lcars
logo

Spiknutí III


Autor: Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 19. 12. 2013
Stav povídky: dokončená
Velikost: 33 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: DS9
Období: okupace DS9
Hlavní postava(y): Weyoun, Allarin
Kategorie: napětí, přátelství
Spoiler:
Stručný obsah:
obsah nebyl autorem zadán
Poznámka autora: Omlouvám se všem, kterým to vadí, že jsem čerpala z nekanonických zdrojů.
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Spiknutí III

Ilriela


Když se probudila, nemohla si vzpomenout, kde je. Až za chvilku si vybavila, že v simulátoru v zajetí Weyounových zdivočelých soukmenovců. Trhnutím se posadila.

Nemýlila se. Na okolních stromech i u nich na dřevěné plošině jich posedávaly desítky. Tady bylo docela světlo, takže si je mohla prohlédnout a zjistit rozdíly. Byli menší než Weyoun a jeho spolupracovníci – všichni okolo 150cm, ale nohy měli delší a vypadali na dobré běžce. Uši neměl všichni přirostlé – některým nahoře odstávaly a protahovaly se do špiček. Nepěkně působily bledé, ve tmě svítící oči se svislými zorničkami. Na rozdíl od Weyouna se pravděpodobně živili masem, soudě podle ostrých špičatých zubů a drápků na prstech, jejichž stopy ještě cítila na předloktí. Na sobě měli většinou jen bederní roušku a všichni byli ozbrojeni. Weyoun ležel nehybně se zavřenými víčky, ale Allarin nějak věděla, že je při vědomí a přemýšlí. Vtom otevřel oči.

„Víte o nich něco?“ vypálila hned otázku.

„Prý jsou inteligentní, ale nijak dál se nerozvíjejí. Mají řeč a písmo, ale nerozluštěné.“

„Takže se s nimi asi nedomluvíme.“

„Ne.“

„Vymyslel jsi něco?“

„Bohužel ne. Naše jediná reálná naděje je čekat, až nás osvobodí moji spolupracovníci.“

„Doufám,že to stihnou včas. Co s nám mohou chtít udělat tihle?“

„Netuším. Jejich zvyky vůbec neznáme. Nebolí tě hlava po té ráně?“

„Už ne. Illiriané se regenerují rychleji než většina ostatních humanoidů.“

Přistoupil jeden ze strážců a přeřízl provazy. Allarin se protáhla a vyskočila na nohy bez pomoci rukou. Hlídač ukázal dolů. Spustili se ze stromu. Dole čekali další divoši. Předali jim primitivní zbraně a vylezli zase nahoru. Tam se pohodlně usadili, jako by čekali na představení. Dívka si všimla, že okolo nich je mezi stromy jakási hradba z nepříjemně zapáchajících keřů. Jediný průchod se nalézal přímo před nimi. Měla z toho hodně, hodně špatný pocit. Prohlédla si zbraně. Byly primitivní. Jen lano, dřevěné oštěpy a nůž.

„Jestli máme s tímhle bojovat proti nějaké nestvůře,“ projevila své obavy nahlas, „tak jsme na tom špatně. Kdybych tady tak měla svůj luk z aridrilu!“

„Aridril?“

„Kov. Vyskytuje se snad jen na Illirii. Dá se z něho dělat skoro všechno.“ Zapraskání je přimělo podívat se dopředu. „Panebože. Je to tady. A já mám skoro prázdný zásobník,“ zašeptala se strachem v očích.

Čekala něco velkého, ale tohle jí vyrazilo dech. Ta bestie byla dva metry vysoká a tři a půl dlouhá. Když zjistila, že jí odřízli cestu, vztekle zařvala a bezvýsledně zaútočila na strom. Až potom si všimla dvou postav na zemi. Upřela na ně krvavé oči.

„Jestli zemřeme,“ zašeptala Allarin, oči upřené na nestvůru, „byl mi ctí.“ Odpověď nečekala a ani na to nebyl čas. Obrovská šelma vzápětí zaútočila. Illirianka jen tak tak uhnula tlapě s deseticentimetrovými drápy. Raději si ani nepředstavovala, co by se stalo, kdyby to byl přímý zásah. Weyoun se skrčil a podkutálel pod zvířetem. Zatím jen uhýbali. Zbraně ještě nepoužili, protože měli obavy, aby obludu ještě více nerozzuřili. Ale bylo to zbytečné. Zheshanibra už zvíře rozzuřili dost, jak povykovali a házeli po něm větvičky, pecky a ohryzky plodů.

„Opravdu nemáš dost energie na šok?!“ zavolal se Vorta. Musel zvýšit hlas, aby překřičel rámusící diváky.

„Teoreticky mám, ale nevím, jestli nám to pomůže! Při regeneraci jsem část spotřebovala!“ zavolala zpět.

„Jinou možnost nemáme!“

„Když myslíš...“

Z ruky jí vyletěl výboj a zasáhl šelmu do tlamy. Ta vydala strašný zvuk. Až za vteřinu dívce došlo, že to bylo bolestné zakničení v monstrózním vydání. Bestie se zastavila a začala si čistit tlapu. Oddechli si, ale jen na pár okamžiků. Obluda zase vstala a vydala se pomalu k nim, švihajíc ocasem.

„Další výboj dát nemůžu,“ zavolala Allarin. „Hladina mé energie by klesla tak, že by se to negativně projevilo na mém fyzickém stavu!“

Vorta jen přikývl. Útok byl tentokrát ještě zběsilejší. Museli ty nedokonalé zbraně použít. Illirianku zasáhly drápy, naštěstí jen okrajově, a roztrhly jí šaty na rameni. Upadla, ale okamžitě byla zase na nohou. Na okamžik zděšeně ztuhla. Weyoun padl. Nestvůra stála nad ním. Přidržela si ho na zemi tlapou a otevřela tlamu, aby velvyslanci ukousla hlavu. Allarin nenapadlo nic jiného, než se odrazit a skočit zvířeti za krk. Očekávala náraz a rychlou smrt, ale vtom všechno zmizelo. Panter, nepřátelští zheshanibra, zbraně, celý Aurakalský les. Dopadla vedle Weyouna na žlutě kostkovanou podlahu simulátoru.

„Velvyslanče!“

Pohnul se. Tak žije, pomyslela si. To ji trochu uklidnilo. Poklekla vedle něho. Dveře se otevřely a dovnitř vběhli tři Vortové, dva muži a žena, a dva Jem'hadaři.

„Velvyslanče! Jste v pořádku?“

Weyoun si pomalu sáhl na břicho. Na prstech zůstala krev. Zabloudil pohledem k Allarin. Porozuměla a podepřela ho, aby se mohl posadit.

„To bylo na poslední chvíli, Eraune,“ řekl unaveně.

„Pane, spěchali jsme...“

„Ale já vám nic nevyčítám. Dělali jste, co jste mohli.“

„Sabotéři byli už zatčeni,“ hlásila žena. „Jsou v celách a čekají na výslech.“

„Dobře. Vyslechnu je sám, jakmile budu moci. Hlídáte je dobře?“

„Jistě, pane.“

Doktor ho rychle vyšetřil. „Musíte na ošetřovnu, pane. Máte zlomené žebro a vnitřní krvácení.“

Velvyslanec přikývl. „Pomozte mi.“ Pomalu a těžce vstal a opřel se o Erauna. Doktor rozbalil nosítka. Jem'hadaři je vzali, Weyoun ulehl a vyšli ze simulátoru, který se jim málem stal osudným.


Po několika dnech byl Weyoun zdráv. Výslech zajatců neměl valný výsledek, Nic je nepřinutilo vypovídat. A mučení, alespoň tomu fyzickému, se Vorta zásadně vyhýbal.

„Došly mi nápady,“ řekl po návratu z výslechu. „Nemáš nějaký?“

„Ohledně výslechu ne, ale navrhuji vypovědět je ze stanice. Už jednou jsi jim dal milost a víš, jak se ti odměnili. Ať se to neopakuje. Nechci, aby mě zabil trojrozměrný obrázek.“

Weyoun poklepal prsty na stůl. „Asi to bude jediná možnost, jakou právě máme. První!“

Vstoupil Jem'hadar. „Volal jsi mě, pane?“

„Pošli těch pět vězňů na Bajor s tím, že se nesmějí vrátit. Jestli vstoupí na stanici, budou popraveni. Rozumněls mi?“

„Ano, pane“ Voják se uklonil a odešel splnit rozkaz.

„Tak.“ Weyoun se zase posadil do svého houpacího křesla. „Co je dnes dál na pracovním seznamu?“

„Zde.“ Allarin mu podala padd a pokračovali v práci.


* * *


Ale nakonec přišel ten den. Druhá bitva o DS9. Zatímco v první zvítězil Dominion, tady se to čím dál víc klonilo na opačnou stranu. Očekávaná flotila z kvadrantu Gama zmizela po zásahu Defiantu navždy v červí díře. Vůdcové stojící u obrazovky byli čím dál tím skleslejší nebo nervóznější. Jen Weyoun ne. Skoro vesele řekl:

„Je čas začít balit,“ a odešel, aby sehnal své jednotky a připravil se k ústupu. Dukat, Damar a mluvčí měňavců však měli náladu pod psa a kdyby mohli, tak toho vysmátého emzáka na místě zamordují.


„Místo! Místo pro tvůrce!“ ozýval se chodbou hlas Vorty. Za okamžik se objevila skupinka. Vpředu šel Weyoun, za ním čtyři Jem'hadaři a uprostřed nich mluvčí měňavců.

„Přerostlý nadutý kořenonožec,“ zasyčela Allarin v duchu. Tohle byl další tvor tady na stanici, kterého nemohla vystát. Upřímně tu měňavku nesnášela. Jak může být tak drzá, že se nechá uctívat jako bůh a dokonce si přivlastňovat titul tvůrce! Copak někdy něco stvořila? Trochu upravili DNA některým ze svých podřízených, bez kterých jsou nula. To je toho, v dnešní době. Jiní by to dokázali také, a nechávají se snad uctívat? Tak ještě u Q by se takový požadavek dal považovat za oprávněný. Ten opravdu dovede něco stvořit. Pomalu se vydala za průvodem. Měňavka se svou stráží už přešla na loď, ale Weyoun ještě na něco čekal u přechodové komory. Allarin k němu pomalu došla.

„Ustupujete, velvyslanče?“

„Bohužel. Je to nutné.“

„Kam půjdete?“

„Na Cardassii Prime. Tamodtud budu dál řídit průběh války.“

„Na Cardassii? Tím spíš si vyslechněte mé poslední varování, protože tam s vámi nemohu.“ Ztišila hlas. „Damar vás chce zabít.“

„Důkaz?“

„Když jste jednou odešel z porady, já jsem tam jako obvykle zůstala v úkrytu. Jakmile se za vámi zavřely dveře, Damar se tím směrem zle podíval a řekl přesně tohle: Rád bych tomu vortskýmu skrčkovi zařídil výlet přechodovou komorou – a tomu jeho tvůrci taky.“

„Takhle o mně tedy mluví? To je pěkný spojenec. Děkuji. Dám si pozor.“

Přikývla.

„A taky...jsem se přišla rozloučit. Sbohem, velvyslanče.“

„Říkal jsem přece, že mi máte říkat Weyoune.“

Usmála se. „Sbohem, Weyoune. A chci vám říct ještě něco: Váš národ si zaslouží něco lepšího než otroctví.“


* * *


„A to je asi všechno, co jsem prožila v nepříliš dávné minulosti.“ Allarin Ilriela, velitelka illirijské policie, armády a vlády zároveň, sáhla do misky pro další čokoládový bonbon a upila Earl Grey. Seděla ve své pracovně u stolu. Oknem, zabírajícím skoro celou stěnu, sem vysílalo své paprsky illirijské slunce, stejné jako to pozemské. Naproti ní seděla druhá, o něco mladší dívka. Obě si byly nápadně podobné, jako sestry.

„Získalas tím něco?“

„Abych pravdu řekla, nevím. Netuším, co Q sledoval tím, že mě poslal na DS9 do minulosti.“

„Možná nic. Jen se chtěl pobavit,“ zasmála se Illirianka.

„Možná. Ale znáš mě. Jakmile nemám co dělat, je zákonité, že se něco semele. Někdy mám pocit, že problémy přitahuji. Když se ptáš, co jsem tím získala - viděla jsem, jak to tehdy fungovalo v Dominionu. Tedˇ už je to lepší a Vortové mají reálnou šanci, že budou zase svobodní. A cítím, že my se toho dožijeme. Tři sta let přece není pro Illiriany žádný věk, ne?“


Konec.



CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X