lcars
logo

Dezertér I


Autor: Allarin Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 26. 01. 2014
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: Nevhodnépro alergiky na nekanonické zdroje
   
Seriál: DS9
Období:
Hlavní postava(y): Weyoun, Ilriela, Xiriela...
Kategorie: alternativní vesmír, napětí
Spoiler:
Stručný obsah:
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Dezertér I

Allarin Ilriela


Alternativní vesmír. Federace neexistuje, aspoň ne taková, jakou známe. Není v ní totiž Země. Lidstvo upadá a hrozí mu vnitřní rozklad a úplný zánik. První kontakt nikdy neproběhl, protože ostatní rasy lidmi opovrhují a považují kontakt s nimi za ztrátu času, když už ne za něco škodlivého. A ti lidé, kteří ještě mají nějaké vyšší morální hodnoty, jsou pronásledováni a musejí se skrývat. Jejich jediná naděje jsou Illiriané – rasa okřídlených bojovnic udržujících se Zemí spojení pomocí subprostorové brány, snažící se zdevastovanou, umírající civilizaci zachránit před úplnou zkázou. A právě jejich příběh se prolíná s příběhem mladého Vorty Weyouna, uprchlíka ze zajetí v Dominionu, kterému také slíbili pomoc. Bude snaha Illirianů mít úspěch? Pojďte se podívat, co by bylo kdyby. Trochu jiný Star Trek.


Prolog

„Tudy,“ zašeptala Eris a odhrnula větve. Ostatní členové skupinky postupovali za ní. „Tady nás snad nenajdou.“

Mladý šlechtic Weyoun se už asi posté zlobil sám na sebe, že byl hlupák, když ho napadlo tady zůstat. Ale bylo pozdě. Už nebylo jak se vrátit. Jem'hadarští vojáci, kteří napadli a už asi i dobyli jejich domov, sice vypadali jako neohrabané dvoumetrové obludy, ale neproklouzla jim ani myš. Uprchlíci si našli skrýš v lese, ale tušili, že ne nadlouho. Nervy jim ničila neustálá střelba a křik v okolí a byli téměř bez prostředků. A s jejich vrozenou empatií to bylo ještě horší, protože naprosto jasně cítili všechno utrpení a smrt okolo a věděli, že s tím nemůžou udělat vůbec nic.

Keevan, který do té doby tiše seděl stranou a vypadal dost duchem nepřítomně a zasněně, se náhle sehnul a přiložil ucho k zemi. „Blíží se,“ zašeptal polekaně.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Weyoun.

„Bohužel ano.“

„Nemůžou o nás přece vědět,“ zapochyboval Weyoun.

„Jistěže můžou,“ ozval se Borath, známý pesimista. Byl ve skupině nejstarší. „Nevíme, jakou mají technologii. Mohou mít něco, čím detekují konkrétní formu života. My už takové přístroje máme, tak proč by je nemohli mít oni?“

„Podívám se,“ řekla Eris a vyklouzla neslyšně ven. Ostatní se často divili, jak to dělá. Když se vrátila, měla ve velkých očích strach. „Asi o nás vědí. Postupují v kruhu. Nemůžeme odtud.“

„Máme ještě možnost,“ řekl Borath. „Ale pochybuji, že nám k něčemu bude.“

Všichni se k němu otočili.

„Jakou?“

„Schovejte se mezi keře a stromy tady a doufejte, že vás minou,“ pravil suše.

Chytili se toho jako posledního záchranného stébla a byli pryč. Borath tedy rozvážně vstal a stoupl si mezi strom a dva keře, aby mu ostatní nevyčítali, že je prozradil.

Za chvilku tu vojáci byli. Weyoun ležel pod keřem a skoro nedýchal. Viděl, jak ho minuly dva páry těžkopádných nohou a už se skoro radoval, že ho minuli, ale náhle uslyšel: „Tady je!“

Větve se rozhrnuly, popadlo ho několik hrubých tlap a zručně mu nasadili pouta. Další přiváděli jeho tři přátele.

„Ta to nevyšlo,“ řekl svým zpěvavým sametovým hlasem Keevan, smutně naklonil hlavu a ostatním to připadalo, jako by pronášel pohřební řeč nad nimi a celým jejich národem.


Bylo to jako noční můra. Odvedli je k místu, kde museli přihlížet popravě politických, názorových i kulturních vůdců. Mnoho z nich byli jejich učitelé, přátelé nebo příbuzní. Vždy, když někdo takový umíral, cítili, jak se přervalo pouto v jejich mysli. Zemřela tam také Erisina matka a Keevanův učitel zpěvu a hry na vilondron. Jednu chvíli to vypadalo, že budou také popraveni, ale brzy přišli na to, že je čeká horší osud. Ti mrtví byli už volní, nikdo na ně nemohl, ale oni se měli stát otroky vládců té kruté říše a vykonavateli jejich panovačné vůle.


Převezli je někam, kde to vypadalo jako v nějakém výzkumném ústavu. Ti, kteří je zkoumali, vypadali jako humanoidi, ale pak si Weyoun všiml, že odpočívají - - v bazénu! Vždy po práci se roztekli na několik litrů zlatavé tekutiny a na další směnu se zase zformovali do pevné podoby. Zatím je jen zkoumali, ale pak přišel ten den.

Ráno odvedli Boratha a ostatní už byli nesví, když ho uviděli přicházet. První, co je znepokojilo, bylo, že šel sám, bez pout . Dva vojáci, kteří ho doprovázeli, nepůsobili jako hlídači vězně, ale spíš jako osobní stráž. Zadal kód a silové pole zmizelo.

„Weyoune!“

Mladý Vorta vyšel z cely a Borath znovu aktivoval silové pole. Weyounovi to nedalo, aby se nezeptal:

„Co se mnou chtějí?“

Odpověď ho překvapila až vyděsila:

„Brzy to zjistíš. Vortové ve všem slouží Zakladatelům.“

To přece...Ne, to není pravda. Něco musí být strašně špatně. Weyoun se dostal před něho, popadl ho za ramena a zatřásl s ním.

„Co s tebou udělali?“

Borath jeho ruku smetl.

„Dočkáš se.“ To nebyl ten starý Borath. Bylo na něm něco podivného a nepřátelského. Dál už si Weyoun nevybavoval skoro nic. Věděl jen, že ho přivedli do místnosti,ve které předtím ještě nikdy nebyl, dali mu na hlavu podivnou přilbu, ucítil nepříjemné mravenčení v hlavě a ztratil vědomí. Když se probral, pamatoval si jen to, že je Vorta, muž, jmenuje se Weyoun a...co dál? Před ním stály dvě podivné humanoidní postavy. Jejich obličeje měly nezdravou nažloutlou barvu a odbyté rysy. Oblečeni byli do prostých režných tunik. Náhle se mu v mozku objevila myšlenka: To jsou tvoji tvůrci! Tvoji bohové! Pokloň se! Udělal to, ale něco, co nedokázal pojmenovat, se v něm proti tomu bouřilo.


Eris a Keevan se na sebe podívali. „Teď to čeká nás. Sbohem,“ řekla Eris. „Promiň, že jsem se ti smála, že jsi nepraktický snílek.“

„Ale to jsem. A nikdy jsem ti to neměl za zlé.“

„Děkuji. Už si pro nás jdou.“ Pak se mlčky postavila ke dveřím. Weyoun s Borathem je odvedli také tam, kde i jim vymyli paměť.


Weyoun se plížil porostem, uši nastražené. Už by měl být blízko, ale v noci všechno vypadá jinak. Něco za ním zašustilo. Otočil se, prst na spoušti (zvláštní pocit, doma nikdy žádnou střelnou zbraň nenosil ani nepoužil), ale byl to jen pták v křoví. No konečně! Tam! Vpravo od něho se ve tmě rýsoval obrys brány. Byl rád za to zašustění. Ještě by portál minul a pak...raději ani nemyslet. O dezerci se už pokusil jeden z Keevanových klonů. Byl popraven tak krutě, že by něco tak strašného žádného Vortu ani v nejhorším snu nenapadlo. Naštěstí to nebyl originál. Ti podivní měňavci originály šetřili, ale ke klonům se chovalo o to bezohledněji. A oni nebyli schopni se jakkoli ohradit. Jim původním, bez čísla , sice vymyli mozek a vsugerovali jim, že jsou jejich bohové, ale dokonale ovládnout je nemohli. Weyoun věděl, že ostatní také chystají útěk, ale jejich plán mu připadal příliš zdlouhavý. Přemýšlel o tom samostatně. A včera, když zkoumali tuhle planetu, to našel . Iconianskou bránu.

Už o tajemné Iconii a jejích portálech slyšel, ale vždy je považoval za pouhou legendu. Ale tedˇ stál přímo před bránou. Taková příležitost se už nemusí opakovat. A tak se rozhodl, že dnes v noci uteče. Proto tu teď byl. Pomalu vztáhl ruku, aby portál aktivoval. Znehybněl. Uslyšel šustění a dupání, jako by se porostem prodíralo několik neohrabaných tvorů. Pokusil se zjistit, jakým směrem od něho se nacházejí. Podařilo se mu to jen přibližně a zjistil především to, že se blíží téměř přímočaře k němu. Takže nejspíš Jem'hadaři a jdou si pro něho. Zašel moc daleko. Tedˇ už je jediná šance portál. Aktivoval jej. Brána ožila a začaly v ní blikat obrazy různých krajin. V tu chvíli se po okolí rozlilo jasné světlo, vojáci ho samozřejmě uviděli a rozběhli se k němu.

Weyoun neměl zatím jasnou představu, kam chce. Chtěl prostě pryč. Jenže obrazy, které dosud viděl, byly jen samé mrtvé, pusté krajiny a on přece jen nechtěl utéct a a na svobodě zahynout hlady. Ale právě tak nechtěl, aby ho zase chytili. Rychle připevnil na bránu připravenou výbušninu a zahájil odpočet. S rostoucím znepokojením sledoval, jak čas ubývá. Vojáci se rychle blížili. Zbývalo mu už jen několik sekund a viděl stále jen pustiny. I tak měl štěstí, že je ještě živý.

Nejbližší Jem'hadar byl už jen pár metrů od něho. V příští sekundě ho chytí. Konečně! V portálu se objevila obyvatelná krajina. Tedˇ nebo nikdy! Vrhl se dovnitř. Zaslechl ještě vzteklý řev pronásledovatelů. Asi budou popraveni za neúspěch, ale po tom, co udělali Keevanovi, si soucit nezaslouží.


Očekával, že se bude chvíli pohybovat subprostorem a bude dezorientovaný jako při transportu, ale nic takového se nestalo. Spíš to vypadalo, jako by jen prošel dveřmi. Ostré denní světlo ho oslnilo, takže si musel zakrýt oči. Když si zvykl a rozhlédl se, zjistil, že zaprvé má odříznutou cestu zpět, protože portál přenáší samostatně, bez nutnosti propojení s jiným, a za druhé je na obydlené planetě. Slabě slyšel hlasy. Ušel pár kroků a rozhlédl se. Rostly tu ovocné stromy, ale raději si jich zatím nevšímal. Asi byl na cizím území a neměl ponětí, komu patří a jaké má dotyčný zvyky. Náhle zaslechl tichounké šustnutí a nějaký hlas povídá:

„Koho to tu máme? Můj šestý smysl mi říkal, že dnes potkám někoho zajímavého.“


Weyoun se otočil. Čekal leccos, ale tohle ne. Za ním stála velmi mladě vypadající dívka. Byla stejně bledá jak on. Z hustých hnědých vlasů jí zvědavě vyhlížely špičky uší. Na sobě měla blankytnou tuniku s dlouhými úzkými rukávy a modré kalhoty. Nevěděl sice, kolika let se tahle rasa dožívá, ale soudě podle jejího vystupování, tahle bytost téměř určitě nebyla tak mladá, jak se tvářila. Nejpodivnější věci si však všiml se svým slabým zrakem až nakonec. Z ramen jí vyrůstala veliká blankytná křídla. A atrapa to určitě nebyla, protože právě jedno napůl roztáhla a zase složila.

„Vy jste věděla, že se tady objevím?“

„Spíš tušila. Všechny z nás mají takový smysl navíc. Vlastně je to schopnost vycítit, co se stane. Ale co vím, je to, že jste na mém území a já nevím, kdo jste.“

„Vždytˇ vás vůbec neznám. Jak můžu vědět, že nepatříte k Dominionu?“

„K čemu?“ Z jejího výrazu bylo jasné, že o něčem takovém nikdy neslyšela.

„Dominion. Dobyvačná říše. Drželi mě tam v zajetí.“

„Proč?“

„Já...nevím! Nepamatuji si skoro nic.“

„Skoro? Takže něco ano. Pojdˇte se mnou.“

„Kam?“

„To ještě uvidíme. Zodpovídám za celou svou rasu a chceme zůstat svobodní a v utajení.“

Dívka ho vedla zahradou k domu a do poradní místnosti. Tam stál stůl a asi dvacet křesel. Na jedno ukázala.

„Posaďte se, prosím. Agnell, hlídej ho a buď ostražitá. Nevíme, co umí.“

„Ano, ari.“ Agnell se postavila za vězně. Na první pohled se tvářila netečně a nevšímavě, ale Weyoun nějak cítil, že ve skutečnosti má všechny smysly nastražené a je kdykoli připravená zakročit. Vypadala ještě neobvykleji než její modrokřídlá nadřízená. Byla celá černobílá, jen rty měla jasně červené. V křídlech se jí mísila černá a bílá pera. Na sobě měla černé boty ke kolenům, vpředu ozdobené stříbrnou hvězdou, bílé přiléhavé kalhoty, krátkou černou sukni nad kolena a černé brnění z nějakého neznámého kovu, ozdobené stříbrnými hvězdami, pásky a řadami perel. Oči měla černé stejně jako vlasy s pěšinkou posunutou doleva. Vorta raději zůstal sedět a přemýšlel. Uvažoval i o útěku, ale po zralé úvaze se rozhodl zůstat a počkat, na čem se tyhle bytosti dohodnou.

Modrokřídlá byla za chvilku zpátky. Dveře nechala otevřené a usadila se u konce stolu na mírně vyvýšeném místě. Postupně dorazilo několik okřídlených i bezkřídlých bytostí. Weyoun marně uvažoval nad tím, jestli je tahle rasa tak proměnlivá nebo jestli to jsou příslušníci různých druhů. Každopádně mezi nimi nepozoroval žádnou rasovou nesnášenlivost nebo něco podobného. Možná by nebyl špatný nápad u nich alespoň prozatím zůstat. Poslední, kdo přišel, zavřel dveře a všichni zaujali místa u stolu. Modrokřídlá se ujala slova.

„Zdravím, přátelé. Potřebujeme něco vyřešit. Máme tady hosta, o kterém nevíme nic.“ Někteří se zasmáli. „Včetně toho, jak se dostal sem. Zavolala jsem vás, abyste mi pomohli s výslechem. Můžeme začít?“

Všichni přikývli.

„Tak jdeme na to. Jak se jmenujete?“

„Weyoun“

„Zajímavé jméno. Národnost?“

„Vorta.“

„Domovská planeta?“

Ještě jednou se pokusil si vzpomenout, ale nakonec poraženě zavrtěl hlavou. „Nevím.“

„Zamyslete se trochu. To přece není možné, aby někdo zapomněl, kde se narodil.“

„Prostě nevím.“

Vyslýchající se otočila k mladé ženě sedící vedle ní. Jejím nápadným znakem byly jasně zelené oči a měděné spirály vlasů. „Máš pro to nějaké vysvětlení, Xirielo?“

„Je teoreticky možné, že mu někdo paměť prostě vymazal. Ovšem v praxi jsem se s tím ještě nesetkala. Pořád je možné, že umí jenom velmi dobře lhát. Na čem jsme, mohu s jistotou říct jen po telepatickém splynutí.“

Zajatec zvedl s náhlým zájmem hlavu. „Jste telepatka?“

„Vy také?“

„Ano. Je to moje vrozená schopnost. Všichni z našeho lidu to ucítí hned po svém narození.“

„Tak jste si přece jen na něco vzpomněl,“ řekla spokojeně modrokřídlá.

„Smím nahlédnout do vaší mysli?“ zeptala se Xiriela.

Na okamžik se zamyslel. „Tak dobrá. Máte nějaké speciální požadavky?“

„Stačí jakýkoli dotek.“

Přinesla si židli a posadila se vedle Vorty.

„Mohu?“

„Jsem připraven.“

„Tak mi podejte ruku.“

Podívala se mu přímo do očí a pak je přivřela. Zůstala tak nehybně asi deset sekund. V místnosti vládlo úplné ticho. Pak se zase uvolnila. Prsty se jí samovolně rozevřely, pustila jeho ruku a vstala.

„Říká pravdu,“ oznámila suše. „Má vymazanou paměť.“

„Proč?“

„To nevím. Pár informací mu sice nechali, ale nic podstatného.“

„Co s ním?“ obrátila se k ostatním.

„Domácí vězení,“ řekl tmavovlasý štíhlý mladík, který celou dobu leštil zálibně meč.

„Beru to jako možnost, Irvine, ale podrobnosti určím sama.“

„A proč ne já?“ řekl hlasem rozmazleného dítěte.

„Protože tě znám. Posledního vězně jsi zavřel ve sklepě, přikoval ho ke zdi, krmil ho jen suchým chlebem a řečnil jako školený náborář. Tenhle by to nemusel vydržet.“

„No dobře.“ Zatvářil se ukřivděně a oba se dali do smíchu. Podle všeho to bylo jen přátelské pošťuchování, ne nějaké vážné neshody.

„Jiný nápad? Ne. Tak dobře. Varilis, Larisso, odveďte vězně do pokoje číslo 5. Na chodbu může, ale nespouštějte ho z očí. Později uvidíme.“ Obrátila se k Vortovi. „Uvítala bych, kdybyste mi slíbil, že se nepokusíte o útěk.“

„Proč?“

„Pro vaše dobro. Venku není bezpečno. Jakmile by se tam objevil někdo jako jste vy nebo my, okamžitě by po něm šly tajné služby Světové vlády. Asi byste se nedožil příštího dne.“

Zajatec se na okamžik zamyslel. „Tak dobrá. Ale slib platí jen pokud se nedozvím, že lžete.“

„Přijímám,“ odpověděla okamžitě bez rozmýšlení. Narovnala se. „Schůze končí. Rozchod.“

Všichni se zvedli a odešli si po svém. Přistoupila k němu jedna z bojovnic. „Tak půjdeme.“

Vedly ho kousek chodbou a po schodech do patra. Schody? Trochu nemoderní. Rozhodl se na to zeptat.

„Proč tu nemáte výtah?“

Podívaly se na sebe. „Myslím, že na tohle odpovědět můžeme. Protože výtah se snáze sabotuje a hůře opravuje.“

„Aha. Obáváte se sabotáží?“

Ta, která vypadala starší, se zamračila. „Takhle formulovaná otázka by ty horkokrevnější z nás mohla urazit.“

„Omlouvám se. To opravdu nebylo mým úmyslem.“

Illirianka se zasmála. „To je v pořádku. Nemusíte se omlouvat.“

Chvilku šli chodbou. Náhle se mladší dívka zastavila a řekla dotčeně: „Nezírejte na mě!“

„Promiňte. Vaše rasa mě fascinuje a rád bych se o ní dozvěděl víc.“

Zastavili se. Strážkyně se podívala na svou kolegyni, zasmála se, potom na Vortu a zeptala se: „Takoví jste všichni?“

„Jak to myslíte?“

„Vy jste v zajetí u dost nebezpečných, naprosto neznámých bytostí, nevíte, co s vámi udělají, a místo abyste přemýšlel o útěku nebo aspoň o získání informací, tak nás chcete vědecky zkoumat?“

„Informace by se mi hodily, ale zatím jsem neměl dost času.“

„To je sice silný argument, ale čas by vám asi moc platný nebyl.“ Vyšli dál.

Druhá přikývla. „Máme pevnou disciplínu. Napřed se něco budeme muset dozvědět my o vás, a pak musíme ještě získat povolení od ari Ilriely.“

„Co znamená slovo ari mi můžete říct?“

„To je naše oslovení nadřízené.“ Zastavili se přede dveřmi skoro na konci chodby. „Tady je váš pokoj. Jestli budete cokoli potřebovat, jsme přede dveřmi. Jakže se vlastně jmenujete?“

„Weyoun.“

„Já jsem Larissa.“ Podala mu ruku. Po kratičkém zaváhání ji přijal.

„Ta s asymetrickou výzdobou obleku. To si budu pamatovat.“

„A já jsem Varilis,“ řekla druhá.

„Stříbrná.“

„Ale pozor, podle toho si mě radši nepamatujte, protože stříbrná je tu ještě jedna. Ale ta má bílá křídla.“

„Tady je vaše sídlo.“ Larissa otevřela dveře.

Weyoun vstoupil dovnitř. Pokoj byl spíše menší, jednoduše, ale pohodlně a účelně zařízený. Pocítil únavu, a tak si lehl a téměř okamžitě usnul.

1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries