lehce a elegantně přeskočila na vznášedlo a usadila se na místě spolujezdce. Lusita vzala za sebe Weyouna a vyrazili. Když se Ilriela ohlédla, viděla, jak na druhou stranu odlétá od bývalé základny malá šipkovitá formace, v čele se zelenokřídlou velitelkou v pancíři měděné barvy.

Na jednu stranu se jí líbilo svištění větru kolem uší a vzrušující přetížení při stoupání a v zatáčkách, na druhou byla trochu rozladěná, že museli opustit tak pěknou základnu. Ale náladu jí brzy spravila skutečnost, že letí s Ir Viinem. Musela se usmát, když si vybavila, jaký je rozdíl mezi ním jak ho znají nepřátelé a jak ho zná ona. Pro nepřátele je to nelítostný, nepolapitelný zabiják. Pro ni už léta nejlepší přítel, s nímž se snad ve všem shodne, který nikdy neztrácí smysl pro humor, ukázněný, pečlivý džentlmen na něhož se může spolehnout. A i vizuálně se jí prostě líbil. Na člověka měl velmi světlou pleť. Byl štíhlý, mrštný, rychlý a přirozeně elegantní. Vlasy měl tmavě hnědé a k tomu krásné tmavé oči. Kulturně dosahoval přibližně její výše. Rád soutěžil ve strategických hrách, hlavně v šachách. Uměl také velmi dobře hrát na violoncello. Ona zase na housle, takže často hráli spolu, což pro ni byl nádherný zážitek. Illirianky mají totiž nejen fascinující schopnosti, ale také velkou zálibu v umění, zvláště v hudbě, a velmi silné prožívání emocí.

Vznášedlo se v zatáčce naklonilo. Pocítila divokou radost, vyvolanou přetížením, a jen stěží potlačila jásavý výkřik. Ještě že tak důkladně pracovala na sebeovládání, takže teď byla schopná se včas zarazit. Pořád byli v doslechu lidí ve městě a těm by mohlo být podezřelé, že tady křičí nějaký dravý pták. Tak nějak totiž takový výkřik zněl. V okruhu minimálně sta kilometrů se vyskytovalo jen několik poštolek a dost Pozemšťanů už vědělo, jak se může projevovat „vetřelec“ z Illirie. Než tohle domyslela, euforie ji naštěstí přešla. Pomyslela si, že si to vynahradí jindy, a soustředila se na to, co budou dělat teď.

Začali klesat. Ir Vin navedl dopravní prostředek na louku kus za městem na kraji téměř nedotčeného kusu přírody. Vypnul stroj a sesedl.

„Dál musíme po svých,“ řekl. „Jinak by nás mohli vysledovat podle tepelných stop vznášedel.“ Vzal si své zbraně a věci. „Tak jdeme.“

„Máme vůbec nějaký přesný plán?“ ozval se Weyoun.

„Ne. Tahle divočina se rozkládá na ploše asi třiceti kilometrů čtverečních a je to – no, ne úplně přírodní rezervace, ale chráněná oblast. Takže pokud budou chtít na nás poslat vojáky, budou muset získat povolení od ochránců přírody. To nám dá několik dní času. Jediný plán je utíkat a schovávat se, dokud se to zase neuklidní. Pak budeme moci zase jít na některou ze základen. Doufám, že to vyjde.“

„Nebo že něco vymyslíme dřív.“

„Než si nás najdou,“ pronesl pochmurně Illion a podíval se na nebe, jako by se jim nad hlavami už vznášel dron.

O několik dní později.

Bylo krásné počasí. Pomalu se blížil letní večer. Slunce hřálo, ale nepálilo. U úpatí kopce zela jeskyně. Před ní klečela na zemi dívka v zelené tunice a odkrývala ohniště. Jiná se vracela k tábořišti s nasbíranými malinami. Na sobě měla blankytnou tuniku a její pleť dosahovala neobyčejně bledého odstínu. Nahoře na vrchu se vypínal vysoký strom. Ve větvích se usadil pozorovatel - mladý, pohledný Pozemšťan. Co chvíli přiložil k oku dalekohled a rozhlédl se bystře po okolí. Čtvrtý člen skupiny se právě vracel z lovu. Nesl zabitého králíka. Hodil ho vedle dívky v zeleném na zem, vytáhl nůž a začal jej stahovat. Ona mezitím připravila ohniště. Ta v modrém položila hrnek k věcem složeným na hromadě, posadila se na trávu a začala psát do sešitu. Tohle však nebyli všichni. U skalnaté stěny seděl pátý člen skupiny. Byl také nápadně bledý, měl husté černé vlasy a fialové oči. Dokončil prohlídku svých přístrojů, uložil je zpátky a vstal. Protáhl se a vydal se po sotva znatelné pěšince nahoru. Pomalu došel až ke strážnímu stromu a zvolna položil dlaň na sluncem prohřátou kůru. Bylo velmi příjemné zase po dlouhé době vnímat povrch stromu. Sice to nebyl kurillský strom, ale přesto si to užíval. Kdy vlastně tohle naposledy cítil? Nejspíš ještě před zajetím.

Doma na Kurillu strávil ve větvích snad půl svého dětství. Ale ne sám. Zesmutněl, když si vzpomněl na své přátele, na věčně zasněného Keevana, pesimistického, věčně něco zkoumajícího Boratha a Eris. Kamarádi, kde jenom jste? Společně prozkoumali všechny listnaté velikány, na které se mohli dostat. Tenhle proti nim vypadal jako sazenička. Největší stromy na jejich rodné planetě mohly být až kilometr vysoké, zatímco tenhle – kolik to tak mohlo být? Tak patnáct metrů? Ale lepší než nic.

Tedy, ne že by s Keevanem nebo Borathem byla nějaká zvláštní zábava. První si obvykle našel nějaké hezké místo a oddal se snění a druhý zase neustále nad něčím přemýšlel nebo zkoumal nějaký hmyz nebo rostlinu, které našel. Byly to pro něho otázky života a smrti a jak jednou něco zajímavého našel, nebylo možné ho od objektu jeho vědeckého zájmu odtrhnout. Zvědavost je sice typická vortská vlastnost a i ostatní jí měli požehnaně, ale u Boratha to byla hotová posedlost.

Zato Eris. Jako by měla nekonečné zásoby energie. Nikdy se neunavila. Obdivoval její umění se pohybovat neslyšně a schovat se téměř kdekoli.

„Pane Weyoune?“

Potřásl hlavou a zamrkal. Pak se podíval nahoru. „Co se děje?“

„Už chvíli tady stojíte, jako byste zkaměněl. Co je s vámi?“

Přejel si dlaní přes čelo, aby se probral. „Myslím...Myslím, že se mi vrátila část vzpomínek. Vylezu nahoru, jestli to nevadí.“

Mladý bojovník zavrtěl hlavou a sledoval, jak se Vorta vyšvihl do větví a stoupal lehce a jistě nahoru. Vyšplhal skoro na jeho úroveň a usadil se tam. Dole sice vládlo bezvětří, ale tady nahoře povíval svěží vánek.

„Tak na co jste si vzpomněl?“ zeptal se po několika vteřinách Ir Vin.

„Pár obrazů z dětství. Teď vím, že jsem měl několik dobrých přátel, ale možná by bylo lepší, kdybych to nevěděl. Byly to krásné časy, ale takhle nevím, jestli je ještě někdy uvidím a jestli jsou vůbec ještě naživu.“

„Taky je zajal ten...jak jste to říkal...Dominion.“

Weyoun přikývl.

Chvíli bylo ticho, Ir Viin se jen občas rozhlédl. Vorta utrhl lístek a prohlížel si žilnatinu.

„Když vám nabídnu tykání, přijmete to?“ zeptal se náhle strážce.

„Jaký to má význam?“

„Oba tady táhneme za jeden provaz.“ Všiml si záblesku údivu ve Vortově tváři. „Jde nám o to samé.“

Přikývl s výrazem, že už pochopil. „A ta společná věc je co?“

„Nenechat se chytit. Nás by asi nechali popravit.“

„Cítím, že existují i horší alternativy, co by s vámi mohli udělat.“

Přikývl. „To ano. Okamžitá poprava je ještě jedna z těch lepších. Myslím, že vzhledem k tomu, že spolu strávíme dost dlouhou dobu, tak bychom se měli trochu spřátelit. Všiml jste si, že my ostatní si tykáme. Mě se to vykání nelíbí. Cítím se pak jako ochránce nějakého cizince a věřte mi, není to pro mě příjemný pocit.“

Vorta pozorně naslouchal. Přikývl. „Chápu vás.“

„Tak přijímáte?“

„Přijímám.“

„Skvěle. Díky.“

„Za co mi děkuješ?“

„Že ti už nemusím vykat. Cítím se hned líp.“

„Ir Viine?“ ozval se Weyoun po chvíli ticha.

Bojovník odložil dalekohled od oka. „Co je?“

„Tvoje jméno. Myslím, že není pozemské.“

„To není. Dřív jsem se jmenoval jinak. Tohle jsem přijal až na Illirii. Správně je to Ir Viin, ale často se to různě zkracuje, třeba jako Irvin nebo jenom Vin. Co je? Co se děje?“

Weyoun mu naznačil, aby byl zticha, a pozorně naslouchal.

„Slyšíš něco?“ zeptal se jak nejtišeji dokázal.

Přikývl.

„Co? A kde?“

Vorta se rozhlédl, zapátral a ukázal přibližným směrem. „Asi tam. Nějaký primitivní létající stroj.“

Irvin přiložil dalekohled k oku a podíval se naznačeným směrem.

„Vrtulník! A v barvách armády Světové vlády! Rychle, musíme varovat ostatní.“

„Jsi si jistý, že hledají nás?“

„A koho jiného,“ odsekl mladík, pověsil si dalekohled na krk a začal slézat dolů. Ačkoli se pohyboval nejrychleji jak uměl, Weyoun byl mnohem rychlejší. Spíš se z větví spustil jako had a předehnal ho. Sklouzl na zem a rozběhl se dolů. Aby ho dohnal, Ir Vin posledních asi pět metrů skočil, dopadl do kotoulu a vyrazil za ním. Když se dostali na plácek před jeskyní, slyšeli už vrtulník čím dál tím silněji všichni. Chvatně všechno schovávali, aby nebyli prozrazeni. Maso už bylo upečené a oheň skoro zhasl, a tak jej Lusita přikryla drnem a odnesla talíř s masem do jeskyně. Ostatní tam vletěli za ní. A byl nejvyšší čas.

Nad vrcholky stromů se zvolna vynořil stroj. Všichni strnuli v těch pozicích, v jakých právě byli na útěku do úkrytu. Weyoun se opíral o loket, pootočený na bok, a díval se na strop. Ilriela ležela vmáčknutá mezistěnou a podlahou s jednou nohou pokrčenou a vypadala napjatě. Ostatní se stihli posadit, ale tvářili se podobně.

„Mají nějaké senzory?“ zeptal se tiše Weyoun.

„Neřekl bych. Tedy, asi mají nějaké infračervené skeny, ale jestli myslíš něco jako ze sci-fi, něco, co by dokázalo rozlišit i to, kdo z nás je člověk a kdo mimozemšťan, tak to ne.“

„V tom případě by je ta skála nad námi měla snad odstínit.“

„To taky doufám.“

Rachot vrtule zesílil tak, že to Weyouna muselo až bolet, soudě podle jeho výrazu, a i Ilriela si zakryla uši. Sice je neměla tolik citlivé jako on, ale přece jen citlivější než lidé. Hluk se blížil a zase vzdaloval, jak po nich pátrali, a všichni měli nervy napjaté k prasknutí. Konečně se začal slábnout, až zanikl v dálce.

Ještě chvíli se nikdo nepohnul.

„Jsou pryč?“ ozvala se konečně Lusita.

„Doufám,“ odpověděl pomalu Weyoun. „Alespoň já už nic neslyším.“

Ilriela se vzepřela na rukou a zvedla ze své pozice u stěny. Pomalu se postavila a oprašovala se.

Illionova pozornost se zaměřila na talíř vedle jeho sestry.

„Kdy se bude jíst?“ řekl náhle.

Všichni se na něho podívali.

„To je dobrá otázka,“ zareagoval Irvin. „Šilhám hlady.“

Ilriela nasála vzduch.

„Voní to dobře. Stihlas to dopéct?“

„Myslím, že jo.“

„Tak klidně hned. Illione, dojdi pro chleba.“

„Weyoune? Neochutnáš?“ obrátil se Ir Viin k mimozemšťanovi.

„Raději ne. Sice mohu strávit skoro cokoli, ale upřímně, myšlenka, že bych měl sníst pozůstatky kdysi živé bytosti, mě poněkud...znepokojuje.“

„Tak nic. My si to sníme sami. Ale myslím, že v budoucnu by tvoje vegetariánství mohl být problém. Měl by sis zvyknout.“

„Nemusím jíst tak často.“

„Doufám, že ti to bude něco platné,“ řekl Ir Viin skepticky.

Ilriela je poslouchala se zvednutým obočím.

„Vy si tykáte?“

„Jo,“ přiznal Ir Vin. „Napadlo mě, že by bylo dobré ho trochu začlenit do naší skupiny. Nevadí ti to snad.“

„Vůbec ne.“ Podala Vortovi neobvykle malou ruku. „Já jsem celým jménem Allarin Inthis Ilriela. Všichni mi obvykle říkají jenom Ilrielo. Allarin je hodně důvěrné, málokomu dovolím, aby mi tak říkal, a to prostřední jméno je dědičné po matce. Něco jako příjmení u lidí“

„Já jsem Lusita. Původně jsem se jmenovala jinak. Tohle je sice illirijská zkomolenina, ale znají mě tak všichni.“

„Illion.“

Dojedli maso, zatímco Weyoun si došel pro nějaké oříšky, a potom přemýšleli, co dál. Nic konkrétního ale nevymysleli. Došli jen k tomu, že tady asi už nebude bezpečno. Opustit suchou a relativně pohodlnou jeskyni dřív, než to bude nutné, se však nikomu nechtělo.

1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries