lcars
logo

Spiknutí II


Autor: Ilriela
Email: kartakovat@gmail.com
Archivováno dne: 11. 12. 2013
Stav povídky: dokončená
Velikost: 53 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: DS9
Období: okupace DS9 Dominionem
Hlavní postava(y): Weyoun, Allarin
Kategorie: přátelství, napětí
Pokračování: Spiknutí I. (autor doporučuje přečíst napřed tuto povídku)
Povídka z cyklu: Spiknutí
Spoiler:
Stručný obsah:
Bajorští partyzáni si nikdy nedají pokoj a zkusí cokoli,aby dosáhli svého.
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Spiknutí II

Ilriela


Po měsíci se Weyoun rozhodl uspořádat oslavu. Na otázku, co chce slavit, odpověděl, že 30 dní pokojného soužití Dominionu s obyvateli stanice. Právě ten klid byl Allarin podezřelý. Měla nedobrý pocit, že se chystá něco, co by se jí, a hlavně velvyslanci, nemuselo líbit. Vytěsnila ten pocit z hlavy s tím, že je paranoidní, a to byla chyba.

Akce měla proběhnout v baru, z čehož byla poněkud otrávená, protože nemohla vystát Ferengy obecně a barmana Quarka zvláště. K tomu vydatně přispívalo i to, že věděla, k čemu tento ušatý, špičatozubý, podrazácký a hrabivý skřet, jehož oblek urážel její vytříbený vkus, nejraději používá simulátory. Ale po chvíli dostala nápad a v očích se jí objevily zlomyslné plamínky. Když Weyoun poprvé navštívil DS9, zaujalo ho dabo. Tehdy Quarka porazil. Ten Fereng musel prskat jako křeček. Mohlo by se to zopakovat. Když to Vortovi sdělila, zatvářil se pobaveně.

„Na veřejnosti se tváříš jako andílek, a přitom jsi možná zlomyslnější než já.“

„Nejsem andílek. Jsem hmotná bytost a proto mám logicky i horší vlastnosti. A mimoto si to ten darebák zaslouží.“

„Pak není o čem diskutovat,“ řekl Weyoun s hranou vážností. Následoval dvojhlasý smích, tak hlasitý, že byl slyšet i na chodbu. Několik chodců se zastavilo a pomysleli si: „Ten Vorta se asi zbláznil. Výborně, teďna něj stačí psychiatr a my ušetříme bombu.“ Ale tuhle radost jim velvyslanec neudělal.

 

Akce by se docela vydařila, nebýt obvyklé sabotáže všeho, co kdy velvyslanec podnikal. Ale vše po pořadě. Začalo to celkem dobře. Allarin v jednoduchých, ale krásných šatech, které ji dělaly ještě štíhlejší, sledovala dabo stůl a skvěle se bavila. Weyoun byl už ve čtvrté hře a Illirianka mínila, že znovu zvítězí. Nemýlila se.

„DABO!!“ ozvalo se z několika hrdel a Vorta zase shrábl výhru.

„Končím,“ oznámil potom, sebral své latinium a odešel od stolu.

Allarin se cítila dobře jako už dlouho ne. Vychlazený jablečný džus zlatě zářil a Quarkův výraz byl k popukání.

K jejímu stolu došel Weyoun se svou výhrou.

„Spokojena?“

„Naprosto. Mé temné já je konečně uspokojeno.“ Zasmála se.

„To byl vtip.“ Znělo to napůl jako konstatování, napůl jako otázka.

„Samozřejmě.“

„Nenavštívíme simulátor?“

„Záleží na tom, jaký máš program a kolik to bude stát.“

„Cenu si určíme my.“

„To se mi líbí,“ zasmála se a oči jí bojovně zasvítily. „A program?“

„Exkurze na mou rodnou planetu.“

„To beru. Ale napřed bychom měli schovat tohle,“ ukázala očima na lesklé kusy kovu. Weyoun se rozhlédl.

„Třetí!“

„Volal jsi mě, pane?“

„Odnes tohle do mé kajuty.“

„Ano, pane.“ Jem'hadar sebral pruty a odešel.

Domluva s Quarkem nebyla snadná. Weyounova diplomacie snad poprvé neúčinkovala. Po chvíli toho Allarin měla dost. Nahnula se přes bar a zasyčela: „Jestli se ti naše nabídka nelíbí, rozstřílím ti bar na cimprcampr, rozeženu tvoje zákazníky a možná tě i zastřelím. Pak ztratíš možnost zisku navždy. Ta přemýšlej rychle!“

„To...To byste přece neudělala.“

„To si pište, že udělala.“

Fereng se zatvářil tak, že kdyby mohl zabíjet očima, byli by oba v tu ránu mrtví, položil na bar nosič s programem a odešel obsluhovat hosty. Allarin se podívala spokojeně na Weyouna. Zlá světélka z očí jí už zase zmizela a vypadala zase jako celkem normální humanoidní dívka.

„Takhle se na to musí.“

Raději se ještě zašla převléknout do něčeho vhodnějšího do terénu, ale to je příliš nezdrželo. Vstoupili do simulátoru.

„Počítači, program Kurillu Prime.“

„Zvolte prosím oblast, kterou chcete navštívit.“

„Jako minule.“

Vzápětí stáli na okraji lesa. Ale nebyl to les, který Allarin znala ze Země. Stromy byly okolo 50m vysoké a porostu na zemi málo, většinou keře. Ale takové ještě neviděla. Byly velké asi jako šípkové a kvetly nádhernými modrými květy o průměru asi 8cm. Safírová barva směrem ke středu přecházela do bílé a smetanové. Trny byly černé a lesklé. Mezi stromy měli výhled na jezero.

„Les Ber'ladre,“ řekl Weyoun. „Můj domov.“

„Nádherné místo. Takový je celý Kurill?“

„Přibližně ano. Nyní ovšem doporučuji uchýlit se na strom. Jako na celém Kurillu i zde žijí nebezpečné šelmy. Právě kvůli nim začali naši předkové žít na stromech.“ Za řeči začal stoupat po žebříku visícím ze stromu, kupodivu mrštně a jistě. Až teďsi dívka uvědomila, že kousek od nich, za skupinkou keřů, se rýsuje silueta nějakého velkého zvířete. Pohnulo se. Vorta si ho už také všiml. Otočil se. „Pospěš si,“ zašeptal tak tichounce, že spíš odezírala než slyšela. Nedala se dvakrát pobízet. Tvor se připravil k útoku. Když vylezla asi čtyři metry vysoko, šelma vztekle zařvala, protože pochopila, že jí kořist unikla. Vyrazila k útoku, co kdyby přece, ale neúspěšně. Zastavila se a podívala do větví, kde se mezitím usadily bytosti, které chtěla k večeři. Začala obcházet kolem kmene, takže si ji Allarin mohla dobře prohlédnout. Stavba těla byla kočičí a srst mělo zvíře tmavě šedou. Dosahovalo docela úctyhodných rozměrů: délka 2,5m, výška 1,3m. Z tlamy mu vyčnívaly dlouhé špičáky.

„Kurillský panter,“ řekl Weyoun. „Nejobávanější dravec našeho světa. Mnoho mých předků skončilo v jeho zubech.“

Allarin se na bestii podívala znovu. Tentokrát jí připadala nejen nebezpečná, ale i zlá. Začínala ji nenávidět.

Vorta obrátil pozornost zpět k účelu návštěvy. „Kurill je binární soustava. O centrální dvojhvězdě by se dalo dlouho mluvit, ale proto jsme sem nešli. Planeta má 5 kontinentů a je pokryta převážně lesy. Stepi jsou vzácné a pouště nemáme.“

„A nějaké chladnější oblasti?“

Weyoun zavrtěl hlavou. „Ne. Na celé planetě je teplota taková jako tady.“

„Čím jste se živili?“

„Většinou ovocem, rostoucím přímo na obytných stromech. Jako například tady.“ Natáhl se do větví a utrhl plod připomínající moruši. Tvořil jej totiž také slepenec bobulek, ale byl větší, tmavě modrý. „Tohle jsou čeřinky, náš nejrozšířenější potravina. Vyskytují se různé odrůdy. Ochutnáš?“

„Není to jedovaté?“

„Ne.“

Vzala si ovoce a opatrně ochutnala. Bylo dobré, a tak snědla plod celý.

„Nebýt té bestie pod stromem, je to tady pozemský ráj,“ poznamenala.

„Ráj? Od zajatých lidí jsem to slovo slyšel několikrát, ale nikdo mi to nebyl ochoten vysvětlit.“

„Ráj, nebo také Eden nebo rajská zahrada, je...jak to říct. Místo, kde neexistuje bolest, smrt nebo jakékoli jiné zlo. Místo věčného štěstí. Na Zemi se o tom vypráví prastarý příběh: Kdysi dávno nebyl nic. Nebyly žádné živé bytosti, nebyly hvězdy, nebyl Vesmír. Byl pouze Bůh. A rozhodl se, že stvoří bytosti sobě podobné. Byli to andělé - mocné energetické bytosti. Měli mu sloužit a být věčně šťastni. Ale nejvyšší z nich, Lucifer, nebyl spokojen se svým místem. Nechtěl sloužit svému tvůrci. Nechtěl být druhý. Chtěl být první, nejvyšší vládce celého Vesmíru. A vyvolal vzpouru. Někteří andělé se k němu přidali. Do čela věrných andělů se pak postavil do té doby nevýznamný archanděl Michael. Bojoval s Luciferem, porazil ho a svrhl s nebe i s jeho stoupenci. Nejjasnější anděl nejvíc klesl. Býval vůdcem andělů, Světlonošem (tak se překládá jeho jméno), a stal se Satanem, vládcem démonů a škůdcem všech ostatních, později stvořených ras. Tak vzniklo zlo.

Potom se Pán rozhodl, že stvoří novou rasu, hmotnou. Té musel připravit místo, a tak vznikla Země. Tam byl Ráj, nádherná zahrada, kde žili první lidé. Už dávno se neví, kde ta zahrada byla. Lidé byli sice hmotní, ale nesmrtelní a stejně jako andělé měli žít šťastně a bez starostí. Ale napřed měli projít zkouškou. Uprostřed Ráje stál Strom poznání. Ze všech stromů mohli jíst ovoce, ale tomuto se měli vyhýbat. Kdyby tenkrát poslechli, byli by nesmrtelní a věčně mladí i dnes. Ale Satan jim záviděl a rozhodl se, že to tak nenechá, aby na tom nižší hmotné bytosti byly lépe než on. Vypráví se, že se proměnil v hada a usadil se na Stromu poznání. A když šla kolem žena, dal se s ní do řeči. Přemluvil ji, aby ze stromu ochutnala, že pozná, co je dobré a co zlé a bude jako bohyně. Muž ještě mohl situaci napravit, ale neudělal to. Ochutnal také. Bůh poznal, že ho neposlechli, a vyhnal je ze zahrady. Od té doby byli smrtelní a museli těžce pracovat aby se uživili. Ale přesto je Pán nezavrhl. Stále mají všichni možnost, že po smrti přijdou do nebe, do věčného štěstí. Mnoho lidí tomu příběhu už dnes nevěří a považují to za mytologii, ale já ano, přestože nejsem člověk. Spoustu věcí mi to vysvětluje. A slovo ráj zůstalo jako označení místa, které je idylické.“

„Fascinující. A kupodivu uvěřitelné. Ale jaké máš ty důvody tomu věřit?“

„Vyrostla jsem na tom. Vychovávali mě lidé a od nich jsem se to dověděla. A když jsem dospěla a osamostatnila se, přijala jsem to za své. Nemám ovšem ve zvyku čemukoli věřit bez důkazů, takže jsem začala po nějakých pátrat.“

„Měla jsi úspěch?“

„Ano. I když...záleží na tom, čemu říkáš úspěch. Většina toho, co jsem našla, se nedá vzít do ruky. Jsou to metafyzické a filozofické úvahy.“

„Další pojem,který neznám. Co je metafyzika?“

„Něco jako protiklad fyziky a obecně přírodních věd. Zabíhá za hranice ostatních věd. Zkoumá základy, principy, počátky všeho. Říká, že všechno musí nutně mít nějakou první příčinu. A jediná příčina, která je sama od sebe, je Bůh. Tvůrce všeho. Stalo se něco?“ Při slově tvůrce sebou trhl a zatvářil se na okamžik až nepřátelsky.

„Ne, nic. Jen že titul tvůrci mají Zakladatelé Dominionu.“

„Ach. Zapomněla jsem. Vy je uctíváte. Doufám, že jsem se vás nedotkla.“

„To je v pořádku. Rád jsem se dozvěděl něco nového. Kde jsem skončil?“

„U obživy vašich předků.“

„Děkuji. Většina z nás žije stále tradičně a jejich jediná povinnost Dominionu je být kdykoli připraveni ke klonování. Dožívají se asi 180 let. U lidí se sice považuje za nezdvořilé ptát se ženy na věk, ale přece: Jak jsi vlastně stará?“

„Nebudete mi věřit. Už 257. My Illiriané se dožíváme okolo 700 let a fyzicky téměř nestárneme.“ Přehodila jednu nohu přes větev a zavěsila se hlavou dolů. „Umíráme obvykle v boji a ani nevíme, jestli můžeme zemřít přirozenou smrtí, stářím.“ Pustila se, párkrát zhoupla a zase se vyšvihla nahoru.

„To je opravdu velmi těžko uvěřitelné. Vypadáte, až na ty špičaté uši, jako nejvýš sedmnáctiletá Pozemšt'anka. Tak dál. Ti z nás, kteří mohou vést život normálních humanoidů, mají velmi silné rodinné cítění. Manžela nebo manželku si vybírají pečlivěji než jiné rasy, protože se smějí oženit či provdat jen jednou. Jsou i známí estéti, na rozdíl od nás klonů. My nemáme rodinu a byli jsme uměle zbaveni estetického cítění i všech osobních zájmů, protože by nás to jen zdržovalo v práci. Obvyklá zaměstnání jsou vědci, diplomati, velitelé vojenských jednotek a správci různých částí říše. Každý je sice specializovaný na jedno povolání, ale všichni mívají dobré znalosti těch ostatních.“

Allarin poslouchala, ale všimla si, že je nápadné ticho. „Jako před bouří,“ pomyslela si.

„Ale u nás bouře nebývají,“ ozval se Weyoun.

„Ty jsi telepat?“

„Ano.“

Na další debatu čas nedostali. Země se zhoupla. Přihnal se poryv větru. Strom zapraskal. Nebem šlehl blesk. Vítr se znovu opřel do stromu. Ten se naklonil.

„Pozor! Drž se!“ uslyšela ještě a strom padl. Po několika vteřinách šíleného letu mezi větvemi byla mile překvapena, že není mrtvá a ani oko si nevypíchla. Weyoun už také vstal. Horší ovšem bylo, že okolní les se nápadně změnil, a rozhodně ne k lepšímu. Les Ber'ladre působil jasně a přívětivě, ale tohle byl přesný opak. Strom nerostly pravidelně, ale nehezky roztroušeně, byly menší a vyhlížely jako po ekologické katastrofě. Ačkoli venku svítilo slunce, tady se držela ošklivá tma a studená mlha. Allarin měla pocit, že je celý les nenávidí. Vorta vypadal také znepokojeně.

„Počítači, vstup!“ zkusil.

„Požadavek není možné splnit,“ řekl bezcitný hlas počítače.

„Máme problém?“

„A velký. Nemůžeme ven, a tohle je Aurakalský strašidelný les - nejobávanější místo Kurillu I.“

 

Bajoran středního věku se otočil od panelu, ve kterém se přehraboval, ke svým kumpánům. „Povedlo se. Kdyby něco, bude to vypadat jako nehoda. Weyoun zahynul při poruše simulátoru. Jak smutné. A že zemřela i ta holka, to nikomu nebude připadat divné.“

„Dobrá práce.“

Muž se zatvářil potěšeně. „Děkuji, plukovníku.“

„Můžete to urychlit?“

„Jistě, plukovníku. Mám ještě pár es v rukávu. Vím něco o domovské planetě Vorty. Pošleme mu společnost.“

„Proved'te.“

„Rozkaz.“ Zamnul si ruce a dal se do práce.

 

Weyoun s Allarin postupovali lesem. Že jsou vypnuté bezpečnostní protokoly, zjistili už před chvílí, kdy si Allarin vyvrtla kotník. Srovnala si to sama a schopná chůze byla hned, ale na náladě jim to rozhodně nepřidalo. A už delší dobu je znepokojovalo občasné tiché zašustění, jako by se okolo pohybovala jedna nebo možná více živých a pravděpodobně nepřátelských bytostí. Allarin se párkrát zdálo, že zahlédla přikrčenou postavu, ale stoprocentně jistá si nebyla. Vtom ze šera slabě zasvítily oči. Podívala se pořádně a teďuž si jistá byla. Stiskla Weyounovi ruku.

„Opatrně se ohlédni. Vidíš to, co já?“

Zapátral očima ve tmě a zavrtěl hlavou. „Ne.“

Postava se pohnula a přeběhla kousek dál. „Ale teďjsi to musel vidět.“

„To...To přece není možné!“

„Víš snad, co to je?“

„Vždy jsem je považoval za lidovou legendu.“

„Tak ven s tím!“

„Mezi Vorty na Kurillu I se vypráví, že Aurakalský les není bez života. Žijí tam prý takzvaní zheshanibra.“

„Co to znamená?“

„Něco jako my, ale zdivočelí. Ti, kteří se s nimi prý setkali, říkali, že s námi, řekněme, civilizovanými, nechtějí nic mít. Vždy utekli, a pokud se je někdo pokusil zadržet, kousali a škrábali. Samotné slovo zheshanibra znamená něco jako ztracení v temnotě.“ Přes vážnou situaci se Allarin zasmála při představě, že někdo podobný uhlazenému velvyslanci stojícímu vedle ní kouše a škrábe. „To není k smíchu!“ ozval se pohoršeně. „Navíc, jestli se s nimi setkáme blíž, uvidíš, že se od nás docela liší.“

Illirianka se znovu podívala na místo, kde viděla tu postavu, ale nebyl tam nikdo. To se jí nelíbilo ani trochu. A vtom znovu zahlédla pár svítících očí. A další. Vzápětí divoši zaútočili.

Byli tak rychlí, že museli bojovat každý sám za sebe. Allarin jich několik omráčila svými výboji, ale Weyouna dostali skoro hned. Koutkem oka zahlédla, jak ho strhli na zem a svázali. Ohlédla se, jeden se dostal za ni a rozmáchl se holí. „Pozor!“ stačil ještě vykřiknout Vorta, ale pozdě. Úder ji zasáhl naplno do hlavy a ztratila vědomí.

 

Pokračování příště…


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X