lcars
logo

Dezertér IV: Zpátky na základně


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 09. 03. 2014
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: nazařaditelné
Období:
Hlavní postava(y): Ilriela, Illion, Xiriela, Ir Vin, Larissa...
Kategorie: alternativní vesmír, napětí
Pokračování: Dezertér I-III (autor doporučuje přečíst napřed tuto povídku)
Povídka z cyklu: Dezertér
Spoiler:
Stručný obsah:
Ilriela se vrátí domů a zjistí, že si hned tak neodpočinou.
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezertér IV: Zpátky na základně

Allarin Ilriela


Nikdo nevěděl, jak dlouho tam leželi v bezvědomí, bez jakéhokoli ponětí o čase i prostoru, když Irika otevřela oči. Cítila, že leží na holé zemi. Okolo viděla jen slabé obrysy ochozu a otevřených dveří. Světla bylo málo, ale ne úplná tma. Pomalu se posadila a rozhlédla kolem sebe. V prvním okamžiku ji napadlo něco strašného: Jsme mrtví a tohle je peklo, ale za co? Mysli trochu reálně, napomenula se vzápětí. Dýcháš a všechno tady kolem je určitě hmotné. Sáhla na Ir Vinovu ruku vedle sebe. Hřála a na zápěstí se dal nahmátnout tep. Tak vidíš, řekla si. Je živý, a všichni ostatní určitě také. Pokusila se vybavit si, kde tedy je a proč, a brzy si vzpomněla na celou misi.

To ale znamená, že všichni ti lidé, které spíš tušila než viděla okolo, jsou nepřátelé! Rychle. Probudit ostatní a pryč, jak to nejrychleji půjde. Postřehla vedle sebe pohyb. Otočila se tím směrem a po paměti sáhla po meči.

Ale byl to Irvin. Pomalu se už také zvedal. Protřel si oči a podíval se na ni.

„Zvládli jsme to?“

„Myslím že ano, aroa.“

„Skvěle.“ Rozhlédl se okolo. Ve vrcholech pentagramu ještě doutnaly pozůstatky těch, kteří chtěli vyvolat Zlého. „Takže teď bychom měli co nejrychleji zmizet, než tady bude horko.“ Zkontroloval si, jestli má všechno, a vstal z podlahy. „A neříkej mi aroa. Jsem Ir Vin. Měl jsem sice i pozemské jméno, ale už se necítím pozemšťanem. Ne, dokud tady má slovo Světová vláda.“

Ilriela klečela na podlaze a kontrolovala si výstroj a i ostatní se už probouzeli. Naneštěstí se však začali probírat i vojáci na svých strážních stanovištích, a jakmile uviděli ty, kteří překazili plány Světové vlády, sáhli po zbraních. Illiriané na nic nečekali a rozběhli se k východu. Tam jim však zastoupila cestu řada strážců.

„Tihle nás asi neznají,“ zašeptala Ilriela s pohledem upřeným na nepřátele. „Jinak by se před nás takhle nepostavili jako terč.“

Irvin přikývl.

„Všichni s nimi bojovat nemůžeme,“ ozvala se Irika. „Ceris ztratila moc energie.“

Velitelka Illirianek se podívala na štíhlého bojovníka. „Poradíš si s nimi?“

„Samozřejmě.“

A zaútočil. Proti vylepšenému nepřátelé prostě neměli šanci. Vletěl mezi ně jako živelná pohroma a roztrhl jejich sevřenou řadu v půli. Někteří se mu pokusili čelit a jejich hlavy se brzy válely na podlaze, jiní se dali na útěk. Pokud to bylo jen někam za roh do úkrytu, nechal je obvykle jít, ale jestliže se někdo pokusil proběhnout kolem něho ven, bleskem ho dohnal a zabil. Mohl by přivést nepřátelům posily, a to nemohl dopustit. Tím odlákal pozornost vojáků od vchodu. Ostatní toho využili a vyklouzli nepřátelům za zády ven. Rozběhl se, vyskočil na několik starých skříní stojících pod ochozem a z nich na ochoz a napadl dva příliš pomalé střelce. Všiml si, že třetí stojí dole a míří na něho plazmovou puškou. Okamžitě zareagoval. Pohyboval se tak rychle, že neměli vůbec možnost ho sledovat a bránit se. Srazil oba nepřátele na ochozu, skočil rovnou dolů, dopadl na nohy, sebral z podlahy kovový kruh neznámého účelu a mrštil jím po vojákovi. Kotouč ho zasáhl do krku. Pustil zbraň, rozhodil ruce a zhroutil se na podlahu.

Mladík střelil pohledem ke dveřím, zjistil, že všichni už jsou pryč, a tak vyrazil za nimi. Vojáci ho nepronásledovali. Jednak většina z nich už nebyla mezi živými, a ti ostatním měli dost práce sami se sebou, se svými zraněními, strachem a usilovným přemýšlením, co řeknou nadřízeným.

Ir Vin běžel na jistotu. Cestu si pamatoval a brzy přátele dohonil. K východu jim zbývalo asi padesát metrů, když se v celé budově rozječely sirény.

Přidali na tempu.

„A co zajatci?“ ozvala se Irika.

„Chtěla jsem se pro ně původně vrátit je a pustit je, ale v tom nám zabránili jejich podaření přátelé. Tak ať jim pomohou sami,“ odpověděla nadřízená.

Mladší Illirianka jen přikývla.

Blízko hlavního vchodu se jim podařilo schovat některé svoje věci, které nemohli vzít dolů, například černé illirijské pláště. S úlevou zjistili, že skrýš nebyla objevena. Vzali si, co jim patří, a vydali se k východu.

Vyšli dveřmi ven na ulici. A co se dalo čekat, stála tam další řada vojáků, ozbrojených plazmovými puškami.

„Co uděláme, ari?“ ozvala se jedna dívka.

Ilriela se zamračila a hryzla se do rtu. „Probijeme se,“ prohlásila pak rozhodně. Generujte štíty a do toho. Kdo projde, kryje se za něčím a čeká na ostatní. Irvine, chceš vzít do štítu?“

„Ne, díky. Zvládnu to sám.“

Illirianky obklopilo slabé mihotání energetických bublin, vytáhly zbraně a všichni se rozběhli přímo proti vojákům. Někteří z nich zkusili po nejbližší útočnici vystřelit, ale když střelu neškodně pohltil štít (což oni ovšem nevěděli, viděli jen jak výboj náhle zmizel), ztratili hlavu a co nejrychleji se schovali za nejbližší auto, popelnici nebo roh. Irvin proběhl nejsnáze – nepřátelé se před ním prostě rozprchli a udělali mu pohodlný průchod. Jeho pověst ho očividně předešla. Sebral ze země jednu ze zahozených zbraní, a protože neměl co dělat, rozhodl se pomoci přátelům. Největší potíže měla Lusita. Kroužila s nožem v ruce kolem jednoho vojáka, který jí odmítl uvolnit cestu, a hledala příležitost k rozhodující ráně. Irvin ho jedinou přesnou ranou zastřelil.

Jakmile byli všichni venku, vyrazili dál. Vojáci jim však nedali pokoj. Dál je pronásledovali a ani na chvilku nezapomínali střílet. Illirianky a jejich přátelé postupovali tak, že dva nebo tři vždy na vhodném místě zalehli, kryli ostatní střelbou a ti zatím utíkali dál. Tak to zopakovali několikrát a všichni toho začínali mít dost. Věděli, že jim brzy dojde buďto střelivo nebo štěstí. Ilriela přeběhla za černé terénní auto, za nímž se schovávala Velis.

„Velis? Můžeš je zastavit?“

„Pokusím se, ari.“ Opatrně se rozhlédla. „Zastavit je úplně asi neumím, ale zdržet je můžu. Ustupte raději za mě. Bude to menší živelná katastrofa.“

Postavila se. Vypadalo to jako šílenost, postavit se takhle přímo před hlavně nepřátel, ale měla vygenerovaný svůj ochranný osobní štít, takže se nemusela obávat zásahu. Spustila dlaně rovnoběžně se zemí. Oči jí mezi přivřenými víčky modrozeleně zasvítily. Pomalu zvedala ruce a mezi dlaždicemi před ní začala prosakovat voda. Přibývalo jí a zvolna stoupala. Sluneční paprsky se v ní lámaly a vytvářely podobný odstín, jako měly její oči. Lesknoucí se masa rostla a rostla. Už měřila přes dva metry do výšky a pořád stoupala. Nakonec Velis stála vypjatá do výšky, paže vztažené přímo vzhůru. Náhle otevřela oči a ukázala oběma rukama velitelsky vpřed. Několik tun vody se vyvalilo obrovskou silou ke stanovištím nepřátel. Ti cítili sice znepokojení nad tím, co se děje, ale zareagovat už nestihli. Vlna je dostihla a rozehnala po ulici. Některé smetla do výkopu. Jak ztratili pevnou půdu pod nohama, pud sebezáchovy je přinutil plavat, a proto pustili zbraně. Tím byli, alespoň pro nejbližší dobu vyřazeni z boje. Zbytky vody podrazily nohy těm, kterým se podařilo před hlavní vlnou utéci, a vytratily se strouhami pryč. Od chvíle, kdy specialistka vstala z úkrytu, neuplynulo ani půl minuty. Uvolnila se a ohlédla na ostatní.

„Dobrá práce, Velis.“

„Děkuji, ari.“ Létavice si odhrnula vlasy z čela. „Ale je to jen dočasné. Brzy se z toho dostanou, takže bychom si měli pospíšit.“

Ilriela přikývla. Všichni schovali zbraně, Illirianky si upravily vlasy, aby nebyly vidět jejich špičaté uši, a vydali se směrem k letišti.


Cesta zpět proběhla bez příhod. Na nádraží nejmenovaného města vystoupili z vlaku s dobrým pocitem, že zase jednou zachránili svět. Cestou „domů“ na základnu vládla všeobecně dobrá nálada. Illirianky sršely vtipem a zezadu bylo slyšet, jak se Irvin s Illionem sázejí, jestli Weyoun už stihl přečíst celou knihovnu a kolik partií šachů se za dobu jejich nepřítomnosti odehrálo.

Jak se však blížili k základně, Ilriela cítila stále větší znepokojení, jež vzrostlo ještě víc, když se zastavili přede dveřmi.

Xiriela odemkla a všichni vstoupili do předsíně. Byla to nevlídná, šedá, studená betonová místnost. Napravo i nalevo vedlo několik schodů ke dveřím. Ze stropu visela holá žárovka a několik kabelů, které se někdo nenamáhal odstranit nebo aspoň zamaskovat. Ale teď tady bylo ještě něco, co je uhodilo do očí.

Na podlaze ležela čtyři těla v kalužích krve. Všechna měla na sobě uniformu jednotek Světové vlády.


„Jsou mrtví už nejméně několik hodin, soudě podle toho, že už vychladli a krev je sražená. Nejspíš přišli hned po našem odchodu včera v noci,“ hlásil Illion po ohledání mrtvol.

„Jeden má smrtelnou ránu v hrdle, těžko říct, jestli řeznou, bodnou nebo tržnou. Skoro to vypadá na něco mezi tím vším. Ostatní zabily bodné rány nějakou dýkou,“ navázal Irvin.

„Nelíbí se mi ani trochu, že rány šly skoro vždy zezadu,“ zamračil se Illion. „Napadá vás někdo, kdo je asi na naší straně a zvládne čtyři nepřátele jenom dýkou? A útočí zezadu?“ Podíval se tázavě na ostatní. „Musel by buďto být geneticky vylepšený, ale to jsme tady jenom tři, nebo to není člověk.“

Všichni po řadě zavrtěli hlavou.

Jedny dveře se tiše otevřely a vstoupila Larissa.

„Vítám vás zpátky. Uspěli jste, ari?“

Ilriela se k ní otočila. „Zdravím, Larisso. Uspěli. Můžeš mi vysvětlit, co se to tady proboha stalo?“

Létavice se rozhlédla po mrtvolách. „Brzy po tom, co jste odešli, na nás zaútočili. Bylo to nečekané a pochybovala jsem, že se ubráníme, ale pomohl mi někdo, od koho jsem to vůbec nečekala.“

„Kdo?“

„Weyoun. Perfektně odhadl nepřátele a během pár vteřin vypracoval kompletní plán obrany. Je to rozený stratég. A když viděl, že to nestíhám, zčásti převzal velení.“

„Tos mu nechala projít?“

Illirianka jen pokrčila rameny. „Neměla jsem jinou možnost.“

„A tohle?“ Velitelka ukázala na mrtvé vojáky. „Žádná z nás přece dýkou nebojuje.“

„A neútočí zezadu,“ přisadil si Irvin.

„To opravdu ne,“ potvrdila Larissa. „Pojďte přece dovnitř.“ Ustoupila ze vchodu.

Vešli za ní.

„Tak kdo to byl?“

„Nebudete věřit. Weyoun.“

„Tomu opravdu nevěřím,“ zapochyboval Illion. Představil bych si ho jako cokoli, jenom ne jako bojovníka.“

„Mě taková možnost také vůbec nenapadla. Ale pak ti čtyři pronikli dovnitř. Všechny jsme měly dost práce na svých pozicích a už jsem se obávala nejhoršího, když jsem ho tam uviděla běžet s dýkou v ruce. Musel jí mít velmi dobře ukrytou. Bylo to neuvěřitelné. Je dobrý,“ pohlédla s obdivem směrem k jeho pokoji. „Ještě jsem neviděla nikoho se tak rychle pohybovat – tedy, kromě Irvina. Mě osobně bylo sice trochu proti srsti, že se po těch kabelech vždy dostal za ně a zaútočil než se stihli otočit, ale možná nás zachránil, takže mu to nemám za zlé.“

Bylo vidět, že chce říct ještě něco, ale Ilriela ji přerušila.

„Moment.“ Otočila se k ostatním členům týmu. „Máte volno. Běžte si odpočinout a nabrat energii. My tady musíme ještě něco probrat. Včas vám řeknu, o co jde. Řekla bych, že si hned tak neodpočineme.“

Všichni se vytratili do jídelny, společenské místnosti nebo svých pokojů, zatímco tři velitelky se usadily u stolku uprostřed chodby. Na desce stála obvyklá miska s čokoládou a sušeným ovocem.

„Ale máme jiný problém,“ navázala Larissa, když vycítila, že může pokračovat.

„Jaký?“ ozvala se Xiriela.

„Někteří nepřátelé ho uviděli a ne všichni z nich jsou mrtví. Myslím, že o něho mají zájem.“

„Zájem jakého druhu? A jaký pro to máš důkaz?“ zeptala se Ilriela.

„ Po tom, co se dali na ústup, jsem za nimi poslala Agnell, abych si byla jistá, že odešli, a ta říkala, že slyšela jak si povídají, že by se jim hodil na výzkum. Že by se mu rádi podívali na zoubek.“

„To by bylo zlé.“ Ilriela nasála vzduch mezi zuby.

„Tím horší, že víme o jejich projektu na genetické vylepšování vojáků. Jsou sice pořád ještě ve fázi výzkumu, ale kdyby ho dostali do rukou, mohlo by jim to velmi pomoci. Pokud illirijská bojovnice přijde o své schopnosti, zbude jí oproti běžným vojákům jediná výhoda: mrštnost a rychlost. A také ostřejší smysly. Kdyby se jim podařilo získat vojáky, kteří mají tyto vlastnosti ve stejné míře jako my – nebo jako on – nebyly by nám naše schopnosti moc platné. Navíc by jejich výzkum nejspíš nepřežil.“

„A to byste nepřenesly přes srdce,“ Ilriela přimhouřila jedno oko.

„?“

„Všimla jsem si, že vám za tu krátkou dobu, co je tady, docela přirostl k srdci.“

„Ari!“

Velitelka sáhla do misky pro mandli v čokoládě a podívala se na ni. „Nic ve zlém.“ Usmála se. „Mě taky.“ Vzápětí zase zvážněla. „Mám zlé tušení, že budeme muset tuhle základnu opustit. Podle toho, jak je známe, se vrátí.“

Xiriela přikývla. „To je víc než pravděpodobné.“

„Kam ale půjdeme?“ zeptala se Larissa.

„Na některou z ostatních základen. Na všechny bychom také měli vyslat zprávu, že tahle přestává existovat. Myslím ale, že pošta není dost spolehlivá. Zpráva by se mohla ztratit nebo padnou do rukou někomu nepovolanému, nedejbože přímo Světové vládě.“

„Kam míříš, ari?“

„Poslat zprávu každé základně po jedné z bojovnic,“ řekla Xiriela.

Ilriela přikývla. “Přesně tak. A měly by vyrazit na cestu co nejdřív. Po doručení zprávy zůstanou, pokud nedostanou jiné instrukce, na cílové základně.“

„Mám je svolat, ari?“

„Ano. Řekni všem co jsou tady, ať přijdou do velkého sálu. Svolávám mimořádnou poradu.“

Larissa vstala a šla splnit rozkaz.

Xiriela upřela jasně zelené či na sestru. „A co s Weyounem?“

Ilriela konečně snědla mandli a odpověděla: „To nech na mě. Budeme zase ve starém složení: já, Irvin, Illion a Lusita. Postaráme se o jeho bezpečnost. A na tobě bude evakuace Illirianek, které zbudou tady po vyslání varování ostatním našim základnám.“ Podívala se tázavě.

Zelená přikývla. „To by šlo.“ Vstala. „Tak jdeme na to.“


Pokračování příště.

1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries