lcars
logo

Dezertér III: Mise ve Washingtonu


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 04. 03. 2014
Stav povídky: dokončená
Velikost: 66 kB
Přístupnost: obecná
Varování: pro někoho příliš drastické
   
Seriál: nazařaditelné
Období:
Hlavní postava(y): Ilriela, Xiriela, Ir Vin, Illion...
Kategorie: alternativní vesmír, napětí
Pokračování: Dezertér I a II (autor doporučuje přečíst napřed tuto povídku)
Povídka z cyklu: Dezertér
Spoiler:
Stručný obsah:
Světová vláda konečně projevila své pravé úmysly. Podaří se je zastavit?
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezertér III: Mise ve Washingtonu

Allarin Ilriela


„To je hrozné, ari,“ zašeptala Irika, když vyslechla, co Světová vláda chystá. „Máme šanci tomu zabránit?“

„Naštěstí ano. Máme už, jak se tam včas dostat. Potřebujeme ještě pár dobrovolníků.“

„Hlásím se, ari,“ řekla dívka okamžitě.

„Vážím si tvé nabídky, ale doufám, žes svoje rozhodnutí dobře uvážila. Budeme mít co do činění s velmi starým a nebezpečným zlem. Myslíš, že jsi dost statečná?“

„S pomocí našeho Pána dokážeme cokoli, ari.“

„Takový přístup se mi líbí. Beru tě. Ještě někdo? A neříkej mi pořád ari, i když jsem tvoje nadřízená. Když se na nás podívá nějaký člověk, bude si myslet, že jsme dvojčata.“

Přihlásily se ještě další tři bojovnice, včetně specialistky Velis. Ilriela byla spokojená. Šest Illirianek je dost na to, aby tuhle misi mohly zvládnout, a nejspíš se přihlásí ještě někdo další. Jakmile došly „domů“ na základnu, řekla jim, kde je jídelna, kde jejich pokoj a u koho se ty, co tu zůstávají, mají ráno hlásit. Také připomněla dobrovolnicím, že zítra vstávají už ve tři hodiny ráno. Sama si šla lehnout hned a do pěti vteřin tvrdě spala.


Otevřela oči. Pokoj zalévalo příjemné načervenalé světlo. Vedle stála Xiriela, už ustrojená a připravená k cestě. „Všechny jsem už vzbudila. Tak vstávej. Za hodinu letadlo odlétá.“

Ilriela si protřela oči, aby je udržela otevřené. „Už?“ Byla to jen řečnická otázka. To telepatka dobře věděla, proto také na ni neodpovídala a zase odešla. Ilriela vstala, rychle se oblékla, neodpustila si aspoň takovou základní úpravu svého zevnějšku, jako je rozčesání vlasů, a rozběhla se do jídelny. Ostatní tam už byly. Snědla snídani, vzala si základní výstroj, všechny Illirianky si oblékly černé pláště a tiše se vydaly na cestu.

„Kolik nás nakonec bude?“ zašeptala Ilriela.

„Devět,“ odpověděla její sestra.

Létavice zvedla obočí.

„Ještě Irvin, Illion a Lusita. Jsou už na místě a čekají. Šli napřed, aby trochu upravili prostředí.“

„A kdo má velení, když jsme všichni pryč?“

„Pověřila jsem Larissu. Je dost rozvážná, chytrá a odvážná, aby to zvládla. Věřím jí.“

„Mě asi nic jiného taky nezbývá.“

Illirianky se pohybovaly rychle a neslyšně jako přízraky. Jen občas tichounce cinkla nějaká část kovové výstroje a výzbroje nebo některá něco zašeptala.

„Tak jsme tady,“ oznámila Xiriela, když se zastavily před drátěným plotem, na horním okraji ještě okrášleným ostnatým drátem. „Tady máme podle dohody čekat, až pro nás přijdou.“

„Nejsme tady moc na očích?“ zeptala se Irika. „Myslím, jestli by nebylo lepší zajít aspoň někam do stínu. Takhle když někdo vyjde na letištní plochu a uvidí tady stát několik postav v černém, bude mu to určitě podezřelé a někoho upozorní. To by byla dost závažná komplikace.“

Její nadřízená přikývla. „Máš pravdu. To by byla pěkná čára přes rozpočet.“ Rozhlédla se. „Tamhle je pár stromů. To by mělo stačit.“

Zmíněné dřeviny rostly asi osm metrů od nich a čtyři metry od plotu. Uchýlily se pod jejich větve do stínu. Díky černým plášťům je nebylo vidět, pokud by pozorovatel nevěděl přesně kde stojí. Nečekaly dlouho, když uviděly přicházet štíhlou postavu. Ilriela ho hned poznala a vyšla z úkrytu. Také je už spatřil a zamířil jejich směrem. Ir Vin neměl maskovací plášť, ale tmavou bundu připomínající obleky pracovníků letiště a tvář mu kryla černá maska.

„Kolik vás tady přesně je?“ zeptal se.

„Šest.“

„Tak jdeme. Letadlo je připraveno,“ informoval cestou. „Musíme se schovat do náladového prostoru. S Illionem jsme to tam upravili, aby nás náklad nerozdrtil, ale bude tam těsno. No, uvidíte samy. Startuje se přibližně za dvacet minut, takže máme čas se před startem trochu zabydlet.“ Ohlédl se. „Opatrně! Teď přijde nejtěžší část cesty. Přebíhejte za mnou a modlete se, ať nás někdo neuvidí. Měly jste doufám výcvik plížení a nenápadného pohybování po nepřátelském území,“ obrátil se k mladším Illiriankám.

Přisvědčily.

„Tak jdeme.“

Přes všechny obavy z prozrazení se dostali k letadlu nepozorovaně. U vchodu do nákladového prostoru na ně čekala Lusita, také v masce.

„Dobře že jdete. Už jsem se bála, že se něco stalo.“

„Přece sis nemyslela, že by nás oni dokázali chytit tak nenápadně, abyste si toho ty nebo Illion nevšimli,“ pronesl Irvin s opovržlivým tónem na osobním zájmenu.

„Nepodceňuj naše nepřátele,“ napomenula ho opatrná Ilriela. „Kdo ví, možná se poučili, zlepšili a bude s nimi mnohem těžší práce než dříve. Zaplatili jste už pilotovi?“

„Ano.“

„V pořádku.“

„Tak pojďte.“ Dívka se otočila a vstoupila do trupu stroje. „Bude to na vkus vás Okřídlených trochu těsné, ale lepší než nic.“

Vedla je prostorem asi do jedné třetiny délky dopravního letounu. Tam stála velká bedna, taková, v jakých se obvykle převážejí auta. Byla pečlivě upevněna ke stěně i podlaze. Měřila asi 4x3x2 metry. Proti nim zela asi metr vysoká a tři čtvrtě vysoká dvířka. Lusita se k ni sehnula.

„Illione? Jsi tam?“

„Jo,“ ozvalo se zevnitř. Jeho hlas zněl nepřirozeně dutě. „Dokončuji úpravy.“

„Zbytek týmu už dorazil. Můžeme dovnitř?“

„Jo.“

Pozemšťanka se obrátila k přátelům. „Tak lezem.“

Mrštné a obratné Létavice se dostaly dovnitř bez problémů. Irvin relativně také, i když mu to trvalo asi o čtvrt sekundy déle. Když pro ně šel k plotu, vypadal neozbrojený, ale Ilriela si byla jistá, že má u sebe určitě alespoň tři zbraně a kdyby si měla tipnout, tak by hádala tak pět. Teď si ještě okázale zasunul do rukávu nůž, pod bundu miniaturní pistoli, takovou, jakou používají falešní hráči v komiksech, a vedle sebe položil oba meče v pouzdrech, tak aby je měl okamžitě po ruce. Potom se pohodlně opřel o stěnu, natáhl nohy, položil si ruce na kolena a zvrátil hlavu dozadu. Působil dojmem profesionála, který ví přesně, co má dělat a nehodlá se stresovat před akcí. Za nimi se dovnitř dostala ještě Lusita a pečlivě za sebou uzavřela vchod.

Jedna z Illirianek se znepokojeně ohlédla za cvaknutím západky. „A jsme v rakvi,“ poznamenala pesimisticky.

„Ale huš,“ zareagovala jiná.

„Jsme doufám nějak pojištění pro případ pádu,“ zeptala se Ilriela.

Irvin narovnal hlavu. „Jo, jsme skvěle pojištění,“ řekl a přimhouřil jedno oko. „Na hlavu každého z nás je vypsaná pěkná odměna.“

Illion se rozhlédl. „Kdyby se ten pilot rozhodl, že nás udá...“

„Neudá,“ řekla Ilriela. Všichni se na ní podívali.

„Jak to víš tak jistě?“ zeptala se Lusita.

„Je to můj...“ chvíli hledala vhodný výraz „adoptivní bratr. Bude o tom možná uvažovat, ale neudělá to.“ Všechny obličeje okolo, snad komě Xirielina, se dožadovaly vysvětlení, a tak pokračovala: „Posledních pár let jsem potřebovala falešnou identitu, abych mohla volně pracovat a pohybovat se mezi lidmi. K tomu účelu jsme našly vhodnou rodinu, dostala jsem falešné pozemské jméno a falešné doklady a žila jsem tam jako jedna z nich. Jeden z jejich synů chtěl už tehdy být letcem. Po návratu ke svým jsem si na ně pořád nechala nějaké kontakty. Tak jsem se dozvěděla, že si sen splnil. Dobře jsem si zapamatovala jeho vzhled, takže když mi včera Xiriela ukázala jeho fotografii, poznala jsem ho. Jestli nedoletíme, jeho vina to nebude.“

Některé mladší Okřídené tato informace očividně uklidnila.

„Ale teď vážně,“ vrátila se velitelka zpět k tématu. „Jsme nějak zajištění pro případ pádu?“

„Máme padáky pro nás bezkřídlé a bezpečnostní systém, který v případě potřeby rozloží bednu na části, takže se budeme moci dostat ven. A pak už není problém.“

„To není. Dobrá práce.“

Chvíli bylo ticho.

„Jak dlouho poletíme?“ zeptala se Irika.

„Asi sedm hodin,“ odpověděl Irvin.

„Děkuji.“ Obrátila se k nadřízené. „Šla bych si ještě lehnout, jestli to nevadí, ari.“

„Vůbec ne. Jen ať jsi do akce odpočatá. Pokud to nedokážeme, může to být naposledy, kdy se v klidu vyspíme. Lehnu si taky.“

Na podlahu kluci pro tento případ přibili koberec. Irika si složila pod hlavu plášť a chystala se do říše snů.

„Ari?“ ozvala se za chvilku.

Ilriela se zvedla na loket o otočila se. „Copak?“

„Jak mám oslovovat jeho?“ ukázala očima na Irvina, poklimbávajícího vsedě u stěny. „Oslovení nadřízeného jsme se na výcviku neučily.“

„U něho je to vlastně jedno. Můžeš ho klidně považovat za sobě rovného, ale jestli si potrpíš na formality, tak mu říkej aroa. Tenhle výraz jsme museli vymyslet tady na Zemi, protože on je druhý, kdo dostává velení pokud jsem pryč.“

„Děkuji, ari.“

Ilriela se usmála, kývla hlavou v gestu, které by se dalo přeložit jako „není za co“, a zase si lehla. Za chvilku spali všichni tak klidně, jako by leželi doma v posteli a ne letěli na jednu ze svých nejtěžších misí, na jejímž úspěchu závisí osud celé Země a možná i Vesmíru.


Mise probíhala zatím bez problémů. Chytili několik účastníků ceremoniálu kvůli přestrojení. Irvin je chtěl zabít podle svého hesla dobrý nepřítel mrtvý nepřítel, ale byl přehlasován. Nakonec se dohodli na tom, že je zavřou svázané do kumbálu v opuštěné části komplexu. Bylo velmi nepravděpodobné, že by tam příštích čtyřiadvacet hodin někdo měl vstoupit. Pro jistotu tam nechali jednu Illirianku na stráži. Ostatní pokračovali v práci. Brzy zjistili, kudy dovnitř, ale nastal zádrhel. Aby se tam dostali,museli znát heslo. Stáhli se kousek zpátky, aby se poradili.

„Někdo z těch, které jsme chytli, by to měl vědět,“ navrhla Lusita.

„Ale jak to z nich dostat?“ zeptal se Illion.

„Xirielo?“

Bledá Illirianka pomalu přikývla. „Mohu to udělat, jenom hrozí, že pokud bude klást odpor, jeho mozek může být vážně poškozen.“

„To není naše starost,“ zamračil se Irvin.

Nikdo mu na to neodpověděl. Vrátili se tedy ke kumbálu. Bojovnice na stráži zpozorněla, ale jakmile je poznala, nasadila zase znuděný výraz. Kumbál ležel na konci chodby, a tak postavili strážkyni na začátek, aby jim ohlásila, kdyby se někdo blížil. Sice to bylo nepravděpodobné, ale jistota je jistota. Vyvedli ve jednoho ze zajatců.

„Rozumíte mi?“ začala Ilriela.

Přikývl a podíval se na ně tak nenávistně, jako by je chtěl propálit očima.

„Dobře. Teď vám vyndám roubík. Slíbíte mi, že nebudete křičet?“

Zuřivé zavrtění hlavou.

Létavice se podívala na ostatní členy týmu. „Risknem to?“

„Jinou možnost nevidím,“ řekl po krátkém přemýšlení Irvin.

„Tak jo. Risknem to. Irvine, nasaď mu meč na krk a jestli se pokusí ztropit poplach, zabij ho.“

„Vy mě nezabijete. Jste zbabělci a bojíte se vzít život,“ posmíval se muž.

Illirianka zavrtěla hlavou. „Já možná, ale Irvin ne. Na rozdíl od nás ostatních nemá žádné zábrany zabít nepřítele. A vás zabije taky, když to bude nutné.“

Bojovník mu přiložil hrot k hrdlu. Zajatec seděl u zdi, takže nemohl nijak uhnout. Zíral na ně, jako by je chtěl na místě sežehnout, ale nebylo mu to moc platné.

„Odpovíte na naše otázky?“

„Ne!“

„Radila bych vám spolupracovat. Stejně se dozvíme, co potřebujeme, ale pokud použijeme silnější prostředky, mohlo by vás to poškodit nebo dokonce zabít.“

„Blufujete.“

„Vůbec ne. Tak řeknete nám, co chceme?“

„Co chcete?“

„Vstupní heslo do podzemí.“

„Tak to je smůla. Nesmíte rušit snahy Světové vlády.“

„Naposledy: Řeknete nám to?“

„Ne!“

„Irvine!“

Kůže na krku vězně se prohnula pod tlakem ostří zbraně.

„Tak co?“

„Nic!“ zasyčel.

„Chceme jenom to heslo. Nechceme vám ublížit:“

Jedinou odpovědí byl ještě nenávistnější pohled. Ilriela pokrčila rameny.

„Jak chcete. Xirielo?“

Druhá Illirianka přikývla. Poklekla u zajatce a zkoumavě se podívala do vzteky a záští zkřiveného obličeje. Ilriela si pomyslela, že kdyby byla v jeho situaci, měla by docela strach. Nechat se zkoumat nepřirozeně jasně zelenýma očima jednoho ze svých největších nepřátel a moci jen bezbranně čekat, co ta bytost vymyslí. Potřásla hlavou, aby tyhle myšlenky vyhnala, a sledovala, co sestra dělá.

Xiriela vztáhla ruku a přiložila mu dva prsty na spánek. Zkusila navázat kontakt nejdřív mírně. Narazila však na zábrany. Sice velmi slabé, protože to nebyl telepat, ale byly tam. Ještě se je pokusila překonat po dobrém, ale nešlo to. Zaútočila tedy a jakmile povolily, vtrhla do mysli nepřítele. Slabě sebou trhl. Snažil se útoku bránit, ale jako netelepat neměl šanci. Illiianka jeho chabý pokus o vybudování hradby potlačila v zárodku a pátrala dál. Voják škubl několikrát hlavou, aby její prsty setřásl, ale marně. Držely jako přisáté. Brzy našla, co hledala. Stáhla ruku zpět a vstala. Zajatec padl na bok, třásl se a těžce oddechoval.

„Máš to?“

„Mám.“ Naklonila se k sestře. „Heslo je alfa b 0 2 gama s.“

„Skvěle.“ Podívala se na vězně, ležícího u zdi. Už přestal lapat po dechu, ale zíral tupě do prázdna. „Co s ním?“

„Navrhuji uspat,“ ozvala se Irika. „Mám s sebou nějaká sedativa a pro něho bude potom snazší se vzpamatovat z toho telepatického útoku.“

„Souhlasím. Udělej to, ať můžeme pokračovat.“

Irika sáhla pod ukořistěnou bundu a vytáhla lahvičku a sterilní injekční stříkačku.

„Měl by spát několik hodin.“ Pečlivě odměřila kapku, podala lahvičku jedné ze svých podřízených a sklonila se k vězni. Vůbec si jí nevšímal. Tvářil se naprosto netečně. Dívka mu vyhrnula rukáv a vbodla mu jehlu do paže. Účinkovalo to rychle. Téměř okamžitě tvrdě usnul. Illion ho odnesl zpátky k ostatním zajatcům, zavřeli dveře a vyrazili rychle ke vstupu do podzemí. Věděli, že jim už moc času nezbývá.


Zoufale pomalu se prodírali davem kupředu. Neměli úplně přesný plán, dohodnout se chtěli až na místě. Stěny, strop i podlaha vibrovaly hrozným temným hlukem, který byli ti pozemšťané schopní nazývat hudbou. Zepředu se navíc ozývalo něco mezi zpěvem a kvílením, což působilo velmi negativně na nervy. Podle jejich vnitřního budíku byly asi tři hodiny v noci. Vtom zazněl prostorem strašný výkřik, až sebou trhli.

„Co to bylo?“zeptala se po chvilce šeptem jedna z mladých bojovnic.

„Nejsem si jistá,“ odpověděla Ilriela, „ale myslím, že...“

„Lidská oběť,“ dořekl Irvin.

Létavice přikývla. „A to znamená, že to už vrcholí. Pospěšte si!“

Ostatní jen přikývli a vyrazili za ní. Někteří lidé se po nich zle ohlíželi, ale většina si jich vůbec nevšímala. Zírali dopředu k centru dění a oči jim temně žhnuly jako šílencům.

Konečně se přátelé prodrali tak daleko, že viděli, co se právě děje. Před nimi se prostírala plocha neurčitého tvaru, oddělená od zbytku prostoru nízkou černou mříží. Přibližně uprostřed byl vyznačený pentagram. V něm stál černý oltář, rudě pomalovaný symboly zla a nemravnosti. Na oltáři leželo mrtvé lidské tělo. Z několika ran se vylévala krev a stékala až na zem. Pět postav v černých pláštích zastříkaných krví se postavilo každá do jednoho vrcholu pentagramu a začali zpívat vyvolávací formuli.

„Máte svatou vodu? Symbol Pána? Zbraně?“

„Ano, ari.“

Irvin se rozhlédl. „Nejrychlejší by bylo je zastřelit, než stihnou něco vyvolat, ale odtud bychom mohli zasáhnout i civilisty na druhé straně.“

„Navíc by asi strážcům bylo nápadné, že tady někdo manipuluje se zbraněmi,“ podotkla Xiriela.

„Musíme blíž,“ řekla Ilriela. Ukázala hlavou. „Podívejte.“

Uprostřed pentagramu nad oltářem se začalo objevovat něco jako černý kouř.

„Rychle,“ sykla Létavice. Dostali se ještě několik metrů dopředu.

Kouře přibývalo. Vlastně se dalo těžko říct, jestli to byl kouř. Nejvýstižnější slovo by asi bylo - temnota. Formovala se do sloupu a ten rostl a rostl. Už se objevovaly neurčité tvary postavy. Čišelo z toho takové zlo, síla a nenávist, že je to skoro paralyzovalo. Podobný pocit by asi měl člověk zalitý po krk do betonu. Ale všichni si včas vzpomněli na pomoc: vyslali rychlou prosbu k Jedinému a tíže povolila.

„Máte stříkací pistole?“

„Máme, ari.“

„A symbol našeho Pána?“

„Také.“

„Připraveni?“

„Ano.“

Temná postava se už skoro zformovala a povýšeně shlížela dolů na hrůzou ztuhlé lidi.

„Tak teď!“

Všech pět postav, které bytost přivolaly, před ní právě padlo k zemi, když tým vyrazil do akce. Pramínky vody našly přesně svůj cíl. Hrozná postava se zachvěla, jako by ji voda pálila, a obrátila se k nim. Uviděla znak svého bývalého pána a dnešního mnohem silnějšího nepřítele a její sebevědomí bylo rázem pryč. Zkroutila se v bezmezné hrůze a vzduch naplnil strašný řev. Všichni si zakryli uši. Lidé začali zděšeně prchat, valili se dveřmi ven, padali a šlapali po sobě. Někteří se hroutili v bezvědomí na zem. Sloup temnoty se svíjel jako zraněný had. Mladá Illirianka, která držela symbol, ztratila vědomí. Xiriele se tam podařilo včas doplazit a udržet jej vzpřímený. Trvalo to sotva dvě nebo tři vteřiny, ale všem se zdálo jako celá hrozná věčnost, než se temnota zhroutila sama do sebe a s rudým zábleskem zmizela. Xiriela si zakryla oči. Došla jí energie a klesla k zemi vedle svých přátel.


Pokračování příště.


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X